Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-M Zpět na abecední vyhledávání O->

NÁPRSTEK Vojtěch (* 17. 4. 1826 Praha, + 2. 9. 1894 tamtéž) - český vlastenec a mecenáš

Srdcem i duší vlastenec Vojta Náprstek žádal už za gymnaziálních studií o povolení češtiny pro řečnická cvičení. Byl i skvělý organizátor a zapálený bojovník za pokrok. V bouřlivém roce 1848 se v Praze a pak ve Vídni, kde studoval práva, účastnil revoluce, a tak po jejím potlačení považoval za moudré uchýlit se na čas do emigrace do USA.

V Americe prožil 10 let pestrého života - byl nádeníkem, truhlářem, papírníkem, knihkupcem, politikem. Jeho knihkupectví se stalo střediskem krajanského života českých vystěhovalců. Zúčastnil se vládní expedice k Indiánům kmene Dakota a nejspíše zde můžeme hledat počátek jeho vztahu k národopisu.

Roku 1858 se vrátil do Prahy a záhy se z rodinného pivovaru U Halánků stalo centrum české inteligence. Rozvíjel tu intenzívní osvětovou činnost, účinně propagoval emancipaci žen, staral se o praktické formy šíření pokroku v domácnostech.

Byl nazýván "čestným konzulem" Čechů působících v zahraničí a není divu, že jeho sbírky stále rostly. Do Českého průmyslového muzea, které Náprstek v rodném domě založil roku 1862, přispívali mj. E. Holub, E. S. Vráz, J. Kořenský, V. A. Frič, Bedřich Hrozný. Původní účel - předvádět české veřejnosti technické novinky, které měly přispívat k modernizaci průmyslu u nás - stále více ustupoval rostoucím národopisným sbírkám.

Když starobylý pivovar přestal stačit, nechal Náprstek roku 1866 postavit novou muzejní budovu, která nazvána jménem svého zakladatele slouží dodnes.

Náprstek zůstal pokrokovým dokonce i po smrti. Jako jeden z prvních u nás projevil přání být zpopelněn. V závěti odkázal muzeu veškerý svůj majetek včetně knihovny s 46 000 svazky a 18 000 unikátními fotografiemi.
(pa)
Šolle Z.: Vojta Náprstek a jeho doba, Praha 1994; Secká M.: Vojta Náprstek a Americký klub dam, Měsíčník Muzea hlavního města Prahy IV, 1-5, 9/1994

NÁPRSTKOVÁ Anna (* 25. 4. 1788 Praha, + 19. 10. 1873 Praha) - česká mecenáška

"Panímáma od Halánků" neměla snadné dětství. Narodila se ve staré mlynářské rodině jako dvanácté dítě, již v osmi letech osiřela, a tak musela brzy začít těžce pracovat jako služka a prodavačka. Roku 1808 se provdala za stejně nemajetného sklepníka Jana Nováka. Po jedenácti letech šťastného manželství, které zkalila jen smrt devíti z deseti narozených dětí, jí však manžel umírá. Následující čtyři léta vdovství byla krušná. Roku 1823 se ale znovu provdala, tentokrát za Antonína Fingerhuta (Náprstka). Spolu kupují dům U Halánků, spolu mají také dva chlapce - Ferdinanda a Vojtěcha. Po devíti letech umírá i druhý manžel, rodina je však tentokrát aspoň hmotně slušně zabezpečena.

Anna Náprstková byla rázná a úspěšná obchodnice, měla ale také štědrou ruku a její dobročinnost se stala proslulou. A nejen to - přijala ideály svého syna Vojtěcha, a stala se tak jakousi "matkou" a patronkou národního dění, české práce a vzdělání. Nenápadně, skromně, ale nanejvýš účinně, vždy s úsměvem, sama v pozadí, pomáhala ku prospěchu národa více než mnozí "velcí" z učebnic.
(pa)
Podlipská S.: Anna Náprstková, dobrodinka chudých a zakladatelka Náprstkova průmyslového musea v Čechách, Praha; Podlipská Ž. (S).: Anna Náprstková, životopisný nástin, Praha 1875

NAVRÁTIL Josef Matěj (* 17. 2. 1798 Slaný, + 21. 4. 1865 Praha) - český malíř a dekoratér

