Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-L Zpět na abecední vyhledávání N->

MAGIN Ján Baltazar (* 6. 1. 1681 Vrbové, + 27. 3. 1734/35 Dubnica nad Váhom) - slovenský katolický kněz a historik

J. B. Magin zakončil v roce 1706 studium teologie ve Vídni, kde nabyl právnického a historického vzdělání. Poté působil jako farář na Slovensku, od 1719 v Dubnici nad Váhom.

Patřil k předním ideologům slovenského národa na počátku 18. století a do jeho dějin se zapsal jako autor první slovenské obrany. Jeho latinsky psaná obrana Ostny namířené proti autorovi Nejvznešenějšího a nejnovějšího sněmu... vznikla na popud šlechty trenčianské stolice a vyšla anonymně v roce 1728. Byla odpovědí a protestem trenčínské šlechty na její znevažování a ironizování uherským historikem Michalem Bencsikem. Ten označil šlechtu trenčianské stolice za potomky "Svatoplukova lidu" (tj. velkomoravské říše) porobeného Maďary, z čehož vyvozoval, že nemá právo hlásit se k "šlechtickému uherskému národu". Magin ve své obraně poukázal na starobylost a autochtonnost Slováků v Uhrách a vymezil jejich etnické hranice i odlišnost od ostatních slovanských kmenů. Zdůrazňoval i jejich účast na budování uherského státu od samého počátku. Proti Bencsikově podmanitelské teorii načrtl teorii o pohostinném přijetí Maďarů Slováky. Jeho názory pak rozvinul historik a jezuita Samuel Timon a zastávali je další představitelé Slováků, např. M. Bel, Adam František Kollár a další.
(jk)
Baník A. A.: Ján Baltazar Magin a jeho politická, národná a kultúrna obrana Slovákov roku 1728: Zborník Literárno-vedeckého odboru SSV 3, 1-2, Bratislava 1936; Baník A. A.: Novšie údaje na poznanie Jána Baltazara Magina, jeho diela a doby, SSV 4, 1, Bratislava 1937

MAGNI Valerián Maxmilián (* 1586 Milán, + 29. 7. 1661 Salcburk) - italský politik a vzdělanec, kapucínský mnich působící v Čechách

Narodil se Itálii (třetí z celkového počtu sedmi dětí), ale v době, kdy mu byly dva roky, přesídlil jeho otec Konstantin do Prahy, doufaje, že se mu tak lépe podaří získat peněžní obnos zapůjčený císaři Maxmiliánovi. Peněz se zřejmě nedočkal, ale rodina se zde usadila v italské kolonii na Menším Městě pražském.

Již od mládí toužil Magni nastoupit duchovní dráhu a v tomto rozhodnutí byl ještě více utvrzen po příchodu kapucínů do Prahy (1599), především pak kázáními jednoho z nich - Vavřince z Brindisi (později prohlášený za svatého). Magni oblékl řeholní roucho kapucínů roku 1602 a s ním přijal i jméno Valerián. Po noviciátu začal studovat v Praze teologii a filosofii a záhy se tento "dlouhý mnich", či později J. A. Komenským nazývaný "zchytralý svůdce", stal pro svoji vzdělanost, obratné diskutování a příjemné vystupování oblíbenou pražskou postavou. Vystřídal celou řadu významných církevních postů jak v Čechách, tak v Rakousech (Vídni, Linci), až se roku 1624 stal hlavou česko-rakouské kapucínské provincie a zpovědníkem a posléze i osobním rádcem a přítelem pražského arcibiskupa A. Vojtěcha z Harrachu, s nímž měl shodný názor na nadřazené postavení církevní moci ve společnosti. Během českého stavovského povstání (1618) dlel naštěstí mimo Čechy, přesto však z obavy o svůj osud uprchl načas do Itálie a teprve po uklidnění situace se do Čech v roce 1621 vrátil zpět.

Jeho diplomatických schopností použil i císař ve službách Maxmiliánu Bavorskému při sjednávání eventuálního spojenectví Katolické ligy s Francií a získání kurfiřtského titulu po Fridrichu Falckém.

Ve 20. letech 17. století se Magni věnoval zejména rekatolizaci Českého království. Prosazoval společně s arcibiskupem nenásilný způsob, který považoval na rozdíl od svých stále větších protivníků jezuitů (hlavně zpovědníka císaře Ferdinanda II. Viléma Lamormaina), za jediný správný. Jeho vleklé spory s jezuity se mu staly posléze osudnými. Přes četné úspěchy ve své práci "obraceče na pravou víru" (vedle kalvínského pastora B. Nigrina usiloval i o J. A. Komenského) byl jeho spor s jezuity zásluhou veřejných protijezuitských listů francouzského přírodovědce Blaise Pascala představen evropské veřejnosti a zde vystupoval v roli oběti. Prudká reakce jezuitů, která ho vyprovokovala k nekonkrétním obviněním a k zoufalé větě "Bezostyšně lžete!", se vystupňovala v roce 1660. Byl zatčen a při své cestě do Říma k papeži se v Salcburku nachladl, onemocněl a zemřel.

Zanechal po sobě řadu filosoficko-teologických spisů, např. De Acatholicorum credendi regula judicium nec castigatum nec confutatum a Johanne Maiore Jenensi Superintendente (Praha 1631), Iudicium de Acatholicorum et Catholicorum regula credendi (Vídeň 1641), Principia et specimen philosophiae (Kolín 1652) a další, v nichž vycházel z kritiky Aristotelova učení a z augustinsko-bonaventurovské představy o poslání řeholníka.
(jv)
Sousedík S.: Valerián Magni, Praha 1983; Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

MAHEN Jiří (* 12. 12. 1882 Čáslav, + 22. 5. 1939 Brno) - český spisovatel a dramatik

"Deset tisíc Donů Quijotů..." - tak zněla jeho odpověď na otázku: "Co nejvíce potřebuje český národ?" A skutečně celé Mahenovo dílo je protkáno hlubokou touhou po spravedlnosti a svobodě. Čelný představitel České moderny, významný literát a dramatik, jehož tvorba zasahuje téměř do všech literárních druhů, pocházel z evangelické rodiny v Čáslavi, kde také začal svá gymnaziální studia. Později přechází do Mladé Boleslavi a roku 1902 přijíždí do Prahy. Zapsal se na filosofickou fakultu, obor čeština - němčina. Jako řada jeho vrstevníků byl ovlivněn Kierkegaardem a Nietzschem a patřil k návštěvníkům, "anarchistům a buřičům" Neumannovy olšanské vily a spolupracovníkům časopisu Nový kult.

