Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-J Zpět na abecední vyhledávání L->

KABÁTNÍK Martin (+ únor 1503 Litomyšl) - český měšťan a člen jednoty bratrské

Roku 1490 rozhodla jednota bratrská, aby bylo vypraveno poselstvo do vzdálených zemí a hledalo tam církve, které se nezpronevěřily původnímu křesťanskému duchu lásky, chudoby a pokory. Na náklady královského mincmistra Bohuše Kostky z Postupic tak roku 1491 vyrazilo z Čech čtyřčlenné poselstvo, v němž byl i prostý litomyšlský měšťan Martin Kabátník. Přes Polsko a Uhry dorazilo do Cařihradu, kde se jednotliví členové rozešli. Nejdelší putování čekalo právě Martina Kabátníka, který se přes Malou Asii, Damašek a Jeruzalém dostal až do Egypta. Odtud se pak roku 1492 vrátil zpět do Čech. Ani on, ani ostatní bratři však nepřinášeli radostné zprávy. Naopak museli smutně přiznat, že všude panuje "všeobecná veliká zkaženost a že křesťané tonou v neřesti a pověrách".

Po svém návratu Martin Kabátník, sám zřejmě negramotný, nadiktoval své dojmy z cest litomyšlskému notáři Adamu Bakaláři a jeho cestopis - pod názvem Martina Kabátníka cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta - se stal oblíbenou četbou, když jen v 16. století byl třikrát vydán tiskem a několika vydání se dočkal i v následujících staletích.
(fh)
Prášek V. Justin: Martina Kabátníka cesta z Čech do Jeruzalema a Kaira roku 1491-1492, Praha 1894; Nahodil O.: Místo a význam cestopisu Martina Kabátníka v dějinách české etnografie, Český lid 1952

KAIZL Josef (* 10. 6. 1854 Volyně, + 19. 8. 1901 Myškovice) - český politik

Práva studoval Kaizl v Praze (promoval 1876), ekonomii na štrasburské universitě. V roce 1879 se stal docentem politické ekonomie na pražské universitě a o čtyři roky později profesorem na její české části. Patřil ke skupině českých profesorů (A. Bráf, J. Gebauer, T. G. Masaryk aj.), kteří svou odbornou i veřejnou činností v 80. letech přispěli k české vzdělanosti, kulturnímu životu i politice. Publikoval několik odborných prací a byl vynikajícím odborníkem ve finančních otázkách.

V roce 1885 získal za staročechy mandát do říšské rady. Na podzim 1887 se však s nimi rozešel a mandátu se vzdal. Spolu s Masarykem byl hlavním představitelem realistického proudu v české politice. Realisté, kteří se zformovali kolem časopisu Čas, usilovali o pozvednutí úrovně české politiky i veřejného života. K uskutečnění svých představ se rozhodli v roce 1890 vstoupit do mladočeské strany, která se po volebním vítězství v březnu 1891 stala vedoucí českou stranou.

Zatímco někteří včetně Masaryka od mladočechů odešli, Kaizl zůstal a v polovině 90. let se stal vedoucí osobností mladočeské strany i české politiky. Za pomoci Jana Podlipného, Václava Škardy a G. Eima se mu podařilo překonat ve straně "planý radikalismus" a sjednotit ji na základě realistického programu. V roce 1895 vyhlásil tzv. etapovou politiku. Její výchozí předpoklad, že Češi nemohou dosáhnout svých požadavků naráz, nýbrž po etapách, umožňoval pružnější postoj strany k vládě, nahrazení čistě opoziční politiky politikou podpory vlády v případech, kdy prosazovala opatření českému programu příznivá. Tato nová politika byla uplatněna vůči Badeniho vládě v souvislosti s vydáním jazykových nařízení z dubna 1897. Kaizl, který svou činností v říšské radě (od 1891) prokázal vysoké politické i odborné schopnosti, zastával pak důležitou funkci ministra financí ve vládě hraběte Thuna (1888-89). Předčasná smrt však ukončila nadějnou kariéru v té době nejvýznamnějšího českého politika.
(jk)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KALINA Antonín (* 15. 6. 1870 Německý, dnes Havlíčkův Brod, + 17. 12. 1922 Praha) - český politik

Vyšel z pokrokového hnutí devadesátých let a po jeho diferenciaci stál spolu s Ant. Hajnem a dalšími v roce 1897 u zrodu radikálně pokrokové strany. Od roku 1901 zasedal na zemském sněmu, od roku 1907 pak i na říšské radě, kde proslul jako temperamentní řečník. Po spojení radikálně pokrokové strany se stranou státoprávně radikální v roce 1908 působil jako jeden z vůdců nové strany státoprávně pokrokové. Tato strana si jako hlavní cíl vytkla "úplné provedení státní samostatnosti zemí českých na základě českého státního práva".

To se projevilo zejména za války, kdy tato strana odmítala jakoukoli aktivistickou činnost. Kalina sám se aktivně účastnil domácího odboje. Proslulý je jeho projev při zahájení zasedání říšské rady v květnu 1917, ve kterém žádal obnovení českého státu již bez ohledu na říši a dynastii.

Po roce 1918 působil jako poslanec revolučního Národního shromáždění, od roku 1919 až do své smrti jako první československý vyslanec v Jugoslávii.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KALOUSEK Josef (* 2. 4. 1838 Vamberk, + 22. 11. 1915 Praha) - český historik

Životní vzestup Josefa Kalouska byl vskutku obdivuhodný. Pocházel z chudé rolnické a živnostenské rodiny, učil se ve Vamberku tkalcovství, ale jeho ambice byly podstatně vyšší. Nakonec se dostal do Vídně, kde roku 1859 vyhrál cenu vypsanou vídeňským měšťanem Šebkem za nejlepší stylisticky čistou práci českých žáků na vídeňských školách, kterou věnoval Jiřímu z Poděbrad. Kalousek studoval zprvu polytechniku, ale pak žurnalistiku a historii. Za studií překládal pro Pražské noviny. Stal se předním českým historikem v období státoprávního zápasu, byl prvním životopiscem F. Palackého, jeho pokračovatelem a vykladačem.

Největší vliv mělo na Kalouska rostoucí národní hnutí, které proniklo v 60. letech 19. století na venkov. Stal se členem redakce staročeského časopisu Národ, kde uveřejňoval své příspěvky proticentralistického a protidualistického ražení. Žil u Riegrů v Praze, zde se seznámil s F. Palackým, neboť byl vychovatelem Palackého vnučky Marie Riegrové, provdané Červinkové.

