Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-J Zpět na abecední vyhledávání L->

KINSKÝ František Josef hrabě (* 6. 12. 1739 Praha, + 9. 6. 1805 Vídeň) - český osvícenec

Když Voigt a Born vydávali roku 1775 druhý díl Podobizen, věnovali je F. J. Kinskému, "muži vznešenému, zrozenému k ozdobě jména českého, jakož i též k větší slávě své a svého šlechetného rodu". Nešlo zřejmě jen o obvyklou poctu mecenáši vědy, ale i o projev úcty vědecky činnému osvícenci a vlastenci.

Kinského vlastenectví se výrazně projevilo v roce 1773, když se ve své německy psané práci o výchově mladých šlechticů (Úvaha o důležitém předmětu) okázale přihlásil ke svému češství a jako první v té době vystoupil na obranu českého jazyka. Svým názorem, že pro Čecha je mateřským jazykem čeština, byl mezi českými šlechtici naprostou výjimkou.

Ve starší literatuře byl Kinský ceněn především jako osvícenský myslitel, pedagog, autor několika prací o výchově a byla vyzdvihována jeho činnost ve funkci velitele Vojenské akademie v Novém Městě u Vídně. V novější byl oceněn i jako přírodovědec, který v 70. letech spolu s I. Bornem stál u počátků geologického myšlení u nás (mj. objevil Komorní Hůrku u Chebu a poznal její sopečný původ). Významné pro českou vědu bylo i to, že Kinský jako příslušník starého a váženého českého šlechtického rodu podporoval Bornovu činnost při organizaci české vědy a stál vedle něho při vzniku Soukromé učené společnosti (1774).

Kinský sám se však cítil především vojákem. Dosáhl vysokých vojenských hodností a toužil po získání slávy na polích válečných. Zúčastnil se v roce 1788 války s Turky, ve které zachránil arcivévodu Karla před tureckým zajetím, i válek proti Francii. Příliš válečného štěstí však neměl.
(jk)
Dvorský J.: Český apologeta generál F. J. Kinský, pedagog filantropismu, Lipník nad Bečvou 1931; Vlček J.: Dějiny české literatury, II, Praha 1951; Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

KLÁCEL František Matouš (* 7. 4. 1808 Česká Třebová, + 17. 3. 1882 Belle Plaine, USA) - český národní buditel a utopický socialista

Mnich augustiniánského kláštera v Brně, výborný učitel, autor řady básnických a filosofických děl, badatel v přírodních vědách, novinář, nezištný, ušlechtilý a laskavý člověk F. M. Klácel patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-49. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu. V Moravských novinách, které v letech 1848-52 vedl, uveřejnil Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, zasvěcenou informaci o francouzském utopickém socialismu, napsanou původně pro Boženu Němcovou. Klácel sám usilovně hledal vlastní řešení spravedlivého uspořádání společnosti. Když se v roce 1869 vystěhoval do USA (před tím žil řadu let osamělým klášterním životem, zbaven perzekučními zásahy možností pedagogické a veřejné činnosti), pokusil se mezi krajany realizovat své myšlenky zakládáním bratrských obcí, kde měli lidé žít ve vzájemné lásce a pomoci podle pravidel, které sám podrobně rozpracovával. Jeho úsilí však nemělo úspěch.
(jk)
Dvořáková Z.: František Matouš Klácel, Praha 1976

KLAR Alois (* 25. 4. 1763 Úštěk, + 25. 3. 1833 Praha) - český humanista, zakladatel ústavu slepců

Po studiích v Litoměřicích a na pražské universitě získal Alois Klar roku 1782 doktorát filosofie. Vrátil se do Litoměřic, kde působil na místním gymnáziu až do roku 1806, kdy se mu dostalo jmenování profesora řecké filologie a klasické literatury na pražské universitě.

Přestože byl považován ve své době za vynikajícího pedagoga, dnes je znám především jako velký humanista, dobroditel a organizátor péče o slepé občany a mecenáš umění a chudých studentů filologie.

Roku 1807 byl jedním ze zakladatelů ústavu pro slepé děti v Praze, pro který nejen že vypracoval stanovy, ale řídil v něm i vyučování. Soustavný zájem o vzdělávání nevidomých a jejich obživu ho přivedl k založení Ústavu pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců v Čechách. Tito lidé byli do této doby odkázáni většinou na dobročinnost druhých, především církevních institucí.

Alois Klar však publikoval i filologické studie a výtěžek z jejich prodeje opět věnoval na dobročinné účely. V jeho práci pokračoval i jeho syn Paul Alois Klar, který vystudoval práva, ale přesto se věnoval po celý svůj život péči o nevidomé. Za tuto svoji činnost byl vyznamenán císařem Františkem Josefem.
(jv)

KLATOVSKÝ z DALMANHORSTU Ondřej (* asi 1504 Klatovy, + po roce 1547) - český pedagog a autor učebnic, pražský erbovní měšťan

Pocházel z rodiny klatovského pekaře. Po absolvování latinské školy v Klatovech studoval na pražské universitě, kde získal v roce 1524 hodnost bakaláře. Potom pracoval jako správce na městských školách. V roce 1545 získal erb a šlechtický přídomek z Dalmanhorstu. V době prvního protihabsburského povstání v roce 1547 byl jako purkmistr Starého Města pražského za účast na povstání vypovězen z Českého království. Směl se usadit na Moravě a žil asi v Přerově. Jeho další osudy však neznáme.

