Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-L Zpět na abecední vyhledávání N->

MAGIN Ján Baltazar (* 6. 1. 1681 Vrbové, + 27. 3. 1734/35 Dubnica nad Váhom) - slovenský katolický kněz a historik

J. B. Magin zakončil v roce 1706 studium teologie ve Vídni, kde nabyl právnického a historického vzdělání. Poté působil jako farář na Slovensku, od 1719 v Dubnici nad Váhom.

Patřil k předním ideologům slovenského národa na počátku 18. století a do jeho dějin se zapsal jako autor první slovenské obrany. Jeho latinsky psaná obrana Ostny namířené proti autorovi Nejvznešenějšího a nejnovějšího sněmu... vznikla na popud šlechty trenčianské stolice a vyšla anonymně v roce 1728. Byla odpovědí a protestem trenčínské šlechty na její znevažování a ironizování uherským historikem Michalem Bencsikem. Ten označil šlechtu trenčianské stolice za potomky "Svatoplukova lidu" (tj. velkomoravské říše) porobeného Maďary, z čehož vyvozoval, že nemá právo hlásit se k "šlechtickému uherskému národu". Magin ve své obraně poukázal na starobylost a autochtonnost Slováků v Uhrách a vymezil jejich etnické hranice i odlišnost od ostatních slovanských kmenů. Zdůrazňoval i jejich účast na budování uherského státu od samého počátku. Proti Bencsikově podmanitelské teorii načrtl teorii o pohostinném přijetí Maďarů Slováky. Jeho názory pak rozvinul historik a jezuita Samuel Timon a zastávali je další představitelé Slováků, např. M. Bel, Adam František Kollár a další.
(jk)
Baník A. A.: Ján Baltazar Magin a jeho politická, národná a kultúrna obrana Slovákov roku 1728: Zborník Literárno-vedeckého odboru SSV 3, 1-2, Bratislava 1936; Baník A. A.: Novšie údaje na poznanie Jána Baltazara Magina, jeho diela a doby, SSV 4, 1, Bratislava 1937

MAGNI Valerián Maxmilián (* 1586 Milán, + 29. 7. 1661 Salcburk) - italský politik a vzdělanec, kapucínský mnich působící v Čechách

Narodil se Itálii (třetí z celkového počtu sedmi dětí), ale v době, kdy mu byly dva roky, přesídlil jeho otec Konstantin do Prahy, doufaje, že se mu tak lépe podaří získat peněžní obnos zapůjčený císaři Maxmiliánovi. Peněz se zřejmě nedočkal, ale rodina se zde usadila v italské kolonii na Menším Městě pražském.

Již od mládí toužil Magni nastoupit duchovní dráhu a v tomto rozhodnutí byl ještě více utvrzen po příchodu kapucínů do Prahy (1599), především pak kázáními jednoho z nich - Vavřince z Brindisi (později prohlášený za svatého). Magni oblékl řeholní roucho kapucínů roku 1602 a s ním přijal i jméno Valerián. Po noviciátu začal studovat v Praze teologii a filosofii a záhy se tento "dlouhý mnich", či později J. A. Komenským nazývaný "zchytralý svůdce", stal pro svoji vzdělanost, obratné diskutování a příjemné vystupování oblíbenou pražskou postavou. Vystřídal celou řadu významných církevních postů jak v Čechách, tak v Rakousech (Vídni, Linci), až se roku 1624 stal hlavou česko-rakouské kapucínské provincie a zpovědníkem a posléze i osobním rádcem a přítelem pražského arcibiskupa A. Vojtěcha z Harrachu, s nímž měl shodný názor na nadřazené postavení církevní moci ve společnosti. Během českého stavovského povstání (1618) dlel naštěstí mimo Čechy, přesto však z obavy o svůj osud uprchl načas do Itálie a teprve po uklidnění situace se do Čech v roce 1621 vrátil zpět.

Jeho diplomatických schopností použil i císař ve službách Maxmiliánu Bavorskému při sjednávání eventuálního spojenectví Katolické ligy s Francií a získání kurfiřtského titulu po Fridrichu Falckém.

Ve 20. letech 17. století se Magni věnoval zejména rekatolizaci Českého království. Prosazoval společně s arcibiskupem nenásilný způsob, který považoval na rozdíl od svých stále větších protivníků jezuitů (hlavně zpovědníka císaře Ferdinanda II. Viléma Lamormaina), za jediný správný. Jeho vleklé spory s jezuity se mu staly posléze osudnými. Přes četné úspěchy ve své práci "obraceče na pravou víru" (vedle kalvínského pastora B. Nigrina usiloval i o J. A. Komenského) byl jeho spor s jezuity zásluhou veřejných protijezuitských listů francouzského přírodovědce Blaise Pascala představen evropské veřejnosti a zde vystupoval v roli oběti. Prudká reakce jezuitů, která ho vyprovokovala k nekonkrétním obviněním a k zoufalé větě "Bezostyšně lžete!", se vystupňovala v roce 1660. Byl zatčen a při své cestě do Říma k papeži se v Salcburku nachladl, onemocněl a zemřel.

Zanechal po sobě řadu filosoficko-teologických spisů, např. De Acatholicorum credendi regula judicium nec castigatum nec confutatum a Johanne Maiore Jenensi Superintendente (Praha 1631), Iudicium de Acatholicorum et Catholicorum regula credendi (Vídeň 1641), Principia et specimen philosophiae (Kolín 1652) a další, v nichž vycházel z kritiky Aristotelova učení a z augustinsko-bonaventurovské představy o poslání řeholníka.
(jv)
Sousedík S.: Valerián Magni, Praha 1983; Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

MAHEN Jiří (* 12. 12. 1882 Čáslav, + 22. 5. 1939 Brno) - český spisovatel a dramatik

"Deset tisíc Donů Quijotů..." - tak zněla jeho odpověď na otázku: "Co nejvíce potřebuje český národ?" A skutečně celé Mahenovo dílo je protkáno hlubokou touhou po spravedlnosti a svobodě. Čelný představitel České moderny, významný literát a dramatik, jehož tvorba zasahuje téměř do všech literárních druhů, pocházel z evangelické rodiny v Čáslavi, kde také začal svá gymnaziální studia. Později přechází do Mladé Boleslavi a roku 1902 přijíždí do Prahy. Zapsal se na filosofickou fakultu, obor čeština - němčina. Jako řada jeho vrstevníků byl ovlivněn Kierkegaardem a Nietzschem a patřil k návštěvníkům, "anarchistům a buřičům" Neumannovy olšanské vily a spolupracovníkům časopisu Nový kult.

Rozpad České moderny roku 1905, sociální a další překážky vedly Mahena k odchodu z Prahy ještě před dokončením studia (1907) na Moravu. Nejprve vyučoval v Hodoníně a Přerově, později se stává redaktorem Lidových novin (1910), poté dramaturgem divadla v Brně a knihovníkem. Svoji životní pouť ukončil vlastní rukou zanedlouho po německé okupaci v roce 1939.

Mahenovo umělecké dílo je bohaté nejen svou šířkou, ale především rozmanitostí použitých forem, výrazových prostředků, které silně odrážejí rozporuplnost a vnitřní neklid jeho osobnosti. Již od mládí používal řady pseudonymů: H. Lang, A. Dubský. Jeho vlastní jméno bylo Antonín Vančura (Jiří Mahen vznikl počeštěním původního pseudonymu Maheu, který byl inspirován jménem hrdiny Zolova románu).

Z básní jako nejvýraznější je nutno připomenout sbírku Plamínky a balady, v próze pak román Kamarádi svobody, řadu povídek a dvě knihy pohádek Co mi liška vyprávěla, Dvanáct pohádek. Nejvýznamnější je Mahenova tvorba dramatická, ať již ze současnosti, nebo historická témata - Ulička odvahy, Jánošík, Mrtvé moře. Vrcholem jsou hry Husa na provázku a Nasredin čili nedokonaná pomsta, jež jsou silně ovlivněny poetismem a přibližují se avantgardnímu divadlu.
(ss)
Vlašín Š.: Jiří Mahen, Praha 1972

MÁCHA Karel Hynek (* 16. 11. 1810 Praha, + 6. 11. 1836 Litoměřice) - český básník

Zakladatel moderní české poezie, nejvýznamnější představitel českého romantismu K. H. Mácha se narodil v rodině mlynářského pomocníka v Praze na Újezdě. Záhy po jeho narození se rodina, postižená hospodářským krachem roku 1811, přestěhovala do chudé čtvrti kolem kostela sv. Petra, kde Mácha prožil dětství i chlapectví. Chodil do svatopetrské farní školy a v letech 1824-30 navštěvoval novoměstské gymnázium. To už si jeho otec otevřel na Dobytčím trhu (dnes Karlovo náměstí) krupařství, k němuž přiléhal i nuzný byt. V té době měl za sebou Mácha i první básnické pokusy v němčině. Po gymnáziu se stal studentem filosofie, navštěvoval Jungmannovy české přednášky a začal psát české verše. První báseň Sv. Ivan (1831) uveřejnil v Kramériově Večerním vyražení. Roku 1832 vstoupil na právnickou fakultu a účastnil se rozvíjejícího se českého společenského života. Podobně jako většina ostatních studentů neskrýval své sympatie k evropským revolučním událostem počátku 30. let, zejména k polskému povstání. Zároveň hrál jako ochotník (pod jménem Miloháj) v českých představeních Stavovského divadla a také v Kajetánském divadle, vedeném J. K. Tylem. Tady také potkal svou lásku, dceru pražského knihaře Eleonoru (Lori) Šomkovou.

Stejně jako bouřlivé politické události působila na vnímavého studenta Máchu četba. Z jeho deníků víme, že četl především polské, německé a anglické romantiky a také filosofické spisy. V duchu romantického kultu minulosti rád navštěvoval staré hrady, zámky a zříceniny, miloval divokou, nespoutanou přírodu. Dvakrát pěšky navštívil Krkonoše a pěšky se vydal i přes Alpy až do severní Itálie. Roku 1836 dostudoval práva a získal místo advokátského praktikanta v Litoměřicích. Krátce předtím vydal vlastním nákladem svůj Máj, který ovšem současníci nepochopili a ve svých kritikách příkře odsoudili - mj. Tyl a Chmelenský - jako dílo ohrožující zdravý vývoj národní společnosti. Zato už pro mladší současníky a následující generaci byl spolu s Boleslavem Jablonským a Václavem Bolemírem Nebeským idolem a jakýmsi symbolem romantické vzpoury.

Po získání místa se chtěl Mácha oženit s milovanou Lori, ale krátce před svatbou prochladl při hašení požáru a na následky nemoci v den svatby náš snad nejnadanější básník tragicky umírá ve věku necelých 26 let.

Máchova tvorba zahrnuje poezii, prózu i fragmenty dramat. Stojí u kolébky moderního historického románu (Křivoklad ze zamýšleného cyklu Kat), povídky ze současnosti (Marinka aj.) a lyrické prózy (Krkonošská pouť). Je autorem romantického románu Cikáni, řady lyrických básní a zlomků historických dramat.

Vrcholným dílem je však lyrickoepická báseň Máj, klenot české poezie nad jiné vzácný. Už Nerudova generace ho pochopila a svým almanachem Máj se manifestačně přihlásila k Máchovu odkazu. A po ní Máj čtou a milují všechny generace následující.
(fh)
Štěpánek V.: Karel Hynek Mácha, Praha 1984; Mráz B.: Karel Hynek Mácha: Hrady spatřené, Praha 1988

MACHAR Josef Svatopluk (* 29. 2. 1864 Kolín, + 17. 3. 1942 Praha) - český básník a prozaik

Roku 1894 rozvířil hladinu literárního i společenského života u nás kritický článek o V. Hálkovi, otištěný v časopisu Nová doba, který byl vlastně proklamací realistického umění. Stať se stala počátkem literárních bojů mezi mladou a starší generací, kterou zastupoval zejména J. Vrchlický. Polemika vyústila ve vytvoření volného svazku mladých spisovatelů a žurnalistů 90. let 19. století, nazvaného Česká moderna. Autorem článku a současně významným představitelem moderny - spolu s F. X. Šaldou, O. Březinou, V. Mrštíkem a dalšími - byl právě Machar, nejčistší typ básníka realisty, který měl velký vliv na českou literaturu až do 20. let 20. století.

Machar pocházel z rodiny mlynáře a po absolvování pražského gymnázia a roční vojenské službě odešel roku 1891 jako úředník do Vídně, kde žil až do roku 1918. Udržoval však neustále čilý literární i politický styk s Čechami. Už jeho první sbírka Confiteor jasně ukázala typické znaky Macharovy poezie: věcný výraz, odpor k jakékoliv dekorativnosti verše, a především ostře kritický tón, vyjadřující nesouhlas se soudobou společností a prázdným vlastenčením. Tyto rysy nesla i jeho lyrická poezie (Tristium Vindobona) a epika (veršované povídky Zde by měly kvést růže). Macharovi se podařilo vyjádřit to, co odpovídalo myšlení pokrokové veřejnosti té doby, ale vlastní básnickou školu nevytvořil. Na vrcholu tvůrčích sil stál v 90. letech, i když byl neobyčejně plodný a publikoval ještě dlouho poté. Jako prozaik vynikl ve fejetonu - publikoval je především v Herbenově Času - kde se uplatnil jeho postřeh a břitká ironie. Význam má i memoárová literatura, zejména Konfese literáta.

Ve Vídni Machar také spolupracoval s T. G. Masarykem a byl vedle něj nejznámějším představitelem realistické strany, uctívaný zejména mládeží pro svou bojovnost a antiklerikalismus. Za 1. světové války byl Machar pro své známé protirakouské postoje vězněn (důvodem byly čtyři básně psané ještě před válkou), ale po dvou měsících vyšetřování nakonec propuštěn. Po vzniku Československa přesídlil do Prahy a byl jmenován generálním inspektorem čs. armády. Ale zklamán poměry v novém státě se 1924 funkce vzdal, dostal se do opozice proti oficiální hradní politice a postupně se sblížil s krajní pravicí.
(fh)
Soldan F.: Josef Svatopluk Machar, Praha 1974

MACHEK Antonín (* 31. 10. 1775 Podlažice, + 18. 11. 1844 Praha) - český malíř

Nejstarší představitel generace, která zakládala novodobé české umění, bývá uměleckou kritikou někdy označován jako "zapadlý umělec" - ve své době nedoceněn, po smrti zapomenut. Machek neprošel akademickým školením. Jeho talentu si povšiml hradecký biskup a nechal chlapce učit u svého dvorního malíře Zitty. Nedostatek oficiálního vzdělání nesl Machek těžce celý život. Zbytečně, protože místo u zkostnatělých akademiků vyrůstal prostřednictvím svých dalších učitelů z takových vzorů, jakým byl například V. V. Reiner.

Věren své době, věnoval se Machek historii, později převážně vlastenecko-historické malbě. Jeho pravá díla byla však jinde - v portrétu. Namaloval jich jistě stovky a mezi nimi řadu vynikajících, zcela srovnatelných s tehdejším evropským portrétem. Mnoho jeho podobizen má dnes pro nás cenu nejen uměleckou, ale i historickou, vždyť malíř zachytil svým štětcem desítky význačných osobností národního života počátku 19. století, např. J. Jungmanna, V. J. Tomáška, J. Božka a další.

K významným vlasteneckým Machkovým činům patří sešity Dějin českých v obrazích kamenopisně vyvedených, vydávané ve vlastní litografické dílně, které mají bohužel mnohem nižší uměleckou úroveň.
(pa)
Novák L.: Antonín Machek, Praha 1962

MALÍNSKÝ Josef (* 14. 3. 1752 Braňany u Doksan, + 9. 7. 1827 Praha) - český sochař a řezbář z období empíru

Josef Malínský (též Maličký, Malinsky) je považován za představitele sochařů empírového klasicismu, kteří navázali svou tvorbou na barokní českou minulost. Začínal jako řezbář ve slonovině a dřevu, což posléze ovlivnilo i jeho sochařskou tvorbu. Patřil k zakladatelské umělecké generaci 19. století, i když byl starší než jeho druhové.

Svá učednická léta trávil u litoměřického sochaře Antonína Wytkupa (do 1780) a jeho první sochařská díla byla ovlivněna dílenskou tradicí sochařství 18. století. Přechodné období příklonu ke klasicismu nebylo u něho na rozdíl od jiných pražských sochařů té doby ovlivněno vídeňským akademismem, ale bylo utvářeno na základě živého realistického pozorování a smyslu pro slohovou čistotu.

Obdivoval antické ideály krásy, sám koupil v dražbě jedno z torz (Ilioneus) rozprodávané sbírky císaře Rudolfa II. Jeho pozorování konkrétních postav a antické ideály se pak objevily zhmotněné v jeho náhrobcích a domovních znameních (náhrobek Erazima Diviše z Kriegerů pro kostel P. Marie ve Staré Boleslavi, 1793, socha podomka z bývalého Thunova paláce v Praze, náhrobek Antonie Nádherné v Chotovinách a podobně). Mnohé náhrobky jím realizované zdobily bývalý malostranský hřbitov nebo jsou doposud na olšanském hřbitově v Praze.
(jv)

MALÝ Jakub Josef Dominik (* 4. 8. 1811 Praha, + 7. 3. 1885 tamtéž) - český historik, spisovatel a novinář

Jakub Malý je pro své polemiky s Havlíčkem, Hálkem, Nerudou a s dalšími pro mnohé přímo prototypem literárního zpátečníka. Rozhodně patří mezi nejkontroverznější české postavy 19. století.

Byl neobyčejně vzdělaný a rozhledem převyšoval většinu svých současníků. Jako žurnalista publikoval od třicátých let v listech konzervativně vlasteneckého zaměření. Pomáhal Jungmannovi s dokončením jeho Slovníku. Psal básně, novely, pokoušel se o dramata. Jako první se věnoval soustavné literární kritice. V letech 1835-44 redigoval Bibliotéku zábavného čtení, jež přinášela řadu překladů cizí beletrie. V roce 1848 stál jako politik, člen Národního výboru i jako žurnalista na pozicích konzervativismu.

