Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-L Zpět na abecední vyhledávání N->

MATĚJ z JANOVA (* asi 1350, + asi 30. 11./12. 1393/94 Praha) - český náboženský reformátor

Matěj, syn českého rytíře Václava z Janova, se za studií na pražské universitě stal oddaným žákem Milíče z Kroměříže a svého učitele později oslavil latinským spisem Život ctihodného kněze Milíče. Roku 1375 odešel studovat teologii na pařížskou Sorbonnu, kde dosáhl i titulu mistra, a do Prahy se vrátil roku 1381, když předtím pobýval v Norimberku a Římě. Krátce po návratu byl arcibiskupem Janem z Jenštejna jmenován pražským kanovníkem, ale zároveň dalších osm let pokračoval na universitě ve studiu teologie.

O co chudší na události byl vnější život Matěje z Janova - prakticky nikdy nevystupoval na veřejnosti jako Waldhauser či Milíč, ale ani jeho kázání v kostele nevzbuzovala větší pozornost - o to více se "rozvinul květ jeho vnitřního života". Matěj napsal celou řadu latinských spisů, které roku 1392 shrnul pod společný název Pravidla Starého a Nového zákona. "Toto vzácné dílo náleží ke spisům nejvýtečnějším, jaké z pera českého po vše staletí vyplynula," hodnotí dílo Palacký a zároveň dodává, že už zakrátko upadlo do zapomenutí, protože pro katolíky "v zásadách svých postoupilo až příliš daleko" a pro husity "zase ne dosti daleko".

Matějovi skutečně nešlo o rozchod s katolickou církví, chtěl jen nápravu, aby se co nejvíce přiblížila církvi prvotní, příkladu Krista a jeho apoštolů. Neschvaloval uctívání svatých a jejich ostatků a pozornost obracel zejména k přijímání svátosti oltářní (večeři páně). Schvaloval její podávání i laikům pod obojí způsobou, což se pak - díky Jakoubkovi ze Stříbra - stalo hlavním symbolem husitů.

Přestože Matěj z Janova působil spíše v "tichu pracovny", našlo se dost odpůrců, kteří ho obžalovali z hlásání bludů. Pod tlakem svých představených byl pak donucen roku 1389 některé své názory odvolat: "Vyznávám, že některé věci kázal jsem ne tak pravě, zdrženlivě a opatrně, jak jsem činit měl, a tudíž jsem dal anebo dáti mohl některým příčinu ku poblouznění a ku pohoršení..."

V dalších letech se pak Matěj z Janova ještě více stáhl do ústraní a věnoval se dokončení svého díla. A když církev zůstávala k výzvám o svou nápravu hluchá, bylo "jen zapotřebí, aby mužové méně poddajnější a smělejší, nežli byl M. Matěj, přivlastnili sobě myšlenky jeho; a takoví již konali studia svá, snad i pod osobním jeho vlivem". Připomeňme, že rok před skonem Mistra z Janova dosáhli na universitě titulu bakaláře jak Jakoubek ze Stříbra, tak i Jan Hus.
(fh)
Bartoš F. M.: Dva slavní rodáci podblaničtí, Mistr Matěj z Janova a Mistr Vojtěch Řaňkův z Ježova, Praha 1952

MATTUŠ Karel (* 21. 5. 1836 Mnichovo Hradiště, + 22. 10. 1919 Praha) - český podnikatel a politik

Jeden z předních staročeských politiků vstoupil do veřejného života v roce 1864 na Mladoboleslavsku. Od roku 1865 byl členem okresního zastupitelstva, od roku 1870 mladoboleslavským starostou. Od roku 1866 byl i poslancem zemského sněmu, ale v roce 1870 se vyslovil pro podmíněné obeslání říšské rady, stal se terčem Skrejšovského nevybíravých útoků a odstoupil. Spolu s dalšími českými politiky pak roku 1879 vstoupil do říšské rady, kde setrval až do roku 1893. Po krachu punktací, jichž byl aktivním účastníkem, se již do poslanecké sněmovny nedostal. Roku 1899 ho panovník jmenoval členem panské sněmovny. Od roku 1889 až do smrti byl ředitelem Zemské banky Království českého.

Nadále si udržel významný vliv v staročeské straně, jeho posledním aktivním vstupem do politiky bylo od roku 1916 předsednictví Národního výboru, koncentrace českých stran s výjimkou realistů a státoprávních pokrokářů. Po útocích proti své osobě nejen ze strany nositelů protirakouské koncepce české politiky podal v létě 1917 demisi.
(mp)

MATÚŠ ČÁK TRENČIANSKY (* asi 1252, + 18. 3. 1321) - uherský šlechtic a vojevůdce

V představách slovenské romantické historiografie byl Matúš Čák národním hrdinou, jeho době však byl novodobý nacionalismus cizí. Matúš představuje typ dravého feudála, který využil dočasné anarchie v uherském království a stal se fakticky neomezeným a samozvaným pánem nebývale rozlehlého území západního Slovenska a části Uher.

Uherský šlechtický rod Čákovců pocházel z oblasti Ostřihomi, osídlené hojně také slovanským obyvatelstvem, a vlastnil řadu dominií na Slovensku, především okolo Trenčína. Poprvé vstoupil Matúš na historickou scénu v bitvě proti Přemyslovi II. Otakaru na Moravském poli, když velel jednomu z uherských oddílů v Rudolfově vojsku. Rodový majetek rozšířil Matúš jako bratislavský župan a později i palatin (1296-97) Ondřeje III. Nejvíce však získal za podporu kandidatury českého Václava III. na uherský trůn po vymření dynastie Arpádovců (1301). Nástup Karla Roberta z rodu Anjou v roce 1307 zpočátku nepodpořil, později ho kardinál Gentilis získal na stranu Anjouovců a nový král ho jmenoval palatinem pro Slovensko a správcem královských financí (1310). Téměř vzápětí začal jednat naprosto samostatně. Majetky, které odebral neoprávněným držitelům a měl navrátit koruně, si ponechal pro sebe a budoval si mocenské postavení "nekorunovaného krále". Území, které ovládal, zahrnovalo 14 uherských stolic, většinou na Slovensku, a 50 hradů. Ve svém hlavním sídle Trenčíně si zřídil panovnický dvůr, jmenoval kastelány, soudil, řešil spory, razil vlastní mince a usiloval o samostatnou zahraniční politiku. Už roku 1311 ho Karel Robert zbavil všech vysokých hodností a Gentilis vyobcoval z církve. Tím propuklo otevřené nepřátelství, v němž však měl král mizivé šance na vítězství. Teprve po magnátově smrti, kdy jeho dominium zdědil Štěpán ze Šternberka (zeť nebo bratranec), se královským vojskům podařilo dobýt převážnou část "země Matúšovy".
(dp)