Byl autorem rozšířené a oblíbené učebnice česko-německé konverzace Knížka v českém a německém jazyku složená..., která od prvního vydání v roce 1540 vyšla celkem desetkrát. Věnována byla hlavně otázkám obchodní praxe. Vedle další jazykové učebnice Naučení krátké obojí řeči... (1531 a 1548) napsal i nejstarší známou českou učebnici aritmetiky Nové knížky vo počtech na cifry a liny (1530, 1558). Objevují se v ní první české aritmetické termíny, jako např. jmenovatel; pro čitatele zlomku užíval termín "čtedlník".
(jk)

KLAUDY Karel Leopold (* 30. 12. 1822 Tábor, + 11. 2. 1894 Praha) - český advokát a politik

Vystudoval práva na pražské universitě a po krátkém praktikování u zemského soudu na ní i vyučoval. Horlivě se účastnil politického dění revolučního roku 1848. Zasedal v ústavodárném sněmu ve Vídni a v Kroměříži. Proslulé bylo jeho horování pro liberální návrh na zrušení šlechtictví. (Paradoxně byl sám později povýšen panovníkem do rytířského stavu.)

Po rozehnání sněmu působil jako soudní asesor v Příbrami, ale jeho politická činnost mu byla vážnou překážkou v kariéře. Pouze jeho aristokratické známosti mu dopomohly k místu advokáta v Novém Jičíně.

Po obnovení ústavnosti zasedal od roku 1861 v zemském sněmu, krátkou dobu byl i říšským poslancem. V roce 1865 se přestěhoval do Prahy a v letech 1867-69 byl pražským purkmistrem. Patřil k významným staročeským politikům, v sedmdesátých letech však neskrýval sympatie k radikálům, jako byli Grégr či Skrejšovský. Roku 1879 se rozešel se staročechy, o čtyři roky později odešel z politického života.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KLAUDYÁN Mikuláš (+ 1521/1522 asi Lipsko) - český tiskař a kartograf

Mistr Mikuláš Klaudyán, nazývaný též Kulha, učený a podnikavý muž, byl lékařem a knihtiskařem v Mladé Boleslavi, významným příslušníkem jednoty bratrské. Klaudyán velmi mnoho cestoval, zejména do Norimberku, kam ho přiváděly tiskařské zájmy. Roku 1511 navštívil z pověření jednoty bratrské i proslulého humanistu Erasma Rotterdamského, žijícího v Antverpách.

Proslavil se zejména sestavením a vytištěním první mapy Čech z roku 1517. Klaudyánova mapa obsahuje na 280 měst a hradů, značkami rozlišených na místa katolická a kališnická. Na hlavních cestách jsou udány vzdálenosti v mílích. Veškeré názvosloví je české. (Teprve půlstoletí poté, roku 1569, císařský matematik a lékař Pavel Fabricius vydal první samostatnou mapu Moravy s německým názvoslovím.) Pro nás nezvyklé je ještě opačné situování mapy - strana "půlnoční" (sever) je umístěna dole, jih nahoře. Norimberští strážci mravů nařídili, aby před jejím vytištěním text prohlédl někdo znalý češtiny; obávali se, že by ten "kulhavý pikard" mohl tisknout něco víře škodlivého.

Ve své vlastní tiskárně vytiskl Mikuláš Klaudyán řadu významných děl většinou náboženského zaměření, ale také například první českým jazykem psanou příručku pro porodní báby, kterou sám přeložil z německého originálu.

Roku 1521 se na cestě do Lipska roznemohl, sepsal závěť a domů se již nevrátil.
(pa)
Bareš F.: Knihtisk v městě Boleslava Mladého, Památky archeologické 19, 174-184, 1900-1901; Kolár J.: Takzvaná mapa Čech Mikuláše Klaudyána: Strahovská knihovna 14-15, 1978-79

KLEMENT Václav (* 16. 10. 1868 Velvary, + 10. 8. 1938 Mladá Boleslav) - český podnikatel

Ke jménu Václav Klement patří neodmyslitelně i jméno jeho společníka Václava Laurina. Právě s ním založil mladý knihkupec a nadšený cyklista Klement (na protest proti urážce češtiny od jedné německé firmy) v Mladé Boleslavi výrobu jízdních kol Slávia.

Roku 1895 přivezl z Paříže "motorovou dvoukolku" a začal konstruovat první motocykly, jež si zakrátko dobyly pověst nejlepších strojů v Evropě. Získaly četné trofeje, snad nejcennější v roce 1905, kdy Václav Vondřich v sedle motocyklu Laurin & Klement zvítězil v tehdy nejslavnějším závodě Coup Internationale des motocyklettes na silničním okruhu u Dourdanu ve Francii.