V roce 1868 získal doktorát filosofie a na počátku 70. let minulého století, kdy česká inteligence věřila optimisticky ve státoprávní vyrovnání s Vídní, vydal - jako nedávno habilitovaný docent na pražské universitě - svoji vůbec největší práci České státní právo (1871). V ní chtěl Kalousek poukázat především na to, že české země byly vždy svébytným, státním, mezinárodně uznávaným útvarem a že nikdy nebyly skutečným lénem římskoněmecké říše. A to mělo v historických podmínkách minulého století základní význam. Stal se velmi úspěšným obhájcem a bojovníkem za české státoprávní nároky proti tendenčním výkladům německých historiků.

Jeho zájem o českou otázku ho vedl i k veřejnému politickému vystupování, dokonce se stal v roce 1880 zemským poslancem za rodný kraj. V roce 1887 získal řádné členství v Královské české společnosti nauk, jíž pak byl v letech 1883-90 tajemníkem.

Jeho břitké polemiky (například O obraně knížete Václava svatého proti smyšlenkám a křivým úsudkům o jeho povaze, 1901, Karel IV., Otec vlasti, 1878, O historii kalicha v dobách předhusitských, 1881) za národní zájmy a vypjatý nacionalismus ho svedly i do tábora zastánců pravosti Rukopisů. Vedle prací zaměřených státoprávně se věnoval dějinám selského lidu, kde vytvořil rozsáhlou edici Řády selské a instrukce hospodářské (od 1905), které však nestačil dokončit. Historické dílo Kalouskovo ve své době jak důkladností, promyšleností konstrukce, tak i zpracováním mělo značný ohlas. Zemřel tři roky před koncem 1. světové války, která znamenala také konec Rakouska-Uherska a vznik samostatného československého státu.
(jv)
Pekař J.: Josef Kalousek, Český časopis historický, 22, 1916; Josek O.: Život a dílo Josefa Kalouska, Praha 1922

KAMPELÍK František Cyril (* 28. 6. 1805 Syřenov u Jičína, + 8. 6. 1872 Kukleny) - český národní buditel, průkopník svépomocného družstevnictví

Již v době svých studií v Brně v první polovině 30. let se F. C. Kampelík projevil jako horlivý vlastenec a patřil mezi přední obrozence na Moravě. Když později studoval medicínu ve Vídni, stál v čele spolku českých studentů. Jako první z českých obrozenců udržoval úzké styky s představiteli slovenského národního hnutí. Od roku 1845 vykonával lékařskou praxi v Praze, v 50. letech v několika východočeských městech, od roku 1866 v Kuklenách. Více energie než svému povolání však věnoval vlastenecké činnosti, ve které projevil nevšední elán a obětavost. Vydával aktuální publikace o jazykových, politických i hospodářských otázkách a patřil k aktivním účastníkům revolučního hnutí let 1848-49. Agilní činností na poli hospodářské osvěty a publicistiky stanul v 60. letech v popředí veřejného dění na Královéhradecku.

V roce 1856 napsal a o pět let později vydal brožuru, ve které navrhl zakládání drobných venkovských spořitelen, jež by z nahromaděného kapitálu poskytovaly rolníkům a venkovským řemeslníkům levný úvěr. Návrh ve své době zapadl, ale záložny organizované obdobným způsobem se začaly úspěšně rozvíjet na přelomu 80. a 90. let. Jako projev uznání průkopnických zásluh Kampelíkových byly nazvány "kampeličky", a především díky tomu zůstalo Kampelíkovo jméno v povědomí mnoha generací.
(jk)
Matoušek M.: Život a působení Dr. F. C. Kampelíka, Praha 1947

KAŇKA František Maxmilián (* 9. 8. 1674 Praha, + 14. 7. 1766 tamtéž) - český architekt a stavitel

Staroměstský měšťan, od roku 1723 císařský architekt, přišel do prvního kontaktu se stavitelstvím u svého otce, jednoho z předních stavitelů své doby. Vyučil se však u P. I. Bayera, pak dlouhou dobu pobýval v cizině, jistě ve Vídni, ale patrně i v severní Itálii. Po svém návratu spolupracoval s předními architekty své doby G. B. Alliprandim, a zvláště pak s J. Santinim-Aüchlem, jejichž stavby pak po jejich smrti přebíral. Již od prvního desetiletí 18. století jej zaměstnávala řada nejpřednějších šlechticů (Liechtensteinů, Vrtbů, Mansfeldů, Černínů) v českém království, pracoval však i pro církevní řády (benediktiny, jezuity). Přestože jeho architektura je poměrně velmi klidná, tíhnoucí spíše k rokokovému zjemnění a klasicistnímu zjednodušení, získává si obrovské renomé interiérovou úpravou pražského paláce Černínů, jimž sloužil po několik generací. Tato úspěšná dekoratérská práce pro Černíny, tehdy právě zaujímající po francouzském vzoru dominantní pozici, mu přináší natolik velký počet zakázek od šlechty, že se záhy Kaňka rozhodl ukončit svou stavitelskou kariéru a nadále se věnovat jen své manželce a majetku (po 1733). V poměrně vysokém věku se znovu oženil s mnohem mladší manželkou, pocházející z erbovní rodiny. S ní bydlel ve svém velkém domě v Dlouhé třídě v Praze, v němž byl i prosperující pivovar. Další příjmy mu pak plynuly z několika dalších pražských domů, a snad také proto si mohl dovolit nechat vystudovat své potomky práva, když sám absolvoval zřejmě jen gymnázium.