Od konce padesátých let byl redaktorem a spolupracovníkem Riegrova slovníku naučného. Do této doby patří i jeho kritické výpady proti literární generaci májovců.

Z jeho rozsáhlého díla stojí nejvýše Národní české pohádky a pověsti, paměti Vzpomínky a úvahy starého vlastence, rozsáhlé dějiny národního obrození Naše znovuzrození, jakož i populární Dějepis národu českého pro čtenáře každého stavu. Jeho překladatelská činnost se soustřeďovala zejména na literaturu německou, francouzskou a anglickou. Pozoruhodný je jeho překlad 11 Shakespearových dramat v rámci projektu Matice české. Svou práci na Riegrově slovníku pak zúročil ve vydání Vlastenského slovníku historického (1877), který vzdor řadě nepřesností (včetně neochvějné důvěry Malého v pravost tzv. Rukopisů) i nevyváženosti nebyl dodnes podobným dílem překonán.
(mp)
Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

MÁNES Antonín (* 3. 11. 1784 Praha, + 23. 7. 1843 Praha) - český malíř a kreslíř období romantismu

Jako syn mlynářského tovaryše, který neměl na studium pro svého syna dostatek prostředků, se Mánes kreslení zprvu věnoval jen diletantsky, krátce si přivydělával dokonce i v pražské porcelánce jako dekorativní malíř. Teprve až po navršení svého dvaadvacatého roku vstoupil do nově založené krajinářské školy pražské Akademie, kde roku 1806 zahájil vyučování K. Postl. Právě dlouhodobý pobyt v ateliéru tohoto umělce jej nejvíce ovlivnil, především svým zaměřením a zpočátku i stylem. Po smrti K. Postla se sice uvažovalo o jmenování A. Mánesa na jeho místo, ale profesorem krajinomalby se na Akademii stal až v roce 1836. Od Postlem inspirované klasicistní "ideální krajiny" (Krajina se zříceninou Gaia Maria, 1824) pozvolna přešel pod vlivem německé tvorby k romantismu, ovšem vždy změkčeném lyrickým přednesem a výraznými realistickými prvky. Realistický tón v jeho tvorbě podnítila láska k holandskému malířství 17. století (Pohled na Pražský hrad z východní strany, 1821; Krajina s oráčem, kolem 1825; Hrad Okoř, 1827; Krajina s Křivoklátem a Kokořínem v bouři, 1834; Kokořín v bouři, 1839). Právě touto svou orientací položil základy české realistické krajinomalby, nesvázané akademickým rukopisem. Jeho přínosem byla i živá barevnost a po nizozemském vzoru i snaha po vystižení atmosféry. Vedle řady žáků, vychovaných na Akademii, měl velký vliv především na dílo svých vlastních potomků, synů Josefa, Quida a dcery Amálie.
(jv)
E. Reitharová: Antonín Mánes, Praha 1967

MÁNES Josef (* 12. 5. 1820 Praha, + 9. 12. 1871 tamtéž) - český malíř

Jeden z největších evropských umělců své doby, pro nás navíc malíř bytostně národní. Umělec, ke kterému se bez výjimky hlásily všechny generace výtvarníků moderního českého umění.

Josef Mánes pocházel z rozvětvené malířské rodiny. K významným umělcům patřil jeho otec Antonín, strýc Václav, mladší bratr Quido i sestra Amálie. Základy získal u svého otce, ve studiích pak pokračoval na pražské Akademii u profesora Tkadlíka. Roku 1844 odjel Mánes do Mnichova, tehdy významného centra evropského malířství, a setrval tu takřka tři roky bez jakékoli hmotné podpory z domova.

Po návratu byly životní osudy umělce po dvě desítiletí spojeny s přízní hraběte Bedřicha Sylva-Tarouca, na jehož zámku Čechy pod Kosířem na Hané po dlouhá období pobýval. Odtud také podnikal své národopisné poutě po Moravě, Slovensku i Polsku, kde čerpal inspiraci v lidových krojích a slovanském koloritu.

Živě se účastnil národního společenského dění jako činitel Umělecké besedy, navrhl sokolský kroj a prapory pro pražský Sokol a četné zpěvácké i čtenářské vlastenecké spolky.

Z Mánesova díla nelze opomenout ilustrace k Rukopisům, výtvarnou výzdobu staroměstského orloje a snad nejslavnější jeho portrét Josefína z roku 1855.

Roku 1867 se Mánes vypravil do Ruska, o tři roky později pak i do vytoužené Itálie. Postupující duševní choroba malířova však tuto cestu zabarvila již tragicky.

Mánesovi současníci přijímali jeho dílo chladně a s nepochopením. To mělo samozřejmě tíživý dopad i na jeho hmotnou situaci. A přece dosáhl Mánes ve výtvarném umění stejných výšin jako ostatní buditelé v jiných oblastech vědy a kultury.

Význam osobnosti Josefa Mánesa pro české malířství je nedocenitelný. Překlenul svou tvůrčí silou obrovskou propast času - vždyť posledními českými malíři evropského formátu před ním byli barokní mistři Škréta a Brandl - a uvedl české výtvarné umění opět na přední místo.
(pa)
Jiránek M.: Josef Mánes, Praha 1909-10; Macková O.: Josef Mánes, Praha 1970

MARCI z KRONLANDU Jan Marek (* 13. 6. 1595 Lanškroun, + 10. 4. 1667 Praha) - český přírodovědec a filosof

Pobělohorská Praha ani zdaleka nepřipomínala vědecký ruch doby Rudolfa II., a přesto v ní působil náš největší přírodovědec 17. století Jan Marek Marci. Byl skutečným polyhistorem, který navíc do všech oborů, jimiž se zabýval, dovedl přinést nové poznatky a pohledy, ať už se jednalo o lékařství, fyziku, filosofii či astronomii.

Marci vystudoval filosofii a teologii v Olomouci a pak medicínu na pražské universitě, kde pravděpodobně roku 1625 promoval. Stal se pak profesorem lékařské fakulty, a to na dlouhou dobu profesorem jediným. Roku 1638, kdy byla universita rozdělena na jezuitskou (bohoslovecká a filosofická fakulta) a světskou (lékařská a právnická fakulta), zastával zřejmě funkci děkana. Podstatnější však byly jeho vědecké objevy, které učinil dříve než ti, s jejichž jmény jsou dnes spojovány. Zejména v oboru optiky má světové prvenství v pozorování a popsání řady jevů. Neměl díky bouřlivé době mnoho příležitostí, jak získat přátele mezi ostatními vědci v Evropě, přesto jeho jméno nebylo neznámé. Marciho práce znal například Christian Huygens, svou práci poslal Jan Marek i Galileovi a osobně se také setkal s objevitelem krevního oběhu Williamem Harveyem, který navštívil roku 1636 Prahu. Roku 1654 se Marci stal dokonce osobním lékařem císaře Ferdinanda III. a je pravděpodobné, že proslulá anglická Královská společnost (Royal Society) mu hodlala nabídnout své členství. Než se tak mohlo stát, Jan Marek Marci zemřel.
(fh)
Vinař J.: Jan Marcus Marci z Kronlandu, Praha 1934

MAREK Antonín (* 5. 9. 1785 Turnov, + 15. 2. 1877 Praha) - český kněz a národní buditel

Když Josef Jungmann vyučoval ve zvláštních hodinách češtinu v litoměřickém semináři, patřil mezi jeho horlivé posluchače i mladý bohoslovec Antonín Marek. Mezi učitelem a jeho žákem záhy vzniklo vřelé přátelství, které je provázelo po celý život. Marek se stal Jungmannovým nejbližším přítelem i spolupracovníkem. Jeho názory i činnost byly bezprostředně ovlivňovány velkým učitelem. Platí to o básnické tvorbě, která patřila k prvním pokusům o náročnější českou poezii a byla současníky velmi ceněna, i o činnosti překladatelské, v níž Marek dosáhl vysoké úrovně (zejména překlady Schillerových balad) a podobně jako Jungmann zdařile rozšiřoval slovní zásobu českého básnického jazyka. Z přímého Jungmannova podnětu se Marek také podílel na vytváření českého vědeckého názvosloví. Ve svých knihách Logika neboli Umnice (vyšla 1820) a Metafyzika (vyšla spolu s druhým vydáním Logiky pod společným názvem Základní filosofie v roce 1842) vytvořil základy české filosofické terminologie. Nemalý byl i Markův podíl na přípravě Jungmannova Slovníku, v předmluvě díla Jungmannem vysoce oceněný. Po vzoru svého učitele byl Marek také horlivým Slovanem. Vroucí, citově zabarvené slovanství našlo výraz v jeho poezii, v publicistických článcích i v Markově účasti na Slovanském sjezdu a sjezdu Slovanské Lípy v roce 1848.

Antonín Marek byl venkovským knězem. Od roku 1823 více než padesát let žil v Libuni, kam se také ve 40. letech přesunulo těžiště jeho vlastenecké činnosti. Patřil ke generaci obrozeneckých kněží, o nichž Neruda napsal, že "Praha jim byla stokrát víc než Řím a ku svatováclavské koruně hleděli s nepoměrně větším nadšením než ku papežově tiaře".
(jk)
Pech J.: Antonín Marek, Praha 1974

MARIE TEREZIE (* 13. 5. 1717 Vídeň, + 29. 11. 1780 tamtéž) - česká a uherská královna z dynastie Habsburků

Od roku 1526 se na českém trůnu vystřídalo osmnáct panovníků z habsburského rodu a mezi nimi byla jen jedna žena. Vládla čtyřicet let a výrazně ovlivnila další osudy habsburské říše. Je považována za tvůrkyni moderního rakouského státu a řazena mezi "velikány dějin".

Jako nejstarší dcera Karla VI. se ujala vlády po smrti svého otce 20. října 1740 na základě tzv. pragmatické sankce, která stanovila nedělitelnost dědičných zemí habsburského domu a nástupnictví podle prvorozenosti v mužské i ženské linii.

Po otci přejímala dědictví dosti neutěšené. Neúspěšné války zcela finančně vyčerpaly hospodářsky zaostalou monarchii a rozvrátily armádu. Chyběly i výrazné osobnosti v armádě a politickém vedení říše. Již první dny a týdny vlády Marie Terezie navíc ukázaly, že nesmírné úsilí, které Karel VI. vynaložil na mezinárodní uznání pragmatické sankce, bylo marné. Bavorský vévoda Karel Albrecht, který měl za manželku jednu z dcer císaře Josefa I., si dělal nároky na české a rakouské země a nástupnická práva Marie Terezie neuznal. Pruský král Fridrich II. požadoval odstoupení některých slezských knížectví, a když Marie Terezie odmítla, vtrhl v prosinci 1740 se svými vojsky do Slezska. Španělsko uplatňovalo nároky na Lombardii. Albrecht získal podporu Francie i jiných států a v listopadu 1741 vnikla bavorská, francouzská a saská vojska do Čech. Nejistým spojencem Marie Terezie zůstala v té době jen Anglie. A tak se mladá panovnice musela prvních osm let své vlády zabývat především "mužskou záležitostí", tj. válkou. V dlouhé řadě válečných střetnutí nazývaných válkou o rakouské dědictví ztratila téměř celé Slezsko (s výjimkou Těšínska, části Opavska, Krnovska a Niska) a některá menší území v Itálii. Zvítězila však v nejdůležitějším - vybojovala si právo na vládu v monarchii. Po smrti Karla Albrechta pak prosadila zvolení svého manžela Františka Štěpána Lotrinského římskoněmeckým císařem (1745).

Marie Terezie prokázala v této těžké době obdivuhodnou energii, rozhodnost a odvahu. Půvabná plavovlasá žena vysoké štíhlé postavy v průběhu těchto let poněkud ztloustla, což prý dodávalo "její kráse velebné majestátnosti". Uprostřed válečných střetnutí rodila děti, nabývala vladařských zkušeností i sebevědomí a vyzrála jako panovnice. Měla nepochybně politický talent, zvláštní ženskou bystrost při posuzování lidí, zdravý úsudek, byla rozvážná a velmi pracovitá.

Válečná střetnutí těchto let, stejně jako pozdější sedmiletá válka s Pruskem, která skončila naprostým hospodářským vyčerpáním obou stran a pohřbila naděje na znovuzískání Slezska, Marii Terezii názorně přesvědčily o zaostalosti habsburské říše. Panovnice pochopila, že bez urychleného překonání této zaostalosti nelze udržet tradiční mocenské postavení monarchie v Evropě. A protože zachování moci dynastie bylo vždy hlavním motivem její činnosti, začala svoji říši modernizovat. Doba její vlády se stala obdobím rozsáhlé a všestranné reformní činnosti, obdobím počátku a rozvoje tzv. osvícenského absolutismu v Rakousku. Nazýváme tak systém vlády, kdy reformy nezbytné pro rozvoj společnosti jsou zaváděny shora, osvíceným panovníkem, prostřednictvím státu.

Reformami byla posílena moc panovníka a vytvořených ústředních úřadů na úkor stavovských orgánů jednotlivých zemí. V zemích a krajích pak přecházela rozhodující část správy na státní úředníky jmenované panovníkem. Zestátnění správy na úkor stavů napomáhaly také soudní a berní reformy. Poslední navíc i zdanila šlechtickou půdu. Stát také stále více zasahoval do dalších oblastí života, včetně vztahů mezi vrchnostmi a poddanými, a některými opatřeními usiloval o zlepšení situace poddaných. Radikálnějšího zásahu, jakým bylo zrušení nevolnictví, se však Marie Terezie neodvážila. Celními úpravami, omezováním cechů aj. podporoval stát zakládání manufaktur a rozvoj průmyslové výroby. Hospodářskému rozvoji napomáhalo i budování cest, zlepšení poštovního spojení, zavedení jednotné soustavy měr a vah i jednotné měny, školské a další reformy. Díky reformám se z habsburského konglomerátu velmi nesourodých zemí postupně stával moderní centralizovaný stát, který se přizpůsoboval osvícenskému století.

Systém vlády osvícenského absolutismu neznamená, že panovník musí být nejosvícenější z osvícených a iniciátorem všech změn. Marie Terezie byla značně konzervativní, přesvědčená katolička protireformačního zaměření a některé ideje osvícenců zůstávaly jejím názorům velmi vzdálené. Blízké jí však byly názory osvícenců na úlohu panovníka a státu, a proto si ministry a rádce vybírala z jejich řad. Patřili mezi ně především hrabě Haugwitz, kancléř A. V. Kounic, osobní lékař Gerhard van Swieten, právník Karel Antonín Martini, představitelé ekonomické a politické vědy Johann Heinrich Gottlob Justi a Joseph von Sonnenfels a posléze i prvorozený syn a od roku 1765 spoluvladař a císař Josef II. Mezi osvícence je počítán i manžel Marie Terezie František I. Štěpán Lotrinský. Osvícenci navrhovali reformy a panovnice se spíše bránila, zmírňovala jejich radikálnost. Tento způsob zavádění reforem vedl v mnoha případech k polovičatosti a nedůslednosti. Na druhé straně však díky smyslu panovnice pro realitu a poznání mezí, jež nemůže překročit, tlumil ostří odporu stavů proti reformám. Konečné rozhodnutí si vždy ponechávala Marie Terezie, která až do konce života držela otěže vlády pevně ve svých rukou.

Konzervatismus Marie Terezie, narůstající s postupujícím stářím, vedl v posledním období její vlády k častým rozporům mezi ní a Josefem II.

Svým způsobem života byla Marie Terezie více než feudální panovnicí "pravou měšťankou německou", rozumnou a pilnou hospodyní, milující a věrnou manželkou i starostlivou matkou. Měla celkem šestnáct dětí, z nichž deset ji přežilo, a jejich výchově věnovala velkou péči.

Tereziánské reformy podstatně oslabily český stát. Obavy vlastenců také vyvolávalo upřednostňování němčiny ve státní správě a školství. Pociťovali, že panovnice není Čechům příliš nakloněna. F. M. Pelcl ve svém soukromém deníku výstižně zaznamenal, že s Čechy jednala "nejinak než macecha". Nemohla českým stavům zapomenout, že když se Karel Albrecht dal v prosinci 1741 provolat českým králem, složila mu svůj hold většina české šlechty, téměř všechno duchovenstvo a skoro všechna královská města.
(jk)
Svátek J.: Dějiny panování císařovny Marie Terezie, Praha 1897-98; Křivský P.-Kvaček R.-Skřivan A.: Věk starý a nový. Dějiny, kultura, život Evropy v 17. a 18. století, Praha 1985; Lněničková J.: České země v době osvícenství, Praha 1995; Bělina P.: Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II., Praha 1993

MAROBUD (Marbod, latinsky Marobodus) (+ 34/37 po Kr. Ravenna) - germánský náčelník a král, vládce stejnojmenné říše

Marobud pocházel pravděpodobně z urozeného germánského markomanského rodu, ale mládí trávil jako mnoho dětí germánských náčelníků a velmožů u císaře Augusta v Římě, od roku 8 př. Kr. zřejmě přímo u jeho dvora. Držením zástavných rukojmí si císař zabezpečoval alespoň částečnou loajalitu germánských kmenů. Je pravděpodobné, že byl i vzděláván s členy císařské rodiny na Pallatinu.

Znalosti římského prostředí, vojenské taktiky římských vojsk a jednání svých konkurentů využil Marobud obratně při budování své říše, kterou vytvořil před přelomem letopočtu ve střední Evropě a jejíž jádro leželo s největší pravděpodobností v Čechách. O jejím centru - mělo to být výstavné Marobudon, které doposud nebylo přes všechny snahy lokalizováno - se dosud vedou spory (mj. o tom, zda bylo na některém z bývalých keltských oppid).

