Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-J Zpět na abecední vyhledávání L->

KOLOVRAT-LIBŠTEJNSKÝ František Antonín hrabě (* 31. 1. 1778, + 3. 4. 1861) - český šlechtic a politik

Hrabě F. A. Kolovrat pocházel ze starého českého aristokratického rodu. V Čechách také začal svoji kariéru ve státních službách. Nejprve jako pražský hejtman a policejní ředitel, od roku 1811 pak jako nejvyšší správní úředník v zemi, tj. president zemského gubernia a nejvyšší purkrabí. V této funkci projevil iniciativu v úsilí o hospodářské i kulturní povznesení země. Mj. se významným způsobem podílel na založení Vlasteneckého (dnes Národního) muzea.

V roce 1826 povolal císař František I. Kolovrata do Vídně na místo státního a konferenčního ministra. Kolovrat se stal blízkým poradcem císaře a nejvyšším úředníkem ve vnitřních záležitostech monarchie, a tím i velkým soupeřem knížete Metternicha. V době panování císaře Ferdinanda byli oba vládychtiví rivalové nejmocnějšími muži v říši. Na rozdíl od Metternicha, který v českém národním hnutí viděl nebezpečí pro monarchii, Kolovratovi lichotilo, že byl považován za jeho ochránce a při různých příležitostech dal najevo svůj kladný vztah ke snahám o rozvoj českého jazyka a vědy. Jeho nepřátelé o něm tvrdili, že vyhoví každému, kdo ho osloví: "Jsem Čech a jmenuji se Václav."

Revoluční bouře v březnu 1848 smetly Metternicha a na necelý měsíc vynesly Kolovrata do čela nově vytvořené vlády. Pak i on musel z politického života odejít a zabývat se "zvelebením svého panství".
(jk)
Kočí J.: České národní obrození, Praha 1978; Sked A.: Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995

KOMENSKÝ Jan Amos (* 28. 3. 1592 Nivnice, + 15. 11. 1670 Amsterdam) - biskup jednoty bratrské, pedagog, vědec a spisovatel

Komenského jako "učitele národů" zná snad každý Čech a celý kulturní svět. Některé spisy tohoto velkého zakladatele pedagogiky byly a jsou vydávány i daleko za hranicemi naší země včetně Latinské Ameriky, Japonska a Austrálie. Jeho učebnice latiny Svět v obrazech a Brána jazyků otevřená byly ve své době pedagogickým hitem a patřily mezi nejrozšířenější knihy na světě.

Komenský byl i velký spisovatel a většina Čechů zná alespoň podle názvu jeho nejslavnější česky psané dílo Labyrint světa a ráj srdce.

Pro Čechy představuje Komenský prototyp vlastence, který vroucně miloval svůj národ, hluboce prožíval jeho utrpení po Bílé hoře, pracoval ze všech sil pro jeho dobro a přes mnohá zklamání a pocity beznaděje věřil, že nakonec zvítězí. Často jsou citována jeho prorocká slova: "Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se opět navrátí, ó lide český."

Jako poslední biskup jednoty bratrské pečoval o ni do posledního dechu. Sám člověk hluboce zbožný, ale zároveň tolerantní, usiloval o sblížení církví a porozumění mezi nimi.

Jako myslitel přesáhl Komenský svou dobu a má co říci i dnešnímu člověku. Ač svými lidskými osudy a těžce prožívanou národní bolestí byl postavou spíše tragickou, jeho dílo a myšlení byly přímo symbolem touhy po lepším světě a člověku, po všeobecné harmonii, životě v míru, bez válečných katastrof. Jeho slova "Pušek se má užíti proti šelmám, kdežto z děl by se měly slévat zvony nebo hudební nástroje," zní i dnes aktuálně. Jeho humanismus, tolerance, úcta k vědění, láska k pravdě a víra v pokrok a spravedlnost představují hodnoty dodnes živé.

O životě a díle J. A. Komenského existuje dnes již celý vědní obor - komeniologie. Jen seznam knižních publikací s touto tematikou za léta 1945-82 přesahuje sto stran.

Podle vlastního životopisu se narodil v Nivnici na jižní Moravě. Dětství prožil v Uherském Brodě, ale záhy (asi v roce 1604) osiřel a žil u své tety ve Strážnici. V letech 1608-11 navštěvoval bratrskou školu v Přerově. Poté studoval teologii v Herbornu a Heidelbergu. Roku 1616 byl vysvěcen na kněze a v roce 1618 se ujal řízení bratrského sboru ve Fulneku. Zde ho také zastihla porážka českého stavovského povstání, k němuž a jeho představitelům choval sympatie a úctu. Záhy po Bílé hoře se musel jako bratrský kněz skrývat. Nejčastěji dlel na brandýském panství Karla staršího ze Žerotína.

V době těchto tragických událostí ho postihlo i osobní neštěstí, zemřela mu žena a dvě děti. V této těžké situaci napsal na sklonku roku 1623 Labyrint světa a ráj srdce, v němž podal nemilosrdnou kritiku současné společnosti a všech jejích nešvarů, aby jediný útulek před všemi nepravostmi našel ve vlastním nitru. Za tajného pobytu v Čechách napsal ještě několik "útěšných" spisů a pořídil mj. mapu Moravy. Začal se též zabývat otázkami výuky a výchovy. Výsledkem této práce byl náčrt české Didaktiky.

V roce 1628 opustil definitivně vlast a odešel do exilu do polského Lešna, jednoho ze středisek českých exulantů. V Lešně žil s několikerým přerušením do roku 1656. Působil tam jako učitel, později rektor bratrského gymnázia a jako sekretář a archivář a od roku 1648 biskup jednoty bratrské. Učil, staral se o jednotu bratrskou a přitom napsal řadu pedagogických děl. Ve Velké didaktice (Didactica magna) vypracoval ucelený systém školské soustavy.

