Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-K Zpět na abecední vyhledávání M->

LADISLAV POHROBEK (* 12. 2. 1440, + 23. 11. 1457 Praha) - český a uherský král z dynastie Habsburků

Syn Albrechta II. a Alžběty Lucemburské, který se narodil po smrti svého otce (+ 27. října 1439 - odtud přízvisko Pohrobek), se stal už roku 1452 uherským králem a 28. 10. 1453 byl zvolen za českého krále. V době jeho nezletilosti vykonával správu země v Čechách Jiří z Poděbrad, zvolený za zemského správce na sněmu v roce 1452, v Uhrách Jan Hunyady. Ladislav se zdržoval téměř výhradně mimo Čechy, ke kterým jako ke "kacířské zemi" nikdy nepřilnul, a tak faktické řízení země nadále zůstávalo v Jiříkových rukách. Ten provedl řadu opatření směřujících k upevnění královské moci i korunního majetku. Neopomněl ale ani rozšiřovat své statky, a tak se nejen mocensky, ale i majetkem stal první osobou po králi. Již v té době rozvíjel Jiří vlastní vladařskou koncepci, která se sice opírala o kališnická města a nižší šlechtu, ale snažila se i o rovnováhu mezi skupinami kališnického a katolického panstva a o toleranci obou vyznání. Jako zkušený a obratný politik si Jiří z Poděbrad získával také skutečné i možné odpůrce tím, že jim napomáhal k výnosným místům a předním úřadům.

Král Ladislav se na neustálé naléhání českých stavů vrátil do Prahy až v roce 1457, v době přípravy jeho svatby s francouzskou princeznou. Poselstvo žádající francouzského krále Karla VII. o ruku princezny vedl Zdeněk ze Šternberka. S kladnou odpovědí se vrátil do Čech, ale zde jej již čekala zpráva o náhlém úmrtí mladého krále, který zemřel 23. listopadu 1457. Příčina smrti sedmnáctiletého Ladislava Pohrobka zůstala prakticky nevyjasněna dodnes a už současníci upozorňovali, že největší prospěch z ní měl zemský správce a budoucí český král Jiří z Poděbrad.
(kk)
Urbánek R.: Konec Ladislava Pohrobka, Praha 1924; Macek J.: Jiří z Poděbrad, Praha 1967; Klučina P.: České země za Jiřího z Poděbrad a Jagellovců, Praha 1994

LANGER Josef (* 25. 12. 1650 Lanškroun, + 19. 3. 1711 Litomyšl) - český piaristický vědec, matematik a astronom

Piaristou se stal roku 1668, kdy přijal řádové jméno Athanasius a vyučoval na různých gymnáziích matematice a jiným vědám, a to především v Litomyšli. Vedle toho se po celý život zajímal o astronomii. Byl živým dokladem toho, že v piaristickém řádu, který se věnoval vzdělávání, v této době působila celá řada významných osobností, především matematiků, filosofů a historiků, kteří se snažili reformovat a v souladu s dobou modernizovat učení na církevních školách.

Langer sestavil po svých astronomických pozorováních tabulky pro určení pohybu Slunce, Měsíce, planet Saturn, Jupiter, Mars a zabýval se otázkami spojenými se zatměním Slunce a Měsíce. Svá astronomická zjištění a tabulky poslal generálovi řádu do Říma. Tím se však dostal do sporu ohledně dat stanovujících velikonoční svátky, když narazil na jedno z církevních dogmat, protože křesťané slaví velikonoční dny po prvním jarním úplňku, aby se odlišovali od Židů. Na základě vyvolané diskuse vytvořil Langer reformní kalendář, který měl platnost až do roku 3000. O jeho smrti se traduje, že si ji sám přesně stanovil na 19. 3. 1711 na 9 hodin 30 minut a ráno tohoto dne skutečně skonal.

Zachovala se po něm řada rukopisných latinsky psaných děl věnovaných astronomii (např. Theoria motuum Solis et Lunae, Methodus resolvendi quaevis triangula tam plana quam Sphaerica in ordine ad supputandos motus ...).

Jeho nejvýznamnějším žákem a pokračovatelem v matematické a astronomické činnosti byl Stanislav z Častolovic.
(jv)
Zemek M.-Bombera J.-Filip A.: Piaristé v Čechách, na Moravě a ve Slezsku 1631 až 1950, Prievidza 1992

LANNA Vojtěch (* 29. 5. 1836 Praha, + 31. 1. 1909 Meran) - český průmyslník a mecenáš

Vojtěch Lanna se narodil v rodině jednoho z nejvýznamnějších českých průmyslníků a podnikatelů první poloviny 19. století, mj. zakladatele kladenských dolů a železáren, stavitele Buštěhradské dráhy a iniciátora splavnění českých řek, především Vltavy. Sám se po studiích plně věnoval pokračování v průmyslové a stavební činnosti svého otce.

Nehynoucí zásluhy si však získal především svou štědrou podporou české vědy a umění. Byl členem Společnosti vlasteneckých přátel umění, Krasoumné jednoty, funkcionářem kuratoria Uměleckoprůmyslového muzea i předsedou výkonného výboru muzejního. Všechny tyto instituce podporoval jak finančně, tak četnými umělecky hodnotnými dary. Obrazárnu Společnosti například obohatil cennou sbírkou kreseb J. Mánesa, jehož byl mecenášem. Sám Lanna vlastnil vynikající umělecké sbírky. Roku 1877 byl vyznamenán řádem Františka Josefa a roku 1897 zvolen doživotním členem panské sněmovny.
(pa)
Žákavec T.: Lanna. Příspěvek k dějinám hospodářského vývoje v Čechách a Československu, Praha 1936

LAUB Ferdinand (* 19. 1. 1832 Praha, + 17. 3. 1875 Gries u Bolzana, Itálie) - český houslista

Jeden z nejslavnějších českých houslistů 19. století pocházel ze známé pražské hudebnické rodiny. Již v devíti letech oslnil při svém prvním veřejném vystoupení v hostinci U Doušů na dnešním Václavském náměstí v Praze posluchače čistotou své hry a precizností interpretace. A v deseti letech už měl samostatný koncert ve Stavovském divadle v Praze.

Po studiích na pražské konzervatoři (1843 až 1846) přihlíželi jeho absolventskému koncertu takové hudební veličiny jako Franz Liszt a Hector Berlioz. Arcivévoda Štěpán Habsburský mu daroval vynikající housle od výrobce Amatiho. Následujícího roku se Laub odebral do Vídně, kde často vystupoval i na dvoře císaře Ferdinanda Dobrotivého.

Vídeň opustil v roce 1850, kdy se vydal na turné po Evropě. Jeho koncerty představovaly nepřetržitý řetěz triumfů. Delší dobu působil ve Výmaru, v Berlíně, kde byl 1855-62 profesorem konzervatoře, Akademie hudebních umění, koncertním mistrem dvorní opery, ale i zakladatelem vynikajícího kvarteta. Na cestě do Švédska se roku 1860 setkává v Göteborgu s B. Smetanou a pořádá s ním dva koncerty a uzavírá upřímné přátelství. Významné bylo i Laubovo působení v Moskvě, kde v letech 1866-74 učil na konzervatoři a vychoval řadu známých ruských hudebníků. Zároveň byl i primáriem Ruské hudební společnosti a Čajkovskij si poznamenal, že je "největším houslistou své doby". Přesto se vždy vracel ze svých cest do vlasti. Poutal ho k ní i zvláštní vztah k Chrudimi a Praze. Tentokrát z Ruska už přijížděl nemocný. Cestou do Itálie, kde se chtěl léčit, umírá. Pohřben je na Vyšehradě.