Po přechodu na výrobu automobilů se závod, který se vypracoval na největší rakouskou automobilku, stal akciovou společností a Klement generálním ředitelem. Roku 1925 došlo ke sloučení s firmou Škoda. Klement vždy propagoval moderní myšlenky specializace a typizace a stal se iniciátorem moderní přestavby podniku. Činně působil ve sdružení ASAP - společnosti pro výrobu a prodej automobilů. Na Mladoboleslavsku vybudoval několik hydrocentrál, sloužících veřejné potřebě, a významně tak přispěl k elektrizaci kraje. V. Klement patřil k průkopníkům českého průmyslu, podnikatelům, pro něž nebyl jediným ukazatelem zisk, ale kteří měli hluboký vztah ke svým výrobkům.
(pa)

KLICPERA Václav Kliment (* 23. 11. 1792 Chlumec nad Cidlinou, + 15. 9. 1859 Praha) - český dramatik

Zakladatel českého dramatu, a zvláště veselohry se k milovanému divadlu dostával opravdu složitě. Otec krejčí chtěl mít krejčího i ze syna, ale ten v tomhle řemesle zálibu nenašel. Dali ho tedy na řeznictví, ale tady zase nesnášel krev. V té době zemřel jeho bratr, student gymnázia, a tak místo něj šel na studie mladý Václav. Prokazuje vynikající nadání, na studiích se však musí udržovat jen obtížně kondicemi.

Starší bratr František ho uvedl do vlastenecké společnosti tehdejší Prahy a také k divadlu. V ochotnické družině J. N. Štěpánka mladý Klicpera hraje, režíruje i píše. Začal studovat medicínu, ale protože nesnesl pohled na krev, přešel na humanitní obor. Jako profesor gymnázia v Hradci Králové se tam stal středem vlasteneckých snah, ředitelem ochotnického divadla. Roku 1846 se vrátil do Prahy a pokračoval v dramatické tvorbě. Napsal desítky her, z nichž některé - Hadrián z Římsu, Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk aj. - jsou dodnes na repertoáru českých divadel. To už nelze říci o dílech jeho následovníků na poli veselohry Emanuela Bozděcha, Josefa Štolby a výjimku tvoří jen Jedenácté přikázání Františka F. Šamberka.

Klicpera zároveň vyučoval na pražském staroměstském gymnáziu, kde se stal i ředitelem. V dusné éře Bachova absolutismu tu došlo v roce 1853 k "velezrádnému spiknutí" deseti studentů v čele s oktavánem Antonínem Steidlem. Několik schůzek a republikánský program stačil k jejich zatčení a uvěznění v pevnostním žaláři a také ke Klicperově penzionování.

Nabídka, aby se ujal řízení českých her uváděných v pražském německém divadle, pak přišla už pozdě. Poslední léta doléhaly na Klicperu věk i nemoce a pro aktivní činnost v divadle už neměl sil.
(pa)
Justl V.: Václav Kliment Klicpera, Praha 1960

KLÍČ Karel Václav (* 30. 5. 1841 Hostinné, + 16. 11. 1926 Vídeň) - český vynálezce

V trojhvězdí slavných českých vynálezců v oboru tisku Senefelder-Husník-Klíč se stal Karel Klíč nejproslulejším. Výjimečně výtvarně nadán, vstoupil již jako čtrnáctiletý na pražskou malířskou Akademii, aby ji však zakrátko, pro výsměšné karikatury rakouských ministrů, byl nucen opustit. Po delší přestávce školu absolvoval teprve roku 1862. Krátce nato pak se svým otcem, bývalým chemikem a výrobcem barev, založil v Brně fotografický ateliér "Rafael". Vypracoval se ve znamenitého kreslíře, ilustrátora, a především karikaturistu. Pracoval v Budapešti, ve Vídni a stále více se věnoval otázkám reprodukční techniky.

První velký úspěch mu přinesla silvestrovská noc na přelomu roku 1877 a 1878. Klíč opustil veselou společnost, zašel do laboratoře a tady jej při pohledu na měděnou destičku náhodou pokrytou souvislou jemnou vrstvou asfaltového prášku napadlo zahřát ji nad plamenem. Prášek se přitavil, Klíč na něm vyleptal obraz, a tak mohl časně ráno vytisknout svou první heliogravuru.

Roku 1890, již ve svém závodě v Anglii, nahradil Klíč měděnou desku měděným válcem, umožňujícím daleko rychlejší tisk. Na vyleptané válce se nanášela barva, jejíž přebytek stíralo ostří ocelového nože. Zrodil se tak rotační stírací hlubotisk, dodnes nejdokonalejší reprodukční technika kreseb, obrazů a fotografií.
(pa)
Urban R.: O Karlu Václavu Klíčovi. K výročí jeho 100. narozenin 1841-1941, Praha 1941

KLOFÁČ Václav Jaroslav (* 21. 9. 1868 Německý, dnes Havlíčkův Brod, + 10. 7. 1942) - český politik a novinář

Od začátku svého studia na lékařské a později filosofické fakultě v Praze byl V. J. Klofáč veřejně činný. V roce 1888 se stal jednatelem Akademického čtenářského spolku a patřil k předním představitelům rodícího se pokrokového hnutí mládeže. V prosinci 1890 zanechal studií, vstoupil do redakce mladočeských Národních listů a jeho činnost v pokrokovém hnutí postupně ustala.

