Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-J Zpět na abecední vyhledávání L->

KOŽÍŠEK Josef (* 6. 7. 1861 Lužany u Přeštic, + 6. 7. 1933 Úvaly u Prahy) - český pedagog, básník a prozaik

Kožíškova tvorba je ojedinělá tím, že psal výhradně pro děti. Autor přitom jako zkušený pedagog ve svém díle umně skloubil čtivost a srozumitelnost příběhu s nenásilnou výchovnou tendencí. V dětské poezii vědomě navázal na J. V. Sládka, jehož byl skutečně důstojným pokračovatelem. Inspirací mu byla také lidová tvorba především u říkadel a popěvků. Mnohé z nich - podobně jako básničky - ostatně doslova zlidověly a patří dodnes k výbavě většiny začínajících čtenářů. Nemluvě o tom, že inspirovaly i naše hudební skladatele.

Kožíšek pocházel z početné venkovské rodiny a toto prostředí mu zůstalo blízké po celý život. Od roku 1873 studoval na plzeňském gymnáziu a poté na učitelském ústavu v Příbrami (do 1881). Následovala dráha podučitele a učitele na různých školách, mj. v Klecanech, kde se nejen oženil, ale zapůsobily tu na něj dosud živé vzpomínky na místního kaplana V. Beneše Třebízského. V letech 1895 až 1918 (s přestávkou) byl řídícím učitelem v Zápech u Brandýsa. Po celou dobu byl i veřejně činný jako člen mnoha pedagogických, osvětových i dalších společností a spolků. V nové republice pak byl jako zkušený pedagog (navrhl i reformu metodiky výuky), autor oblíbených moderních učebnic (slabikář Poupata, čítanky Ráno, Studánka) a uznávaný spisovatel jmenován vedoucím literárního oddělení Státního nakladatelství (1920). Zde působil až do odchodu na penzi v roce 1927.
(fh)
Chlup O.: Pedagog a spisovatel Josef Kožíšek, Pedagogika 1962

KRÁĽ Janko (* 24. 4. 1822 Liptovský sv. Mikuláš, + 23. 5. 1876 asi Zlaté Moravce) - slovenský národní buditel a básník

Janko Kráľ byl nejbojovnějším básníkem Štúrovy školy a představitelem slovenského revolučního romantismu, v jehož poezii hlasitě zazněly tóny osobního buřičství a vzpoury proti soudobé společnosti.

Po studiu lycea v Kežmarku a v Levoči přešel roku 1842 do Bratislavy. Zde se dostal do okruhu Štúrovy mládeže. Když byl Ľ. Štúr zbaven profesury, měl právě Kráľ významný podíl na protestních akcích a byl mezi studenty, kteří demonstrativně opustili Bratislavu. S nadšením přijal v roce 1848 vypuknutí revoluce. Byl právě v Budapešti a po vyhlášení hesel o svobodě a rovnosti se ihned vydal na Slovensko, kde spolu se svým přítelem Jánom Rotaridesem po obcích vyzývali lid k povstání proti šlechtě. Pro svůj radikalismus byli zatčeni a uvězněni. Po propuštění se Kráľ přidal ke Štúrovi a ke slovenským dobrovolníkům a spolu s nimi se účastnil bojů proti Maďarům, kteří odmítli přiznat Slovákům rovnoprávnost. Teprve pozdě pochopili, že se stali jen nástrojem vídeňské vlády. Kráľ, zklamán jak revolucí, tak politikou Vídně, ustoupil do pozadí a přestal vyvíjet společenskou i literární činnost. Pracoval nejprve jako státní úředník a po propuštění z místa jako soukromý advokát. V nejlepších dílech své poezie (zastoupené lyrikou a epikou) se nejvíc ze štúrovců přiblížil k dílům evropského romantismu. Mj. i notou nespokojenosti, otevřeným buřičstvím a touhou po lepším společenském řádu, jak to nejsilněji vyjádřil v lyrickoepické skladbě Výlomky z Jánošíka.
(fh)
Brtáň R.: Život básnika Janka Kráľa, Martin 1972

KRAMÁŘ Karel (* 27. 12. 1860 Vysoké nad Jizerou, + 26. 5. 1937 Praha) - český politik

Po hlubokých studiích (práva v Berlíně, Štrasburku a Praze, politické vědy v Paříži, rakouská historie ve Vídni) se věnoval cele životu politickému. Vedle T. G. Masaryka a J. Kaizla patřil od roku 1889 k čelným představitelům tzv. realistické strany. V době protipunktačního tažení mladočechů roku 1890 značně přispěl k dohodě o vstupu realistů do mladočeské strany.

Spolu s J. Kaizlem (Masaryk záhy vystoupil) a dalšími představoval už v devadesátých letech vlivný, realistický proud v mladočeské straně. Od roku 1891 zasedal na říšské radě, od roku 1894 i na českém zemském sněmu.

Po přelomu století zaujal Kramář jedno z vedoucích míst v mladočeské straně. V roce 1906, kdy bylo zřejmé, že strana ztratí díky volební reformě (všeobecné a rovné volební právo) mnoho mandátů v říšské radě, byl nositelem obrodného proudu uvnitř strany. Odmítl "prázdné státoprávničení", tj. politický radikalismus, a vytyčil koncepci pozitivní politiky, postupného posilování hospodářských, politických i kulturních pozic českého národa v monarchii. Součástí tohoto programu měla být i spolupráce s ostatními českými stranami.

Prvním krokem této politiky byl vstup mladočechů do Beckovy vlády v témže roce. "Koncentrace českých stran" však pro zásadní rozpory zůstala jen fikcí. Pozitivní politiku praktikovali mladočeši bez výraznějších úspěchů až do roku 1914. Kramářovým spolupracovníkem pak byl především generální tajemník strany František Sís, který patřil za války také k předním činitelům odboje.