MATÚŠKA Janko Vlastimil (* 10. 1. 1821 Dolný Kubín, + 11. 1. 1877 tamtéž) - slovenský národní buditel a spisovatel

Slovenský romantický básník a prozaik J. V. Matúška patří k méně významným představitelům Štúrovy školy. Literárně činný byl totiž jen v období svých studií teologie v Bratislavě, kde se projevil jako oddaný žák Ľ. Štúra. Psal veršované pověsti a balady na motivy lidové slovesnosti v duchu romantismu. Zprvu psal česky (na počátku 40. let 19. století), ale jako Štúrův stoupenec se horlivě zapojil do hnutí mládeže za novou slovenštinu a mezi prvními vystoupil na veřejnost s verši ve spisovné slovenštině. V době, kdy se slovenská mládež chystala demonstrativně opustit bratislavské lyceum na protest proti sesazení Štúra z katedry řeči a literatury československé, ozval se Matúška bojovou písní Nad Tatrou sa blýská, která po vzniku ČSR byla 1918-92 součástí československé státní hymny. V letech 1844-46 ještě napsal několik básní, pokusil se i o drama a historickou prózu, ale po revoluci 1848-49 již přestal být literárně činný. I nadále však ve svém okolí pomáhal probouzet národní život a zasloužil se mimo jiné i o vydání první básnické sbírky P. O. Hviezdoslava.
(fh)
Brtáň R.: Janko Matúška pevec hymny (1821-1877), Dolný Kubín 1970. Kovačka M.: Janko Matúška (1821-1877), Bratislava 1970

MATYÁŠ (* 24. 2. 1557 Vídeň, + 20. 3. 1619 tamtéž) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Matyáš, v pořadí třetí syn císaře Maxmiliána II., byl prý muž příjemného vzhledu i vystupování, společenský, ale schopností zcela průměrných. Základním rysem jeho povahy byla nezřízená ctižádostivost. Dlouho neměl valnou naději na výraznější uplatnění, neboť Maxmilián II. ustanovil jediným vládcem všech zemí monarchie (kromě Tyrolska a Štýrska s Korutany a Kraňskem, které ponechal v držení svých bratrů Ferdinanda a Karla) svého nejstaršího syna Rudolfa. Bylo na Rudolfovi, zda a komu z bratří (eventuálně dalších příbuzných) svěří jako svým zástupcům vládu v některé ze zemí monarchie. Matyáše, ač k němu neměl důvěru, ustanovil v roce 1583 místodržícím v Horních Rakousích, v roce 1595 v Tyrolsku (po smrti arciknížete Ferdinanda) a v roce 1599 opět v Rakousích, tentokrát v obojích. Po vypuknutí války s Tureckem roku 1593 pak pověřil Matyáše a svého dalšího bratra Maxmiliána i velením armády v Uhrách. Matyáš se v této funkci neosvědčil, ale jeho ambice stouply, zejména když se po smrti svého staršího bratra Arnošta (1595) stal druhým nejstarším členem habsburské panovnické rodiny. Dožadoval se, aby ho Rudolf jmenoval svým nástupcem. Ten odmítl, ale v roce 1606 ho jmenoval správcem Uher a pověřil ho mírovým jednáním s Turky a také se Štěpánem Bočkajem, vůdcem povstaleckých uherských stavů. V té době se u císaře Rudolfa II. objevila recidiva duševní choroby a Matyáš, který se cítil Rudolfem zastíněn a odstrkován, se dal na tajné poradě habsburských arciknížat zvolit za hlavu rodu. Nebyl ani schopnější, ani pracovitější než Rudolf, jeho jedinou předností bylo, že byl mladší a netrpěl duševní chorobou.

V září 1606 uzavřel Matyáš mírovou smlouvu s Turky a Bočkajem, ale Rudolf ji odmítal podepsat. Koncem roku 1607 se rozpory mezi oběma bratry vyvinuly v hlubokou dynastickou a politickou krizi. Matyáš se rozhodl využít situace k otevřenému a rozhodnému útoku na Rudolfovo postavení. Na Matyášův popud uzavřeli rakouští a uherští stavové konfederaci na obranu jím uzavřených mírových smluv. Na jaře se k tomuto spolku připojili i moravští stavové. Rudolfovi zůstala věrná jen česká stavovská obec, čímž mu zachránila českou korunu, zatímco v Uhrách, Rakousích a na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy z června 1608 ujal vlády Matyáš, který byl přijat i za "čekatele" českého trůnu. V roce 1611, po hazardním a nezdařeném Rudolfově pokusu dobýt s pomocí pasovských vojsk ztracené pozice zpět, se proti Rudolfovi obrátili i čeští stavové. Donutili ho k abdikaci a 12. 4. 1611 zvolili českým králem Matyáše. Po Rudolfově smrti v roce 1612 se stal i římským císařem.

Po svém zvolení českým králem odměnil Matyáš představitele českých protestantských stavů, kteří mu dopomohli k moci, různými úřady, ale záhy dal opět volný průchod staré protireformační politice. K nelibosti českých stavů přesídlil se svým dvorem do Vídně. Vládu v Čechách přenechal místodržícím z řad katolické šlechty.

Protože neměl přímého nástupce (oženil se ve čtyřiapadesáti letech a zůstal bezdětný) a jeho bratři byli také staří a bezdětní, bylo třeba v zájmu udržení moci v rukou habsburské rodiny hledat následníka trůnu. Volba padla na Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského, známého svým ostrým protireformačním postupem, který byl v roce 1617 přijat za budoucího českého krále.

Po vypuknutí českého stavovského povstání byl Matyáš pod vlivem svého rádce kardinála Khlesla přístupný k vyjednávání s povstalci, ale skupina kolem následníka trůnu Ferdinanda odstavila tehdy již nemocného Matyáše od moci a zahájila tvrdší kurs proti povstalcům. Krátce nato Matyáš zemřel.
(jk)

MATYÁŠ KORVÍN (* 23. 2. 1443, + 7. 4. 1490 Vídeň) - uherský a český král z rodu Hunyadyů

Zatímco v Maďarsku těžko najdeme populárnějšího panovníka, než byl "dobrý král Matyáš", netěší se tento vpravdě renesanční vladař v Čechách právě nejlepší pověsti. I když se uznává, že byl rázným a cílevědomým panovníkem, který dovedl "udržet na uzdě nezbedné panstvo uherské", nemohou mu mnozí odpustit, že "v mravním ohledu tkví na něm skvrna nevděčnosti a věrolomnosti, jaké se dopustil vůči svému tchánu a dobrodinci králi Jiřímu" (J. Malý).