Po tzv. protistátoprávním prohlášení českých sociálně demokratických poslanců na říšské radě v březnu 1897 rozvinuli mladočeši mohutnou kampaň proti "beznárodnosti" sociální demokracie. Jejím bezprostředním důsledkem byl vznik národně sociální strany. A Klofáč, jako hlavní organizátor kampaně, se stal zakladatelem, faktickým a později, když v roce 1899 opustil redakci Národních listů, i oficiálním vůdcem této strany (tu zatím vedli spoluzakladatelé Alois Simonides a Josef Klečák). Záhy získal dost oddaných stoupenců z řad bývalých pokrokářů i mimo ně (Václav Choc, Klečák a další). Byl také šéfredaktorem tiskového orgánu strany České slovo a od roku 1901 poslancem říšské rady.

Světlou stránkou předválečné činnosti národně sociální strany bylo antimilitaristické hnutí její mládeže. Podíl na vzniku tohoto hnutí se přičítá i Klofáčovi, již od studentských let známému svými protimilitaristickými postoji.

Na počátku září 1914 byl Klofáč, jako první významnější osobnost české politiky, zatčen. Vězení zvýšilo jeho popularitu, a když se po amnestii v červenci 1917 vrátil, zaujal v českém politickém životě přední místo. V listopadu 1917 byl zvolen místopředsedou společné organizace českých poslanců na říšské radě Českého svazu a v červenci 1918 i místopředsedou obnoveného Národního výboru.

Při vzniku sociální strany jí dal Klofáč do vínku heslo - Neustaneme, dokud v Čechách bude jediný rudý karafiát. Ovlivněna národní i sociální radikalizací českého lidu koncem světové války však strana svou orientaci změnila. Zdůrazňovala svůj socialistický charakter (přijala název Česká strana socialistická) a spolupracovala se sociální demokracií. Iniciátorem změn v orientaci strany však nebyl Klofáč, ale J. Stříbrný a E. Franke, kteří postupně získávali rozhodující vliv ve vedení strany, i když Klofáč nadále zůstával populárním představitelem, jakýmsi reprezentantem strany. Jako takový se koncem října 1918 zúčastnil jednání delegace Národního výboru se zástupci zahraničního odboje v Ženevě.

"Reprezentantem" strany zůstal i po celé období první Československé republiky. V prvních dvou vládách byl ministrem národní obrany, poté předsedou (1920-26) a místopředsedou senátu.
(jk)
Šantrůček B.: Václav Klofáč 1868 až 1928, Praha 1928

KMEŤ Andrej (* 19. 11. 1841 Bzenec, + 16. 2. 1908 Martin) - slovenský botanik, národopisec a buditel

Po úspěšném absolvování gymnázia v Banské Štiavnici a posléze v Trnavě vystudoval Andrej Kmeť teologický seminář v Ostřihomi. Roku 1865 zde byl vysvěcen na kněze a nastoupil svoji pouť po chudých farách slovenského venkova.

Už v semináři zahájil literární činnost - přispíval do časopisu Cyrill a Metod (a také Vojtech) - jako kaplan napsal řadu odborných článků do hospodářského časopisu Obzor. Pro slovenské rolníky sepsal osvětovou příručku Hospodár na Slovensku, která však byla po vytištění zkonfiskována. Jeho činnost byla mnohostranná. Jako vynikající znalec slovenské květeny objevil řadu nových druhů a zanechal po sobě i podle dnešních měřítek skvělý herbář s více než 72 000 exempláři rostlin. Cenné výsledky zaznamenal také v geologii a archeologii. Roku 1895 založil Musealnou slovenskou společnosť a byl jejím dlouholetým předsedou.

Hojně sbíral národopisný materiál, na němž dokumentoval starobylost, původnost i vysokou uměleckou úroveň slovenské lidové tvorby a kultury. Slovenské výšivky a krajky vystavoval na výstavách ve Vídni (1873), pražské Jubilejní (1891) a Národopisné (1895). Přestože publikoval většinou ve slovenštině, byl vysoce uznáván i v zahraničí.
(pa)
Kuka P.: Andrej Kmeť, Banská Bystrica 1963; Jasenák L.: Andrej Kmeť (1841-1908), život a dielo, Bratislava 1986

KMOCH František (* 1. 8. 1848 Zásmuky u Kolína, + 30. 4. 1912 Kolín) - český skladatel a kapelník