Josef Navrátil se vyučil v dílně svého otce malířem pokojů. Po absolvování Berglerovy školy na pražské Akademii (1819-23) začal pracovat jako malíř-dekoratér. Jeho doménou byly zejména nástěnné malby (pro měšťanské domy, šlechtické i císařské zámky), v nichž - především v těch, které se dochovaly na zámcích v Liběchově a v Jirnech - dosáhl velkého mistrovství a silného účinu. Jeho výtvarný zájem poutaly i závěsné obrazy a znamenitých výsledků dosáhl v krajinomalbě. Hodně cestoval a studoval malbu i v zahraničí - například v Německu, Francii, Švýcarsku a Belgii.

Na vrcholu tvůrčí síly stanul v 50. letech 19. století. Jeho drobné žánry, zátiší i figurální skici patří k pokladům českého malířství. Roku 1850 se stal také předsedou Jednoty výtvarných umělců. Jaksi v soukromí řemeslníka, malíře-dekoratéra, rostl svébytný umělec, v jehož díle se nenásilně mísí tzv. druhé rokoko s biedermeierem, romantismus s realismem. K předním evropským umělcům jej však zařadily teprve jeho skici (zátiší a figurální kompozice) - například Hrušky, Hon na lišku, Sen noci svatojánské, Společnost u stolu, Podobizna herečky či Mladá matka s děckem, které zraky veřejnosti spatřily často až řadu let po umělcově smrti na první souborné výstavě jeho díla roku 1909 v Rudolfinu. Navrátil v nich navázal na tradici české malby 18. století a dovedl je až k předznamenání impresionismu. Roku 1861 byl stižen mrtvicí, zčásti ochrnul a nemohl malovat. Zbytek života ztrávil v ústraní a chudobě, téměř zapomenut.
(pa)
Pečírka J.: Josef Navrátil, Praha 1939; Katalogy výstav 1965, 1975, 1991

NEFF Jan (* 6. 5. 1832 Lipník nad Bečvou, + 26. 8. 1905 tamtéž) - český velkoobchodník, vlastenec a mecenáš

Mezi osobnosti 19. století, kdy došlo k "probuzení" českého národa, nepatří jen spisovatelé, vědci a politici, ale i podnikatelé, finančníci, stavitelé, obchodníci či sedláci. Tito lidé byli hnacím motorem emancipace českého národa a nejednou zakladateli rodinných "dynastií". Někteří - jako třeba Vincenc Josef Rott - se prosazovali už v době předbřeznové a roku 1848 stáli v popředí politického dění. Odstranění posledních feudálních bariér po roce 1849 usnadnilo nástup mnoha dalším. Mezi ty známější patřil lékárník Benjamin Fragner, stavitel Vácslav Havel, velkoobchodník Vilém Staněk či Jan Neff. Není to jen vinou času, že mnohé z nich dnes neznáme. Vždyť jejich potomkům byl po roce 1948 majetek zabaven a jejich jména byla plánovitě vymazávána z paměti národa. Přitom v první generaci šlo často o skutečné selfmademany, jejichž jedinými devizami byly schopnosti a usilovná práce. Zároveň to byli vesměs upřímní vlastenci, účastnící se veřejného života, a mecenáši, kteří podporovali jak jednotlivce (zejména nadané studenty a umělce), tak národní instituce včetně českých škol.

Také Jan Neff si z rodné Moravy přinesl do Prahy uvědomělé vlastenectví. Svůj obchod (původně s uměleckými předměty), který otevřel roku 1860 na dnešních Příkopech - baště pražských Němců - vedl od počátku jako ryze český závod. Získal tak nejen obdiv a podporu krajanů, ale i četné následovníky. Postupně obchod, a zejména sortiment rozšiřoval a obrat zvyšoval tempem, o němž se jistě ani jemu samotnému zpočátku nesnilo. Vyjmenovat spolky a korporace, v nichž byl členem, či obce, kde získal čestné občanství, by vydalo na dlouhý seznam. O míře prosperity Neffova podniku svědčí i skutečnost, že jen rodné obci Lipníku věnoval tehdy neuvěřitelnou sumu 20 000 zlatých na založení české vyšší reálné školy. Osudy celého rodu pak popsal ve známé románové pentalogii jeho potomek, spisovatel Vladimír Neff.
(fh)