F. Laub se uplatnil především jako výjimečný sólista, ale rád hrál se svým kvartetem. Interpretoval hudbu klasickou i soudobou, nejraději však romantickou hudbu Josepha Haydna, kterou miloval pro její citovost. Laubova hra byla ceněna nejenom pro bravurní, čisté a precizní provedení, ale především pro hlubokou oduševnělost přednesu a jedinečné vystižení vnitřního obsahu děl, ale i nádech elegičnosti, což bylo mnohdy spojováno s jeho slovanskou povahou.

Skladatelsky byl Laub činný jen málo, přesto však po sobě zanechal nezapomenutelnou Polonésu. Známý je i kvartet cis-moll pro smyčcové obsazení, ale Koncert pro housle a orchestr a-moll se nedochoval. Výjimečně psal i básně, jeho žena byla zpěvačka a syn se po vzoru rodičů stal učitelem hudby a hudebním skladatelem.

Laub vlastnil mezi mnoha cennými nástroji i housle od Stradivariho, které zdědil jeho syn, který je prodal.

Od roku 1871 téměř nekoncertoval, neboť byl vážně nemocen. Léčil se v Karlových Varech a posléze v Gries, kde také zemřel.
(jv)
Šich B.: Ferdinand Laub, Praha 1951; Ginzburg L.: Ferdinand Laub, Moskva 1951

LAUDON (Loudon) Ernst Gideon von (* 1716 nebo 1717 Tootzen, dnes Tootsi, Estonsko, + 14. 7. 1790 Nový Jičín) - rakouský vojevůdce

Jeden z nejschopnějších rakouských vojevůdců pocházel z chudé šlechtické rodiny skotského původu, odedávna usazené v Livonsku. Zprvu působil v ruských službách, ale z nesouhlasu s poměry v ruské armádě z nich vystoupil. Ucházel se o vstup do služeb pruských, byl však odmítnut. Od roku 1742 působil v rakouské armádě, ale ani tam to neměl lehké.

Postup mu přinesla teprve sedmiletá válka (1756-63). Poprvé se proslavil jako velitel malého oddílu, jenž u Domašova odvážně přepadl transport vezoucí zásoby pruskému králi obléhajícímu Olomouc. Účastnil se mnoha bitev (Kolín, Hochkirch, Kunnersdorf, Landshut, Lehnice), dobyl Kladsko a Svídnici. Měl však neustálé konflikty se svými těžkopádnými nadřízenými, neboť prosazoval ofenzívní strategii.

I když byl po skončení války jmenován polním zbrojmistrem, odešel na čas do ústraní. Již v roce 1759 se usadil v Čechách. Znovu se proslavil ve válce proti Turkům v letech 1788 až 1789, kdy se mu podařilo dobýt Bělehrad. Byl jmenován generalissimem a vrchním velitelem rakouského vojska.

U vojska patřil k nejpopulárnějším velitelům. Jednak díky tomu, že jeho kariéra byla dílem jeho vlastních schopností, jednak pro skutečnost, že nikdy nebyl oblíben u dvorských kruhů.
(mp)
Bělina P.: Generál Laudon. Život ve službách Marie Terezie a Josefa II., Praha 1993

LEHOCKÝ Emanuel (* 4. 1. 1876 Osuská, + 24. 9. 1930 Bratislava) - slovenský politik

Když uherská vláda koncem 90. let 19. století zlikvidovala v Budapešti hlavní středisko počínajícího slovenského sociálně demokratického hnutí, sehráli v dalším období rozhodující úlohu bratislavští socialisté, soustředění ve slovenské sekci spolku Napred. Hlavní osobností byl krejčovský pomocník, od roku 1902 úředník nemocenské pokladny E. Lehocký.

Na XI. sjezdu strany v dubnu 1904 založili slovenští delegáti vedení Lehockým Ústredný výbor organizácie slovenského robotníctva. V čele s Lehockým vyvíjel aktivní činnost a díky jemu a finanční pomoci českých socialistů vyšly 1. října 1904 Slovenské robotnícke noviny. Vycházely měsíčně a jejich redaktorem byl E. Lehocký. (V roce 1906 byly doplněny dalším měsíčníkem Napred, redigovaným též Lehockým, a roku 1909 oba časopisy splynuly v týdeník Robotnícke noviny.)

Lehocký měl hlavní podíl i na vzniku Slovenské sociálně demokratické strany v červnu 1905. Stál na čele jejího výkonného výboru od vzniku až do sloučení s českou stranou v prosinci 1918, a s ním jsou proto spojeny všechny úspěchy i slabiny strany v této době.

Slovenská sociální demokracie vznikla za pomoci a účasti českých sociálních demokratů, s nimiž udržovala trvalé přátelské styky. Lehocký sám byl oddaným přívržencem česko-slovenské spolupráce a patřil mezi ty politiky, kteří se v roce 1918 jednoznačně vyslovili pro spojení Slováků a Čechů v jednom státě. Za sociální demokracii se aktivně účastnil příprav shromáždění představitelů slovenského politického života v Martině 30. října 1918. Byl zde také zvolen členem Slovenské národní rady a jejího výkonného výboru.

Když bylo v prosinci 1918 vytvořeno Šrobárovo ministerstvo s plnou mocí pro Slovensko, zastával v něm Lehocký funkci referenta sociální péče. V letech 1918-25 byl poslancem Národního shromáždění a od roku 1919 ředitelem dělnické pojišťovny.
(jk)
Provazník D.: Robotnícke hnutie v Bratislave 1918-1929, Bratislava 1969; Dejiny Slovenska 4, Bratislava 1986

LEOPOLD I. (* 9. 6. 1640, + 5. 5. 1705) - český a uherský král a císař římskoněmecký z dynastie Habsburků

Téměř půlstoletí trvající vláda Leopolda I. (1657-1705) byla z valné části vyplněna válkami s Turky, uherskými povstalci (Ferenc Wesselényi, Imre Thököly, František II. Rákóczi) a v posledních letech vlády i s Francií o tzv. dědictví španělské. Války vyčerpávaly monarchii a přivedly ji do stavu chronické finanční krize. Vídeňská vláda hledala východisko ze situace především ve zvyšování berní a zavádění dalších forem zdanění, které mimořádně těžce postihovaly české země. Především samotné Čechy byly těmito daněmi přetěžovány. V praxi docházelo k posilování centrální moci a absolutistické vlády na úkor zemských úřadů. To všechno spolu s preferováním rakouských zemí odsunovalo Čechy do postavení provincie. Dál pokračoval proces rekatolizace, odnárodňování šlechty a úpadku duchovní kultury. V důsledku snížení počtu obyvatelstva za třicetileté války, a zejména v souvislosti s rozvojem panského velkostatku docházelo v této době i k utužování nevolnictví. Velké povstání nevolníků v Čechách v roce 1680 přimělo sice Leopolda I. vydat robotní patent, ale významnější změny v postavení nevolníků nepřinesl. Koncem 17. století začaly v českých zemích a na Slovensku vznikat první manufaktury. Podpory ze strany panovníka, stejně jako dalším snahám o nové směry hospodářské politiky (merkantilismus), se jim nedostávalo.