Mladší syn Jana Hunyadyho neměl jednoduché mládí. Roku 1457 byl jeho starší bratr Ladislav pro vraždu Oldřicha Celského na rozkaz Ladislava Pohrobka popraven a mladičký Matyáš byl uvězněn a odvezen do Prahy. Rok poté však Pohrobek umírá a Matyáš s vydatnou podporou Jiřího Poděbradského byl zvolen uherským králem. Sňatkem s Jiříkovou dcerou Kunhutou (Kateřinou) roku 1460 se už tak srdečné svazky obou panovníků měly ještě více upevnit. Jiřík poskytl Matyášovi podporu i při vzpouře uherské šlechty a zprostředkoval jeho smíření s císařem Fridrichem III. Následující roky vedl Matyáš války s Turky, v nichž se osvědčili i čeští žoldnéři. Smrt královny Kunhuty v roce 1464 však přinesla do přátelských vztahů s Jiříkem zásadní změnu. Matyáš vycítil v konfliktu mezi kališnickým králem a katolickou šlechtou v Čechách, kterou podporoval papež, šanci k rozšíření svého panství. Už v roce 1465 nabízel papeži Pavlu II., že by se ujal křížové výpravy proti Čechám, ale turecké nebezpečí i nevyjasněná situace ho ještě držely na uzdě. Když však došlo v Čechách k otevřenému odboji proti Jiřímu, který podporoval vedle papeže i Fridrich III., Matyáš nezaváhal. 1468 vtrhl do Rakous proti českému vojsku a následujícího roku vytáhl přes Moravu do Čech, kde však byl u Vilémova Jiříkem obklíčen a v tísni svolil k uzavření příměří. Vzájemnou dohodu však nedodržel a po svém propuštění se dal v Olomouci korunovat českým králem. Válku s Jiříkem a poté i s Vladislavem Jagellonským vedl až do roku 1478, kdy došlo k uzavření olomoucké smlouvy, která Matyášovi ponechávala vedlejší země České koruny: Moravu, Slezsko a obě Lužice. Matyášovy výboje se ovšem obrátily i proti jeho dalšímu bývalému spojenci - Fridrichu III. Po řadě střetnutí konečně v roce 1485 obsadil téměř celé Dolní Rakousy i s Vídní a jmenoval tu uherského místodržícího.

Jako pravý renesanční vladař podporoval Matyáš vědu i umění a s jeho jménem je spojeno založení Academie Istropolitany v Bratislavě (1467) a Academie Corviny v Pešti (1480). Úmysl, aby se jeho nelegitimní syn Jan Corvin stal dědicem říše, se mu však uskutečnit nepodařilo. Po jeho smrti zvolila uherská šlechta králem Vladislava Jagellonského a vedlejší země se opět vrátily České koruně.
(fh)
Macek J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1, Praha 1992, 2, Praha 1994; Macek J.: Jiří z Poděbrad, Praha 1967

MAXMILIÁN II. (* 31. 7. 1527 Vídeň, + 12. 10. 1576 Řezno) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Prvorozený syn Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské projevoval v mládí, k žalu svého otce, silné sklony k protestantismu. Odmítal účast na katolických církevních obřadech, stýkal se s evangelíky a za kazatele měl luteránského kněze Pfausera, kterého přes naléhání otce odmítal propustit. Na jeho dvoře byli několikrát vlídně přijati i představitelé jednoty bratrské, u níž, podobně jako u ostatních nekatolíků v Čechách, vzbuzoval naděje na dosažení náboženské svobody. Ač byl Maxmilián v roce 1549 přijat za budoucího českého krále, nechal se jeho otec za své nepřítomnosti v Čechách zastupovat svým druhým synem Ferdinandem (později Tyrolským). Časem však došlo u Maxmiliána k obratu. Začal se vyhýbat protestantům a sbližovat s katolíky. Ale fanatismus obou táborů mu zůstal cizí. Blízký mu byl naopak myšlenkový svět humanistů.

V roce 1564 po smrti svého otce se ujal vlády v Čechách i v říši. Zpočátku se i on nechal v Čechách zastupovat svým bratrem Ferdinandem. Když v roce 1567 přijel do Čech, podařilo se českým stavům přimět ho k tomu, aby z desk zemských vypustil kompaktáta, která v té době byla již brzdou dalšího rozvoje reformace. V roce 1575, po dlouhých jednáních a manévrování, nechtě si popudit ani papeže, ani protestanty, dal českým stavům ústní příslib náboženské svobody v rámci tehdy vypracované České konfese. Záhy nato ale vydal mandát proti jednotě bratrské. O jeho provádění se však nestaral, takže se v praxi, podobně jako v jiných oblastech života, nic nezměnilo. Jen Maxmilián ztrácel zvolna důvěru na všech stranách. Zemřel po nepříliš dlouhé, dvanáctileté vládě ve věku 49 let. Před smrtí prý se nevyzpovídal a nepřijal poslední pomazání. "Teprve v této chvíli, kdy mu již nehrozila žádná světská síla, se Maxmiliánův duch vzepřel, aby si alespoň zemřel po svém" (M. V. Kratochvíl). Za svého jediného dědice ustanovil prvorozeného syna Rudolfa, který byl ještě za Maxmiliánova života v roce 1575 přijat za českého krále.
(jk)
Bydžovský z Florentina M.: Svět za tří českých králů (editor J. Kolár), Praha 1987

MAYER Jan (* 7. 2. 1754 Praha, + ? tamtéž) - český lékař a přírodovědec, spoluzakladatel České společnosti nauk

Přestože byl jeho otec pouhým ranhojičem, byly životní peripetie J. Mayera velmi zajímavé. Vystudoval jezuitskou latinskou školu v Praze, pak následovala filosofie a lékařství. Po krátké kariéře praktického lékaře se odebral do Polska, kde působil na dvoře polského krále Stanislava Augusta, od něhož obdržel titul královského rady.

Do Prahy se vrátil ve svých 23 letech, finančně zabezpečený a se společenským postavením. Stal se hned řádným členem Vlastenecké hospodářské společnosti a spolupracoval snad i s I. Bornem ve Vídni.