NEJEDLÝ Jan (* 23. 4. 1776 Žebrák, + 31. 12. 1834) - český obrozenecký spisovatel

Když Jan Nejedlý, nadšený vlastenec a stejně jako jeho bratr Vojtěch příslušník Puchmajerovy básnické školy, přebíral v listopadu 1801 po zemřelém F. M. Pelclovi katedru české řeči a literatury na pražské universitě, zařadil se ve svých dvaceti pěti letech na přední místo mezi českými vlastenci. Počínal si zprvu tak, jak se od něho očekávalo. Napsal gramatiku českého jazyka, začal vydávat čtvrtletník Hlasatel český (1806), kolem nějž soustředil všechny české literáty, sám psal verše, epigramy, publicistické články a překládal. Jeho obsáhlé pojednání O lásce k vlasti dosahovalo svým významem úroveň programových statí J. Jungmanna.

V roce 1809 se stal zemským advokátem a začal se věnovat především výnosné advokátní praxi. Zastavil vydávání Hlasatele a "málo si všímal" i své profesury. Když pak nová generace vlastenců začala prakticky řešit otázky modernizace českého jazyka, stanul Nejedlý v čele konzervativních odpůrců. Za jediný způsob zvelebování českého jazyka považoval návrat k době Veleslavínově a často i nevybíravým způsobem vystupoval proti navrhovaným pravopisným změnám a proti rozšiřování slovní zásoby českého jazyka, jak je prováděla Jungmannova generace. Z vůdčího představitele vlasteneckého hnutí se tak postupně stal zkostnatělý a neústupný pedant, bránící rozvoji české řeči a literatury.
(jk)

NĚMCOVÁ Božena (* 4. 2. 1820 Vídeň, + 21. 1. 1862 Praha) - česká spisovatelka

Němcová stála spolu s K. H. Borovským, J. K. Tylem a K. J. Erbenem v popředí české literatury ve 40. a 50. letech 19. století a také její dílo má zakladatelský význam pro českou prózu. Navíc se osud této osobně statečné ženy stal inspirací pro další generace včetně básníků 20. století.

Němcová, dívčím jménem Barbora Panklová, se narodila jako dcera české služky a panského kočího, rakouského Němce. Krátce po jejím narození se rodina přestěhovala do Ratibořic u České Skalice na statky kněžny Zaháňské. Školní vzdělání Němcové bylo nevelké. V dětství na ni však silně zapůsobila její babička Magdalena Novotná, tkadlena z Náchodska, a také pobyt v německé rodině panského správce, kde poprvé přišla - prostřednictvím německých knih - do styku s literaturou. V 17 letech byla provdána za Josefa Němce, úředníka finanční stráže, který měl velký podíl na jejím národním uvědomění. Němec byl za své vlastenectví často překládán, od svatby až do roku 1842 se mladí manželé stěhovali téměř každý rok a v té době se Němcové narodily čtyři děti. Poté zakotvili v Praze (1842 až 1845), kde Němcová přišla do styku s vlasteneckou společností a stýkala se téměř se všemi představiteli tehdejší české kultury. Zde také začala, zvláště pod vlivem Bolemíra Nebeského, psát. V časopisech uveřejňovala básně, které však neměly v dalším díle větší význam. Roku 1845 se rodina přestěhovala na Chodsko a Němcová se věnovala sběratelské činnosti a zajímala se i o sociální podmínky lidu. Svým zájmem podnítila i vznik prvního českého díla o utopickém socialismu - Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu - od F. M. Klácela.

Za vlasteneckou aktivitu byli manželé Němcovi policejně sledováni. Jejich situace se ještě zhoršila po porážce revoluce 1848-49 za nástupu Bachova absolutismu tím spíše, že Němcová ani v této době neskrývala - na rozdíl od mnohých - své přesvědčení. Roku 1850 byl její muž přeložen do Uher a Němcová s dětmi se odstěhovala do Prahy. Odtud podnikla čtyři cesty za manželem na Slovensko (tehdy součást Uher), jichž využila na sbírání materiálu ke svým pohádkám.