Za 1. světové války patřil Kramář se svým novoslovanstvím k poněkud kurióznímu rusofilskému křídlu českého protirakouského odboje. Roku 1916 byl spolu s A. Rašínem, Vincencem Červinkou a dalšími odsouzen za velezradu v politicky motivovaném procesu k trestu smrti. Rozsudek však nebyl vykonán a po amnestii roku 1917 se znovu zapojil do politického života.

Od jara 1918 stál v čele České státoprávní demokracie, strany vzniklé sloučením mladočeské, státoprávně pokrokové, pokrokové, moravské lidové pokrokové a později i staročeské strany. Od léta pak předsedal pražskému Národnímu výboru. Na říjnovém jednání delegace Národního výboru s představiteli zahraničního odboje bylo dohodnuto Kramářovo předsednictví první československé vlády. Tato dohoda bylo potvrzena na prvním zasedání Národního shromáždění 14. 11. 1918.

V úřadu setrval jen do roku 1919. V následujících letech ztrácel stále více vliv na československou politiku. Byl předsedou Československé národní demokracie, od roku 1935 Národního sjednocení, zasedal v Národním shromáždění. Patřil k hlavním odpůrcům politiky Hradu.
(mp)
Nejedlý Z.: Karel Kramář. Rozbor politického zjevu, Praha 1920; Sís S.: Karel Kramář, Praha 1930; Krofta K.: Politická postava Karla Kramáře, Praha 1930

KRAMERIUS Václav Matěj (* 9. 2. 1753 Klatovy, + 22. 3. 1808 Praha) - český novinář, nakladatel a národní buditel

V. M. Kramerius, nejvýznamnější lidový buditel počátečního období národního obrození, zasvětil svůj neobyčejně plodný život obětavé vlastenecké a osvětové práci mezi českým lidem. Stál u zrodu novodobé české žurnalistiky a byl významným českým nakladatelem.

Osobnost mladého Krameria, syna klatovského krejčovského mistra, se utvářela v období prudkého myšlenkového kvasu josefínského období. Ovlivnili ji především osvícenští učitelé klatovského gymnázia i pražské university a vlastenecká společnost, scházející se v salóně rytíře Jana Františka z Neuberka, kam Krameria přivedl jeho přítel J. Dobrovský. U Neuberka, nadšeného sběratele starých českých rukopisů a tisků, nalezl Kramerius také zaměstnání knihovníka, když v roce 1778 zanechal studií.

Když na počátku osmdesátých let došlo k uvolnění cenzury, vydal Kramerius několik aktuálních publikací. Byly to přeložené a upravené práce cizích autorů, ve kterých seznamoval české čtenáře s josefínskými reformami. Nejvýznamnější z nich byla Kniha Josefova, která patřila k nejrozšířenějším českým knihám té doby.

Začátkem roku 1786 pověřil Jan Ferdinand, rytíř ze Schönfeldu, Krameria redakcí svých, tehdy jediných českých novin. Kramerius sám zajišťoval celý obsah novin, které vycházely každý týden, pomáhal při jejich tisku a staral se i o odbyt a expedici. Počínal si výborně. Jestliže noviny byly předtím jen snůškou náhodných zpráv, dal jim zavedením pravidelných rubrik pevný řád. Poprvé se v nich objevily také komentáře ke zprávám i náznaky reportáží. Rozšířil jejich obsah o hospodářskou osvětu a zprávy o činnosti českých vlastenců. Noviny se staly pestřejší, zajímavější, aktuálnější a jejich obliba i náklad stoupaly. V červenci 1789 začal Kramerius vydávat noviny vlastní, Krameriusovy c. k. poštovské noviny, od ledna potom 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. I když úroveň Krameriových novin v pozdějším období politické reakce a zostřené cenzury poněkud poklesla, zůstávaly stále důležitým prostředkem buditelské činnosti.

V březnu 1790 založil Kramerius vlastní nakladatelství a knihkupectví - Českou expedici. Stala se centrem českého literárního dění, "shromaždištěm vlastenců pražských i venkovských". Kramerius udržoval spojení s "učeneckou" skupinou obrozenců, Dobrovským, Pelclem a Procházkou i s lidovými buditeli z nejrůznějších míst Čech a Moravy. Řídil a ovlivňoval práci skupiny "lidových" vlasteneckých literátů, P. Šedivého, J. Rulíka, A. J. Zímy aj., a na přelomu století navázal také styky se skupinou mladých básníků kolem Š. Hněvkovského a A. Puchmajera, jimž se stal zkušený Kramerius "otcem laskavým a rádcem neúnavným".

Kramerius vydal přes osmdesát knih, z nichž většinu sám přeložil nebo napsal. Byly to dílem knihy "kratochvilné", často nevalné úrovně. Dobrou úroveň však měly četné Krameriovy knihy "poučné". Seznamoval v nich čtenáře se zeměpisnými a přírodovědnými poznatky i s historickými událostmi a český rolník či řemeslník v nich našel i mnoho "užitečných vědomostí", rad a návodů pro praktický život i práci. Vydával také staré české knihy, například Trojánskou kroniku. Oblíbeným lidovým čtením se staly Krameriovy kalendáře, které v několikatisícovém nákladu vydával v letech 1789-98.