Soupis Kaňkových staveb je rozsáhlý a nemůžeme tvrdit, že konečný. Na rozdíl od Dienzenhoferů totiž své stavby nevedl jako stavitel, takže měl dostatek času na vlastní projekční činnost. Především jako architekt rozsáhlého Valdštejnského panství přispěl k vytvoření barokní tváře tehdejších Čech, měl také určující podíl na tehdejší zámeckou architekturu. Úzké přátelské vztahy jej vázaly především k M. B. Braunovi, a tak na většině jejich realizací se spojuje mistrovství obou umělců, mnohdy doplněných ještě malbou V. V. Reinera. Z četných pražských realizací je dobré si připomenout hlavně jeho podíl na dostavbě Klementina (kostel sv. Klimenta, Astronomická věž, Zrcadlová kaple) a přestavbě Karolina.
(jv)
Macek P.-Vlček P.-Zahradník P.: František Maxmilián Kaňka "in regno Bohemiae aedilis famosissimus", Umění 40, Praha 1992; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

KAPLAN Viktor (* 27. 11. 1876 Mürzzuschlag ve Štýrsku, + 23. 8. 1934 Rochuspoint v Rakousku) - německý technik

Ing. Kaplan byl německého původu, jeho otec pracoval jako železniční úředník na rakouských drahách. Vystudoval vídeňskou techniku a od roku 1901 začal pracovat ve strojírnách v Leobersdorfu v oddělení vodních turbín. Ale už roku 1903 přišel na brněnskou techniku nejprve jako asistent profesora Musila, od roku 1913 pak jako řádný profesor. Právě zde se rodily úspěšné konstrukce turbín, které proslavily jeho jméno po celém světě.

Kaplan vycházel nejen z teoretické přípravy, ale experimentoval, prováděl stovky pokusů, aby vystihl nejvhodnější parametry klasických Francisových turbín. Od roku 1912 uplatňuje mnoho patentů, musí však svádět urputný boj s odpůrci, podnikateli a zahraničními konkurenčními firmami. Nekonečné spory jej duševně tak vyčerpaly, že se zhroutil. Ale v té době má u nás už řadu spolupracovníků a příznivců, kteří se nekompromisně postaví za něj a jeho dílo. Roku 1925 se Kaplanovi dostává plné satisfakce, když je spuštěna turbína jeho konstrukce ve velkoelektrárně Lilla Edet ve Švédsku.
(pa)
Růžek J.: Viktor Kaplan: Přemožitelé času II, 78-82, MON Praha 1987

KAPLÍŘ ze SULEVIC Kašpar (* 1535, + 21. 6. 1621 Praha) - český šlechtic

Nejstarším mezi odsouzenými k trestu smrti za účast v českém stavovském povstání 1618 až 1620 byl šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Pocházel ze starobylého vladyckého rodu, připomínaného již v roce 1240, jehož příslušníci se od husitských dob hlásili ke kalichu. Kaplíř, přívrženec Lutherova učení a stoupenec radikálního křídla české stavovské opozice v čele s M. Thurnem, byl před povstáním dlouholetým defensorem a císařským radou.

Za stavovského povstání se stal jedním z direktorů a za vlády Fridricha Falckého nejvyšším zemským písařem. Po Bílé hoře zůstal v Praze a v únoru 1621 byl zatčen. Při výsleších se choval statečně a důstojně. Přes naléhání příbuzných odmítl požádat o milost a k popravišti prý šel se slovy: "Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl."
(jk)
Petráň J.: Staroměstská exekuce, Praha 1985

KAPPER Siegfried (21. 3. 1820 Smíchov, + 7. 6. 1879 Pisa v Itálii) - český židovský spisovatel, překladatel a lékař

Autor Českých listů z roku 1846, "první sbírky veršů, kterou napsal Žid v českém jazyce, patří ... z pohledu literární historie a historie česko-židovské vzájemnosti k nejpozoruhodnějším židovským osobnostem Čech minulého století" (T. Pěkný).

Vlastním jménem Izák Šalomon Kapper se nejprve vzdělával u svého otce-učitele, poté na triviálce na Smíchově (ale chodil i do židovské školy) a vystudoval gymnázium a filosofii v Praze (1839). Pak odejel učit do Ruska, ale už 1840 byl ve Vídni, kde se zapsal na medicínu. Od mládí se zajímal o pokrokové mladoněmecké hnutí, ale také o českou literaturu a spřátelil se mj. s K. Sabinou a Václavem Bolemírem Nebeským - představiteli "Mladé Čechie". Zejména Nebeský jej nadchl pro českou věc, ale Siegfriedovy snahy - vyjádřené právě v Českých listech - nenarazily na velké pochopení. Kapper se sice prohlásil za Čecha, odmítl se však vzdát svého židovství. Jeho postoj přivítali nemnozí, patřil k nim J. E. Vocel, většina - v čele s K. H. Borovským - však nabízenou ruku odmítla (teprve později Havlíček svůj příkrý odsudek s odvahou sobě vlastní opravil). A tak Kapper, který už roku 1844 propagoval slovanský folklór (Slavische Melodien), se zklamaný z českého postoje po dokončení studií roku 1847 usadil v Chorvatsku.

Revoluce 1848-49 přilákala Kappera znovu do Vídně, kde pracoval jako žurnalista, ale dusné poměry po její porážce ho vypudily do ciziny (především cestoval po jižní Evropě). Teprve roku 1854 se oženil a usadil jako praktický lékař v Dobříši a pak v Mladé Boleslavi. Psal dále, ale už výhradně německy.
(fh)

KARAFIÁT Jan (* 4. 1. 1846 Jimramov na Moravě, + 31. 1. 1929 Praha) - český evangelický kněz, teolog a spisovatel

Právem je Karafiátovo jméno spojováno s jedinou knihou - Broučky. Od roku 1876, kdy vyšla poprvé, uplynulo více než 120 let a dočkala se půl stovky vydání! A to ještě - díky nevinným modlitbičkám - byla po 40 let na indexu. Popularitou s ní v naší dětské literatuře mohou soutěžit jen národní pohádky. A právem. Autorova fantazie, přístupná dětskému vnímání, se mísí s realitou běžného života, nechybí laskavý humor, pochopení pro slabost, a především láska a pevné rodinné vztahy, pro dítě tak důležité. O antropomorfizaci říše hmyzu se pokusili i další autoři - Josef Hais-Týnecký, nověji pak zejména Ondřej Sekora - kterým ale právě tento přístup citelně schází.

Autor Broučků pocházel ze starého a vzdělaného rodu Karafátů z Jimramova. Evangelickým farářem byl už jeho strýc Václav Karafiát, který studoval s F. Palackým v Prešpurku (Bratislavě), známými vlastenci a milovníky knih byli v 19. století i další členové rodu. Sám Jan studoval teologii v Berlíně, Bonnu a Vídni (1866-69) a stal se pak správcem evangelického semináře v Čáslavi (1762-64). Poté působil v letech 1874-95 na faře ve Hrubé Lhotě na Valašsku. Pro rozpory s církevní radou ve Vídni odešel do Prahy, kde žil jako soukromník. Po deset let tu vydával dvouměsíčník Reformované listy, které ponejvíce zaplňoval sám články o biblických studiích a kázáními. Vedle toho anonymně publikoval i teologické spisy a povídky. Pustil se rovněž do revize textů Bible kralické (1920), ovšem lpění na původním jazyku a vlastní teologické interpretace text natolik zatemnily, že je na mnoha místech nesrozumitelný. Také další pokračování Broučků a Karafiátův pětisvazkový vlastní životopis už větší popularity nedosáhly.
(fh)

KARÁSEK ze LVOVIC Jiří (* 24. 1. 1871 Smíchov, + 5. 3. 1951) - český básník a spisovatel

Přední představitel dekadentního a symbolistického směru v české literatuře a potomek starého rodu absolvoval reálné gymnázium v Praze, rok studoval teologii na pražské universitě, aby pak vstoupil do služby c. k. pošty.