Jeho dům na Malé Straně v Praze, kde bydlel společně se svým bratrem Josefem, se stal místem častých setkání členů Učené společnosti, kteří usilovali o zřízení České společnosti nauk. Ta začala skutečně, ne zcela se souhlasem a podle představ císaře Josefa II., od roku 1784 v jeho domě fungovat a J. Mayer se stal jejím prvním tajemníkem. Protože však byl zřejmě značně autoritářský, byl nucen se za dva roky své funkce vzdát. Přesto však i nadále pracoval v její prospěch. Jeho přičiněním začala vycházet vědecká ročenka České společnosti nauk Pojednání české společnosti nauk.

Od roku 1775 byl J. Mayer také vědecky činný. Vydal 23 prací, z nichž 7 věnoval botanice a mineralogii, kde navázal na práci J. K. Boháče na Sušicku. Často publikoval v zahraničí (Vídeň, Drážďany) a dostalo se mu i řady ocenění.
(jv)
Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

MELANTRICH ROŽĎALOVSKÝ z AVENTINA Jiří (* asi 1511 Rožďalovice, + 19. 11. 1580 Praha) - český tiskař a nakladatel

Mezi významnými českými tiskaři první poloviny 16. století, jako byli Pavel Severín z Kapí Hory, Mikuláš Konáč z Hodištkova, Jan Had, Jan Kosořský z Kosoře a Bartoloměj Netolický, zaujal nejpřednější místo Jiří Melantrich z Aventina, nazývaný pro své zásluhy o pozvednutí českého knihtisku arcitypografem českým.

Pocházel z kališnické nemajetné rodiny. Studoval na pražské universitě, kde složil v roce 1535 bakalářské zkoušky. Poté odešel do ciziny na zkušenou a pobyl tam asi sedm let. Ve Wittenbergu poslouchal přednášky německého humanisty a teologa Filipa Melanchtona a chtěl se věnovat teologii, ale v Norimberku ho zaujalo tiskařství. Nějakou dobu pak pracoval ve slavné Frobeniově tiskárně v Basileji, kde se seznámil s humanistou a filologem Zikmundem Hrubým z Jelení. Po návratu domů byl zaměstnán u tiskaře Günthera v Prostějově a pak v Praze v tiskárně Bartoloměje Netolického, jehož tiskárnu v roce 1552 převzal. Postupně z ní vybudoval velký tiskařský a nakladatelský podnik. Prováděl promyšlenou ediční politiku, spolupracoval s řadou vzdělanců, zejména s profesory pražské university. Vydal na 200 tisků náboženské, ale hlavně naučné literatury, mj. překlad proslulého Herbáře Petra Mattioliho a Koldínova Práva městská. Vydával knihy v češtině, němčině, latině a řečtině. Jeho tisky se vyznačovaly vkusnou úpravou, úhledností a čistotou tisku, vysokou odbornou i jazykovou úrovní a pěknou obrazovou výzdobou. Nejznámější a velmi oblíbené byly jeho bible, zvané Melantrišky. První vydal ještě jako společník Netolického v roce 1549. V roce 1577 dostal erb a přídomek z Aventina. Od roku 1576 si vzal za společníka D. Adama z Veleslavína, který v jeho díle úspěšně pokračoval.
(jk)
Rachlík F.: Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventýnu, Praha 1930

MENDEL Johann Gregor (* 22. 7. 1822 Hynčice u Kravař, + 6. 1. 1884 Brno) - moravský zakladatel genetiky německého původu

Na nevelké zahradě o rozměrech pouhých 35 x 7 m uskutečnil neznámý moravský kněz své pokusy, které se staly základem moderní nauky o dědičnosti a znamenaly počátek úplně nové epochy biologie.

Johann Mendel, řádovým jménem Gregor (Řehoř), pocházel z nezámožné rolnické rodiny. Po absolvování brněnského gymnázia vstoupil na přání zbožné matky do semináře a po čtyřech letech byl vysvěcen na kněze. Zpočátku učil, ale musel toho zanechat, neboť nesložil předepsané zkoušky. V letech 1851-53 studoval ve Vídni přírodní vědy, znovu se snažil o středoškolskou profesuru, ale ani tentokrát se mu u zkoušek nepodařilo uspět. V klidu cely kláštera augustiniánů v Brně se pak plně věnoval badatelské práci. Výsledky svých dnes už proslulých pokusů s hrachem uveřejnil roku 1865 v časopise brněnského přírodovědeckého spolku bez sebemenšího dalšího ohlasu, přestože tu předložil matematické vyjádření přenosu dědičných vlastností z rodičů na potomstvo. Tři Mendelovy zákony - o uniformitě míšenců, o štěpení znaků, o volné kombinovatelnosti vloh - se staly úhelným kamenem moderní nauky o dědičnosti, základem šlechtění rostlin i živočichů a významnou součástí četných vědeckých oborů, především lékařství. Mendel umírá jako vědec neznámý. Teprve po 35 letech objevili jeho zprávu tři nezávisle pracující genetikové a uznali Mendelovo prvenství.
(pa)

METODĚJ (* 815 Soluň, + 6. 4. 885 Morava) - řecký učenec, moravský a pannonský arcibiskup, světec

Metoděj, starší z obou bratří, kteří se zasloužili o vznik našeho písemnictví a rozvoj křesťanské kultury na Velké Moravě, se narodil a vyrůstal v řecké Soluni. O jeho mládí máme málo zpráv, jeho životopisec jen uvádí, že pro své schopnosti vykonával v letech 843-856 úřad nejvyššího správce (archonta) byzantské říše v oblasti obývané především Slovany. Poté se úřadu vzdal a odešel do kláštera na horu Olymp, kde přijal jméno Metoděj (vlastním jménem byl Michael). Pak doprovázel svého bratra Konstantina na jeho diplomaticko-misijní cestě k Chazarům do Černomoří a jako jeho nejbližší spolupracovník i na misijní cestu na Velkou Moravu roku 863.

Po bratrově smrti (869) stále odkládal návrat do vlasti, kde panovala složitá situace, a nakonec vyhověl prosbám Kocela, aby se vrátil do Pannonie. Papež uvítal možnost, jak prostřednictvím Metoděje získat celou oblast - včetně Velké Moravy - pod římskou duchovní správu, a proto Metoděj na podzim roku 869 odešel do Pannonie s titulem římského legáta a arcibiskupa i se svolením provozovat liturgii ve slovanském jazyce. Po uspořádání poměrů v Pannonii pokračoval Metoděj v cestě na Velkou Moravu.