V Praze žila Němcová s dětmi doslova v bídě, odkázána na nevelké literární honoráře a na podpory od přátel, především J. E. Purkyněho a K. J. Erbena. Patřila mezi ty nemnohé, kteří v ustrašené Praze doprovodili na poslední cestě K. H. Borovského, jemuž položila na hrob mučednickou trnovou korunu. Její statečné postoje ji vzdalovaly opatrnickým vlastencům a přibližovaly spíše skupině J. V. Friče, Václava Čeňka Bendla Stránického a dalších "radikálů".

V roce 1861 odjela do Litomyšle redigovat své spisy, ale nemoc už jí nedovolila práci dokončit.

Ve svém díle učinila Němcová hlavním hrdinou prostý venkovský lid, jehož život zobrazila z různých stránek: jako sběratelka a vynikající vypravěčka dodnes čtených pohádek (Národní báchorky a pověsti, 1845-47, Slovenské pohádky a pověsti, 1857-58), jako autorka národopisných a cestopisných črt (Obrazy z okolí Domažlicka, vycházely od 1845 v Květech) či autorka povídek: Babička (1855), V zámku a podzámčí, Divá Bára aj. Národopisný ráz měla i Němcové publicistika, do které pronikala také aktuálně politická témata (Selská politika). Dílo Boženy Němcové - zvláště pohádky a povídky, a zejména Babička - bylo povědomím širokých vrstev národa včleněno do zlatého fondu české literatury a své oprávněné místo tam má dodnes. Její dílo i osudy navíc inspirovaly, zejména v těžkých dobách, významné české básníky, sochaře, scenáristy, režiséry a další umělce.
(fh)
Novotný M.: Život Boženy Němcové, I.-VI., Praha 1951-59

NĚMEC Antonín (* 17. 2. 1858 Brno, + 25. 5. 1926 Praha) - český politik a žurnalista

V dělnickém hnutí se A. Němec angažoval již jako sazečský učeň. V roce 1886 se stal redaktorem brněnské Rovnosti, od roku 1894 redigoval Dělnické listy, vycházející ve Vídni. V říjnu 1897 byl povolán do Prahy jako šéfredaktor tiskového orgánu sociálně demokratické strany Práva lidu. Postupně vykonával i další klíčové funkce - předsedy výkonného výboru a předsedy poslaneckého klubu strany (poslancem byl od 1907) - a stanul tak v čele sociálně demokratické strany.

Nevynikal intelektem ani hlubší znalostí socialistické teorie. Byl však výraznou osobností, vůdcem, jakého dělnická strana v období svého bouřlivého vývoje potřebovala. Jako bývalý typograf se považoval za strážce dělnického charakteru strany a usiloval o jasné odlišení od občanských stran. Odmítal také vystoupení revisionistů ve straně a prosazoval stranickou disciplínu.

Již v předvečer světové války se však mozkem a faktickou hlavou strany stal B. Šmeral, který A. Němce všestranně převyšoval a který také v průběhu války převzal všechny rozhodující funkce ve straně. Když se na podzim 1917 prosadila ve vedení sociálně demokratické strany nacionálně radikální skupina vedená G. Habrmanem, připojil se k ní i A. Němec. V červenci 1918 se stal členem obnoveného Národního výboru.

Ministerské křeslo na "populárního a proletářské třídě zřejmě patřícího starce strany" (F. Peroutka) v nové republice nezbylo. Stal se však znovu předsedou výkonného výboru strany. Když došlo v sociální demokracii v roce 1920 k rozkolu, stál - pod vlivem V. Tusara - na pravici.
(jk)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

NEPLACH (* 23. 2. 1322 Hoříněves u Hradce Králové, + asi 16. 9. 1371 Opatovice?) - český opat a kronikář

Do řady kronik, které vznikly za panování - a často i na popud - Karla IV., patří i Stručné sepsání kroniky římské a české, jež latinsky sepsal okolo roku 1360 opat kláštera opatovického Neplach.

Podle údajů, které o sobě v kronice zanechal, pocházel z chudé rodiny. V šesti letech se dostal do kláštera, o čtyři roky později byl přijat do řádu benediktinů a jako 12letý složil klášterní slib. Roku 1340 byl poslán na studia do Itálie, na proslulou universitu v Bologni. Roku 1347 byl spolu s opatem svého kláštera u papeže v Avignonu a následujícího roku - po odstoupení opata - sám zaujal toto místo, které pak zastával až do své smrti.