Rozpad České moderny roku 1905, sociální a další překážky vedly Mahena k odchodu z Prahy ještě před dokončením studia (1907) na Moravu. Nejprve vyučoval v Hodoníně a Přerově, později se stává redaktorem Lidových novin (1910), poté dramaturgem divadla v Brně a knihovníkem. Svoji životní pouť ukončil vlastní rukou zanedlouho po německé okupaci v roce 1939.

Mahenovo umělecké dílo je bohaté nejen svou šířkou, ale především rozmanitostí použitých forem, výrazových prostředků, které silně odrážejí rozporuplnost a vnitřní neklid jeho osobnosti. Již od mládí používal řady pseudonymů: H. Lang, A. Dubský. Jeho vlastní jméno bylo Antonín Vančura (Jiří Mahen vznikl počeštěním původního pseudonymu Maheu, který byl inspirován jménem hrdiny Zolova románu).

Z básní jako nejvýraznější je nutno připomenout sbírku Plamínky a balady, v próze pak román Kamarádi svobody, řadu povídek a dvě knihy pohádek Co mi liška vyprávěla, Dvanáct pohádek. Nejvýznamnější je Mahenova tvorba dramatická, ať již ze současnosti, nebo historická témata - Ulička odvahy, Jánošík, Mrtvé moře. Vrcholem jsou hry Husa na provázku a Nasredin čili nedokonaná pomsta, jež jsou silně ovlivněny poetismem a přibližují se avantgardnímu divadlu.
(ss)
Vlašín Š.: Jiří Mahen, Praha 1972

MÁCHA Karel Hynek (* 16. 11. 1810 Praha, + 6. 11. 1836 Litoměřice) - český básník

Zakladatel moderní české poezie, nejvýznamnější představitel českého romantismu K. H. Mácha se narodil v rodině mlynářského pomocníka v Praze na Újezdě. Záhy po jeho narození se rodina, postižená hospodářským krachem roku 1811, přestěhovala do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra, kde Mácha prožil dětství i chlapectví. Chodil do svatopetrské farní školy a v letech 1824-30 navštěvoval novoměstské gymnázium. To už si jeho otec otevřel na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) krupařství, k němuž přiléhal i nuzný byt. V té době měl za sebou Mácha i první básnické pokusy v němčině. Po gymnáziu se stal studentem filosofie, navštěvoval Jungmannovy české přednášky a začal psát české verše. První báseň Sv. Ivan (1831) uveřejnil v Kramériově Večerním vyražení. Roku 1832 vstoupil na právnickou fakultu a účastnil se rozvíjejícího se českého společenského života. Podobně jako většina ostatních studentů neskrýval své sympatie k evropským revolučním událostem počátku 30. let, zejména k polskému povstání. Zároveň hrál jako ochotník (pod jménem Miloháj) v českých představeních Stavovského divadla a také v Kajetánském divadle, vedeném J. K. Tylem. Tady také potkal svou lásku, dceru pražského knihaře Eleonoru (Lori) Šomkovou.

Stejně jako bouřlivé politické události působila na vnímavého studenta Máchu četba. Z jeho deníků víme, že četl především polské, německé a anglické romantiky a také filosofické spisy. V duchu romantického kultu minulosti rád navštěvoval staré hrady, zámky a zříceniny, miloval divokou, nespoutanou přírodu. Dvakrát pěšky navštívil Krkonoše a pěšky se vydal i přes Alpy až do severní Itálie. Roku 1836 dostudoval práva a získal místo advokátského praktikanta v Litoměřicích. Krátce předtím vydal vlastním nákladem svůj Máj, který ovšem současníci nepochopili a ve svých kritikách příkře odsoudili - mj. Tyl a Chmelenský - jako dílo ohrožující zdravý vývoj národní společnosti. Zato už pro mladší současníky a následující generaci byl spolu s Boleslavem Jablonským a Václavem Bolemírem Nebeským idolem a jakýmsi symbolem romantické vzpoury.

Po získání místa se chtěl Mácha oženit s milovanou Lori, ale krátce před svatbou prochladl při hašení požáru a na následky nemoci v den svatby náš snad nejnadanější básník tragicky umírá ve věku necelých 26 let.

Máchova tvorba zahrnuje poezii, prózu i fragmenty dramat. Stojí u kolébky moderního historického románu (Křivoklad ze zamýšleného cyklu Kat), povídky ze současnosti (Marinka aj.) a lyrické prózy (Krkonošská pouť). Je autorem romantického románu Cikáni, řady lyrických básní a zlomků historických dramat.

Vrcholným dílem je však lyrickoepická báseň Máj, klenot české poezie nad jiné vzácný. Už Nerudova generace ho pochopila a svým almanachem Máj se manifestačně přihlásila k Máchovu odkazu. A po ní Máj čtou a milují všechny generace následující.
(fh)
Štěpánek V.: Karel Hynek Mácha, Praha 1984; Mráz B.: Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, Praha 1988

MACHAR Josef Svatopluk (* 29. 2. 1864 Kolín, + 17. 3. 1942 Praha) - český básník a prozaik

Roku 1894 rozvířil hladinu literárního i společenského života u nás kritický článek o V. Hálkovi, otištěný v časopisu Nová doba, který byl vlastně proklamací realistického umění. Stať se stala počátkem literárních bojů mezi mladou a starší generací, kterou zastupoval zejména J. Vrchlický. Polemika vyústila ve vytvoření volného svazku mladých spisovatelů a žurnalistů 90. let 19. století, nazvaného Česká moderna. Autorem článku a současně významným představitelem moderny - spolu s F. X. Šaldou, O. Březinou, V. Mrštíkem a dalšími - byl právě Machar, nejčistší typ básníka realisty, který měl velký vliv na českou literaturu až do 20. let 20. století.

