Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-J Zpět na abecední vyhledávání L->

KABÁTNÍK Martin (+ únor 1503 Litomyšl) - český měšťan a člen jednoty bratrské

Roku 1490 rozhodla jednota bratrská, aby bylo vypraveno poselstvo do vzdálených zemí a hledalo tam církve, které se nezpronevěřily původnímu křesťanskému duchu lásky, chudoby a pokory. Na náklady královského mincmistra Bohuše Kostky z Postupic tak roku 1491 vyrazilo z Čech čtyřčlenné poselstvo, v němž byl i prostý litomyšlský měšťan Martin Kabátník. Přes Polsko a Uhry dorazilo do Cařihradu, kde se jednotliví členové rozešli. Nejdelší putování čekalo právě Martina Kabátníka, který se přes Malou Asii, Damašek a Jeruzalém dostal až do Egypta. Odtud se pak roku 1492 vrátil zpět do Čech. Ani on, ani ostatní bratři však nepřinášeli radostné zprávy. Naopak museli smutně přiznat, že všude panuje "všeobecná veliká zkaženost a že křesťané tonou v neřesti a pověrách".

Po svém návratu Martin Kabátník, sám zřejmě negramotný, nadiktoval své dojmy z cest litomyšlskému notáři Adamu Bakaláři a jeho cestopis - pod názvem Martina Kabátníka cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta - se stal oblíbenou četbou, když jen v 16. století byl třikrát vydán tiskem a několika vydání se dočkal i v následujících staletích.
(fh)
Prášek V. Justin: Martina Kabátníka cesta z Čech do Jeruzalema a Kaira roku 1491-1492, Praha 1894; Nahodil O.: Místo a význam cestopisu Martina Kabátníka v dějinách české etnografie, Český lid 1952

KAIZL Josef (* 10. 6. 1854 Volyně, + 19. 8. 1901 Myškovice) - český politik

Práva studoval Kaizl v Praze (promoval 1876), ekonomii na štrasburské universitě. V roce 1879 se stal docentem politické ekonomie na pražské universitě a o čtyři roky později profesorem na její české části. Patřil ke skupině českých profesorů (A. Bráf, J. Gebauer, T. G. Masaryk aj.), kteří svou odbornou i veřejnou činností v 80. letech přispěli k české vzdělanosti, kulturnímu životu i politice. Publikoval několik odborných prací a byl vynikajícím odborníkem ve finančních otázkách.

V roce 1885 získal za staročechy mandát do říšské rady. Na podzim 1887 se však s nimi rozešel a mandátu se vzdal. Spolu s Masarykem byl hlavním představitelem realistického proudu v české politice. Realisté, kteří se zformovali kolem časopisu Čas, usilovali o pozvednutí úrovně české politiky i veřejného života. K uskutečnění svých představ se rozhodli v roce 1890 vstoupit do mladočeské strany, která se po volebním vítězství v březnu 1891 stala vedoucí českou stranou.

Zatímco někteří včetně Masaryka od mladočechů odešli, Kaizl zůstal a v polovině 90. let se stal vedoucí osobností mladočeské strany i české politiky. Za pomoci Jana Podlipného, Václava Škardy a G. Eima se mu podařilo překonat ve straně "planý radikalismus" a sjednotit ji na základě realistického programu. V roce 1895 vyhlásil tzv. etapovou politiku. Její výchozí předpoklad, že Češi nemohou dosáhnout svých požadavků naráz, nýbrž po etapách, umožňoval pružnější postoj strany k vládě, nahrazení čistě opoziční politiky politikou podpory vlády v případech, kdy prosazovala opatření českému programu příznivá. Tato nová politika byla uplatněna vůči Badeniho vládě v souvislosti s vydáním jazykových nařízení z dubna 1897. Kaizl, který svou činností v říšské radě (od 1891) prokázal vysoké politické i odborné schopnosti, zastával pak důležitou funkci ministra financí ve vládě hraběte Thuna (1888-89). Předčasná smrt však ukončila nadějnou kariéru v té době nejvýznamnějšího českého politika.
(jk)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KALINA Antonín (* 15. 6. 1870 Německý, dnes Havlíčkův Brod, + 17. 12. 1922 Praha) - český politik

Vyšel z pokrokového hnutí devadesátých let a po jeho diferenciaci stál spolu s Ant. Hajnem a dalšími v roce 1897 u zrodu radikálně pokrokové strany. Od roku 1901 zasedal na zemském sněmu, od roku 1907 pak i na říšské radě, kde proslul jako temperamentní řečník. Po spojení radikálně pokrokové strany se stranou státoprávně radikální v roce 1908 působil jako jeden z vůdců nové strany státoprávně pokrokové. Tato strana si jako hlavní cíl vytkla "úplné provedení státní samostatnosti zemí českých na základě českého státního práva".

To se projevilo zejména za války, kdy tato strana odmítala jakoukoli aktivistickou činnost. Kalina sám se aktivně účastnil domácího odboje. Proslulý je jeho projev při zahájení zasedání říšské rady v květnu 1917, ve kterém žádal obnovení českého státu již bez ohledu na říši a dynastii.

Po roce 1918 působil jako poslanec revolučního Národního shromáždění, od roku 1919 až do své smrti jako první československý vyslanec v Jugoslávii.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KALOUSEK Josef (* 2. 4. 1838 Vamberk, + 22. 11. 1915 Praha) - český historik

Životní vzestup Josefa Kalouska byl vskutku obdivuhodný. Pocházel z chudé rolnické a živnostenské rodiny, učil se ve Vamberku tkalcovství, ale jeho ambice byly podstatně vyšší. Nakonec se dostal do Vídně, kde roku 1859 vyhrál cenu vypsanou vídeňským měšťanem Šebkem za nejlepší stylisticky čistou práci českých žáků na vídeňských školách, kterou věnoval Jiřímu z Poděbrad. Kalousek studoval zprvu polytechniku, ale pak žurnalistiku a historii. Za studií překládal pro Pražské noviny. Stal se předním českým historikem v období státoprávního zápasu, byl prvním životopiscem F. Palackého, jeho pokračovatelem a vykladačem.

Největší vliv mělo na Kalouska rostoucí národní hnutí, které proniklo v 60. letech 19. století na venkov. Stal se členem redakce staročeského časopisu Národ, kde uveřejňoval své příspěvky proticentralistického a protidualistického ražení. Žil u Riegrů v Praze, zde se seznámil s F. Palackým, neboť byl vychovatelem Palackého vnučky Marie Riegrové, provdané Červinkové.

V roce 1868 získal doktorát filosofie a na počátku 70. let minulého století, kdy česká inteligence věřila optimisticky ve státoprávní vyrovnání s Vídní, vydal - jako nedávno habilitovaný docent na pražské universitě - svoji vůbec největší práci České státní právo (1871). V ní chtěl Kalousek poukázat především na to, že české země byly vždy svébytným, státním, mezinárodně uznávaným útvarem a že nikdy nebyly skutečným lénem římskoněmecké říše. A to mělo v historických podmínkách minulého století základní význam. Stal se velmi úspěšným obhájcem a bojovníkem za české státoprávní nároky proti tendenčním výkladům německých historiků.

Jeho zájem o českou otázku ho vedl i k veřejnému politickému vystupování, dokonce se stal v roce 1880 zemským poslancem za rodný kraj. V roce 1887 získal řádné členství v Královské české společnosti nauk, jíž pak byl v letech 1883-90 tajemníkem.

Jeho břitké polemiky (například O obraně knížete Václava svatého proti smyšlenkám a křivým úsudkům o jeho povaze, 1901, Karel IV., Otec vlasti, 1878, O historii kalicha v dobách předhusitských, 1881) za národní zájmy a vypjatý nacionalismus ho svedly i do tábora zastánců pravosti Rukopisů. Vedle prací zaměřených státoprávně se věnoval dějinám selského lidu, kde vytvořil rozsáhlou edici Řády selské a instrukce hospodářské (od 1905), které však nestačil dokončit. Historické dílo Kalouskovo ve své době jak důkladností, promyšleností konstrukce, tak i zpracováním mělo značný ohlas. Zemřel tři roky před koncem 1. světové války, která znamenala také konec Rakouska-Uherska a vznik samostatného československého státu.
(jv)
Pekař J.: Josef Kalousek, Český časopis historický, 22, 1916; Josek O.: Život a dílo Josefa Kalouska, Praha 1922

KAMPELÍK František Cyril (* 28. 6. 1805 Syřenov u Jičína, + 8. 6. 1872 Kukleny) - český národní buditel, průkopník svépomocného družstevnictví

Již v době svých studií v Brně v první polovině 30. let se F. C. Kampelík projevil jako horlivý vlastenec a patřil mezi přední obrozence na Moravě. Když později studoval medicínu ve Vídni, stál v čele spolku českých studentů. Jako první z českých obrozenců udržoval úzké styky s představiteli slovenského národního hnutí. Od roku 1845 vykonával lékařskou praxi v Praze, v 50. letech v několika východočeských městech, od roku 1866 v Kuklenách. Více energie než svému povolání však věnoval vlastenecké činnosti, ve které projevil nevšední elán a obětavost. Vydával aktuální publikace o jazykových, politických i hospodářských otázkách a patřil k aktivním účastníkům revolučního hnutí let 1848-49. Agilní činností na poli hospodářské osvěty a publicistiky stanul v 60. letech v popředí veřejného dění na Královéhradecku.

V roce 1856 napsal a o pět let později vydal brožuru, ve které navrhl zakládání drobných venkovských spořitelen, jež by z nahromaděného kapitálu poskytovaly rolníkům a venkovským řemeslníkům levný úvěr. Návrh ve své době zapadl, ale záložny organizované obdobným způsobem se začaly úspěšně rozvíjet na přelomu 80. a 90. let. Jako projev uznání průkopnických zásluh Kampelíkových byly nazvány "kampeličky", a především díky tomu zůstalo Kampelíkovo jméno v povědomí mnoha generací.
(jk)
Matoušek M.: Život a působení Dr. F. C. Kampelíka, Praha 1947

KAŇKA František Maxmilián (* 9. 8. 1674 Praha, + 14. 7. 1766 tamtéž) - český architekt a stavitel

Staroměstský měšťan, od roku 1723 císařský architekt, přišel do prvního kontaktu se stavitelstvím u svého otce, jednoho z předních stavitelů své doby. Vyučil se však u P. I. Bayera, pak dlouhou dobu pobýval v cizině, jistě ve Vídni, ale patrně i v severní Itálii. Po svém návratu spolupracoval s předními architekty své doby G. B. Alliprandim, a zvláště pak s J. Santinim-Aüchlem, jejichž stavby pak po jejich smrti přebíral. Již od prvního desetiletí 18. století jej zaměstnávala řada nejpřednějších šlechticů (Liechtensteinů, Vrtbů, Mansfeldů, Černínů) v českém království, pracoval však i pro církevní řády (benediktiny, jezuity). Přestože jeho architektura je poměrně velmi klidná, tíhnoucí spíše k rokokovému zjemnění a klasicistnímu zjednodušení, získává si obrovské renomé interiérovou úpravou pražského paláce Černínů, jimž sloužil po několik generací. Tato úspěšná dekoratérská práce pro Černíny, tehdy právě zaujímající po francouzském vzoru dominantní pozici, mu přináší natolik velký počet zakázek od šlechty, že se záhy Kaňka rozhodl ukončit svou stavitelskou kariéru a nadále se věnovat jen své manželce a majetku (po 1733). V poměrně vysokém věku se znovu oženil s mnohem mladší manželkou, pocházející z erbovní rodiny. S ní bydlel ve svém velkém domě v Dlouhé třídě v Praze, v němž byl i prosperující pivovar. Další příjmy mu pak plynuly z několika dalších pražských domů, a snad také proto si mohl dovolit nechat vystudovat své potomky práva, když sám absolvoval zřejmě jen gymnázium.

Soupis Kaňkových staveb je rozsáhlý a nemůžeme tvrdit, že konečný. Na rozdíl od Dienzenhoferů totiž své stavby nevedl jako stavitel, takže měl dostatek času na vlastní projekční činnost. Především jako architekt rozsáhlého Valdštejnského panství přispěl k vytvoření barokní tváře tehdejších Čech, měl také určující podíl na tehdejší zámeckou architekturu. Úzké přátelské vztahy jej vázaly především k M. B. Braunovi, a tak na většině jejich realizací se spojuje mistrovství obou umělců, mnohdy doplněných ještě malbou V. V. Reinera. Z četných pražských realizací je dobré si připomenout hlavně jeho podíl na dostavbě Klementina (kostel sv. Klimenta, Astronomická věž, Zrcadlová kaple) a přestavbě Karolina.
(jv)
Macek P.-Vlček P.-Zahradník P.: František Maxmilián Kaňka "in regno Bohemiae aedilis famosissimus", Umění 40, Praha 1992; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

KAPLAN Viktor (* 27. 11. 1876 Mürzzuschlag ve Štýrsku, + 23. 8. 1934 Rochuspoint v Rakousku) - německý technik

Ing. Kaplan byl německého původu, jeho otec pracoval jako železniční úředník na rakouských drahách. Vystudoval vídeňskou techniku a od roku 1901 začal pracovat ve strojírnách v Leobersdorfu v oddělení vodních turbín. Ale už roku 1903 přišel na brněnskou techniku nejprve jako asistent profesora Musila, od roku 1913 pak jako řádný profesor. Právě zde se rodily úspěšné konstrukce turbín, které proslavily jeho jméno po celém světě.

Kaplan vycházel nejen z teoretické přípravy, ale experimentoval, prováděl stovky pokusů, aby vystihl nejvhodnější parametry klasických Francisových turbín. Od roku 1912 uplatňuje mnoho patentů, musí však svádět urputný boj s odpůrci, podnikateli a zahraničními konkurenčními firmami. Nekonečné spory jej duševně tak vyčerpaly, že se zhroutil. Ale v té době má u nás už řadu spolupracovníků a příznivců, kteří se nekompromisně postaví za něj a jeho dílo. Roku 1925 se Kaplanovi dostává plné satisfakce, když je spuštěna turbína jeho konstrukce ve velkoelektrárně Lilla Edet ve Švédsku.
(pa)
Růžek J.: Viktor Kaplan: Přemožitelé času II, 78-82, MON Praha 1987

KAPLÍŘ ze SULEVIC Kašpar (* 1535, + 21. 6. 1621 Praha) - český šlechtic

Nejstarším mezi odsouzenými k trestu smrti za účast v českém stavovském povstání 1618 až 1620 byl šestaosmdesátiletý Kašpar Kaplíř ze Sulevic. Pocházel ze starobylého vladyckého rodu, připomínaného již v roce 1240, jehož příslušníci se od husitských dob hlásili ke kalichu. Kaplíř, přívrženec Lutherova učení a stoupenec radikálního křídla české stavovské opozice v čele s M. Thurnem, byl před povstáním dlouholetým defensorem a císařským radou.

Za stavovského povstání se stal jedním z direktorů a za vlády Fridricha Falckého nejvyšším zemským písařem. Po Bílé hoře zůstal v Praze a v únoru 1621 byl zatčen. Při výsleších se choval statečně a důstojně. Přes naléhání příbuzných odmítl požádat o milost a k popravišti prý šel se slovy: "Můj Bože, posilň mne, abych neupadl a na smích nepřátelům nebyl."
(jk)
Petráň J.: Staroměstská exekuce, Praha 1985

KAPPER Siegfried (21. 3. 1820 Smíchov, + 7. 6. 1879 Pisa v Itálii) - český židovský spisovatel, překladatel a lékař

Autor Českých listů z roku 1846, "první sbírky veršů, kterou napsal Žid v českém jazyce, patří ... z pohledu literární historie a historie česko-židovské vzájemnosti k nejpozoruhodnějším židovským osobnostem Čech minulého století" (T. Pěkný).

Vlastním jménem Izák Šalomon Kapper se nejprve vzdělával u svého otce-učitele, poté na triviálce na Smíchově (ale chodil i do židovské školy) a vystudoval gymnázium a filosofii v Praze (1839). Pak odejel učit do Ruska, ale už 1840 byl ve Vídni, kde se zapsal na medicínu. Od mládí se zajímal o pokrokové mladoněmecké hnutí, ale také o českou literaturu a spřátelil se mj. s K. Sabinou a Václavem Bolemírem Nebeským - představiteli "Mladé Čechie". Zejména Nebeský jej nadchl pro českou věc, ale Siegfriedovy snahy - vyjádřené právě v Českých listech - nenarazily na velké pochopení. Kapper se sice prohlásil za Čecha, odmítl se však vzdát svého židovství. Jeho postoj přivítali nemnozí, patřil k nim J. E. Vocel, většina - v čele s K. H. Borovským - však nabízenou ruku odmítla (teprve později Havlíček svůj příkrý odsudek s odvahou sobě vlastní opravil). A tak Kapper, který už roku 1844 propagoval slovanský folklór (Slavische Melodien), se zklamaný z českého postoje po dokončení studií roku 1847 usadil v Chorvatsku.

Revoluce 1848-49 přilákala Kappera znovu do Vídně, kde pracoval jako žurnalista, ale dusné poměry po její porážce ho vypudily do ciziny (především cestoval po jižní Evropě). Teprve roku 1854 se oženil a usadil jako praktický lékař v Dobříši a pak v Mladé Boleslavi. Psal dále, ale už výhradně německy.
(fh)

KARAFIÁT Jan (* 4. 1. 1846 Jimramov na Moravě, + 31. 1. 1929 Praha) - český evangelický kněz, teolog a spisovatel

Právem je Karafiátovo jméno spojováno s jedinou knihou - Broučky. Od roku 1876, kdy vyšla poprvé, uplynulo více než 120 let a dočkala se půl stovky vydání! A to ještě - díky nevinným modlitbičkám - byla po 40 let na indexu. Popularitou s ní v naší dětské literatuře mohou soutěžit jen národní pohádky. A právem. Autorova fantazie, přístupná dětskému vnímání, se mísí s realitou běžného života, nechybí laskavý humor, pochopení pro slabost, a především láska a pevné rodinné vztahy, pro dítě tak důležité. O antropomorfizaci říše hmyzu se pokusili i další autoři - Josef Hais-Týnecký, nověji pak zejména Ondřej Sekora - kterým ale právě tento přístup citelně schází.

Autor Broučků pocházel ze starého a vzdělaného rodu Karafátů z Jimramova. Evangelickým farářem byl už jeho strýc Václav Karafiát, který studoval s F. Palackým v Prešpurku (Bratislavě), známými vlastenci a milovníky knih byli v 19. století i další členové rodu. Sám Jan studoval teologii v Berlíně, Bonnu a Vídni (1866-69) a stal se pak správcem evangelického semináře v Čáslavi (1762-64). Poté působil v letech 1874-95 na faře ve Hrubé Lhotě na Valašsku. Pro rozpory s církevní radou ve Vídni odešel do Prahy, kde žil jako soukromník. Po deset let tu vydával dvouměsíčník Reformované listy, které ponejvíce zaplňoval sám články o biblických studiích a kázáními. Vedle toho anonymně publikoval i teologické spisy a povídky. Pustil se rovněž do revize textů Bible kralické (1920), ovšem lpění na původním jazyku a vlastní teologické interpretace text natolik zatemnily, že je na mnoha místech nesrozumitelný. Také další pokračování Broučků a Karafiátův pětisvazkový vlastní životopis už větší popularity nedosáhly.
(fh)

KARÁSEK ze LVOVIC Jiří (* 24. 1. 1871 Smíchov, + 5. 3. 1951) - český básník a spisovatel

Přední představitel dekadentního a symbolistického směru v české literatuře a potomek starého rodu absolvoval reálné gymnázium v Praze, rok studoval teologii na pražské universitě, aby pak vstoupil do služby c. k. pošty.