Marobud, přestože navenek zachovával k Římu loajalitu, se stal posléze římskému dvoru natolik nebezpečný, že proti němu vyslal Augustus trestnou výpravu pod vedením Tiberiovým. Jen náhodné povstání v Panonii (6-9 po Kr.) zabránilo vojenské srážce. Římané pak obratnými intrikami znesvářili a postavili proti sobě dva tehdy nejmocnější germánské vladaře: Marobuda a Arminia. Arminiovi stranila i část vlastní markomanské šlechty, jejíž práva a výsady Marobud značně omezil. Válka s Arminiem Marobuda značně oslabila a uvnitř jeho vlastního kmene se proti němu postavil s podporou šlechty Katvalda, kdysi jím vypuzený do Říma.

V roce 17/19 po Kr. se dal Marobud vylákat trochu naivně do Říma, odkud se již nikdy - na příkaz císaře Tiberia - do svého království nevrátil. Za místo jeho pobytu mu byla vykázána Ravenna, kde žil ve vyhnanství i syn jeho největšího protivníka Arminia Thumelicus a kde Marobud pobýval ještě dalších 18 let. Žil tu sice v dostatku, ale přece jen ve "zlaté kleci".
(jv)
Dobiáš J.: Dějiny československého území před vystoupením Slovanů, Praha 1964

MAROLD Luděk (* 7. 6. 1865 Praha, + 1. 12. 1898 tamtéž) - český malíř a grafik

Téměř každý zná proslulé Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan, cíl mnohých školních výletů.

Jeho autor již v šestnácti letech vstoupil na pražskou Akademii (1881-82), odkud však byl rok poté vyloučen a pokračoval ve studiu v Mnichově (1881-87) u profesora Ludwiga von Lofftze. Zde přispíval svými kresbami do českého časopisu Paleta a do řady časopisů německých. Teprve roku 1887 byl přijat zpět na pražskou Akademii a malířská studia dokončil u profesora Maxmiliána Pirnera. Od roku 1889 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a získal státní stipendium na cestu do Paříže. Zde se živil ilustracemi pro francouzské a české časopisy a nakladatelství. V roce 1897 se vrátil zpět do Čech. Za jeho práci se mu již za života dostalo četných uznání, například obdržel zlatou medaili za ilustrace na mezinárodní výstavě v Mnichově (1892) a medaili za soubor akvarelů zakoupených pruskou vládou v Berlíně (1898). Souborná výstava jeho prací mu byla v Čechách uspořádána až posmrtně (1899).

Maroldova tvorba, především ilustrační a plakátová (např. Náš dům v asanaci), působila inspiračně na nastupující českou secesi. Začínal jako dokonalý verista, ale postupně přešel ke stylizovanému projevu, zachycujícímu lépe dekadentní pocity jeho generace. Vytvářel akvarely, čisté nebo kombinované s kvašem, okrajově se věnoval i olejomalbě (Z vaječného trhu, 1888).

V povědomí většiny lidí však zůstává Marold především tvůrcem panoramatického historického obrazu Bitva u Lipan (1898) v pražské Stromovce, který představuje zajímavý doklad dobové výstavní práce.
(jv)
Mádl K. B.: O Luďku Maroldovi, Hradec Králové 1899; Wittlich P.: Česká secese, Praha 1982

MARTIN HÚSKA řečený Loquis (+ 21. 8. 1421 Roudnice) - český kněz a radikální náboženský reformátor

Martin Húska, nazývaný pro svou výmluvnost Loquis (Mluvka), patřil mezi kněze nově vznikajícího Tábora. Stál v čele radikálního křídla táborské obce, tzv. pikartů, kteří odmítali svátost oltářní, tedy i kalich. Húska spatřoval ve svatém přijímání pouhou symbolickou slavnost, při níž není Kristus přítomen, jako nejsou Kristovo tělo a krev přítomny v eucharistii, tj. chlebu a vínu podávaných při přijímání. Radikalismus pikartů se projevoval i v sociálních požadavcích. Pro většinu obyvatel Tábora byly tyto názory nepochopitelnými výstřednostmi a pikarti se pro ně dostali s táborskou většinou do konfliktu, především s biskupem Mikulášem z Pelhřimova. Počátkem roku 1421 musela sekta opustit Tábor a usadila se v nedalekých Příběnicích. Zanedlouho byl Húska povolán nazpět do Tábora a zde donucen odvolat své učení. Velká část pikartů byla Janem Žižkou zajata v boji a upálena u vesnice Klokoty. Húska pak opět kázal mezi zbytky sekty, byl pronásledován a nakonec s knězem Prokopem zajat hejtmanem Divišem Bořkem z Miletínka. Od něho si zajatce vyprosil hradecký kněz Ambrož, který je chtěl "obrátit na pravou cestu". Když setrvali na svém, předal je k potrestání arcibiskupovi. Přestože byli krutě mučeni, svého přesvědčení se nevzdali a byli oba upáleni.
(dp)

MARTIN LUPÁČ (* koncem 14. století, + 20. 4. 1468 Praha) - český kněz a husitský diplomat

Martin Lupáč sympatizoval už jako student pražské university se snahami o obrodu katolické církve, účastnil se například v roce 1412 potupného průvodu Prahou, který hanobil papeže a odmítal prodej odpustků. V době husitského hnutí se postavil na stranu umírněných táborů, od roku 1427 spolupracoval s Janem Rokycanou, zvláště při jednáních o přijetí kompaktát. Osobně se účastnil vyjednávání husitů se zástupci basilejského koncilu v roce 1432 v Chebu a sám byl členem tří husitských poselstev do Basileje. Jeho velká chvíle nastala při třetím pobytu na koncilu v lednu 1434, kdy jednal sám jménem celé země a vyzval církevní otce, aby přiměli všechny obyvatele Čech přijímat pod obojí. Spolu s Rokycanou vyjednával roku 1434 v Řezně s císařem Zikmundem a pak ještě jednou o rok později v Brně. 21. října 1435 byl zvolen biskupem a stal se Rokycanovým sufragánem (pomocníkem). V této funkci byl přítomen v roce 1436 na jednání jihlavského sněmu, který vyhlásil kompaktáta a přijal Zikmunda za českého krále. V té době už byl Lupáč delší dobu farářem v Chrudimi, kam se uchýlil, když musel Rokycana opustit po příchodu Zikmunda Prahu. Další zprávy o Martinu Lupáčovi máme až z roku 1452. Jako klatovský farář se stal prostředníkem mezi arcibiskupem Rokycanou a tábory. Po vzniku kunvaldské jednoty se hlásil k českým bratřím, i když až do své smrti zůstal kališnickým knězem.
(dp)
Císařová-Kolářová A.: Martin Lupáč: Hádání o kompaktátech, Praha 1953 (doslov F. M. Bartoš); Ze zpráv a kronik doby husitské, Praha 1981

z MARTINIC Jaroslav Bořita hrabě (* 6. 1. 1582, + 21. 11. 1649) - český šlechtic

Na přelomu století se v Čechách dostala k moci nová generace stavovských politiků zvaných "Španělé", kteří zahájili ostrou protireformační politiku. "Tehdáž vešel v pověst Jaroslav Bořita z Martinic, jenž na panství svém smečenském dal sedláky své psy štváti do kostela na kázání jezuitů a hostie svaté protivujícím se dal cpáti do úst" (V. V. Tomek).

Martinic pocházel ze starého českého katolického rodu. Vychován byl jezuity a řadu let strávil na katolických školách v Itálii. Byl vzdělaný, ale nesnášenlivý a útočný. V roce 1602 dostal císařský pochvalný list za vzorný protireformační postup. O rok později je jmenován královským radou a 1609 dvorským maršálkem. V roce 1617 získal po Thurnovi úřad karlštejnského purkrabí a stal se jedním z královských místodržitelů v Čechách. Spolu s V. Slavatou a Filipem Fabriciem byl 23. května 1618 defenestrován z okna Pražského hradu. Vyvázl kupodivu bez vážnějšího poranění, zraněnému Slavatovi pomohl do bezpečí do domu Polyxeny Lobkovicové a ještě týž den uprchl v přestrojení z Prahy. Odjel nejprve do Mnichova a od ledna 1619 se usídlil v Pasově, kde se kolem něj a Slavaty vytvořilo jedno z center dočasné katolické emigrace. Po Bílé hoře podněcoval vídeňský dvůr k represím proti povstalcům a vrátil se do Čech. Dostal zpět svůj majetek a rozšířil ho koupěmi statků konfiskovaných účastníkům povstání. Jako jen nemnohým se mu podařilo získat přízeň vídeňského dvora. Byl povýšen do hraběcího stavu (1621) a postupně zastával řadu vysokých zemských i dvorních úřadů. Vrcholem jeho kariéry bylo jmenování nejvyšším purkrabím v roce 1638.
(jk)
Petráň J.: Staroměstská exekuce, Praha 1971; Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká (editor J. Janáček), Praha 1984

MAŘÁK Julius Eduard (* 21/29. 3. 1832 Litomyšl, + 8. 10. 1899 Praha) - český malíř

Studoval na akademiích v Praze a Mnichově, později odešel ze zdravotních důvodů do Vídně (zde převážně v letech 1857-87 sídlil), kde vyučoval ve šlechtických rodinách kreslení. Spolupracoval s vídeňskými časopisy, hojně také kreslil pro české Květy a Světozor. Mařák byl vynikající kreslíř, proslavil se zejména dokonalým ztvárněním lesních motivů. Jako jediný krajinář se zúčastnil výzdoby Národního divadla, pro které namaloval obrazy památných míst českých dějin (Říp, Blaník, Vyšehrad atd.), a Národního muzea. Tvořil ještě zcela v duchu novoromantismu, jeho obrazy plné lyriky dodnes zaujmou svou kultivovaností a ušlechtilostí.

K nejvýznamnějším stránkám Mařákova uměleckého odkazu patří jeho skvělá pedagogická činnost. V roce 1887 se stal profesorem pražské Akademie výtvarných umění, kde se ujal vedení ateliéru krajinomalby a vychoval řadu významných žáků, spojených stylem tzv. Mařákovy krajinářské školy. Sám nové vývojové podněty sice nepřinášel, ale svým žákům k nim dokázal otevřít cestu. Z jeho malířské školy vyšli přední čeští krajináři v čele s A. Slavíčkem, ale i další vynikající pedagogové jako Ferdinand Engelmüller.
(pa)
Loriš J.: Julius Mařák, Praha 1955

MASARYK Tomáš Garrigue (* 7. 3. 1850 Hodonín, + 14. 9. 1937 Lány) - zakladatel novodobého československého státu

Vývoj české společnosti konce minulého století a moderní dějiny zrodu samostatnosti a počátečních let československého státu jsou jen prázdným pojmem, opomineme-li fenomén osobnosti T. G. Masaryka. První president, český vědec, filosof, pedagog, politik a žurnalista, to jsou pouze zkratkovitě vypsána místa v našem společenském životě, do nichž osoba Masaryka úspěšně a výrazně vstoupila.

Narodil se v Hodoníně jako prvorozený syn v chudé rodině Josefa Masárika. Nejužší vztah měl k matce (Terezii rozené Kropáčkové). Do nižší reálky jej rodiče poslali až po přímluvě místního děkana, který poukazoval na chlapcovy mimořádné schopnosti a nadání. Bylo tedy rozhodnuto, že se po škole v Hustopečích vydá na učitelskou dráhu. Přišla však dvouletá odmlka, kdy se krátce učil ve Vídni strojním zámečníkem, ale z učení utekl. Potom byl jako učedník v panské kovárně v Čejči. Nakonec se dostává na studia do německého gymnázia v Brně. Vynikající prospěch mu umožnil získat stipendium a mimo to sehnal výhodné místo vychovatele v rodině policejního ředitele Antona Le Monniera. Masaryk byl v této době natolik finančně zajištěn, že mohl vydržovat na studiích i bratra Ludvíka (od roku 1868). Došlo ale ke konfliktu s vedením gymnázia, jehož příčinou bylo Masarykovo odmítnutí zúčastnit se povinné školní zpovědi, a tak byl z ústavu vyloučen. Naštěstí jeho příznivec a zaměstnavatel Le Monnier byl přeložen do Vídně a Masaryk odjíždí s ním. Od listopadu 1869 studuje Akademické gymnázium. Veškerý svůj čas věnuje intenzívnímu studiu, především jazyků a filosofie. V roce 1872 skládá maturitu a zapisuje se na filosofickou fakultu ve Vídni na obor filologie. O rok později umírá jeho mecenáš, avšak Masaryk okamžitě nachází nové a ještě výhodnější místo (u generálního rady Anglo-rakouské banky R. Schlesingera). Roku 1876 zakončuje universitní studia a odjíždí na cesty (Itálie, Německo). V Německu strávil na universitě v Lipsku jeden rok. Tento pobyt neposkytl Masarykovi pouze rozšíření vzdělání, ale především zde v červnu 1877 poprvé spatřil svoji budoucí životní družku Charlottu Garrigue, dceru bohatého amerického podnikatele z New Yorku. V srpnu před odjezdem do svých domovů došlo k jejich zasnoubení. Masaryk po návratu do Vídně spěchal se zajištěním nezávislé existence. Jako nejschůdnější se mu jevilo získání docentury. Jeho plány byly přerušeny zprávou o Charlottině zranění. Vydal se na cestu do Ameriky, kde pak 15. 3. 1878 snoubenci uzavírají sňatek. Novomanželé se vracejí do Vídně a Masaryk v září 1878 podává habilitační práci, zabývající se problémem sebevraždy. Její knižní vydání (1881) vyvolalo značný ohlas. V květnu 1879 se narodila první dcera Alice, o rok později syn Herbert a roku 1886 syn Jan. Byla to především otázka finančního zajištění rodiny, jež vedla Masaryka k přijetí místa na pražské universitě. Do Prahy přišel s rodinou roku 1882, když došlo k jejímu rozdělení na českou a německou část.

Jeho osobnost se naprosto vymykala a odlišovala názory i vztahem ke studentům, udivoval konzervativní prostředí svými přednáškami k různým, dosud tabuizovaným tématům (sociální problémy, prostituce atd.). Nejinak tomu bylo i v případě jeho manželky, plně emancipované Američanky. Přes tuto rozdílnost a některé rozpory byl však od počátku českou společností přijímán a respektován. Roku 1883 začal redigovat vědecký časopis Athenaeum, na jehož stránkách publikoval s vlastním výkladem Gebauerovu stať navrhující nové a precizní ověření pravosti Rukopisů zelenohorského a královédvorského. Tak vyvstal nejprve střet, který postupně přerostl v celonárodní aféru, kde proti vědecké pravdě stál vlastenecký cit a národní politika. Rozhodnými argumenty a posudky sice Masaryk prokázal, že jde o padělky, ale za cenu ztráty důvěry v české společnosti. Během rukopisných bojů se vytvořila skupinka názorově spřízněných osob (J. Gebauer, J. Goll, O. Hostinský, August Seydler), k níž se připojila i řada mladších stoupenců Masaryka, představovaná především J. Herbenem. Tato událost přesměrovala Masarykův zájem do politického života. Jeho spolupracovníky v té době byli J. Kaizl, K. Kramář. Nový politický směr, který představovali, nazval sám Masaryk "realismem". Do říšské rady vstupuje s mandátem za mladočechy roku 1891. Odchází však po dvouletém působení (rodinné důvody a údajně nutnost další přípravy na politickou činnost); vrací se roku 1907, kdy si poslanecký mandát podržel do roku 1914. Devadesátá léta jsou v jeho životě zvláště činorodá a přínosná. Vydává řadu spisů - Česká otázka (1895), Naše nynější krize (1895), Jan Hus, Karel Havlíček (1895, 1896), Moderní člověk a náboženství (1896), Otázka sociální (1896). Roku 1897 je jmenován profesorem Karlovy university. Zapojil se též do tzv. Polanské aféry - Hilsneriády (1899, po odsouzení L. Hilsnera za údajnou židovskou rituální vraždu české dívky), kde prosadil revizi procesu, ale současně se stal terčem protižidovské kampaně v tisku i na universitní půdě. Roku 1900 v této napjaté době a nepříznivé situaci vytváří českou stranu lidovou (od 1905 Česká strana pokroková). Po vypuknutí války se rozhoduje k aktivnímu odporu proti rakousko-uherskému mocnářství. Před koncem roku 1914 odjel do Itálie a po varování přátel se již do vlasti nevrátil. Působil ve Švýcarsku (1915) a později se během roku přesouvá do Francie, kam přijíždí i E. Beneš. Po celou dobu války nesl na sobě největší tíhu a odpovědnost za budoucnost celého českého a slovenského národa při jednání v Anglii (1916), Rusku (1917 - duben 1918) a poté v Americe, až po podpis Pittsburské dohody a Washingtonské deklarace. A zatímco evropští spojenci s rozbitím Rakouska-Uherska dlouho váhali, podařilo se Masarykovi pro vznik nového státu získat podporu amerického presidenta Woodrowa Wilsona. Proto také po vzniku ČSR stanul oprávněně v jejím čele.

V poválečném období dokončuje knihu pamětí Světová revoluce, vznikají Čapkovy Hovory s T. G. Masarykem. Chtěl dokončit třetí díl práce Rusko a Evropa, ale nejprve státnické povinnosti a později zdravotní stav mu to neumožnily. V letech 1918, 1920, 1927 a 1934 byl opětovně zvolen presidentem, ale od roku 1934 se jeho choroba zhoršovala, a tak 14. prosince 1935 abdikoval. Poslední chvíle svého plodného a bohatého života strávil na zámku v Lánech, kde také dne 2. září 1937 skonal.
(ss)
Machovec M.: Tomáš G. Masaryk, Praha 1968; Opat J.: Filozof a politik Tomáš Garrigue Masaryk 1882-1893, Praha 1987

MATĚJ z JANOVA (* asi 1350, + asi 30. 11./12. 1393/94 Praha) - český náboženský reformátor

Matěj, syn českého rytíře Václava z Janova, se za studií na pražské universitě stal oddaným žákem Milíče z Kroměříže a svého učitele později oslavil latinským spisem Život ctihodného kněze Milíče. Roku 1375 odešel studovat teologii na pařížskou Sorbonnu, kde dosáhl i titulu mistra, a do Prahy se vrátil roku 1381, když předtím pobýval v Norimberku a Římě. Krátce po návratu byl arcibiskupem Janem z Jenštejna jmenován pražským kanovníkem, ale zároveň dalších osm let pokračoval na universitě ve studiu teologie.