Někdy ve třicátých letech zaujala Komenského myšlenka na vypracování pansofie, univerzální vědy, která by obsáhla všechno lidské vědění. Vypracoval nejdříve náčrt pansofie známý jako Předchůdce vševědy (Prodromus pansophiae). Spisek vyšel v Anglii, kam byl Komenský pozván svými přáteli a členy parlamentu, aby tu pokračoval v uskutečnění svých vševědních plánů. Avšak bouřlivé politické události v Anglii odsunuly tyto plány do pozadí a Komenský opustil Londýn a usadil se na několik let (1642-46) v Elblagu, obsazeném Švédy. Zde za podpory švédské podnikatelské rodiny de Geerů pokračoval v práci na učebnicích a na pansofii. Několikrát se pokusil zasáhnout i do politického dění, aby nebyla zapomenuta "česká otázka". Ale protestantská Evropa uzavřela v roce 1648 s Habsburky vestfálský mír, kterým jim byly české země ponechány na pospas. Tato tragédie a další osobní neštěstí - smrt druhé manželky, vyvolaly u Komenského silné pocity zklamání a beznaděje, vyjádřené ve spise Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Ale ani teď se nevzdal. Jeho aktivní duch, láska k národu a lidem mu dodávaly síly v těžké zkoušce. V roce 1650 odjíždí na pozvání sedmihradských knížat Rákócziů do Blatenského Potoka, kde se pokusil v praxi uskutečnit svůj program školské reformy a otevřel zde první třídu své pansofistické školy. Během čtyřletého pobytu zde napsal i několik dalších pedagogických spisů a politických traktátů.

V posledních letech lešenského pobytu (1654-56) se Komenský začal zabývat myšlenkami všenápravy, které pak rozvinul hlavně v Amsterdamu, kam se uchýlil po vypálení Lešna v dubnu 1656 a kde prožil posledních čtrnáct let svého života. Zkáza Lešna znamenala pro Komenského další životní katastrofu. Přišel o celou knihovnu i většinu svých rukopisů a bratrskou tiskárnu.

Za pobytu v Amsterdamu vyvrcholila Komenského vědecká a literární činnost. Vydal zde asi 62 svých spisů. Nejvýznamnějším výsledkem této plodné práce byla Obecná porada o nápravě věcí lidských, v níž jsou nejdůrazněji vysloveny jeho základní společensko-filosofické myšlenky: pomocí výuky a výchovy přispět k nápravě člověka a celé lidské společnosti, v níž by bylo místo i pro svobodné Čechy.

V posledních letech svého života zesílily u Komenského sklony k iracionalismu, víře v proroctví a vidění (tzv. revelace). Napsal v té době také řadu náboženských spisů i polemik a politických traktátů. Ne vždy měl v tomto směru šťastnou ruku. A tak Komenskému přibývalo i odpůrců a kritiků. Největší rozpaky, i mezi mnoha jeho přívrženci, vyvolaly dvě knihy, v nichž shrnul "proroctví" a "vidění" několika přátel a známých, mj. svého spolužáka a přítele M. Drabíka (Světlo v temnotách, 1657 a Světlo z temnot, 1663). V revelacích byla vesměs "prorokována" zkáza Habsburků a příznivé vyřešení situace českého národa. Byla to reakce bezmocného člověka v kritické situaci, kterou nemůže zvládnout, výraz touhy po příznivé změně osudů českého národa a protest proti vítězství násilí.
(jk)
Soupis děl Jana Amose Komenského v československých knihovnách, archivech a musejích, Praha 1959; Polišenský. J.: Jan Amos Komenský, Praha 1972; Kumpera J.: Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků, Ostrava 1992

KONÁČ z HODIŠKOVA (Hodištkova) Mikuláš (* asi 1480, + 3. 4. 1546) - český tiskař, nakladatel, překladatel a spisovatel

V 16. století dochází k rozkvětu knihtisku a vzniku řady tiskařských dílen především v Praze, ale i v dalších městech. K nejvýznamnějším nakladatelům první poloviny 16. století se řadí Mikuláš Konáč z Hodiškova, jehož jméno se poprvé objevilo v roce 1507. Soustřeďuje v jedné osobě nakladatele, tiskaře, autora či překladatele i vlastního knihkupce, tak jak bylo v této době obvyklé.

Spolupracoval nejprve s Janem Wolfem, pak tiskl s přestávkami v letech 1511-28. Z jeho tiskárny, která stávala na Malém náměstí, vyšlo na 40 českých knih. Zastoupeny jsou zde vlastní překlady antické literatury, středověkých i renesančních autorů. Mikuláš Konáč vydal např. roku 1510 Kroniku českou Eneáše Silvia Piccolominiho, která byla vyzdobena 39 dřevořezy podobizen českých panovníků, dále spisy týkající se náboženství a víry (Rozmlúvanie o vieře, Dialogus). Proti nerozumnosti, pýše a lakomství mluví Zrcadlo múdrosti, zdobené opět dřevořezy. Se jménem Mikuláše Konáče jsou spojeny i počátky novinových tisků. Na rubu titulního listu díla O nešťastné bitvě a porážce z roku 1526 (v bitvě u Moháče, kde zahynul Ludvík Jagellonský) byly otištěny jedny z prvních do dřeva řezaných not.

Sám Mikuláš, původně pouhý "písař hor viničných", byl na přímluvu svého mecenáše Jana z Hodějova obdařen erbem a predikátem (1516) a později přijat do stavu rytířského. V letech 1520-42 zastával i úřad dvorského místosudího. V té době už tiskárnu nevedl, ale byl nadále literárně činný.
(kk)
Vlček J.: Dějiny české literatury, I, Praha 1951; Kopecký M.: Literární dílo M. Konáče z Hodiškova, 1962

KONIÁŠ Antonín (* 1691 Praha, + 27. 10. 1760 tamtéž) - český kazatel a misionář

V první třetině 18. století došlo v Čechách k utužení a vyvrcholení protireformační politiky. Nevybíravým a bezohledným postupem "při obracení lidí na pravou víru" prosluli především jezuité. Symbolem této praxe a tmářství vůbec se stal jezuita A. Koniáš. A to údajně nebyl ani ten nejhorší.