Roku 1894 založil s Arnoštem Procházkou Moderní revui, která se stala tribunou literátů i výtvarníků vyznávajících nové proudy a názory své doby. Přispívali sem mj. i básník a překladatel Emanuel z Lešehradu, nekorunovaný král české dekadentní poezie Karel Hlaváček a mnozí další. Karásek sám vydal několik románů a básnických sbírek - sbírka básní Sodoma byla dokonce konfiskována a její autor vyšetřován - ale také řadu prací kritických. Jeho rozsáhlá knihovna je dnes součástí sbírek Památníku národního písemnictví.
(pa)
Lipanský Jetřich: Jiří Karásek ze Lvovic, Veselí pod Čepí 1929; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Praha 1995

KARDINÁL z RENŠTEJNA Jan (* kolem 1375, + po 1428) - český právník a diplomat

Roku 1394 se zapsal na pražskou universitu jako student práv Jan Kardinál, kterého o deset let později promoval na mistra svobodných umění sám J. Hus, k jehož oddaným stoupencům pak mistr z Renštejna patřil po celý svůj život. Roku 1407 dosáhl ještě titulu bakaláře práv a roku 1409 byl vyslán králem Václavem IV. na církevní koncil v Pise, mj. aby dosáhl snětí klatby z Husa. O rok později hájil milovaného mistra proti pražskému arcibiskupovi a jako zástupce pražské university - spolu s Petrem z Mladoňovic - doprovázel Husa i do Kostnice. Marně se však pokoušel získat nejprve preláty a poté i samotného Zikmunda, kterému předložil svůj traktát hájící zájmy krále proti církvi, pro Husovu věc.

Po svém návratu do Čech se stal v letech 1417-18 rektorem university a zdá se, že svou autoritou aspoň na čas utlumil spory mezi vysokým učením a arcibiskupem. Za jeho rektorátu také universita vydala významné prohlášení o užívání kalicha, který se měl stát záhy symbolem husitství.

V době husitských válek ovšem patřil spolu s Janem z Příbrami a dalšími universitními mistry k nejumírněnější straně, která usilovala o dohodu s katolickou církví. Pro své diplomatické schopnosti byl roku 1421 vybrán do poselstva, které nabízelo český trůn polskému králi Vladislavovi. Na sklonku roku se pak stal - vedle Jana Želivského, Jakoubka ze Stříbra a Petra Payna - jedním ze čtyř správců kališnického duchovenstva. Potom byl načas vypovězen z Prahy, ale roku 1425 znovu zastupoval pražany při jejich "hádání" s tábority. Poslední zmínka o Janu Kardinálovi je z roku 1428, kdy zastával úřad arcibiskupského oficiála, a zřejmě krátce poté umírá.
(fh)
Ze zpráv a kronik doby husitské (editor I. Hlaváček), Praha 1981

KAREL I. (* 17. 8. 1887 Persenberg, + 1. 4. 1922 Monte na Madeiře) - rakouský císař z dynastie habsbursko-lotrinské

Poslední rakouský císař byl synem arcivévody Otty, synovce Františka Josefa I. Následníkem trůnu se stal po smrti svého strýce Františka Ferdinanda v červnu 1914, císařem pak po smrti Františka Josefa I. 21. listopadu 1916.

Původně mu byla určena vojenská kariéra. Dostalo se mu však i právnického vzdělání. Poněkud lehkomyslný mladý arcivévoda vedl "mladicky rozmarný život" a byl znám jako oblíbený a příjemný společník. Dobře poznal české poměry, neboť sloužil u dragounů v Brandýse nad Labem a také práva studoval v Praze (1906-08). Mezi jeho učitele patřili i A. Bráf, J. Goll a Emil Ott.

Vlády se ujímal v těžké době, kdy se ve válkou vyčerpané monarchii začaly již projevovat silné příznaky krize. Chyběly mu potřebné zkušenosti, neboť jako následník trůnu se na vládě nijak nepodílel. A protože rozhodnost a silná vůle nepatřily mezi jeho vlastnosti, měli na rozhodování nového panovníka značný vliv lidé z jeho okolí. Nový císař si uvědomoval, že zachovat monarchii a moc habsburské dynastie vyžaduje skončit válku a "přestavět" říši tak, aby získal podporu "svých národů". Nutným předpokladem k tomu bylo zlomení všemocné diktatury vojenského velení, což se mu podařilo již na počátku roku 1917.

V prvním roce své vlády obnovil parlamentní život a učinil některá přátelská gesta vůči Čechům (především zmírnění trestu a později omilostnění Kramáře, Rašína a dalších, nabídka ministerského křesla F. Staňkovi a B. Šmeralovi). Protože se však obklopil proněmecky smýšlejícími lidmi z okolí Františka Ferdinanda a čeští politikové se stále zřetelněji odvraceli od Vídně, později se při svých rozhodnutích na Čechy již neohlížel.

V prosinci 1916 vyjádřily Německo, Rakousko-Uhersko a jejich spojenci ochotu zahájit mírová jednání. Karel kromě toho vedl samostatná, tajná jednání s představiteli Dohody o uzavření separátního míru. I když se vztahy k představitelům Dohody po vyzrazení tajných jednání na jaře 1918 zhoršily a zvětšila se závislost Rakouska-Uherska na Německu, snažil se Karel i nadále o získání sympatií dohodových politiků a věřil, že s nimi "nad hlavami národů" dosáhne úmluvy a zachrání tak celistvost říše.

Po rozpadu monarchie odjel do Švýcarska. V roce 1921 se dvakrát vrátil do Maďarska a pokusil se znovu získat uherský trůn. Po zmaření těchto pokusů byl internován na ostrově Madeira a zakrátko umírá.
(jk)

KAREL IV. (* 14. 5. 1316 Praha, + 29. 11. 1378 tamtéž) - český a německý král a římský císař z dynastie Lucemburků

Je považován za našeho nejvýznamnějšího středověkého panovníka, který dovedl české království k vrcholnému rozkvětu.

Narodil se jako nejstarší syn Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny a při křtu dostal jméno obvyklé v přemyslovském rodě Václav. Neurovnané vztahy mezi oběma rodiči vyvrcholily roztržkou, po níž byl malý princ odtržen od matky a izolován nejprve na Lokti a pak na Křivoklátě. V roce 1323 ho otec odvezl na francouzský dvůr k vychování. Zde studoval Václav svobodná umění na pařížské universitě a připravoval se na státnické poslání. Naučil se nejen číst a psát, což nebylo u panovníků jeho doby právě obvyklé, ale osvojil si i cizí jazyky, takže kromě češtiny, kterou považoval za svou mateřštinu, ovládal také latinu, francouzštinu, němčinu a italštinu. Po svém kmotru, francouzském králi Karlu IV., přijal při biřmování jméno Karel. Ve Francii byl také domluven jeho první sňatek s Blankou z Valois v době, kdy oba snoubenci byli ještě dětmi.

Po sedmiletém pobytu ve Francii a Lucembursku působil Karel jako správce severoitalských držav svého otce. V roce 1333 si část české šlechty vynutila na Janu Lucemburském, aby se Karel vrátil a ujal se vlády v zemi. Král mu ji svěřil a udělil mu titul markraběte moravského, přestože Karlovi příliš nedůvěřoval. Spatřoval totiž v osobě svého syna silného konkurenta. Karel sám vzpomíná ve svém životopisu, jak po příchodu do Čech našel celé království v zuboženém stavu, Pražský hrad neobyvatelný. Nesetkal se zde již ani s matkou, kterou od dětských let neviděl, protože mezitím zemřela.

Doba správcovství připravila Karla na vlastní roli panovníka. Té se ujal roku 1346 poté, co Jan Lucemburský zahynul v bitvě u Kresčaku. O rok později mu pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic při korunovaci na krále českého vsadil na hlavu svatováclavskou korunu, kterou nechal Karel pro tento účel nově zhotovit. Již předtím, v červenci 1346, byl Karel s přispěním svého otce a strýce arcibiskupa trevírského Balduina Lucemburského zvolen za německého krále a 26. listopadu téhož roku v Bonnu korunován. Teprve později podnikl korunovační jízdu do Říma a byl zde 5. dubna 1355 ve Svatopetrské basilice korunován římským císařem.

V Čechách navazoval Karel IV. téměř ve všech oblastech na přemyslovské dědictví. Svým panovnickým úsilím znovu posílil centralizovanou monarchii, když dokázal najít kompromis mezi panovnickou mocí a politickými nároky šlechty. Prvním jeho významným počinem bylo již roku 1344 založení pražského arcibiskupství, o něž marně usilovali už jeho předchůdci. Tím nejen vymanil českou církev z německého područí, ale pozdvihl tím zejména prestiž Prahy jako sídelního města a centra českého království. Prvním pražským arcibiskupem se stal Karlovi blízký Arnošt z Pardubic. Pražskému arcibiskupovi byla podřízena olomoucká a litomyšlská diecéze.

Rok 1348 proběhl ve znamení Karlovy zakladatelské aktivity. V tomto roce vydal nejen řadu důležitých listin, které jsou považovány za počátek Karlovy koncepce českého státu, ale položil také základ řady institucí a významných staveb, z nichž mnohé nesou Karlovo jméno dodnes. 7. 4. 1348 je datována zakládací listina pražského vysokého učení, které zařadilo Prahu mezi evropská střediska vzdělanosti. Tato první universita ve střední Evropě byla vytvořena podle universit italských a francouzských. Její založení potvrdil Karel ještě 14. 1. 1349 jako král římskoněmecký.

Rozsáhlá byla Karlova stavební činnost, a to nejen v Praze. 8. března 1348 vydal zakládací listinu Nového Města pražského. Říká se, že Karel sám vyměřoval ulice a všem, kdo by se tu chtěli usadit, udělil mnohé výhody a svobody. Středem Nového Města se stalo dnešní Karlovo náměstí, kde byly každoročně v "den svátostí" vystavovány korunovační klenoty a ostatky svatých.

Velké změny se dotkly také Pražského hradu, kde nechal Karel upravit královský palác a pokračoval ve stavbě Svatovítské katedrály s kaplí sv. Václava. Práce vedl po smrti Matyáše z Arrasu významný stavitel a sochař Petr Parléř, který také vyzdobil trifórium chrámu bustami českých králů, královen a dalších osobností. Do nově vybudované královské hrobky byly z Karlova popudu převezeny ostatky českých králů i církevních hodnostářů.

Na místě bývalého Juditina mostu, spojujícího Staré a Menší Město pražské, byl postaven nový kamenný most se dvěma věžemi; na Staroměstské jsou dodnes k vidění sochy Karla IV. a jeho syna Václava IV. v nadživotní velikosti.

Neobvyklou stavbou z této doby je tzv. hladová zeď na Petříně, kterou prý dal Karel stavět proto, aby zajistil v době hladomoru práci lidem, kteří neměli jiné prostředky ke své obživě.

Karlův vztah k české zemi, na jejíž polohu v srdci Evropy i slavnou minulost byl hrdý, vyjadřuje i další počin Karla IV. - založení hradu Karlštejna 10. června 1348. V kapli sv. Kříže, která svým pojetím i výzdobou (Mistr Theodorik, Tomaso da Modena) patří ke světovým unikátům, měly být uloženy nejen ostatky svatých, jejichž shromažďování bylo Karlovou zálibou, ale také korunovační klenoty říšské a české. Při Karlštejně vzniklo roku 1357 Karlovou péčí děkanství, které přetrvalo staletí a jako duchovní hodnost existuje do dnešní doby.

Pozoruhodné bylo i založení Emauzského kláštera na Novém Městě v roce 1348, kam byli povoláni mniši slovanské liturgie. Karel se zde pokusil obnovit staré tradice z raných přemyslovských dob. Vyzdvihoval také světce domácího původu, především sv. Václava.

Pokusem o upevnění králova výsostného postavení byl návrh celozemského zákoníku Maiestas Carolina, předložený roku 1355. Když Karel zjistil, že ho pro odpor šlechty neprosadí, než by přiznal neúspěch, předstíral prý raději, že text nedopatřením shořel.

Je zřejmé, že Karel věnoval Českému království, které považoval za jádro svého rodového panství, stěžejní pozornost, a proto mu bývá někdy vytýkáno z německé strany, že byl "Čechům otcem, svaté Římské říši otčímem". To by se mohlo zdát oprávněné při zběžném pohledu na Zlatou bulu, říšský zákoník vydaný v roce 1356, který uzákonil výsadní postavení českého krále a českého státu v říši, určil počet světských a duchovních kurfiřtů i jejich vzájemné pořadí. Karel však pečoval i o povznesení císařských statků v říši a snažil se získat další říšská území do svého osobního vlastnictví. Prostředkem mu byla diplomatická jednání, koupě i sňatková politika.

Již v roce 1348 Karel poprvé ovdověl. Blanka z Valois, kterou měl Karel velmi rád, mu zanechala jen dcery Markétu a Kateřinu. Ani dvě další Karlovy manželky se nedožily vysokého věku. V pouhých 24 letech zemřela Anna Falcká (+ 1353), která Karlovi porodila prvorozeného syna Václava, ale ten zůstal naživu pouhý rok. Mladičká zemřela i třetí Karlova žena Anna Svídnická, matka Václava IV. (1362). Václav byl Karlovým prvním žijícím synem a tedy následníkem. Král mu proto věnoval všestrannou péči, snažil se mu zajistit moc i vynikající postavení. Od útlého dětství ho brával na různá jednání i k řešení vladařských záležitostí, ale panovníka svého typu a podle svého vzoru z něj však nevychoval. V roce 1363 se Karel oženil naposledy s Alžbětou Pomořanskou, která byla o více než 30 let mladší. Podle pověstí vynikala neuvěřitelnou silou, neboť "ohýbala podkovy a lámala meče". Karlovi dala další dva syny, Zikmunda a Jana (Zhořeleckého), a dceru Markétu. Všechna Karlova manželství, zdá se, byla harmonická, přestože byla uzavírána vždy se zřetelem k mocenským a dynastickým zájmům. Karel jimi rozšířil svá území o Svídnicko a Javornicko, slezská knížectví, dále o panství v Bavorsku, Míšeňsku a Falci. Země koruny české za něj dosáhly největšího rozsahu.

Karel IV. měl zájem o historii, podněcoval řadu kronikářských děl, která měla zdůraznit jeho panovnické úsilí, kontinuitu přemyslovské a lucemburské dynastie, ukázat a zachovat jeho osobu i dobu v co nejpříznivějším světle pro příští generace. Karel udržoval kontakty s básníkem Petrarkou a vliv humanismu z Itálie v této době je nesporný. Karel dal popud k napsání kroniky Beneše Krabice z Weitmile, opata Neplacha, zadal i Italovi Janu Marignolovi napsání historického díla, ale žádné z nich neodpovídalo představě Karla IV. Nejcennější z kronik této doby je Kronika Přibíka Pulkavy z Radenína, a především pak vlastní životopis Karlův Vita Caroli. Zachycuje osudy Karlova mládí ve Francii, Itálii, jeho příchod do Čech. Karel dovedl události do roku 1340 a pravděpodobně neznámý pokračovatel připsal další kapitoly, dovedené časově až do roku 1346, do volby Karla za římského krále.

Z těchto kronik i z dobových zobrazení (nejrealističtější dochováno na nástěnných malbách na Karlštejně) se také dozvídáme, jak Karel vlastně vypadal. Většinou je líčen jako muž nevysoké postavy (měl kolem 173 cm) s nahrbeným hřbetem a nachýlenou hlavou, což bylo způsobeno několika zraněními, která za svého života utrpěl. Popisy z kronik se shodují s karlštejnským portrétem, kde má výrazný nos, velké oči, vlasy splývající na ramena a krátký vous. Karel se také rád odíval do šatů z vybraných tkanin volného střihu, ale většinou bez ozdob. Bývalo jeho zvykem, že při audiencích řezal proutí nebo měkké dřevo.

Vlastní příčinou Karlovy smrti byla pro nás dnes celkem banální zlomenina krčku levé nohy, která ho upoutala na lůžko. Z ní se vyvinul zápal plic, jehož následkům Karel podlehl. Pohřební obřady byly velkolepé a trvaly 17 dní, než byly Karlovy ostatky uloženy do královské hrobky pod chrámem Sv. Víta na Pražském hradě. V pohřební řeči označil Karla IV. Vojtěch Raňkův z Ježova "otcem vlasti". Tento původně řečnický obrat se však v průběhu dalších věků stal Karlovým stálým přívlastkem a zůstal mu dodnes.
(kk)
Šusta J.: Karel IV. Otec a syn, Praha 1946; Šusta J.: Za císařskou korunu, Praha 1948; Spěváček J.: Karel IV. Život a dílo (1316 až 1378), Praha 1979, 1981

KAREL VI. (* 1. 10. 1685 Vídeň, + 20. 10. 1740 tamtéž) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Druhorozený syn císaře Leopolda I. Karel byl vychováván pro vládu ve Španělsku, kde vymírala španělská větev habsburského rodu. Po smrti posledního španělského Habsburka krále Karla II. (listopad 1700) se rozpoutal o španělský trůn boj mezi francouzskými Bourbony a rakouskými Habsburky, který přerostl v evropskou válku.

Když v roce 1711 zemřel Karlův starší bratr císař Josef I., rezignoval Karel na španělské dědictví a ujal se vlády ve středoevropské habsburské monarchii a v říši. Smlouvou z roku 1714 se zřekl nároku na španělský trůn a náhradou dostal španělské Nizozemí (dnešní Belgie) a španělské provincie v Itálii: Neapolsko, Milánsko, Sardinii, Mantovsko a část Toskánska. Poté se v zahraniční politice orientoval na rozšíření monarchie na Balkáně. V letech 1716-18 svedl úspěšnou válku s Turky, získal Banát, Valašsko, část Srbska a Bosnu. Později však za nové války s Turky v letech 1737 až 1739 tato území ztratil.

Karel byl poslední žijící mužský potomek habsburského rodu. Vynaložil proto velké úsilí, aby prosadil tzv. pragmatickou sankci, kterou vyhlásil v roce 1713. Stanovil v ní nedělitelnost zemí habsburského rodu a jejich dědičnost v ženské linii v případě vymření mužských potomků. Uznání pragmatické sankce v dědičných zemích i u většiny evropských panovníků za větší či menší ústupky sice prosadil, ale boji o "habsburské dědictví", ke kterému došlo po jeho smrti, stejně nezabránil. Také hospodářskou a finanční situaci v monarchii zanechal své dceři a dědičce Marii Terezii neutěšenou. Novým pokrokovým hospodářským snahám nepřál a k některým opatřením na podporu manufaktur a obchodu ho donutil jen kritický stav země. Karel VI. byl konzervativní, silně zbožný, schopností prostředních. Za svého pobytu ve Španělsku si oblíbil tamní mravy a španělské šlechtice, kteří ho pak obklopovali i na jeho vídeňském dvoře.