Roku 1894 založil s Arnoštem Procházkou Moderní revui, která se stala tribunou literátů i výtvarníků vyznávajících nové proudy a názory své doby. Přispívali sem mj. i básník a překladatel Emanuel z Lešehradu, nekorunovaný král české dekadentní poezie Karel Hlaváček a mnozí další. Karásek sám vydal několik románů a básnických sbírek - sbírka básní Sodoma byla dokonce konfiskována a její autor vyšetřován - ale také řadu prací kritických. Jeho rozsáhlá knihovna je dnes součástí sbírek Památníku národního písemnictví.
(pa)
Lipanský Jetřich: Jiří Karásek ze Lvovic, Veselí pod Čepí 1929; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Praha 1995

KARDINÁL z RENŠTEJNA Jan (* kolem 1375, + po 1428) - český právník a diplomat

Roku 1394 se zapsal na pražskou universitu jako student práv Jan Kardinál, kterého o deset let později promoval na mistra svobodných umění sám J. Hus, k jehož oddaným stoupencům pak mistr z Renštejna patřil po celý svůj život. Roku 1407 dosáhl ještě titulu bakaláře práv a roku 1409 byl vyslán králem Václavem IV. na církevní koncil v Pise, mj. aby dosáhl snětí klatby z Husa. O rok později hájil milovaného mistra proti pražskému arcibiskupovi a jako zástupce pražské university - spolu s Petrem z Mladoňovic - doprovázel Husa i do Kostnice. Marně se však pokoušel získat nejprve preláty a poté i samotného Zikmunda, kterému předložil svůj traktát hájící zájmy krále proti církvi, pro Husovu věc.

Po svém návratu do Čech se stal v letech 1417-18 rektorem university a zdá se, že svou autoritou aspoň na čas utlumil spory mezi vysokým učením a arcibiskupem. Za jeho rektorátu také universita vydala významné prohlášení o užívání kalicha, který se měl stát záhy symbolem husitství.

V době husitských válek ovšem patřil spolu s Janem z Příbrami a dalšími universitními mistry k nejumírněnější straně, která usilovala o dohodu s katolickou církví. Pro své diplomatické schopnosti byl roku 1421 vybrán do poselstva, které nabízelo český trůn polskému králi Vladislavovi. Na sklonku roku se pak stal - vedle Jana Želivského, Jakoubka ze Stříbra a Petra Payna - jedním ze čtyř správců kališnického duchovenstva. Potom byl načas vypovězen z Prahy, ale roku 1425 znovu zastupoval pražany při jejich "hádání" s tábority. Poslední zmínka o Janu Kardinálovi je z roku 1428, kdy zastával úřad arcibiskupského oficiála, a zřejmě krátce poté umírá.
(fh)
Ze zpráv a kronik doby husitské (editor I. Hlaváček), Praha 1981

KAREL I. (* 17. 8. 1887 Persenberg, + 1. 4. 1922 Monte na Madeiře) - rakouský císař z dynastie habsbursko-lotrinské

Poslední rakouský císař byl synem arcivévody Otty, synovce Františka Josefa I. Následníkem trůnu se stal po smrti svého strýce Františka Ferdinanda v červnu 1914, císařem pak po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu 1916.

Původně mu byla určena vojenská kariéra. Dostalo se mu však i právnického vzdělání. Poněkud lehkomyslný mladý arcivévoda vedl "mladicky rozmarný život" a byl znám jako oblíbený a příjemný společník. Dobře poznal české poměry, neboť sloužil u dragounů v Brandýse nad Labem a také práva studoval v Praze (1906-08). Mezi jeho učitele patřili i A. Bráf, J. Goll a Emil Ott.

Vlády se ujímal v těžké době, kdy se ve válkou vyčerpané monarchii začaly již projevovat silné příznaky krize. Chyběly mu potřebné zkušenosti, neboť jako následník trůnu se na vládě nijak nepodílel. A protože rozhodnost a silná vůle nepatřily mezi jeho vlastnosti, měli na rozhodování nového panovníka značný vliv lidé z jeho okolí. Nový císař si uvědomoval, že zachovat monarchii a moc habsburské dynastie vyžaduje skončit válku a "přestavět" říši tak, aby získal podporu "svých národů". Nutným předpokladem k tomu bylo zlomení všemocné diktatury vojenského velení, což se mu podařilo již na počátku roku 1917.

V prvním roce své vlády obnovil parlamentní život a učinil některá přátelská gesta vůči Čechům (především zmírnění trestu a později omilostnění Kramáře, Rašína a dalších, nabídka ministerského křesla F. Staňkovi a B. Šmeralovi). Protože se však obklopil proněmecky smýšlejícími lidmi z okolí Františka Ferdinanda a čeští politikové se stále zřetelněji odvraceli od Vídně, později se při svých rozhodnutích na Čechy již neohlížel.

V prosinci 1916 vyjádřily Německo, Rakousko-Uhersko a jejich spojenci ochotu zahájit mírová jednání. Karel kromě toho vedl samostatná, tajná jednání s představiteli Dohody o uzavření separátního míru. I když se vztahy k představitelům Dohody po vyzrazení tajných jednání na jaře 1918 zhoršily a zvětšila se závislost Rakouska-Uherska na Německu, snažil se Karel i nadále o získání sympatií dohodových politiků a věřil, že s nimi "nad hlavami národů" dosáhne úmluvy a zachrání tak celistvost říše.

Po rozpadu monarchie odjel do Švýcarska. V roce 1921 se dvakrát vrátil do Maďarska a pokusil se znovu získat uherský trůn. Po zmaření těchto pokusů byl internován na ostrově Madeira a zakrátko umírá.
(jk)

KAREL IV. (* 14. 5. 1316 Praha, + 29. 11. 1378 tamtéž) - český a německý král a římský císař z dynastie Lucemburků

Je považován za našeho nejvýznamnějšího středověkého panovníka, který dovedl české království k vrcholnému rozkvětu.