Leopold byl druhorozený syn císaře Ferdinanda III. a Marie Anny Španělské. Vychován byl jezuity a původně byl určen k duchovnímu stavu. Po smrti svého staršího bratra Ferdinanda IV. (1654) se stal následníkem trůnu. V roce 1655 byl zvolen králem uherským, roku 1656 českým a po smrti svého otce (1657) se ujal vlády v celé habsburské monarchii. O rok později se stal císařem římským. K vládě neměl valné předpoklady a události spíše sledoval než řídil. Byl nerozhodný a kolísavý, ale střízlivý a pracovitý, zbožný a prostý. Miloval umění a byl velký bibliofil. Česky neuměl, německy hovořil jen špatně. Jazykem jeho dvora byla italština. Byl třikrát ženat a měl dva syny a tři dcery. Vládu po něm nastoupil jeho starší syn Josef.
(jk)
Rezek A.: Dějiny Čech a Moravy nové doby. Vladaření císaře a krále Leopolda I., Praha 1893; Lněničková J.: České země v době baroka, Praha 1994

LEOPOLD II. (* 5. 5. 1747, + 1. 3. 1792 Vídeň) - český a uherský král

Leopold byl synem Marie Terezie a Františka Štěpána Lotrinského a mladším bratrem Josefa II. Po otcově smrti (1765) se stal vévodou toskánským a po Josefově smrti 20. února 1790 se ujal vlády v habsburské monarchii.

Leopold měl stejné osvícenské názory na společnost, úlohu státu a panovníka jako Josef II. Nedosahoval velikosti a rozhodnosti svého bratra, měl však některé, pro politika velmi potřebné vlastnosti, které Josefovi chyběly. Dovedl střízlivě oceňovat situaci, rozhodoval vždy po zralé úvaze, byl opatrný a schopný pružně reagovat. Osvojil si i umění přetvářky a diplomatického pokrytectví. Všechny tyto vlastnosti osvědčil již v době pětadvacetileté vlády v Toskánsku, kde vcelku hladce prosadil osvícenské reformy. Plně je pak uplatnil po převzetí moci v monarchii, když musel překonávat velké těžkosti, které se nakupily v posledních letech Josefovy vlády.

Leopold zrušil berní a urbariální reformu, která vyvolala rozhořčený odpor šlechty, a vyzval stavy, aby formulovaly své požadavky a stížnosti. Ústupky katolické církvi učinil tím, že zrušil Josefem vytvořené generální semináře pro výchovu kněží a obnovil i některé kláštery. Obratným jednáním se stavy v jednotlivých zemích se mu podařilo potlačit odpor opozičních sil a uklidnit poměry v říši, při zachování hlavních reforem předcházejícího období. K vnitřnímu upevnění monarchie přispělo i jeho ukončení války s Tureckem v srpnu 1791.

Doba vlády Leopolda II. je obvykle považována za období éry osvícenského absolutismu v habsburské monarchii. Někteří historikové ji však zařazují spíše na začátek éry režimu Františka I. Složitost situace i krátkost Leopoldovy vlády ztěžují jednoznačné hodnocení.

Josefovu snahu o omezení pravomoci a úlohy jednotlivých zemí monarchie provázelo odmítání korunovace za českého či uherského krále. Leopold však již v dubnu 1790 delegaci českých stavů korunovaci slíbil. Po okázalém uvítání v Praze pak byl 6. září 1791 korunován za českého krále. Korunovační slavnosti byly spojeny s řadou velkých společenských akcí. Leopold pobyl v Praze měsíc a ukazoval svoji laskavou tvář. Navštívil mj. průmyslovou výstavu v Klementinu uspořádanou na jeho počest a zúčastnil se slavnostního zasedání Královské české společnosti nauk, kde se na něj obrátil s jazykovými požadavky J. Dobrovský. Jeho návštěva posílila naděje a sebevědomí nejen českých stavů, ale i českých vlastenců.
(jk)
Prášek J. V.: Panování císaře a krále Leopolda II., Praha 1904; Kočí J.: České národní obrození, Praha 1976; Lněničková J.: České země v době osvícenství, Praha 1995

z LEVOČE Pavel (* 1470/80, + před 1542) - slovenský řezbář a sochař

Dodnes se můžeme obdivovat klenotu vrcholné gotiky, vyřezávanému oltáři Mistra Pavla v kostele sv. Jakuba v Levoči. Toto nádherné dílo vzniklo v letech 1508-22 a jen svými rozměry (je vysoký 18,62 m) převyšuje všechna dochovaná díla tohoto druhu na světě.

O autorovi mnoho nevíme. Z epitafu rodiny kameníka Martina Urbanovitze v levočském kostele máme svědectví, že Mistr Pavel ("dominus Paulus sculptor") byl skutečně řezbářem hlavního oltáře, dále pak už jen, že byl trvale usedlý v Levoči, ženatý a měl dceru Margitu.

Ani další pouhé čtyři dochované písemné záznamy nám mnoho neprozradí. Bezpečně víme jen to, že žil ve městě již před rokem 1515, byl poměrně zámožným měšťanem a členem městské rady a zemřel před rokem 1542, zanechav po sobě vdovu.

Oč skoupější jsou písemnosti, o to výmluvnější je však dílo, kterým umělec promlouvá až do dnešních dnů.
(pa)
Kotrba V.: Unitas in Pluralite. Životní veledílo Pavla z Levoče, Praha 1968

LEVÝ Václav (* 14. 9. 1820 Nebřežany u Kralovic, + 30. 4. 1870 Praha) - český sochař

Životní i umělecký úděl prvního českého moderního sochaře Václava Levého nebyl jednoduchý. Jeho počátky jsou úzce spjaty s lidovým uměním. Byl truhlářským učněm, kuchařem, lidovým řezbářem. První sochařská díla vytvořil ve skalách v lese u Liběchova. Jako samouk (u svého prvního učitele sochařství strávil snad jen čtyři neděle) nevšedního nadání vycházel plně z vynikajícího odkazu mistrů českého baroka.

Na popud mecenáše, majitele liběchovského statku Antonína Veitha, odchází Levý studovat do Mnichova, po návratu do Prahy však zjišťuje, že vlastně nemá co dělat. Za pět let tento nejschopnější sochař vytvoří pouhé dvě sochy - v Čechách není pro sochaře práce. A tak Levý na dvanáct let odchází do Říma. Tady se umělecky prosadí, ale české sochařství tak ztrácí hned na počátku rozvoje svého nejvýraznějšího představitele. Mistrova římská díla nabývají na monumentálnosti, získávají vzácnou formální ušlechtilost, ale silná ryzí osobitost autorova, tak znějící z jeho rané tvorby, tu bezděčně mizí. Po návratu z Říma zbývají Levému necelé čtyři roky života, ale právě v nich se stává prvním učitelem a starším spolupracovníkem J. V. Myslbeka.
(pa)
Černá M.: Václav Levý, Praha 1964

z LICHTENŠTEJNA Karel kníže (* 1569, + 12. 2. 1627 Praha) - moravský šlechtic

Popravy, konfiskace majetku, násilná rekatolizace a emigrace - takové byly bezprostřední důsledky bělohorské porážky českého stavovského povstání 1618-20. Ústřední postavou a vykonavatelem pobělohorské politiky v Čechách se stal Karel z Lichtenštejna.