Celou svou bohatou činností pomáhal Kramerius šířit lásku k rodnému jazyku a vlastenectví mezi českým lidem v době, kdy nezbytnou podmínkou obrození národa bylo udržení a zvelebení jazyka a pozvednutí národního vědomí. Zasloužil se tak významným způsobem o další rozvoj českého národa.
(jk)
Novotný J.: Matěj Václav Kramerius, Praha 1973

KRÁSNOHORSKÁ Eliška (* 18. 11. 1847 Praha, + 26. 11. 1926 tamtéž) - česká spisovatelka

Elišku Krásnohorskou, vlastním jménem Alžbětu Pechovou, uvedla do literatury i ženského emancipačního hnutí K. Světlá - zprvu jako redaktorku Ženských listů, později jako starostku Ženského výrobního spolku.

Krásnohorská se zasloužila o otevření soukromé dívčí školy v Praze (1890) - prvního dívčího gymnázia v celém Rakousku-Uhersku.

V její básnické tvorbě je nejvýznamnější přírodní a intimní lyrika (sbírky Z máje žití, Ze Šumavy). Natrvalo se však zapsala do dějin české kultury především jako autorka několika libret k operám B. Smetany (Hubička, Tajemství, Čertova stěna), Z. Fibicha (Blaník) a Karla Bendla (Lejla, Břetislav ad.). Bohatá byla i její překladatelská činnost, překládala poezii Puškina a Mickiewicze. Naproti tomu její vlastní dramata neměla úspěch, z prózy psala především dívčí literaturu. Patřila s Quisem a S. Čechem k ruchovcům, ale nedokázala pochopit novější proudy v poezii (bojovala jak proti Vrchlického kosmopolitismu, tak proti nové poezii 90. let 19. století).
(fh)
Vlašínová D.: Eliška Krásnohorská, Praha 1987

z KRAVAŘ Lacek (+ 1416 asi Morava) - český šlechtic a moravský hejtman

Rod pánů z Kravař pocházel ze staré české šlechty (rozrod Benešoviců), ale usazen a rozvětven byl především na Moravě. Pan Lacek patřil k předním členům královské rady Václava IV., byl nejvyšším hofmistrem (1407-11) a nejvyšším purkrabím. F. Palacký o něm píše, že to byl "odedávna zvláštní přítel Husův i horlivý podporovatel učení jeho", snad proto ho král určil mezi rozhodčí pře Husa s arcibiskupem Zajícem z Hazmburka.

Po smrti markrabího Jošta (1411) jmenoval Václav IV. Lacka moravským hejtmanem a fakticky mu svěřil vládu nad Moravou. I zde se projevil pán z Kravař jako Husův příznivec a po upálení milovaného mistra byl spolu s Čeňkem z Vartemberka iniciátorem svolání zemského sněmu, ze kterého odešel do Kostnice protest opatřený pečetěmi 452 českých a moravských pánů. Smrt pana Lacka již následujícího roku byla pro husity velkou ztrátou, neboť za jeho hejtmanství "dokonce Moravané předčili Čechy v horlivosti, s jakou následovali Husa", a hejtman sám obsadil všechny fary jen kněžími pod obojí.

I Lackův bratr Petr z Kravař (1384-1425) zprvu husity podporoval, ale když mu Zikmund roku 1421 poplenil statky, smířil se rychle s katolictvím. Ovšem Petrův syn Václav se dál hlásil k husitům, raději odešel do Čech a účastnil se po boku Prokopa Holého bitev u Ústí a u Tachova i jednání v Bratislavě a Basileji. Po přijetí kompaktát Zikmundem mu byly vráceny jeho statky na Moravě, ale krátce nato Václav z Kravař umírá.
(fh)

KRČÍN z JELČAN a SEDLČAN Jakub (* asi 1535, + 1604) - český rybníkář

Proslulý stavitel rybníků a na svou dobu vynikající ekonom J. Krčín pocházel z nezámožné vladycké rodiny. Zřejmě pro nedostatek prostředků nedokončil studium na pražské universitě. Začal pracovat jako hospodářský správce na velišském panství Trčků, nějakou dobu působil jako úředník v borovanském klášteře a v roce 1561 vstoupil do služeb Viléma z Rožmberka. O osm let později se stal regentem všech rožmberských panství.

Byl schopný, neobyčejně podnikavý, energický, obratný a důvtipný. Vystihl základní směr vývoje feudálního velkostatku a orientoval se na zakládání pivovarů, ovčínů, nových dvorů, a zejména rybníků. Rozšířil některé stávající, vybudoval řadu nových, z nichž největší a nejznámější byly Nevděk (dnes Svět) a Rožmberk, a soustavu stok, které je napájely. Tzv. Novou řekou odvedl přebytečnou vodu z Lužnice do Nežárky. Svým dílem dokončil vybudování jihočeské rybniční soustavy. Jeho rybníky byly gigantické, dobře postavené, ale pro svou hloubku nebyly tak výnosné jako rybníky jeho předchůdce Štěpánka Netolického.

V práci byl Krčín neúnavný a tvrdý k sobě a bezohledný, až krutý k poddaným. Ti ho neměli rádi. Zato se těšil přízni svého pána, kterému věrně sloužil a pro kterého vždy sehnal peníze na nákladný život a reprezentaci. Nezapomínal přitom ani na sebe.