Narodil se jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a při křtu dostal jméno obvyklé v přemyslovském rodě Václav. Neurovnané vztahy mezi oběma rodiči vyvrcholily roztržkou, po níž byl malý princ odtržen od matky a izolován nejprve na Lokti a pak na Křivoklátě. V roce 1323 ho otec odvezl na francouzský dvůr k vychování. Zde studoval Václav svobodná umění na pařížské universitě a připravoval se na státnické poslání. Naučil se nejen číst a psát, což nebylo u panovníků jeho doby právě obvyklé, ale osvojil si i cizí jazyky, takže kromě češtiny, kterou považoval za svou mateřštinu, ovládal také latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu. Po svém kmotru, francouzském králi Karlu IV., přijal při biřmování jméno Karel. Ve Francii byl také domluven jeho první sňatek s Blankou z Valois v době, kdy oba snoubenci byli ještě dětmi.

Po sedmiletém pobytu ve Francii a Lucembursku působil Karel jako správce severoitalských držav svého otce. V roce 1333 si část české šlechty vynutila na Janu Lucemburském, aby se Karel vrátil a ujal se vlády v zemi. Král mu ji svěřil a udělil mu titul markraběte moravského, přestože Karlovi příliš nedůvěřoval. Spatřoval totiž v osobě svého syna silného konkurenta. Karel sám vzpomíná ve svém životopisu, jak po příchodu do Čech našel celé království v zuboženém stavu, Pražský hrad neobyvatelný. Nesetkal se zde již ani s matkou, kterou od dětských let neviděl, protože mezitím zemřela.

Doba správcovství připravila Karla na vlastní roli panovníka. Té se ujal roku 1346 poté, co Jan Lucemburský zahynul v bitvě u Kresčaku. O rok později mu pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic při korunovaci na krále českého vsadil na hlavu svatováclavskou korunu, kterou nechal Karel pro tento účel nově zhotovit. Již předtím, v červenci 1346, byl Karel s přispěním svého otce a strýce arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského zvolen za německého krále a 26. listopadu téhož roku v Bonnu korunován. Teprve později podnikl korunovační jízdu do Říma a byl zde 5. dubna 1355 ve Svatopetrské basilice korunován římským císařem.

V Čechách navazoval Karel IV. téměř ve všech oblastech na přemyslovské dědictví. Svým panovnickým úsilím znovu posílil centralizovanou monarchii, když dokázal najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty. Prvním jeho významným počinem bylo již roku 1344 založení pražského arcibiskupství, o něž marně usilovali už jeho předchůdci. Tím nejen vymanil českou církev z německého područí, ale pozdvihl tím zejména prestiž Prahy jako sídelního města a centra českého království. Prvním pražským arcibiskupem se stal Karlovi blízký Arnošt z Pardubic. Pražskému arcibiskupovi byla podřízena olomoucká a litomyšlská diecéze.

Rok 1348 proběhl ve znamení Karlovy zakladatelské aktivity. V tomto roce vydal nejen řadu důležitých listin, které jsou považovány za počátek Karlovy koncepce českého státu, ale položil také základ řady institucí a významných staveb, z nichž mnohé nesou Karlovo jméno dodnes. 7. 4. 1348 je datována zakládací listina pražského vysokého učení, které zařadilo Prahu mezi evropská střediska vzdělanosti. Tato první universita ve střední Evropě byla vytvořena podle universit italských a francouzských. Její založení potvrdil Karel ještě 14. 1. 1349 jako král římskoněmecký.

Rozsáhlá byla Karlova stavební činnost, a to nejen v Praze. 8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského. Říká se, že Karel sám vyměřoval ulice a všem, kdo by se tu chtěli usadit, udělil mnohé výhody a svobody. Středem Nového Města se stalo dnešní Karlovo náměstí, kde byly každoročně v "den svátostí" vystavovány korunovační klenoty a ostatky svatých.

Velké změny se dotkly také Pražského hradu, kde nechal Karel upravit královský palác a pokračoval ve stavbě Svatovítské katedrály s kaplí sv. Václava. Práce vedl po smrti Matyáše z Arrasu významný stavitel a sochař Petr Parléř, který také vyzdobil trifórium chrámu bustami českých králů, královen a dalších osobností. Do nově vybudované královské hrobky byly z Karlova popudu převezeny ostatky českých králů i církevních hodnostářů.

Na místě bývalého Juditina mostu, spojujícího Staré a Menší Město pražské, byl postaven nový kamenný most se dvěma věžemi; na Staroměstské jsou dodnes k vidění sochy Karla IV. a jeho syna Václava IV. v nadživotní velikosti.

Neobvyklou stavbou z této doby je tzv. hladová zeď na Petříně, kterou prý dal Karel stavět proto, aby zajistil v době hladomoru práci lidem, kteří neměli jiné prostředky ke své obživě.

Karlův vztah k české zemi, na jejíž polohu v srdci Evropy i slavnou minulost byl hrdý, vyjadřuje i další počin Karla IV. - založení hradu Karlštejna 10. června 1348. V kapli sv. Kříže, která svým pojetím i výzdobou (Mistr Theodorik, Tomaso da Modena) patří ke světovým unikátům, měly být uloženy nejen ostatky svatých, jejichž shromažďování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovační klenoty říšské a české. Při Karlštejně vzniklo roku 1357 Karlovou péčí děkanství, které přetrvalo staletí a jako duchovní hodnost existuje do dnešní doby.

Pozoruhodné bylo i založení Emauzského kláštera na Novém Městě v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit staré tradice z raných přemyslovských dob. Vyzdvihoval také světce domácího původu, především sv. Václava.

Pokusem o upevnění králova výsostného postavení byl návrh celozemského zákoníku Maiestas Carolina, předložený roku 1355. Když Karel zjistil, že ho pro odpor šlechty neprosadí, než by přiznal neúspěch, předstíral prý raději, že text nedopatřením shořel.