Pocházel ze štýrské luteránské rodiny, která se koncem 16. století zakoupila na Moravě. Po studiích a cestách po západní Evropě se bohatě oženil s dědičkou pánů z Boskovic a patřil k největším magnátům na Moravě, kde zastával různé stavovské úřady. V roce 1599 přestoupil od jednoty bratrské ke katolictví. Do popředí se vyšvihl obrovskými půjčkami císaři Rudolfu II. a v roce 1600 přišel k jeho dvoru do Prahy. Stal se členem tajné rady, nejvyšším hofmistrem a nějakou dobu i hlavním Rudolfovým důvěrníkem. V roce 1607 upadl u císaře v nemilost a vrátil se na Moravu. Za dynastické krize mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem se přiklonil k Matyášovi a spolu s Karlem starším ze Žerotína strhl na jaře 1608 na jeho stranu moravské stavy. Za odměnu dostal od Matyáše vévodství opavské a knížecí titul. V roce 1619 po vítězství stoupenců českého stavovského povstání na Moravě ujel do Vídně a bojoval proti českým stavům. Účastnil se i bitvy na Bílé hoře. V listopadu 1620 ho Ferdinand II. pověřil správou Čech. Předsedal mimořádnému soudnímu tribunálu, stál v čele komise pověřené konfiskací a rozprodejem majetku všech skutečných i domnělých účastníků povstání a byl i iniciátorem a členem mincovního konsorcia, které za vysoké půjčky císaři převzalo správu mincovnictví v Čechách a přivedlo zemi k finančnímu rozvratu.

Lichtenštejn byl mimořádně schopný, ale také mimořádně bezohledný, zištný a vůbec proslulý nedostatkem charakteru. Ale nebyl fanatik a střízlivě posuzoval lidi i události. Zejména zpočátku byl pro opatrnější postup vůči povstalcům, nic nepodnikal z vlastní iniciativy, naopak varoval císaře před spěchem. Svého postavení však vydatně využil k vlastnímu obohacení a při machinacích s konfiskáty neváhal připravit o milióny ani královskou pokladnu.
(jk)
Stloukal K.: Karel z Lichtenštejna a jeho účast na vládě Rudolfa II. (1596-1607), Praha 1912; Polišenský J.: Třicetiletá válka a český národ, Praha 1960

z LIPÉ Jindřich (+ 26. 8. 1329) - český šlechtic a politik

Jindřich z Lipé, "pověstný svou udatností", byl předním vůdcem skupiny šlechticů, která prosazovala roku 1306 Rudolfa Habsburského na český trůn. Získal silné mocenské postavení, a to ještě posílil v prvním období vlády Jana Lucemburského, který nepobýval v Čechách často. Jindřich je z této doby označován za nekorunovaného českého krále. Byl jmenován zemským hejtmanem a postavení zemského hejtmana na Moravě si podržel nepřetržitě až do své smrti 1329. Zdržoval se v Brně, kde si společně s Eliškou Rejčkou, vdovou po Václavu II. a Rudolfu Habsburském, dříve českou královnou, zřídil vlastní vladařský dvůr. Do Brna svolával dokonce kolokvia, šlechtická sněmovní a soudní shromáždění, což bylo jinak pouze právo královo.

Jindřich z Lipé jako obratný a bystrý politik získal svým vystupováním i rozhodností přízeň Jana Lucemburského, díky kterému zaujal úřad královského podkomořího a nabyl rozhodujícího vlivu nad královskou komorou. Jeho postavení a pravděpodobně i přílišné sebevědomí vyvolalo však nelibost až nenávist u řady šlechticů. Proti Jindřichovi z Lipé se ostře postavila skupina pánů vedená Vilémem Zajícem z Valdeka.

V té době byl Jindřich z Lipé obviněn z připravovaného mocenského převratu proti králi. Jan Lucemburský vykonstruovanému obvinění, za nímž je třeba hledat Elišku Přemyslovnu i Viléma Zajíce z Valdeka, uvěřil a dal 26. října 1315 Jindřicha zatknout a uvěznit na hradě Týřově. Přívrženci Jindřicha však chystali odvetu. Celý spor byl ukončen kompromisem mezi králem a šlechtickou skupinou Jindřicha z Lipé, kterému se podařilo znovu získat své postavení i přízeň krále. S tím se ale nesmířila královna Eliška. Jindřich však využil neshod v manželském královském páru a namluvil králi, že je proti němu připravováno spiknutí, v němž se ho Eliška pokusí zbavit trůnu ve prospěch malého Václava (Karla IV.). Eliška Přemyslovna žila v té době se svými dětmi na hradě Lokti a její schůzky s Vilémem Zajícem z Valdeka zde přesvědčily krále, že jde skutečně o přípravu spiknutí. Pána z Valdeka zbavil úřadu, Elišku vykázal na hrad Mělník a izoloval ji od prvorozeného syna Václava i dalších dětí.

Jindřichovi z Lipé pak král po dobu nepřítomnosti svěřoval znovu správu země. Vliv a mocenské postavení si Jindřich udržel až do své smrti v roce 1329.
(kk)
Fiala Z.: Předhusitské Čechy 1310-1419, Praha 1968; Halada J.: Lexikon české šlechty, I., Praha 1992

LIŠKA Jan Kryštof (* okolo r. 1650 Vratislav, + 23. 8. 1712 Lubuš) - český malíř

J. K. Liška je jedním z těch umělců, kteří stavěli cestu k vrcholům českého baroka a zároveň se jejich dílo stalo východiskem rokokové malby. Byl synem královského úředníka a kancelisty lubušského kláštera. Po manželově smrti se Liškova matka znovu provdala za významného malíře Michaela Lucase Willmanna, který se chlapce velmi vřele ujal. Věnoval se plně jeho malířskému školení, a umožnil mu dokonce dlouhodobou studijní cestu po Itálii. O skutečně dobrých vztazích mezi otčímem a nevlastním synem svědčí nakonec i velice úzká spolupráce obou umělců, trvající prakticky až do Willmannovy smrti.

Po počátečním působení v otčímově dílně přichází Liška okolo roku 1689 do Prahy již jako umělecká osobnost. Zde nalézá řadu přátel, ale i nepřátel ve vedení cechu, s nímž má dlouhodobé nesrovnalosti. Zde také vznikají jeho nejvýznamnější práce. Spojoval v sobě Willmannovo severské umělecké zaměření s poznatky italskými, jeho mentalita však plně odpovídala českému prostředí. Po dlouhou dobu a zcela neprávem byl Liška opomíjen a považován pouze za následovníka svého otčíma, bez vlastního uměleckého vkladu. Do tohoto postavení byl uvržen dobovými materiály, v nichž se objevovaly formulace "syn není otec", či že má "nedostatečnou zkušenost a mladistvou nevyrovnanost", byť mu bylo již padesát (!) let. Postihl ho běžný úděl synů slavných otců. Přesto však je jeho malba, na rozdíl od otcovy, plná dymanického vzruchu, lyrismu a nečekaných zvratů. Jeho rukopis lze nalézt ostatně i v dílech jeho otce. Věnuje se, jak je v té době zákonité, především náboženským motivům. K vrcholům jeho malířské tvorby patří Stigmatizace sv. Františka a Nanebevzetí P. Marie z pražského křižovnického kostela. Liškův vliv zasáhl široký okruh malířů, nejvýznačnějším žákem (především v oboru fresky) byl V. V. Reiner, ale s ohlasem jeho díla se setkáme i u samotného Brandla.
(pa)
Neuman J.: Jan Kryštof Liška, 1-2, Umění 15, 1967, 135-176, 260-311; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

z LOBKOVIC Jiří Kristián kníže (* 14. 5. 1835 Vídeň, + 22. 12. 1908 Praha) - český šlechtic a politik

Po studiích vstoupil do státní služby, ale pro nesouhlas se Schmerlingovou politikou se jí záhy vzdal a věnoval se cestování a správě svých rozsáhlých statků. Od šedesátých let se účastnil politického života jako jeden z vůdčích představitelů české konzervativní šlechty. V letech 1865-72 a 1883-1907 zasedal na zemském sněmu, čtyři roky byl poslancem říšské rady (1879-83), od roku 1883 dědičným členem panské sněmovny. V letech 1871-72 a 1883-1907 byl zemským maršálkem Českého království.