Zde mezitím došlo ke svržení Rastislava a nový kníže Svatopluk se poddal východofranské říši. Situace využili bavorští biskupové, Metoděje zajali a uvěznili. Teprve roku 873 byl na papežův zákrok vysvobozen a uveden zpět do svého úřadu. Třebaže byl na Moravě svými žáky vřele uvítán, jeho pozice tu nebyla příliš pevná vzhledem k Svatoplukově profranské politice. Navíc se musel Metoděj ospravedlnit u nově zvoleného papeže z výtek, že hlásá bludné názory. Na cestě ho doprovázel i jeho úhlavní nepřítel, nitranský biskup Wiching. Papež však nakonec Metoděje v hodnosti moravského arcibiskupa potvrdil a schválil i slovanskou liturgii. Wichingův vliv tak načas poklesl tím spíše, že nový konflikt mezi velkomoravskou a východofranskou říší v roce 882 zajistil Metodějovi i Svatoplukovu podporu. Metoděj tak mohl konečně v klidu pokračovat ve svém díle: přeložil do staroslověnštiny všechny potřebné liturgické i náboženské spisy, řadu kázání, dokončil překlad téměř celého Starého zákona i některých spisů svého bratra. Pravděpodobně v této době také pokřtil českého knížete Bořivoje a jeho ženu Ludmilu. Krátce před svou smrtí určil - na naléhání svých žáků - i svého nástupce Gorazda.

Metoděj byl pohřben ve "velkém moravském chrámu", ale jeho hrob se dodnes nepodařilo nalézt. Jeho skonu využil Wiching, který v Římě znovu obvinil Metoděje z kázání bludů. Papež sice odsoudil Metodějovo učení jen podmínečně ("...kdyby bylo pravdivým..."), ale zakázal slovanskou liturgii a otázku nástupnictví nechal otevřenou. Wiching však po návratu na Velkou Moravu tvrdil, že je pověřen zásahem proti Metodějovým žákům a dosáhl jejich pronásledování. Metodějovi žáci se rozdělili do skupinek a prchali ze země - útočiště nalezli mj. v Chorvatsku, snad i v Čechách a v Polsku, ale především v Bulharsku, kde pokračovali v díle obou bratří (zde byla také okolo roku 893 nahrazena hlaholice jednodušší cyrilicí, která se stala základem azbuky, užívané východními a částečně i jižními Slovany dodnes).

Také Metoděj byl nakonec římskokatolickou církví kanonizován a spolu se svým bratrem Konstantinem-Cyrilem a misionářem Patrikem prohlášen za spolupatrona Evropy.
(fh)
Dvorník F.: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1968; Odkaz soluňských bratří. Sborník k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Teologické studie, Praha 1987

METTERNICH-WINNEBURG-OCHSENHAUSEN Clemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže, vévoda z Portelly (* 15. 5. 1773 Koblenz, + 11. 6. 1859 Vídeň) - rakouský šlechtic, politik a diplomat

Kníže Metternich byl jednou z nejkontroverznějších postav 19. století, jež byla již svými současníky démonizována a převážně nenáviděna. Ruský car Mikuláš I. ho považoval za "satanova pomocníka", britský premiér Canning ho nazval "největším podvodníkem a lhářem na kontinentě a možná že v celém civilizovaném světě", Napoleon k jeho osobě prohlásil, že "každý občas lže, ale lhát neustále, to je přespříliš", a podle rakouského básníka Grillparzera bylo Metternichovou největší chybou, že svým lžím nakonec sám věřil.

Pocházel ze starého porýnského rodu, jenž odvozoval svůj název od vsi Metternich nedaleko Koblenze. V 17. století byli Metternichové povýšeni do stavu hrabat v říši i v zemích Koruny české, kde vlastnili od roku 1630 panství Kynžvart. Roku 1803 obdrželi titul říšského knížete.

Klemens Metternich byl již od mládí předurčen, aby kráčel ve stopách svého otce a stal se diplomatem. Ač vyrůstal v době vrcholícího osvícenství, zůstal jeho myšlenkami zcela nedotčen. Od svých studií sdílel vysloveně reakční názory, které pak až do své smrti nezměnil. Byl stoupencem absolutní společenské nehybnosti, jež měla beze změny uchovat výsady privilegovaných stavů. Jak o něm později správně řekl britský premiér Palmerston: "kníže Metternich si o sobě myslí, že je konzervativní... Ne, tato nehybnost není konzervativismus."

Jeho společenský a politický vzestup urychlila roku 1795 svatba s Eleonorou Kounicovou, vnučkou a bohatou dědičkou bývalého kancléře V. A. Kounice. Spříznění s předními a vlivnými českými a moravskými rody přineslo první ovoce roku 1801, kdy byl jmenován vyslancem v Drážďanech. Diplomacii se příliš nevěnoval, zato zde dal poprvé veřejně promluvit své velké vášni k ženám. Výsledkem jeho milostného románku s manželkou ruského generála Bagrationa byla dcera, k níž se Metternich vždy hlásil.

Po pobytu v Berlíně (od roku 1803) se dostalo Metternichovi životní šance po porážce Rakouska v bitvě u Slavkova roku 1805. Díky příznivým relacím, jež o něm posílal francouzský vyslanec v Berlíně své vládě, dala po uzavření míru Francie najevo, že by na místě rakouského vyslance v Paříži byla ochotna přijmout Metternicha. A tak ač bylo pro něj původně plánováno diplomatické poslání v Rusku, ocitl se Metternich roku 1806 v Paříži.

Roku 1807 se mu podařilo přimět Napoleona ke změně podmínek bratislavského míru z roku 1805. A ovšemže se v Paříži Metternich věnoval ženám. Tuto idylu však ukončila další válka roku 1809 a po porážce Rakouska se Metternich již do Paříže nevrátil. Byl jmenován ministrem zahraničí a o rok později dokonce kancléřem.

Ač nevěřil, že Napoleon zůstane věčně u moci, pro současnou situaci pokládal pro Rakousko za nejvýhodnější, když si zajistí oddech spojenectvím s Francií. Od možné aliance si navíc sliboval zmírnění podmínek vídeňského míru, jenž degradoval monarchii na mocnost druhého řádu. Prostředkem k tomu měla být poněkud středověká sňatková politika. Roku 1810 se Napoleon z Metternichova popudu oženil s dcerou rakouského císaře Františka I., arcivévodkyní Marií Louisou, a na několik let bylo Rakousko francouzským spojencem. Ale spojencem velmi nejistým.

Diplomatickým lavírováním tak dokázal Metternich nejen udržet důvěru Francie, ale nedostal se přitom ani do konfliktu s Ruskem. Na Napoleonově tažení do Ruska roku 1812 se Rakousko podílelo jen symbolicky, a navíc po tajné dohodě s Petrohradem!