Do řádu Tovaryšstva Ježíšova vstoupil jako sedmnáctiletý a celý život se věnoval kázání a misionářské činnosti. Ač fyzicky slabý, v kázání a "získávání duší" byl fanaticky horlivý a neúnavný. Kázal až pětkrát denně a často prý vysílením na kazatelně omdlel. Jeho kázání byla drastická a nabitá podrobným líčením děsivých pekelných muk, která "nepolepšitelné kacíře" čekají. Až chorobně vynalézavý byl při vyhledávání "kacířských knih". Sám prý jich spálil 30 000. Sestavil též seznam zakázaných knih Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající (1729). Snaživě si počínal i v sepisování náboženských, pravověrně katolických knížek, jako byly Jediná choť beránkova ... všeobecná římskokatolická církev (1729), Zlatá neomylná římskokatolické pravdy denice (1754) apod. Tyto knížky rozdával lidem místo zakázané literatury. Evangelické kancionály pak měla nahradit jeho Cythara Nového zákona aneb Písně celoroční (1729).
(jk)
Hanuš I. J.: O působení jezuity Antonína Koniáše v české literatuře, Časopis českého musea, Praha 1863; Svatoš M.: Misionář Antonín Koniáš T. J. - služebník Boží či Ďáblův, Dějiny a současnost 2, Praha 1996

KONRÁD I. BRNĚNSKÝ (+ 6. 9. 1092 Praha) - český kníže z rodu Přemyslovců

Prostřední syn knížete Břetislava I. se stal ještě za panování otce - proslulého českého Achillea - údělným knížetem na Moravě (1054). Jeho bratr Spytihněv II. ho však ihned po svém nástupu na trůn (o rok později) údělu zbavil a přivedl do Prahy, kde mu svěřil dvorský úřad, aby ho měl pod dozorem. Teprve po nástupu dalšího z bratrů - Vratislava II. - získal znovu roku 1061 úděl na Moravě: znojemský a spolu s ním i brněnský (odtud jeho přízvisko). Tady vládl, většinou ve shodě s pražským knížetem, plných 31 let. Když však po smrti dalšího bratra Oty získal i úděl olomoucký, a tak vlastně ovládl roku 1087 celou Moravu, zdálo se to Vratislavu II. příliš nebezpečné. Roku 1090 pražský kníže tedy proti Konrádovi vytáhl do války a po dobytí Olomouce ho oblehl v Brně. Konráda zachránil jen rozkol, ke kterému došlo mezi Vratislavem II. a jeho synem Břetislavem (II.). V této situaci se podařilo Konrádově ženě zprostředkovat mír, když slíbila králi Vratislavovi II. poslušnost a zároveň mu připomněla, že zem, kterou plení, ne jejich, ale "jeho vlastní jest". Vratislav II. potom prohlásil dokonce Konráda za svého nástupce na pražském trůnu a ten ho na oplátku smířil s rozvaděným synem Břetislavem (II.). Když v lednu 1092 Vratislav zahynul, stal se Konrád skutečně novým vládcem přemyslovského panství, ale - jak praví Palacký - "nemáme co více vypravovat, an již v osmém měsíci po nastoupení vlády umřel". Na knížecí stolec v Praze pak nastoupil Břetislav II.
(fh)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965

KONRÁD II. (III.) OTA (+ 9. 9. 1191 Řím) - moravský markrabí a český kníže z rodu Přemyslovců

Konrád II. Ota vládl poměrně krátce, ale patřil k význačným osobnostem doby. Syn Konráda II. Znojemského získal za bojů mezi Přemyslovci postupně celou Moravu - vedle Znojemska i Brněnsko a Olomoucko. Roku 1182 využil císař Fridrich Barbarossa, k němuž se obrátil o pomoc kníže Bedřich, vyhnaný z Čech, situaci k novému oslabení českého státu, když Moravu oddělil jako samostatné území podléhající říši místo českému knížeti. Šlechtou zvolený český kníže Konrád pak odstoupil a místo toho přijal Moravu jako říšské léno s titulem markrabí moravský.

Nové boje na sebe nedaly dlouho čekat. Vypukly roku 1184 a v krvavé bitvě u Loděnice (nejkrvavější mezi Čechy a Moravany v celé historii) byl 10. 12. 1185 Konrád poražen mladým Přemyslem (I.) Otakarem. Smír byl uzavřen následujícího roku (tzv. knínskou dohodou) a Morava se fakticky vrátila pod českou svrchovanost. Když po smrti Bedřicha nastoupil roku 1189 Konrád vládu i v Čechách, přijal sice vládu v léno od říše, ale samostatnost Moravy už nebyla zmiňována. Na červnovém sněmu v Praze a později v Sadské prohlásil kníže Čechy a Moravu za jediný stát a vzdal se titulu markrabí. Vydal také Statuta Konráda Oty, první český zákoník, který se však zachoval pouze v pozdějších potvrzeních Přemysla I. Konrád sám zemřel na mor za římské jízdy císaře Jindřicha VI. a v Čechách se rozpoutal nový boj o knížecí stolec.
(jb)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965

KONRÁD WALDHAUSER (* asi 1320, + 8. 12. 1369 Praha) - rakouský reformní kazatel působící v Čechách

O životě augustiniánského mnicha z kláštera ve Waldhausenu (odtud jeho přízvisko) před jeho příchodem do Čech není mnoho zpráv. Ovšem už ve své vlasti získal jako kazatel značnou proslulost, proto ho také Karel IV. pozval do Čech. Poprvé Konrád přijel roku 1358, ale trvale začal působit v Praze až od roku 1362. "Důrazná jeho kázání, ve kterých, nešetře nikoho, bez milosti káral pýchu, lakotu a rozmařilost Pražanů, potkala se časem s účinkem dosud neslýchaným," píše F. Palacký. Konrád svá kritická slova však adresoval i osobám duchovním - káral svatokupectví, žebravé řády hromadící majetky a další zlořády tehdejší církve. Byl svými nepřáteli označen za kacíře, ale Karel IV. se ho rázně zastal a svěřil mu i týnskou faru, patřící k nejpřednějším v Praze. Brzy ani Týn nestačil a Konrád musel kázat pod širým nebem, aby uspokojil zástupy věřících. Sám se podivoval: "Čím to je, že lid má tolik lásky a přítulnosti, když ho kárat nepřestávám? Mnichové žebraví počínají sobě naopak, pochlebujíce lidem, a hle - v jejich kostelích je prázdno!"