Po odchodu z rožmberských služeb (1590) se věnoval hospodaření na svých statcích. V Křepenicích si vybudoval renesanční tvrz, v níž měl i alchymistickou dílnu. V oblibě měl také poezii a ve verších vypsal svůj život a dílo.
(jk)
Schneider J.: Kolínský rodák Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, vynikající český hospodář a rybníkář XVI. věku, Kolín 1936; Míka A.: Jakub Krčín z Jelčan, tvůrce českých rybníků, Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 2, 1955

KRISTIÁN (asi druhá polovina 10. století) - český mnich a kronikář

Spory o Kristiána, autora latinsky psané legendy Život a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily, se táhnou doslova už staletí. Žil skutečně v 10. století, kam se jeho dílo, věnované biskupu Vojtěchovi, hlásí, anebo jde o podvrh z 12., či dokonce 14. století? Někteří badatelé zpochybňují i jeho mnišské jméno uvedené v legendě a slova "podle jména Kristián" vykládají jako: podle jména (tj. nedokonalý) křesťan. A jaké bylo skutečné jméno tohoto mnicha břevnovského kláštera? Skrývá se za autorem Kristiánovy legendy opravdu Strachkvas, syn Boleslava I., který se měl údajně narodit téže noci, kdy byl po hostině (tedy kvasu) zavražděn kníže sv. Václav, a odtud jeho podivné jméno?! A stal se po Vojtěchovi třetím pražským biskupem?

Podle posledních názorů odborníků byl autorem prvního literárního díla sepsaného Čechem skutečně Přemyslovec a žil pravděpodobně na sklonku 10. století. Vzdělání získal zřejmě v klášteře sv. Jimrama v německém Řezně (ostatně legendou o tomto světci se při psaní inspiroval). Jeho díla si však ceníme nejen jako literární památky, ale i jako vzácného historického pramene, který nám umožňuje udělat si aspoň přibližnou představu o období vlády prvních Přemyslovců.
(fh)
Králík O.: Labyrint dávných českých dějin, Praha 1970; Třeštík D.: Deset tezí o Kristiánovi, Folia Historica Bohemica 2, Praha 1980

KRMAN Daniel (* 28. 3. 1663 Omšenie, + 23. 9. 1740 Bratislava) - slovenský evangelický farář, spisovatel

Pocházel z rodiny evangelického kazatele a po studiích ve Vratislavi, Lipsku a Wittenbergu (1678-83) působil několik let jako správce školy v Ilavě a Mošovcích a jako evangelický farář v Turej Lúke, Žilině a Bardějově. Nejdéle byl farářem v Myjavě (1690-99 a 1711 až 1729). V letech 1706-09 zastával též funkci superintendenta evangelické církve hornouherských (slovenských) stolic. Jako evangelík, odpůrce Habsburků a přívrženec Rákócziho povstání byl pronásledován, vězněn a nějakou dobu strávil v exilu v Německu a Polsku. V letech 1708-09 se účastnil poselství k ochránci evangelíků, švédskému králi Karlu XII. V roce 1729 byl zajat, odsouzen k doživotnímu žaláři a uvězněn na bratislavském hradě, kde také zemřel.

Přes neklidný život, plný pronásledování, zařadil se D. Krman mezi nejplodnější a nejpozoruhodnější spisovatele své doby. Psal česky i latinsky, verše i prózu, literaturu náboženskou i naučnou. Z té byly nejvýznamnější latinsky psané spisy Rozprava o původu Slovanů, která se nedochovala, Základy slovanské gramatiky, v nichž prosazoval důsledné používání biblické češtiny, a Evangelické Uhersko, v němž zpracoval historii uherského, a hlavně slovenského protestantismu. Vrcholem jeho literárního díla byla memoárově cestopisná próza o cestě k švédskému králi Karlu XII., v níž se projevil jako epický talent a bystrý pozorovatel. Podobně jako předchozí práce zůstala v rukopise. Napsal i předmluvu a podílel se na vydání evangelického kancionálu českého exulanta Václava Kleycha, s M. Belem spolupracoval na vydání české bible.
(jk)
Janko J.: Daniel Krman, Liptovský Mikuláš 1940; Slovenský biografický slovník, III., Martin 1989

KRNKA Silvestr (Sylvestr) (* 31. 12. 1825 Velký Bor u Horažďovic, + 4. 1. 1902 Praha) - český puškař a vynálezce

Syn vesnického koláře odešel ve 13 letech do Vídně, kde se u puškaře Novotného vyučil řemeslu. Roku 1848 se stal městským puškařem ve Volyni a dodavatelem zbraní pro národní gardu. Ta byla ovšem brzy po revoluci 1848 rozpuštěna a Krnkovo postavení se stalo svízelné. Právě tehdy však nabídl rakouské armádě nový typ pušky - vedle pruské jehlovky jedinou armádní zadovku na světě. Přesvědčit rakouské vojenské byrokraty se mu však nepodařilo. Nic nejsou platná ani další zlepšení - důmyslné zvýšení rychlosti střely či nové kovové nábojnice. Nepomáhá dokonce ani katastrofa roku 1866, kdy je rakouská armáda u Hradce Králové pruskými zadovkami doslova zdecimována.

A tak se Krnka obrátil do ciziny. Má úspěch - jeho puškou jsou vyzbrojovány armády Černé Hory, Bulharska, v rusko-turecké válce z ní střílí skoro čtvrt miliónu ruských vojáků. Zbraň se uplatňuje i ve Švédsku, Norsku a jinde, jen doma není Krnka - ve shodě se známým příslovím - prorokem.