K českým zemím byl v podstatě netečný. Českým králem se nechal korunovat až po dvanácti letech vlády v roce 1723, kdy přijel do Čech, aby zde navštívil Karlovy Vary. Od léčebných účinků jejich pramenů očekával totiž toužebné narození syna. (Jediný syn Leopold zemřel krátce po narození v roce 1716 a pak už měl Karel jen tři dcery.) V Čechách vyvrcholila za jeho vlády doba "temna". Několika císařskými patenty bylo zostřeno pronásledování "kacířů" a pálení "kacířských" knih. Do této doby spadá také nechvalně známá činnost jezuity Koniáše a svatořečení Jana Nepomuckého.
(jk)
Křivský P.-Kvaček R.- Skřivan A.: Věk starý a nový. Dějiny, kultura, život Evropy v 17. a 18. století, Praha 1985; Lněničková J.: České země v době baroka, Praha 1994; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel, Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

KAREL VII. ALBERT (Albrecht) (* 6. 8. 1697 Brusel, + 20. 1. 1745) - bavorský kurfiřt, český král a římskoněmecký císař z rodu Wittelsbachů

Karel Albrecht, syn kurfiřta Maxmiliána Josefa, prožil většinu mládí za válek o dědictví španělské v zajetí. Když se ujal 1726 vlády v Bavorsku, byl už ženatý s Marií Amálií, dcerou císaře Josefa I., a i z tohoto titulu si dělal nároky, že po smrti Karla VI., který neměl mužské potomky, získá část rakouského dědictví. Neuznal také pragmatickou sankci a hned po nástupu Marie Terezie vyrukoval se svými požadavky a spojil se s nepřáteli Rakouska - Francií a Saskem. Vojska této koalice vtrhla také roku 1741 do Čech, Karel dobyl 26. listopadu Prahu a 19. prosince se nechal prohlásit českým králem. To, že mu holdovala většina české šlechty, Marie Terezie nikdy nezapomněla. Na vrcholu své slávy stanul Karel 24. ledna 1742, kdy byl především díky francouzské podpoře zvolen římskoněmeckým císařem - jako Karel VII. Úspěchy, kterých dosáhl jen "příznivými okolnostmi a pomocí nespolehlivých a zištných spojenců," však neměly dlouhého trvání. Rakouské vojsko vtrhlo do Bavor a Karel musel pod tlakem v prosinci 1742 vyklidit i Čechy. V květnu 1743 ovládla Marie Terezie i Bavorsko a císaři zůstal jen pouhý titul. Teprve když se k francouzsko-bavorské koalici přidalo následujícího roku také Prusko, mohl se vrátit v říjnu 1744 do Mnichova. "Ale zármutek a nemoc podkopaly zdraví nešťastného císaře a uvrhly ho po několika měsících do hrobu." Přesto zůstává skutečností, že to byl po staletích první římskoněmecký císař a zároveň - s výjimkou Fridricha Falckého - i český král, který nepocházel z rodu Habsburků.
(fh)
Křivský P.-Kvaček R.-Skřivan A.: Věk starý a nový. Dějiny, kultura, život Evropy v 17. a 18. století, Praha 1985; Lněničková J.: České země v době osvícenství, Praha 1995

KAŠPAR Adolf (* 27. 12. 1877 Bludov u Šumperka, + 29. 6. 1934 Železná Ruda) - český malíř a ilustrátor

Proslul jako ilustrátor Babičky B. Němcové - jeho dnes už klasické obrázky k tomuto dílu způsobily roku 1903 úplný převrat v knižním ilustračním umění u nás. Kašpar byl výborný kreslíř a neúnavný a pečlivý sběratel všech poznatků, které mu umožnily, aby výtvarně dokonale doplňoval soudobou českou realistickou literární tvorbu. Jeho ilustrace nacházíme u nejvýznačnějších jmen - A. Jiráska, J. Nerudy, K. V. Raise, Z. Wintra, F. L. Čelakovského aj.

Kašpar byl žákem pražské Akademie, studoval pod vedením Maxmiliána Pirnera. Jeho morálním učitelem a prvním podporovatelem však byl Hanuš Schwaiger, sám osobitý ilustrátor zejména dětských knížek. Pracoval i na volné grafice, známe jeho figurální či krajinářské lepty, maloval akvarely z rodného kraje i z cest, skutečný význam Adolfa Kašpara však zůstává především v jeho ilustracích.
(pa)
Scheybal J. V.: Adolf Kašpar, Život a dílo, Praha 1957

KAŠPAR Jan (* 20. 5. 1883 Pardubice, + 2. 3. 1927 tamtéž) - první český letec

Podél železniční tratě blížil se letoun od Pardubic ku Praze. Nad Prahou jej obklopila mlha, ale řídě se stříbrnou stužkou Vltavy, zamířil pilot bez váhání k chuchelskému závodišti a přistál. Nejdelší přespolní let v Rakousku-Uhersku šťastně končí, pilot si převléká slavnostní oblek a odjíždí do Prahy na svatbu svého přítele.

Pilotem nebyl samozřejmě nikdo jiný než ing. Jan Kašpar. Absolvent České vysoké školy technické, nadšený cyklista a automobilista, pracoval v továrně Laurin a Klement a tady se také s ing. Hieronymem podílel na stavbě prvního leteckého motoru u nás. Letectví jej nadchlo tak, že firmu opustil a spolu s bratrancem Evženem Čihákem se věnoval výhradně létání. Na jednoplošníku vlastní konstrukce se učil létat. Letadlo bylo zhotoveno za tři měsíce a v únoru 1910 na něm prováděl Kašpar se svým bratrancem první pokusy. Stroj však měl malý výkon a nakonec se při pádu zničil. Podobný osud postihl i další tři stroje. Aby své pokusy co nejvíce urychlil, zakoupil nakonec ve své době špičkový stroj Blériotův. Na něm 13. 5. 1911 také absolvoval historický let z Pardubic do Prahy.

Toto letadlo pak věnoval již v roce 1913 Národnímu technickému muzeu v Praze.

Následovaly četné úspěchy - například ještě téhož roku první let s cestujícím, ale také nesnáze, zranění i překážky. Po smrti svého otce, nadšeného příznivce aviatiky, Kašpar létání načas zanechal a definitivní konec pro něj znamenala 1. světová válka - po ní sám, bez prostředků, s velkými dluhy, zneuznán a také duševně chorý, nakonec spáchal sebevraždu. Jeho průkopnické lety však položily základ českého letectví.
(pa)
Fleybeck J.: Jan Kašpar: Přemožitelé času 17, 71-75, MON Praha 1989

KELLEY Edward (* 1565 Doncester, + 1594 Most) - anglický lékárník a alchymista činný na dvoře Rudolfa II. v Čechách

V době Rudolfově přitahoval pražský dvůr díky císařovým rozsáhlým zálibám, ale také jako jedno z center habsburské moci mnoho úctyhodných vědců, umělců, diplomatů, ale i podivuhodných podvodníků, šarlatánů a špiónů z celé Evropy. Mezi ně patřil bezesporu i E. Kelley (též Kelly), rodovým jménem Talbot.

Již jako mladík musel neslavně prchnout z rodného Doncestru, kde působil jako lékárník a městský písař. Padělání úřední listiny ho stálo nejenom obě uši, ale i pranýř a následný odchod.

Na svých cestách potkal anglického rodáka, alchymistu Johna Deea, s nímž navštívil nejdříve Polsko a poté s ním byl přijat na Rudolfově dvoře v roce 1588. Základy Deeových pokusů, na rozdíl od Kelleyho, měly alespoň zdánlivě vědecké podklady. Oč méně však byl Kelley vzdělaný, o to byl úspěšnější. Podařilo se mu "léčit" Rudolfovy melancholické záchvaty a stal se jeho velkým oblíbencem. Nemenší dojem zanechal i na pana Viléma z Rožmberka. Ten mu dokonce věnoval panství a sídlo Nová Libeň. Zatímco jeho méně šťastný kolega Dee musel Čechy kvapně opustit - vedle neúspěšné výroby zlata na něj padlo podezření z vyzvědačství - Kelley tu zůstal. Oženil s bohatou vdovou z Mostu, která měla desetiletou dceru - pozdější básnířku Westonii.

Díky císařské přízni byl Kelley dokonce povýšen do rytířského stavu, zbohatl a zakoupil si tzv. Faustův dům na Dobytčím trhu (Karlově náměstí) v Praze. Vedl něho pak vlastnil i několik šosovních domů v Jílové u Prahy.

Kromě léčení císaře se Kelley na Rudolfově dvoře věnoval alchymistickým pokusům, mj. výrobě zlata. Císař sám se ovšem velmi intenzívně věnoval studiu alchymie a pozorování různých pokusů a nebyl zdaleka tak naivní, jak je často líčen. Zdá se, že už se objevovaly první známky nedůvěry císaře ke Kellyho osobě, které záhy převládly. Kelleyho vztah k císaři mu na dvoře plném intrik záhy nadělal řadu nepřátel. Když v roce 1591 zabil v souboji jednoho z císařských sluhů, šťastné období skončilo. Kelley prchal tajně z Prahy, byl však polapen a uvězněn na Křivoklátu. Při pokusu o útěk si pak zlámal nohu. Po roce a půl byl omilostněn - jeho povýšení mezi šlechtu bylo ovšem anulováno přeškrtáním zápisu - ale nedlouho poté opět zadržen a uvězněn v Mostě. Zde také ve vězení, když se již neodhodlal k novému útěku, zemřel po požití vlastního jedu.
(jv)
Marek F.: Alchymista. Román o životě Edwarda Kelleyho, Praha 1981; Honc J.: Život Edwarda Kelleye z Imay, Heraldika a geneaologie 1982/2

KEPLER Johannes (* 27. 12. 1571 Weil, Německo, + 15. 11. 1630 Řezno) - německý matematik, astronom a astrolog

Jeden ze zakladatelů moderní astronomie pocházel ze zchudlé švábské šlechtické rodiny. Jeho otcem byl námezdní voják, ale mladý Kepler se otci příliš nepodobal. Předčasně narozen byl slabý a náchylný k nemocem. Zprvu pomýšlel na teologickou dráhu, ale Tübingenská universita, kde studoval, jej pro jeho matematické nadání doporučila gymnáziu ve Štýrském Hradci za profesora matematiky. Tak, vlastně proti své vůli, začal Kepler vědeckou dráhu.

Ve Štýrském Hradci vydal několik svých prvních astronomických spisů a působil zde až do roku 1600. Musel odejít, protože odmítl přestoupit ke katolictví. Na pozvání císaře Rudolfa II. a astronoma Tychona Brahe odešel do Prahy. Stal se Tychonovým pomocníkem a po jeho smrti v roce 1601 i jeho nástupcem jako "císařský matematik" a dvorní astronom.

Léta strávená v rudolfínské Praze byla vrcholem Keplerova vědeckého života. Na základě studia Tychonových přesných pozorování vydal roku 1609 dílo Astronomia nova (Nová astronomie), ve kterém prohluboval Koperníkovu heliocentrickou teorii. Tímto spisem prolomil astronomické dogma, tradující se již od antiky, že všechny pohyby nebeských těles se musí dít po kružnicích. Kepler v Nové astronomii formuloval základy prvních dvou zákonů, nazvaných později jeho jménem: 1. Planety se pohybují po elipsách, v jejichž jednom ohnisku je Slunce. 2. Plochy opsané průvodičem planety za stejný čas jsou stejné.

Jakkoli léta Keplerova pobytu v Praze byla vědecky plodná, jen málo řešila astronomův celoživotní problém - nedostatek prostředků. Císař platil málo a zpravidla velmi nepravidelně. Keplerovi nezbylo než si přivydělávat zhotovováním horoskopů, ačkoli astrologií hluboce pohrdal. Proslulým se stal horoskop, který zhotovil roku 1609 pro Albrechta z Valdštejna.

Po smrti Rudolfa II. v roce 1612 přijal Kepler nabídku hornorakouských stavů a přesídlil do Lince, kde působil na stavovském gymnáziu. Tam formuloval svůj třetí zákon: "Dvojmoci oběžných dob planet jsou v témže poměru jako trojmoci velkých poloos jejich drah." Později sestavil tabulky umožňující výpočet pohybu nebeských těles, tzv. Rudolfinské tabulky a vynalezl jeden z typů dalekohledu, jenž byl nazván jeho jménem.

Do pobělohorské Prahy přijel ještě roku 1627 odevzdat tabulky nově korunovanému císaři Ferdinandovi II. Poté nastoupil do služeb Albrechta z Valdštejna. Roku 1630 se odhodlal k cestě do Řezna, kde chtěl při zasedání říšského sněmu vymoci na císaři dlužné částky. Vyčerpán cestou krátce po příjezdu zemřel.
(mp)
Gel F.: Syn čarodějnice. Jan Kepler, muž, jenž odhalil tajemství nebes, Praha 1971; Horský Z.: Kepler v Praze, Praha 1980

KINSKÝ František Josef hrabě (* 6. 12. 1739 Praha, + 9. 6. 1805 Vídeň) - český osvícenec

Když Voigt a Born vydávali roku 1775 druhý díl Podobizen, věnovali je F. J. Kinskému, "muži vznešenému, zrozenému k ozdobě jména českého, jakož i též k větší slávě své a svého šlechetného rodu". Nešlo zřejmě jen o obvyklou poctu mecenáši vědy, ale i o projev úcty vědecky činnému osvícenci a vlastenci.

Kinského vlastenectví se výrazně projevilo v roce 1773, když se ve své německy psané práci o výchově mladých šlechticů (Úvaha o důležitém předmětu) okázale přihlásil ke svému češství a jako první v té době vystoupil na obranu českého jazyka. Svým názorem, že pro Čecha je mateřským jazykem čeština, byl mezi českými šlechtici naprostou výjimkou.

Ve starší literatuře byl Kinský ceněn především jako osvícenský myslitel, pedagog, autor několika prací o výchově a byla vyzdvihována jeho činnost ve funkci velitele Vojenské akademie v Novém Městě u Vídně. V novější byl oceněn i jako přírodovědec, který v 70. letech spolu s I. Bornem stál u počátků geologického myšlení u nás (mj. objevil Komorní Hůrku u Chebu a poznal její sopečný původ). Významné pro českou vědu bylo i to, že Kinský jako příslušník starého a váženého českého šlechtického rodu podporoval Bornovu činnost při organizaci české vědy a stál vedle něho při vzniku Soukromé učené společnosti (1774).

Kinský sám se však cítil především vojákem. Dosáhl vysokých vojenských hodností a toužil po získání slávy na polích válečných. Zúčastnil se v roce 1788 války s Turky, ve které zachránil arcivévodu Karla před tureckým zajetím, i válek proti Francii. Příliš válečného štěstí však neměl.
(jk)
Dvorský J.: Český apologeta generál F. J. Kinský, pedagog filantropismu, Lipník nad Bečvou 1931; Vlček J.: Dějiny české literatury, II, Praha 1951; Haubelt J.: České osvícenství, Praha 1986

KLÁCEL František Matouš (* 7. 4. 1808 Česká Třebová, + 17. 3. 1882 Belle Plaine, USA) - český národní buditel a utopický socialista

Mnich augustiniánského kláštera v Brně, výborný učitel, autor řady básnických a filosofických děl, badatel v přírodních vědách, novinář, nezištný, ušlechtilý a laskavý člověk F. M. Klácel patřil k předním obrozencům na Moravě a k aktivním účastníkům politického života v revoluci 1848-49. Jako první u nás seznámil širší českou veřejnost s myšlenkami socialismu a komunismu. V Moravských novinách, které v letech 1848-52 vedl, uveřejnil Listy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu, zasvěcenou informaci o francouzském utopickém socialismu, napsanou původně pro Boženu Němcovou. Klácel sám usilovně hledal vlastní řešení spravedlivého uspořádání společnosti. Když se v roce 1869 vystěhoval do USA (před tím žil řadu let osamělým klášterním životem, zbaven perzekučními zásahy možností pedagogické a veřejné činnosti), pokusil se mezi krajany realizovat své myšlenky zakládáním bratrských obcí, kde měli lidé žít ve vzájemné lásce a pomoci podle pravidel, které sám podrobně rozpracovával. Jeho úsilí však nemělo úspěch.
(jk)
Dvořáková Z.: František Matouš Klácel, Praha 1976

KLAR Alois (* 25. 4. 1763 Úštěk, + 25. 3. 1833 Praha) - český humanista, zakladatel ústavu slepců

Po studiích v Litoměřicích a na pražské universitě získal Alois Klar roku 1782 doktorát filosofie. Vrátil se do Litoměřic, kde působil na místním gymnáziu až do roku 1806, kdy se mu dostalo jmenování profesora řecké filologie a klasické literatury na pražské universitě.

Přestože byl považován ve své době za vynikajícího pedagoga, dnes je znám především jako velký humanista, dobroditel a organizátor péče o slepé občany a mecenáš umění a chudých studentů filologie.

Roku 1807 byl jedním ze zakladatelů ústavu pro slepé děti v Praze, pro který nejen že vypracoval stanovy, ale řídil v něm i vyučování. Soustavný zájem o vzdělávání nevidomých a jejich obživu ho přivedl k založení Ústavu pro zaopatřování a zaměstnání dospělých slepců v Čechách. Tito lidé byli do této doby odkázáni většinou na dobročinnost druhých, především církevních institucí.

Alois Klar však publikoval i filologické studie a výtěžek z jejich prodeje opět věnoval na dobročinné účely. V jeho práci pokračoval i jeho syn Paul Alois Klar, který vystudoval práva, ale přesto se věnoval po celý svůj život péči o nevidomé. Za tuto svoji činnost byl vyznamenán císařem Františkem Josefem.
(jv)

KLATOVSKÝ z DALMANHORSTU Ondřej (* asi 1504 Klatovy, + po roce 1547) - český pedagog a autor učebnic, pražský erbovní měšťan

Pocházel z rodiny klatovského pekaře. Po absolvování latinské školy v Klatovech studoval na pražské universitě, kde získal v roce 1524 hodnost bakaláře. Potom pracoval jako správce na městských školách. V roce 1545 získal erb a šlechtický přídomek z Dalmanhorstu. V době prvního protihabsburského povstání v roce 1547 byl jako purkmistr Starého Města pražského za účast na povstání vypovězen z Českého království. Směl se usadit na Moravě a žil asi v Přerově. Jeho další osudy však neznáme.