O co chudší na události byl vnější život Matěje z Janova - prakticky nikdy nevystupoval na veřejnosti jako Waldhauser či Milíč, ale ani jeho kázání v kostele nevzbuzovala větší pozornost - o to více se "rozvinul květ jeho vnitřního života". Matěj napsal celou řadu latinských spisů, které roku 1392 shrnul pod společný název Pravidla Starého a Nového zákona. "Toto vzácné dílo náleží ke spisům nejvýtečnějším, jaké z pera českého po vše staletí vyplynula," hodnotí dílo Palacký a zároveň dodává, že už zakrátko upadlo do zapomenutí, protože pro katolíky "v zásadách svých postoupilo až příliš daleko" a pro husity "zase ne dosti daleko".

Matějovi skutečně nešlo o rozchod s katolickou církví, chtěl jen nápravu, aby se co nejvíce přiblížila církvi prvotní, příkladu Krista a jeho apoštolů. Neschvaloval uctívání svatých a jejich ostatků a pozornost obracel zejména k přijímání svátosti oltářní (večeři páně). Schvaloval její podávání i laikům pod obojí způsobou, což se pak - díky Jakoubkovi ze Stříbra - stalo hlavním symbolem husitů.

Přestože Matěj z Janova působil spíše v "tichu pracovny", našlo se dost odpůrců, kteří ho obžalovali z hlásání bludů. Pod tlakem svých představených byl pak donucen roku 1389 některé své názory odvolat: "Vyznávám, že některé věci kázal jsem ne tak pravě, zdrženlivě a opatrně, jak jsem činit měl, a tudíž jsem dal anebo dáti mohl některým příčinu ku poblouznění a ku pohoršení..."

V dalších letech se pak Matěj z Janova ještě více stáhl do ústraní a věnoval se dokončení svého díla. A když církev zůstávala k výzvám o svou nápravu hluchá, bylo "jen zapotřebí, aby mužové méně poddajnější a smělejší, nežli byl M. Matěj, přivlastnili sobě myšlenky jeho; a takoví již konali studia svá, snad i pod osobním jeho vlivem". Připomeňme, že rok před skonem Mistra z Janova dosáhli na universitě titulu bakaláře jak Jakoubek ze Stříbra, tak i Jan Hus.
(fh)
Bartoš F. M.: Dva slavní rodáci podblaničtí, Mistr Matěj z Janova a Mistr Vojtěch Řaňkův z Ježova, Praha 1952

MATTUŠ Karel (* 21. 5. 1836 Mnichovo Hradiště, + 22. 10. 1919 Praha) - český podnikatel a politik

Jeden z předních staročeských politiků vstoupil do veřejného života v roce 1864 na Mladoboleslavsku. Od roku 1865 byl členem okresního zastupitelstva, od roku 1870 mladoboleslavským starostou. Od roku 1866 byl i poslancem zemského sněmu, ale v roce 1870 se vyslovil pro podmíněné obeslání říšské rady, stal se terčem Skrejšovského nevybíravých útoků a odstoupil. Spolu s dalšími českými politiky pak roku 1879 vstoupil do říšské rady, kde setrval až do roku 1893. Po krachu punktací, jichž byl aktivním účastníkem, se již do poslanecké sněmovny nedostal. Roku 1899 ho panovník jmenoval členem panské sněmovny. Od roku 1889 až do smrti byl ředitelem Zemské banky Království českého.

Nadále si udržel významný vliv v staročeské straně, jeho posledním aktivním vstupem do politiky bylo od roku 1916 předsednictví Národního výboru, koncentrace českých stran s výjimkou realistů a státoprávních pokrokářů. Po útocích proti své osobě nejen ze strany nositelů protirakouské koncepce české politiky podal v létě 1917 demisi.
(mp)

MATÚŠ ČÁK TRENČIANSKY (* asi 1252, + 18. 3. 1321) - uherský šlechtic a vojevůdce

V představách slovenské romantické historiografie byl Matúš Čák národním hrdinou, jeho době však byl novodobý nacionalismus cizí. Matúš představuje typ dravého feudála, který využil dočasné anarchie v uherském království a stal se fakticky neomezeným a samozvaným pánem nebývale rozlehlého území západního Slovenska a části Uher.

Uherský šlechtický rod Čákovců pocházel z oblasti Ostřihomi, osídlené hojně také slovanským obyvatelstvem, a vlastnil řadu dominií na Slovensku, především okolo Trenčína. Poprvé vstoupil Matúš na historickou scénu v bitvě proti Přemyslovi II. Otakaru na Moravském poli, když velel jednomu z uherských oddílů v Rudolfově vojsku. Rodový majetek rozšířil Matúš jako bratislavský župan a později i palatin (1296-97) Ondřeje III. Nejvíce však získal za podporu kandidatury českého Václava III. na uherský trůn po vymření dynastie Arpádovců (1301). Nástup Karla Roberta z rodu Anjou v roce 1307 zpočátku nepodpořil, později ho kardinál Gentilis získal na stranu Anjouovců a nový král ho jmenoval palatinem pro Slovensko a správcem královských financí (1310). Téměř vzápětí začal jednat naprosto samostatně. Majetky, které odebral neoprávněným držitelům a měl navrátit koruně, si ponechal pro sebe a budoval si mocenské postavení "nekorunovaného krále". Území, které ovládal, zahrnovalo 14 uherských stolic, většinou na Slovensku, a 50 hradů. Ve svém hlavním sídle Trenčíně si zřídil panovnický dvůr, jmenoval kastelány, soudil, řešil spory, razil vlastní mince a usiloval o samostatnou zahraniční politiku. Už roku 1311 ho Karel Robert zbavil všech vysokých hodností a Gentilis vyobcoval z církve. Tím propuklo otevřené nepřátelství, v němž však měl král mizivé šance na vítězství. Teprve po magnátově smrti, kdy jeho dominium zdědil Štěpán ze Šternberka (zeť nebo bratranec), se královským vojskům podařilo dobýt převážnou část "země Matúšovy".
(dp)

MATÚŠKA Janko Vlastimil (* 10. 1. 1821 Dolný Kubín, + 11. 1. 1877 tamtéž) - slovenský národní buditel a spisovatel

Slovenský romantický básník a prozaik J. V. Matúška patří k méně významným představitelům Štúrovy školy. Literárně činný byl totiž jen v období svých studií teologie v Bratislavě, kde se projevil jako oddaný žák Ľ. Štúra. Psal veršované pověsti a balady na motivy lidové slovesnosti v duchu romantismu. Zprvu psal česky (na počátku 40. let 19. století), ale jako Štúrův stoupenec se horlivě zapojil do hnutí mládeže za novou slovenštinu a mezi prvními vystoupil na veřejnost s verši ve spisovné slovenštině. V době, kdy se slovenská mládež chystala demonstrativně opustit bratislavské lyceum na protest proti sesazení Štúra z katedry řeči a literatury československé, ozval se Matúška bojovou písní Nad Tatrou sa blýská, která po vzniku ČSR byla 1918-92 součástí československé státní hymny. V letech 1844-46 ještě napsal několik básní, pokusil se i o drama a historickou prózu, ale po revoluci 1848-49 již přestal být literárně činný. I nadále však ve svém okolí pomáhal probouzet národní život a zasloužil se mimo jiné i o vydání první básnické sbírky P. O. Hviezdoslava.
(fh)
Brtáň R.: Janko Matúška pevec hymny (1821-1877), Dolný Kubín 1970. Kovačka M.: Janko Matúška (1821-1877), Bratislava 1970

MATYÁŠ (* 24. 2. 1557 Vídeň, + 20. 3. 1619 tamtéž) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Matyáš, v pořadí třetí syn císaře Maxmiliána II., byl prý muž příjemného vzhledu i vystupování, společenský, ale schopností zcela průměrných. Základním rysem jeho povahy byla nezřízená ctižádostivost. Dlouho neměl valnou naději na výraznější uplatnění, neboť Maxmilián II. ustanovil jediným vládcem všech zemí monarchie (kromě Tyrolska a Štýrska s Korutany a Kraňskem, které ponechal v držení svých bratrů Ferdinanda a Karla) svého nejstaršího syna Rudolfa. Bylo na Rudolfovi, zda a komu z bratří (eventuálně dalších příbuzných) svěří jako svým zástupcům vládu v některé ze zemí monarchie. Matyáše, ač k němu neměl důvěru, ustanovil v roce 1583 místodržícím v Horních Rakousích, v roce 1595 v Tyrolsku (po smrti arciknížete Ferdinanda) a v roce 1599 opět v Rakousích, tentokrát v obojích. Po vypuknutí války s Tureckem roku 1593 pak pověřil Matyáše a svého dalšího bratra Maxmiliána i velením armády v Uhrách. Matyáš se v této funkci neosvědčil, ale jeho ambice stouply, zejména když se po smrti svého staršího bratra Arnošta (1595) stal druhým nejstarším členem habsburské panovnické rodiny. Dožadoval se, aby ho Rudolf jmenoval svým nástupcem. Ten odmítl, ale v roce 1606 ho jmenoval správcem Uher a pověřil ho mírovým jednáním s Turky a také se Štěpánem Bočkajem, vůdcem povstaleckých uherských stavů. V té době se u císaře Rudolfa II. objevila recidiva duševní choroby a Matyáš, který se cítil Rudolfem zastíněn a odstrkován, se dal na tajné poradě habsburských arciknížat zvolit za hlavu rodu. Nebyl ani schopnější, ani pracovitější než Rudolf, jeho jedinou předností bylo, že byl mladší a netrpěl duševní chorobou.

V září 1606 uzavřel Matyáš mírovou smlouvu s Turky a Bočkajem, ale Rudolf ji odmítal podepsat. Koncem roku 1607 se rozpory mezi oběma bratry vyvinuly v hlubokou dynastickou a politickou krizi. Matyáš se rozhodl využít situace k otevřenému a rozhodnému útoku na Rudolfovo postavení. Na Matyášův popud uzavřeli rakouští a uherští stavové konfederaci na obranu jím uzavřených mírových smluv. Na jaře se k tomuto spolku připojili i moravští stavové. Rudolfovi zůstala věrná jen česká stavovská obec, čímž mu zachránila českou korunu, zatímco v Uhrách, Rakousích a na Moravě se na základě tzv. libeňské smlouvy z června 1608 ujal vlády Matyáš, který byl přijat i za "čekatele" českého trůnu. V roce 1611, po hazardním a nezdařeném Rudolfově pokusu dobýt s pomocí pasovských vojsk ztracené pozice zpět, se proti Rudolfovi obrátili i čeští stavové. Donutili ho k abdikaci a 12. 4. 1611 zvolili českým králem Matyáše. Po Rudolfově smrti v roce 1612 se stal i římským císařem.

Po svém zvolení českým králem odměnil Matyáš představitele českých protestantských stavů, kteří mu dopomohli k moci, různými úřady, ale záhy dal opět volný průchod staré protireformační politice. K nelibosti českých stavů přesídlil se svým dvorem do Vídně. Vládu v Čechách přenechal místodržícím z řad katolické šlechty.

Protože neměl přímého nástupce (oženil se ve čtyřiapadesáti letech a zůstal bezdětný) a jeho bratři byli také staří a bezdětní, bylo třeba v zájmu udržení moci v rukou habsburské rodiny hledat následníka trůnu. Volba padla na Matyášova bratrance Ferdinanda Štýrského, známého svým ostrým protireformačním postupem, který byl v roce 1617 přijat za budoucího českého krále.

Po vypuknutí českého stavovského povstání byl Matyáš pod vlivem svého rádce kardinála Khlesla přístupný k vyjednávání s povstalci, ale skupina kolem následníka trůnu Ferdinanda odstavila tehdy již nemocného Matyáše od moci a zahájila tvrdší kurs proti povstalcům. Krátce nato Matyáš zemřel.
(jk)

MATYÁŠ KORVÍN (* 23. 2. 1443, + 7. 4. 1490 Vídeň) - uherský a český král z rodu Hunyadyů

Zatímco v Maďarsku těžko najdeme populárnějšího panovníka, než byl "dobrý král Matyáš", netěší se tento vpravdě renesanční vladař v Čechách právě nejlepší pověsti. I když se uznává, že byl rázným a cílevědomým panovníkem, který dovedl "udržet na uzdě nezbedné panstvo uherské", nemohou mu mnozí odpustit, že "v mravním ohledu tkví na něm skvrna nevděčnosti a věrolomnosti, jaké se dopustil vůči svému tchánu a dobrodinci králi Jiřímu" (J. Malý).

Mladší syn Jana Hunyadyho neměl jednoduché mládí. Roku 1457 byl jeho starší bratr Ladislav pro vraždu Oldřicha Celského na rozkaz Ladislava Pohrobka popraven a mladičký Matyáš byl uvězněn a odvezen do Prahy. Rok poté však Pohrobek umírá a Matyáš s vydatnou podporou Jiřího Poděbradského byl zvolen uherským králem. Sňatkem s Jiříkovou dcerou Kunhutou (Kateřinou) roku 1460 se už tak srdečné svazky obou panovníků měly ještě více upevnit. Jiřík poskytl Matyášovi podporu i při vzpouře uherské šlechty a zprostředkoval jeho smíření s císařem Fridrichem III. Následující roky vedl Matyáš války s Turky, v nichž se osvědčili i čeští žoldnéři. Smrt královny Kunhuty v roce 1464 však přinesla do přátelských vztahů s Jiříkem zásadní změnu. Matyáš vycítil v konfliktu mezi kališnickým králem a katolickou šlechtou v Čechách, kterou podporoval papež, šanci k rozšíření svého panství. Už v roce 1465 nabízel papeži Pavlu II., že by se ujal křížové výpravy proti Čechám, ale turecké nebezpečí i nevyjasněná situace ho ještě držely na uzdě. Když však došlo v Čechách k otevřenému odboji proti Jiřímu, který podporoval vedle papeže i Fridrich III., Matyáš nezaváhal. 1468 vtrhl do Rakous proti českému vojsku a následujícího roku vytáhl přes Moravu do Čech, kde však byl u Vilémova Jiříkem obklíčen a v tísni svolil k uzavření příměří. Vzájemnou dohodu však nedodržel a po svém propuštění se dal v Olomouci korunovat českým králem. Válku s Jiříkem a poté i s Vladislavem Jagellonským vedl až do roku 1478, kdy došlo k uzavření olomoucké smlouvy, která Matyášovi ponechávala vedlejší země České koruny: Moravu, Slezsko a obě Lužice. Matyášovy výboje se ovšem obrátily i proti jeho dalšímu bývalému spojenci - Fridrichu III. Po řadě střetnutí konečně v roce 1485 obsadil téměř celé Dolní Rakousy i s Vídní a jmenoval tu uherského místodržícího.

Jako pravý renesanční vladař podporoval Matyáš vědu i umění a s jeho jménem je spojeno založení Academie Istropolitany v Bratislavě (1467) a Academie Corviny v Pešti (1480). Úmysl, aby se jeho nelegitimní syn Jan Corvin stal dědicem říše, se mu však uskutečnit nepodařilo. Po jeho smrti zvolila uherská šlechta králem Vladislava Jagellonského a vedlejší země se opět vrátily České koruně.
(fh)
Macek J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1, Praha 1992, 2, Praha 1994; Macek J.: Jiří z Poděbrad, Praha 1967

MAXMILIÁN II. (* 31. 7. 1527 Vídeň, + 12. 10. 1576 Řezno) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Prvorozený syn Ferdinanda I. Habsburského a Anny Jagellonské projevoval v mládí, k žalu svého otce, silné sklony k protestantismu. Odmítal účast na katolických církevních obřadech, stýkal se s evangelíky a za kazatele měl luteránského kněze Pfausera, kterého přes naléhání otce odmítal propustit. Na jeho dvoře byli několikrát vlídně přijati i představitelé jednoty bratrské, u níž, podobně jako u ostatních nekatolíků v Čechách, vzbuzoval naděje na dosažení náboženské svobody. Ač byl Maxmilián v roce 1549 přijat za budoucího českého krále, nechal se jeho otec za své nepřítomnosti v Čechách zastupovat svým druhým synem Ferdinandem (později Tyrolským). Časem však došlo u Maxmiliána k obratu. Začal se vyhýbat protestantům a sbližovat s katolíky. Ale fanatismus obou táborů mu zůstal cizí. Blízký mu byl naopak myšlenkový svět humanistů.

V roce 1564 po smrti svého otce se ujal vlády v Čechách i v říši. Zpočátku se i on nechal v Čechách zastupovat svým bratrem Ferdinandem. Když v roce 1567 přijel do Čech, podařilo se českým stavům přimět ho k tomu, aby z desk zemských vypustil kompaktáta, která v té době byla již brzdou dalšího rozvoje reformace. V roce 1575, po dlouhých jednáních a manévrování, nechtě si popudit ani papeže, ani protestanty, dal českým stavům ústní příslib náboženské svobody v rámci tehdy vypracované České konfese. Záhy nato ale vydal mandát proti jednotě bratrské. O jeho provádění se však nestaral, takže se v praxi, podobně jako v jiných oblastech života, nic nezměnilo. Jen Maxmilián ztrácel zvolna důvěru na všech stranách. Zemřel po nepříliš dlouhé, dvanáctileté vládě ve věku 49 let. Před smrtí prý se nevyzpovídal a nepřijal poslední pomazání. "Teprve v této chvíli, kdy mu již nehrozila žádná světská síla, se Maxmiliánův duch vzepřel, aby si alespoň zemřel po svém" (M. V. Kratochvíl). Za svého jediného dědice ustanovil prvorozeného syna Rudolfa, který byl ještě za Maxmiliánova života v roce 1575 přijat za českého krále.
(jk)
Bydžovský z Florentina M.: Svět za tří českých králů (editor J. Kolár), Praha 1987

MAYER Jan (* 7. 2. 1754 Praha, + ? tamtéž) - český lékař a přírodovědec, spoluzakladatel České společnosti nauk

Přestože byl jeho otec pouhým ranhojičem, byly životní peripetie J. Mayera velmi zajímavé. Vystudoval jezuitskou latinskou školu v Praze, pak následovala filosofie a lékařství. Po krátké kariéře praktického lékaře se odebral do Polska, kde působil na dvoře polského krále Stanislava Augusta, od něhož obdržel titul královského rady.