V roce 1871 se účastnil jednání s premiérem Hohenwarthem o možném rakousko-českém vyrovnání. Po ztroskotání jednání pronesl v zemském sněmu jménem státoprávní šlechty památná slova: "Nevíme, jaká bude doba nejbližší příští, tolik však víme, že právo musí zůstati právem a že těch, kteří si je umínili hájiti, vítězství minouti nemůže. Mám přesvědčení, že navzdor všem překážkám nadejde konečně doba, kdy Království české vstoupí v práva jemu patřičná." Po punktacích (1890-93), jichž se aktivně účastnil, ustupoval jeho reálný politický vliv.
(mp)

z LOBKOVIC Jiří Popel (* asi 1551, + 28. 5. 1607 Loket) - český šlechtic a politik

Jiří Popel, příslušník starobylého rodu Lobkoviců, jakéhosi severočeského mocenského protějšku jihočeských Rožmberků, začal svou kariéru u dvora Ferdinanda Tyrolského, strýce císaře Rudolfa II. Záhy se dostal k císařskému dvoru a od 80. let 16. století zastával řadu vysokých funkcí (nejvyšší sudí, nejvyšší komorník, nejvyšší hofmistr). Hlásil se k mladé, radikální a nesnášenlivé katolické generaci, provádějící útočnou a bezohlednou protireformační politiku. Byl chytrý a nesmírně ambiciózní politik s přepjatým sebevědomím a pomýšlel i na nejvyšší světské a duchovní hodnosti. Papežští nunciové ho chválili a podporovali. Avšak císař Rudolf měl k radikálům na obou stranách stále větší nechuť a proti všeobecnému očekávání nejmenoval Jiřího Lobkovice po smrti Viléma z Rožmberka (1592) do nejvyšší funkce, tj. do úřadu nejvyššího purkrabího. Snad z rozhořčení a ze snahy donutit císaře k povolnosti (konkrétní cíl Lobkovicův nebyl nikomu zcela jasný) zosnoval Jiří proti Rudolfovi opozici na zemském sněmu na jaře 1593. Jako předseda sněmu dal namísto císařovy propozice na pořad jednání "stížný spis" proti císaři. Sněm se nakonec rozešel, aniž schválil císařovy požadavky. Při vyšetřování bylo dokázáno, že původcem spisu a organizátorem opozice na sněmu, zřejmě na Jiřího popud, byl jeho bratr Ladislav. Ten před zahájením soudu uprchl ze země a v nepřítomnosti byl odsouzen ke ztrátě života, cti i majetku. Odpůrci Lobkoviců pak zahájili ostrou kampaň proti Jiřímu, kterého císař v únoru 1594 obeslal před soud "pro zradu, podvod a urážku majestátu". Lobkovic se poddal císaři na milost a nemilost, a tak byl bez procesu odsouzen císařem k trestu smrti, který mu však byl za několik dní změněn v doživotní žalář. Lobkovic byl uvězněn na hradě Líčkově, pak v Kladsku a nakonec na hradě Lokti, kde zemřel. Vyprávělo se však, že byl na císařův rozkaz tajně popraven.
(jk)
Janáček J.: Pád Rudolfa II., Praha 1973

z LOBKOVIC Polyxena (Polexina) (* 1567, + 24. 5. 1642) - česká šlechtična

Snad každý zná pražské Jezulátko, voskovou sošku umístěnou v kostele karmelitánů u Panny Marie Vítězné a obdařenou mnoha dary, kterou věnovala kostelu právě paní Polyxena v roce 1628.

Dcera prošpanělsky orientovaného Vratislava z Pernštejna byla proslavena svou krásou (po matce), zbožností, chytrostí a schopností orientovat se v současných politických problémech. Politické nadání zdědila zajisté po otci. Nábožensky vyhraněná ortodoxní katolička Polyxena ráda vyzdvihovala své příbuzenské spojení se Španělskem. Její tvář, i v dětském věku, známe z několika obrazů tzv. roudnické sbírky.

Poprvé byla provdána roku 1587, tedy jako dvacetiletá, za předního českého šlechtice pana Viléma z Rožmberka, jehož byla již čtvrtou manželkou, ale již roku 1592 ovdověla. Podle popisu kronikáře Václava Březana to byla velmi slavná svatba. Oslavy se účastnil sám císař Rudolf II. a byly při ní rozhazovány peníze chudému lidu a v Praze pořádána velká hostina.

Po smrti manžela se Polyxena velmi angažovala v zachování rožmberského rodu a nabádala Petra Voka, aby adoptoval nějakého mužského příbuzného, nejraději z rodu italských Orsinů.

Teprve roku 1603 se paní Polyxena provdala podruhé, za Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, nejvyššího kancléře Českého království, kterého také přežila.

Na to, že byla ženou, zaujímala ve své době v Praze významné společenské postavení. Po smrti své matky Marie Manrique starší z Pernštejna převzala vedení postupně celé rodiny a i "španělského kroužku" na císařském dvoře. Stýkala se často se španělským vyslancem v Praze San Clementem, jež si velmi vážil jejích politických úsudků a znalostí českého prostředí. Uvádí se, že paní Polyxenu dokonce považoval za světici, neboť ji viděl konat zázraky. Svými vazbami na španělský jih zavázala i rodinu svého druhého manžela.

V době stavovského povstání a následné válce stála na straně katolických stavů. Dokonce byla jediná, kdo byl ochoten ukrýt po defenestraci ve svém paláci z okna vyhozené místodržící Slavatu a Martinice a poskytnout jim pomoc.
(jv)
Chudoba B.: Španělé na Bílé hoře, Praha 1945; Janáček J.: Ženy české renesance, Praha 1976; Březan V.: Životy posledních Rožmberků, Praha 1985; Vorel. P.: Pernštejnové v českých dějinách, Pardubice 1995

z LOBKOVIC Václav Eusebius, vévoda zaháňský (* 20. 1. 1609, + 22. 4. 1677 Roudnice nad Labem) - český šlechtic a politik

Pocházel ze staročeského vladyckého, později panského rodu, o němž první zmínky pocházejí ze 14. století. Syn horlivého katolíka a nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic a Polyxeny, ovdovělé z Rožmberka, rozené z Pernštejna, jež přinesla rodu Roudnici nad Labem a rozsáhlý majetek. Dostalo se mu pečlivého vzdělání a roku 1631 vstoupil do císařské armády. Přestože dosáhl v armádě vysokého postavení, proslul především jako politik a diplomat.