Přesto pokračoval (od roku 1871 už v Praze) na vývoji stále lepších opakovacích zbraní, teď už i se svým synem ing. Karlem Krnkou, který šel úspěšně v otcových stopách.
(pa)
Štechmiler R.: Slavný český puškař, Vlast 1, Praha 1953; Letošníková L.: Zbraně, střelci, puškaři, Praha 1975

KŘIŠŤAN z PRACHATIC (* po 1360, + 5. 9. 1439 Praha) - český teolog, lékař, botanik, matematik a astronom

Křišťan z Prachatic patřil mezi ty mistry pražské university, které zaujalo učení anglického náboženského reformátora Viklefa, třebaže byl starší než většina z nich (1388 bakalář a 1389 mistr svobodných umění, 1392 začal sám přednášet, 1403-04 děkan artistické fakulty, 1404 vicekancléř university). Přátelsky se sblížil především s Janem Husem, kterého podporoval na studiích, jejich vztah byl však vztahem učitele a žáka. Křišťan byl v Praze jeden z prvních, koho viklefismus zaujal, a už roku 1398 se ho nebál obhajovat veřejně. Roku 1411 odmítl vyhlásit v kostele u sv. Michala, kde byl farářem, klatbu proti Husovi a o rok později byl v době odpustkových bouří přes odpor teologické fakulty zvolen rektorem university. Po Husově uvěznění v Kostnici se vydal na koncil, podařilo se mu dokonce s Husem, který byl velmi potěšen, promluvit, ale nakonec byl sám zajat a propuštěn jen na Zikmundovu přímluvu.

Po Husově upálení se Křišťan z Prachatic sblížil s konzervativním křídlem husitství. Měl několik prudkých debat s radikálním knězem Václavem Korandou St. a roku 1417 si dokonce dopisoval se Štěpánem Pálečem, který horlivě obviňoval Husa v Kostnici. V té době však přijal na universitu uprchlého mistra oxfordské university, stoupence Viklefova Petra Payna zvaného Engliš. Za válek s křižáky zastával názor, že za pravdu, proti násilí se má bojovat. S růstem radikalismu husitského hnutí v Praze však přecházel stále více na umírněnější pozice. Mezi jeho zastánce patřili ti z českých pánů, kteří byli "husity" jen zdánlivě, z okamžitého prospěchu (např. Oldřich z Rožmberka). Za vlády Želivského v Praze si Křišťan jen obtížně uhájil svoje místo faráře. Po jeho pádu v roce 1422 byl spolu s dalšími universitními mistry uvězněn a vypovězen do Hradce Králové, odkud se vrátil s polským uchazečem o český trůn Zikmundem Korybutovičem. Věnoval se pak na své faře matematickým studiím. Po Korybutově zatčení v roce 1427 byl znovu uvězněn a poslán do Hradce, kde strávil dlouhé roky.

Křišťan z Prachatic se ve své praxi držel katolických latinských obřadů s výjimkou přijímání z kalicha. Na jednáních v Chebu byl přijat legáty basilejského koncilu nazpět do katolické církve. Poté byl znovu zvolen rektorem a v květnu 1433 vítal basilejské poselstvo v Praze. V lednu 1434 se pak účastnil vyjednávání některých kališnických pánů s legáty o přijetí kompaktát a císaře Zikmunda za českého krále. Podle měřítek katolické církve byl v té době jediný arcibiskupem řádně dosazený farář v Praze. Proto po Zikmundově příchodu o své místo nepřišel, ale naopak byl v letech 1437-39 administrátorem kališnické církve a od roku 1438 díky náklonnosti Albrechta II. Habsburského nejvyšším úředníkem nad kněžími mimo kapitulu. Zemřel během morové epidemie v roce 1439.

Křišťan z Prachatic byl významným učencem v oboru matematiky, astronomie, lékařství a botaniky. Zabýval se také astrologií, chronologií a sestavováním kalendářů. Byl autorem česky psaných Lékařských knih, které obsahovaly vědomosti o léčení ran a lécích, ale i herbář a poznatky z astronomie a astrologie. Vydávaly a používaly se ještě v 16. století.
(dp)
Smolík J.: Matematikové v Čechách (od založení university až do počátku tohoto století, I. 1348-1622, Živa XII, Praha 1864; Lékařské knížky Mistra Křištana z Prachatic (editor Z. Tichá), Praha 1975

KŘÍŽENECKÝ Jan (* 20. 3. 1868 Praha, + 9. 2. 1921 Praha) - český architekt a filmař

Začalo to všechno ve filmovém "pravěku" - roku 1896. Na prvém představení Lumičrova kinematografu v Praze seděl v sále hotelu U saského dvora v Hybernské ulici mezi okouzlenými diváky i mladý architekt. Byl to Jan Kříženecký, znamenitý fotograf, jehož snímky byly tak ceněny, že městský archiv pražský ho požádal o fotografie významných architektur pro soupis stavebních památek. Dodnes se zachovala unikátní kolekce více než 4 000 jeho snímků, zachycujících tvář města. Nový vynález kinematografu Kříženeckého nadchl. Opatřil si od Lumičrů potřebný přístroj a pustil se sám do natáčení. Nevadilo, že musel filmy zpracovávat ve vaně a sušit v průvanu. Natáčel s obrovským úspěchem filmy, které sám i předváděl. Poprvé již 19. června 1898 na Výstavě architektury a inženýrství v Praze. Po skončení výstavy se vrátil opět ke své práci na stavebním úřadě, ale jeho filmy zůstaly vzácnými svědky české filmové historie.

Kříženecký filmoval aktuality (například Polední výstřel), ale i první hrané filmy s hlavním a často jediným představitelem, populárním komikem a písničkářem Josefem Švábem-Malostranským. Mezi další průkopníky našeho filmu - a Kříženeckého současníky - patřil například Julius Stallich (otec pozdějšího vynikajícího kameramana) či V. Ponrepo.
(pa)
Štábla Z.: Český kinematograf Jana Kříženeckého, Praha 1973

KŘIŽÍK František (* 6. 7. 1847 Plánice u Klatov, + 22. 1. 1941 Stádlec u Tábora) - český elektrotechnik, vynálezce a podnikatel

Cesta "českého Edisona" mezi největší postavy naší technické historie nebyla nijak snadná. Pocházel z velmi chudých poměrů, na studiích se udržel jen za cenu nejtěžších obětí. Nesložil dokonce ani maturitu, neboť neměl peníze na povinnou taxu. Naštěstí jej však osvícený profesor Zenger přijal na techniku i bez maturity, důvěřuje jeho talentu.