Machar pocházel z rodiny mlynáře a po absolvování pražského gymnázia a roční vojenské službě odešel roku 1891 jako úředník do Vídně, kde žil až do roku 1918. Udržoval však neustále čilý literární i politický styk s Čechami. Už jeho první sbírka Confiteor jasně ukázala typické znaky Macharovy poezie: věcný výraz, odpor k jakékoliv dekorativnosti verše, a především ostře kritický tón, vyjadřující nesouhlas se soudobou společností a prázdným vlastenčením. Tyto rysy nesla i jeho lyrická poezie (Tristium Vindobona) a epika (veršované povídky Zde by měly kvést růže). Macharovi se podařilo vyjádřit to, co odpovídalo myšlení pokrokové veřejnosti té doby, ale vlastní básnickou školu nevytvořil. Na vrcholu tvůrčích sil stál v 90. letech, i když byl neobyčejně plodný a publikoval ještě dlouho poté. Jako prozaik vynikl ve fejetonu - publikoval je především v Herbenově Času - kde se uplatnil jeho postřeh a břitká ironie. Význam má i memoárová literatura, zejména Konfese literáta.

Ve Vídni Machar také spolupracoval s T. G. Masarykem a byl vedle něj nejznámějším představitelem realistické strany, uctívaný zejména mládeží pro svou bojovnost a antiklerikalismus. Za 1. světové války byl Machar pro své známé protirakouské postoje vězněn (důvodem byly čtyři básně psané ještě před válkou), ale po dvou měsících vyšetřování nakonec propuštěn. Po vzniku Československa přesídlil do Prahy a byl jmenován generálním inspektorem čs. armády. Ale zklamán poměry v novém státě se 1924 funkce vzdal, dostal se do opozice proti oficiální hradní politice a postupně se sblížil s krajní pravicí.
(fh)
Soldan F.: Josef Svatopluk Machar, Praha 1974

MACHEK Antonín (* 31. 10. 1775 Podlažice, + 18. 11. 1844 Praha) - český malíř

Nejstarší představitel generace, která zakládala novodobé české umění, bývá uměleckou kritikou někdy označován jako "zapadlý umělec" - ve své době nedoceněn, po smrti zapomenut. Machek neprošel akademickým školením. Jeho talentu si povšiml hradecký biskup a nechal chlapce učit u svého dvorního malíře Zitty. Nedostatek oficiálního vzdělání nesl Machek těžce celý život. Zbytečně, protože místo u zkostnatělých akademiků vyrůstal prostřednictvím svých dalších učitelů z takových vzorů, jakým byl například V. V. Reiner.

Věren své době, věnoval se Machek historii, později převážně vlastenecko-historické malbě. Jeho pravá díla byla však jinde - v portrétu. Namaloval jich jistě stovky a mezi nimi řadu vynikajících, zcela srovnatelných s tehdejším evropským portrétem. Mnoho jeho podobizen má dnes pro nás cenu nejen uměleckou, ale i historickou, vždyť malíř zachytil svým štětcem desítky význačných osobností národního života počátku 19. století, např. J. Jungmanna, V. J. Tomáška, J. Božka a další.

K významným vlasteneckým Machkovým činům patří sešity Dějin českých v obrazích kamenopisně vyvedených, vydávané ve vlastní litografické dílně, které mají bohužel mnohem nižší uměleckou úroveň.
(pa)
Novák L.: Antonín Machek, Praha 1962

MALÍNSKÝ Josef (* 14. 3. 1752 Braňany u Doksan, + 9. 7. 1827 Praha) - český sochař a řezbář z období empíru

Josef Malínský (též Maličký, Malinsky) je považován za představitele sochařů empírového klasicismu, kteří navázali svou tvorbou na barokní českou minulost. Začínal jako řezbář ve slonovině a dřevu, což posléze ovlivnilo i jeho sochařskou tvorbu. Patřil k zakladatelské umělecké generaci 19. století, i když byl starší než jeho druhové.

Svá učednická léta trávil u litoměřického sochaře Antonína Wytkupa (do 1780) a jeho první sochařská díla byla ovlivněna dílenskou tradicí sochařství 18. století. Přechodné období příklonu ke klasicismu nebylo u něho na rozdíl od jiných pražských sochařů té doby ovlivněno vídeňským akademismem, ale bylo utvářeno na základě živého realistického pozorování a smyslu pro slohovou čistotu.

Obdivoval antické ideály krásy, sám koupil v dražbě jedno z torz (Ilioneus) rozprodávané sbírky císaře Rudolfa II. Jeho pozorování konkrétních postav a antické ideály se pak objevily zhmotněné v jeho náhrobcích a domovních znameních (náhrobek Erazima Diviše z Kriegerů pro kostel P. Marie ve Staré Boleslavi, 1793, socha podomka z bývalého Thunova paláce v Praze, náhrobek Antonie Nádherné v Chotovinách a podobně). Mnohé náhrobky jím realizované zdobily bývalý malostranský hřbitov nebo jsou doposud na olšanském hřbitově v Praze.
(jv)

MALÝ Jakub Josef Dominik (* 4. 8. 1811 Praha, + 7. 3. 1885 tamtéž) - český historik, spisovatel a novinář

Jakub Malý je pro své polemiky s Havlíčkem, Hálkem, Nerudou a s dalšími pro mnohé přímo prototypem literárního zpátečníka. Rozhodně patří mezi nejkontroverznější české postavy 19. století.

Byl neobyčejně vzdělaný a rozhledem převyšoval většinu svých současníků. Jako žurnalista publikoval od třicátých let v listech konzervativně vlasteneckého zaměření. Pomáhal Jungmannovi s dokončením jeho Slovníku. Psal básně, novely, pokoušel se o dramata. Jako první se věnoval soustavné literární kritice. V letech 1835-44 redigoval Bibliotéku zábavného čtení, jež přinášela řadu překladů cizí beletrie. V roce 1848 stál jako politik, člen Národního výboru i jako žurnalista na pozicích konzervativismu.