Je zřejmé, že Karel věnoval Českému království, které považoval za jádro svého rodového panství, stěžejní pozornost, a proto mu bývá někdy vytýkáno z německé strany, že byl "Čechům otcem, svaté Římské říši otčímem". To by se mohlo zdát oprávněné při zběžném pohledu na Zlatou bulu, říšský zákoník vydaný v roce 1356, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Karel však pečoval i o povznesení císařských statků v říši a snažil se získat další říšská území do svého osobního vlastnictví. Prostředkem mu byla diplomatická jednání, koupě i sňatková politika.

Již v roce 1348 Karel poprvé ovdověl. Blanka z Valois, kterou měl Karel velmi rád, mu zanechala jen dcery Markétu a Kateřinu. Ani dvě další Karlovy manželky se nedožily vysokého věku. V pouhých 24 letech zemřela Anna Falcká (+ 1353), která Karlovi porodila prvorozeného syna Václava, ale ten zůstal naživu pouhý rok. Mladičká zemřela i třetí Karlova žena Anna Svídnická, matka Václava IV. (1362). Václav byl Karlovým prvním žijícím synem a tedy následníkem. Král mu proto věnoval všestrannou péči, snažil se mu zajistit moc i vynikající postavení. Od útlého dětství ho brával na různá jednání i k řešení vladařských záležitostí, ale panovníka svého typu a podle svého vzoru z něj však nevychoval. V roce 1363 se Karel oženil naposledy s Alžbětou Pomořanskou, která byla o více než 30 let mladší. Podle pověstí vynikala neuvěřitelnou silou, neboť "ohýbala podkovy a lámala meče". Karlovi dala další dva syny, Zikmunda a Jana (Zhořeleckého), a dceru Markétu. Všechna Karlova manželství, zdá se, byla harmonická, přestože byla uzavírána vždy se zřetelem k mocenským a dynastickým zájmům. Karel jimi rozšířil svá území o Svídnicko a Javornicko, slezská knížectví, dále o panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci. Země koruny české za něj dosáhly největšího rozsahu.

Karel IV. měl zájem o historii, podněcoval řadu kronikářských děl, která měla zdůraznit jeho panovnické úsilí, kontinuitu přemyslovské a lucemburské dynastie, ukázat a zachovat jeho osobu i dobu v co nejpříznivějším světle pro příští generace. Karel udržoval kontakty s básníkem Petrarkou a vliv humanismu z Itálie v této době je nesporný. Karel dal popud k napsání kroniky Beneše Krabice z Weitmile, opata Neplacha, zadal i Italovi Janu Marignolovi napsání historického díla, ale žádné z nich neodpovídalo představě Karla IV. Nejcennější z kronik této doby je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, a především pak vlastní životopis Karlův Vita Caroli. Zachycuje osudy Karlova mládí ve Francii, Itálii, jeho příchod do Čech. Karel dovedl události do roku 1340 a pravděpodobně neznámý pokračovatel připsal další kapitoly, dovedené časově až do roku 1346, do volby Karla za římského krále.

Z těchto kronik i z dobových zobrazení (nejrealističtější dochováno na nástěnných malbách na Karlštejně) se také dozvídáme, jak Karel vlastně vypadal. Většinou je líčen jako muž nevysoké postavy (měl kolem 173 cm) s nahrbeným hřbetem a nachýlenou hlavou, což bylo způsobeno několika zraněními, která za svého života utrpěl. Popisy z kronik se shodují s karlštejnským portrétem, kde má výrazný nos, velké oči, vlasy splývající na ramena a krátký vous. Karel se také rád odíval do šatů z vybraných tkanin volného střihu, ale většinou bez ozdob. Bývalo jeho zvykem, že při audiencích řezal proutí nebo měkké dřevo.

Vlastní příčinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krčku levé nohy, která ho upoutala na lůžko. Z ní se vyvinul zápal plic, jehož následkům Karel podlehl. Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem Sv. Víta na Pražském hradě. V pohřební řeči označil Karla IV. Vojtěch Raňkův z Ježova "otcem vlasti". Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes.
(kk)
Šusta J.: Karel IV. Otec a syn, Praha 1946; Šusta J.: Za císařskou korunu, Praha 1948; Spěváček J.: Karel IV. Život a dílo (1316 až 1378), Praha 1979, 1981

KAREL VI. (* 1. 10. 1685 Vídeň, + 20. 10. 1740 tamtéž) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Druhorozený syn císaře Leopolda I. Karel byl vychováván pro vládu ve Španělsku, kde vymírala španělská větev habsburského rodu. Po smrti posledního španělského Habsburka krále Karla II. (listopad 1700) se rozpoutal o španělský trůn boj mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky, který přerostl v evropskou válku.

Když v roce 1711 zemřel Karlův starší bratr císař Josef I., rezignoval Karel na španělské dědictví a ujal se vlády ve středoevropské habsburské monarchii a v říši. Smlouvou z roku 1714 se zřekl nároku na španělský trůn a náhradou dostal španělské Nizozemí (dnešní Belgie) a španělské provincie v Itálii: Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Mantovsko a část Toskánska. Poté se v zahraniční politice orientoval na rozšíření monarchie na Balkáně. V letech 1716-18 svedl úspěšnou válku s Turky, získal Banát, Valašsko, část Srbska a Bosnu. Později však za nové války s Turky v letech 1737 až 1739 tato území ztratil.

Karel byl poslední žijící mužský potomek habsburského rodu. Vynaložil proto velké úsilí, aby prosadil tzv. pragmatickou sankci, kterou vyhlásil v roce 1713. Stanovil v ní nedělitelnost zemí habsburského rodu a jejich dědičnost v ženské linii v případě vymření mužských potomků. Uznání pragmatické sankce v dědičných zemích i u většiny evropských panovníků za větší či menší ústupky sice prosadil, ale boji o "habsburské dědictví", ke kterému došlo po jeho smrti, stejně nezabránil. Také hospodářskou a finanční situaci v monarchii zanechal své dceři a dědičce Marii Terezii neutěšenou. Novým pokrokovým hospodářským snahám nepřál a k některým opatřením na podporu manufaktur a obchodu ho donutil jen kritický stav země. Karel VI. byl konzervativní, silně zbožný, schopností prostředních. Za svého pobytu ve Španělsku si oblíbil tamní mravy a španělské šlechtice, kteří ho pak obklopovali i na jeho vídeňském dvoře.