Velmi často pobýval Neplach na cestách - především jako diplomat vyřizující záležitosti Karla IV., popřípadě jako člen jeho doprovodu. Přestože měl možnost být osobně u řady důležitých jednání, jeho kronika je dílo sotva průměrné, psané bez většího rozhledu. Spojení dvou řad stručně podaných faktů z dějin světových (ty zahrnují údaje o císařích, papežích a světcích) a českých je zcela mechanické. Opírá se o starší předlohy a nejednou k předchozím chybám přidává nové, vlastní. Navíc končí kronika rokem 1346 a vylíčení vlády Karla IV. v ní chybí. Vyříznutí dvou listů v jediném dochovaném středověkém exempláři Neplachovy kroniky však otevírá pole dohadům, zda autor ve svém líčení přece jen nepokračoval.
(fh)
Kroniky doby Karla IV. (M. Bláhová a kolektiv), Praha 1987

NERUDA Jan (* 9. 7. 1834 Praha, + 22. 8. 1891 tamtéž) - český básník, prozaik, novinář a umělecký kritik

Neruda se právem řadí k nejvýznamnějším osobnostem české literatury. Jeho básnické sbírky představují trvalou hodnotu naší poezie, jako prozaik se řadí k průkopníkům kritického realismu, byl zakladatelem českého fejetonu a vynikajícím žurnalistou a význam pro rozvoj českého divadla, výtvarného umění i literatury měla i jeho dlouhodobá kritická činnost.

Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil, charakterizoval sám Neruda životní podmínky svého dětství a mládí. Jeho otec, vojenský vysloužilec z napoleonských válek, měl kantýnu a později trafiku, matka přivydělávala posluhami, mj. u proslulého geologa J. Barranda. Po maturitě se dal Jan zapsat na práva, ale již po roce nastoupil na otcovo přání jako aspirant vojenského účetního úřadu. Dráha úředníka ho však v nejmenším nelákala, a tak se navzdory otci, který si přál, aby měl pevné zajištění, vrátil roku 1855 znovu na universitu, tentokrát na filosofii. Od roku 1856 působil při studiu jako lokálkář německých novin, v letech 1858-59 přechodně učiteloval jako suplent na reálce, ale pak se už natrvalo věnoval novinářství a literatuře. Roku 1860 vstoupil do redakce prvního českého deníku Čas, po jeho zániku přešel do Hlasu, kde se seznámil se známým buřičským žurnalistou a spisovatelem Prokopem Chocholouškem. Roku 1865, kdy Hlas splynul s mladočeskými Národními listy, se stal členem jejich redakce a působil v nich až do konce života, i když přechodně redigoval i další časopisy (Květy, Lumír ad.). Mezi mladočechy spolu s J. Barákem představoval tzv. plebejské křídlo.

Přestože proslul jako vynikající tanečník (neobešel se bez něj žádný vlastenecký ples) a skvělý, vtipný společník, zůstal starým mládencem a většina jeho citových vzplanutí nebyla opětována. Snad to bylo i proto, že přesahoval svými názory a nekonvenčností "rozměry své doby", vždyť podobně nepochopena byla i jeho poezie.

Neruda stál spolu s V. Hálkem v čele hnutí májovců. Jako jeden z předních mluvčích byl po uveřejnění almanachu Máj v roce 1858 nucen obhajovat program své generace, proti kterému vystoupili konzervativci v čele s historikem J. Malým s výtkami pesimismu, kosmopolitismu a odklonu od národních tradic. Tento polemický zápas ho zároveň přivedl k literární kritice. Jan Neruda nakonec všechny výtky vyvrátil a program májovců obhájil. Vzdor tomu nebyl za svého života doceněn. Jako básník zůstával nejprve ve stínu V. Hálka a později překrývala jeho tvorbu popularita S. Čecha a J. Vrchlického. Současníci si ho však vážili spíše jako prozaika (Arabesky, Malostranské povídky, řada cestopisných a jiných črt) a znali ho jako novináře. Dychtivě čekali na jeho pravidelné příspěvky, zejména fejetony (vedle různých zkratek používal Neruda s oblibou značku trojúhelníku), jichž napsal na dva tisíce.