Od konce padesátých let byl redaktorem a spolupracovníkem Riegrova slovníku naučného. Do této doby patří i jeho kritické výpady proti literární generaci májovců.

Z jeho rozsáhlého díla stojí nejvýše Národní české pohádky a pověsti, paměti Vzpomínky a úvahy starého vlastence, rozsáhlé dějiny národního obrození Naše znovuzrození, jakož i populární Dějepis národu českého pro čtenáře každého stavu. Jeho překladatelská činnost se soustřeďovala zejména na literaturu německou, francouzskou a anglickou. Pozoruhodný je jeho překlad 11 Shakespearových dramat v rámci projektu Matice české. Svou práci na Riegrově slovníku pak zúročil ve vydání Vlastenského slovníku historického (1877), který vzdor řadě nepřesností (včetně neochvějné důvěry Malého v pravost tzv. Rukopisů) i nevyváženosti nebyl dodnes podobným dílem překonán.
(mp)
Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

MÁNES Antonín (* 3. 11. 1784 Praha, + 23. 7. 1843 Praha) - český malíř a kreslíř období romantismu

Jako syn mlynářského tovaryše, který neměl na studium pro svého syna dostatek prostředků, se Mánes kreslení zprvu věnoval jen diletantsky, krátce si přivydělával dokonce i v pražské porcelánce jako dekorativní malíř. Teprve až po navršení svého dvaadvacatého roku vstoupil do nově založené krajinářské školy pražské Akademie, kde roku 1806 zahájil vyučování K. Postl. Právě dlouhodobý pobyt v ateliéru tohoto umělce jej nejvíce ovlivnil, především svým zaměřením a zpočátku i stylem. Po smrti K. Postla se sice uvažovalo o jmenování A. Mánesa na jeho místo, ale profesorem krajinomalby se na Akademii stal až v roce 1836. Od Postlem inspirované klasicistní "ideální krajiny" (Krajina se zříceninou Gaia Maria, 1824) pozvolna přešel pod vlivem německé tvorby k romantismu, ovšem vždy změkčeném lyrickým přednesem a výraznými realistickými prvky. Realistický tón v jeho tvorbě podnítila láska k holandskému malířství 17. století (Pohled na Pražský hrad z východní strany, 1821; Krajina s oráčem, kolem 1825; Hrad Okoř, 1827; Krajina s Křivoklátem a Kokořínem v bouři, 1834; Kokořín v bouři, 1839). Právě touto svou orientací položil základy české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem. Jeho přínosem byla i živá barevnost a po nizozemském vzoru i snaha po vystižení atmosféry. Vedle řady žáků, vychovaných na Akademii, měl velký vliv především na dílo svých vlastních potomků, synů Josefa, Quida a dcery Amálie.
(jv)
E. Reitharová: Antonín Mánes, Praha 1967

MÁNES Josef (* 12. 5. 1820 Praha, + 9. 12. 1871 tamtéž) - český malíř

Jeden z největších evropských umělců své doby, pro nás navíc malíř bytostně národní. Umělec, ke kterému se bez výjimky hlásily všechny generace výtvarníků moderního českého umění.

Josef Mánes pocházel z rozvětvené malířské rodiny. K významným umělcům patřil jeho otec Antonín, strýc Václav, mladší bratr Quido i sestra Amálie. Základy získal u svého otce, ve studiích pak pokračoval na pražské Akademii u profesora Tkadlíka. Roku 1844 odjel Mánes do Mnichova, tehdy významného centra evropského malířství, a setrval tu takřka tři roky bez jakékoli hmotné podpory z domova.

Po návratu byly životní osudy umělce po dvě desítiletí spojeny s přízní hraběte Bedřicha Sylva-Tarouca, na jehož zámku Čechy pod Kosířem na Hané po dlouhá období pobýval. Odtud také podnikal své národopisné poutě po Moravě, Slovensku i Polsku, kde čerpal inspiraci v lidových krojích a slovanském koloritu.

Živě se účastnil národního společenského dění jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj a prapory pro pražský Sokol a četné zpěvácké i čtenářské vlastenecké spolky.

Z Mánesova díla nelze opomenout ilustrace k Rukopisům, výtvarnou výzdobu staroměstského orloje a snad nejslavnější jeho portrét Josefína z roku 1855.

Roku 1867 se Mánes vypravil do Ruska, o tři roky později pak i do vytoužené Itálie. Postupující duševní choroba malířova však tuto cestu zabarvila již tragicky.

Mánesovi současníci přijímali jeho dílo chladně a s nepochopením. To mělo samozřejmě tíživý dopad i na jeho hmotnou situaci. A přece dosáhl Mánes ve výtvarném umění stejných výšin jako ostatní buditelé v jiných oblastech vědy a kultury.

Význam osobnosti Josefa Mánesa pro české malířství je nedocenitelný. Překlenul svou tvůrčí silou obrovskou propast času - vždyť posledními českými malíři evropského formátu před ním byli barokní mistři Škréta a Brandl - a uvedl české výtvarné umění opět na přední místo.
(pa)
Jiránek M.: Josef Mánes, Praha 1909-10; Macková O.: Josef Mánes, Praha 1970

MARCI z KRONLANDU Jan Marek (* 13. 6. 1595 Lanškroun, + 10. 4. 1667 Praha) - český přírodovědec a filosof

Pobělohorská Praha ani zdaleka nepřipomínala vědecký ruch doby Rudolfa II., a přesto v ní působil náš největší přírodovědec 17. století Jan Marek Marci. Byl skutečným polyhistorem, který navíc do všech oborů, jimiž se zabýval, dovedl přinést nové poznatky a pohledy, ať už se jednalo o lékařství, fyziku, filosofii či astronomii.