Byl autorem rozšířené a oblíbené učebnice česko-německé konverzace Knížka v českém a německém jazyku složená..., která od prvního vydání v roce 1540 vyšla celkem desetkrát. Věnována byla hlavně otázkám obchodní praxe. Vedle další jazykové učebnice Naučení krátké obojí řeči... (1531 a 1548) napsal i nejstarší známou českou učebnici aritmetiky Nové knížky vo počtech na cifry a liny (1530, 1558). Objevují se v ní první české aritmetické termíny, jako např. jmenovatel; pro čitatele zlomku užíval termín "čtedlník".
(jk)

KLAUDY Karel Leopold (* 30. 12. 1822 Tábor, + 11. 2. 1894 Praha) - český advokát a politik

Vystudoval práva na pražské universitě a po krátkém praktikování u zemského soudu na ní i vyučoval. Horlivě se účastnil politického dění revolučního roku 1848. Zasedal v ústavodárném sněmu ve Vídni a v Kroměříži. Proslulé bylo jeho horování pro liberální návrh na zrušení šlechtictví. (Paradoxně byl sám později povýšen panovníkem do rytířského stavu.)

Po rozehnání sněmu působil jako soudní asesor v Příbrami, ale jeho politická činnost mu byla vážnou překážkou v kariéře. Pouze jeho aristokratické známosti mu dopomohly k místu advokáta v Novém Jičíně.

Po obnovení ústavnosti zasedal od roku 1861 v zemském sněmu, krátkou dobu byl i říšským poslancem. V roce 1865 se přestěhoval do Prahy a v letech 1867-69 byl pražským purkmistrem. Patřil k významným staročeským politikům, v sedmdesátých letech však neskrýval sympatie k radikálům, jako byli Grégr či Skrejšovský. Roku 1879 se rozešel se staročechy, o čtyři roky později odešel z politického života.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KLAUDYÁN Mikuláš (+ 1521/1522 asi Lipsko) - český tiskař a kartograf

Mistr Mikuláš Klaudyán, nazývaný též Kulha, učený a podnikavý muž, byl lékařem a knihtiskařem v Mladé Boleslavi, významným příslušníkem jednoty bratrské. Klaudyán velmi mnoho cestoval, zejména do Norimberku, kam ho přiváděly tiskařské zájmy. Roku 1511 navštívil z pověření jednoty bratrské i proslulého humanistu Erasma Rotterdamského, žijícího v Antverpách.

Proslavil se zejména sestavením a vytištěním první mapy Čech z roku 1517. Klaudyánova mapa obsahuje na 280 měst a hradů, značkami rozlišených na místa katolická a kališnická. Na hlavních cestách jsou udány vzdálenosti v mílích. Veškeré názvosloví je české. (Teprve půlstoletí poté, roku 1569, císařský matematik a lékař Pavel Fabricius vydal první samostatnou mapu Moravy s německým názvoslovím.) Pro nás nezvyklé je ještě opačné situování mapy - strana "půlnoční" (sever) je umístěna dole, jih nahoře. Norimberští strážci mravů nařídili, aby před jejím vytištěním text prohlédl někdo znalý češtiny; obávali se, že by ten "kulhavý pikard" mohl tisknout něco víře škodlivého.

Ve své vlastní tiskárně vytiskl Mikuláš Klaudyán řadu významných děl většinou náboženského zaměření, ale také například první českým jazykem psanou příručku pro porodní báby, kterou sám přeložil z německého originálu.

Roku 1521 se na cestě do Lipska roznemohl, sepsal závěť a domů se již nevrátil.
(pa)
Bareš F.: Knihtisk v městě Boleslava Mladého, Památky archeologické 19, 174-184, 1900-1901; Kolár J.: Takzvaná mapa Čech Mikuláše Klaudyána: Strahovská knihovna 14-15, 1978-79

KLEMENT Václav (* 16. 10. 1868 Velvary, + 10. 8. 1938 Mladá Boleslav) - český podnikatel

Ke jménu Václav Klement patří neodmyslitelně i jméno jeho společníka Václava Laurina. Právě s ním založil mladý knihkupec a nadšený cyklista Klement (na protest proti urážce češtiny od jedné německé firmy) v Mladé Boleslavi výrobu jízdních kol Slávia.

Roku 1895 přivezl z Paříže "motorovou dvoukolku" a začal konstruovat první motocykly, jež si zakrátko dobyly pověst nejlepších strojů v Evropě. Získaly četné trofeje, snad nejcennější v roce 1905, kdy Václav Vondřich v sedle motocyklu Laurin & Klement zvítězil v tehdy nejslavnějším závodě Coup Internationale des motocyklettes na silničním okruhu u Dourdanu ve Francii.

Po přechodu na výrobu automobilů se závod, který se vypracoval na největší rakouskou automobilku, stal akciovou společností a Klement generálním ředitelem. Roku 1925 došlo ke sloučení s firmou Škoda. Klement vždy propagoval moderní myšlenky specializace a typizace a stal se iniciátorem moderní přestavby podniku. Činně působil ve sdružení ASAP - společnosti pro výrobu a prodej automobilů. Na Mladoboleslavsku vybudoval několik hydrocentrál, sloužících veřejné potřebě, a významně tak přispěl k elektrizaci kraje. V. Klement patřil k průkopníkům českého průmyslu, podnikatelům, pro něž nebyl jediným ukazatelem zisk, ale kteří měli hluboký vztah ke svým výrobkům.
(pa)

KLICPERA Václav Kliment (* 23. 11. 1792 Chlumec nad Cidlinou, + 15. 9. 1859 Praha) - český dramatik

Zakladatel českého dramatu, a zvláště veselohry se k milovanému divadlu dostával opravdu složitě. Otec krejčí chtěl mít krejčího i ze syna, ale ten v tomhle řemesle zálibu nenašel. Dali ho tedy na řeznictví, ale tady zase nesnášel krev. V té době zemřel jeho bratr, student gymnázia, a tak místo něj šel na studie mladý Václav. Prokazuje vynikající nadání, na studiích se však musí udržovat jen obtížně kondicemi.

Starší bratr František ho uvedl do vlastenecké společnosti tehdejší Prahy a také k divadlu. V ochotnické družině J. N. Štěpánka mladý Klicpera hraje, režíruje i píše. Začal studovat medicínu, ale protože nesnesl pohled na krev, přešel na humanitní obor. Jako profesor gymnázia v Hradci Králové se tam stal středem vlasteneckých snah, ředitelem ochotnického divadla. Roku 1846 se vrátil do Prahy a pokračoval v dramatické tvorbě. Napsal desítky her, z nichž některé - Hadrián z Římsu, Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk aj. - jsou dodnes na repertoáru českých divadel. To už nelze říci o dílech jeho následovníků na poli veselohry Emanuela Bozděcha, Josefa Štolby a výjimku tvoří jen Jedenácté přikázání Františka F. Šamberka.

Klicpera zároveň vyučoval na pražském staroměstském gymnáziu, kde se stal i ředitelem. V dusné éře Bachova absolutismu tu došlo v roce 1853 k "velezrádnému spiknutí" deseti studentů v čele s oktavánem Antonínem Steidlem. Několik schůzek a republikánský program stačil k jejich zatčení a uvěznění v pevnostním žaláři a také ke Klicperově penzionování.

Nabídka, aby se ujal řízení českých her uváděných v pražském německém divadle, pak přišla už pozdě. Poslední léta doléhaly na Klicperu věk i nemoce a pro aktivní činnost v divadle už neměl sil.
(pa)
Justl V.: Václav Kliment Klicpera, Praha 1960

KLÍČ Karel Václav (* 30. 5. 1841 Hostinné, + 16. 11. 1926 Vídeň) - český vynálezce

V trojhvězdí slavných českých vynálezců v oboru tisku Senefelder-Husník-Klíč se stal Karel Klíč nejproslulejším. Výjimečně výtvarně nadán, vstoupil již jako čtrnáctiletý na pražskou malířskou Akademii, aby ji však zakrátko, pro výsměšné karikatury rakouských ministrů, byl nucen opustit. Po delší přestávce školu absolvoval teprve roku 1862. Krátce nato pak se svým otcem, bývalým chemikem a výrobcem barev, založil v Brně fotografický ateliér "Rafael". Vypracoval se ve znamenitého kreslíře, ilustrátora, a především karikaturistu. Pracoval v Budapešti, ve Vídni a stále více se věnoval otázkám reprodukční techniky.

První velký úspěch mu přinesla silvestrovská noc na přelomu roku 1877 a 1878. Klíč opustil veselou společnost, zašel do laboratoře a tady jej při pohledu na měděnou destičku náhodou pokrytou souvislou jemnou vrstvou asfaltového prášku napadlo zahřát ji nad plamenem. Prášek se přitavil, Klíč na něm vyleptal obraz, a tak mohl časně ráno vytisknout svou první heliogravuru.

Roku 1890, již ve svém závodě v Anglii, nahradil Klíč měděnou desku měděným válcem, umožňujícím daleko rychlejší tisk. Na vyleptané válce se nanášela barva, jejíž přebytek stíralo ostří ocelového nože. Zrodil se tak rotační stírací hlubotisk, dodnes nejdokonalejší reprodukční technika kreseb, obrazů a fotografií.
(pa)
Urban R.: O Karlu Václavu Klíčovi. K výročí jeho 100. narozenin 1841-1941, Praha 1941

KLOFÁČ Václav Jaroslav (* 21. 9. 1868 Německý, dnes Havlíčkův Brod, + 10. 7. 1942) - český politik a novinář

Od začátku svého studia na lékařské a později filosofické fakultě v Praze byl V. J. Klofáč veřejně činný. V roce 1888 se stal jednatelem Akademického čtenářského spolku a patřil k předním představitelům rodícího se pokrokového hnutí mládeže. V prosinci 1890 zanechal studií, vstoupil do redakce mladočeských Národních listů a jeho činnost v pokrokovém hnutí postupně ustala.

Po tzv. protistátoprávním prohlášení českých sociálně demokratických poslanců na říšské radě v březnu 1897 rozvinuli mladočeši mohutnou kampaň proti "beznárodnosti" sociální demokracie. Jejím bezprostředním důsledkem byl vznik národně sociální strany. A Klofáč, jako hlavní organizátor kampaně, se stal zakladatelem, faktickým a později, když v roce 1899 opustil redakci Národních listů, i oficiálním vůdcem této strany (tu zatím vedli spoluzakladatelé Alois Simonides a Josef Klečák). Záhy získal dost oddaných stoupenců z řad bývalých pokrokářů i mimo ně (Václav Choc, Klečák a další). Byl také šéfredaktorem tiskového orgánu strany České slovo a od roku 1901 poslancem říšské rady.

Světlou stránkou předválečné činnosti národně sociální strany bylo antimilitaristické hnutí její mládeže. Podíl na vzniku tohoto hnutí se přičítá i Klofáčovi, již od studentských let známému svými protimilitaristickými postoji.

Na počátku září 1914 byl Klofáč, jako první významnější osobnost české politiky, zatčen. Vězení zvýšilo jeho popularitu, a když se po amnestii v červenci 1917 vrátil, zaujal v českém politickém životě přední místo. V listopadu 1917 byl zvolen místopředsedou společné organizace českých poslanců na říšské radě Českého svazu a v červenci 1918 i místopředsedou obnoveného Národního výboru.

Při vzniku sociální strany jí dal Klofáč do vínku heslo - Neustaneme, dokud v Čechách bude jediný rudý karafiát. Ovlivněna národní i sociální radikalizací českého lidu koncem světové války však strana svou orientaci změnila. Zdůrazňovala svůj socialistický charakter (přijala název Česká strana socialistická) a spolupracovala se sociální demokracií. Iniciátorem změn v orientaci strany však nebyl Klofáč, ale J. Stříbrný a E. Franke, kteří postupně získávali rozhodující vliv ve vedení strany, i když Klofáč nadále zůstával populárním představitelem, jakýmsi reprezentantem strany. Jako takový se koncem října 1918 zúčastnil jednání delegace Národního výboru se zástupci zahraničního odboje v Ženevě.

"Reprezentantem" strany zůstal i po celé období první Československé republiky. V prvních dvou vládách byl ministrem národní obrany, poté předsedou (1920-26) a místopředsedou senátu.
(jk)
Šantrůček B.: Václav Klofáč 1868 až 1928, Praha 1928

KMEŤ Andrej (* 19. 11. 1841 Bzenec, + 16. 2. 1908 Martin) - slovenský botanik, národopisec a buditel

Po úspěšném absolvování gymnázia v Banské Štiavnici a posléze v Trnavě vystudoval Andrej Kmeť teologický seminář v Ostřihomi. Roku 1865 zde byl vysvěcen na kněze a nastoupil svoji pouť po chudých farách slovenského venkova.

Už v semináři zahájil literární činnost - přispíval do časopisu Cyrill a Metod (a také Vojtech) - jako kaplan napsal řadu odborných článků do hospodářského časopisu Obzor. Pro slovenské rolníky sepsal osvětovou příručku Hospodár na Slovensku, která však byla po vytištění zkonfiskována. Jeho činnost byla mnohostranná. Jako vynikající znalec slovenské květeny objevil řadu nových druhů a zanechal po sobě i podle dnešních měřítek skvělý herbář s více než 72 000 exempláři rostlin. Cenné výsledky zaznamenal také v geologii a archeologii. Roku 1895 založil Musealnou slovenskou společnosť a byl jejím dlouholetým předsedou.

Hojně sbíral národopisný materiál, na němž dokumentoval starobylost, původnost i vysokou uměleckou úroveň slovenské lidové tvorby a kultury. Slovenské výšivky a krajky vystavoval na výstavách ve Vídni (1873), pražské Jubilejní (1891) a Národopisné (1895). Přestože publikoval většinou ve slovenštině, byl vysoce uznáván i v zahraničí.
(pa)
Kuka P.: Andrej Kmeť, Banská Bystrica 1963; Jasenák L.: Andrej Kmeť (1841-1908), život a dielo, Bratislava 1986

KMOCH František (* 1. 8. 1848 Zásmuky u Kolína, + 30. 4. 1912 Kolín) - český skladatel a kapelník

Vztah k dechové hudbě zdědil po otci, krejčím a lidovém muzikantovi. Po absolutoriu učitelského ústavu v Praze (1869) působil jako učitel na Kolínsku a současně hrával jako houslista v místních kapelách. Roku 1871 založil vlastní osmičlenný soubor, který se později rozšířil a stal se kapelou kolínského Sokola. Pro účast na českých vlasteneckých akcích byl Kmoch roku 1873 zbaven učitelského místa a dále se živil jako kapelník a učitel hudby. Svůj tehdy 25-40členný orchestr koncipoval tak, aby mohl hrát v různých sestavách, i jako smyčcový orchestr. Vystoupení celého souboru postupně dostávalo charakter koncertní události, začal být zván do Prahy, v poněmčeném Brně byl v roce 1882 vřele uvítán i L. Janáčkem. Roku 1884 byl soubor pozván do Krakova, o rok později do Vídně a Budapešti, 1896 účinkoval v rámci všeruské výstavy v Nižním Novgorodě, 1899 hrál znovu krajanům ve Vídni atd. V té době už platila Kmochova kapela za reprezentativní soubor české dechové hudby, jehož repertoár byl vzorem ostatním tělesům, po roce 1918 i vojenským hudbám nově budované čs. armády.

Kmoch složil přes 230 skladeb, převážně pochodových a tanečních, různých směsí, i hudeb k sokolským tělocvičným vystoupením. V pochodech často cituje lidové či pololidové písně (Kolíne, Kolíne; Andulko šafářová; Muziky, muziky atd.), sokolské písně a také vlastní melodie (Jdou sokolské šiky, jdou; Spějme dál). Dále komponoval polky, kvapíky, třasáky, mazurky, valčíky atd.
(tv)

KOCIÁN Quido (* 7. 3. 1874 Ústí nad Orlicí, + 3. 1. 1928 Hořice v Podkrkonoší) - český sochař

Kocián nejdříve navštěvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Praze (1893-97), poté studoval na Akademii výtvarných umění u J. V. Myslbeka. Účastnil se výstav Krasoumné jednoty (od 1902) a v roce 1906 byl jmenován profesorem Odborné sochařsko-kamenické školy v Hořicích, kde setrval do konce života.

Raná tvorba umělce patřila k nejpozoruhodnějším projevům českého secesního symbolismu - Kociánovy sochy mají expresívní výraz a vyjadřují charakteristické pocity viny, zla, zániku, snů. Umělcovo věno (1901) bylo vlastně satirou na Myslbekovu Hudbu; předcházela jí aféra kolem sochy Šárka (1897), která vzbudila Myslbekův hněv. Plná vnitřního napětí jsou také další sousoší vzniklá na přelomu století (Ábel, 1901-03; Žalov, 1904 až 1905; Smrt a Vzkříšení z brány hřbitova v Hořicích, 1906).

Později se však Kocián vrátil k myslbekovské tradici a jeho práce ztratily dřívější významnost.
(jv)
Wittlich P.: Česká secese, Praha 1982

KOCÍN z KOCINÉTU Jan (* 14. 2. 1543 Písek, + 26. 3. 1610 Praha) - český humanista, spisovatel a překladatel

Jan Kocín, od roku 1571 se šlechtickým přídomkem z Kocinétu, přítel a nejpřednější spolupracovník Adama z Veleslavína, horlivý vlastenec, zbožný český bratr, vzorný úředník a manžel, patřil k váženým a učeným českým literátům konce 16. století.

Vystudoval v Praze, učil na několika městských školách a poté strávil deset let na studiích a cestách po západní Evropě. Vydal zde několik děl antických autorů a navázal četné vědecké styky. V roce 1577 se vrátil do Prahy, stal se městským písařem malostranským a pokračoval v literární práci. Zajímal se hlavně o práva a historii, ale napsal podle latinské předlohy např. i Rozmlouvání o moru (1582) a původní spis Abeceda zbožné manželky a rozšafné hospodyně (1585). K jeho nejvýznamnějším dílům patří překlady Historie církevní (1594) a Kronika nová o národu tureckém (1594), kterou připravil ve spolupráci s Veleslavínem.

Jan Kocín nepatřil k originálním a pronikavým duchům, spíše "hověl potřebám a vkusu doby, jejíhož proudu neřídil" (J. Vlček). Získal však zvučné jméno a zasloužil se o popularizaci odborné literatury a rozvoj českého jazyka.
(jk)
Polišenský J.: České dějepisectví předbělohorského období a pražská akademie, Acta Universitatis Carolinae Praha, Historia Universitatis Carolinae Pragensis 4, sv. 2, 1964

KOERBER Ernst von (* 6. 11. 1850 Trident, + 5. 3. 1919 Baden u Vídně) - rakouský podnikatel a politik

Po Clary-Aldringenově demisi byl do čela nové vlády jmenován počátkem roku 1900 zkušený a schopný úředník, jenž byl v různých ministerských funkcích již členem vlády Gautschovy i vlády svého předchůdce. Nebyl jen pouhým aristokratickým byrokratem, ale měl též vynikající vztahy k představitelům velkého kapitálu. Jeho vládní období, později zvané historiky "Pax Koerberiana", patřilo k jedněm z nejdelších v historii Předlitavska.