Získal si důvěru císaře Leopolda I., jenž ho roku 1657 jmenoval presidentem dvorské rady, roku 1665 pak nejvyšším hofmistrem. Jako první ministr vládl od roku 1669 skoro neomezeně. Byl stoupencem spojenectví s Francií, za což si vysloužil nepřátelství španělské strany u vídeňského dvora. Na její nátlak upadl v roce 1674 u císaře v nemilost, byl zatčen a internován na Roudnici.
(mp)

z LOBKOVIC Zdeněk Vojtěch Popel kníže (* 15. 8. 1568, + 16. 6. 1628 Vídeň) - český šlechtic

V roce 1599 provedl císař Rudolf II. na naléhání papežského nuncia Spinelliho radikální změny v obsazení zemských úřadů v Čechách. Do jejich čela postavil představitele bojovné protireformační generace katolíků, odchovaných jezuity a podporovaných papežskou kurií a madridským dvorem. Tehdy byl jmenován nejvyšším kancléřem Českého království Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, muž vysoce vzdělaný, s mimořádnými jazykovými znalostmi a stejně fanaticky zaujatý jako schopný. Díky těmto předpokladům se stal světskou hlavou českých katolíků a strůjcem jejich útočné protireformační politiky. "Protestanté ho nenáviděli a báli se ho." (Denis)

Pocházel z nepříliš zámožné větve panského rodu Lobkoviců. Vzdělání nabyl u jezuitů a na Karlově universitě a rozhled si rozšířil na cestách po západní Evropě. Na počátku své kariéry u dvora (od 1591) působil především v diplomatických službách. Roku 1603 se oženil s "tuhou papeženkou" Polyxenou rozenou z Pernštejna, vdovou po Vilémovi z Rožmberka. V době bojů o náboženskou svobodu 1608 až 1609 stál v čele odpůrců Rudolfova Majestátu a všemožně se pokoušel zmařit jeho přijetí. Když císař Majestát vydal, odmítl ho podepsat. Za Matyáše si udržel své postavení. V roce 1617 patřil k nejaktivnějším přívržencům přijetí Ferdinanda Štýrského za příštího českého krále. Vytrvalým a obratným jednáním se mu podařilo rozložit jednotu opozice proti Ferdinandově volbě. V roce 1618 unikl "dlouhý Hišpán", jak mu protestanté říkali, defenestraci jen díky tomu, že byl v té době s panovníkem ve Vídni. Také po Bílé hoře pobýval většinou u vídeňského dvora. Vymohl zrušení trestu smrti pro Viléma z Lobkovic a pomohl ke zmírnění trestu i v jiných případech. Při konfiskacích se choval, na rozdíl od jiných (i své ženy), velmi zdrženlivě. V roce 1624 získal titul knížete a vladaře lobkovického domu. Jeho vliv na politiku však slábl, neboť i autorita úřadu českého kancléře klesala. Při vypracovávání Obnoveného zřízení zemského se nemohl smířit se snižováním významu Českého království a jeho institucí a s oklešťováním stavovských práv, a tak ke konečné redakci nebyl "odstrčený a zatrpklý" český kancléř ani přizván. Jak píše historik J. Janáček: "Umíral s vážnými výhradami k habsburské politice v Čechách."
(jk)
Stloukal K.: Počátky kancléřování Zdeňka z Lobkovic, Praha 1931; Chudoba B.: Španělé na Bílé hoře, Praha 1945

LOMNICKÝ z BUDČE Šimon (* 1552 Lomnice, + asi 1622 Praha) - český spisovatel

Šimon Lomnický zvaný též Žebrák patřil zřejmě k nejplodnějším a nejznámějším česky píšícím básníkům své doby.

Pocházel z nezámožné poddanské rodiny. Studia mu umožnil jeho příznivec pan Vilém z Rožmberka, který mu také obstaral místo učitele v Kardašově Řečici, kde Lomnický učil asi sedm let. Po krátkém a zřejmě neúspěšném pobytu v Praze ho pan Vilém učinil písařem, později správcem svého pivovaru v Lomnici. Asi v roce 1585 si Lomnický zakoupil dvůr a hospodu v Ševětíně, kde strávil třiatřicet let a věnoval se jak své živnosti, tak psaní.

Psal hlavně příležitostné verše (česky i latinsky), často na objednávku a se snahou dojít přízně mocných, u nichž byl tento "latinský šenkýř" dosti oblíben. Psal ale i pro prosté čtenáře, především spisy poučné a mravokárné, a to prózou i veršem: Krátké naučení mladému hospodáři (1586), Kupidova střela (1590) a Tobolka zlatá (1615). Napsal také několik velikonočních her a vydal sbírku katolických duchovních písní Písně nové (1580). Nejvyšší odměnou, které dosáhl, byl erb a šlechtický přídomek z Budče, získaný od Rudolfa II.

V roce 1618, kdy mu vyhořela hospoda, odebral se Lomnický opět do Prahy. V době stavovského povstání psal chvalozpěvy na protestantské stavy a na Fridricha Falckého. Po porážce povstání oslavoval vítěze, od nichž potom očekával přízeň a peníze. Dosáhl však místo odměny jen toho, že mu byla odpuštěna předchozí chvála povstalců. Zemřel v bídě a zapomenut.
(jk)
Mikuškovičová J.: Šimon Lomnický z Budče, České Budějovice 1974

LOUDA z CHLUMČAN Matěj (+ 1460) - český vojevůdce, diplomat a kronikář

Soubor rozličných zápisků pamětníků, pocházejících vesměs z neučeneckého prostředí, kteří zachytili období mezi léty 1378-1526 (tedy od doby Václava IV. do konce vlády Jagellonců), nazval F. Palacký Staré letopisy české. Zmínil se přitom, že jedním z pramenů byla i ztracená kronika Matěje Loudy z Chlumčan, kterou měl ještě B. Balbín a znal ji i R. Ungar. Kronika zřejmě nebyla příliš rozsáhlá a podrobněji pojednávala pouze o počátcích husitství. Někteří z letopisců z této kroniky - alespoň v citátech - určité části zachovali.

Její autor, táborský hejtman v Písku, studoval původně pražskou universitu (první zmínky o něm jsou z roku 1409), kde přilnul k reformnímu učení Jana Husa. V letech 1420-36 byl hejtmanem v Písku a těšil se takové důvěře, že mu byla svěřena "k opatrování a řízení" obecní pokladna Tábora. Matěj se také účastnil jednání na basilejském koncilu, kde "přednesl důvod povolání do koncilu a ochotu Čechů, vyložil příčiny války a připojil podmínky čili dohody uzavřené v Chebu", jak píše Kronika neznámého táborského kněze (dříve nazývaná Deník Petra Žateckého). Svým rozvážným vystupováním si získal respekt, a dokonce - jak uvádí František Palacký - byl "pro mírnost povahy své i od sboru basilejského koncilu chválený a vážený".

To byl také jeden z hlavních důvodů, proč ho po svém nástupu Zikmund Lucemburský jmenoval hofrychtéřem královských měst. Matěj v té době přešel na stranu umírněných kališníků ochotných Zikmunda uznat a císař zase, "aby stranný oumysl jeho méně bil do očí", nemohl všemi úřady pověřit katolíky. Tento úřad pak Matěj Louda zastával až do své smrti. Stal se také měšťanem Starého Města pražského a proslul i jako štědrý podporovatel university, při které roku 1451 založil kolej.
(fh)
Bartoš F. M.: Z husitského a bratrského dějepisectví, Časopis Národního muzea XCIV, 6-9, 1920; Ze starých letopisů českých (editovali J. Porák, J. Kašpar), Praha 1980

LÖW Jehúda (* okolo 1520 Worms, + 22. 8. 1609 Praha) - židovský rabín a učenec

Proslulý židovský vzdělanec a myslitel Jehúda Löw, jehož náhrobek na starém pražském židovském hřbitově je dodnes cílem tisíců návštěvníků, byl opředen legendami tak dokonale, že se nám dnes vybaví spíš jako kouzel znalý tvůrce Golema než skutečná historická osobnost.