Marci vystudoval filosofii a teologii v Olomouci a pak medicínu na pražské universitě, kde pravděpodobně roku 1625 promoval. Stal se pak profesorem lékařské fakulty, a to na dlouhou dobu profesorem jediným. Roku 1638, kdy byla universita rozdělena na jezuitskou (bohoslovecká a filosofická fakulta) a světskou (lékařská a právnická fakulta), zastával zřejmě funkci děkana. Podstatnější však byly jeho vědecké objevy, které učinil dříve než ti, s jejichž jmény jsou dnes spojovány. Zejména v oboru optiky má světové prvenství v pozorování a popsání řady jevů. Neměl díky bouřlivé době mnoho příležitostí, jak získat přátele mezi ostatními vědci v Evropě, přesto jeho jméno nebylo neznámé. Marciho práce znal například Christian Huygens, svou práci poslal Jan Marek i Galileovi a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem, který navštívil roku 1636 Prahu. Roku 1654 se Marci stal dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a je pravděpodobné, že proslulá anglická Královská společnost (Royal Society) mu hodlala nabídnout své členství. Než se tak mohlo stát, Jan Marek Marci zemřel.
(fh)
Vinař J.: Jan Marcus Marci z Kronlandu, Praha 1934

MAREK Antonín (* 5. 9. 1785 Turnov, + 15. 2. 1877 Praha) - český kněz a národní buditel

Když Josef Jungmann vyučoval ve zvláštních hodinách češtinu v litoměřickém semináři, patřil mezi jeho horlivé posluchače i mladý bohoslovec Antonín Marek. Mezi učitelem a jeho žákem záhy vzniklo vřelé přátelství, které je provázelo po celý život. Marek se stal Jungmannovým nejbližším přítelem i spolupracovníkem. Jeho názory i činnost byly bezprostředně ovlivňovány velkým učitelem. Platí to o básnické tvorbě, která patřila k prvním pokusům o náročnější českou poezii a byla současníky velmi ceněna, i o činnosti překladatelské, v níž Marek dosáhl vysoké úrovně (zejména překlady Schillerových balad) a podobně jako Jungmann zdařile rozšiřoval slovní zásobu českého básnického jazyka. Z přímého Jungmannova podnětu se Marek také podílel na vytváření českého vědeckého názvosloví. Ve svých knihách Logika neboli Umnice (vyšla 1820) a Metafyzika (vyšla spolu s druhým vydáním Logiky pod společným názvem Základní filosofie v roce 1842) vytvořil základy české filosofické terminologie. Nemalý byl i Markův podíl na přípravě Jungmannova Slovníku, v předmluvě díla Jungmannem vysoce oceněný. Po vzoru svého učitele byl Marek také horlivým Slovanem. Vroucí, citově zabarvené slovanství našlo výraz v jeho poezii, v publicistických článcích i v Markově účasti na Slovanském sjezdu a sjezdu Slovanské Lípy v roce 1848.

Antonín Marek byl venkovským knězem. Od roku 1823 více než padesát let žil v Libuni, kam se také ve 40. letech přesunulo těžiště jeho vlastenecké činnosti. Patřil ke generaci obrozeneckých kněží, o nichž Neruda napsal, že "Praha jim byla stokrát víc než Řím a ku svatováclavské koruně hleděli s nepoměrně větším nadšením než ku papežově tiaře".
(jk)
Pech J.: Antonín Marek, Praha 1974

MARIE TEREZIE (* 13. 5. 1717 Vídeň, + 29. 11. 1780 tamtéž) - česká a uherská královna z dynastie Habsburků

Od roku 1526 se na českém trůnu vystřídalo osmnáct panovníků z habsburského rodu a mezi nimi byla jen jedna žena. Vládla čtyřicet let a výrazně ovlivnila další osudy habsburské říše. Je považována za tvůrkyni moderního rakouského státu a řazena mezi "velikány dějin".

Jako nejstarší dcera Karla VI. se ujala vlády po smrti svého otce 20. října 1740 na základě tzv. pragmatické sankce, která stanovila nedělitelnost dědičných zemí habsburského domu a nástupnictví podle prvorozenosti v mužské i ženské linii.

Po otci přejímala dědictví dosti neutěšené. Neúspěšné války zcela finančně vyčerpaly hospodářsky zaostalou monarchii a rozvrátily armádu. Chyběly i výrazné osobnosti v armádě a politickém vedení říše. Již první dny a týdny vlády Marie Terezie navíc ukázaly, že nesmírné úsilí, které Karel VI. vynaložil na mezinárodní uznání pragmatické sankce, bylo marné. Bavorský vévoda Karel Albrecht, který měl za manželku jednu z dcer císaře Josefa I., si dělal nároky na české a rakouské země a nástupnická práva Marie Terezie neuznal. Pruský král Fridrich II. požadoval odstoupení některých slezských knížectví, a když Marie Terezie odmítla, vtrhl v prosinci 1740 se svými vojsky do Slezska. Španělsko uplatňovalo nároky na Lombardii. Albrecht získal podporu Francie i jiných států a v listopadu 1741 vnikla bavorská, francouzská a saská vojska do Čech. Nejistým spojencem Marie Terezie zůstala v té době jen Anglie. A tak se mladá panovnice musela prvních osm let své vlády zabývat především "mužskou záležitostí", tj. válkou. V dlouhé řadě válečných střetnutí nazývaných válkou o rakouské dědictví ztratila téměř celé Slezsko (s výjimkou Těšínska, části Opavska, Krnovska a Niska) a některá menší území v Itálii. Zvítězila však v nejdůležitějším - vybojovala si právo na vládu v monarchii. Po smrti Karla Albrechta pak prosadila zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem (1745).

Marie Terezie prokázala v této těžké době obdivuhodnou energii, rozhodnost a odvahu. Půvabná plavovlasá žena vysoké štíhlé postavy v průběhu těchto let poněkud ztloustla, což prý dodávalo "její kráse velebné majestátnosti". Uprostřed válečných střetnutí rodila děti, nabývala vladařských zkušeností i sebevědomí a vyzrála jako panovnice. Měla nepochybně politický talent, zvláštní ženskou bystrost při posuzování lidí, zdravý úsudek, byla rozvážná a velmi pracovitá.