K českým zemím byl v podstatě netečný. Českým králem se nechal korunovat až po dvanácti letech vlády v roce 1723, kdy přijel do Čech, aby zde navštívil Karlovy Vary. Od léčebných účinků jejich pramenů očekával totiž toužebné narození syna. (Jediný syn Leopold zemřel krátce po narození v roce 1716 a pak už měl Karel jen tři dcery.) V Čechách vyvrcholila za jeho vlády doba "temna". Několika císařskými patenty bylo zostřeno pronásledování "kacířů" a pálení "kacířských" knih. Do této doby spadá také nechvalně známá činnost jezuity Koniáše a svatořečení Jana Nepomuckého.
(jk)
Křivský P.-Kvaček R.- Skřivan A.: Věk starý a nový. Dějiny, kultura, život Evropy v 17. a 18. století, Praha 1985; Lněničková J.: České země v době baroka, Praha 1994; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel, Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

KAREL VII. ALBERT (Albrecht) (* 6. 8. 1697 Brusel, + 20. 1. 1745) - bavorský kurfiřt, český král a římskoněmecký císař z rodu Wittelsbachů

Karel Albrecht, syn kurfiřta Maxmiliána Josefa, prožil většinu mládí za válek o dědictví španělské v zajetí. Když se ujal 1726 vlády v Bavorsku, byl už ženatý s Marií Amálií, dcerou císaře Josefa I., a i z tohoto titulu si dělal nároky, že po smrti Karla VI., který neměl mužské potomky, získá část rakouského dědictví. Neuznal také pragmatickou sankci a hned po nástupu Marie Terezie vyrukoval se svými požadavky a spojil se s nepřáteli Rakouska - Francií a Saskem. Vojska této koalice vtrhla také roku 1741 do Čech, Karel dobyl 26. listopadu Prahu a 19. prosince se nechal prohlásit českým králem. To, že mu holdovala většina české šlechty, Marie Terezie nikdy nezapomněla. Na vrcholu své slávy stanul Karel 24. ledna 1742, kdy byl především díky francouzské podpoře zvolen římskoněmeckým císařem - jako Karel VII. Úspěchy, kterých dosáhl jen "příznivými okolnostmi a pomocí nespolehlivých a zištných spojenců," však neměly dlouhého trvání. Rakouské vojsko vtrhlo do Bavor a Karel musel pod tlakem v prosinci 1742 vyklidit i Čechy. V květnu 1743 ovládla Marie Terezie i Bavorsko a císaři zůstal jen pouhý titul. Teprve když se k francouzsko-bavorské koalici přidalo následujícího roku také Prusko, mohl se vrátit v říjnu 1744 do Mnichova. "Ale zármutek a nemoc podkopaly zdraví nešťastného císaře a uvrhly ho po několika měsících do hrobu." Přesto zůstává skutečností, že to byl po staletích první římskoněmecký císař a zároveň - s výjimkou Fridricha Falckého - i český král, který nepocházel z rodu Habsburků.
(fh)
Křivský P.-Kvaček R.-Skřivan A.: Věk starý a nový. Dějiny, kultura, život Evropy v 17. a 18. století, Praha 1985; Lněničková J.: České země v době osvícenství, Praha 1995

KAŠPAR Adolf (* 27. 12. 1877 Bludov u Šumperka, + 29. 6. 1934 Železná Ruda) - český malíř a ilustrátor

Proslul jako ilustrátor Babičky B. Němcové - jeho dnes už klasické obrázky k tomuto dílu způsobily roku 1903 úplný převrat v knižním ilustračním umění u nás. Kašpar byl výborný kreslíř a neúnavný a pečlivý sběratel všech poznatků, které mu umožnily, aby výtvarně dokonale doplňoval soudobou českou realistickou literární tvorbu. Jeho ilustrace nacházíme u nejvýznačnějších jmen - A. Jiráska, J. Nerudy, K. V. Raise, Z. Wintra, F. L. Čelakovského aj.

Kašpar byl žákem pražské Akademie, studoval pod vedením Maxmiliána Pirnera. Jeho morálním učitelem a prvním podporovatelem však byl Hanuš Schwaiger, sám osobitý ilustrátor zejména dětských knížek. Pracoval i na volné grafice, známe jeho figurální či krajinářské lepty, maloval akvarely z rodného kraje i z cest, skutečný význam Adolfa Kašpara však zůstává především v jeho ilustracích.
(pa)
Scheybal J. V.: Adolf Kašpar, Život a dílo, Praha 1957

KAŠPAR Jan (* 20. 5. 1883 Pardubice, + 2. 3. 1927 tamtéž) - první český letec

Podél železniční tratě blížil se letoun od Pardubic ku Praze. Nad Prahou jej obklopila mlha, ale řídě se stříbrnou stužkou Vltavy, zamířil pilot bez váhání k chuchelskému závodišti a přistál. Nejdelší přespolní let v Rakousku-Uhersku šťastně končí, pilot si převléká slavnostní oblek a odjíždí do Prahy na svatbu svého přítele.

Pilotem nebyl samozřejmě nikdo jiný než ing. Jan Kašpar. Absolvent České vysoké školy technické, nadšený cyklista a automobilista, pracoval v továrně Laurin a Klement a tady se také s ing. Hieronymem podílel na stavbě prvního leteckého motoru u nás. Letectví jej nadchlo tak, že firmu opustil a spolu s bratrancem Evženem Čihákem se věnoval výhradně létání. Na jednoplošníku vlastní konstrukce se učil létat. Letadlo bylo zhotoveno za tři měsíce a v únoru 1910 na něm prováděl Kašpar se svým bratrancem první pokusy. Stroj však měl malý výkon a nakonec se při pádu zničil. Podobný osud postihl i další tři stroje. Aby své pokusy co nejvíce urychlil, zakoupil nakonec ve své době špičkový stroj Blériotův. Na něm 13. 5. 1911 také absolvoval historický let z Pardubic do Prahy.

Toto letadlo pak věnoval již v roce 1913 Národnímu technickému muzeu v Praze.

Následovaly četné úspěchy - například ještě téhož roku první let s cestujícím, ale také nesnáze, zranění i překážky. Po smrti svého otce, nadšeného příznivce aviatiky, Kašpar létání načas zanechal a definitivní konec pro něj znamenala 1. světová válka - po ní sám, bez prostředků, s velkými dluhy, zneuznán a také duševně chorý, nakonec spáchal sebevraždu. Jeho průkopnické lety však položily základ českého letectví.
(pa)
Fleybeck J.: Jan Kašpar: Přemožitelé času 17, 71-75, MON Praha 1989

KELLEY Edward (* 1565 Doncester, + 1594 Most) - anglický lékárník a alchymista činný na dvoře Rudolfa II. v Čechách

V době Rudolfově přitahoval pražský dvůr díky císařovým rozsáhlým zálibám, ale také jako jedno z center habsburské moci mnoho úctyhodných vědců, umělců, diplomatů, ale i podivuhodných podvodníků, šarlatánů a špiónů z celé Evropy. Mezi ně patřil bezesporu i E. Kelley (též Kelly), rodovým jménem Talbot.