Koerber si uvědomoval, jak hluboce a negativně ovlivňují národnostní spory ekonomickou pozici Rakouska. Pokusil se proto v květnu sám předložit říšské radě svou vlastní kompromisní variantu jazykových nařízení. Mladočeši návrh odmítli a přešli k tak důsledné obstrukci, že pro násilnosti a demolování zařízení musela být v létě 1900 říšská rada uzavřena.

Ani nové volby v roce 1901 nepřinesly změnu. Koerberovi se alespoň podařilo zastavit mladočeskou obstrukci rozsáhlým programem hospodářského a kulturního rozvoje českých zemí. V rámci tohoto programu byla císařským rozhodnutím zřízena v Praze galerie moderních umění.

Nový pokus o česko-německé smíření učinil Koerber v roce 1902, avšak jeho výsledek byl stejný jako před dvěma roky. K tomu přistoupil v roce 1903 problém Koerberova sporu s uherským ministerským předsedou jako součást konfliktu mezi císařem a Maďary o pojetí armádních záležitostí. Koerberova schopnost lavírovat oddálila jeho pád jen do posledního dne roku 1904.

Jeho politická kariéra tím neskončila, v roce 1915 byl jmenován společným ministrem financí. V roce 1916 pak byl krátce znovu rakouským premiérem, nepohodl se však s novým císařem a byl nucen odejít.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

KOHL Ludvík (* 14. 4. 1746 Praha, + 18. 6. 1821 tamtéž) - český malíř, kreslíř, řezbář a mědirytec

Patřil ke generaci J. J. Q. Jahna, "postižené josefínskými reformami". Nebylo církevních lukrativních zakázek, a proto se v této době malíři orientovali na jiné žánry.

Od roku 1766 studoval Kohl na vídeňské Akademii výtvarného umění a tři roky poté se stal jejím řádným členem. Od roku 1775 učil kreslení v Praze a měl značný vliv na výchovu nové generace malířů. Pro pedagogické účely vytvořil řadu předlohových listů. Jeho hlavní tvůrčí období spadá do přelomu 18. a 19. století, dvou zcela odlišných věků. Tak byla jeho díla ovlivněna ještě barokní malbou, rokokem a ve Vídni se jako akademik seznámil s klasicismem. Patřil k umělcům hlásícím se k osvícenství. Jeho klasicistní tvorba je považována za spojovací článek mezi vídeňským klasicismem a klasicismem importovaným do Čech Josefem Berglerem z Říma.

Ludvík Kohl se jako všestranně vzdělaný osvícenský umělec zajímal o náměty z českých dějin a vydal soubor dvanácti leptů, v nichž oslavil významné státnické počiny Přemyslovců (Böhmische Geschichte in Bildern, České dějiny v obrazech, 1789). Kohl zamýšlel tyto lepty ztvárnit i jako obrazy, ale tuto ideu neuskutečnil. Nejčastějším námětem jeho kreseb a obrazů je však idealizovaná či konkrétní architektura anticky či egyptsky laděná a architektonické interiéry (rytířské "gotizující" sály, hrobky a potemnělá sklepení, chrámy), veduty (7 pohledů na Prahu, 4 pohledy na české hrady) a také portréty.

Mezi jeho žáky patřila celá řada posléze známých umělců, např. portrétisté František Horčička a A. Machek.
(jv)
Kuchynka R.: Malíř Ludvík Kohl, Topičův sborník, Praha 1921-22; Liška A.: Kohlovy rodinné portréty v Muzeu hlavního města Prahy, Umění 2, 1954; Pánková M.: Ludvík Kohl 1746-1821 (katalog výstavy Národní Galerie Praha), Praha 1984

KOLÁR Josef Jiří (* 9. 2. 1812 Praha, + 31. 1. 1896 tamtéž) - český herec, režisér, překladatel a spisovatel

Kolár, vlastním jménem Kolář, byl přes svou nesnášenlivou povahu výraznou osobností českého divadla, a to nejen jako herec, ale i jako dramatik, dramaturg a režisér.

Nejprve navštěvoval gymnázium v Praze, poté medicínu v Budapešti, ale studia nedokončil. Stal se vychovatelem v maďarské šlechtické rodině, s níž procestoval celou Evropu a naučil se řadě cizích jazyků. Po návratu do Prahy se rozhodl pro dráhu herce. Poprvé vystoupil roku 1837 v ochotnickém Kajetánském divadle, které vedl J. K. Tyl. Roku 1842 byl angažován do německého souboru Stavovského divadla, ale vystupoval i v pravidelných českých nedělních představeních. Po Tylově nuceném odchodu z Prahy (1851) se stal vůdčí osobností českého divadelnictví. Působil jako režisér Prozatímního divadla (1866-73) a roku 1881 ještě krátce jako dramaturg Národního divadla. Vrcholem jeho mnohostranné činnosti bylo herectví, i když velké zásluhy si získal i uváděním (a překlady) Shakespeara na české jeviště. Dále překládal Schillera, Goetha a další autory. Sám napsal řadu dramat, vesměs křiklavě romantických tragédií, opírajících se navíc silně o cizí vzory. Ani jeho povídková a románová tvorba stejně jako básně - až na výjimky - neměly zřetelnější úspěch.
(fh)
Klosová Ljuba: Tři herecké portréty 19. století, Praha 1969

KOLBEN Emil (* 1. 11. 1862 Stránčice u Prahy, + 3. 7. 1943 Terezín) - český elektrotechnik

Nadšení pro elektřinu, největší symbol technického pokroku konce 19. století, zavedlo mladého Emila Kolbena po absolvování pražské techniky přímo do srdce tehdejšího světa elektrotechniky - k Edisonovi. Dotáhl to zde až na šéfinženýra, získal neocenitelné zkušenosti, ale nakonec se s "bohem elektrotechniků" rozešel. Edison byl nesmiřitelným zastáncem stejnosměrného proudu, inženýr Kolben naopak věřil v budoucnost proudu střídavého.

Svůj názor nezměnil ani po návratu do Čech, i když byl nucen se na tomto poli znovu střetnout, tentokrát se samotným F. Křižíkem.

Roku 1896 založil ve Vysočanech elektrotechnický závod, pozdější ČKD (Českomoravská Kolben-Daněk). Vyráběl třífázové elektromotory, zařízení pro elektrárny a po léta sklízel úspěchy doma i ve světě. Stal se nejen nejvýznamnějším zakladatelem elektrotechnického průmyslu u nás, ale proslavil um a dovednost českých rukou po celém světě. Zahynul v nacistickém koncentračním táboře.
(pa)
Gutwirth V.: Nejstarší pražské elektromobily: Svět techniky 6, 298-299, Praha 1955

KOLÍN (Kalina) z CHOTĚŘINY Matouš (Mattheus Collinus a Choterina) (* 1516 Kouřim, + 4. 6. 1566 Praha) - český humanista a básník

Syn kouřimského měšťana se původně jmenoval Kalina, ale díky latinizovanému jménu Collinus, znovu "přeloženému" do češtiny, ho známe jako Matěje Kolína. Po studiích v Praze pokračoval na universitě v německém Vitemberku (Wittemberg) u významného německého humanisty Filipa Melanchtona, podobně jako o něco později i jiný český vzdělanec Petr z Tulechova. Po návratu do Čech se stal profesorem řečtiny na pražské universitě (od 1541) a poté i latiny, ale jeho luteránské vyznání mu působilo značné komplikace a nesnáze. Oporou a mecenášem mu v této nelehké době byl J. Hodějovský z Hodějova, jehož zásluhou získal M. Kolín v roce 1542 povýšení do vladyckého stavu, erb a titul s přídomkem z Chotěřiny. Hodějovský mu také pomohl zřídit roku 1548 soukromou školu, kde se vzdělávali mladíci ze vznešených rodin. Svému mecenáši pak M. Kolín - z vděčnosti a úcty - připsal řadu svých básní. Patřil nesporně mezi nejtalentovanější básníky Hodějovského družiny a jeho poezie zahrnovala snad všechny druhy a útvary oblíbené v té době.

Na universitě, silně ovlivněn Melanchtonovou výukou, četl posluchačům řecké autory (proslul jako vykladač Homérovy Illiady) a vykládal jim latinské klasiky. V roce 1558 byl, pravděpodobně na zásah jezuitů, lektorátu na universitě nenadále zbaven. Věnoval se pak pouze své soukromé škole, literární činnosti, a především rozsáhlé korespondenci s významnými humanistickými osobnostmi své doby (ta nebyla nikdy souborně vydána).

Napsal také řadu prozaických, básnických i naučných děl (převážně latinsky), z nichž však většina nebyla v jeho době vytištěna, a tak se dochovaly z jeho tvorby pouze fragmenty, například: Harmoniae univocae (Jednohlasé písně, 1555), Farragines (Smíšené básně, 1561), pedagogický spis o výchově Elementarius libellus in lingua Latina et Boemica pro novellis scholasticis (Knížka začátkův v jazyce latinském a českém pro nové žáčky, 1550, 1557) a také přehled českých církevních dějin Vera narratio de statu religionis in bohemica gente.
(mp, jv)
Urbánek R.: Novoutrakvistický humanista Matouš Kollin z Chotěřiny a starší husitská tradice, Časopis Společnosti přátel starožitností českých, Praha 1956; Businská H.-Martínek A.: Renesanční poezie, Praha 1975

KOLLÁR Ján (* 29. 7. 1793 Mošovce, + 24. 1. 1852 Vídeň) - slovenský básník a národní buditel

Významný představitel klasicismu v české a slovenské poezii a hlasatel slovanské vzájemnosti první poloviny 19. století pocházel z poddanské rodiny, žijící ve slovenských Mošovcích. Vzdělání se mu dostalo v latinských školách (Kremnica 1806-08, Banská Bystrica 1810-12, Prešpurk 1812-15), kde sice získal jazykové znalosti řečtiny, latiny, němčiny, maďarštiny a hebrejštiny, ale svůj rodný jazyk musel poznávat vlastním studiem. Po návratu ze škol se staví proti otcově vůli, odmítá se vyučit řeznickému řemeslu a odchází z domova do Prešpurku na evangelické lyceum. Zde se počíná jeho přátelství s F. Palackým. Kandidátskou zkouškou roku 1815 ukončil lyceum a získal vychovatelské místo v Banské Bystrici. Jakmile se mu podařilo shromáždit dostatečné množství peněz, vydal se na cestu do Jeny. Při této příležitosti navštívil Prahu a setkal se s J. Jungmannem a ostatními českými obrozenci. Na universitě v Jeně se seznámil s výsledky německé vědy, především filosofie, filologie, historie, s literárními díly, ale i řadou významných osobností - mj. s Goethem. Jenský pobyt byl však pro Kollára osudovým pro jeho setkání s Mínou, vl. jm. Friderikou Schmidtovou. Hluboký citový vztah ovlivnil celou další básníkovu tvorbu. V této době píše i první sonety. Sňatku bylo ze strany matky zabráněno a nešťastný Kollár opustil Jenu po dvou letech (1819). K naplnění jeho lásky došlo až po sedmnácti letech odloučení (1835) sňatkem, z něhož se narodila jediná dcera Alexandrína Mária. Ze studií v Německu se na podzim 1819 vrátil do Pešti a jako místo dalšího působení si zvolil jednu z nejchudších slovenských far ve městě. Zde strávil plných třicet let svého života. Po porážce revoluce 1849 opouští Pešť a usazuje se s rodinou ve Vídni, kde mu byla na universitě nabídnuta profesura slovanských starožitností a bájesloví. Kollárovu další vědeckou kariéru a literární činnost však již za dva roky ukončilo nenadálé úmrtí.

Velikost jeho díla spočívá v básnické tvorbě, sběratelství památek slovenské lidové slovesnosti, prosazování slovanské vzájemnosti a kulturního soužití. Vrcholem Kollárovy poezie je monumentální sbírka básnických zpěvů Slávy dcera, kterou během svého života neustále rozšiřoval a doplňoval. (První vydání 1824, roku 1832 vyšla konečná podoba zahrnující na 615 znělek.) Sbírka bývá označována jako "básnický cestopis Kollárova vnitřního života" a skutečně jeho tři hlavní zpěvy Sála, Labe, Dunaj vychází z básníkových osudů. Od Sály, místa setkání s Mínou, přes Labe, které je ohlasem na Kollárův pobyt v Čechách, po Dunaj, vyjadřující básníkovy pocity při návratu na Slovensko a smutek ze ztráty milované Míny. V díle se střetávají témata intimní, lyrická s národními, etickými. Ohlas Slávy dcery, vydané v Pešti, byl značný jak v Čechách, tak i na Slovensku. Kollár psal svá literární díla spisovnou češtinou, která byla běžně užívána vzdělanou vrstvou místo slovenštiny. Jeho snaha o užívání češtiny na Slovensku a vystoupení proti individuálnímu vývoji slovenského národa jej zavlekla do sporů se Štúrem a částečně izolovala od slovenského prostředí. Z další literární tvorby lze připomenout Čítanku (z jeho řečí a kázání - 1825), Slabikář (1826), zajímavé jsou cestopisy a vzpomínky vydané až po jeho smrti Paměti z mladších let života. Sběratelská činnost je představována především sbírkou Národnie spievanky (1834-35), kde soustředil na 2 433 rozmanitých písní a útržků z lidové slovesnosti, které rozčlenil podle témat a společenského určení na 21 skupin. Na tomto vydavatelském díle se podílelo na 95 spolupracovníků-sběratelů. Národním spievankám časově předcházela kniha Písní světských lidu slovenského v Uhřích (1823, 1827), jež byla společnou prací s Pavlem Josefem Šafaříkem.

Z teoretických spisů vyvolala silný zájem Rozprava o jménách (1830), kde Kollár podává své první pojetí slovanské vzájemnosti. Práce další O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nárečími slavskými (1836), vztahující se k problematice Slovanů, byla vydána též v německé verzi (1837, 1844). Definuje zde svůj program vzájemného soužití jednotlivých kultur slovanských národů. Mylnou se ukázala jeho teorie o 4 slovanských kmenech a jazycích - ruštině, ilyrštině, polštině a českoslovenštině - jako hlavních větvích Slovanstva.

Celým svým životem a dílem se Kollár zasazoval o myšlenku slovanské jednoty nikoliv cestou vytváření jednotného jazyka či určité státní formy, ale kulturním sbližováním a vzájemným poznáváním s hlubokým důrazem na humanitní ideály. Jeho smýšlení a snahy vyjadřují nejlépe vlastní slova, která bývají velmi často citována: "... A vždy, zavoláš-li Slovan!, nechť se ti ozve člověk!"
(ss)
Mráz Andrej: Ján Kollár, Bratislava 1952

KOLOVRAT-LIBŠTEJNSKÝ František Antonín hrabě (* 31. 1. 1778, + 3. 4. 1861) - český šlechtic a politik

Hrabě F. A. Kolovrat pocházel ze starého českého aristokratického rodu. V Čechách také začal svoji kariéru ve státních službách. Nejprve jako pražský hejtman a policejní ředitel, od roku 1811 pak jako nejvyšší správní úředník v zemi, tj. president zemského gubernia a nejvyšší purkrabí. V této funkci projevil iniciativu v úsilí o hospodářské i kulturní povznesení země. Mj. se významným způsobem podílel na založení Vlasteneckého (dnes Národního) muzea.

V roce 1826 povolal císař František I. Kolovrata do Vídně na místo státního a konferenčního ministra. Kolovrat se stal blízkým poradcem císaře a nejvyšším úředníkem ve vnitřních záležitostech monarchie, a tím i velkým soupeřem knížete Metternicha. V době panování císaře Ferdinanda byli oba vládychtiví rivalové nejmocnějšími muži v říši. Na rozdíl od Metternicha, který v českém národním hnutí viděl nebezpečí pro monarchii, Kolovratovi lichotilo, že byl považován za jeho ochránce a při různých příležitostech dal najevo svůj kladný vztah ke snahám o rozvoj českého jazyka a vědy. Jeho nepřátelé o něm tvrdili, že vyhoví každému, kdo ho osloví: "Jsem Čech a jmenuji se Václav."

Revoluční bouře v březnu 1848 smetly Metternicha a na necelý měsíc vynesly Kolovrata do čela nově vytvořené vlády. Pak i on musel z politického života odejít a zabývat se "zvelebením svého panství".
(jk)
Kočí J.: České národní obrození, Praha 1978; Sked A.: Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995

KOMENSKÝ Jan Amos (* 28. 3. 1592 Nivnice, + 15. 11. 1670 Amsterdam) - biskup jednoty bratrské, pedagog, vědec a spisovatel

Komenského jako "učitele národů" zná snad každý Čech a celý kulturní svět. Některé spisy tohoto velkého zakladatele pedagogiky byly a jsou vydávány i daleko za hranicemi naší země včetně Latinské Ameriky, Japonska a Austrálie. Jeho učebnice latiny Svět v obrazech a Brána jazyků otevřená byly ve své době pedagogickým hitem a patřily mezi nejrozšířenější knihy na světě.

Komenský byl i velký spisovatel a většina Čechů zná alespoň podle názvu jeho nejslavnější česky psané dílo Labyrint světa a ráj srdce.

Pro Čechy představuje Komenský prototyp vlastence, který vroucně miloval svůj národ, hluboce prožíval jeho utrpení po Bílé hoře, pracoval ze všech sil pro jeho dobro a přes mnohá zklamání a pocity beznaděje věřil, že nakonec zvítězí. Často jsou citována jeho prorocká slova: "Věřímť i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu vláda věcí tvých k tobě se opět navrátí, ó lide český."

Jako poslední biskup jednoty bratrské pečoval o ni do posledního dechu. Sám člověk hluboce zbožný, ale zároveň tolerantní, usiloval o sblížení církví a porozumění mezi nimi.

Jako myslitel přesáhl Komenský svou dobu a má co říci i dnešnímu člověku. Ač svými lidskými osudy a těžce prožívanou národní bolestí byl postavou spíše tragickou, jeho dílo a myšlení byly přímo symbolem touhy po lepším světě a člověku, po všeobecné harmonii, životě v míru, bez válečných katastrof. Jeho slova "Pušek se má užíti proti šelmám, kdežto z děl by se měly slévat zvony nebo hudební nástroje," zní i dnes aktuálně. Jeho humanismus, tolerance, úcta k vědění, láska k pravdě a víra v pokrok a spravedlnost představují hodnoty dodnes živé.

O životě a díle J. A. Komenského existuje dnes již celý vědní obor - komeniologie. Jen seznam knižních publikací s touto tematikou za léta 1945-82 přesahuje sto stran.

Podle vlastního životopisu se narodil v Nivnici na jižní Moravě. Dětství prožil v Uherském Brodě, ale záhy (asi v roce 1604) osiřel a žil u své tety ve Strážnici. V letech 1608-11 navštěvoval bratrskou školu v Přerově. Poté studoval teologii v Herbornu a Heidelbergu. Roku 1616 byl vysvěcen na kněze a v roce 1618 se ujal řízení bratrského sboru ve Fulneku. Zde ho také zastihla porážka českého stavovského povstání, k němuž a jeho představitelům choval sympatie a úctu. Záhy po Bílé hoře se musel jako bratrský kněz skrývat. Nejčastěji dlel na brandýském panství Karla staršího ze Žerotína.