Do Prahy se vrátil ve svých 23 letech, finančně zabezpečený a se společenským postavením. Stal se hned řádným členem Vlastenecké hospodářské společnosti a spolupracoval snad i s I. Bornem ve Vídni.

Jeho dům na Malé Straně v Praze, kde bydlel společně se svým bratrem Josefem, se stal místem častých setkání členů Učené společnosti, kteří usilovali o zřízení České společnosti nauk. Ta začala skutečně, ne zcela se souhlasem a podle představ císaře Josefa II., od roku 1784 v jeho domě fungovat a J. Mayer se stal jejím prvním tajemníkem. Protože však byl zřejmě značně autoritářský, byl nucen se za dva roky své funkce vzdát. Přesto však i nadále pracoval v její prospěch. Jeho přičiněním začala vycházet vědecká ročenka České společnosti nauk Pojednání české společnosti nauk.

Od roku 1775 byl J. Mayer také vědecky činný. Vydal 23 prací, z nichž 7 věnoval botanice a mineralogii, kde navázal na práci J. K. Boháče na Sušicku. Často publikoval v zahraničí (Vídeň, Drážďany) a dostalo se mu i řady ocenění.
(jv)
Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

MELANTRICH ROŽĎALOVSKÝ z AVENTINA Jiří (* asi 1511 Rožďalovice, + 19. 11. 1580 Praha) - český tiskař a nakladatel

Mezi významnými českými tiskaři první poloviny 16. století, jako byli Pavel Severín z Kapí Hory, Mikuláš Konáč z Hodištkova, Jan Had, Jan Kosořský z Kosoře a Bartoloměj Netolický, zaujal nejpřednější místo Jiří Melantrich z Aventina, nazývaný pro své zásluhy o pozvednutí českého knihtisku arcitypografem českým.

Pocházel z kališnické nemajetné rodiny. Studoval na pražské universitě, kde složil v roce 1535 bakalářské zkoušky. Poté odešel do ciziny na zkušenou a pobyl tam asi sedm let. Ve Wittenbergu poslouchal přednášky německého humanisty a teologa Filipa Melanchtona a chtěl se věnovat teologii, ale v Norimberku ho zaujalo tiskařství. Nějakou dobu pak pracoval ve slavné Frobeniově tiskárně v Basileji, kde se seznámil s humanistou a filologem Zikmundem Hrubým z Jelení. Po návratu domů byl zaměstnán u tiskaře Günthera v Prostějově a pak v Praze v tiskárně Bartoloměje Netolického, jehož tiskárnu v roce 1552 převzal. Postupně z ní vybudoval velký tiskařský a nakladatelský podnik. Prováděl promyšlenou ediční politiku, spolupracoval s řadou vzdělanců, zejména s profesory pražské university. Vydal na 200 tisků náboženské, ale hlavně naučné literatury, mj. překlad proslulého Herbáře Petra Mattioliho a Koldínova Práva městská. Vydával knihy v češtině, němčině, latině a řečtině. Jeho tisky se vyznačovaly vkusnou úpravou, úhledností a čistotou tisku, vysokou odbornou i jazykovou úrovní a pěknou obrazovou výzdobou. Nejznámější a velmi oblíbené byly jeho bible, zvané Melantrišky. První vydal ještě jako společník Netolického v roce 1549. V roce 1577 dostal erb a přídomek z Aventina. Od roku 1576 si vzal za společníka D. Adama z Veleslavína, který v jeho díle úspěšně pokračoval.
(jk)
Rachlík F.: Jiří Melantrich Rožďalovský z Aventýnu, Praha 1930

MENDEL Johann Gregor (* 22. 7. 1822 Hynčice u Kravař, + 6. 1. 1884 Brno) - moravský zakladatel genetiky německého původu

Na nevelké zahradě o rozměrech pouhých 35 x 7 m uskutečnil neznámý moravský kněz své pokusy, které se staly základem moderní nauky o dědičnosti a znamenaly počátek úplně nové epochy biologie.

Johann Mendel, řádovým jménem Gregor (Řehoř), pocházel z nezámožné rolnické rodiny. Po absolvování brněnského gymnázia vstoupil na přání zbožné matky do semináře a po čtyřech letech byl vysvěcen na kněze. Zpočátku učil, ale musel toho zanechat, neboť nesložil předepsané zkoušky. V letech 1851-53 studoval ve Vídni přírodní vědy, znovu se snažil o středoškolskou profesuru, ale ani tentokrát se mu u zkoušek nepodařilo uspět. V klidu cely kláštera augustiniánů v Brně se pak plně věnoval badatelské práci. Výsledky svých dnes už proslulých pokusů s hrachem uveřejnil roku 1865 v časopise brněnského přírodovědeckého spolku bez sebemenšího dalšího ohlasu, přestože tu předložil matematické vyjádření přenosu dědičných vlastností z rodičů na potomstvo. Tři Mendelovy zákony - o uniformitě míšenců, o štěpení znaků, o volné kombinovatelnosti vloh - se staly úhelným kamenem moderní nauky o dědičnosti, základem šlechtění rostlin i živočichů a významnou součástí četných vědeckých oborů, především lékařství. Mendel umírá jako vědec neznámý. Teprve po 35 letech objevili jeho zprávu tři nezávisle pracující genetikové a uznali Mendelovo prvenství.
(pa)

METODĚJ (* 815 Soluň, + 6. 4. 885 Morava) - řecký učenec, moravský a pannonský arcibiskup, světec

Metoděj, starší z obou bratří, kteří se zasloužili o vznik našeho písemnictví a rozvoj křesťanské kultury na Velké Moravě, se narodil a vyrůstal v řecké Soluni. O jeho mládí máme málo zpráv, jeho životopisec jen uvádí, že pro své schopnosti vykonával v letech 843-856 úřad nejvyššího správce (archonta) byzantské říše v oblasti obývané především Slovany. Poté se úřadu vzdal a odešel do kláštera na horu Olymp, kde přijal jméno Metoděj (vlastním jménem byl Michael). Pak doprovázel svého bratra Konstantina na jeho diplomaticko-misijní cestě k Chazarům do Černomoří a jako jeho nejbližší spolupracovník i na misijní cestu na Velkou Moravu roku 863.

Po bratrově smrti (869) stále odkládal návrat do vlasti, kde panovala složitá situace, a nakonec vyhověl prosbám Kocela, aby se vrátil do Pannonie. Papež uvítal možnost, jak prostřednictvím Metoděje získat celou oblast - včetně Velké Moravy - pod římskou duchovní správu, a proto Metoděj na podzim roku 869 odešel do Pannonie s titulem římského legáta a arcibiskupa i se svolením provozovat liturgii ve slovanském jazyce. Po uspořádání poměrů v Pannonii pokračoval Metoděj v cestě na Velkou Moravu.

Zde mezitím došlo ke svržení Rastislava a nový kníže Svatopluk se poddal východofranské říši. Situace využili bavorští biskupové, Metoděje zajali a uvěznili. Teprve roku 873 byl na papežův zákrok vysvobozen a uveden zpět do svého úřadu. Třebaže byl na Moravě svými žáky vřele uvítán, jeho pozice tu nebyla příliš pevná vzhledem k Svatoplukově profranské politice. Navíc se musel Metoděj ospravedlnit u nově zvoleného papeže z výtek, že hlásá bludné názory. Na cestě ho doprovázel i jeho úhlavní nepřítel, nitranský biskup Wiching. Papež však nakonec Metoděje v hodnosti moravského arcibiskupa potvrdil a schválil i slovanskou liturgii. Wichingův vliv tak načas poklesl tím spíše, že nový konflikt mezi velkomoravskou a východofranskou říší v roce 882 zajistil Metodějovi i Svatoplukovu podporu. Metoděj tak mohl konečně v klidu pokračovat ve svém díle: přeložil do staroslověnštiny všechny potřebné liturgické i náboženské spisy, řadu kázání, dokončil překlad téměř celého Starého zákona i některých spisů svého bratra. Pravděpodobně v této době také pokřtil českého knížete Bořivoje a jeho ženu Ludmilu. Krátce před svou smrtí určil - na naléhání svých žáků - i svého nástupce Gorazda.

Metoděj byl pohřben ve "velkém moravském chrámu", ale jeho hrob se dodnes nepodařilo nalézt. Jeho skonu využil Wiching, který v Římě znovu obvinil Metoděje z kázání bludů. Papež sice odsoudil Metodějovo učení jen podmínečně ("...kdyby bylo pravdivým..."), ale zakázal slovanskou liturgii a otázku nástupnictví nechal otevřenou. Wiching však po návratu na Velkou Moravu tvrdil, že je pověřen zásahem proti Metodějovým žákům a dosáhl jejich pronásledování. Metodějovi žáci se rozdělili do skupinek a prchali ze země - útočiště nalezli mj. v Chorvatsku, snad i v Čechách a v Polsku, ale především v Bulharsku, kde pokračovali v díle obou bratří (zde byla také okolo roku 893 nahrazena hlaholice jednodušší cyrilicí, která se stala základem azbuky, užívané východními a částečně i jižními Slovany dodnes).

Také Metoděj byl nakonec římskokatolickou církví kanonizován a spolu se svým bratrem Konstantinem-Cyrilem a misionářem Patrikem prohlášen za spolupatrona Evropy.
(fh)
Dvorník F.: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1968; Odkaz soluňských bratří. Sborník k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Teologické studie, Praha 1987

METTERNICH-WINNEBURG-OCHSENHAUSEN Clemens Wenzel Nepomuk Lothar kníže, vévoda z Portelly (* 15. 5. 1773 Koblenz, + 11. 6. 1859 Vídeň) - rakouský šlechtic, politik a diplomat

Kníže Metternich byl jednou z nejkontroverznějších postav 19. století, jež byla již svými současníky démonizována a převážně nenáviděna. Ruský car Mikuláš I. ho považoval za "satanova pomocníka", britský premiér Canning ho nazval "největším podvodníkem a lhářem na kontinentě a možná že v celém civilizovaném světě", Napoleon k jeho osobě prohlásil, že "každý občas lže, ale lhát neustále, to je přespříliš", a podle rakouského básníka Grillparzera bylo Metternichovou největší chybou, že svým lžím nakonec sám věřil.

Pocházel ze starého porýnského rodu, jenž odvozoval svůj název od vsi Metternich nedaleko Koblenze. V 17. století byli Metternichové povýšeni do stavu hrabat v říši i v zemích Koruny české, kde vlastnili od roku 1630 panství Kynžvart. Roku 1803 obdrželi titul říšského knížete.

Klemens Metternich byl již od mládí předurčen, aby kráčel ve stopách svého otce a stal se diplomatem. Ač vyrůstal v době vrcholícího osvícenství, zůstal jeho myšlenkami zcela nedotčen. Od svých studií sdílel vysloveně reakční názory, které pak až do své smrti nezměnil. Byl stoupencem absolutní společenské nehybnosti, jež měla beze změny uchovat výsady privilegovaných stavů. Jak o něm později správně řekl britský premiér Palmerston: "kníže Metternich si o sobě myslí, že je konzervativní... Ne, tato nehybnost není konzervativismus."

Jeho společenský a politický vzestup urychlila roku 1795 svatba s Eleonorou Kounicovou, vnučkou a bohatou dědičkou bývalého kancléře V. A. Kounice. Spříznění s předními a vlivnými českými a moravskými rody přineslo první ovoce roku 1801, kdy byl jmenován vyslancem v Drážďanech. Diplomacii se příliš nevěnoval, zato zde dal poprvé veřejně promluvit své velké vášni k ženám. Výsledkem jeho milostného románku s manželkou ruského generála Bagrationa byla dcera, k níž se Metternich vždy hlásil.

Po pobytu v Berlíně (od roku 1803) se dostalo Metternichovi životní šance po porážce Rakouska v bitvě u Slavkova roku 1805. Díky příznivým relacím, jež o něm posílal francouzský vyslanec v Berlíně své vládě, dala po uzavření míru Francie najevo, že by na místě rakouského vyslance v Paříži byla ochotna přijmout Metternicha. A tak ač bylo pro něj původně plánováno diplomatické poslání v Rusku, ocitl se Metternich roku 1806 v Paříži.

Roku 1807 se mu podařilo přimět Napoleona ke změně podmínek bratislavského míru z roku 1805. A ovšemže se v Paříži Metternich věnoval ženám. Tuto idylu však ukončila další válka roku 1809 a po porážce Rakouska se Metternich již do Paříže nevrátil. Byl jmenován ministrem zahraničí a o rok později dokonce kancléřem.

Ač nevěřil, že Napoleon zůstane věčně u moci, pro současnou situaci pokládal pro Rakousko za nejvýhodnější, když si zajistí oddech spojenectvím s Francií. Od možné aliance si navíc sliboval zmírnění podmínek vídeňského míru, jenž degradoval monarchii na mocnost druhého řádu. Prostředkem k tomu měla být poněkud středověká sňatková politika. Roku 1810 se Napoleon z Metternichova popudu oženil s dcerou rakouského císaře Františka I., arcivévodkyní Marií Louisou, a na několik let bylo Rakousko francouzským spojencem. Ale spojencem velmi nejistým.

Diplomatickým lavírováním tak dokázal Metternich nejen udržet důvěru Francie, ale nedostal se přitom ani do konfliktu s Ruskem. Na Napoleonově tažení do Ruska roku 1812 se Rakousko podílelo jen symbolicky, a navíc po tajné dohodě s Petrohradem!

Velká Metternichova chvíle přišla v roce 1813. Zaujal neutrální postoj a navrhl válčícím stranám zprostředkování míru, z něhož mohlo Rakousko jen těžit. Přestože byl z mnoha stran včetně své proslulé milenky, překrásné vévodkyně Vilemíny Zaháňské, vyzýván, aby se připojil na stranu protifrancouzské koalice, na svém postoji setrval až do léta 1813. Vysloužil si tak trvalou nedůvěru všech svých partnerů. Teprve po Napoleonově odmítnutí podmínek míru vstoupilo Rakousko do koalice.

Odpočatá rakouská armáda významně zasáhla do posledního dějství napoleonských válek. Na jaře 1814 vstoupila koaliční vojska do Paříže, Francie byla poražena a Napoleon vypovězen. Na tom nic nezměnila ani jeho sto dní trvající epizoda o rok později.

Vídeňský kongres (1814-15), probíhající za účasti všech evropských států (mimo Turecko) a jemuž Metternich předsedal, provedl poválečné uspořádání Evropy a Rakousku se dostalo mnoha územních zisků. Metternichovým cílem bylo však navíc obnovení platnosti zásady, že "jedině panovníkům přísluší řídit osudy národů a že knížata nejsou za jednání nikomu odpovědna kromě Boha". To bylo i mínění rakouského císaře Františka I., který vřele podpořil myšlenku Svaté aliance, spojenectví evropských panovníků proti revoluci v jakékoli podobě.

Jakkoli myšlenka Svaté aliance v původní podobě nepřežila několik let a zůstala jen velmi formálním spojenectvím dvorů Rakouska, Pruska a Ruska, jakkoli byl Metternichův vliv současníky i mnohými historiky přeceňován, přesto se cynickému a machiavelistickému kancléři podařilo po dlouhá desetiletí brzdit hnutí za občanská a národnostní práva nejen uvnitř monarchie, ale i mimo ni. V rámci habsburské říše mu při tom byla oporou tajná policie (a její početní agenti), v jejímž čele stál stejně smýšlející hrabě Josef Sedlnický.

Právě "metternichovský absolutismus" byl na jaře 1848 hlavním terčem revoluce ve Vídni. Metternich se stěží spasil útěkem a ani po porážce revoluce už pro něj nebylo v rakouské politice místo.
(mp)
Kolektiv: Kynžvart. Státní zámek a památky v okolí, Praha 1966; Halada J.: Metternich, Praha 1986; Palmer A.: Metternich. Der Staatsman Europas, Düsseldorf 1977; Sked A.: Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995

MEYRINK Gustav (19. 1. 1868 Vídeň, + 4. 12. 1932 Starnberg v SRN) - německý spisovatel

Nemanželský syn proslulé divadelní herečky a württemberského státního ministra, vlastním jménem Gustav Meyer, přišel do Prahy za svých gymnaziálních studií a od roku 1885 tu žil trvale až do roku 1904; nejprve jako student, pak jako bankéř a nakonec se stal svobodným spisovatelem. Přestože zbytek života prožil v Bavorsku, byla to právě Praha, která zásadním způsobem ovlivnila jeho život a především dílo. Soubojová aféra, uvěznění za údajné podvody, které se nepodařilo prokázat (měl prý ovlivňovat zákazníky spiritismem), střet s tehdejší německou měšťanskou společností, hluboký zájem o mystiku (byl mj. spoluzakladatelem a předsedou Lóže u Modré hvězdy, kam patřil i J. Zeyer a Emanuel z Lešehradu) - to jsou významné epizody z Meyrinkova pražského života, do nichž neodmyslitelně patří tajuplná atmosféra pražského ghetta, staroměstských i malostranských uliček a paláců spolu s pověstmi a legendami.