Ale už generace Vrchlického se k Nerudovi začala hlásit jako k duchovnímu otci moderní poezie a jeho šest básnických sbírek - Písně kosmické, Balady a romance, Zpěvy páteční, Prosté motivy, Hřbitovní kvítí a Knihy veršů - má pro českou poezii význam stejně zakladatelský jako dílo K. H. Máchy. Vždyť také Neruda svým vlivem přesáhl až do 20. století.
(fh)
Novák A.: Jan Neruda, Praha 1914; Budín St.: Jan Neruda a jeho doba, Praha 1960; Solovjovová A. P.: Jan Neruda a konstituování realismu v české literatuře, Praha 1982

NEUMANN Stanislav Kostka (* 5. 6. 1875 Praha, + 28. 6. 1947 tamtéž) - český básník, publicista, prozaik, literární a výtvarný kritik

Neumann se stal tvůrcem české socialistické poezie a po celý život představoval významnou kulturně politickou osobnost. Po studiu gymnázia v Praze navštěvoval obchodní akademii, ale školu nedokončil, stal se novinářem a později svobodným spisovatelem. Od roku 1893 přispíval do řady časopisů, pracoval jako redaktor a vydavatel. Aktivně se podílel na pokrokovém hnutí mládeže v 90. letech 19. století a v proslulém procesu s tzv. Omladinou byl odsouzen na 14 měsíců těžkého žaláře. Na konci století se přiklonil k anarchismu, kterému dal k dispozici vlastní časopis Nový kult, kolem něhož se sdružovali básníci-anarchisté: F. Šrámek, J. Mahen, K. Toman, F. Gellner ad.

Důležitý pro Neumannovu tvorbu byl následující desetiletý pobyt na Moravě, kde vytvořil proslulou sbírku české reflexívní lyriky Kniha lesů, vod a strání a sbírku tzv. civilizační poezie Nové zpěvy.

První světová válka, které se osobně účastnil, a revoluce v Rusku daly jeho aktivitě nový směr. Stal se v Československu jedním ze zakladatelů KSČ a v celém meziválečném období stál v čele mladé generace socialistických spisovatelů jako organizátor, ale i básník (Rudé zpěvy), publicista a kritik.
(fh)
Lang J.: Stanislav Kostka Neumann, Praha 1957; Kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

NIEDERLE Lubor (* 20. 9. 1865 Klatovy, + 14. 6. 1944 Praha) - český archeolog, antropolog, etnograf a historik

Český vědec evropského významu studoval antropologii v Praze, v Německu a ve Francii, v mládí také hodně cestoval po zemích jižní a východní Evropy. Byl to M. Tyrš, který ho podnítil ke studiu klasické archeologie a etnografie; později se jeho zájem definitivně orientoval na pravěké dějiny střední Evropy. Těmto oborům pak věnoval svůj hlavní zájem a zaměřoval jej především na Slovany, jak dokládá již jedna z prvních jeho velkých prací Lidstvo v době předhistorické se zvláštním zřetelem na země slovanské (1893, 1894). Podílel se také na pořádání národopisné výstavy v Praze (1895) a na vybudování Národopisného muzea.

Na pražské universitě působil již od roku 1898, když se stal prvním profesorem prehistorické archeologie. Jeho vědecké zásluhy byly oceněny i jmenováním rektorem na Universitě Karlově (1927-29). Vychoval - zejména v období mezi válkami - celou řadu žáků (Jan Eisner, Jan Filip, Jiří Neustupný) a byl uznávanou vědeckou i pedagogickou kapacitou.

Niederle byl protagonistou moderních archeologických metod, vyznačující se již kriticko-analytickým přístupem k pramenům. Se svým celoživotním přítelem archeologem Karlem Buchtelou vystoupili proti Píčovým Starožitnostem země české a napsali spolu knížečku Rukověť české archeologie (1910), kde již nastínili pravěký vývoj v Čechách dodnes uznávaným způsobem. Niederleho a J. L. Píče sice spojoval upřímný vztah k Čechám, hluboké vlastenectví, ale rozděloval je způsob přístupu k pramenům. Zatímco Píč představoval "starožitníka" 19. století a marného obhájce Rukopisů, Niederle byl již moderním odborníkem 20. století. Domněnku nikdy nezaměňoval za konkrétní, prokazatelný fakt, zamýšlel se nad etnicitou jednotlivých archeologických kultur, což dokázal i při sporu o slavicitu lužické kultury, kde se vyjadřoval velice zdrženlivě.