V době těchto tragických událostí ho postihlo i osobní neštěstí, zemřela mu žena a dvě děti. V této těžké situaci napsal na sklonku roku 1623 Labyrint světa a ráj srdce, v němž podal nemilosrdnou kritiku současné společnosti a všech jejích nešvarů, aby jediný útulek před všemi nepravostmi našel ve vlastním nitru. Za tajného pobytu v Čechách napsal ještě několik "útěšných" spisů a pořídil mj. mapu Moravy. Začal se též zabývat otázkami výuky a výchovy. Výsledkem této práce byl náčrt české Didaktiky.

V roce 1628 opustil definitivně vlast a odešel do exilu do polského Lešna, jednoho ze středisek českých exulantů. V Lešně žil s několikerým přerušením do roku 1656. Působil tam jako učitel, později rektor bratrského gymnázia a jako sekretář a archivář a od roku 1648 biskup jednoty bratrské. Učil, staral se o jednotu bratrskou a přitom napsal řadu pedagogických děl. Ve Velké didaktice (Didactica magna) vypracoval ucelený systém školské soustavy.

Někdy ve třicátých letech zaujala Komenského myšlenka na vypracování pansofie, univerzální vědy, která by obsáhla všechno lidské vědění. Vypracoval nejdříve náčrt pansofie známý jako Předchůdce vševědy (Prodromus pansophiae). Spisek vyšel v Anglii, kam byl Komenský pozván svými přáteli a členy parlamentu, aby tu pokračoval v uskutečnění svých vševědních plánů. Avšak bouřlivé politické události v Anglii odsunuly tyto plány do pozadí a Komenský opustil Londýn a usadil se na několik let (1642-46) v Elblagu, obsazeném Švédy. Zde za podpory švédské podnikatelské rodiny de Geerů pokračoval v práci na učebnicích a na pansofii. Několikrát se pokusil zasáhnout i do politického dění, aby nebyla zapomenuta "česká otázka". Ale protestantská Evropa uzavřela v roce 1648 s Habsburky vestfálský mír, kterým jim byly české země ponechány na pospas. Tato tragédie a další osobní neštěstí - smrt druhé manželky, vyvolaly u Komenského silné pocity zklamání a beznaděje, vyjádřené ve spise Kšaft umírající matky jednoty bratrské. Ale ani teď se nevzdal. Jeho aktivní duch, láska k národu a lidem mu dodávaly síly v těžké zkoušce. V roce 1650 odjíždí na pozvání sedmihradských knížat Rákócziů do Blatenského Potoka, kde se pokusil v praxi uskutečnit svůj program školské reformy a otevřel zde první třídu své pansofistické školy. Během čtyřletého pobytu zde napsal i několik dalších pedagogických spisů a politických traktátů.

V posledních letech lešenského pobytu (1654-56) se Komenský začal zabývat myšlenkami všenápravy, které pak rozvinul hlavně v Amsterdamu, kam se uchýlil po vypálení Lešna v dubnu 1656 a kde prožil posledních čtrnáct let svého života. Zkáza Lešna znamenala pro Komenského další životní katastrofu. Přišel o celou knihovnu i většinu svých rukopisů a bratrskou tiskárnu.

Za pobytu v Amsterdamu vyvrcholila Komenského vědecká a literární činnost. Vydal zde asi 62 svých spisů. Nejvýznamnějším výsledkem této plodné práce byla Obecná porada o nápravě věcí lidských, v níž jsou nejdůrazněji vysloveny jeho základní společensko-filosofické myšlenky: pomocí výuky a výchovy přispět k nápravě člověka a celé lidské společnosti, v níž by bylo místo i pro svobodné Čechy.

V posledních letech svého života zesílily u Komenského sklony k iracionalismu, víře v proroctví a vidění (tzv. revelace). Napsal v té době také řadu náboženských spisů i polemik a politických traktátů. Ne vždy měl v tomto směru šťastnou ruku. A tak Komenskému přibývalo i odpůrců a kritiků. Největší rozpaky, i mezi mnoha jeho přívrženci, vyvolaly dvě knihy, v nichž shrnul "proroctví" a "vidění" několika přátel a známých, mj. svého spolužáka a přítele M. Drabíka (Světlo v temnotách, 1657 a Světlo z temnot, 1663). V revelacích byla vesměs "prorokována" zkáza Habsburků a příznivé vyřešení situace českého národa. Byla to reakce bezmocného člověka v kritické situaci, kterou nemůže zvládnout, výraz touhy po příznivé změně osudů českého národa a protest proti vítězství násilí.
(jk)
Soupis děl Jana Amose Komenského v československých knihovnách, archivech a musejích, Praha 1959; Polišenský. J.: Jan Amos Komenský, Praha 1972; Kumpera J.: Jan Amos Komenský. Poutník na rozhraní věků, Ostrava 1992

KONÁČ z HODIŠKOVA (Hodištkova) Mikuláš (* asi 1480, + 3. 4. 1546) - český tiskař, nakladatel, překladatel a spisovatel

V 16. století dochází k rozkvětu knihtisku a vzniku řady tiskařských dílen především v Praze, ale i v dalších městech. K nejvýznamnějším nakladatelům první poloviny 16. století se řadí Mikuláš Konáč z Hodiškova, jehož jméno se poprvé objevilo v roce 1507. Soustřeďuje v jedné osobě nakladatele, tiskaře, autora či překladatele i vlastního knihkupce, tak jak bylo v této době obvyklé.

Spolupracoval nejprve s Janem Wolfem, pak tiskl s přestávkami v letech 1511-28. Z jeho tiskárny, která stávala na Malém náměstí, vyšlo na 40 českých knih. Zastoupeny jsou zde vlastní překlady antické literatury, středověkých i renesančních autorů. Mikuláš Konáč vydal např. roku 1510 Kroniku českou Eneáše Silvia Piccolominiho, která byla vyzdobena 39 dřevořezy podobizen českých panovníků, dále spisy týkající se náboženství a víry (Rozmlúvanie o vieře, Dialogus). Proti nerozumnosti, pýše a lakomství mluví Zrcadlo múdrosti, zdobené opět dřevořezy. Se jménem Mikuláše Konáče jsou spojeny i počátky novinových tisků. Na rubu titulního listu díla O nešťastné bitvě a porážce z roku 1526 (v bitvě u Moháče, kde zahynul Ludvík Jagellonský) byly otištěny jedny z prvních do dřeva řezaných not.

Sám Mikuláš, původně pouhý "písař hor viničných", byl na přímluvu svého mecenáše Jana z Hodějova obdařen erbem a predikátem (1516) a později přijat do stavu rytířského. V letech 1520-42 zastával i úřad dvorského místosudího. V té době už tiskárnu nevedl, ale byl nadále literárně činný.
(kk)
Vlček J.: Dějiny české literatury, I, Praha 1951; Kopecký M.: Literární dílo M. Konáče z Hodiškova, 1962

KONIÁŠ Antonín (* 1691 Praha, + 27. 10. 1760 tamtéž) - český kazatel a misionář

V první třetině 18. století došlo v Čechách k utužení a vyvrcholení protireformační politiky. Nevybíravým a bezohledným postupem "při obracení lidí na pravou víru" prosluli především jezuité. Symbolem této praxe a tmářství vůbec se stal jezuita A. Koniáš. A to údajně nebyl ani ten nejhorší.

Do řádu Tovaryšstva Ježíšova vstoupil jako sedmnáctiletý a celý život se věnoval kázání a misionářské činnosti. Ač fyzicky slabý, v kázání a "získávání duší" byl fanaticky horlivý a neúnavný. Kázal až pětkrát denně a často prý vysílením na kazatelně omdlel. Jeho kázání byla drastická a nabitá podrobným líčením děsivých pekelných muk, která "nepolepšitelné kacíře" čekají. Až chorobně vynalézavý byl při vyhledávání "kacířských knih". Sám prý jich spálil 30 000. Sestavil též seznam zakázaných knih Klíč kacířské bludy k rozeznávání otvírající, k vykořenění zamykající (1729). Snaživě si počínal i v sepisování náboženských, pravověrně katolických knížek, jako byly Jediná choť beránkova ... všeobecná římskokatolická církev (1729), Zlatá neomylná římskokatolické pravdy denice (1754) apod. Tyto knížky rozdával lidem místo zakázané literatury. Evangelické kancionály pak měla nahradit jeho Cythara Nového zákona aneb Písně celoroční (1729).
(jk)
Hanuš I. J.: O působení jezuity Antonína Koniáše v české literatuře, Časopis českého musea, Praha 1863; Svatoš M.: Misionář Antonín Koniáš T. J. - služebník Boží či Ďáblův, Dějiny a současnost 2, Praha 1996

KONRÁD I. BRNĚNSKÝ (+ 6. 9. 1092 Praha) - český kníže z rodu Přemyslovců

Prostřední syn knížete Břetislava I. se stal ještě za panování otce - proslulého českého Achillea - údělným knížetem na Moravě (1054). Jeho bratr Spytihněv II. ho však ihned po svém nástupu na trůn (o rok později) údělu zbavil a přivedl do Prahy, kde mu svěřil dvorský úřad, aby ho měl pod dozorem. Teprve po nástupu dalšího z bratrů - Vratislava II. - získal znovu roku 1061 úděl na Moravě: znojemský a spolu s ním i brněnský (odtud jeho přízvisko). Tady vládl, většinou ve shodě s pražským knížetem, plných 31 let. Když však po smrti dalšího bratra Oty získal i úděl olomoucký, a tak vlastně ovládl roku 1087 celou Moravu, zdálo se to Vratislavu II. příliš nebezpečné. Roku 1090 pražský kníže tedy proti Konrádovi vytáhl do války a po dobytí Olomouce ho oblehl v Brně. Konráda zachránil jen rozkol, ke kterému došlo mezi Vratislavem II. a jeho synem Břetislavem (II.). V této situaci se podařilo Konrádově ženě zprostředkovat mír, když slíbila králi Vratislavovi II. poslušnost a zároveň mu připomněla, že zem, kterou plení, ne jejich, ale "jeho vlastní jest". Vratislav II. potom prohlásil dokonce Konráda za svého nástupce na pražském trůnu a ten ho na oplátku smířil s rozvaděným synem Břetislavem (II.). Když v lednu 1092 Vratislav zahynul, stal se Konrád skutečně novým vládcem přemyslovského panství, ale - jak praví Palacký - "nemáme co více vypravovat, an již v osmém měsíci po nastoupení vlády umřel". Na knížecí stolec v Praze pak nastoupil Břetislav II.
(fh)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965

KONRÁD II. (III.) OTA (+ 9. 9. 1191 Řím) - moravský markrabí a český kníže z rodu Přemyslovců

Konrád II. Ota vládl poměrně krátce, ale patřil k význačným osobnostem doby. Syn Konráda II. Znojemského získal za bojů mezi Přemyslovci postupně celou Moravu - vedle Znojemska i Brněnsko a Olomoucko. Roku 1182 využil císař Fridrich Barbarossa, k němuž se obrátil o pomoc kníže Bedřich, vyhnaný z Čech, situaci k novému oslabení českého státu, když Moravu oddělil jako samostatné území podléhající říši místo českému knížeti. Šlechtou zvolený český kníže Konrád pak odstoupil a místo toho přijal Moravu jako říšské léno s titulem markrabí moravský.

Nové boje na sebe nedaly dlouho čekat. Vypukly roku 1184 a v krvavé bitvě u Loděnice (nejkrvavější mezi Čechy a Moravany v celé historii) byl 10. 12. 1185 Konrád poražen mladým Přemyslem (I.) Otakarem. Smír byl uzavřen následujícího roku (tzv. knínskou dohodou) a Morava se fakticky vrátila pod českou svrchovanost. Když po smrti Bedřicha nastoupil roku 1189 Konrád vládu i v Čechách, přijal sice vládu v léno od říše, ale samostatnost Moravy už nebyla zmiňována. Na červnovém sněmu v Praze a později v Sadské prohlásil kníže Čechy a Moravu za jediný stát a vzdal se titulu markrabí. Vydal také Statuta Konráda Oty, první český zákoník, který se však zachoval pouze v pozdějších potvrzeních Přemysla I. Konrád sám zemřel na mor za římské jízdy císaře Jindřicha VI. a v Čechách se rozpoutal nový boj o knížecí stolec.
(jb)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965

KONRÁD WALDHAUSER (* asi 1320, + 8. 12. 1369 Praha) - rakouský reformní kazatel působící v Čechách

O životě augustiniánského mnicha z kláštera ve Waldhausenu (odtud jeho přízvisko) před jeho příchodem do Čech není mnoho zpráv. Ovšem už ve své vlasti získal jako kazatel značnou proslulost, proto ho také Karel IV. pozval do Čech. Poprvé Konrád přijel roku 1358, ale trvale začal působit v Praze až od roku 1362. "Důrazná jeho kázání, ve kterých, nešetře nikoho, bez milosti káral pýchu, lakotu a rozmařilost Pražanů, potkala se časem s účinkem dosud neslýchaným," píše F. Palacký. Konrád svá kritická slova však adresoval i osobám duchovním - káral svatokupectví, žebravé řády hromadící majetky a další zlořády tehdejší církve. Byl svými nepřáteli označen za kacíře, ale Karel IV. se ho rázně zastal a svěřil mu i týnskou faru, patřící k nejpřednějším v Praze. Brzy ani Týn nestačil a Konrád musel kázat pod širým nebem, aby uspokojil zástupy věřících. Sám se podivoval: "Čím to je, že lid má tolik lásky a přítulnosti, když ho kárat nepřestávám? Mnichové žebraví počínají sobě naopak, pochlebujíce lidem, a hle - v jejich kostelích je prázdno!"

Působením Konráda Waldhausera u nás vlastně začalo hnutí za reformu církve, které vyústilo až do husitských válek. I když reformátor kázal latinsky a německy, našel oddané následovníky především mezi českými posluchači - nejznámějším pak je Jan Milíč z Kroměříže. Také základní Konrádovo dílo Postila studentů svaté pražské university, psané latinsky a určené studentům Karlova vysokého učení, bylo ještě ve 14. století přeloženo do češtiny.
(fh)
Šimek F.: Konrád Waldhauser: Staročeské zpracování Postily studentů staré university pražské, Praha 1947

KONRÁD ZBRASLAVSKÝ (* 1247 Erfurt, + 7. 6. 1329 Zbraslav) - český duchovní, diplomat a politik německého původu

První opat proslulého zbraslavského kláštera, chlouby posledních Přemyslovců, byl předtím převorem premonstrátského kláštera v Sedlci, odkud byl spolu s 11 dalšími mnichy roku 1292 povolán do Zbraslavi a zvolen opatem. Záhy se stal předním rádcem krále Václava II., který mu svěřoval diplomatické úkoly. Po nástupu Václava III. vedl mladého krále, aby zanechal rozmařilého života a věnoval se vladařským povinnostem. Václav a po něm i Rudolf záhy zemřeli a Konrád se brzo ocitl v opozici proti Jindřichu Korutanskému. Tehdy se ho nepřátelé pokoušeli dokonce ze zálohy zastřelit. Sílící rozvrat uvnitř království přiměl Konráda, aby usiloval o pevnou královskou moc, která jediná mohla zaručit i bezpečnost církevních statků. Proto se stal hlavním aktérem při vyjednávání lucemburské kandidatury na český trůn. Měl v tom spojence v Petrovi z Aspeltu, který jako vyšehradský probošt zastával v letech 1296-1305 úřad nejvyššího kancléře v Čechách a předního rádce Václava II. Nyní byl mohučským arcibiskupem a především jeho zásluhou se stal Jindřich Lucemburský císařem i Jan českým králem.

Ani po sňatku Jana s Eliškou Přemyslovnou a jeho zvolení králem nepřestal Konrád v politické aktivitě. Dokonce se proto zřekl roku 1312 opatské hodnosti, ale když jeho nástupce o dva roky později zemřel, bratři ho povolali zpět. Na žádost krále však roku 1316 znovu úřad složil a místo opata zaujal Petr Žitavský - autor Zbraslavské kroniky. Když ale roku 1319 mezi králem a královnou vypukl spor, Konrád - "vida, že již jeho působení není tak mocné, aby obrátilo záležitosti vlasti k lepšímu" - se vrátil do ticha kláštera, kde zemřel až jako stařec ve věku 82 let.
(fh)
Kronika Zbraslavská (předmluva Z. Fiala), Praha 1975

KONRÁD z VECHTY (* asi 1364, + 24./26. 12. 1431 Praha) - královský dvořan a pražský arcibiskup německého původu

Není přesně známo, kdy přišel Konrád z Vechty na dvůr Václava IV. (první zmínka je z roku 1398), ale záhy si získal královu přízeň. To vedlo k jeho rychlému vzestupu, ačkoliv prý byl "povahy nestálé a vlastností nikterak vynikajících". Král prosadil jeho jmenování biskupem verdenským v Sasku (1401-02), nejvyšším mincmistrem Českého království (1403-05), zemským podkomořím (1405-12) a od roku 1408 i proboštem mělnickým a boleslavským a zároveň biskupem olomouckým. Konrád byl také jmenován do komise, která měla usmířit Václava IV. s arcibiskupem Zajícem z Hazmburka a nepochybně především královou zásluhou po odstoupení Albíka z Uničova sám dosedl na arcibiskupský stolec. Po schválení papežem byl slavnostně vysvěcen roku 1413.

V bouřlivých dobách před husitskými válkami se Konrád z Vechty marně snažil smířit rozvaděné strany. Všechny příkazy církve k ráznému zakročení proti "kacířům" v Čechách plnil jen velmi vlažně, anebo vůbec ne. Kostnický koncil ho chtěl dokonce roku 1416 povolat k odpovědnosti, že se dívá "netečně na pronásledování kněžstva". Po smrti Václava IV. se zdálo, že se přimkne k Zikmundovi, kterého také roku 1420 korunoval na Pražském hradě českým králem, ale nakonec začal arcibiskup vyjednávat s husitskou Prahou. Pro katolickou církev bylo snad největší ranou, když se Konrád 21. dubna 1421 objevil v Praze a veřejně se prohlásil pro čtyři pražské artikuly. Husité tím totiž konečně získali možnost světit nové kněze, kterých se zoufale nedostávalo. Však byl také arcibiskupův příchod oslavován vyzváněním zvonů a pálením ohňů, i když někteří táborští kněží na toto smiřování s "šelmou antikristovou zasmušilou tváří hleděli". Přistoupením k artikulům souhlasil Konrád zároveň se sekularizací majetku pražského arcibiskupství, a tak vlastně jen zůstal duchovní hlavou církve v Čechách, které měli podléhat všichni kněží.