Nicméně Jehúda, syn Bezabelův, studoval v Praze a Poznani, od roku 1553 byl zemským rabínem a správcem židovských škol na Moravě a později správcem školy talmudu v Praze. V roce 1592 a 1595 působil jako polský zemský rabín v Poznani, po návratu do Prahy se stal vrchním zemským rabínem Českého království.

Proslul zejména jako velký znalec talmudu, ale vynikal i v astronomii a matematice a byl osobním přítelem Tychona Brahe. Jeho jméno ostatně dodnes nese jeden z měsíčních útvarů.

Rabi Löw se setkal i s podivínským císařem Rudolfem II. - podle legend, které je těžké potvrdit, ale i vyvrátit - ho císař osobně navštívil v jeho domě v židovském ghettu a učený rabín mu tu předvedl některá svá kouzla. Obdobná nejistota panuje i v případě slavného Golema, jehož hliněné tělo hledali už mnozí, naposled zřejmě zuřivý reportér Egon Ervín Kisch. V každém případě učený pražský rabín nebyl ani prvním, ani posledním, kterému se vytvoření umělého člověka připisuje.
(pa)
Sadek Vl.: Židovská mystika v Praze. Myšlenky a duchovní hodnoty kabaly, Praha 1992; Kafka F.: Velký pražský rabi Jehuda Löw. Nová vyprávění z doby renesance, Praha 1994

z LUDANIC Kateřina (* 1565/67, + 1601 Český Krumlov) - moravská šlechtična

Kateřina pocházela ze starého moravského rodu, úzce spjatého s jednotou bratrskou. Už asi v pěti letech osiřela a poručník Zachariáš z Hradce stačil do značné míry prohospodařit její statky. Východiskem se zdál sňatek, zvláště když mladičkou sirotu požádal o ruku příslušník nejmocnějšího českého rodu Petr Vok z Rožmberka.

Manželství patnáctileté nevěsty, vychované navíc v přísných bratrských zásadách, s jedenačtyřicetiletým bouřlivákem Petrem Vokem nebylo asi nejšťastnější. A to vzdor tomu, že Rožmberk svou ženu upřímně miloval a snažil se jí vycházet vstříc. Značně přilnul k její bratrské víře, jejíž duchovní povolal do Bechyně, a sám se dokonce účastnil bratrského synodu v Lipníku, na Kateřinině moravském panství.

Kateřina sama podle dobových svědectví sice vynikala dobrotivostí, ale její povaha byla značně nevyrovnaná. Největší tragédií tohoto věkově nerovného manželství však bylo, že zůstalo bez potomků. Vymřely tak hned dva významné rody Čech a Moravy.
(pa)
Stloukal K.-Kolářová A.: Královny, kněžny a velké ženy české, Praha 1941; Březan V.: Životy posledních Rožmberků, I.-II., Praha 1985

z LUDANIC Václav (+ 1571) - moravský šlechtic

Pocházel ze starobylého rodu původem z Uher, který se někdy v 15. století usadil na Moravě. Ač přívrženec jednoty bratrské, byl zcela oddán králi a jako moravský hejtman (1541-56) prosazoval jeho zájmy na Moravě. Zasedal i jako přísedící na mimořádném soudě, který tvrdě trestal účastníky prvního protihabsburského povstání z roku 1547, jehož se Morava nezúčastnila. Ale přes veškerou oddanost králi byl také horlivým obhájcem moravských stavovských práv a svobod, zejména svobody náboženského vyznání. Proto když král Ferdinand I. v roce 1550 naléhal na brněnském sjezdu na moravské stavy, aby postupovaly přísně proti jednotě bratrské, luteránům, kalvinistům, novokřtěncům a jiným sektám, postavil se pan z Ludanic tvrdě na odpor a pronesl památná slova, že "spíše vzplane Morava ohněm a v popel se obrátí, než by násilí a moci v této příčině se poddala". Poté, následován moravskými stavy, okázale opustil sněmovní síň. Jeho smrtí vymřel rod z Ludanic po meči a smrtí jeho dcery Kateřiny, provdané za posledního Rožmberka Petra Voka, i po přeslici.
(jk)

sv. LUDMILA (Lidmila) (* asi 860 asi Pšov, + 15. 9. 921 Tetín) - česká kněžna a světice, patronka země České

O životě Ludmily se dozvídáme především z našich nejstarších literárních památek, latinských a staroslověnských legend. Jednotlivé údaje si však nezřídka odporují, a tak už asi nikdy spolehlivě nezjistíme, zda byla dcerou Slavibora, knížete Pšovanů vládnoucího na Mělnicku, anebo srbského knížete sídlícího kdesi za severním pomezím Čech. Je jisté, že sňatkem s Ludmilou (asi roku 874) si chtěl přemyslovský kníže Bořivoj I. upevnit svou moc v Čechách. Podobný účel mohl mít původně i křest, který oba manželé přijali na Velké Moravě od Metoděje (asi roku 883). U Ludmily však rozhodně nešlo o nějaké formální přijetí křesťanské víry, ale o hluboký a zásadní zlom v celém životě, který vyústil v mučednickou smrt.

Ludmila měla s Bořivojem tři syny a čtyři dcery. Nejstarší syn byl Spytihněv, potom následoval Vratislav, o dalším nejsou spolehlivé zprávy. Zdá se, že po smrti svého manžela se uchýlila na hrad Tetín, zatímco se na knížecím stolci vystřídali oba její synové Spytihněv a Vratislav. Když však Vratislav I. roku 921 předčasně zemřel, ujala se vlády jménem svého nedospělého syna Václava kněžna Drahomíra. Z obavy, aby se nemusela o moc dělit s Ludmilou, a především znepokojena vlivem, který měla babička na mladého kněžice, nechala Drahomíra svou tchyni uškrtit najatými vrahy (i způsob vraždy byl zřejmě vybrán záměrně, aby nebyla "prolita krev" a Ludmila se nemohla stát mučednicí). Najatí vrazi se jmenovali Tunna a Gommon a byli pravděpodobně Varjagové či Vikingové. Ludmilino tělo bylo zahrabáno v rychlosti a nepietně u hradební zdi tetínského hradiště.