Problematikou počátku Slovanstva a slovanských dějin se zabýval především ve své knize z roku 1931 Rukověť slovanské archeologie, kde i poprvé de facto stanovil hlavní úkoly slovanské archeologie do budoucna. Ovšem jeho stěžejním dílem zůstávají jedenáctisvazkové Slovanské starožitnosti (1902 až 1927), které vzápětí vyšly v přepracovaném a stručnějším francouzském vydání, jimiž důstojně navázal na dílo Šafaříkovo.

Niederle byl však i velmi nadaným malířem, a proto si většinu svých článků a knih sám ilustroval. Nelze opominout ani jeho velkou práci organizační. Roku 1891 založil a redigoval časopis Český lid, redigoval též Památky archeologické, Věstník slovanských starožitností, Obzor prehistorický. Byl zakladatelem a prvním ředitelem Státního ústavu archeologického (1919-24) a Slovanského ústavu (1928-32). Po jeho smrti o něm jeden z jeho žáků napsal: Byl to muž ušlechtilý, velký vědec, duch jasný a krásný. Z pěti hřiven, jichž se mu dostalo, vytěžil pět nových.
(jv)
Památky archeologické, Praha 1946; Bouzek J.-Buchvaldek M.-Kostomitsopoulos P.- -Sklenář K.: Dějiny archeologie

NOSTIC-RIENECK František Antonín hrabě (* 17. 5. 1725, + 29. 9. 1794 Praha) - český šlechtic a mecenáš

Vzdělaný a kultivovaný hrabě F. A. Nostic, jemuž Pelcl ve svém soukromém deníku přiřkl mnoho lichotivých vlastností (... pán bez předsudků ... vzor poctivce, miluje vlast, je spravedlivý), patřil k nejvlivnějším mužům v Čechách.

Pocházel ze starého šlechtického rodu původem z Lužice, jenž v 16. století přesídlil do Čech. Jedna větev rodu obdržela od mohučského arcibiskupa v 17. století část hrabství Rieneck a připojila tento název ke svému rodovému jménu. Po studiích nastoupil hrabě Nostic v roce 1743 do armády, ale od roku 1750 se věnoval státní službě. Roku 1758 se stal zemským soudcem, roku 1764 guberniálním radou, roku 1781 nejvyšším hofmistrem, od roku 1782 byl nejvyšším purkrabím a presidentem královského gubernia.

Je považován za nejvýznamnějšího představitele tzv. zemského patriotismu, vlastenectví části české šlechty, hájící zájmy a práva Českého království a českých stavů proti centralistickým snahám Vídně. Zemské vlastenectví vedlo Nostice i k podpoře českých národních a jazykových snah, ač sám považoval za svoji mateřštinu němčinu. Nosticův palác na Malé Straně byl ve své době snad nejdůležitějším společenským střediskem Prahy, neboť se zde scházeli nejen přední aristokraté, ale i významní učenci. Jako vychovatelé čtyř Nosticových synů působili tak vynikající představitelé české vědy, jako byli Josef Schaller, František M. Pelcl a Josef Dobrovský.

Hrabě Nostic proslul jako velký příznivec umění a mecenáš. Na všech svých panstvích stavěl kostely, zámky a paláce. Z titulu svého vysokého úřadu podnítil roku 1781 stavbu divadla v Praze. Divadlo nazvané jeho jménem bylo otevřeno roku 1783. Roku 1789 pak přešlo do majetku českých stavů, získalo dnešní název - Stavovské divadlo a stalo se v osmdesátých letech 18. století významnou operní scénou. Po nadšeném přijetí Figarovy svatby pražským publikem v roce 1786 zkomponoval Wolfgang Amadeus Mozart o rok později operu Don Giovanni, jež měla v Nosticově divadle světovou premiéru.
(mp, jk)
Slavík B.: Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975

NOVÁK Vítězslav (* 5. 12. 1870 Kamenice nad Lipou, + 18. 7. 1949 Skuteč) - český skladatel a hudební pedagog

Vítězslav Novák neměl lehké mládí. Po smrti otce, lékaře, ležela na něm starost o existenční zajištění rodiny. Začal studovat práva a současně také konzervatoř. Na hudební studium se upíral jeho hlavní zájem a universitu pak navštěvoval už jen sporadicky.