V roce 1423 a 1425 se Konrád účastil jednání zemských sněmů a zastupoval stranu pod obojí při jednání o zemském míru s katolíky. Už roku 1421 byl dán církví do klatby, o čtyři roky později byl oficiálně zbaven římskou kurií svého úřadu a roku 1426 byl znovu proklet papežem a v nejvyšší klatbě roku 1431 zemřel.
(fh)
Kadlec J.: Založení pražského biskupství, Roztoky 1971; Medek V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982

KONSTANTIN (Cyril) (* 826/827 Soluň, + 14. 2. 869 Řím) - řecký učenec, misionář a světec

Se jménem Konstantina - Cyrila - a jeho bratra Metoděje jsou spjaty počátky našeho písemnictví a rozvoje křesťanství na Velké Moravě. Konstantin získal základní vzdělání v rodné Soluni, v jejímž okolí žilo mnoho Slovanů, jejichž jazyk dobře znal. Po smrti otce se výchovy sirotka ujala vláda a nechala ho vystudovat na císařské universitě v Konstantinopoli. Po studiích dosáhl Konstantin nižší kněžské svěcení a zastával významný úřad u byzantského patriarchy. Dával však přednost dalšímu vzdělávání, a proto vstoupil do kláštera, odkud byl roku 850 povolán jako profesor filosofie na universitu. Jeho neobyčejné vzdělání (odtud i přídomek Filosof) ho předurčilo, aby stál v čele byzantského misijního poselstva do říše Chazarů v Černomoří. Při své cestě nalezl v byzantském městě Chersonesu údajný hrob sv. Klimenta (861), jehož ostatky měly sehrát významnou roli i při misijní cestě na Velkou Moravu, kam Konstantin odjel roku 863 po Rastislavově žádosti císaři Michalu III.

Konstantin i Metoděj se na cestu dobře připravili: Konstantin sestavil nové písmo (hlaholici), jež odpovídalo všem hláskám slovanského nářečí v okolí Soluně, které bylo dobře srozumitelné i obyvatelům Velké Moravy. Zároveň do tohoto jazyka (dnes mu říkáme staroslověnština či církevní slovanština) přeložil i část bohoslužebných knih. Úkolem početného poselstva, které dorazilo na Moravu zřejmě na podzim 863, nebylo obracet národ na křesťanskou víru, která tu už kořeny zapustila, ale výchovou domácího kněžstva a překladem liturgických knih položit základy vlastní církevní organizace Velké Moravy. Ta doposud podléhala kněžím z východofranské říše, což podporovalo franskou expanzi a omezovalo nezávislost Velké Moravy. Ovšem už rok po příchodu věrozvěstů podlehl Rastislav Ludvíku Němci. Konstantin z taktických důvodů odstoupil od liturgie byzantské a přiklonil se k latinské, kterou prováděli i franští kněží, jimž byl opět umožněn přístup na Moravu.

Zároveň Konstantin přeložil všechna čtyři evangelia a sám k překladu připojil vlastní poetickou skladbu Prologas. A tak navzdory Rastislavově porážce mohla byzantská misie působit na Moravě více než 4 roky a za tu dobu položila základy vlastní církevní organizace se slovanskou liturgií a kněžími z domácího prostředí. Oba bratři pak misii považovali za ukončenou a vydali se zpět do vlasti.

Na zpáteční cestě na přání knížete Kocela setrval Konstantin s Metodějem několik měsíců v Pannonii, kde dále šířili slovanské církevní písemnictví. Poté pokračovali v cestě domů, ale v Benátkách se museli ospravedlňovat před útoky duchovních, kteří tvrdili, že bohoslužby je povoleno konat jen v latinském, řeckém nebo hebrejském jazyce. Proto bratři vyhověli papežovu pozvání a odjeli roku 867 do Říma. Papež Hadrián II. nakonec počínání obou věrozvěstů schválil a dal vysvětit jejich žáky. Rozbroje v byzantské říši je donutily setrvat v Římě, kde Konstantin onemocněl. Projevil přání zemřít jako mnich, proto vstoupil do kláštera, podle byzantské praxe přijal klášterní jméno začínající stejným písmenem jako jeho vlastní (Kyrillos, odtud Cyril) a po 50 dnech zemřel. Na žádost papeže, aby Metoděj nezbavoval Řím ostatků svatého muže, byl pohřben v Římě v kostele sv. Klimenta.

Konstantin byl katolickou církví prohlášen za svatého a spolu s Metodějem a misionářem Patrikem i za spolupatrona Evropy. Zprávy o jeho životě přinášejí především tzv. Pannonské legendy - staroslověnštinou psané Životy Konstantina a Metoděje, napsané žáky obou učených bratří.
(fh)
Vavřínek Vl.: Staroslověnské životy Konstantina a Metoděje, Rozpravy ČSAV 73/7, Praha 1963; Dvorník F.: Byzantské misie u Slovanů, Praha 1968; Odkaz soluňských bratří. Sborník k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje. Teologické studie, Praha 1987

KOPECKÝ Matěj (* 24. 2. 1775 Libčany, + 3. 7. 1847 Koloděje nad Lužnicí) - český loutkář

Ve dnech, kdy Libčanami na Královéhradecku táhli vzbouření selští rebelové, narodil se tu kočovnému loutkáři Janu Kopeckému syn Matěj. V mládí získal jen nepatrné vzdělání. V roce 1795 se oženil a usadil v jihočeských Miroticích. Se svou ženou, dcerou pláteníka, se živil nejprve kočovným kramářstvím. Ale pouta rodinné tradice byla příliš silná. A tak v roce 1797, poté co získal svou první loutkářskou licenci, se pokusil využít zkušenosti získané od otce. Záhy však do jeho života zasáhly napoleonské války, v nichž bojoval v letech 1797-1808. Po propuštění z armády se živil jako cestář, kramář i jako hodinář. Teprve v roce 1820 se vrátil k loutkoherectví, kterému se pak věnoval až do své smrti. Loutkám zůstali věrní i jeho čtyři synové, vnučka Arnoštka Kopecká a jeho potomci hrají loutkové divadlo dodnes.

Dochovaná data z života Matěje Kopeckého jen spoře osvětlují jeho životní osudy. Nicméně alespoň vyvracejí tradované legendy o zámožném mirotickém měšťanu, kterého teprve zhoubný požár města (1811) přiměl, aby se s loutkami vydal na pouť českým venkovem. I když byl později Matěj Kopecký označován jako "patriarcha" českého loutkářství, je historickou skutečností, že společně s ním v té době působila celá řada loutkářských rodů (Maiznerové, Kočkové, Viničtí a další). A ti všichni společně se podíleli na formování českého lidového loutkářství jako jedinečného kulturního fenoménu. Jejich historický význam byl nesporný - pro většinu lidového publika byli jedinými nositeli české divadelní kultury. Svým stylem navazovali na živé barokní tradice - k nim patřila především potřeba silného emocionálního prožitku. Zároveň však divákům zprostředkovávali nové myšlenky osvícení i národního obrození.

Teprve ve druhé polovině 19. století se z této skupiny českých loutkářů začalo souhrnem různých okolností vydělovat jméno Matěje Kopeckého jako nejvýznamnějšího loutkáře své doby. Kopeckého popularitu podpořilo zejména vydání her z jeho repertoáru sepsané synem Václavem (1862) a také kresby mirotického rodáka M. Alše. Ten dal fiktivnímu obrazu Matěje Kopeckého symbolickou platnost. Matějovská legenda se stala součástí národního povědomí a zájem o ni ožíval zejména v dobách těžkých národních zkoušek. Na základě moderního bádání hodnotíme Kopeckého dnes především jako jednoho z několika desítek obrozeneckých loutkářů, má pro nás význam "typu" a s jeho jménem je spojeno ocenění zásluh celého českého loutkářství z dob národního obrození.
(ad)

KORNEL ze VŠEHRD Viktorin (* kolem 1460 Chrudim, + 21. 9. 1520 Praha) - český humanista a právník

Ve druhé polovině 15. století se i v našich zemích začal prosazovat humanismus. Jeho stoupenci, kteří se s tímto myšlenkovým proudem seznámili převážně při studiu v cizině (zejména v Itálii), však psali jen latinsky a jejich díla vesměs neměla v Čechách širší ohlas. A byl to teprve Viktorin Kornel, který formuloval program národního, českého humanismu.

Po studiích na pražské artistické fakultě (tehdy jediné fakultě university), kde získal roku 1483 titul mistra, začal Kornel na universitě přednášet a rok nato se stal i děkanem. S myšlenkami humanismu se zřejmě seznámil na přednáškách universitního mistra Řehoře Pražského, prvního z průkopníků nového směru na konzervativní universitě, ale i mezi nepočetnými pražskými humanisty. Roku 1487 universitu opustil a stal se úředníkem u zemských desek. To mu umožnilo hlouběji studovat české právo. Roku 1492 obdržel jako vážená a známá osobnost erb a přídomek "ze Všehrd" a rok nato byl jmenován místopísařem zemských desek. Tím vlastně stanul v čele tohoto důležitého úřadu, neboť místo písaře zůstávalo neobsazeno.

V té době už Viktorin Kornel zaujímal čelné místo v kroužku pražských humanistů spolu s Bohuslavem Hasištejnským z Lobkovic, svým blízkým přítelem. Jejich přátelství však záhy ztroskotalo na zásadních rozporech v náboženských otázkách. Kornel, rodem a přesvědčením kališník, si vážil Husovy památky a byl i stoupencem jednoty bratrské. Po rozchodu s Hasištejnským se rozhodl, že přestane psát latinsky a bude šířit ideje humanismu v češtině, aby byly přístupné co nejširším vrstvám národa. Svůj záměr zahájil překlady z antické literatury, ale těžiště jeho práce tkví v rozsáhlém právnickém díle O práviech, súdiech i dskách země České knihy devatery, k němuž čerpal materiál především ze zemských desek.

Jakmile však představitelé šlechty zjistili, že se erbovní měšťan Viktorin Kornel snaží zapsat a zveřejnit práva a nálezy, o jejichž zrušení usilovali, přiměli krále Vladislava Jagellonského, aby ho zbavil roku 1497 úřadu. Viktorin měl však naštěstí už nasbíráno dost materiálu, a tak své dílo roku 1499 dokončil.

Zbytek života pak prožil jako soukromá osoba v Praze, kde také zemřel na morovou nákazu. Právnické dílo zakladatele českého humanismu nám zachovalo obraz českého zemského zřízení, a navíc zachránilo i mnoho jedinečných údajů ze zemských desek, které nedlouho poté (roku 1541) z větší části shořely při velkém požáru Malé Strany.
(fh)

KOŘENSKÝ Josef (* 26. 7. 1847 Sušno u Nových Benátek, + 8. 10. 1938) - český cestovatel a spisovatel

Už jako student reálné školy v Mladé Boleslavi se zabýval Kořenský paleontologií a získal slušnou sbírku zkamenělin, o které se s uznáním vyslovil i dr. Antonín Frič. Ten mladého a zaníceného přírodovědce podporoval i za jeho studií na pražském učitelském ústavu a poskytl mu dokonce azyl v muzeu. Od roku 1867 učil Kořenský nejprve v Radnicích, pak v Litomyšli a nakonec na Smíchově (ulice dodnes nese jeho jméno), kde jeho obliba v paleontologii našla uplatnění na nedalekých bohatých lokalitách (Barrandov aj.). Po celou dobu dále studoval, přednášel a psal díla vědecká i populární, přispíval do časopisů, ale především cestoval.

Projel všechny evropské státy, vydal se až na Sibiř a v letech 1893-94 vykonal cestu kolem světa, která mu poskytla látku na monumentální dílo Světem a přírodou, první toho druhu v Čechách. Ze svých cest přivezl Kořenský spoustu uměleckých i etnografických předmětů a přírodnin, aby jimi obohatil česká muzea, ale i školní kabinety. Za jeho celoživotní dílo mu byl roku 1927 udělen čestný doktorát na Karlově universitě.
(pa)
Faltysová M.: Učitel a cestovatel Josef Kořenský (1847-1938), Zprávy z muzeí od Trstenické stezky, 1969

KOSÁREK Adolf (* 6. 1. 1830 Herálec u Humpolce, + 3. 10. 1859 Praha) - český malíř

Mladý hospodářský učedník se dostal na pražskou Akademii díky podpoře majitele panství arcibiskupa Schwarzenberka. V doporučení Kosárkovy prosby čteme charakteristickou větu: "Žadatel je už delší čas takovým způsobem zaujat pro malířství, že není schopen na nic jiného myslit, ani dělat."

Kosárkovi je sice při příchodu na školu už 20 let, provází jej však nejen zmíněné nadšení, ale i houževnatá píle a výjimečný talent. V té době na Akademii působící krajinářská škola M. Haushofera má velmi dobrou úroveň, nesvazuje štětce žáků striktním akademismem. Malíř se tu seznamuje s efektní mnichovskou malbou, dostává se do ciziny - do Bavor, do Alp, na Rujanu. Osudovým úkolem je však pro něj česká krajina. Je základním motivem díla vytvořeného v neuvěřitelně krátké době šesti let, mezi roky 1853 a 1859, kdy umělec podlehl bídě a tuberkulóze.

I když Kosárek jistě čerpá od svých předchůdců (A. Mánesa) i starších současníků (především J. Navrátila a A. Piepenhagena), jde svou vlastní cestou. V plátnech jako Selská svatba či Česká krajina poprvé vůbec vyjadřuje, a to výrazně monumentální formou, smysl české krajiny. V pouhých 29 letech zanechal za sebou malíř umělecky zralé, hotové dílo, zároveň však i tušení dalšího strmého uměleckého rozvoje.
(pa)
Reitharová E.: Adolf Kosárek, Praha 1984

KOSMAS (* asi 1045, + 21. 10. 1125 Praha) - český duchovní a kronikář

Vše, co o životě nejslavnějšího českého kronikáře víme, prozrazuje sám ve své Kronice Čechů.

Vyšší vzdělání - na svou dobu neobyčejné - získal v cizině, v Lutychu u proslulého mistra Franka Kolínského. Po návratu patřil ke světskému kněžstvu, oženil se s Božetěchou (1091), jejíž smrt zaznamenalo olomoucké nekrologium 23. 1. 1117, a měl syna Jindřicha (teorie, že šlo o Jindřicha Zdíka má dnes stále méně přívrženců). Kosmas byl nejdříve kanovníkem a pak děkanem svatovítské kapituly, jejíž členové se podíleli na práci panovníkovy kanceláře a na její diplomatické a politické aktivitě.

Kosmas sám se účastnil po boku biskupa Jaromíra synody v Mohuči, po jeho smrti provázel nově zvoleného biskupa pražského Kosmu a olomouckého Ondřeje k investituře do Mantovy za císařem Jindřichem a pak do Mohuče na vysvěcení arcibiskupem. V Ostřihomi, kam jel s dalším pražským biskupem Heřmanem, byl 11. 6. 1099 vysvěcen arcibiskupem Serafinem na kněze, což asi souviselo s jeho povýšením na děkana kapituly.

Své proslulé dílo začal Kosmas psát až na sklonku života, asi od roku 1119, i když materiál jistě sbíral už dříve. Latinsky psanou kroniku rozdělil na tři díly, když první začíná tradičním stvořením světa a zmatením jazyků pod babylónskou věží, ale vzápětí se dostává k "bájnému vyprávění starců" líčícímu příchod praotce Čecha a mytické počátky Přemyslovců. V dalších dvou dílech dovádí vyprávění, bez něhož by naše vědomosti o českých dějinách byly více než chudé, do své doby a práci na kronice přerušila doslova v polovině věty až Kosmova smrt. Kronika je však i skvělým literárním dílem, a to i v celoevropském kontextu, a čte se místy jedním dechem.
(jb)
Třeštík D.: Kosmova kronika. Studie k počátkům českého dějepisectví a politického myšlení, Praha 1968; Bláhová M.-Fiala Z.: Kosmova Kronika česká, Praha 1972; Králík O.: Kosmova kronika a předchozí tradice, Praha 1976; Třeštík D.: Kosmas, Praha 1976

KOSTKA z POSTUPIC Vilém (+ 15. 11. 1436) - český šlechtic, diplomat a válečník

Pan Vilém Kostka, jehož otec se připomíná jako první z toho rodu v Postupicích na Táborsku v roce 1387, v rušných dobách husitství patřil k pražskému měšťanskému křídlu. V roce 1421 v souvislosti s kandidaturou Vitolda Litevského na český trůn byl vyslán jako diplomat do Litvy. V roce 1423 se stal podkomořím pražského městského svazu. Roku 1431 se účastnil jednání se Zikmundem Lucemburským. Byl členem českého poselstva na basilejský koncil roku 1433. O rok později přešel na stranu Zikmunda Lucemburského a vstoupil do dvorských služeb. Od Zikmunda dostal Vilém Kostka např. Litomyšl s celým biskupským jměním, které dříve spravoval jako hejtman, do dědičné zástavné držby.

Bojoval v bitvě u Lipan roku 1434 a zemřel v roce 1436 při obléhání Hradce Králové.

Vilém Kostka získal Hrádek nad Sázavou (dnešní Komorní Hrádek) a své dosavadní sídlo Postupice přenechal bratru Zdeňkovi, který se stal věrným přívržencem Jiřího z Poděbrad a za věrné služby byl za Jiřího vlády jmenován královským mincmistrem a povýšen do panského stavu.
(kk)
Ze zpráv a kronik doby husitské (editor I. Hlaváček), Praha 1981

KOTĚRA Jan (* 18. 12. 1871 Brno, + 17. 4. 1923 Praha) - český architekt

Malíř a grafik, nejvíce se však proslavil jako architekt světového významu, zakladatel české moderní architektury. Studoval na německé průmyslové škole v Plzni. Čtyři roky strávil v praxi na stavbách, než odešel na vídeňskou Akademii výtvarných umění. Po studiích obdržel tzv. římskou cenu a podnikl studijní cestu do Itálie.

Ve své činnosti tvůrčí i učitelské - byl profesorem na Uměleckoprůmyslové škole a pak na Akademii výtvarných umění - usiloval Kotěra o sepětí všech výtvarných oborů s architekturou, jež se měla stát uměním vedoucím.

Kotěra se zabýval monumentální architekturou stejně jako užitkovou, vytvořil nový typ moderní vily i rodinného domu. Řadu jeho staveb dodnes obdivujeme (městské muzeum v Hradci Králové), byl činný i v zahraničí (Sarajevo, Vídeň). Vrcholem jeho díla byl monumentální projekt pražské university - pracoval na něm od roku 1907 až do své smrti. Nakonec z něj byla realizovaná jen budova právnické fakulty, ani jejího dokončení (1927) se však autor již nedočkal.
(pa)
Novotný P.: Jan Kotěra a jeho doba, Praha 1958; Fuchs B.: In margine uměleckého odkazu Jana Kotěry, Brno 1972

KOUNIC Václav Antonín kníže, též Kaunitz-Rietberg (* 2. 2. 1711 Vídeň, + 27. 6. 1794 tamtéž) - český šlechtic a rakouský politik

Pocházel ze starého českého panského, později hraběcího rodu původem z Opavska. Původně byl předurčen k duchovnímu životu, ale smrt jeho bratří změnila jeho životní dráhu. Po studiích ve Vídni a dalších evropských městech vstoupil roku 1727 jako šestadvacetiletý do služeb císaře Karla VI. V průběhu války o rakouské dědictví (1740-48) pověřila Marie Terezie Kounice mnoha diplomatickými úkoly. V roce 1748 pak zastupoval císařovnu na mírovém kongresu v Cáchách.