Působením Konráda Waldhausera u nás vlastně začalo hnutí za reformu církve, které vyústilo až do husitských válek. I když reformátor kázal latinsky a německy, našel oddané následovníky především mezi českými posluchači - nejznámějším pak je Jan Milíč z Kroměříže. Také základní Konrádovo dílo Postila studentů svaté pražské university, psané latinsky a určené studentům Karlova vysokého učení, bylo ještě ve 14. století přeloženo do češtiny.
(fh)
Šimek F.: Konrád Waldhauser: Staročeské zpracování Postily studentů staré university pražské, Praha 1947

KONRÁD ZBRASLAVSKÝ (* 1247 Erfurt, + 7. 6. 1329 Zbraslav) - český duchovní, diplomat a politik německého původu

První opat proslulého zbraslavského kláštera, chlouby posledních Přemyslovců, byl předtím převorem premonstrátského kláštera v Sedlci, odkud byl spolu s 11 dalšími mnichy roku 1292 povolán do Zbraslavi a zvolen opatem. Záhy se stal předním rádcem krále Václava II., který mu svěřoval diplomatické úkoly. Po nástupu Václava III. vedl mladého krále, aby zanechal rozmařilého života a věnoval se vladařským povinnostem. Václav a po něm i Rudolf záhy zemřeli a Konrád se brzo ocitl v opozici proti Jindřichu Korutanskému. Tehdy se ho nepřátelé pokoušeli dokonce ze zálohy zastřelit. Sílící rozvrat uvnitř království přiměl Konráda, aby usiloval o pevnou královskou moc, která jediná mohla zaručit i bezpečnost církevních statků. Proto se stal hlavním aktérem při vyjednávání lucemburské kandidatury na český trůn. Měl v tom spojence v Petrovi z Aspeltu, který jako vyšehradský probošt zastával v letech 1296-1305 úřad nejvyššího kancléře v Čechách a předního rádce Václava II. Nyní byl mohučským arcibiskupem a především jeho zásluhou se stal Jindřich Lucemburský císařem i Jan českým králem.

Ani po sňatku Jana s Eliškou Přemyslovnou a jeho zvolení králem nepřestal Konrád v politické aktivitě. Dokonce se proto zřekl roku 1312 opatské hodnosti, ale když jeho nástupce o dva roky později zemřel, bratři ho povolali zpět. Na žádost krále však roku 1316 znovu úřad složil a místo opata zaujal Petr Žitavský - autor Zbraslavské kroniky. Když ale roku 1319 mezi králem a královnou vypukl spor, Konrád - "vida, že již jeho působení není tak mocné, aby obrátilo záležitosti vlasti k lepšímu" - se vrátil do ticha kláštera, kde zemřel až jako stařec ve věku 82 let.
(fh)
Kronika Zbraslavská (předmluva Z. Fiala), Praha 1975

KONRÁD z VECHTY (* asi 1364, + 24./26. 12. 1431 Praha) - královský dvořan a pražský arcibiskup německého původu

Není přesně známo, kdy přišel Konrád z Vechty na dvůr Václava IV. (první zmínka je z roku 1398), ale záhy si získal královu přízeň. To vedlo k jeho rychlému vzestupu, ačkoliv prý byl "povahy nestálé a vlastností nikterak vynikajících". Král prosadil jeho jmenování biskupem verdenským v Sasku (1401-02), nejvyšším mincmistrem Českého království (1403-05), zemským podkomořím (1405-12) a od roku 1408 i proboštem mělnickým a boleslavským a zároveň biskupem olomouckým. Konrád byl také jmenován do komise, která měla usmířit Václava IV. s arcibiskupem Zajícem z Hazmburka a nepochybně především královou zásluhou po odstoupení Albíka z Uničova sám dosedl na arcibiskupský stolec. Po schválení papežem byl slavnostně vysvěcen roku 1413.

V bouřlivých dobách před husitskými válkami se Konrád z Vechty marně snažil smířit rozvaděné strany. Všechny příkazy církve k ráznému zakročení proti "kacířům" v Čechách plnil jen velmi vlažně, anebo vůbec ne. Kostnický koncil ho chtěl dokonce roku 1416 povolat k odpovědnosti, že se dívá "netečně na pronásledování kněžstva". Po smrti Václava IV. se zdálo, že se přimkne k Zikmundovi, kterého také roku 1420 korunoval na Pražském hradě českým králem, ale nakonec začal arcibiskup vyjednávat s husitskou Prahou. Pro katolickou církev bylo snad největší ranou, když se Konrád 21. dubna 1421 objevil v Praze a veřejně se prohlásil pro čtyři pražské artikuly. Husité tím totiž konečně získali možnost světit nové kněze, kterých se zoufale nedostávalo. Však byl také arcibiskupův příchod oslavován vyzváněním zvonů a pálením ohňů, i když někteří táborští kněží na toto smiřování s "šelmou antikristovou zasmušilou tváří hleděli". Přistoupením k artikulům souhlasil Konrád zároveň se sekularizací majetku pražského arcibiskupství, a tak vlastně jen zůstal duchovní hlavou církve v Čechách, které měli podléhat všichni kněží.