Velká Metternichova chvíle přišla v roce 1813. Zaujal neutrální postoj a navrhl válčícím stranám zprostředkování míru, z něhož mohlo Rakousko jen těžit. Přestože byl z mnoha stran včetně své proslulé milenky, překrásné vévodkyně Vilemíny Zaháňské, vyzýván, aby se připojil na stranu protifrancouzské koalice, na svém postoji setrval až do léta 1813. Vysloužil si tak trvalou nedůvěru všech svých partnerů. Teprve po Napoleonově odmítnutí podmínek míru vstoupilo Rakousko do koalice.

Odpočatá rakouská armáda významně zasáhla do posledního dějství napoleonských válek. Na jaře 1814 vstoupila koaliční vojska do Paříže, Francie byla poražena a Napoleon vypovězen. Na tom nic nezměnila ani jeho sto dní trvající epizoda o rok později.

Vídeňský kongres (1814-15), probíhající za účasti všech evropských států (mimo Turecko) a jemuž Metternich předsedal, provedl poválečné uspořádání Evropy a Rakousku se dostalo mnoha územních zisků. Metternichovým cílem bylo však navíc obnovení platnosti zásady, že "jedině panovníkům přísluší řídit osudy národů a že knížata nejsou za jednání nikomu odpovědna kromě Boha". To bylo i mínění rakouského císaře Františka I., který vřele podpořil myšlenku Svaté aliance, spojenectví evropských panovníků proti revoluci v jakékoli podobě.

Jakkoli myšlenka Svaté aliance v původní podobě nepřežila několik let a zůstala jen velmi formálním spojenectvím dvorů Rakouska, Pruska a Ruska, jakkoli byl Metternichův vliv současníky i mnohými historiky přeceňován, přesto se cynickému a machiavelistickému kancléři podařilo po dlouhá desetiletí brzdit hnutí za občanská a národnostní práva nejen uvnitř monarchie, ale i mimo ni. V rámci habsburské říše mu při tom byla oporou tajná policie (a její početní agenti), v jejímž čele stál stejně smýšlející hrabě Josef Sedlnický.

Právě "metternichovský absolutismus" byl na jaře 1848 hlavním terčem revoluce ve Vídni. Metternich se stěží spasil útěkem a ani po porážce revoluce už pro něj nebylo v rakouské politice místo.
(mp)
Kolektiv: Kynžvart. Státní zámek a památky v okolí, Praha 1966; Halada J.: Metternich, Praha 1986; Palmer A.: Metternich. Der Staatsman Europas, Düsseldorf 1977; Sked A.: Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995

MEYRINK Gustav (19. 1. 1868 Vídeň, + 4. 12. 1932 Starnberg v SRN) - německý spisovatel

Nemanželský syn proslulé divadelní herečky a württemberského státního ministra, vlastním jménem Gustav Meyer, přišel do Prahy za svých gymnaziálních studií a od roku 1885 tu žil trvale až do roku 1904; nejprve jako student, pak jako bankéř a nakonec se stal svobodným spisovatelem. Přestože zbytek života prožil v Bavorsku, byla to právě Praha, která zásadním způsobem ovlivnila jeho život a především dílo. Soubojová aféra, uvěznění za údajné podvody, které se nepodařilo prokázat (měl prý ovlivňovat zákazníky spiritismem), střet s tehdejší německou měšťanskou společností, hluboký zájem o mystiku (byl mj. spoluzakladatelem a předsedou Lóže u Modré hvězdy, kam patřil i J. Zeyer a Emanuel z Lešehradu) - to jsou významné epizody z Meyrinkova pražského života, do nichž neodmyslitelně patří tajuplná atmosféra pražského ghetta, staroměstských i malostranských uliček a paláců spolu s pověstmi a legendami.

Od roku 1901 začal publikovat povídky, jejichž ironie, antimilitarismus, ale i fantastičnost a tajuplnost dráždily tehdejší měšťáky, avšak zároveň vyvolávaly značnou pozornost. Skutečnou proslulost však získal Meyrink až vydáním svého prvního "staropražského románu" Golem (od roku 1913), který se stal opravdovým bestsellerem. Během 1. světové války vyšla i Zelená tvář (1916) a Valpurgina noc (1917). Ovšem jako nepřítel šovinismu a militarismu se pak stal obětí rozsáhlé kampaně, vedoucí až ke konfiskaci jeho děl německými úřady.

Meyrink publikoval i po válce (mimo jiné Bílý dominikán, Anděl západního okna - odehrává se také z větší části v Praze), ale názory na jeho tvorbu se liší. Zatímco kritika shledávala, že "odbývá" literární stránku, příznivci autora a mystiky oceňovali stále hlubší výpověď o duchovní cestě, kterou přinášel. V širším povědomí jeho jméno načas upadlo do zapomnění, ale od 60. let se znovu vrátil - a to i u nás - mezi uznávané, a hlavně čtené autory.
(fh)
Meyrink G.: Černá koule (úvod B. Spitzové a K. Krolopa), Praha 1967

MÍČA František Adam (Mitscha Franz Adam von) (* 11. 1. 1746 Jaroměřice nad Rokytnou, + 19. 3. 1811 Vídeň) - český hudební skladatel a rakouský úředník

Ač pocházel z muzikantské rodiny, vystudoval F. A. Míča ve Vídni práva a věnoval se kariéře císařského úředníka. Od roku 1767 pracoval v české dvorské kanceláři, působil ve Štýrském Hradci, později v Haliči a Bukovině. Roku 1809 se stal šéfem zemského presidia ve Lvově a tady byl také při vpádu polských vojsk zajat a držen po několik měsíců jako rukojmí. Po penzionování byl povýšen do šlechtického stavu.

Hudbě se věnoval Míča vlastně jen mimo své povolání, přesto napsal 27 symfonií, dvě opery, asi 50 tanečních skladeb (menuetů a německých tanců), houslové koncerty, oratoria, smyčcové koncerty a řadu dalších skladeb. Při komponování se nezapřela slohová závislost na dílech Josepha Haydna, a především Wolfganga Amadea Mozarta, k němuž ostatně pojil Míču přátelský vztah. Mozart si díla "muzicírujícího úředníka" velice vážil a jeho skladby s oblibou hrál.

Míča ovšem nejen skládal, ale byl i znamenitým klavíristou a hráčem na smyčcové nástroje.
(pa)
Československý hudební slovník osob a institucí, 2, Praha 1965

MÍČA František Václav (* 5. 9. 1694 Třebíč, + 15. 2. 1744 Jaroměřice nad Rokytnou) - český skladatel

Nejvýraznější osobností mezi skladateli působícími u nás v polovině 18. století na šlechtických rezidencích byl F. V. Míča. Pocházel z muzikantské rodiny - k hudbě měl blízko jeho otec i strýc Karel, především pak synovec František Adam Míča, osobní přítel Mozartův.