Od roku 1901 začal publikovat povídky, jejichž ironie, antimilitarismus, ale i fantastičnost a tajuplnost dráždily tehdejší měšťáky, avšak zároveň vyvolávaly značnou pozornost. Skutečnou proslulost však získal Meyrink až vydáním svého prvního "staropražského románu" Golem (od roku 1913), který se stal opravdovým bestsellerem. Během 1. světové války vyšla i Zelená tvář (1916) a Valpurgina noc (1917). Ovšem jako nepřítel šovinismu a militarismu se pak stal obětí rozsáhlé kampaně, vedoucí až ke konfiskaci jeho děl německými úřady.

Meyrink publikoval i po válce (mimo jiné Bílý dominikán, Anděl západního okna - odehrává se také z větší části v Praze), ale názory na jeho tvorbu se liší. Zatímco kritika shledávala, že "odbývá" literární stránku, příznivci autora a mystiky oceňovali stále hlubší výpověď o duchovní cestě, kterou přinášel. V širším povědomí jeho jméno načas upadlo do zapomnění, ale od 60. let se znovu vrátil - a to i u nás - mezi uznávané, a hlavně čtené autory.
(fh)
Meyrink G.: Černá koule (úvod B. Spitzové a K. Krolopa), Praha 1967

MÍČA František Adam (Mitscha Franz Adam von) (* 11. 1. 1746 Jaroměřice nad Rokytnou, + 19. 3. 1811 Vídeň) - český hudební skladatel a rakouský úředník

Ač pocházel z muzikantské rodiny, vystudoval F. A. Míča ve Vídni práva a věnoval se kariéře císařského úředníka. Od roku 1767 pracoval v české dvorské kanceláři, působil ve Štýrském Hradci, později v Haliči a Bukovině. Roku 1809 se stal šéfem zemského presidia ve Lvově a tady byl také při vpádu polských vojsk zajat a držen po několik měsíců jako rukojmí. Po penzionování byl povýšen do šlechtického stavu.

Hudbě se věnoval Míča vlastně jen mimo své povolání, přesto napsal 27 symfonií, dvě opery, asi 50 tanečních skladeb (menuetů a německých tanců), houslové koncerty, oratoria, smyčcové koncerty a řadu dalších skladeb. Při komponování se nezapřela slohová závislost na dílech Josepha Haydna, a především Wolfganga Amadea Mozarta, k němuž ostatně pojil Míču přátelský vztah. Mozart si díla "muzicírujícího úředníka" velice vážil a jeho skladby s oblibou hrál.

Míča ovšem nejen skládal, ale byl i znamenitým klavíristou a hráčem na smyčcové nástroje.
(pa)
Československý hudební slovník osob a institucí, 2, Praha 1965

MÍČA František Václav (* 5. 9. 1694 Třebíč, + 15. 2. 1744 Jaroměřice nad Rokytnou) - český skladatel

Nejvýraznější osobností mezi skladateli působícími u nás v polovině 18. století na šlechtických rezidencích byl F. V. Míča. Pocházel z muzikantské rodiny - k hudbě měl blízko jeho otec i strýc Karel, především pak synovec František Adam Míča, osobní přítel Mozartův.

Hudební vzdělání získal od svého otce varhaníka, později se zdokonalil v hraběcí kapele ve Vídni. Když si hrabě Questenberk založil kapelu v Jaroměřicích nad Rokytnou, stal se tam Míča ústřední postavou hudebního dění - kapelníkem, skladatelem, tenoristou. Řídil operní představení, psal gratulační kantáty, oratoria a také opery, z nichž nejvýznamnější byla O původu Jaroměřic, předváděná italsky i česky. Opera napsaná v italském duchu byla nicméně plná realistického lidového humoru. Na svou dobu pozoruhodné je Míčovo formové řešení operních symfonií. Ovšem dnes nejznámější a nejvíce ceněné dílo F. V. Míči, questenberského kapelníka, je Sinfonie in Re (= D-dur), která byla náhodně objevena s pouhým označením "Míča" až roku 1932 v Pelhřimově. Je dokladem české předklasické hudby a našla si od té doby trvalé místo v repertoáru světových orchestrů a dirigentů. I díky ní je Míča označován za otce české symfonie.
(pa, pp)
Československý hudební slovník osob a institucí, 2, Praha 1965

MICHNA z OTRADOVIC Adam (* asi 1600 Jindřichův Hradec, + 1676 tamtéž) - český básník, hudební skladatel a varhaník

Michna pocházel z vladycké rodiny, jeho otec byl správcem místního hradu, vedoucí hradních trubačů a městský varhaník. Vzdělání nabyl v jezuitské koleji v Jindřichově Hradci a k řádu si i poté udržel vřelý vztah, ostatně všechny jeho tištěné sbírky pocházejí právě z jezuitské Akademické tiskárny v Praze. Byl varhaníkem a učitelem hudby a zpěvu v místě svého rodiště. Později se stal majitelem šenku a žil životem zámožného měšťana.

Adam Michna patřil k nejvýznamnějším českým barokním básníkům a nadaným hudebním skladatelům. Je autorem tří sbírek písní na vlastní české básnické texty. Sbírky Česká mariánská muzika (1647) a Svatoroční muzika (1661) připomínají kancionály a Loutna česká (1653) je souborem mysticko-erotických básní. Michnovy verše jsou svou prostotou, líbezností a melancholičností blízké lidové písni. Mnohé z nich (například Chtíc, aby spal) také zlidověly. Jsou plné pohody, klidu a vyrovnané moudrosti. Stejně populární svou dokonalou zpěvností je i jeho skladba Nebeští kavalérové, též z Loutny české, při níž velmi často dnes vstupují páry do stavu manželského.

Michnova přírodní lyrika vyjadřuje radost ze světa kolem a spjatost s přírodou, z níž čerpal inspiraci. Kromě písní je autorem i vážných hudebních duchovních skladeb, hlavně mší, které jsou na repertoáru koncertů klasické hudby dodnes.
(jk)
Bitnar V.: Postavy a problémy českého baroku literárního, Praha 1939; Muk J.: Adam Michna, Jindřichův Hradec 1941; Tichá Z.: Adam Václav Michna z Otradovic, Praha 1976

MIKULÁŠ BISKUPEC z PELHŘIMOVA (Nicolaus Pilgramensis) (* asi 1385 Poděbrady, + 1460 Poděbrady) - český teolog, kazatel, kronikář, diplomat a táborský biskup

Mikuláš z Pelhřimova zvaný Biskupec (toto přízvisko převzal zřejmě od svého otce) vystudoval universitu v Praze a zde se také stal za Jana Husa v roce 1409 bakalářem svobodných umění a Husovým přítelem a následovníkem.

V průběhu husitských válek (1420-34) byl v čele táborských kněží jako jejich představitel, mluvčí a správce. V roce 1420 odešel s řadou kněží ve skupině Václava Korandy z Plzně (byli tam např. i Prokop Holý, Martin Húska, Bartoš ad.). Svými nepřáteli byl nazýván pouze kacíř a pomýlený bludař táborský. Na sklonku husitských válek se účastnil roku 1432 jednání českého poselstva na basilejském koncilu, které bylo vedeno Janem Rokycanou a Janem Velvarou, kde zastával s knězem Prokopem Holým stanovisko táborské strany, konkrétně obhajoval artikul o světském panování kněžstva. I po bitvě u Lipan se nadále aktivně zúčastňoval politického života, ale svými názory se dostával do stále větší izolace. Jeho učení bylo nakonec odsouzeno pražským sněmem zasedajícím v létě roku 1444.

Po porážce Tábora (1452) byl uvězněn nejdříve na Starém Městě pražském a poté internován na různých hradech Jiřího z Poděbrad. Nakonec zemřel v poděbradském vězení, kde dlel od roku 1457.

Zanechal po sobě obrovské množství vesměs latinsky psaných různých literárních děl, počínaje kázáními a veřejnými projevy, dogmatickými traktáty (Scriptum super quattuor evangelia in unum concordata, Výklad čtveroevangelia), přes polemiky, apologie a obrany táborské teologie (Confessio Thaboritarum, Vyznání a obrana Táborů), až po kroniku (Cronicon causam sacerdotum Thaboriensium continens, Táborská kronika). Trojdílná Táborská kronika zachycuje stanoviska táborů v boji všech husitských stran a je spíše než uceleným dílem souborem dokumentů a polemických traktátů, de facto nemnoho provázaných historickými událostmi. Biskupec na ní začal pracovat po bitvě u Lipan (1434) a zakončuje ji obhajobou svého učení po svém odsouzení pražským sněmem.
(jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I., Praha 1973; Ze starých letopisů českých, Praha 1980; Ze zpráv kronik doby husitské, Praha 1981

z MILETÍNKA (Miletína) Diviš Bořek (+ 1437) - český šlechtic a vojevůdce

Bezprostředně po Husově upálení se přidal nemajetný zeman Diviš Bořek z Miletínka ke straně pod obojí. Kolem roku 1420 ho nacházíme v řadách orebitů, východočeských husitů, jejichž duchovním vůdcem byl kněz Ambrož. V jejich čele dobyl Hradec Králové a svěřil ho do správy svému bratru Jindřichovi. Roku 1421 vypálil opatovický klášter, který poté úplně zanikl, a zmocnil se jeho pozemků. Důležitou oporou se stal orebitům hrad Kunětická hora poblíž Pardubic, který nechal Diviš vystavět v letech 1421-23. Nato přešel na stranu pražanů, s jejich vojskem dobýval města ve východních Čechách a stal se hejtmanem v Chrudimi a Litomyšli, roku 1427 pomáhal zase přívržencům Zikmunda Korybutoviče, jagellonského kandidáta na český trůn, a poté se tři měsíce bránil v Kolíně, obleženém pražany.

Od roku 1431 vyjednával se Zikmundem Lucemburským o jeho přijetí za českého krále. "Pomýšleje více na chléb vezdejší než na pravdu boží", stanul nakonec v bitvě u Lipan jako nejvyšší hejtman panské koalice. V dalších letech byl purkrabím Pražského hradu a za věrné služby Zikmundovi mu byla zapsána Kunětická hora a další panství. Když přikoupil roku 1436 ještě pardubické panství, nabyl jeho majetek značného rozsahu. V roce 1437 stačil ještě poskytnout na Kunětické hoře Rokycanovi, jenž prchal před královým hněvem z Prahy, ochranu, krátce nato však zemřel.
(dp)

MILÍČ z KROMĚŘÍŽE Jan (* po 1320 Tečovice na Moravě, + 29. 6. 1374 Avignon) - český náboženský reformátor

Milíč pocházel z prosté rodiny a není známo, kde získal své značné vzdělání. Léta působil na dvoře Karla IV., od roku 1358 jako člen kanceláře a v letech 1360-62 doprovázel jako podkancléř panovníka na cestách po říši. Zastával i úřad pražského kanovníka.

Rozhodujícím obratem v Milíčově životě byla plamenná kázání Konráda Waldhausera. Pod jejich vlivem se roku 1362 vzdal Milíč všech statků i důstojenství, jen aby mohl "v úplné chudobě sloužit Kristu a jeho evangeliu". Od svého rozhodnutí se nedal odvrátit ani arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Po půlročním pobytu v Horšovském Týně se vrátil do Prahy a začal kázat. Brzy získal množství posluchačů a přívrženců svými strhujícími projevy, v nichž hlásal brzký příchod Antikrista a nemilosrdně káral všechny "od arcibiskupa až po mnichy žebravé... avšak ani knížat a pánův světských neminul jeho soud, rovněž jako lidu sprostého" (F. Palacký). Neváhal dokonce zaútočit na samotného císaře Karla IV., za což ho dal arcibiskup Jan Očko z Vlašimi na několik dní uvěznit - ovšem Karel sám ho nepřestal podporovat. Zájem o Milíčova kázání byl tak velký, že musel kázat třikrát, ba i pětkrát denně. Vedle přibývajících stoupenců měl však stále více nepřátel, zejména mezi žebravými mnichy. Ti ho také obvinili z kázání bludů a roku 1367 se jel Milíč ospravedlnit k papeži do Říma. Zde byl nejprve uvězněn, ale po příjezdu papeže byl ihned propuštěn, uznán nevinným a nakonec i zahrnut poctami.

Po návratu do Prahy ve své kazatelské činnosti pokračoval, tentokrát i německy, což jen zvětšilo počet přívrženců. Mezi ně patřil také Tomáš Štítný ze Štítného, který si poznamenal: "Ó, s jakou vroucností kázal šlechetný Milíč u sv. Jiljí v Praze! Tu plápolal silný duch u něho v Boží milosti, a mnoho vydával ohnivých slov!"

Po smrti Waldhausera začal Milíč kázat i v Týnu. Vedle toho se však věnoval charitativní činnosti: vše, co dostal od svých příznivců, rozdal. Mezi jeho úspěchy patří hromadné pokání padlých dívek, pro které zřídil roku 1372 vzorný útulek - tzv. Jeruzalém. Mezitím však byl znovu obžalován v Římě z hlásání bludných článků. Buly zaslané papežskou kurií až do Uher ukazují, jakou odezvu měla kazatelova vystoupení.

Milíč se i tentokrát chtěl hájit sám, a proto odjel za papežem do Avignonu. Než mohl být v jeho při vynesen konečný rozsudek, neohrožený kazatel onemocněl a zemřel.

Dochované spisy, hlavně latinsky psaná Knížka o Antikristovi (zatímco česky a německy psaná kázání a modlitby se bohužel nedochovaly), "nesou na sobě patrné známky kvapu" a zdaleka nedosahují Milíčova řečnického umění. V každém případě jeho kázání padla v Čechách na úrodnou půdu a mezi jeho žáky patřil mj. i Matěj z Janova, který je také autorem jednoho z Milíčových životopisů.
(fh)
Laskota F.: Milíč z Kroměříže, otec české reformace, Praha 1911; Kaňák M.: Milíč z Kroměříže, Praha 1975

MILOTA z DĚDIC (+ 1307) - český šlechtic

Milota pocházel z významného rodu Benešoviců, který vlastnil statky v Čechách, na Moravě i na Opavsku. První Beneš se připomíná už roku 1162 při obléhání Milána, kde získal jako kořist bibli a pasionál, které věnoval kostelu v Benešově.

Ze šesti jeho synů byl nejstarší Vok, otec Miloty, který měl ještě čtyři bratry. Členové rodu zastávali významné zemské úřady, například nejstarší Beneš byl podkomořím olomouckým, moravským komorníkem a purkrabím ve Znojmě.

Roku 1265 byl Milota společně s Benešem a Otou z Meissova, rakouským šlechticem a bývalým zemským sudím, zatčen Přemyslem II. Otakarem a uvězněn na hradě Veveří. Král je pravděpodobně podezíral ze spojení s Jindřichem Dolnobavorským, protože právě válčil s bavorskými vévody. Milotovi se podařilo ospravedlnit, ale Beneš a Ota zaplatili životem. Milota se pak s Přemyslem usmířil, už roku 1271 vystupoval jako svědek mírové smlouvy s uherským králem Štěpánem V. po úspěšné české válečné výpravě. Zastával i významné funkce zemského hejtmana ve Štýrsku a poté komorníka moravského.

V bitvě na Moravském poli velel Milota záloze a podle kronikářů zradil svého krále - v rozhodujícím okamžiku prý místo toho, aby rozhodl boj, utekl, a zvrátil tak i přicházející posily. Je otázkou, nakolik bylo postavení Přemysla II. už beznadějné, aby útěk Miloty mohl být označen skutečně za promyšlenou zradu, a ne jen za záchranu vlastní kůže.

Další zprávy o Milotovi jsou až z roku 1306, kdy zvelebil klášter v Benešově, ale už rok nato zemřel.
(jb)
Halada J.: Lexikon české šlechty, I, Praha 1992

z MINSTERBERKA (Münsterberku) Bartoloměj (+ 3. 4. 1515 u Haimburku) - český šlechtic a diplomat

V době sporu o plnoprávné zastoupení měst na sněmu Českého království za vlády Jagellonců počátkem 16. století vytvořila královská města obranný spolek, jehož váhu zvyšovalo spojenectví s Bartolomějem z Minsterberka. Tento zkušený diplomat, vnuk krále Jiřího z Poděbrad, který od 1513 působil ve službách Vladislava Jagellonského, se stal v Čechách zastáncem politických práv městského stavu proti vysoké šlechtě. V tomto duchu se Bartoloměj snažil ovlivnit i krále, pro něhož příjem z měst představoval největší finanční zdroj. Zároveň svého spojenectví využíval Bartoloměj ve svém vlastním sporu, který vedl se slezskou Vratislaví. Roku 1515 ho král Vladislav vyslal s diplomatickou misí k císaři Maxmiliánovi I. a na zpáteční cestě po Dunaji, když loď najela na skaliska, Bartoloměj utonul.
(fh)

MISTR LITOMĚŘICKÉHO OLTÁŘE (15./16. století) - český malíř

Své přízvisko získal nám blíže neznámý umělec podle poměrně raného díla, velkého oltáře určeného pro kapitulní kostel v Litoměřicích. Malíř vyšel z dílny pracující koncem 15. století na malbách v královské kapli na Křivoklátě. Zdá se, že osobně navštívil tehdejší centra středoevropské malby a získal tu nové podněty ke své tvorbě. K rychlému uměleckému vzestupu přispěla zajisté i jeho italská cesta.

K vrcholnému výkonu se vypnul v dílech pro dvůr Vladislava Jagellonského, zejména při výzdobě stěn ve svatováclavské kapli v chrámu sv. Víta. Monumentální kompozice díla, které zachycuje i řadu portrétních tváří, přesvědčivě dokládá malířův přechod od pozdně gotického stylu k novějším principům renesančním.