Vztah k dechové hudbě zdědil po otci, krejčím a lidovém muzikantovi. Po absolutoriu učitelského ústavu v Praze (1869) působil jako učitel na Kolínsku a současně hrával jako houslista v místních kapelách. Roku 1871 založil vlastní osmičlenný soubor, který se později rozšířil a stal se kapelou kolínského Sokola. Pro účast na českých vlasteneckých akcích byl Kmoch roku 1873 zbaven učitelského místa a dále se živil jako kapelník a učitel hudby. Svůj tehdy 25-40členný orchestr koncipoval tak, aby mohl hrát v různých sestavách, i jako smyčcový orchestr. Vystoupení celého souboru postupně dostávalo charakter koncertní události, začal být zván do Prahy, v poněmčeném Brně byl v roce 1882 vřele uvítán i L. Janáčkem. Roku 1884 byl soubor pozván do Krakova, o rok později do Vídně a Budapešti, 1896 účinkoval v rámci všeruské výstavy v Nižním Novgorodě, 1899 hrál znovu krajanům ve Vídni atd. V té době už platila Kmochova kapela za reprezentativní soubor české dechové hudby, jehož repertoár byl vzorem ostatním tělesům, po roce 1918 i vojenským hudbám nově budované čs. armády.

Kmoch složil přes 230 skladeb, převážně pochodových a tanečních, různých směsí, i hudeb k sokolským tělocvičným vystoupením. V pochodech často cituje lidové či pololidové písně (Kolíne, Kolíne; Andulko šafářová; Muziky, muziky atd.), sokolské písně a také vlastní melodie (Jdou sokolské šiky, jdou; Spějme dál). Dále komponoval polky, kvapíky, třasáky, mazurky, valčíky atd.
(tv)

KOCIÁN Quido (* 7. 3. 1874 Ústí nad Orlicí, + 3. 1. 1928 Hořice v Podkrkonoší) - český sochař

Kocián nejdříve navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1893-97), poté studoval na Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Účastnil se výstav Krasoumné jednoty (od 1902) a v roce 1906 byl jmenován profesorem Odborné sochařsko-kamenické školy v Hořicích, kde setrval do konce života.

Raná tvorba umělce patřila k nejpozoruhodnějším projevům českého secesního symbolismu - Kociánovy sochy mají expresívní výraz a vyjadřují charakteristické pocity viny, zla, zániku, snů. Umělcovo věno (1901) bylo vlastně satirou na Myslbekovu Hudbu; předcházela jí aféra kolem sochy Šárka (1897), která vzbudila Myslbekův hněv. Plná vnitřního napětí jsou také další sousoší vzniklá na přelomu století (Ábel, 1901-03; Žalov, 1904 až 1905; Smrt a Vzkříšení z brány hřbitova v Hořicích, 1906).

Později se však Kocián vrátil k myslbekovské tradici a jeho práce ztratily dřívější významnost.
(jv)
Wittlich P.: Česká secese, Praha 1982

KOCÍN z KOCINÉTU Jan (* 14. 2. 1543 Písek, + 26. 3. 1610 Praha) - český humanista, spisovatel a překladatel

Jan Kocín, od roku 1571 se šlechtickým přídomkem z Kocinétu, přítel a nejpřednější spolupracovník Adama z Veleslavína, horlivý vlastenec, zbožný český bratr, vzorný úředník a manžel, patřil k váženým a učeným českým literátům konce 16. století.

Vystudoval v Praze, učil na několika městských školách a poté strávil deset let na studiích a cestách po západní Evropě. Vydal zde několik děl antických autorů a navázal četné vědecké styky. V roce 1577 se vrátil do Prahy, stal se městským písařem malostranským a pokračoval v literární práci. Zajímal se hlavně o práva a historii, ale napsal podle latinské předlohy např. i Rozmlouvání o moru (1582) a původní spis Abeceda zbožné manželky a rozšafné hospodyně (1585). K jeho nejvýznamnějším dílům patří překlady Historie církevní (1594) a Kronika nová o národu tureckém (1594), kterou připravil ve spolupráci s Veleslavínem.

Jan Kocín nepatřil k originálním a pronikavým duchům, spíše "hověl potřebám a vkusu doby, jejíhož proudu neřídil" (J. Vlček). Získal však zvučné jméno a zasloužil se o popularizaci odborné literatury a rozvoj českého jazyka.
(jk)
Polišenský J.: České dějepisectví předbělohorského období a pražská akademie, Acta Universitatis Carolinae Praha, Historia Universitatis Carolinae Pragensis 4, sv. 2, 1964

KOERBER Ernst von (* 6. 11. 1850 Trident, + 5. 3. 1919 Baden u Vídně) - rakouský podnikatel a politik

Po Clary-Aldringenově demisi byl do čela nové vlády jmenován počátkem roku 1900 zkušený a schopný úředník, jenž byl v různých ministerských funkcích již členem vlády Gautschovy i vlády svého předchůdce. Nebyl jen pouhým aristokratickým byrokratem, ale měl též vynikající vztahy k představitelům velkého kapitálu. Jeho vládní období, později zvané historiky "Pax Koerberiana", patřilo k jedněm z nejdelších v historii Předlitavska.