V roce 1423 a 1425 se Konrád účastil jednání zemských sněmů a zastupoval stranu pod obojí při jednání o zemském míru s katolíky. Už roku 1421 byl dán církví do klatby, o čtyři roky později byl oficiálně zbaven římskou kurií svého úřadu a roku 1426 byl znovu proklet papežem a v nejvyšší klatbě roku 1431 zemřel.
(fh)
Kadlec J.: Založení pražského biskupství, Roztoky 1971; Medek V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982

KONSTANTIN (Cyril) (* 826/827 Soluň, + 14. 2. 869 Řím) - řecký učenec, misionář a světec

Se jménem Konstantina - Cyrila - a jeho bratra Metoděje jsou spjaty počátky našeho písemnictví a rozvoje křesťanství na Velké Moravě. Konstantin získal základní vzdělání v rodné Soluni, v jejímž okolí žilo mnoho Slovanů, jejichž jazyk dobře znal. Po smrti otce se výchovy sirotka ujala vláda a nechala ho vystudovat na císařské universitě v Konstantinopoli. Po studiích dosáhl Konstantin nižší kněžské svěcení a zastával významný úřad u byzantského patriarchy. Dával však přednost dalšímu vzdělávání, a proto vstoupil do kláštera, odkud byl roku 850 povolán jako profesor filosofie na universitu. Jeho neobyčejné vzdělání (odtud i přídomek Filosof) ho předurčilo, aby stál v čele byzantského misijního poselstva do říše Chazarů v Černomoří. Při své cestě nalezl v byzantském městě Chersonesu údajný hrob sv. Klimenta (861), jehož ostatky měly sehrát významnou roli i při misijní cestě na Velkou Moravu, kam Konstantin odjel roku 863 po Rastislavově žádosti císaři Michalu III.

Konstantin i Metoděj se na cestu dobře připravili: Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici), jež odpovídalo všem hláskám slovanského nářečí v okolí Soluně, které bylo dobře srozumitelné i obyvatelům Velké Moravy. Zároveň do tohoto jazyka (dnes mu říkáme staroslověnština či církevní slovanština) přeložil i část bohoslužebných knih. Úkolem početného poselstva, které dorazilo na Moravu zřejmě na podzim 863, nebylo obracet národ na křesťanskou víru, která tu už kořeny zapustila, ale výchovou domácího kněžstva a překladem liturgických knih položit základy vlastní církevní organizace Velké Moravy. Ta doposud podléhala kněžím z východofranské říše, což podporovalo franskou expanzi a omezovalo nezávislost Velké Moravy. Ovšem už rok po příchodu věrozvěstů podlehl Rastislav Ludvíku Němci. Konstantin z taktických důvodů odstoupil od liturgie byzantské a přiklonil se k latinské, kterou prováděli i franští kněží, jimž byl opět umožněn přístup na Moravu.

Zároveň Konstantin přeložil všechna čtyři evangelia a sám k překladu připojil vlastní poetickou skladbu Prologas. A tak navzdory Rastislavově porážce mohla byzantská misie působit na Moravě více než 4 roky a za tu dobu položila základy vlastní církevní organizace se slovanskou liturgií a kněžími z domácího prostředí. Oba bratři pak misii považovali za ukončenou a vydali se zpět do vlasti.

Na zpáteční cestě na přání knížete Kocela setrval Konstantin s Metodějem několik měsíců v Pannonii, kde dále šířili slovanské církevní písemnictví. Poté pokračovali v cestě domů, ale v Benátkách se museli ospravedlňovat před útoky duchovních, kteří tvrdili, že bohoslužby je povoleno konat jen v latinském, řeckém nebo hebrejském jazyce. Proto bratři vyhověli papežovu pozvání a odjeli roku 867 do Říma. Papež Hadrián II. nakonec počínání obou věrozvěstů schválil a dal vysvětit jejich žáky. Rozbroje v byzantské říši je donutily setrvat v Římě, kde Konstantin onemocněl. Projevil přání zemřít jako mnich, proto vstoupil do kláštera, podle byzantské praxe přijal klášterní jméno začínající stejným písmenem jako jeho vlastní (Kyrillos, odtud Cyril) a po 50 dnech zemřel. Na žádost papeže, aby Metoděj nezbavoval Řím ostatků svatého muže, byl pohřben v Římě v kostele sv. Klimenta.

Konstantin byl katolickou církví prohlášen za svatého a spolu s Metodějem a misionářem Patrikem i za spolupatrona Evropy. Zprávy o jeho životě přinášejí především tzv. Pannonské legendy - staroslověnštinou psané Životy Konstantina a Metoděje, napsané žáky obou učených bratří.
(fh)
Vavřínek Vl.: Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje, Rozpravy ČSAV 73/7, Praha 1963; Dvorník F.: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1968; Odkaz soluňských bratří. Sborník k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Teologické studie, Praha 1987

KOPECKÝ Matěj (* 24. 2. 1775 Libčany, + 3. 7. 1847 Koloděje nad Lužnicí) - český loutkář

Ve dnech, kdy Libčanami na Královéhradecku táhli vzbouření selští rebelové, narodil se tu kočovnému loutkáři Janu Kopeckému syn Matěj. V mládí získal jen nepatrné vzdělání. V roce 1795 se oženil a usadil v jihočeských Miroticích. Se svou ženou, dcerou pláteníka, se živil nejprve kočovným kramářstvím. Ale pouta rodinné tradice byla příliš silná. A tak v roce 1797, poté co získal svou první loutkářskou licenci, se pokusil využít zkušenosti získané od otce. Záhy však do jeho života zasáhly napoleonské války, v nichž bojoval v letech 1797-1808. Po propuštění z armády se živil jako cestář, kramář i jako hodinář. Teprve v roce 1820 se vrátil k loutkoherectví, kterému se pak věnoval až do své smrti. Loutkám zůstali věrní i jeho čtyři synové, vnučka Arnoštka Kopecká a jeho potomci hrají loutkové divadlo dodnes.

Dochovaná data z života Matěje Kopeckého jen spoře osvětlují jeho životní osudy. Nicméně alespoň vyvracejí tradované legendy o zámožném mirotickém měšťanu, kterého teprve zhoubný požár města (1811) přiměl, aby se s loutkami vydal na pouť českým venkovem. I když byl později Matěj Kopecký označován jako "patriarcha" českého loutkářství, je historickou skutečností, že společně s ním v té době působila celá řada loutkářských rodů (Maiznerové, Kočkové, Viničtí a další). A ti všichni společně se podíleli na formování českého lidového loutkářství jako jedinečného kulturního fenoménu. Jejich historický význam byl nesporný - pro většinu lidového publika byli jedinými nositeli české divadelní kultury. Svým stylem navazovali na živé barokní tradice - k nim patřila především potřeba silného emocionálního prožitku. Zároveň však divákům zprostředkovávali nové myšlenky osvícení i národního obrození.