Válečná střetnutí těchto let, stejně jako pozdější sedmiletá válka s Pruskem, která skončila naprostým hospodářským vyčerpáním obou stran a pohřbila naděje na znovuzískání Slezska, Marii Terezii názorně přesvědčily o zaostalosti habsburské říše. Panovnice pochopila, že bez urychleného překonání této zaostalosti nelze udržet tradiční mocenské postavení monarchie v Evropě. A protože zachování moci dynastie bylo vždy hlavním motivem její činnosti, začala svoji říši modernizovat. Doba její vlády se stala obdobím rozsáhlé a všestranné reformní činnosti, obdobím počátku a rozvoje tzv. osvícenského absolutismu v Rakousku. Nazýváme tak systém vlády, kdy reformy nezbytné pro rozvoj společnosti jsou zaváděny shora, osvíceným panovníkem, prostřednictvím státu.

Reformami byla posílena moc panovníka a vytvořených ústředních úřadů na úkor stavovských orgánů jednotlivých zemí. V zemích a krajích pak přecházela rozhodující část správy na státní úředníky jmenované panovníkem. Zestátnění správy na úkor stavů napomáhaly také soudní a berní reformy. Poslední navíc i zdanila šlechtickou půdu. Stát také stále více zasahoval do dalších oblastí života, včetně vztahů mezi vrchnostmi a poddanými, a některými opatřeními usiloval o zlepšení situace poddaných. Radikálnějšího zásahu, jakým bylo zrušení nevolnictví, se však Marie Terezie neodvážila. Celními úpravami, omezováním cechů aj. podporoval stát zakládání manufaktur a rozvoj průmyslové výroby. Hospodářskému rozvoji napomáhalo i budování cest, zlepšení poštovního spojení, zavedení jednotné soustavy měr a vah i jednotné měny, školské a další reformy. Díky reformám se z habsburského konglomerátu velmi nesourodých zemí postupně stával moderní centralizovaný stát, který se přizpůsoboval osvícenskému století.

Systém vlády osvícenského absolutismu neznamená, že panovník musí být nejosvícenější z osvícených a iniciátorem všech změn. Marie Terezie byla značně konzervativní, přesvědčená katolička protireformačního zaměření a některé ideje osvícenců zůstávaly jejím názorům velmi vzdálené. Blízké jí však byly názory osvícenců na úlohu panovníka a státu, a proto si ministry a rádce vybírala z jejich řad. Patřili mezi ně především hrabě Haugwitz, kancléř A. V. Kounic, osobní lékař Gerhard van Swieten, právník Karel Antonín Martini, představitelé ekonomické a politické vědy Johann Heinrich Gottlob Justi a Joseph von Sonnenfels a posléze i prvorozený syn a od roku 1765 spoluvladař a císař Josef II. Mezi osvícence je počítán i manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský. Osvícenci navrhovali reformy a panovnice se spíše bránila, zmírňovala jejich radikálnost. Tento způsob zavádění reforem vedl v mnoha případech k polovičatosti a nedůslednosti. Na druhé straně však díky smyslu panovnice pro realitu a poznání mezí, jež nemůže překročit, tlumil ostří odporu stavů proti reformám. Konečné rozhodnutí si vždy ponechávala Marie Terezie, která až do konce života držela otěže vlády pevně ve svých rukou.

Konzervatismus Marie Terezie, narůstající s postupujícím stářím, vedl v posledním období její vlády k častým rozporům mezi ní a Josefem II.

Svým způsobem života byla Marie Terezie více než feudální panovnicí "pravou měšťankou německou", rozumnou a pilnou hospodyní, milující a věrnou manželkou i starostlivou matkou. Měla celkem šestnáct dětí, z nichž deset ji přežilo, a jejich výchově věnovala velkou péči.

Tereziánské reformy podstatně oslabily český stát. Obavy vlastenců také vyvolávalo upřednostňování němčiny ve státní správě a školství. Pociťovali, že panovnice není Čechům příliš nakloněna. F. M. Pelcl ve svém soukromém deníku výstižně zaznamenal, že s Čechy jednala "nejinak než macecha". Nemohla českým stavům zapomenout, že když se Karel Albrecht dal v prosinci 1741 provolat českým králem, složila mu svůj hold většina české šlechty, téměř všechno duchovenstvo a skoro všechna královská města.
(jk)
Svátek J.: Dějiny panování císařovny Marie Terezie, Praha 1897-98; Křivský P.-Kvaček R.-Skřivan A.: Věk starý a nový. Dějiny, kultura, život Evropy v 17. a 18. století, Praha 1985; Lněničková J.: České země v době osvícenství, Praha 1995; Bělina P.: Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II., Praha 1993

MAROBUD (Marbod, latinsky Marobodus) (+ 34/37 po Kr. Ravenna) - germánský náčelník a král, vládce stejnojmenné říše

Marobud pocházel pravděpodobně z urozeného germánského markomanského rodu, ale mládí trávil jako mnoho dětí germánských náčelníků a velmožů u císaře Augusta v Římě, od roku 8 př. Kr. zřejmě přímo u jeho dvora. Držením zástavných rukojmí si císař zabezpečoval alespoň částečnou loajalitu germánských kmenů. Je pravděpodobné, že byl i vzděláván s členy císařské rodiny na Pallatinu.

Znalosti římského prostředí, vojenské taktiky římských vojsk a jednání svých konkurentů využil Marobud obratně při budování své říše, kterou vytvořil před přelomem letopočtu ve střední Evropě a jejíž jádro leželo s největší pravděpodobností v Čechách. O jejím centru - mělo to být výstavné Marobudon, které doposud nebylo přes všechny snahy lokalizováno - se dosud vedou spory (mj. o tom, zda bylo na některém z bývalých keltských oppid).

Marobud, přestože navenek zachovával k Římu loajalitu, se stal posléze římskému dvoru natolik nebezpečný, že proti němu vyslal Augustus trestnou výpravu pod vedením Tiberiovým. Jen náhodné povstání v Panonii (6-9 po Kr.) zabránilo vojenské srážce. Římané pak obratnými intrikami znesvářili a postavili proti sobě dva tehdy nejmocnější germánské vladaře: Marobuda a Arminia. Arminiovi stranila i část vlastní markomanské šlechty, jejíž práva a výsady Marobud značně omezil. Válka s Arminiem Marobuda značně oslabila a uvnitř jeho vlastního kmene se proti němu postavil s podporou šlechty Katvalda, kdysi jím vypuzený do Říma.