Mistr neměl následníků, mezi několika pomocníky se bohužel nenašel žák, který by jeho odkaz dokázal převzít a rozvinout.
(pa)
Pešina J.: Mistr Litoměřický, Praha 1958; Pešina J.: Mladá léta Litoměřického mistra, Umění 22, Praha 1974

MISTR OSWALD (+ 1383 Praha) - německý malíř a štafíř působící v Praze

V případě Mistra Oswalda (též Osvalda) jde o výjimečnou malířskou osobnost, která je doložena účty při provádění malířských a štafířských prací v chrámu sv. Víta v Praze mezi léty 1356-80. Zde je také jeho náhrobek, společně s náhrobky Matyáše z Arrasu a Petra Parléře, kde je Oswald označován jako pictor Caroli regis, tedy malíř panovníka Karla. To, že zde byl pochován, je dokladem, že byl vysoce oceňován již svými současníky.

Podle jména lze usuzovat na jeho jihoněmecký původ a je možné předpokládat, že přišel do Čech s P. Parléřem v roce 1355/56. Záhy zbohatl, získal v Praze měšťanské právo a měl četné styky v pražských uměleckých kruzích.

Svoji činnost v Čechách zahájil zřejmě jako pomocník Mikuláše Wurmsera ze Štasburku (Strasburg), s nímž pracoval na Karlštejně při tvorbě císařova rodokmenu (1355-57). Na Karlštejn se znovu vrátil v letech 1361-63, aby zde vytvořil se svými pomocníky své nejvýznamnější dílo, cykly ze života sv. Václava a sv. Ludmily na schodišti ve Velké věži. Před rokem 1367 zde také pracoval společně s Mistrem Theodorikem na výzdobě kaple sv. Kříže. Mimo tyto práce se Oswald podílel na vytvoření typologického cyklu v ambitu Slovanského kláštera v Praze-Emauzích (kolem roku 1360). Oswald byl také zřejmě jediným malířským mistrem pracujícím zpočátku v chrámu sv. Víta.

Oswald patří k největším malířům té doby, a to nejen u nás. Jeho práce byla ovlivněna soudobým italským malířstvím (Ambrogio Lorenzetti, Tomaso da Modena), jeho učitelem Wurmserem i architektem chrámu sv. Víta P. Parléřem, a především pak Mistrem třeboňského oltáře a Theodorikem, který prosvětlil jeho původně koloristický styl.
(jv)
Stejskal K.: Nástěnné malířství, České umění gotické 1350-1420, Praha 1970; Dějiny českého výtvarného umění I/1, Praha 1984

MISTR TŘEBOŇSKÉHO OLTÁŘE (2. polovina 14. století) - český malíř

Anonymní malíř, který kolem roku 1380 namaloval pro třeboňský kostel (odtud jeho jméno) sv. Jiljí oltář s deskovými obrazy Krista na hoře Olivetské, Zmrtvýchvstání a Kladení do hrobu. Na zadních stranách desek jsou malovány postavy svatých.

Poslední vědecké bádání připisuje Mistru třeboňského oltáře ještě dva obrazy (sv. Kryštofa z Církvic a tzv. Roudnickou madonu), další pak se řadí do okruhu jeho dílny.

Mnohé okolnosti napovídají, že umělec patřil mezi dvorní malíře činné v Praze. Umělecky vychází z díla mistrů císaře Karla IV. - Oswalda a Theodorika - které obohatil mj. o podněty přicházející z Francie. Jeho obrazy vynikají složitou kompoziční stavbou, skvělou barevností a usilují o symbolické vyjádření hlubokých filosofických myšlenek. Jemností výrazu předjímá Mistr třeboňského oltáře tzv. "krásný sloh" z doby kolem roku 1400 a svým mistrovstvím patří mezi nejvýznamnější evropské umělce gotiky.
(pa)
Hamsík M.-Fromlová V.: Mistr třeboňského oltáře, Umění 16, Praha 1965; Pešina J.: Některé ztracené obrazy Mistra třeboňského oltáře, Umění 26, Praha 1978

MISTR VYŠEBRODSKÉHO OLTÁŘE (14. století) - český malíř

Anonymní malíř působící v jižních Čechách, pravděpodobně též na dvoře mocných Rožmberků, patří k nejvýznamnějším gotickým malířům u nás. Své jméno získal podle devíti tabulí s výjevy Kristových pašijí, které maloval pro cisterciácký klášter ve Vyšším Brodě.

Mezi díla Mistra vyšebrodského oltáře řadí historici umění také Madony - veverskou, strakovskou, kladskou a vyšehradskou. Dnes se jeho dílně připisuje dokonce i malba knižní a nástěnná. V dílně Mistra vyšebrodského rostli žáci, kteří pak vytvářeli domácí tradici malby doby Karla IV. Vlastní techniku mistrovu považují kulturní historici za poslední článek vlivů malby byzantské, tedy ozvěny Východu, ale jinak ve svém díle spojoval italské podněty se západoevropským slohem.
(pa)
Matějček A.: Mistr vyšebrodský a Mistr třeboňský, Volné směry 21, Praha 1921-1922

MITMÁNEK Václav (+ po 1553) - český kališnický kněz

Do přelomu 30. a 40. let 16. století spadají počátky pokusů o reformu českého utrakvismu a jeho přeměnu v samostatnou národní církev podle luterského vzoru. Jedním z hlavních a nejstatečnějších bojovníků za její uskutečnění byl kališnický kněz a pravděpodobně i doktor teologie Václav Mitmánek.

Pocházel z Uherského Brodu a vychován byl v jednotě bratrské. Na studiích ve Wittenbergu (od roku 1530), Paříži a Basileji se jednotě a zejména její přísné morálce odcizil a po návratu do Prahy přestoupil k utrakvistům. Od roku 1537 působil jako vychovatel ve šlechtických rodinách a o dva roky později se stal kazatelem v týnském kostele v Praze. Od roku 1541 byl členem konzistoře (nejvyšší církevní instituce utrakvistů) a blízkým spolupracovníkem administrátora konzistoře Jana Mystopola.

V roce 1543 pokus o vytvoření národní církve vyvrcholil, ale narazil na silný odpor krále a staroutrakvistů a skončil neúspěchem. Stavové se s tím smířili, avšak Mystopol a Mitmánek vystoupili 6. 7. 1543 veřejně proti králově podpoře katolictví a staroutrakvismu. Při vyšetřování Mitmánek prohlásil, že se nesluší, aby král zasahoval do náboženských záležitostí.

To mu vyneslo vypovězení ze země, zatímco Mystopolovi bylo jen zakázáno kázat. Koncem roku 1543 se Mitmánek tajně vrátil do Prahy, ale byl vyzrazen, zajat a uvězněn na Křivoklátě. Po přímluvách byl v roce 1544 propuštěn s podmínkou, že odejde do emigrace. Žil v Sasku, Polsku a na Červené Rusi, kde v roce 1553 zprávy o něm končí.
(jk)

MLADA (Marie) (* mezi 930-935 Praha, + 9. 4. 994 Praha) - česká princezna a abatyše z rodu Přemyslovců

Nejmladší dcera knížete Boleslava I., "v svatém písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná a veškerou poctivostí mravů ozdobená," jak píše Kosmas, byla předurčena ke službě boží. Za tím účelem se jí také dostalo na tehdejší dobu vynikajícího vzdělání. Roku 965 se vydala do Říma, její poslání však nebylo jen náboženské, ale spíše diplomatické - dosáhnout církevního osamostatnění Čech zřízením biskupství v Praze. Mise byla úspěšná, navíc se vrátila z Říma jako abatyše (pod jménem Maria) nově založeného kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě, když opatskou berlu přijala z rukou samotného papeže Jana XIII. Politický význam vlastního biskupství byl pro český stát nedocenitelný. Sama Mlada-Marie byla svými jeptiškami i českým lidem uctívána jako světice. Církví byla prohlášena za blahoslavenou a dodnes ve svatojiřském klášteře ukazují její ostatky. Podle posudku antropologa dr. Vlčka však nejsou určeny jednoznačně a i o místě, kde byla pochována, panují dohady.
(pa)
Ryneš V.: Mlada Přemyslovna, Praha 1944; Kadlec J.: Založení pražského biskupství, Roztoky 1971

MOCKER Josef (* 22. 11. 1835 Citoliby u Loun, + 15. 11. 1899 Praha) - český architekt a stavitel-restaurátor

Se stopami práce architekta Josefa Mockera se můžeme setkat na mnoha památných místech naší země. Řadu významných historických stavebních památek si už nedovedeme ani představit v podobě před jeho idealizujícím zásahem. Mocker byl vyznavačem pseudogotického puristického směru a v tomto duchu koncipoval i své stavby - školní budovy, chrámy (např. sv. Ludmily na Vinohradech, Petra a Pavla na Vyšehradě), Schwarzenberskou hrobku v Třeboni, proboštství na Hradčanech aj. Stejně postupoval ovšem i při svých pracech restaurátorských (Karlštejn, Křivoklát, Konopiště, Prašná brána apod.), takže jim všem vtiskl jednotný ráz architektury druhé poloviny 14. století. Už svými současníky byl kritizován za svůj "neživotný projev", dnes považujeme jeho zásahy za krajně bezohledné.

Mocker se vyškolil ve Vídni, kde také spolupracoval na dostavbě Svatoštěpánského dómu. Roku 1873 byl jmenován stavitelem pražské katedrály sv. Víta, kterou po pětadvaceti letech práce také - zejména západním průčelím se dvěma věžemi - z největší části dokončil.
(pa)
Kniha o Praze, Praha 1960 ; Janková Y.: Josef Mocker a památková péče, Čs. architekt 26, Praha 1989

MODRÁČEK František (* 8. 9. 1871 Habrovce u Nasavrk, + 23. 3. 1960) - český politik, publicista a novinář

Dvaadvacetiletý řezbář František Modráček, podle zprávy policie již známý socialistický agitátor, přijel do Prahy na počátku června 1893 přímo z vídeňského vězení, kde si odpykal pětitýdenní trest za rozšiřování anarchistických letáků. Na podzim téhož roku se ocitl ve vězení znovu, tentokráte v Praze, za účast v pokrokovém hnutí mládeže. V procesu s tzv. Omladinou byl v únoru 1894 odsouzen k osmnáctiměsíčnímu vězení. Protože udržoval spojení se svými vídeňskými přáteli (od nichž hodlal získat bomby), byl současně stíhán vídeňským soudem pro velezradu a dostal další dva roky. V říjnu 1895 však byl - podobně jako ostatní omladináři - amnestován.

Modráček patřil k socialistickému křídlu pokrokového hnutí. Po jeho rozpadu pak ke skupině tzv. pokrokových socialistů, kteří v roce 1897 přešli do sociální demokracie. V letech 1898-1916 redigoval mládežnickou, později teoretickou sociálně demokratickou revui Akademie. Ve volbách v květnu 1907 byl zvolen poslancem říšské rady.

Víceméně proti vůli vedení strany se zasloužil o rozvoj dělnického družstevnictví. V roce 1904 založil ve Vršovicích první dělnický konzumní spolek a poté řadu dalších družstev. Byl spoluzakladatelem a předsedou Ústředního svazu družstev. Vytvořil dokonce vlastní teorii "družstevního socialismu", kterou stavěl proti marxistickému požadavku zestátnění výrobních prostředků.

Modráček, již od mládí "svým vzděláním ostatní své druhy převyšující" (A. P. Veselý), patřil k teoretikům strany. Nikdy však nepřijal marxistickou teorii plně za svou, a stal se proto hlavním představitelem tzv. revizionistického křídla v české sociální demokracii (Modráček, J. Hudec, L. Winter aj.). Když se v průběhu roku 1917 vytvořila v sociální demokracii opozice proti dosavadní prorakouské politice vedení strany, byl v jejích řadách i Modráček a jeho skupina. Nazývala se radikálně socialistická opozice a vystoupila s vlastním programem. Její program byl odmítnut, ale Modráček byl v září 1917 kooptován do výkonného výboru strany.

Po válce byl Modráček nejzásadnějším odpůrcem vznikající bolševické levice ve straně. Pro své pravicové postoje ze sociální demokracie dokonce dočasně odešel (1919-23) a vedl vlastní samostatnou stranu.
(jk)

MOJMÍR I. (+ asi 846) - moravský kníže, zakladatel dynastie Mojmírovců

Po pádu Sámovy říše v polovině 7. století na celých 150 let mizí zprávy o našem území. Teprve rozmach franské říše za Karla Velikého, který posunul její hranice až do naší těsné blízkosti, přináší změnu. Nejprve se dozvídáme o tažení Karla proti Čechám (805 a 806) a roku 822 franské anály poprvé zmiňují i Moravany. V té době tu asi byl už dokončen sjednocovací proces mezi kmeny. Záhy poté - roku 830 - vystupuje na historickou scénu i první nám známý moravský panovník Mojmír I., předpokládaný zakladatel dynastie, která vládla Velké Moravě tři čtvrtě století.

Kníže Mojmír I. byl nesporně schopný panovník, který udržoval přátelské styky s franskou říší (zřejmě uznával její formální nadvládu) a podporoval šíření křesťanství na Moravě. Asi roku 833 vypudil ze sousedního Nitranského knížectví jeho vládce Pribinu a spojil jeho území s Moravou. Pribina se uchýlil ke správci franské marky, ale protože byl dosud pohan, marně se domáhal franské pomoci proti Mojmírovi. Zdá se, že i v dalších letech dokázal využít Mojmír příznivé situace (zejména když došlo k dělení franské říše) a rozšířil území svého státu o oblast mezi řekami Dyjí a Dunajem. V každém případě, když po jeho smrti roku 846 byl za franské účasti dosazen na knížecí stolec Mojmírův synovec Rastislav, přejímal upevněný stát, který se měl záhy změnit ve skutečnou středoevropskou říši.
(fh)
Havlík L. E.: Morava v 9.-10. století, Praha 1978

MOJMÍR II. (+ asi 907) - moravský kníže z dynastie Mojmírovců

Nejstarší Svatoplukův syn Mojmír II. se dostal hned po svém nástupu na knížecí stolec v roce 894/5 do obtížné situace. Z východu hrozily vpády Maďarů, ze západu útok východofranského krále Arnulfa, od Moravy odpadávala dobytá a poplatná území (895 Čechy, 896 Polabští Slované a většina Pannonie) a zcela v souladu s legendou o "prutech Svatoplukových" se mladší bratr Mojmíra Svatopluk, vládnoucí v Nitransku, bouřil. (Zda měl Mojmír II. další bratry, není známo.) Mojmír II. sice dokázal načas zabránit rozpadu jádra Velké Moravy a vpádu východofranské říše, ale jeho snaha udržet připojená území už úspěšná nebyla. Proti sílícímu tlaku Arnulfa nakonec neváhal přijmout za spojence Maďary, a část jich dokonce usadil na svém území. Podařilo se mu nakonec vypudit z Nitranska i bratra Svatopluka, který se dobrovolně poddal Arnulfovi, a roku 899 znovu odrazil Franky i Bavory. Po Arnulfově smrti získal Mojmír II. papežovu podporu při obnově nezávislé moravské církve a roku 899/900 dostala Morava znovu arcibiskupa a tři biskupy. Zdálo se, že nebezpečí je zažehnáno, zejména když roku 901 uzavřel Mojmír mír s Bavory. Jeho důsledkem však byl konflikt s Maďary. Následujícího roku a ještě snad v roce 906 dokázal Mojmír II. maďarské vojsko porazit, ale roku 907, kdy došlo k bitvě mezi Bavory a Maďary u Bratislavy, se už prameny o Moravanech vůbec nezmiňují. Předpokládá se, že v té době už Mojmír II. zahynul a Morava byla do značné míry Maďary zpustošena. Třebaže velkomoravská říše zanikla, pokračuje dál církevní organizace a zřejmě i mojmírovská dynastie. Vždyť teprve roku 920 obsadili Maďaři Nitransko a od roku 925 jim byla poplatná Morava, odkud prchl jakýsi "hrabě Mojmír", snad poslední potomek dynastie Velké Moravy.
(fh)
Havlík L. E.: Morava v 9.-10. století, Praha 1978

MONSE Josef Vratislav (* 15. 6. 1733 Nové Město na Moravě, + 6. 2. 1793 Olomouc) - moravský osvícenec, právník a historik

Když nejvýznamnější představitel osvícenství na Moravě Josef Monse začal v roce 1773 používat jméno Vratislav, chtěl tím symbolicky vyjádřit své životní heslo: "Vraťte starou slávu otčině". V duchu tohoto hesla se zaníceně věnoval výzkumu historie Moravy a spolu se svými druhy (J. V. Zlobický, F. J. Schwoy, A. Pilař) objevoval a oživoval slavnou minulost země.

Inspirován činností českých vědců z pražské Učené společnosti, jejímž byl členem, napsal a v roce 1779 vydal sbírku životopisů moravských biskupů a v letech 1785-88 své hlavní dílo, dvousvazkové Politické dějiny země moravské. Monse byl ve své době největším znalcem moravského práva a publikoval také mnoho prací z tohoto oboru. Své vědecké práce psal latinsky. Po vzoru svého přítele J. Dobrovského vydával od roku 1789 německy psaný literární a vědecký měsíčník Moravský magazín. Jako osvícenec chtěl také poučovat lid, a napsal proto (podle cizích předloh) česky dvě populární knihy, zabývající se zdravotnickou osvětou a bojem proti pověrám.

Monse studoval práva ve Vídni, kde se seznámil a ztotožnil s osvícenskými myšlenkami. Od roku 1764 působil v Olomouci, zprvu jako advokát, později jako universitní profesor. Po přemístění university do Brna (1778) se stal jejím rektorem. Když se universita po dvou letech jako "lyceum" vrátila do Olomouce, vedl Monse katedru "pro zákony vlastenecké". V prosinci 1780 získal za své zásluhy šlechtický titul.
(jk)

MORSTADT Vincenc (* 1802 Kolín nad Labem, + 1875 Praha) - český malíř a kreslíř

Třebaže nebyl pražským rodákem, je Morstadtova malířská činnost spojena právě s Prahou, především sérií vedut, z nichž dýchá idylický obraz města první poloviny 19. století.