Teprve ve druhé polovině 19. století se z této skupiny českých loutkářů začalo souhrnem různých okolností vydělovat jméno Matěje Kopeckého jako nejvýznamnějšího loutkáře své doby. Kopeckého popularitu podpořilo zejména vydání her z jeho repertoáru sepsané synem Václavem (1862) a také kresby mirotického rodáka M. Alše. Ten dal fiktivnímu obrazu Matěje Kopeckého symbolickou platnost. Matějovská legenda se stala součástí národního povědomí a zájem o ni ožíval zejména v dobách těžkých národních zkoušek. Na základě moderního bádání hodnotíme Kopeckého dnes především jako jednoho z několika desítek obrozeneckých loutkářů, má pro nás význam "typu" a s jeho jménem je spojeno ocenění zásluh celého českého loutkářství z dob národního obrození.
(ad)

KORNEL ze VŠEHRD Viktorin (* kolem 1460 Chrudim, + 21. 9. 1520 Praha) - český humanista a právník

Ve druhé polovině 15. století se i v našich zemích začal prosazovat humanismus. Jeho stoupenci, kteří se s tímto myšlenkovým proudem seznámili převážně při studiu v cizině (zejména v Itálii), však psali jen latinsky a jejich díla vesměs neměla v Čechách širší ohlas. A byl to teprve Viktorin Kornel, který formuloval program národního, českého humanismu.

Po studiích na pražské artistické fakultě (tehdy jediné fakultě university), kde získal roku 1483 titul mistra, začal Kornel na universitě přednášet a rok nato se stal i děkanem. S myšlenkami humanismu se zřejmě seznámil na přednáškách universitního mistra Řehoře Pražského, prvního z průkopníků nového směru na konzervativní universitě, ale i mezi nepočetnými pražskými humanisty. Roku 1487 universitu opustil a stal se úředníkem u zemských desek. To mu umožnilo hlouběji studovat české právo. Roku 1492 obdržel jako vážená a známá osobnost erb a přídomek "ze Všehrd" a rok nato byl jmenován místopísařem zemských desek. Tím vlastně stanul v čele tohoto důležitého úřadu, neboť místo písaře zůstávalo neobsazeno.

V té době už Viktorin Kornel zaujímal čelné místo v kroužku pražských humanistů spolu s Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, svým blízkým přítelem. Jejich přátelství však záhy ztroskotalo na zásadních rozporech v náboženských otázkách. Kornel, rodem a přesvědčením kališník, si vážil Husovy památky a byl i stoupencem jednoty bratrské. Po rozchodu s Hasištejnským se rozhodl, že přestane psát latinsky a bude šířit ideje humanismu v češtině, aby byly přístupné co nejširším vrstvám národa. Svůj záměr zahájil překlady z antické literatury, ale těžiště jeho práce tkví v rozsáhlém právnickém díle O práviech, súdiech i dskách země České knihy devatery, k němuž čerpal materiál především ze zemských desek.

Jakmile však představitelé šlechty zjistili, že se erbovní měšťan Viktorin Kornel snaží zapsat a zveřejnit práva a nálezy, o jejichž zrušení usilovali, přiměli krále Vladislava Jagellonského, aby ho zbavil roku 1497 úřadu. Viktorin měl však naštěstí už nasbíráno dost materiálu, a tak své dílo roku 1499 dokončil.

Zbytek života pak prožil jako soukromá osoba v Praze, kde také zemřel na morovou nákazu. Právnické dílo zakladatele českého humanismu nám zachovalo obraz českého zemského zřízení, a navíc zachránilo i mnoho jedinečných údajů ze zemských desek, které nedlouho poté (roku 1541) z větší části shořely při velkém požáru Malé Strany.
(fh)

KOŘENSKÝ Josef (* 26. 7. 1847 Sušno u Nových Benátek, + 8. 10. 1938) - český cestovatel a spisovatel

Už jako student reálné školy v Mladé Boleslavi se zabýval Kořenský paleontologií a získal slušnou sbírku zkamenělin, o které se s uznáním vyslovil i dr. Antonín Frič. Ten mladého a zaníceného přírodovědce podporoval i za jeho studií na pražském učitelském ústavu a poskytl mu dokonce azyl v muzeu. Od roku 1867 učil Kořenský nejprve v Radnicích, pak v Litomyšli a nakonec na Smíchově (ulice dodnes nese jeho jméno), kde jeho obliba v paleontologii našla uplatnění na nedalekých bohatých lokalitách (Barrandov aj.). Po celou dobu dále studoval, přednášel a psal díla vědecká i populární, přispíval do časopisů, ale především cestoval.

Projel všechny evropské státy, vydal se až na Sibiř a v letech 1893-94 vykonal cestu kolem světa, která mu poskytla látku na monumentální dílo Světem a přírodou, první toho druhu v Čechách. Ze svých cest přivezl Kořenský spoustu uměleckých i etnografických předmětů a přírodnin, aby jimi obohatil česká muzea, ale i školní kabinety. Za jeho celoživotní dílo mu byl roku 1927 udělen čestný doktorát na Karlově universitě.
(pa)
Faltysová M.: Učitel a cestovatel Josef Kořenský (1847-1938), Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, 1969

KOSÁREK Adolf (* 6. 1. 1830 Herálec u Humpolce, + 3. 10. 1859 Praha) - český malíř

Mladý hospodářský učedník se dostal na pražskou Akademii díky podpoře majitele panství arcibiskupa Schwarzenberka. V doporučení Kosárkovy prosby čteme charakteristickou větu: "Žadatel je už delší čas takovým způsobem zaujat pro malířství, že není schopen na nic jiného myslit, ani dělat."