V roce 17/19 po Kr. se dal Marobud vylákat trochu naivně do Říma, odkud se již nikdy - na příkaz císaře Tiberia - do svého království nevrátil. Za místo jeho pobytu mu byla vykázána Ravenna, kde žil ve vyhnanství i syn jeho největšího protivníka Arminia Thumelicus a kde Marobud pobýval ještě dalších 18 let. Žil tu sice v dostatku, ale přece jen ve "zlaté kleci".
(jv)
Dobiáš J.: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, Praha 1964

MAROLD Luděk (* 7. 6. 1865 Praha, + 1. 12. 1898 tamtéž) - český malíř a grafik

Téměř každý zná proslulé Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan, cíl mnohých školních výletů.

Jeho autor již v šestnácti letech vstoupil na pražskou Akademii (1881-82), odkud však byl rok poté vyloučen a pokračoval ve studiu v Mnichově (1881-87) u profesora Ludwiga von Lofftze. Zde přispíval svými kresbami do českého časopisu Paleta a do řady časopisů německých. Teprve roku 1887 byl přijat zpět na pražskou Akademii a malířská studia dokončil u profesora Maxmiliána Pirnera. Od roku 1889 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a získal státní stipendium na cestu do Paříže. Zde se živil ilustracemi pro francouzské a české časopisy a nakladatelství. V roce 1897 se vrátil zpět do Čech. Za jeho práci se mu již za života dostalo četných uznání, například obdržel zlatou medaili za ilustrace na mezinárodní výstavě v Mnichově (1892) a medaili za soubor akvarelů zakoupených pruskou vládou v Berlíně (1898). Souborná výstava jeho prací mu byla v Čechách uspořádána až posmrtně (1899).

Maroldova tvorba, především ilustrační a plakátová (např. Náš dům v asanaci), působila inspiračně na nastupující českou secesi. Začínal jako dokonalý verista, ale postupně přešel ke stylizovanému projevu, zachycujícímu lépe dekadentní pocity jeho generace. Vytvářel akvarely, čisté nebo kombinované s kvašem, okrajově se věnoval i olejomalbě (Z vaječného trhu, 1888).

V povědomí většiny lidí však zůstává Marold především tvůrcem panoramatického historického obrazu Bitva u Lipan (1898) v pražské Stromovce, který představuje zajímavý doklad dobové výstavní práce.
(jv)
Mádl K. B.: O Luďku Maroldovi, Hradec Králové 1899; Wittlich P.: Česká secese, Praha 1982

MARTIN HÚSKA řečený Loquis (+ 21. 8. 1421 Roudnice) - český kněz a radikální náboženský reformátor

Martin Húska, nazývaný pro svou výmluvnost Loquis (Mluvka), patřil mezi kněze nově vznikajícího Tábora. Stál v čele radikálního křídla táborské obce, tzv. pikartů, kteří odmítali svátost oltářní, tedy i kalich. Húska spatřoval ve svatém přijímání pouhou symbolickou slavnost, při níž není Kristus přítomen, jako nejsou Kristovo tělo a krev přítomny v eucharistii, tj. chlebu a vínu podávaných při přijímání. Radikalismus pikartů se projevoval i v sociálních požadavcích. Pro většinu obyvatel Tábora byly tyto názory nepochopitelnými výstřednostmi a pikarti se pro ně dostali s táborskou většinou do konfliktu, především s biskupem Mikulášem z Pelhřimova. Počátkem roku 1421 musela sekta opustit Tábor a usadila se v nedalekých Příběnicích. Zanedlouho byl Húska povolán nazpět do Tábora a zde donucen odvolat své učení. Velká část pikartů byla Janem Žižkou zajata v boji a upálena u vesnice Klokoty. Húska pak opět kázal mezi zbytky sekty, byl pronásledován a nakonec s knězem Prokopem zajat hejtmanem Divišem Bořkem z Miletínka. Od něho si zajatce vyprosil hradecký kněz Ambrož, který je chtěl "obrátit na pravou cestu". Když setrvali na svém, předal je k potrestání arcibiskupovi. Přestože byli krutě mučeni, svého přesvědčení se nevzdali a byli oba upáleni.
(dp)

MARTIN LUPÁČ (* koncem 14. století, + 20. 4. 1468 Praha) - český kněz a husitský diplomat

Martin Lupáč sympatizoval už jako student pražské university se snahami o obrodu katolické církve, účastnil se například v roce 1412 potupného průvodu Prahou, který hanobil papeže a odmítal prodej odpustků. V době husitského hnutí se postavil na stranu umírněných táborů, od roku 1427 spolupracoval s Janem Rokycanou, zvláště při jednáních o přijetí kompaktát. Osobně se účastnil vyjednávání husitů se zástupci basilejského koncilu v roce 1432 v Chebu a sám byl členem tří husitských poselstev do Basileje. Jeho velká chvíle nastala při třetím pobytu na koncilu v lednu 1434, kdy jednal sám jménem celé země a vyzval církevní otce, aby přiměli všechny obyvatele Čech přijímat pod obojí. Spolu s Rokycanou vyjednával roku 1434 v Řezně s císařem Zikmundem a pak ještě jednou o rok později v Brně. 21. října 1435 byl zvolen biskupem a stal se Rokycanovým sufragánem (pomocníkem). V této funkci byl přítomen v roce 1436 na jednání jihlavského sněmu, který vyhlásil kompaktáta a přijal Zikmunda za českého krále. V té době už byl Lupáč delší dobu farářem v Chrudimi, kam se uchýlil, když musel Rokycana opustit po příchodu Zikmunda Prahu. Další zprávy o Martinu Lupáčovi máme až z roku 1452. Jako klatovský farář se stal prostředníkem mezi arcibiskupem Rokycanou a tábory. Po vzniku kunvaldské jednoty se hlásil k českým bratřím, i když až do své smrti zůstal kališnickým knězem.
(dp)
Císařová-Kolářová A.: Martin Lupáč: Hádání o kompaktátech, Praha 1953 (doslov F. M. Bartoš); Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981

z MARTINIC Jaroslav Bořita hrabě (* 6. 1. 1582, + 21. 11. 1649) - český šlechtic

Na přelomu století se v Čechách dostala k moci nová generace stavovských politiků zvaných "Španělé", kteří zahájili ostrou protireformační politiku. "Tehdáž vešel v pověst Jaroslav Bořita z Martinic, jenž na panství svém smečenském dal sedláky své psy štváti do kostela na kázání jezuitů a hostie svaté protivujícím se dal cpáti do úst" (V. V. Tomek).