Koerber si uvědomoval, jak hluboce a negativně ovlivňují národnostní spory ekonomickou pozici Rakouska. Pokusil se proto v květnu sám předložit říšské radě svou vlastní kompromisní variantu jazykových nařízení. Mladočeši návrh odmítli a přešli k tak důsledné obstrukci, že pro násilnosti a demolování zařízení musela být v létě 1900 říšská rada uzavřena.

Ani nové volby v roce 1901 nepřinesly změnu. Koerberovi se alespoň podařilo zastavit mladočeskou obstrukci rozsáhlým programem hospodářského a kulturního rozvoje českých zemí. V rámci tohoto programu byla císařským rozhodnutím zřízena v Praze galerie moderních umění.

Nový pokus o česko-německé smíření učinil Koerber v roce 1902, avšak jeho výsledek byl stejný jako před dvěma roky. K tomu přistoupil v roce 1903 problém Koerberova sporu s uherským ministerským předsedou jako součást konfliktu mezi císařem a Maďary o pojetí armádních záležitostí. Koerberova schopnost lavírovat oddálila jeho pád jen do posledního dne roku 1904.

Jeho politická kariéra tím neskončila, v roce 1915 byl jmenován společným ministrem financí. V roce 1916 pak byl krátce znovu rakouským premiérem, nepohodl se však s novým císařem a byl nucen odejít.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KOHL Ludvík (* 14. 4. 1746 Praha, + 18. 6. 1821 tamtéž) - český malíř, kreslíř, řezbář a mědirytec

Patřil ke generaci J. J. Q. Jahna, "postižené josefínskými reformami". Nebylo církevních lukrativních zakázek, a proto se v této době malíři orientovali na jiné žánry.

Od roku 1766 studoval Kohl na vídeňské Akademii výtvarného umění a tři roky poté se stal jejím řádným členem. Od roku 1775 učil kreslení v Praze a měl značný vliv na výchovu nové generace malířů. Pro pedagogické účely vytvořil řadu předlohových listů. Jeho hlavní tvůrčí období spadá do přelomu 18. a 19. století, dvou zcela odlišných věků. Tak byla jeho díla ovlivněna ještě barokní malbou, rokokem a ve Vídni se jako akademik seznámil s klasicismem. Patřil k umělcům hlásícím se k osvícenství. Jeho klasicistní tvorba je považována za spojovací článek mezi vídeňským klasicismem a klasicismem importovaným do Čech Josefem Berglerem z Říma.

Ludvík Kohl se jako všestranně vzdělaný osvícenský umělec zajímal o náměty z českých dějin a vydal soubor dvanácti leptů, v nichž oslavil významné státnické počiny Přemyslovců (Böhmische Geschichte in Bildern, České dějiny v obrazech, 1789). Kohl zamýšlel tyto lepty ztvárnit i jako obrazy, ale tuto ideu neuskutečnil. Nejčastějším námětem jeho kreseb a obrazů je však idealizovaná či konkrétní architektura anticky či egyptsky laděná a architektonické interiéry (rytířské "gotizující" sály, hrobky a potemnělá sklepení, chrámy), veduty (7 pohledů na Prahu, 4 pohledy na české hrady) a také portréty.

Mezi jeho žáky patřila celá řada posléze známých umělců, např. portrétisté František Horčička a A. Machek.
(jv)
Kuchynka R.: Malíř Ludvík Kohl, Topičův sborník, Praha 1921-22; Liška A.: Kohlovy rodinné portréty v Muzeu hlavního města Prahy, Umění 2, 1954; Pánková M.: Ludvík Kohl 1746-1821 (katalog výstavy Národní Galerie Praha), Praha 1984

KOLÁR Josef Jiří (* 9. 2. 1812 Praha, + 31. 1. 1896 tamtéž) - český herec, režisér, překladatel a spisovatel

Kolár, vlastním jménem Kolář, byl přes svou nesnášenlivou povahu výraznou osobností českého divadla, a to nejen jako herec, ale i jako dramatik, dramaturg a režisér.

Nejprve navštěvoval gymnázium v Praze, poté medicínu v Budapešti, ale studia nedokončil. Stal se vychovatelem v maďarské šlechtické rodině, s níž procestoval celou Evropu a naučil se řadě cizích jazyků. Po návratu do Prahy se rozhodl pro dráhu herce. Poprvé vystoupil roku 1837 v ochotnickém Kajetánském divadle, které vedl J. K. Tyl. Roku 1842 byl angažován do německého souboru Stavovského divadla, ale vystupoval i v pravidelných českých nedělních představeních. Po Tylově nuceném odchodu z Prahy (1851) se stal vůdčí osobností českého divadelnictví. Působil jako režisér Prozatímního divadla (1866-73) a roku 1881 ještě krátce jako dramaturg Národního divadla. Vrcholem jeho mnohostranné činnosti bylo herectví, i když velké zásluhy si získal i uváděním (a překlady) Shakespeara na české jeviště. Dále překládal Schillera, Goetha a další autory. Sám napsal řadu dramat, vesměs křiklavě romantických tragédií, opírajících se navíc silně o cizí vzory. Ani jeho povídková a románová tvorba stejně jako básně - až na výjimky - neměly zřetelnější úspěch.
(fh)
Klosová Ljuba: Tři herecké portréty 19. století, Praha 1969