Kosárkovi je sice při příchodu na školu už 20 let, provází jej však nejen zmíněné nadšení, ale i houževnatá píle a výjimečný talent. V té době na Akademii působící krajinářská škola M. Haushofera má velmi dobrou úroveň, nesvazuje štětce žáků striktním akademismem. Malíř se tu seznamuje s efektní mnichovskou malbou, dostává se do ciziny - do Bavor, do Alp, na Rujanu. Osudovým úkolem je však pro něj česká krajina. Je základním motivem díla vytvořeného v neuvěřitelně krátké době šesti let, mezi roky 1853 a 1859, kdy umělec podlehl bídě a tuberkulóze.

I když Kosárek jistě čerpá od svých předchůdců (A. Mánesa) i starších současníků (především J. Navrátila a A. Piepenhagena), jde svou vlastní cestou. V plátnech jako Selská svatba či Česká krajina poprvé vůbec vyjadřuje, a to výrazně monumentální formou, smysl české krajiny. V pouhých 29 letech zanechal za sebou malíř umělecky zralé, hotové dílo, zároveň však i tušení dalšího strmého uměleckého rozvoje.
(pa)
Reitharová E.: Adolf Kosárek, Praha 1984

KOSMAS (* asi 1045, + 21. 10. 1125 Praha) - český duchovní a kronikář

Vše, co o životě nejslavnějšího českého kronikáře víme, prozrazuje sám ve své Kronice Čechů.

Vyšší vzdělání - na svou dobu neobyčejné - získal v cizině, v Lutychu u proslulého mistra Franka Kolínského. Po návratu patřil ke světskému kněžstvu, oženil se s Božetěchou (1091), jejíž smrt zaznamenalo olomoucké nekrologium 23. 1. 1117, a měl syna Jindřicha (teorie, že šlo o Jindřicha Zdíka má dnes stále méně přívrženců). Kosmas byl nejdříve kanovníkem a pak děkanem svatovítské kapituly, jejíž členové se podíleli na práci panovníkovy kanceláře a na její diplomatické a politické aktivitě.

Kosmas sám se účastnil po boku biskupa Jaromíra synody v Mohuči, po jeho smrti provázel nově zvoleného biskupa pražského Kosmu a olomouckého Ondřeje k investituře do Mantovy za císařem Jindřichem a pak do Mohuče na vysvěcení arcibiskupem. V Ostřihomi, kam jel s dalším pražským biskupem Heřmanem, byl 11. 6. 1099 vysvěcen arcibiskupem Serafinem na kněze, což asi souviselo s jeho povýšením na děkana kapituly.

Své proslulé dílo začal Kosmas psát až na sklonku života, asi od roku 1119, i když materiál jistě sbíral už dříve. Latinsky psanou kroniku rozdělil na tři díly, když první začíná tradičním stvořením světa a zmatením jazyků pod babylónskou věží, ale vzápětí se dostává k "bájnému vyprávění starců" líčícímu příchod praotce Čecha a mytické počátky Přemyslovců. V dalších dvou dílech dovádí vyprávění, bez něhož by naše vědomosti o českých dějinách byly více než chudé, do své doby a práci na kronice přerušila doslova v polovině věty až Kosmova smrt. Kronika je však i skvělým literárním dílem, a to i v celoevropském kontextu, a čte se místy jedním dechem.
(jb)
Třeštík D.: Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Praha 1968; Bláhová M.-Fiala Z.: Kosmova Kronika česká, Praha 1972; Králík O.: Kosmova kronika a předchozí tradice, Praha 1976; Třeštík D.: Kosmas, Praha 1976

KOSTKA z POSTUPIC Vilém (+ 15. 11. 1436) - český šlechtic, diplomat a válečník

Pan Vilém Kostka, jehož otec se připomíná jako první z toho rodu v Postupicích na Táborsku v roce 1387, v rušných dobách husitství patřil k pražskému měšťanskému křídlu. V roce 1421 v souvislosti s kandidaturou Vitolda Litevského na český trůn byl vyslán jako diplomat do Litvy. V roce 1423 se stal podkomořím pražského městského svazu. Roku 1431 se účastnil jednání se Zikmundem Lucemburským. Byl členem českého poselstva na basilejský koncil roku 1433. O rok později přešel na stranu Zikmunda Lucemburského a vstoupil do dvorských služeb. Od Zikmunda dostal Vilém Kostka např. Litomyšl s celým biskupským jměním, které dříve spravoval jako hejtman, do dědičné zástavné držby.

Bojoval v bitvě u Lipan roku 1434 a zemřel v roce 1436 při obléhání Hradce Králové.

Vilém Kostka získal Hrádek nad Sázavou (dnešní Komorní Hrádek) a své dosavadní sídlo Postupice přenechal bratru Zdeňkovi, který se stal věrným přívržencem Jiřího z Poděbrad a za věrné služby byl za Jiřího vlády jmenován královským mincmistrem a povýšen do panského stavu.
(kk)
Ze zpráv a kronik doby husitské (editor I. Hlaváček), Praha 1981

KOTĚRA Jan (* 18. 12. 1871 Brno, + 17. 4. 1923 Praha) - český architekt

Malíř a grafik, nejvíce se však proslavil jako architekt světového významu, zakladatel české moderní architektury. Studoval na německé průmyslové škole v Plzni. Čtyři roky strávil v praxi na stavbách, než odešel na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Po studiích obdržel tzv. římskou cenu a podnikl studijní cestu do Itálie.

Ve své činnosti tvůrčí i učitelské - byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole a pak na Akademii výtvarných umění - usiloval Kotěra o sepětí všech výtvarných oborů s architekturou, jež se měla stát uměním vedoucím.