Martinic pocházel ze starého českého katolického rodu. Vychován byl jezuity a řadu let strávil na katolických školách v Itálii. Byl vzdělaný, ale nesnášenlivý a útočný. V roce 1602 dostal císařský pochvalný list za vzorný protireformační postup. O rok později je jmenován královským radou a 1609 dvorským maršálkem. V roce 1617 získal po Thurnovi úřad karlštejnského purkrabí a stal se jedním z královských místodržitelů v Čechách. Spolu s V. Slavatou a Filipem Fabriciem byl 23. května 1618 defenestrován z okna Pražského hradu. Vyvázl kupodivu bez vážnějšího poranění, zraněnému Slavatovi pomohl do bezpečí do domu Polyxeny Lobkovicové a ještě týž den uprchl v přestrojení z Prahy. Odjel nejprve do Mnichova a od ledna 1619 se usídlil v Pasově, kde se kolem něj a Slavaty vytvořilo jedno z center dočasné katolické emigrace. Po Bílé hoře podněcoval vídeňský dvůr k represím proti povstalcům a vrátil se do Čech. Dostal zpět svůj majetek a rozšířil ho koupěmi statků konfiskovaných účastníkům povstání. Jako jen nemnohým se mu podařilo získat přízeň vídeňského dvora. Byl povýšen do hraběcího stavu (1621) a postupně zastával řadu vysokých zemských i dvorních úřadů. Vrcholem jeho kariéry bylo jmenování nejvyšším purkrabím v roce 1638.
(jk)
Petráň J.: Staroměstská exekuce, Praha 1971; Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká (editor J. Janáček), Praha 1984

MAŘÁK Julius Eduard (* 21/29. 3. 1832 Litomyšl, + 8. 10. 1899 Praha) - český malíř

Studoval na akademiích v Praze a Mnichově, později odešel ze zdravotních důvodů do Vídně (zde převážně v letech 1857-87 sídlil), kde vyučoval ve šlechtických rodinách kreslení. Spolupracoval s vídeňskými časopisy, hojně také kreslil pro české Květy a Světozor. Mařák byl vynikající kreslíř, proslavil se zejména dokonalým ztvárněním lesních motivů. Jako jediný krajinář se zúčastnil výzdoby Národního divadla, pro které namaloval obrazy památných míst českých dějin (Říp, Blaník, Vyšehrad atd.), a Národního muzea. Tvořil ještě zcela v duchu novoromantismu, jeho obrazy plné lyriky dodnes zaujmou svou kultivovaností a ušlechtilostí.

K nejvýznamnějším stránkám Mařákova uměleckého odkazu patří jeho skvělá pedagogická činnost. V roce 1887 se stal profesorem pražské Akademie výtvarných umění, kde se ujal vedení ateliéru krajinomalby a vychoval řadu významných žáků, spojených stylem tzv. Mařákovy krajinářské školy. Sám nové vývojové podněty sice nepřinášel, ale svým žákům k nim dokázal otevřít cestu. Z jeho malířské školy vyšli přední čeští krajináři v čele s A. Slavíčkem, ale i další vynikající pedagogové jako Ferdinand Engelmüller.
(pa)
Loriš J.: Julius Mařák, Praha 1955

MASARYK Tomáš Garrigue (* 7. 3. 1850 Hodonín, + 14. 9. 1937 Lány) - zakladatel novodobého československého státu

Vývoj české společnosti konce minulého století a moderní dějiny zrodu samostatnosti a počátečních let československého státu jsou jen prázdným pojmem, opomineme-li fenomén osobnosti T. G. Masaryka. První president, český vědec, filosof, pedagog, politik a žurnalista, to jsou pouze zkratkovitě vypsána místa v našem společenském životě, do nichž osoba Masaryka úspěšně a výrazně vstoupila.

Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Nejužší vztah měl k matce (Terezii rozené Kropáčkové). Do nižší reálky jej rodiče poslali až po přímluvě místního děkana, který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává na studia do německého gymnázia v Brně. Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale ke konfliktu s vedením gymnázia, jehož příčinou bylo Masarykovo odmítnutí zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjíždí s ním. Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filosofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filosofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžitě nachází nové a ještě výhodnější místo (u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera). Roku 1876 zakončuje universitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na universitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí životní družku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení. Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek. Novomanželé se vracejí do Vídně a Masaryk v září 1878 podává habilitační práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské universitě. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část.

Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manželky, plně emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován. Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis Athenaeum, na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať navrhující nové a precizní ověření pravosti Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především J. Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té době byli J. Kaizl, K. Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku 1891. Odchází však po dvouletém působení (rodinné důvody a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914. Devadesátá léta jsou v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů - Česká otázka (1895), Naše nynější krize (1895), Jan Hus, Karel Havlíček (1895, 1896), Moderní člověk a náboženství (1896), Otázka sociální (1896). Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy university. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku i na universitní půdě. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková). Po vypuknutí války se rozhoduje k aktivnímu odporu proti rakousko-uherskému mocnářství. Před koncem roku 1914 odjel do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického presidenta Woodrowa Wilsona. Proto také po vzniku ČSR stanul oprávněně v jejím čele.

V poválečném období dokončuje knihu pamětí Světová revoluce, vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl dokončit třetí díl práce Rusko a Evropa, ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily. V letech 1918, 1920, 1927 a 1934 byl opětovně zvolen presidentem, ale od roku 1934 se jeho choroba zhoršovala, a tak 14. prosince 1935 abdikoval. Poslední chvíle svého plodného a bohatého života strávil na zámku v Lánech, kde také dne 2. září 1937 skonal.
(ss)
Machovec M.: Tomáš G. Masaryk, Praha 1968; Opat J.: Filozof a politik Tomáš Garrigue Masaryk 1882-1893, Praha 1987


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20