První vynález učinil Křižík už jako železniční úředník při telegrafní službě. Týkal se signalizace na železnici. Rychle následovaly další objevy a Křižík se začal stávat známým. Skutečný úspěch mu přinesl patent na podstatné zdokonalení obloukových lamp, oceněný na elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881 první cenou.

Nelze zapomenout jeho zásluh na elektrickém osvětlení Národního divadla, ale skutečnou popularitu mu přinesla pražská Jubilejní výstava 1891. Provedl celé osvětlení, slavnou světelnou fontánu a pro návštěvníky postavil první pražskou elektrickou pouliční dráhu z Letné na výstaviště. Byl také první, a do dneška takřka jediný, kdo se v pražských ulicích projížděl v elektromobilu vlastní konstrukce.

V Čechách zřídil řadu elektráren, mezi Táborem a Bechyní vybudoval již v roce 1903 první plně elektrifikovanou dráhu v Rakousku-Uhersku. Závod, který F. Křižík založil, nese jeho jméno dodnes. A spolu s Křižíkem jméno české elektrotechniky proslavila celá řada dalších nadaných teoretiků, techniků i podnikatelů - Karel Domalíp, E. Kolben, Čeněk Daněk a mnozí další.
(pa)
Kottas J.: František Křižík, Praha 1987; Jílek F.: Odvahu do života, nic víc: Zrození velkých vynálezů, 308-325, Praha 1988

KŘÍŽKOVSKÝ Pavel (* 9. 1. 1820 Holasovice ve Slezsku, + 8. 5. 1885 Brno) - český skladatel a sbormistr

Pavel Křížkovský pocházel z chudé rodiny, v hudbě byl zprvu samouk, a dokonce býval jako chlapec za své spontánní muzicírování i bit. Studoval filosofii v Olomouci a Brně, učiteloval v Opavě, až roku 1843 došel k rozhodnutí, že se stane knězem, mj. aby měl na milovanou hudbu více času. Seznámil se s Františkem Sušilem, zaníceným sběratelem lidových písní, což ovlivnilo jeho pozdější tvorbu. Právě v revolučním roce 1848 byl vysvěcen na kněze a usadil se na brněnské faře. Nejprve jen harmonizoval Sušilovy zápisy, později začal sám komponovat v duchu moravských národních písní. Tak vznikla jeho díla pro pěvecký sbor Utonulá, Dar za lásku, Dívče a mnohé další. Byl to skutečný mezník v českém individuálním cítění vokální tvorby, nad níž užasl i Bedřich Smetana (Utonulá byla za osobního řízení Křížkovského provedena na koncertě v Praze roku 1861) a která je dosud živě provozována. Podobně skladatel zazářil kostelními písněmi a kantátou k Velehradským slavnostem v roce 1863, složeným na počest milenia příchodu Cyrila-Konstantina a Metoděje na Moravu. Spolu s náboženským obsahem se v nich projevilo i nadšení vlastenecké. Jejich provedení, které přednesl sbor 940 pěvců, uchvátilo na 20 000 shromážděných posluchačů - nechyběl ani F. Palacký - a autor sklidil bouřlivé ovace.

Křížkovský však měl také veliký dar pedagogický a organizační. S vděčností na něj vzpomínal i jeho nejslavnější žák L. Janáček. Spoluzakládal brněnský Männergesangverein, hlavní zásluhu měl o Brněnskou besedu, jejímž byl ředitelem, a hrával na violu ve smyčcovém kvartetu. Když ho Prozatímní divadlo v Praze vyzvalo k napsání opery, míra trpělivosti jeho proněmecky smýšlejících nadřízených přetekla. Brněnský biskup, hrabě Schaffgotsche, rázně zasáhl a Křížkovskému jeho činnost s výjimkou komponování církevních skladeb zakázal. Skladatel se podřídil. Napsal Rekviem, dvojí Te Deum a roku 1872 byl jmenován ředitelem kůru moravského metropolitního chrámu v Olomouci. Roku 1880, po založení pěveckého spolku Žerotín, se však opět přiblížil světskému a národnímu živlu, zároveň však choroby jeho aktivitu už značně omezovaly. O tři roky později ochrnul na půl těla a vrátil se do brněnského kláštera. Velkou útěchu mu přinášelo, když sledoval, jak po celé Moravě i Čechách vznikají pěvecké sbory, z nichž mnohé nesly jeho jméno. Stejně jako právě znovuotevírané Národní divadlo byly důkazem muzikálnosti i kulturního vzestupu českého národa.
(pp)
Racek J.: Pavel Křížkovský. Prameny, literatura a ikonografie, Olomouc 1946

KUBATA Jakub (+ 1581) - český sedlák

Známé rčení "Kubata dal hlavu za Blata" vzniklo v lidovém podání mylným spojením dvou událostí probíhajících v různé době.

K popravě zbudovského sedláka Kubaty došlo za sporu poddaných na hlubockém panství s jeho majitelem panem Adamem z Hradce v druhé polovině 16. století. Spor byl o správu sirotčích peněz, jichž podle poddaných zneužil pan Adam ve svůj prospěch. Poddaní se bouřili a podávali stížnosti až k císaři Rudolfu II. Konflikt skončil odepřením poslušnosti poddaných a jejich porážkou. Adam z Hradce pak dal několik účastníků - mezi nimi i Kubatu - v roce 1581 popravit.