Kotěra se zabýval monumentální architekturou stejně jako užitkovou, vytvořil nový typ moderní vily i rodinného domu. Řadu jeho staveb dodnes obdivujeme (městské muzeum v Hradci Králové), byl činný i v zahraničí (Sarajevo, Vídeň). Vrcholem jeho díla byl monumentální projekt pražské university - pracoval na něm od roku 1907 až do své smrti. Nakonec z něj byla realizovaná jen budova právnické fakulty, ani jejího dokončení (1927) se však autor již nedočkal.
(pa)
Novotný P.: Jan Kotěra a jeho doba, Praha 1958; Fuchs B.: In margine uměleckého odkazu Jana Kotěry, Brno 1972

KOUNIC Václav Antonín kníže, též Kaunitz-Rietberg (* 2. 2. 1711 Vídeň, + 27. 6. 1794 tamtéž) - český šlechtic a rakouský politik

Pocházel ze starého českého panského, později hraběcího rodu původem z Opavska. Původně byl předurčen k duchovnímu životu, ale smrt jeho bratří změnila jeho životní dráhu. Po studiích ve Vídni a dalších evropských městech vstoupil roku 1727 jako šestadvacetiletý do služeb císaře Karla VI. V průběhu války o rakouské dědictví (1740-48) pověřila Marie Terezie Kounice mnoha diplomatickými úkoly. V roce 1748 pak zastupoval císařovnu na mírovém kongresu v Cáchách.

V letech 1750-52 působil jako velvyslanec v Paříži, od roku 1753 byl pak prvním ministrem Marie Terezie s titulem dvorního a státního kancléře. Usiloval o spojenectví Rakouska s Francií, k čemuž dokázal využít vlivu markýzy de Pompadour u francouzského dvora. Roku 1756 dosáhl tzv. "změny aliancí", jejímž důsledkem byla sedmiletá válka mezi rakousko-francouzsko-ruskou koalicí na jedné straně a prusko-anglickou koalicí na straně druhé.

Mistrný diplomat Kounic byl roku 1764 povýšen císařovnou na říšského knížete. Angažoval se i ve vnitřní politice monarchie, kde provedl berní reformu. Po smrti Marie Terezie zůstal v úřadu, ale jeho vliv znatelně poklesl.

Z téhož rodu vynikl v 19. století radikální mladočeský politik a pozdější mecenáš Václav Kounic, jenž v roce 1908 věnoval svůj brněnský palác ke zřízení české studentské koleje.
(mp)

KOVAŘOVIC Karel (* 9. 12. 1862 Praha, + 6. 12. 1920 tamtéž) - český skladatel, dirigent a harfenista, šéf opery

V letech 1873-79 studoval na pražské konzervatoři hru na klarinet, harfu a klavír, u Z. Fibicha soukromě skladbu. Po absolutoriu působil jako harfenista orchestru pražské české opery a jako klavírní doprovázeč houslisty Františka Ondříčka. V roce 1884 uvedlo Národní divadlo mladému autorovi komickou operu Ženichové a balet Hašiš. Roku 1885 následovalo provedení komické jednoaktovky Cesta oknem. V témže roce vstoupil Kovařovic v Brně na dráhu operního dirigenta, v následující sezóně pokračoval v Plzni. V letech 1890-1900 působil jako učitel, korepetitor a nakonec jako ředitel pěvecké školy Františka Pivody. V roce 1898 vzbudilo ohlas nastudování jeho opery Psohlavci (podle A. Jiráska) v Národním divadle, kam byl roku 1900 angažován jako šéf opery. V dalším roce zde řídil premiéru své opery Na Starém bělidle (podle B. Němcové). Dirigoval též premiéru Dvořákovy Rusalky a děl J. B. Foerstera, O. Ostrčila, V. Nováka a dalších. K dílu L. Janáčka, který už dříve publikoval kritické výhrady k jeho tvorbě, se dlouho stavěl zamítavě, pro intervencemi vynucenou pražskou premiéru Její pastorkyně v roce 1916 trval na retuších, které v Janáčkově partituře provedl.

Z Kovařovicových dalších skladeb zaslouží zmínku Klavírní koncert F dur (1887), dále orchestrální ouvertury, symfonické básně, 3 smyčcové kvartety, klavírní a jiné instrumentální skladby, písně, dětské sbory apod.
(tv)

KOZINA-SLADKÝ Jan (* asi 10. 9. 1652 Újezd, + 28. 11. 1695 Plzeň) - český sedlák, představitel chodského povstání

Boje chodského lidu za svá stará práva a svobody na sklonku 17. století vylíčil v románu Psohlavci A. Jirásek. Především jeho zásluhou zůstalo až do dnešních dnů v povědomí českého národa i jméno jednoho z hrdinů tohoto boje - Koziny.

Jmenoval se Jan Sladký a byl prostým sedlákem v chodské vesnici Újezd. Kozina mu říkali podle statku, na němž hospodařil, nazývaném po dávných majitelích "u Kozinů". Do roku 1692, kdy se tam rozhořel boj s pobělohorskou vrchností - Wolfem Maxmiliánem Lammingenem z Albenreuthu, nevíme o Kozinovi nic. Dovídáme se o něm až v souvislosti s touto "chodskou rebélií". Nebyl rychtářem (ti totiž většinou vystupovali jako mluvčí Chodů), a tak se do popředí dostal zřejmě pro svou mimořádnou odhodlanost a nebojácnost.

Víme, že se v roce 1692 zúčastnil dvou poselstev Chodů do Vídně a byl v září přijat na audienci u císaře, že v únoru 1693 vystoupil na veřejném shromáždění Chodů v trhanovském zámku otevřeně proti Lammingenovi, a posílil tak jejich odhodlání k odporu. A konečně, že byl jako jeden z chodských zástupců přítomen v pražské místodržitelské kanceláři, kde úředníci na příkaz císaře rozstříhali před očima Chodů jejich privilegia na důkaz neplatnosti. Poté byl vězněn a nakonec jako hlavní "arcisvůdce" a buřič odsouzen k trestu smrti a oběšen. Podle Jiráskova románu vyzval Kozina Lomikara (správně Lammingena) do roka a do dne na "boží soud". O tom prameny nic neříkají, ale Lammingen skutečně necelý rok po Kozinově popravě zemřel. A tak zřejmě touha a víra ve spravedlnost dala vzniknout této pověsti o Kozinově výzvě, která se tradovala mezi lidem. A na závěr ještě připomeňme, že "psí hlavou" obdařil Chody neprávem A. Jirásek s M. Alšem - ve skutečnosti jejich znakem byly hraničářské boty.
(jk)
Teplý F.: Chodové ve sporu s Lomikary 1621-1697, Praha 1926


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20