Hudební vzdělání získal od svého otce varhaníka, později se zdokonalil v hraběcí kapele ve Vídni. Když si hrabě Questenberk založil kapelu v Jaroměřicích nad Rokytnou, stal se tam Míča ústřední postavou hudebního dění - kapelníkem, skladatelem, tenoristou. Řídil operní představení, psal gratulační kantáty, oratoria a také opery, z nichž nejvýznamnější byla O původu Jaroměřic, předváděná italsky i česky. Opera napsaná v italském duchu byla nicméně plná realistického lidového humoru. Na svou dobu pozoruhodné je Míčovo formové řešení operních symfonií. Ovšem dnes nejznámější a nejvíce ceněné dílo F. V. Míči, questenberského kapelníka, je Sinfonie in Re (= D-dur), která byla náhodně objevena s pouhým označením "Míča" až roku 1932 v Pelhřimově. Je dokladem české předklasické hudby a našla si od té doby trvalé místo v repertoáru světových orchestrů a dirigentů. I díky ní je Míča označován za otce české symfonie.
(pa, pp)
Československý hudební slovník osob a institucí, 2, Praha 1965

MICHNA z OTRADOVIC Adam (* asi 1600 Jindřichův Hradec, + 1676 tamtéž) - český básník, hudební skladatel a varhaník

Michna pocházel z vladycké rodiny, jeho otec byl správcem místního hradu, vedoucí hradních trubačů a městský varhaník. Vzdělání nabyl v jezuitské koleji v Jindřichově Hradci a k řádu si i poté udržel vřelý vztah, ostatně všechny jeho tištěné sbírky pocházejí právě z jezuitské Akademické tiskárny v Praze. Byl varhaníkem a učitelem hudby a zpěvu v místě svého rodiště. Později se stal majitelem šenku a žil životem zámožného měšťana.

Adam Michna patřil k nejvýznamnějším českým barokním básníkům a nadaným hudebním skladatelům. Je autorem tří sbírek písní na vlastní české básnické texty. Sbírky Česká mariánská muzika (1647) a Svatoroční muzika (1661) připomínají kancionály a Loutna česká (1653) je souborem mysticko-erotických básní. Michnovy verše jsou svou prostotou, líbezností a melancholičností blízké lidové písni. Mnohé z nich (například Chtíc, aby spal) také zlidověly. Jsou plné pohody, klidu a vyrovnané moudrosti. Stejně populární svou dokonalou zpěvností je i jeho skladba Nebeští kavalérové, též z Loutny české, při níž velmi často dnes vstupují páry do stavu manželského.

Michnova přírodní lyrika vyjadřuje radost ze světa kolem a spjatost s přírodou, z níž čerpal inspiraci. Kromě písní je autorem i vážných hudebních duchovních skladeb, hlavně mší, které jsou na repertoáru koncertů klasické hudby dodnes.
(jk)
Bitnar V.: Postavy a problémy českého baroku literárního, Praha 1939; Muk J.: Adam Michna, Jindřichův Hradec 1941; Tichá Z.: Adam Václav Michna z Otradovic, Praha 1976

MIKULÁŠ BISKUPEC z PELHŘIMOVA (Nicolaus Pilgramensis) (* asi 1385 Poděbrady, + 1460 Poděbrady) - český teolog, kazatel, kronikář, diplomat a táborský biskup

Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec (toto přízvisko převzal zřejmě od svého otce) vystudoval universitu v Praze a zde se také stal za Jana Husa v roce 1409 bakalářem svobodných umění a Husovým přítelem a následovníkem.

V průběhu husitských válek (1420-34) byl v čele táborských kněží jako jejich představitel, mluvčí a správce. V roce 1420 odešel s řadou kněží ve skupině Václava Korandy z Plzně (byli tam např. i Prokop Holý, Martin Húska, Bartoš ad.). Svými nepřáteli byl nazýván pouze kacíř a pomýlený bludař táborský. Na sklonku husitských válek se účastnil roku 1432 jednání českého poselstva na basilejském koncilu, které bylo vedeno Janem Rokycanou a Janem Velvarou, kde zastával s knězem Prokopem Holým stanovisko táborské strany, konkrétně obhajoval artikul o světském panování kněžstva. I po bitvě u Lipan se nadále aktivně zúčastňoval politického života, ale svými názory se dostával do stále větší izolace. Jeho učení bylo nakonec odsouzeno pražským sněmem zasedajícím v létě roku 1444.

Po porážce Tábora (1452) byl uvězněn nejdříve na Starém Městě pražském a poté internován na různých hradech Jiřího z Poděbrad. Nakonec zemřel v poděbradském vězení, kde dlel od roku 1457.

Zanechal po sobě obrovské množství vesměs latinsky psaných různých literárních děl, počínaje kázáními a veřejnými projevy, dogmatickými traktáty (Scriptum super quattuor evangelia in unum concordata, Výklad čtveroevangelia), přes polemiky, apologie a obrany táborské teologie (Confessio Thaboritarum, Vyznání a obrana Táborů), až po kroniku (Cronicon causam sacerdotum Thaboriensium continens, Táborská kronika). Trojdílná Táborská kronika zachycuje stanoviska táborů v boji všech husitských stran a je spíše než uceleným dílem souborem dokumentů a polemických traktátů, de facto nemnoho provázaných historickými událostmi. Biskupec na ní začal pracovat po bitvě u Lipan (1434) a zakončuje ji obhajobou svého učení po svém odsouzení pražským sněmem.
(jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I., Praha 1973; Ze starých letopisů českých, Praha 1980; Ze zpráv kronik doby husitské, Praha 1981

z MILETÍNKA (Miletína) Diviš Bořek (+ 1437) - český šlechtic a vojevůdce

Bezprostředně po Husově upálení se přidal nemajetný zeman Diviš Bořek z Miletínka ke straně pod obojí. Kolem roku 1420 ho nacházíme v řadách orebitů, východočeských husitů, jejichž duchovním vůdcem byl kněz Ambrož. V jejich čele dobyl Hradec Králové a svěřil ho do správy svému bratru Jindřichovi. Roku 1421 vypálil opatovický klášter, který poté úplně zanikl, a zmocnil se jeho pozemků. Důležitou oporou se stal orebitům hrad Kunětická hora poblíž Pardubic, který nechal Diviš vystavět v letech 1421-23. Nato přešel na stranu pražanů, s jejich vojskem dobýval města ve východních Čechách a stal se hejtmanem v Chrudimi a Litomyšli, roku 1427 pomáhal zase přívržencům Zikmunda Korybutoviče, jagellonského kandidáta na český trůn, a poté se tři měsíce bránil v Kolíně, obleženém pražany.