KOLBEN Emil (* 1. 11. 1862 Stránčice u Prahy, + 3. 7. 1943 Terezín) - český elektrotechnik

Nadšení pro elektřinu, největší symbol technického pokroku konce 19. století, zavedlo mladého Emila Kolbena po absolvování pražské techniky přímo do srdce tehdejšího světa elektrotechniky - k Edisonovi. Dotáhl to zde až na šéfinženýra, získal neocenitelné zkušenosti, ale nakonec se s "bohem elektrotechniků" rozešel. Edison byl nesmiřitelným zastáncem stejnosměrného proudu, inženýr Kolben naopak věřil v budoucnost proudu střídavého.

Svůj názor nezměnil ani po návratu do Čech, i když byl nucen se na tomto poli znovu střetnout, tentokrát se samotným F. Křižíkem.

Roku 1896 založil ve Vysočanech elektrotechnický závod, pozdější ČKD (Českomoravská Kolben-Daněk). Vyráběl třífázové elektromotory, zařízení pro elektrárny a po léta sklízel úspěchy doma i ve světě. Stal se nejen nejvýznamnějším zakladatelem elektrotechnického průmyslu u nás, ale proslavil um a dovednost českých rukou po celém světě. Zahynul v nacistickém koncentračním táboře.
(pa)
Gutwirth V.: Nejstarší pražské elektromobily: Svět techniky 6, 298-299, Praha 1955

KOLÍN (Kalina) z CHOTĚŘINY Matouš (Mattheus Collinus a Choterina) (* 1516 Kouřim, + 4. 6. 1566 Praha) - český humanista a básník

Syn kouřimského měšťana se původně jmenoval Kalina, ale díky latinizovanému jménu Collinus, znovu "přeloženému" do češtiny, ho známe jako Matěje Kolína. Po studiích v Praze pokračoval na universitě v německém Vitemberku (Wittemberg) u významného německého humanisty Filipa Melanchtona, podobně jako o něco později i jiný český vzdělanec Petr z Tulechova. Po návratu do Čech se stal profesorem řečtiny na pražské universitě (od 1541) a poté i latiny, ale jeho luteránské vyznání mu působilo značné komplikace a nesnáze. Oporou a mecenášem mu v této nelehké době byl J. Hodějovský z Hodějova, jehož zásluhou získal M. Kolín v roce 1542 povýšení do vladyckého stavu, erb a titul s přídomkem z Chotěřiny. Hodějovský mu také pomohl zřídit roku 1548 soukromou školu, kde se vzdělávali mladíci ze vznešených rodin. Svému mecenáši pak M. Kolín - z vděčnosti a úcty - připsal řadu svých básní. Patřil nesporně mezi nejtalentovanější básníky Hodějovského družiny a jeho poezie zahrnovala snad všechny druhy a útvary oblíbené v té době.

Na universitě, silně ovlivněn Melanchtonovou výukou, četl posluchačům řecké autory (proslul jako vykladač Homérovy Illiady) a vykládal jim latinské klasiky. V roce 1558 byl, pravděpodobně na zásah jezuitů, lektorátu na universitě nenadále zbaven. Věnoval se pak pouze své soukromé škole, literární činnosti, a především rozsáhlé korespondenci s významnými humanistickými osobnostmi své doby (ta nebyla nikdy souborně vydána).

Napsal také řadu prozaických, básnických i naučných děl (převážně latinsky), z nichž však většina nebyla v jeho době vytištěna, a tak se dochovaly z jeho tvorby pouze fragmenty, například: Harmoniae univocae (Jednohlasé písně, 1555), Farragines (Smíšené básně, 1561), pedagogický spis o výchově Elementarius libellus in lingua Latina et Boemica pro novellis scholasticis (Knížka začátkův v jazyce latinském a českém pro nové žáčky, 1550, 1557) a také přehled českých církevních dějin Vera narratio de statu religionis in bohemica gente.
(mp, jv)
Urbánek R.: Novoutrakvistický humanista Matouš Kollin z Chotěřiny a starší husitská tradice, Časopis Společnosti přátel starožitností českých, Praha 1956; Businská H.-Martínek A.: Renesanční poezie, Praha 1975

KOLLÁR Ján (* 29. 7. 1793 Mošovce, + 24. 1. 1852 Vídeň) - slovenský básník a národní buditel