Vincenc Morstadt přišel do Prahy v roce 1813, vychodil novoměstské piaristické gymnázium a již v sedmnácti letech uveřejnil své první pohledy na Prahu v časopise Hyllos. Ve studiích pokračoval na pražské právnické fakultě a právu se věnoval de facto až do roku 1867, kdy odešel do výslužby, aby se mohl zcela věnovat své zálibě. Působil u soudu v Lokti, Trutnově, Hradci Králové a Praze. Malba mu byla vedle jeho povolání celoživotní zálibou.

Po celé půl století pozoroval a zachycoval své milé město ve všech jeho proměnách. Při práci používal i dalekohled, aby zobrazil objekty i krajinu co nejvěrněji ve všech jejích detailech. Dodnes jsou oblíbené jeho půvabné kresby, na nichž je zachycen sváteční duch procházek v nových veřejných sadech založených hrabětem Chotkem na místě městských hradeb, či Stromovkou ke Královskému letohrádku, na Žofíně nebo Rohanském ostrově.

Svůj první velký soubor pohledů na Prahu (Ansichten von Prag) vydal již roku 1825. Další vyšel v letech 1829-30. Tento soubor devíti pohledů (z nichž jeden dodal Josef Šembera) překvapil samotné obyvatele Prahy a dostalo se jim uznání i od F. Palackého. Morstadtův styl se ustálil již ve dvacátých letech 19. století a v průběhu dalších desetiletí se pak jen nepatrně proměňoval.
(jv)
Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení. (Čtvero knih o Praze), Praha 1980

MOŠNA Jindřich (* 1. 8. 1837 Karlín, + 6. 5. 1911 Praha) - český herec

Jindřich Mošna se vyučil v Praze mosazníkem a vydal se za zkušenostmi "na vandr" do Vídně. Tam si zamiloval divadlo, dělal statistu a občas dostal i malou úlohu. Ochotničil i po návratu domů, až se jej divadelní prkna zmocnila tak, že se vydal s kočovnou společností. Po "štacích" jezdil přes 4 roky a získal si takový věhlas komika, že když roku 1864 vznikalo v Praze stálé české divadlo, byl samozřejmě mezi vybranými herci.

Jako komik byl brán i později v Národním divadle. Teprve role Harpagona z Moličrova Lakomce (ke které měl blízko, vždyť jeho šetrnost byla příslovečná) a pak žida Shyloka ze Shakespearova Kupce benátského dokázaly, že je i vynikajícím hercem tzv. "charakterních" rolí. Byl také prvním principálem ve Smetanově Prodané nevěstě. Mošna, miláček obecenstva, měl své postavy i postavičky mistrně vypozorované ze života a žádný z herců nebyl tak blízký srdci lidu.

Celý svůj život zasvětil jevišti. Teprve rakovina jazyka mu znemožnila hrát. Jeho smrt se bolestně dotkla celého národa.
(pa)
Šubert F. A.: Jindřich Mošna, Praha 1902; Novák L.: Stará legenda Národního divadla, Praha 1944; Vodík F.: Tři herecké podobizny, Praha 1953

MOYSES Štefan (* 24. 10. 1796 Veselé, + 5. 7. 1869 Svatý Kříž, dnes Žiar nad Hronom) - slovenský biskup, představitel národního hnutí

Snad největším úspěchem slovenského národního hnutí v 60. letech minulého století bylo založení Matice slovenské, "koruny tužeb a potrieb národa", celonárodní instituce, která v 60. a 70. letech byla ohniskem národně buditelské a kulturní práce. Hlavní zásluhu na zřízení Matice, která zahájila činnost 3. srpna 1863, měl bansko-bystrický biskup a její první předseda Š. Moyses, v té době nejpopulárnější osobnost slovenského národního života.

Š. Moyses, od roku 1821 kaplan na různých místech Uher, 1828-29 pak slovenský katolický kazatel v Budapešti, patřil v druhé polovině 20. let mezi významné členy Spolku milovníků řeči a literatury slovenské. V roce 1830 odešel do Záhřebu, kde působil dvacet let - zprvu jako profesor na královské akademii, v letech 1847-50 jako kanovník. Činorodě se zapojil do chorvatského národního hnutí a postupně v něm zaujal přední místo.

Když se v roce 1851 ujal biskupského úřadu v Banské Bystrici, zařadil se mezi slovenské buditele a podílel se na rozmachu slovenského národního hnutí na počátku 60. let. Mimo jiné byl v čele delegace, která v prosinci 1861 odevzdala panovníkovi Memorandum národa slovenského, a zasloužil se o rozvoj gymnázia v Banské Bystrici, kde se vyučovalo slovensky.
(jk)
Považan J.: Štefan Moyses, Martin 1969

MRVA Rudolf (* 1873 Praha, + 24. 12. 1893 Praha) - český rukavičkář a policejní svědek v procesu s Omladinou

Nositel jména, jež bylo druhdy v českých zemích jednou z nejhrubších nadávek a přímo symbolem zrádcovství, byl spíše obětí svých fantastických představ a naivní touhy po dobrodružství než skutečným udavačem a policejním konfidentem. Podle dobového tisku "byl mrzák na těle, hrbatý, neforemný človíček". Své tělesné postižení těžce nesl a utíkal se do světa fantazie dobrodružných románů.

Horké politické léto roku 1893, vzedmutí pokrokového a socialistického hnutí, přimělo pražskou policii k inscenování procesu s tzv. Omladinou, organizací, jež měla mít velezrádné a protidynastické cíle. Policii z minulosti známý Mrva, jenž měl s pokrokáři kontakty, se měl stát korunním svědkem procesu. I když nikdy nebyl konfidentem policie, tím méně agentem-provokatérem, na své známé řekl vše, co věděl. A jakkoli Omladina existovala jen v policejních představách, o politickém smýšlení pokrokářů bylo stěží možno pochybovat. Mrva si navíc ve snaze učinit se zajímavým mnohé přimyslel.

Krátce před procesem byl Mrva dvěma radikálními pokrokáři brutálně zavražděn. Tato zbytečná vražda procesu nezabránila. V únoru roku 1894 bylo 68 obžalovaných, různého politického smýšlení, jež jen politický proces svedl dohromady (např. A. Rašín, S. K. Neumann, A. Hajn, K. S. Sokol), odsouzeno. Tresty vězení či těžkého žaláře v tomto procesu se pohybovaly od několika měsíců po 8 let.

Po nástupu Badeniho vlády v roce 1895 byla valná většina odsouzených amnestována. Vrazi R. Mrvy byli souzeni v jiném procesu a museli si svůj trest odpykat.
(mp)
Pernes J.: Spiklenci proti jeho veličenstvu. Historie tzv. spiknutí Omladiny v Čechách, Praha 1987

MUDROŇ Pavol (* 7./9. 12. 1835 Čabrdský Vrbovok, + 9. 3. 1914 Těšín) - slovenský politik

Pavol Mudroň absolvoval v roce 1857 práva na vídeňské universitě. Od roku 1859 žil v Martině. Nejprve jako advokátní koncipient, později jako župní notář a přísedící soudu a od roku 1862 jako advokát.

V národním hnutí se angažoval od konce 50. let. Podílel se na všech akcích hnutí v 60. letech a stanul mezi jeho vedoucími představiteli. Od roku 1875 až do smrti byl předsedou Slovenské národní strany. P. Mudroň nebyl politickým myslitelem či teoretikem. Tvůrcem programové linie národní strany v té době byl hlavně S. H. Vajanský, jehož názory Mudroň přijímal za vlastní. Vynikl však jako prakticky založený a obětavý organizátor a politik, jako neohrožený bojovník za práva slovenského národa.
(jk)
Dejiny Slovenska 2, Bratislava 1968; Slovensko 1. Dejiny, Bratislava 1978

MUCHA Alfons (* 14. 7. 1860 Ivančice, + 24. 7. 1939 Praha) - český malíř, grafik a návrhář

Řekne-li se Mucha, zcela automaticky se nám vybaví pojem secese. Umělec začínal jako dekorační malíř - řemeslník, akademické vzdělání měl jen velmi kusé. Od roku 1887 žil v Paříži a zabýval se většinou drobnou tvorbou. Kreslil ilustrace do knih i časopisů, navrhoval obálky, záhlaví, exlibris, etikety, viněty a také plakáty. Jeden z nich, pro pařížskou herečku Sarah Bernhardtovou, mu přinesl světovou slávu.

Moravan Mucha musel projít dlouhou cestou plnou strázní od doby, kdy byl odmítnut při pokusu vstoupit na pražskou Akademii, až do podzimu roku 1887, kdy se usadil v Paříži. Ani zde však nevyšla jeho hvězda hned, ale trvalo sedm let, než se mu naskytla pravá příležitost. V té době zde pobýval i s dalšími českými výtvarníky - L. Maroldem, Jožkou Uprkou a dalšími. Na konci roku 1894 nakreslil narychlo portrét slavné herečky Sarah Bernhardtové, symbolu věčného ženství své doby. Z náhodné spolupráce vzešla smlouva, na jejímž základě pro ni kreslil v následujících letech i ostatní plakáty. Zanedlouho byl Mucha v Paříži prací přímo zavalen. Roku 1897 vystavoval Mucha v Praze. Výstava byla triumfem, ale jen dočasným. Nedlouho poté se jeho ornamentalismus stal doma terčem kritiky. Bezvýchodnost situace nakonec přinutila Muchu k odchodu do Ameriky, kde se chtěl věnovat pedagogické činnosti a ideové malbě.

Od roku 1904 působil střídavě v USA a ve Francii. Jeho tvorba je pro secesní umění tak příznačná, že okolo roku 1900 se mu v Paříži začalo říkat Le styl Mucha. Téhož roku byl na pařížské světové výstavě vyznamenán stříbrnou medailí a stužkou Čestné legie.

Do Prahy se malíř vrací roku 1910, aby se podílel na výzdobě Obecního domu. Tvrdým kritikem jeho práce se tehdy stal F. X. Šalda, který si plně uvědomoval propastnost mezi Muchovým stylem a cestou, kterou urazilo malířství u nás od Muchova odchodu do Ameriky. Už ze zámoří si malíř přinesl myšlenku Slovanské epopeje, kterou pak doma v cyklu 20 monumentálních pláten realizoval. V novém státě využil i své velké zkušenosti s dekorativní užitnou tvorbou a v práci se symboly při navrhování známek a bankovek dosáhl značné umělecké výše.
(pa)
Mucha J.: Kankán se svatozáří, Praha 1969; Wittlich P.: Česká secese, Praha 1982

MYDLÁŘ Jan (* 1572 Chrudim?, + 14. 3. 1664 Praha) - pražský kat

Dodnes zůstalo na dlažbě pražského Staroměstského náměstí vyznačeno místo, kde 21. června 1621 ztratilo na popravišti život 27 předních strůjců českého stavovského povstání proti Ferdinandu II. Krvavou exekuci vykonal pražský kat Jan Mydlář.

Pohodný a kat všech tří tehdejších pražských měst Jan Mydlář stál na počátku rozvětvené "katovské rodiny", působící v několika generacích po celých Čechách. Legenda, pramenící z jeho Pamětí a vytvořená v 19. století spisovatelem a žurnalistou Josefem Svátkem, vypráví o magistru lékařství pražské university, který se z nešťastné lásky stal katovým holomkem a pak předním popravčím Českého království. Faktem zůstává, že rod Mydlářů byl bohatý, neboť řemeslo (a kati bývali zároveň pohodnými) vynášelo, ale také, že byli na svou dobu nezvykle vzdělaní. Soupis majetku Jana Václava, syna a nástupce Jana Mydláře, uvádí totiž nejen mnoho cenností, ale i obrazy, a především množství vzácných knih.

Po synovi se stal údajně pražským katem i vnuk Jana Mydláře. Ten však sám skončil na popravišti jako tajný spojenec francouzských žhářů - tolik legenda. Archivy tvrdí, že pražským katem se po Janu Václavovi stal Jan Zelinker, snad díky tomu, že si vzal Kateřinu Mydlářovou, ovdovělou druhou manželku zakladatele rodu.
(pa)
Svátek J.: Paměti katovské rodiny Mydlářů v Praze, Praha 1970

MYSLBEK Josef Václav (* 20. 6. 1848 Praha, + 2. 6. 1922 tamtéž) - český sochař

Myslbek byl žákem Tomáše Seidana a V. Levého, vůdčím světlem na jeho umělecké dráze mu však bylo především dílo J. Mánesa. Od počátku se snažil vytvořit sochařský protějšek Mánesovým obrazům, slovanské typy, zhmotněnou národní myšlenku. Patřil ke generaci Národního divadla, byl nadšený buditel a své náměty čerpal v duchu doby z romanticky pojaté české historie, uměleckým projevem však nad své současníky vynikal. Jeho životním, nerozlučným přítelem se mu stal V. Hynais.

Druhou stranou jeho díla, ještě výraznější, byl monumentální realismus, do té doby v českém sochařství v takové síle neznámý. S tím souvisí i Myslbekův neobyčejně odpovědný přístup k práci. Každé jeho soše předcházely stovky náčrtů, studií, modelů. A někdy se stovky měnily v tisíce, vždyť na svém vrcholném díle - jezdecké soše sv. Václava na Václavském náměstí v Praze - pracoval plných 30 let. První návrh vypracoval již v roce 1887, netuše, že bude podobný záměr skutečně realizován. Václavova jezdecká socha byla doplněna sochami českých patronů (Ludmila, Vojtěch, Prokop, Anežka). Poslední socha pomníku (sv. Vojtěch) byla osazena až po Myslbekově smrti v roce 1924.

Myslbek se stal zakladatelem novodobého českého sochařství. Vyšel z romantických pozic a dospěl až k monumentálnímu neorenesančnímu projevu, transformujícímu antické ideály krásy do druhé poloviny 19. století. Svými sochami a plastikami získal Myslbek uznání již v raných počátcích své tvorby (např. Krucifix, který je mj. umístěn i v Paříži v chrámu Sacré-Coeur). Jeho sochy ozdobily nejen Národní divadlo, ale i vídeňský parlament, Palackého most v Praze: sousoší Lumír a Píseň (1888), Přemysl a Libuše (1892), Záboj a Slavoj (1895), Ctirad a Šárka (1897), dnes umístěné na Vyšehradě. Myslbekovy sochy nalezneme také v chrámu sv. Víta v Praze, na pražských hřbitovech a v parcích (například Pomník Karla Hynka Máchy na Petříně). Jeho busty předních osobností své doby - F. Palacký, J. Hlávka, B. Smetana, či jeho vlastní podobizna a řada dalších - dokazují, že byl i vynikajícím, jedinečným portrétistou.

Myslbek přivedl české sochařství na úroveň směle se srovnávající se světovým vývojem. Na Uměleckoprůmyslové škole (1885 až 1896) a na Akademii výtvarných umění (1896 až 1919) vychoval několik generací českých sochařů. V jeho díle však nepokračovali jen jeho přímí žáci Bohumil Kafka a Jan Štursa - zůstaneme-li pouze u těch nejvýznamnějších - ale české sochařství čerpá z Myslbekova odkazu dodnes.
(pa, jv)
Poche E.-Líbal D.-Reitharová E.-Wittlich P.: Praha národního probuzení, Praha 1980; Volavka V.: České malířství a sochařství XIX. století, Praha 1968

MYSLIVEČEK Josef (* 9. 3. 1737 Praha, + 4. 2. 1781 Řím) - český skladatel

Původem z mlynářské rodiny se měl i Josef Mysliveček stát mlynářem. Studoval nejprve matematiku a hydrauliku, stal se skutečně mlynářským mistrem, nakonec však rodinný mlýn postoupil mladšímu bratrovi a věnoval se plně hudbě.

Učil se nejprve v Praze kontrapunktu, pak kompozici u varhaníka Týnského chrámu Seyerta. Už po půlroce tu napsal šest symfonií, které mu přinesly první slávu.

Roku 1763 odchází do Benátek a brzy si získává celou Itálii. V Neapoli skládá u příležitosti králových narozenin operu Belleferonte, je zván z jednoho města do druhého. Zároveň v 70. letech udržuje přátelské styky s Mozartovou rodinou a sám Mozart si ho velice vážil. Všude je zbožňován, zahrnován poctami i zlatem. Získává tu proslulou přezdívku "il divino Boemo" (božský Čech; Italové si přeložili i jeho příjmení a zvali ho Venatorini) a horečně komponuje operu za operou. Celkem jich, kromě jiných děl, složil 30 až 40. Dosud se provozuje především jeho oratorium Abraham a Izák, z četných oper pak jen jednotlivé árie.

První neúspěch čekal Myslivečka v Neapoli, opera Armida tu propadla. Skladatel odešel do Říma, kde vlastnil skvostný palác, ale neúspěchy jej provázejí i sem. Stejně jako závratný byl jeho vzestup, je i propastný jeho pád.

Je nemocen, upadá fyzicky i duševně, dostává se do kruté bídy. Někdejší obdivovatelé na něj zapomínají, zadlužený, zklamaný nevděkem a zoufalý z neúspěchu umírá kdysi slávou a penězi zahrnovaný mistr prý doslova na slámě.

Mysliveček, předchůdce Mozartův, působil sice v cizině, jeho hudba však cele vyšla z českých kořenů. Proto je právem považován za největšího českého symfonika 18. století a vzor, na němž stavěly generace našich hudebníků. Jeho osobnost a osudy se staly i námětem několika beletristických děl - mezi jejichž autory (vedle dalších) - patřili i K. V. Rais, J. Arbes či František Kožík, Stanislav Suda pak v roce 1912 zkomponoval i operu Il divino Boemo.
(pa)
Poštolka M.: Josef Haydn a naše hudba 18. století, Praha 1961


Zpět na abecední vyhledávání