Od roku 1431 vyjednával se Zikmundem Lucemburským o jeho přijetí za českého krále. "Pomýšleje více na chléb vezdejší než na pravdu boží", stanul nakonec v bitvě u Lipan jako nejvyšší hejtman panské koalice. V dalších letech byl purkrabím Pražského hradu a za věrné služby Zikmundovi mu byla zapsána Kunětická hora a další panství. Když přikoupil roku 1436 ještě pardubické panství, nabyl jeho majetek značného rozsahu. V roce 1437 stačil ještě poskytnout na Kunětické hoře Rokycanovi, jenž prchal před královým hněvem z Prahy, ochranu, krátce nato však zemřel.
(dp)

MILÍČ z KROMĚŘÍŽE Jan (* po 1320 Tečovice na Moravě, + 29. 6. 1374 Avignon) - český náboženský reformátor

Milíč pocházel z prosté rodiny a není známo, kde získal své značné vzdělání. Léta působil na dvoře Karla IV., od roku 1358 jako člen kanceláře a v letech 1360-62 doprovázel jako podkancléř panovníka na cestách po říši. Zastával i úřad pražského kanovníka.

Rozhodujícím obratem v Milíčově životě byla plamenná kázání Konráda Waldhausera. Pod jejich vlivem se roku 1362 vzdal Milíč všech statků i důstojenství, jen aby mohl "v úplné chudobě sloužit Kristu a jeho evangeliu". Od svého rozhodnutí se nedal odvrátit ani arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Po půlročním pobytu v Horšovském Týně se vrátil do Prahy a začal kázat. Brzy získal množství posluchačů a přívrženců svými strhujícími projevy, v nichž hlásal brzký příchod Antikrista a nemilosrdně káral všechny "od arcibiskupa až po mnichy žebravé... avšak ani knížat a pánův světských neminul jeho soud, rovněž jako lidu sprostého" (F. Palacký). Neváhal dokonce zaútočit na samotného císaře Karla IV., za což ho dal arcibiskup Jan Očko z Vlašimi na několik dní uvěznit - ovšem Karel sám ho nepřestal podporovat. Zájem o Milíčova kázání byl tak velký, že musel kázat třikrát, ba i pětkrát denně. Vedle přibývajících stoupenců měl však stále více nepřátel, zejména mezi žebravými mnichy. Ti ho také obvinili z kázání bludů a roku 1367 se jel Milíč ospravedlnit k papeži do Říma. Zde byl nejprve uvězněn, ale po příjezdu papeže byl ihned propuštěn, uznán nevinným a nakonec i zahrnut poctami.

Po návratu do Prahy ve své kazatelské činnosti pokračoval, tentokrát i německy, což jen zvětšilo počet přívrženců. Mezi ně patřil také Tomáš Štítný ze Štítného, který si poznamenal: "Ó, s jakou vroucností kázal šlechetný Milíč u sv. Jiljí v Praze! Tu plápolal silný duch u něho v Boží milosti, a mnoho vydával ohnivých slov!"

Po smrti Waldhausera začal Milíč kázat i v Týnu. Vedle toho se však věnoval charitativní činnosti: vše, co dostal od svých příznivců, rozdal. Mezi jeho úspěchy patří hromadné pokání padlých dívek, pro které zřídil roku 1372 vzorný útulek - tzv. Jeruzalém. Mezitím však byl znovu obžalován v Římě z hlásání bludných článků. Buly zaslané papežskou kurií až do Uher ukazují, jakou odezvu měla kazatelova vystoupení.

Milíč se i tentokrát chtěl hájit sám, a proto odjel za papežem do Avignonu. Než mohl být v jeho při vynesen konečný rozsudek, neohrožený kazatel onemocněl a zemřel.

Dochované spisy, hlavně latinsky psaná Knížka o Antikristovi (zatímco česky a německy psaná kázání a modlitby se bohužel nedochovaly), "nesou na sobě patrné známky kvapu" a zdaleka nedosahují Milíčova řečnického umění. V každém případě jeho kázání padla v Čechách na úrodnou půdu a mezi jeho žáky patřil mj. i Matěj z Janova, který je také autorem jednoho z Milíčových životopisů.
(fh)
Laskota F.: Milíč z Kroměříže, otec české reformace, Praha 1911; Kaňák M.: Milíč z Kroměříže, Praha 1975

MILOTA z DĚDIC (+ 1307) - český šlechtic

Milota pocházel z významného rodu Benešoviců, který vlastnil statky v Čechách, na Moravě i na Opavsku. První Beneš se připomíná už roku 1162 při obléhání Milána, kde získal jako kořist bibli a pasionál, které věnoval kostelu v Benešově.

Ze šesti jeho synů byl nejstarší Vok, otec Miloty, který měl ještě čtyři bratry. Členové rodu zastávali významné zemské úřady, například nejstarší Beneš byl podkomořím olomouckým, moravským komorníkem a purkrabím ve Znojmě.

Roku 1265 byl Milota společně s Benešem a Otou z Meissova, rakouským šlechticem a bývalým zemským sudím, zatčen Přemyslem II. Otakarem a uvězněn na hradě Veveří. Král je pravděpodobně podezíral ze spojení s Jindřichem Dolnobavorským, protože právě válčil s bavorskými vévody. Milotovi se podařilo ospravedlnit, ale Beneš a Ota zaplatili životem. Milota se pak s Přemyslem usmířil, už roku 1271 vystupoval jako svědek mírové smlouvy s uherským králem Štěpánem V. po úspěšné české válečné výpravě. Zastával i významné funkce zemského hejtmana ve Štýrsku a poté komorníka moravského.

V bitvě na Moravském poli velel Milota záloze a podle kronikářů zradil svého krále - v rozhodujícím okamžiku prý místo toho, aby rozhodl boj, utekl, a zvrátil tak i přicházející posily. Je otázkou, nakolik bylo postavení Přemysla II. už beznadějné, aby útěk Miloty mohl být označen skutečně za promyšlenou zradu, a ne jen za záchranu vlastní kůže.

Další zprávy o Milotovi jsou až z roku 1306, kdy zvelebil klášter v Benešově, ale už rok nato zemřel.
(jb)
Halada J.: Lexikon české šlechty, I, Praha 1992


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20