Významný představitel klasicismu v české a slovenské poezii a hlasatel slovanské vzájemnosti první poloviny 19. století pocházel z poddanské rodiny, žijící ve slovenských Mošovcích. Vzdělání se mu dostalo v latinských školách (Kremnica 1806-08, Banská Bystrica 1810-12, Prešpurk 1812-15), kde sice získal jazykové znalosti řečtiny, latiny, němčiny, maďarštiny a hebrejštiny, ale svůj rodný jazyk musel poznávat vlastním studiem. Po návratu ze škol se staví proti otcově vůli, odmítá se vyučit řeznickému řemeslu a odchází z domova do Prešpurku na evangelické lyceum. Zde se počíná jeho přátelství s F. Palackým. Kandidátskou zkouškou roku 1815 ukončil lyceum a získal vychovatelské místo v Banské Bystrici. Jakmile se mu podařilo shromáždit dostatečné množství peněz, vydal se na cestu do Jeny. Při této příležitosti navštívil Prahu a setkal se s J. Jungmannem a ostatními českými obrozenci. Na universitě v Jeně se seznámil s výsledky německé vědy, především filosofie, filologie, historie, s literárními díly, ale i řadou významných osobností - mj. s Goethem. Jenský pobyt byl však pro Kollára osudovým pro jeho setkání s Mínou, vl. jm. Friderikou Schmidtovou. Hluboký citový vztah ovlivnil celou další básníkovu tvorbu. V této době píše i první sonety. Sňatku bylo ze strany matky zabráněno a nešťastný Kollár opustil Jenu po dvou letech (1819). K naplnění jeho lásky došlo až po sedmnácti letech odloučení (1835) sňatkem, z něhož se narodila jediná dcera Alexandrína Mária. Ze studií v Německu se na podzim 1819 vrátil do Pešti a jako místo dalšího působení si zvolil jednu z nejchudších slovenských far ve městě. Zde strávil plných třicet let svého života. Po porážce revoluce 1849 opouští Pešť a usazuje se s rodinou ve Vídni, kde mu byla na universitě nabídnuta profesura slovanských starožitností a bájesloví. Kollárovu další vědeckou kariéru a literární činnost však již za dva roky ukončilo nenadálé úmrtí.

Velikost jeho díla spočívá v básnické tvorbě, sběratelství památek slovenské lidové slovesnosti, prosazování slovanské vzájemnosti a kulturního soužití. Vrcholem Kollárovy poezie je monumentální sbírka básnických zpěvů Slávy dcera, kterou během svého života neustále rozšiřoval a doplňoval. (První vydání 1824, roku 1832 vyšla konečná podoba zahrnující na 615 znělek.) Sbírka bývá označována jako "básnický cestopis Kollárova vnitřního života" a skutečně jeho tři hlavní zpěvy Sála, Labe, Dunaj vychází z básníkových osudů. Od Sály, místa setkání s Mínou, přes Labe, které je ohlasem na Kollárův pobyt v Čechách, po Dunaj, vyjadřující básníkovy pocity při návratu na Slovensko a smutek ze ztráty milované Míny. V díle se střetávají témata intimní, lyrická s národními, etickými. Ohlas Slávy dcery, vydané v Pešti, byl značný jak v Čechách, tak i na Slovensku. Kollár psal svá literární díla spisovnou češtinou, která byla běžně užívána vzdělanou vrstvou místo slovenštiny. Jeho snaha o užívání češtiny na Slovensku a vystoupení proti individuálnímu vývoji slovenského národa jej zavlekla do sporů se Štúrem a částečně izolovala od slovenského prostředí. Z další literární tvorby lze připomenout Čítanku (z jeho řečí a kázání - 1825), Slabikář (1826), zajímavé jsou cestopisy a vzpomínky vydané až po jeho smrti Paměti z mladších let života. Sběratelská činnost je představována především sbírkou Národnie spievanky (1834-35), kde soustředil na 2 433 rozmanitých písní a útržků z lidové slovesnosti, které rozčlenil podle témat a společenského určení na 21 skupin. Na tomto vydavatelském díle se podílelo na 95 spolupracovníků-sběratelů. Národním spievankám časově předcházela kniha Písní světských lidu slovenského v Uhřích (1823, 1827), jež byla společnou prací s Pavlem Josefem Šafaříkem.

Z teoretických spisů vyvolala silný zájem Rozprava o jménách (1830), kde Kollár podává své první pojetí slovanské vzájemnosti. Práce další O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nárečími slavskými (1836), vztahující se k problematice Slovanů, byla vydána též v německé verzi (1837, 1844). Definuje zde svůj program vzájemného soužití jednotlivých kultur slovanských národů. Mylnou se ukázala jeho teorie o 4 slovanských kmenech a jazycích - ruštině, ilyrštině, polštině a českoslovenštině - jako hlavních větvích Slovanstva.

Celým svým životem a dílem se Kollár zasazoval o myšlenku slovanské jednoty nikoliv cestou vytváření jednotného jazyka či určité státní formy, ale kulturním sbližováním a vzájemným poznáváním s hlubokým důrazem na humanitní ideály. Jeho smýšlení a snahy vyjadřují nejlépe vlastní slova, která bývají velmi často citována: "... A vždy, zavoláš-li Slovan!, nechť se ti ozve člověk!"
(ss)
Mráz Andrej: Ján Kollár, Bratislava 1952


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20