Po téměř dvou stech letech, v polovině 18. století, došlo na Blatech opět k velkým sporům s vrchností, tentokrát o práva poddaných na užívání pastvin.

V lidovém podání došlo později k promítnutí těchto sporů o pastviny na Blatech do bouří z osmdesátých let 16. století, kdy byl Kubata popraven. A tak z Kubaty udělala lidová tradice zbudovského rychtáře, který "dal hlavu za Blata". Jinak o Kubatovi není nic známo. Není dokonce ani jisté, že se jmenoval Jakub.
(jk)

KUBELÍK Jan (* 5. 7. 1880 Praha-Michle, + 5. 12. 1940 Praha) - český houslový virtuos

Patřil k rodu tzv. zázračných dětí. Už ve dvanácti letech vstoupil na pražskou konzervatoř, aby tu pod vedením vynikajícího pedagoga profesora O. Ševčíka získal brilantní techniku houslové hry. V 18 letech mu už připravovaly nadšené ovace plné sály Vídně, Budapešti a jiných evropských metropolí.

Kubelík za 50 let své výlučně sólistické činnosti uspořádal na šest tisíc koncertů ve více než 50 zemích. Jako jeden z mála umělců zvládl i velice obtížné skladby Paganiniho a oslňoval virtuositou i skvělou smyčcovou technikou. Celý svůj široký repertoár ovládal zpaměti a byl považován za světově nejlepšího houslového virtuosa své doby. Sám také skládal i upravoval skladby pro housle.

Celý život neúnavně propagoval českou hudbu a pomáhal českým umělcům - nejen vahou své autority, ale značné příjmy mu dovolovaly poskytovat i finanční podporu dokonce takovým tělesům, jakým byla Česká filharmonie.

Svým postojem i vynikajícím mistrovstvím stal se Kubelík vzorem dalším generacím českých hudebních umělců. 11. května 1940 měl koncert v sále sokolovny v Neveklově, v milovaném kraji svých předků. Ten, který procestoval největší a nejslavnější sály celého světa, nevěděl, že je toto jeho veřejné vystoupení už poslední. Pohřben je na vyšehradském Slavíně. V rodinné tradici pokračoval i slavný dirigent a skladatel - první syn Jana, který se narodil po šesti dcerách - Rafael Kubelík.
(pa)
Doležil H.: Mistr houslí Jan Kubelík, Praha 1941; Jandík S.: Čaroděj houslí, Praha 1949

KUBIŠTA Bohumil (* 21. 8. 1884 Vlčkovice u Hradce Králové, + 27. 11. 1918 Praha) - český malíř, grafik a teoretik umění

Již v mládí se u tohoto nemanželského syna ze statku projevovalo kreslířské, ale také exaktně matematické nadání. Roku 1903 byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale zásluhou svých jasně formulovaných názorů se brzy dostal do konfliktu s ředitelem školy. Roku 1904 proto přešel na Akademii výtvarných umění k profesorovi Vlaho Bukovaci, kde se však rovněž nevyhnul rozporům. Nespokojen s akademickou výukou (jeho názory dále upevnila i pražská výstava Edvarda Muncha roku 1905), odešel z Akademie a po roční vojenské službě se vydal studovat do Florencie (krátce navštěvoval Reale instituto della belle arti). Poprvé vystavoval s Osmou roku 1907 a 1908, v roce 1909 odjel do Paříže, kde s přestávkou vytrval i další léto. Existenční potíže jej donutily opět nastoupit vojenskou službu roku 1913, byl důstojníkem rakouského dělostřelectva v Pulje a zemřel krátce po válce v důsledku epidemie španělské chřipky.

V raných pracích Kubištu inspiroval postimpresionismus Alfreda Sisleye (Pískařské lodě, 1905-06; Na návsi) a Vincenta van Gogha (Stromy v létě, Slunečnice, oboje 1907). Vliv Muncha se projevil zvýšenou expresivitou (Továrna, 1908; Lom), dílo Paula Cézanna jej podnítilo k valérové malbě (Podobizna se zeleným pozadím, 1908; Periferie). Cézannovo poučení se vystupňovalo za pařížského pobytu (Zátiší s lampou, 1909; Kavárna, Koncert, 1910), kde také napsal proslulou cézannovskou studii pro Šaldovu Novinu. Její matematické rozvržení do vět a odstavců na základě čísla 129, rozdělenou zlatým řezem, ukázalo také směr jeho další tvorby, založené na racionálním propočtu. Kolem roku 1910 poznal principy kubismu z okruhu George Braquea, jehož racionální postup vyhovoval Kubištově talentu. První kubistický pokus je datován 18. březnem 1910, tehdy vznikla podobizna, doplněná autoportrétem Kuřák; je to také vůbec první kubistický projev v našem výtvarném umění. Následovaly další kubistické obrazy (Kuchyňské zátiší s homolí cukru, Zátiší s košíkem, Zátiší s nálevkou, vše 1910). Po epizodickém návratu ke dřívějšímu pojetí malby (Jaro, Paridův soud, Koupání mužů, 1911) pokračoval v kubistickém experimentu (Portrét J. Zrzavého, 1911; Lom, 1911; Sv. Šebestián, 1911-12; Epileptická žena, Oběšený, 1912). Seznámil se také s italským futurismem (Vlak v horách), ale během vojenské služby jeho umělecké aktivity poněkud poklesly. Slunné Jaderské moře způsobilo zjasnění barev a umělec se tak načas přiblížil fauvismu (Moře, 1913). Válečné události však přivodily Kubištův návrat k dřívějšímu, přísně analytickému stylu (Nálet na Pulji, 1915; Důstojnické zátiší, 1916).