Měl vynikající učitele (A. Dvořáka, Karla Bendla) i spolužáky (J. Suka, Oskara Nedbala). Jeho talentu si povšiml i samotný Johannes Brahms a držel nad ním ochrannou ruku. Od roku 1919 začal Novák na konzervatoři učit. Postupně vytváří svou vlastní školu, ke které se hlásí řada pozdějších vynikajících umělců. Novák je milován především mladou generací, spolu se Sukem je uznávaným vůdcem české moderny. Je jmenován profesorem mistrovské školy a po zestátnění konzervatoře roku 1920 prvním rektorem.

Jeho tvorba zahrnuje široký prostor. Komponuje hudbu klavírní, komorní, symfonické básně i opery (Zvíkovský rarášek, Karlštejn, Lucerna, Dědův odkaz) a dva balety. Patří k největším českým skladatelům písní, významnou část jeho díla zaujímá tvorba pro děti. Jeho stěžejními díly jsou Podzimní symfonie, Jihočeská suita, hudební báseň V Tatrách, O věčné touze, Toman a lesní panna a mořská fantazie pro sólisty, smíšený sbor a velký orchestr Bouře. Na německou okupaci reaguje chmurnou, ale očistnou symfonickou básní De profundis (Z hlubin). Pozornost okupantů pak vzbudil Svatováclavský triptych, který byl označen za "politicky zabarvený".

Novák, sám Jihočech, nesmírně miloval Moravu a Slovensko - především regiony Lašska, Valašska a Slovácka - poznával tu a zapisoval lidové písně, které se později v tvůrčím přetavení objevily v jeho dílech. Slovácká suita je jeho nejoblíbenější skladbou (má pět částí), ze sborových milují pěvci hlavně Kyjov a Dvanáct bílých sokolů. Navíc Novák, vzdor své oční chorobě, dokázal být jak pilným skladatelem, tak sepsat dvoudílné paměti (O sobě a o jiných), ale i desítky článků a odborných statí. Na sklonku života mu byl udělen titul národní umělec.
(pa)
Vítězslav Nezval. Studie a vzpomínky, sborník Praha 1932 spolu s Doplňky, 1935, 1941; Dějiny české hudební kultury, I. II., Praha 1972, 1981

NOVÁKOVÁ Teréza (* 31. 7. 1853 Praha, + 13. 11. 1912 tamtéž) - česká spisovatelka

Teréza Nováková patří k významným představitelům českého venkovského realismu, i když sama pocházela ze zámožné pražské úřednické rodiny a její matka byla Němka. Její příklon k vlasteneckému češství se vysvětluje především vlivem osobnosti K. Světlé, která se Novákové stala doživotním vzorem.

Literární počátky Novákové spadají do období, kdy se přestěhovala z Prahy do Litomyšle (1876). Inspirací se jí stal život vesnického lidu ve východních Čechách, kde strávila dvacet let. Začala tu s osvětovou prací a vedle A. Jiráska a Aloise Vojtěcha Šmilovského patřila k předním osobnostem uvědoměle českých kruhů. K vrcholům tvorby Novákové patří pětice románů zabývajících se náboženskými a sociálními proudy venkovského lidu východních Čech, k němuž přilnula literárně i osobně (Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Drašar ad.).

Na její literární vývoj měl však výrazný vliv i její syn, literární kritik a historik Arne Novák, díky němuž se seznamovala s moderními uměleckými proudy. Významnou roli přitom hrála i dokonalá znalost němčiny, angličtiny a francouzštiny, která jí dovolila sledovat novinky světové literatury a také je překládat.

Celoživotní úsilí o zrovnoprávnění žen završila Teréza Nováková po návratu do Prahy, kdy se stala redaktorkou časopisu Ženský svět, a navázala tak na emancipační činnost K. Světlé a E. Krásnohorské.
(fh)
Novák A.: O Teréze Novákové, Česká Třebová 1930; Chaloupka O.: Teréza Nováková a východní Čechy, Havlíčkův Brod 1963


Zpět na abecední vyhledávání