Roku 924, když se Václav už pevně ujal vlády, dal přenést ostatky své milované babičky, která ho učila nejen číst a psát, ale i základům křesťanské víry, slavnostně do Prahy a nechal je tu s velkou pietou pohřbít. Zde jsme nepochybně u počátku Ludmilina kultu. Úcta ke sv. Ludmile - nehledě na zmíněné legendy - je doložena písemně od konce 11. století, její svatost byla oficiálně uznána v letech 1143-44, za pražského biskupa Daniela II. byla definitivně zařazena mezi české patrony a často pak nazývána "matkou české země". Spolu se svatořečením Václava to nebývale posílilo prestiž dynastie Přemyslovců, jimž se pak už žádný rod v Čechách nemohl vyrovnat.
(fh)
Stejskal F.: Svatá Ludmila, její doba a úcta, Praha 1919; Králík O.: Nejstarší legendy přemyslovských Čech, Praha 1969; Králík O.: Kosmova kronika a předchozí tradice; Třeštík D.: Počátky Přemyslovců, Praha 1981; Vlček E.: Osudy českých patronů, Praha 1995

LUDVÍK JAGELLONSKÝ (* 1. 7. 1506, + 29. 8. 1526 Moháč, Maďarsko) - český a uherský král z dynastie Jagellonců

Vladislav Jagellonský zajistil svému synovi Ludvíkovi nástupnictví na českém trůně, když ho tříletého nechal se svolením stavů roku 1509 korunovat českým králem. Podobně jako otec zdržoval se i Ludvík Jagellonský většinou v Uhrách. Uvnitř Čech v té době vládly četné spory mezi stavy, zejména městskými a panskými, které zmírnila částečně Svatováclavská smlouva z 24. 10. 1517. Ale soupeření mezi skupinami panstva a rytířstva nadále přetrvalo. Nejvlivnější postavení získal Zdeněk Lev z Rožmitálu, proti němuž stála rovněž mocná strana Viléma z Pernštejna. Ludvík se snažil zmírnit vyhrocenou situaci nařízeními, ale králova moc v té době byla natolik omezená, že nemohla vývoj v Čechách ovlivnit. Bez králova povolení došlo například i ke sjednocení Starého a Nového Města pražského v jednu obec.

Situace se vyhrotila v roce 1520 natolik, že hrozila dokonce občanská válka. Ludvík však přijel do Čech až v březnu 1522, když rok předtím se oženil s Marií, dcerou španělského krále Filipa I. Během svého pobytu se snažil obnovit panovnickou moc reorganizací české komory. Stavům odňal správu královských financí a donutil je vrátit některé z rozchvácených královských majetků a hradů. Zemské úředníky včetně Zdeňka Lva z Rožmitálu přinutil král k abdikaci a v březnu 1523 dosadil nové. Na dobu královy nepřítomnosti byla ustanovena nová zemská vláda vedená hejtmanem Karlem z Minsterberka, vnukem Jiřího z Poděbrad. Pokus o obnovení starých královských práv však neměl dlouhého trvání a po Ludvíkově návratu do Uher se rozpory v Čechách znovu vyhrotily. Přispělo k tomu i pronikání ideologie německé reformace - luteránství, které ještě více rozštěpilo nekatolickou stranu.

Do této složité situace však ještě neblaze zasáhly události v zahraničí, nová turecká expanze. Ludvík Jagellonský, který zůstal v boji proti přesile prakticky osamocen, zahynul na útěku v bažinách po prohrané bitvě proti Turkům u Moháče roku 1526. Jím po meči vymřela jagellonská dynastie vládnoucí v Čechách a Uhrách a na český trůn nastoupili Ferdinandem I. Habsburkové.
(kk)
Macek J.: Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526), 1-2 Praha 1992, 1994; Klučina P.: České země za Jiřího z Poděbrad a Jagellovců, Praha 1994

LUKÁŠ PRAŽSKÝ (* kolem 1460 asi Praha, + 11. 12. 1528 Mladá Boleslav) - český teolog a biskup jednoty bratrské

Lukáš Pražský patří mezi nejvýznamnější představitele jednoty bratrské. S jeho jménem je spojeno překonání odporu českých bratří ke světské vzdělanosti, když naopak vytvářel předpoklady pro to, aby se členové jednoty zařadili mezi kulturně nejvyspělejší vrstvy obyvatelstva.

Lukáš studoval na pražské universitě, která byla však pod vlivem kališníků, a roku 1481 se stal bakalářem. Brzy však přestoupil k českým bratřím a byl jednotou několikrát vysílán do ciziny (například roku 1498 navázal kontakt se sektou valdenských v severní Itálii, byl také v Řecku a Francii). Od 90. let začaly bratrské sbory upouštět od ostře odmítavého postoje ke světské moci a učenosti a pochopily, že nemohou žít v naprosté izolaci od ostatní společnosti. Bylo to také zásluhou Lukáše, jehož si bratři zvolili roku 1500 za svého biskupa, v roce 1518 se pak stal prvním starším.

Lukáš Pražský byl velmi plodným literárním autorem. Napsal přes sto spisů, dokonalých po literární i stylistické stránce, v nichž vytvářel soustavu bratrského bohoslovectví a stanovil praktické návody a předpisy pro bohoslužbu, podložené důkladným teologickým zdůvodněním. V obranných spisech hájil jednotu proti vnějším útokům. Velmi se také zasloužil o vymezení vztahu k jednotlivým proudům české i evropské reformace (luteránství, zwingliánství). Jeho bratrem byl Jan Černý, který však v otázce vzdělanosti zastával opačné stanovisko.
(dp)
Říčan R.: Dějiny Jednoty bratrské, Praha 1957

LUKÁŠ z NOVÉHO MESTA (+ 1424 Český Krumlov) - táborský kněz slovenského původu

Lukáš, pocházející z Nového Mesta nad Váhom, byl jedním z poměrně dlouhé řady slovenských studentů, kteří hledali vzdělání na "husitské" pražské universitě. Většina jeho druhů se však vrátila na Slovensko, aby zde šířili husitské myšlenky o nápravě církve. Lukáš naopak zůstal v Čechách, kde působil jako kněz v Písku, a stal se jedním ze zakladatelů Tábora. Napsal také několik polemik proti učení Petra Chelčického a nedochovaný traktát o svátosti přijímání (eucharistii).

Roku 1424 se Lukáš rozhodl, že bude kázat učení husitů se svým žákem na Slovensku a opustil Tábor. Po cestě byl však zajat ozbrojenci pana Oldřicha z Rožmberka, mučen a v Českém Krumlově nakonec jako "zatvrzelý kacíř" upálen.
(dp)

LURAGO Anselmo Martino (* 1701, křtěn 9. 1. v Como v Itálii, + 29. 11. 1765 Praha) - italský stavitel usedlý v Čechách

Velmi rozvětvená umělecká rodina Luragů pocházela ze severní Itálie a nejméně šest jejích členů bylo významně činných v Čechách. Zatímco ve 30. až 60. letech 17. století to byl Carlo Lurago, s jehož jménem je spojena většina významných staveb té doby u nás, ve druhé třetině 18. století jej vystřídal Anselmo Lurago.

Lurago se vyučil u F. Kaňky a pevnostní stavitelství u svého strýce Scottiho. Stal se královským dvorským stavitelem a měšťanem malostranským. Pod jeho vedením se prováděla rozsáhlá přestavba Pražského hradu v letech 1753-65 podle vídeňských návrhů. Hojně pracoval i pro šlechtické objednavatele a jako architekt pro církevní řády - augustiniány, benediktiny i jezuity - a patřil k nejvýznamnějším architektům a stavitelům poloviny 18. století. Roku 1755 a znovu 1756 byl rektorem vlašské kongregace v Praze. Právě tehdy postavil zvonici chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, a dovršil tak dílo svého tchána K. I. Dienzenhofera a jeho otce.

Ačkoli byl Ital, měla jeho tvorba výrazný středoevropský charakter. České barokní architektuře přispěl osobitým typem kostela. Značný vliv na něj měly práce již zmíněného K. I. Dienzenhofera a Rakušana Johanna Lucase von Hildebrandta.
(pa)
Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989


Zpět na abecední vyhledávání