Již jako mladík musel neslavně prchnout z rodného Doncestru, kde působil jako lékárník a městský písař. Padělání úřední listiny ho stálo nejenom obě uši, ale i pranýř a následný odchod.

Na svých cestách potkal anglického rodáka, alchymistu Johna Deea, s nímž navštívil nejdříve Polsko a poté s ním byl přijat na Rudolfově dvoře v roce 1588. Základy Deeových pokusů, na rozdíl od Kelleyho, měly alespoň zdánlivě vědecké podklady. Oč méně však byl Kelley vzdělaný, o to byl úspěšnější. Podařilo se mu "léčit" Rudolfovy melancholické záchvaty a stal se jeho velkým oblíbencem. Nemenší dojem zanechal i na pana Viléma z Rožmberka. Ten mu dokonce věnoval panství a sídlo Nová Libeň. Zatímco jeho méně šťastný kolega Dee musel Čechy kvapně opustit - vedle neúspěšné výroby zlata na něj padlo podezření z vyzvědačství - Kelley tu zůstal. Oženil s bohatou vdovou z Mostu, která měla desetiletou dceru - pozdější básnířku Westonii.

Díky císařské přízni byl Kelley dokonce povýšen do rytířského stavu, zbohatl a zakoupil si tzv. Faustův dům na Dobytčím trhu (Karlově náměstí) v Praze. Vedl něho pak vlastnil i několik šosovních domů v Jílové u Prahy.

Kromě léčení císaře se Kelley na Rudolfově dvoře věnoval alchymistickým pokusům, mj. výrobě zlata. Císař sám se ovšem velmi intenzívně věnoval studiu alchymie a pozorování různých pokusů a nebyl zdaleka tak naivní, jak je často líčen. Zdá se, že už se objevovaly první známky nedůvěry císaře ke Kellyho osobě, které záhy převládly. Kelleyho vztah k císaři mu na dvoře plném intrik záhy nadělal řadu nepřátel. Když v roce 1591 zabil v souboji jednoho z císařských sluhů, šťastné období skončilo. Kelley prchal tajně z Prahy, byl však polapen a uvězněn na Křivoklátu. Při pokusu o útěk si pak zlámal nohu. Po roce a půl byl omilostněn - jeho povýšení mezi šlechtu bylo ovšem anulováno přeškrtáním zápisu - ale nedlouho poté opět zadržen a uvězněn v Mostě. Zde také ve vězení, když se již neodhodlal k novému útěku, zemřel po požití vlastního jedu.
(jv)
Marek F.: Alchymista. Román o životě Edwarda Kelleyho, Praha 1981; Honc J.: Život Edwarda Kelleye z Imay, Heraldika a geneaologie 1982/2

KEPLER Johannes (* 27. 12. 1571 Weil, Německo, + 15. 11. 1630 Řezno) - německý matematik, astronom a astrolog

Jeden ze zakladatelů moderní astronomie pocházel ze zchudlé švábské šlechtické rodiny. Jeho otcem byl námezdní voják, ale mladý Kepler se otci příliš nepodobal. Předčasně narozen byl slabý a náchylný k nemocem. Zprvu pomýšlel na teologickou dráhu, ale Tübingenská universita, kde studoval, jej pro jeho matematické nadání doporučila gymnáziu ve Štýrském Hradci za profesora matematiky. Tak, vlastně proti své vůli, začal Kepler vědeckou dráhu.

Ve Štýrském Hradci vydal několik svých prvních astronomických spisů a působil zde až do roku 1600. Musel odejít, protože odmítl přestoupit ke katolictví. Na pozvání císaře Rudolfa II. a astronoma Tychona Brahe odešel do Prahy. Stal se Tychonovým pomocníkem a po jeho smrti v roce 1601 i jeho nástupcem jako "císařský matematik" a dvorní astronom.

Léta strávená v rudolfínské Praze byla vrcholem Keplerova vědeckého života. Na základě studia Tychonových přesných pozorování vydal roku 1609 dílo Astronomia nova (Nová astronomie), ve kterém prohluboval Koperníkovu heliocentrickou teorii. Tímto spisem prolomil astronomické dogma, tradující se již od antiky, že všechny pohyby nebeských těles se musí dít po kružnicích. Kepler v Nové astronomii formuloval základy prvních dvou zákonů, nazvaných později jeho jménem: 1. Planety se pohybují po elipsách, v jejichž jednom ohnisku je Slunce. 2. Plochy opsané průvodičem planety za stejný čas jsou stejné.

Jakkoli léta Keplerova pobytu v Praze byla vědecky plodná, jen málo řešila astronomův celoživotní problém - nedostatek prostředků. Císař platil málo a zpravidla velmi nepravidelně. Keplerovi nezbylo než si přivydělávat zhotovováním horoskopů, ačkoli astrologií hluboce pohrdal. Proslulým se stal horoskop, který zhotovil roku 1609 pro Albrechta z Valdštejna.

Po smrti Rudolfa II. v roce 1612 přijal Kepler nabídku hornorakouských stavů a přesídlil do Lince, kde působil na stavovském gymnáziu. Tam formuloval svůj třetí zákon: "Dvojmoci oběžných dob planet jsou v témže poměru jako trojmoci velkých poloos jejich drah." Později sestavil tabulky umožňující výpočet pohybu nebeských těles, tzv. Rudolfinské tabulky a vynalezl jeden z typů dalekohledu, jenž byl nazván jeho jménem.

Do pobělohorské Prahy přijel ještě roku 1627 odevzdat tabulky nově korunovanému císaři Ferdinandovi II. Poté nastoupil do služeb Albrechta z Valdštejna. Roku 1630 se odhodlal k cestě do Řezna, kde chtěl při zasedání říšského sněmu vymoci na císaři dlužné částky. Vyčerpán cestou krátce po příjezdu zemřel.
(mp)
Gel F.: Syn čarodějnice. Jan Kepler, muž, jenž odhalil tajemství nebes, Praha 1971; Horský Z.: Kepler v Praze, Praha 1980


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20