Dílo Bohumila Kubišty, jednoho z našich nejnadanějších umělců, který předčasně zesnul ve věku 34 let, kdy kariéra mnoha malířů teprve začíná, výrazně ovlivnilo mladou generaci meziválečného období.
(jv)
Teige K.: Život a osobnost B. Kubišty ve vzpomínkách současníků, Praha 1949; Nešlehová M.: Bohumil Kubišta, Praha 1984; Padrta J.: Osma a skupina výtvarných umělců, 1907-1917. Teorie, kritika, polemika, Praha 1992

KUKUČÍN Martin (* 17. 5. 1860 Jasenová, + 21. 5. 1928 asi Lipik v Jugoslávii) - slovenský prozaik, publicista, dramatik a překladatel

Kukučín, vlastním jménem Matej Bencúr, patří k nejvýznamnějším slovenským realistickým spisovatelům. Prožil neklidný život, když téměř neustále měnil místo svého pobytu. Po absolvování učitelského ústavu se stal učitelem v rodné Jasenové a začal publikovat první povídky. Roku 1884 však odešel do Prahy studovat medicínu. Aktivně se přitom účastnil života slovenského vysokoškolského spolku Detvan. Po absolutoriu se stal jeho prvním působištěm ostrov Drač v Dalmácii, tehdy součást Rakouska-Uherska. Odtud se vydal do Jižní Ameriky, kde se nakonec usadil mezi chorvatskými vystěhovalci v Punte Arenas. Na Slovensko se vrátil krátce roku 1922, ale brzy odešel znovu do Jugoslávie. Roku 1925 podnikl ještě roční cestu do Jižní Ameriky a teprve pak se usadil v lázeňském městečku Lipik, kde po třech letech zemřel. Kukučínova tvorba je bohatá a velmi rozmanitá: psal četné povídky a črty z venkova, črty cestopisné, založil tradici slovenského venkovského románu, psal romány sociální (Mať volá) i historické a divadelní hry. Obohatil slovenskou literaturu jak po stránce žánrové, tak i kompoziční a stylistické. Nejvýznamnějším dílem je román Dom v stráni. Kukučín také první postavil do středu zájmu lidového hrdinu, stojícího dosud na okraji literatury.
(fh)
Noge Július: Martin Kukučín, tradicionalista a novátor, Bratislava 1962

KUNHUTA (* kolem 1245, + 9. 9. 1285) - česká královna

Krásnou a mladičkou Kunhutu, dceru mačevského bána a Anny, dcery uherského krále Bély IV., si vzal Přemysl II. Otakar v prosinci 1261 po rozvodu s Markétou Babenberskou. Porodila mu tři děti: dcery Kunhutu a Anežku a pozdějšího krále Václava II.

Po smrti Přemysla II. na Moravském poli 1278 jí připadlo knížectví opavské, Ota Braniborský byl jmenován poručníkem Václava a správcem Čech, Rudolf získal na 5 let Moravu a zároveň byly obnoveny dřívější dohody o zasnoubení maličkého Václava s Rudolfovou dcerou Jitkou. V létě 1279 Kunhutu s Václavem věznil Ota Braniborský půl roku na Bezdězu, ale královně se podařilo uprchnout, když jela do Znojma převzít Přemyslovo tělo. Uchýlila se do Opavy, kde se kolem ní shromažďovali páni nespokojení s braniborskou vládou. Mezi nimi i Záviš z Falkenštejna, starý odbojník proti Přemyslovi. Nenávist, kterou královna-vdova cítila k muži, jenž více než kdo jiný přispěl k pádu Přemysla, se rychle změnila v náhle vzplanuvší lásku, vedoucí nakonec k jejich tajnému sňatku. Poměr se však nedal dlouho utajit, protože se jim narodil syn Jan.

Po návratu Václava II. do Čech v roce 1283 se Kunhuta odebrala do Prahy, a protože mladičký král matku miloval, stal se Záviš brzy jeho prvním a nejpřednějším rádcem, a tím i nejmocnějším mužem v zemi. V červnu 1284 konečně Kunhuta se Závišem veřejně slavili svůj sňatek, ale jejich štěstí netrvalo dlouho, protože královna už následujícího roku zemřela.
(jb)
Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986

KUNHUTA (* 1265, + 27. 11. 1321 Praha) - česká princezna a abatyše

Prvorozená a "spanilomyslná" dcera Přemysla II. Otakara a jeho druhé manželky Kunhuty, vnučky uherského krále Bély, prožila pohnutý život. Již jako dítě byla dvakrát zasnoubena, ale nakonec odešla 1277 do kláštera na Františku, kde strávila mládí v péči své velké příbuzné sv. Anežky. Sem, do bezpečí klášterních zdí, se načas uchýlila i její matka královna-vdova Kunhuta, když se jí podařilo uprchnout z vězení na Bezdězi.

Politické důvody, tehdy tak obvyklé, přivedly Kunhutu na naléhání jejího bratra krále Václava II. ke sňatku s mazovským vévodou Boleslavem, ale manželství po 10 letech zle ztroskotalo. Kunhuta se vrátila do Čech a stala se abatyší u sv. Jiří na Hradě pražském. Tady zakládá slavnou tradici iluminovaného knižního umění a nechává vytvořit proslulý Pasionál abatyše Kunhuty, jehož autorem byl kanovník Beneš a malbami ho vyzdobil dominikánský mnich Kolda. Stává se však zároveň oporou, rádkyní a útočištěm tehdy desetileté neteře Elišky Přemyslovny, které nahrazovala zemřelou matku.
(pa)
Pasionál Přemyslovny Kunhuty (editovali E. Urbánková, K. Stejskal), Praha 1975; Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20