V letech 1750-52 působil jako velvyslanec v Paříži, od roku 1753 byl pak prvním ministrem Marie Terezie s titulem dvorního a státního kancléře. Usiloval o spojenectví Rakouska s Francií, k čemuž dokázal využít vlivu markýzy de Pompadour u francouzského dvora. Roku 1756 dosáhl tzv. "změny aliancí", jejímž důsledkem byla sedmiletá válka mezi rakousko-francouzsko-ruskou koalicí na jedné straně a prusko-anglickou koalicí na straně druhé.

Mistrný diplomat Kounic byl roku 1764 povýšen císařovnou na říšského knížete. Angažoval se i ve vnitřní politice monarchie, kde provedl berní reformu. Po smrti Marie Terezie zůstal v úřadu, ale jeho vliv znatelně poklesl.

Z téhož rodu vynikl v 19. století radikální mladočeský politik a pozdější mecenáš Václav Kounic, jenž v roce 1908 věnoval svůj brněnský palác ke zřízení české studentské koleje.
(mp)

KOVAŘOVIC Karel (* 9. 12. 1862 Praha, + 6. 12. 1920 tamtéž) - český skladatel, dirigent a harfenista, šéf opery

V letech 1873-79 studoval na pražské konzervatoři hru na klarinet, harfu a klavír, u Z. Fibicha soukromě skladbu. Po absolutoriu působil jako harfenista orchestru pražské české opery a jako klavírní doprovázeč houslisty Františka Ondříčka. V roce 1884 uvedlo Národní divadlo mladému autorovi komickou operu Ženichové a balet Hašiš. Roku 1885 následovalo provedení komické jednoaktovky Cesta oknem. V témže roce vstoupil Kovařovic v Brně na dráhu operního dirigenta, v následující sezóně pokračoval v Plzni. V letech 1890-1900 působil jako učitel, korepetitor a nakonec jako ředitel pěvecké školy Františka Pivody. V roce 1898 vzbudilo ohlas nastudování jeho opery Psohlavci (podle A. Jiráska) v Národním divadle, kam byl roku 1900 angažován jako šéf opery. V dalším roce zde řídil premiéru své opery Na Starém bělidle (podle B. Němcové). Dirigoval též premiéru Dvořákovy Rusalky a děl J. B. Foerstera, O. Ostrčila, V. Nováka a dalších. K dílu L. Janáčka, který už dříve publikoval kritické výhrady k jeho tvorbě, se dlouho stavěl zamítavě, pro intervencemi vynucenou pražskou premiéru Její pastorkyně v roce 1916 trval na retuších, které v Janáčkově partituře provedl.

Z Kovařovicových dalších skladeb zaslouží zmínku Klavírní koncert F dur (1887), dále orchestrální ouvertury, symfonické básně, 3 smyčcové kvartety, klavírní a jiné instrumentální skladby, písně, dětské sbory apod.
(tv)

KOZINA-SLADKÝ Jan (* asi 10. 9. 1652 Újezd, + 28. 11. 1695 Plzeň) - český sedlák, představitel chodského povstání

Boje chodského lidu za svá stará práva a svobody na sklonku 17. století vylíčil v románu Psohlavci A. Jirásek. Především jeho zásluhou zůstalo až do dnešních dnů v povědomí českého národa i jméno jednoho z hrdinů tohoto boje - Koziny.

Jmenoval se Jan Sladký a byl prostým sedlákem v chodské vesnici Újezd. Kozina mu říkali podle statku, na němž hospodařil, nazývaném po dávných majitelích "u Kozinů". Do roku 1692, kdy se tam rozhořel boj s pobělohorskou vrchností - Wolfem Maxmiliánem Lammingenem z Albenreuthu, nevíme o Kozinovi nic. Dovídáme se o něm až v souvislosti s touto "chodskou rebélií". Nebyl rychtářem (ti totiž většinou vystupovali jako mluvčí Chodů), a tak se do popředí dostal zřejmě pro svou mimořádnou odhodlanost a nebojácnost.

Víme, že se v roce 1692 zúčastnil dvou poselstev Chodů do Vídně a byl v září přijat na audienci u císaře, že v únoru 1693 vystoupil na veřejném shromáždění Chodů v trhanovském zámku otevřeně proti Lammingenovi, a posílil tak jejich odhodlání k odporu. A konečně, že byl jako jeden z chodských zástupců přítomen v pražské místodržitelské kanceláři, kde úředníci na příkaz císaře rozstříhali před očima Chodů jejich privilegia na důkaz neplatnosti. Poté byl vězněn a nakonec jako hlavní "arcisvůdce" a buřič odsouzen k trestu smrti a oběšen. Podle Jiráskova románu vyzval Kozina Lomikara (správně Lammingena) do roka a do dne na "boží soud". O tom prameny nic neříkají, ale Lammingen skutečně necelý rok po Kozinově popravě zemřel. A tak zřejmě touha a víra ve spravedlnost dala vzniknout této pověsti o Kozinově výzvě, která se tradovala mezi lidem. A na závěr ještě připomeňme, že "psí hlavou" obdařil Chody neprávem A. Jirásek s M. Alšem - ve skutečnosti jejich znakem byly hraničářské boty.
(jk)
Teplý F.: Chodové ve sporu s Lomikary 1621-1697, Praha 1926

KOŽÍŠEK Josef (* 6. 7. 1861 Lužany u Přeštic, + 6. 7. 1933 Úvaly u Prahy) - český pedagog, básník a prozaik

Kožíškova tvorba je ojedinělá tím, že psal výhradně pro děti. Autor přitom jako zkušený pedagog ve svém díle umně skloubil čtivost a srozumitelnost příběhu s nenásilnou výchovnou tendencí. V dětské poezii vědomě navázal na J. V. Sládka, jehož byl skutečně důstojným pokračovatelem. Inspirací mu byla také lidová tvorba především u říkadel a popěvků. Mnohé z nich - podobně jako básničky - ostatně doslova zlidověly a patří dodnes k výbavě většiny začínajících čtenářů. Nemluvě o tom, že inspirovaly i naše hudební skladatele.

Kožíšek pocházel z početné venkovské rodiny a toto prostředí mu zůstalo blízké po celý život. Od roku 1873 studoval na plzeňském gymnáziu a poté na učitelském ústavu v Příbrami (do 1881). Následovala dráha podučitele a učitele na různých školách, mj. v Klecanech, kde se nejen oženil, ale zapůsobily tu na něj dosud živé vzpomínky na místního kaplana V. Beneše Třebízského. V letech 1895 až 1918 (s přestávkou) byl řídícím učitelem v Zápech u Brandýsa. Po celou dobu byl i veřejně činný jako člen mnoha pedagogických, osvětových i dalších společností a spolků. V nové republice pak byl jako zkušený pedagog (navrhl i reformu metodiky výuky), autor oblíbených moderních učebnic (slabikář Poupata, čítanky Ráno, Studánka) a uznávaný spisovatel jmenován vedoucím literárního oddělení Státního nakladatelství (1920). Zde působil až do odchodu na penzi v roce 1927.
(fh)
Chlup O.: Pedagog a spisovatel Josef Kožíšek, Pedagogika 1962

KRÁĽ Janko (* 24. 4. 1822 Liptovský sv. Mikuláš, + 23. 5. 1876 asi Zlaté Moravce) - slovenský národní buditel a básník

Janko Kráľ byl nejbojovnějším básníkem Štúrovy školy a představitelem slovenského revolučního romantismu, v jehož poezii hlasitě zazněly tóny osobního buřičství a vzpoury proti soudobé společnosti.

Po studiu lycea v Kežmarku a v Levoči přešel roku 1842 do Bratislavy. Zde se dostal do okruhu Štúrovy mládeže. Když byl Ľ. Štúr zbaven profesury, měl právě Kráľ významný podíl na protestních akcích a byl mezi studenty, kteří demonstrativně opustili Bratislavu. S nadšením přijal v roce 1848 vypuknutí revoluce. Byl právě v Budapešti a po vyhlášení hesel o svobodě a rovnosti se ihned vydal na Slovensko, kde spolu se svým přítelem Jánom Rotaridesem po obcích vyzývali lid k povstání proti šlechtě. Pro svůj radikalismus byli zatčeni a uvězněni. Po propuštění se Kráľ přidal ke Štúrovi a ke slovenským dobrovolníkům a spolu s nimi se účastnil bojů proti Maďarům, kteří odmítli přiznat Slovákům rovnoprávnost. Teprve pozdě pochopili, že se stali jen nástrojem vídeňské vlády. Kráľ, zklamán jak revolucí, tak politikou Vídně, ustoupil do pozadí a přestal vyvíjet společenskou i literární činnost. Pracoval nejprve jako státní úředník a po propuštění z místa jako soukromý advokát. V nejlepších dílech své poezie (zastoupené lyrikou a epikou) se nejvíc ze štúrovců přiblížil k dílům evropského romantismu. Mj. i notou nespokojenosti, otevřeným buřičstvím a touhou po lepším společenském řádu, jak to nejsilněji vyjádřil v lyrickoepické skladbě Výlomky z Jánošíka.
(fh)
Brtáň R.: Život básnika Janka Kráľa, Martin 1972

KRAMÁŘ Karel (* 27. 12. 1860 Vysoké nad Jizerou, + 26. 5. 1937 Praha) - český politik

Po hlubokých studiích (práva v Berlíně, Štrasburku a Praze, politické vědy v Paříži, rakouská historie ve Vídni) se věnoval cele životu politickému. Vedle T. G. Masaryka a J. Kaizla patřil od roku 1889 k čelným představitelům tzv. realistické strany. V době protipunktačního tažení mladočechů roku 1890 značně přispěl k dohodě o vstupu realistů do mladočeské strany.

Spolu s J. Kaizlem (Masaryk záhy vystoupil) a dalšími představoval už v devadesátých letech vlivný, realistický proud v mladočeské straně. Od roku 1891 zasedal na říšské radě, od roku 1894 i na českém zemském sněmu.

Po přelomu století zaujal Kramář jedno z vedoucích míst v mladočeské straně. V roce 1906, kdy bylo zřejmé, že strana ztratí díky volební reformě (všeobecné a rovné volební právo) mnoho mandátů v říšské radě, byl nositelem obrodného proudu uvnitř strany. Odmítl "prázdné státoprávničení", tj. politický radikalismus, a vytyčil koncepci pozitivní politiky, postupného posilování hospodářských, politických i kulturních pozic českého národa v monarchii. Součástí tohoto programu měla být i spolupráce s ostatními českými stranami.

Prvním krokem této politiky byl vstup mladočechů do Beckovy vlády v témže roce. "Koncentrace českých stran" však pro zásadní rozpory zůstala jen fikcí. Pozitivní politiku praktikovali mladočeši bez výraznějších úspěchů až do roku 1914. Kramářovým spolupracovníkem pak byl především generální tajemník strany František Sís, který patřil za války také k předním činitelům odboje.

Za 1. světové války patřil Kramář se svým novoslovanstvím k poněkud kurióznímu rusofilskému křídlu českého protirakouského odboje. Roku 1916 byl spolu s A. Rašínem, Vincencem Červinkou a dalšími odsouzen za velezradu v politicky motivovaném procesu k trestu smrti. Rozsudek však nebyl vykonán a po amnestii roku 1917 se znovu zapojil do politického života.

Od jara 1918 stál v čele České státoprávní demokracie, strany vzniklé sloučením mladočeské, státoprávně pokrokové, pokrokové, moravské lidové pokrokové a později i staročeské strany. Od léta pak předsedal pražskému Národnímu výboru. Na říjnovém jednání delegace Národního výboru s představiteli zahraničního odboje bylo dohodnuto Kramářovo předsednictví první československé vlády. Tato dohoda bylo potvrzena na prvním zasedání Národního shromáždění 14. 11. 1918.

V úřadu setrval jen do roku 1919. V následujících letech ztrácel stále více vliv na československou politiku. Byl předsedou Československé národní demokracie, od roku 1935 Národního sjednocení, zasedal v Národním shromáždění. Patřil k hlavním odpůrcům politiky Hradu.
(mp)
Nejedlý Z.: Karel Kramář. Rozbor politického zjevu, Praha 1920; Sís S.: Karel Kramář, Praha 1930; Krofta K.: Politická postava Karla Kramáře, Praha 1930

KRAMERIUS Václav Matěj (* 9. 2. 1753 Klatovy, + 22. 3. 1808 Praha) - český novinář, nakladatel a národní buditel

V. M. Kramerius, nejvýznamnější lidový buditel počátečního období národního obrození, zasvětil svůj neobyčejně plodný život obětavé vlastenecké a osvětové práci mezi českým lidem. Stál u zrodu novodobé české žurnalistiky a byl významným českým nakladatelem.

Osobnost mladého Krameria, syna klatovského krejčovského mistra, se utvářela v období prudkého myšlenkového kvasu josefínského období. Ovlivnili ji především osvícenští učitelé klatovského gymnázia i pražské university a vlastenecká společnost, scházející se v salóně rytíře Jana Františka z Neuberka, kam Krameria přivedl jeho přítel J. Dobrovský. U Neuberka, nadšeného sběratele starých českých rukopisů a tisků, nalezl Kramerius také zaměstnání knihovníka, když v roce 1778 zanechal studií.

Když na počátku osmdesátých let došlo k uvolnění cenzury, vydal Kramerius několik aktuálních publikací. Byly to přeložené a upravené práce cizích autorů, ve kterých seznamoval české čtenáře s josefínskými reformami. Nejvýznamnější z nich byla Kniha Josefova, která patřila k nejrozšířenějším českým knihám té doby.

Začátkem roku 1786 pověřil Jan Ferdinand, rytíř ze Schönfeldu, Krameria redakcí svých, tehdy jediných českých novin. Kramerius sám zajišťoval celý obsah novin, které vycházely každý týden, pomáhal při jejich tisku a staral se i o odbyt a expedici. Počínal si výborně. Jestliže noviny byly předtím jen snůškou náhodných zpráv, dal jim zavedením pravidelných rubrik pevný řád. Poprvé se v nich objevily také komentáře ke zprávám i náznaky reportáží. Rozšířil jejich obsah o hospodářskou osvětu a zprávy o činnosti českých vlastenců. Noviny se staly pestřejší, zajímavější, aktuálnější a jejich obliba i náklad stoupaly. V červenci 1789 začal Kramerius vydávat noviny vlastní, Krameriusovy c. k. poštovské noviny, od ledna potom 1791 Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny. I když úroveň Krameriových novin v pozdějším období politické reakce a zostřené cenzury poněkud poklesla, zůstávaly stále důležitým prostředkem buditelské činnosti.

V březnu 1790 založil Kramerius vlastní nakladatelství a knihkupectví - Českou expedici. Stala se centrem českého literárního dění, "shromaždištěm vlastenců pražských i venkovských". Kramerius udržoval spojení s "učeneckou" skupinou obrozenců, Dobrovským, Pelclem a Procházkou i s lidovými buditeli z nejrůznějších míst Čech a Moravy. Řídil a ovlivňoval práci skupiny "lidových" vlasteneckých literátů, P. Šedivého, J. Rulíka, A. J. Zímy aj., a na přelomu století navázal také styky se skupinou mladých básníků kolem Š. Hněvkovského a A. Puchmajera, jimž se stal zkušený Kramerius "otcem laskavým a rádcem neúnavným".

Kramerius vydal přes osmdesát knih, z nichž většinu sám přeložil nebo napsal. Byly to dílem knihy "kratochvilné", často nevalné úrovně. Dobrou úroveň však měly četné Krameriovy knihy "poučné". Seznamoval v nich čtenáře se zeměpisnými a přírodovědnými poznatky i s historickými událostmi a český rolník či řemeslník v nich našel i mnoho "užitečných vědomostí", rad a návodů pro praktický život i práci. Vydával také staré české knihy, například Trojánskou kroniku. Oblíbeným lidovým čtením se staly Krameriovy kalendáře, které v několikatisícovém nákladu vydával v letech 1789-98.

Celou svou bohatou činností pomáhal Kramerius šířit lásku k rodnému jazyku a vlastenectví mezi českým lidem v době, kdy nezbytnou podmínkou obrození národa bylo udržení a zvelebení jazyka a pozvednutí národního vědomí. Zasloužil se tak významným způsobem o další rozvoj českého národa.
(jk)
Novotný J.: Matěj Václav Kramerius, Praha 1973

KRÁSNOHORSKÁ Eliška (* 18. 11. 1847 Praha, + 26. 11. 1926 tamtéž) - česká spisovatelka

Elišku Krásnohorskou, vlastním jménem Alžbětu Pechovou, uvedla do literatury i ženského emancipačního hnutí K. Světlá - zprvu jako redaktorku Ženských listů, později jako starostku Ženského výrobního spolku.

Krásnohorská se zasloužila o otevření soukromé dívčí školy v Praze (1890) - prvního dívčího gymnázia v celém Rakousku-Uhersku.

V její básnické tvorbě je nejvýznamnější přírodní a intimní lyrika (sbírky Z máje žití, Ze Šumavy). Natrvalo se však zapsala do dějin české kultury především jako autorka několika libret k operám B. Smetany (Hubička, Tajemství, Čertova stěna), Z. Fibicha (Blaník) a Karla Bendla (Lejla, Břetislav ad.). Bohatá byla i její překladatelská činnost, překládala poezii Puškina a Mickiewicze. Naproti tomu její vlastní dramata neměla úspěch, z prózy psala především dívčí literaturu. Patřila s Quisem a S. Čechem k ruchovcům, ale nedokázala pochopit novější proudy v poezii (bojovala jak proti Vrchlického kosmopolitismu, tak proti nové poezii 90. let 19. století).
(fh)
Vlašínová D.: Eliška Krásnohorská, Praha 1987

z KRAVAŘ Lacek (+ 1416 asi Morava) - český šlechtic a moravský hejtman

Rod pánů z Kravař pocházel ze staré české šlechty (rozrod Benešoviců), ale usazen a rozvětven byl především na Moravě. Pan Lacek patřil k předním členům královské rady Václava IV., byl nejvyšším hofmistrem (1407-11) a nejvyšším purkrabím. F. Palacký o něm píše, že to byl "odedávna zvláštní přítel Husův i horlivý podporovatel učení jeho", snad proto ho král určil mezi rozhodčí pře Husa s arcibiskupem Zajícem z Hazmburka.

Po smrti markrabího Jošta (1411) jmenoval Václav IV. Lacka moravským hejtmanem a fakticky mu svěřil vládu nad Moravou. I zde se projevil pán z Kravař jako Husův příznivec a po upálení milovaného mistra byl spolu s Čeňkem z Vartemberka iniciátorem svolání zemského sněmu, ze kterého odešel do Kostnice protest opatřený pečetěmi 452 českých a moravských pánů. Smrt pana Lacka již následujícího roku byla pro husity velkou ztrátou, neboť za jeho hejtmanství "dokonce Moravané předčili Čechy v horlivosti, s jakou následovali Husa", a hejtman sám obsadil všechny fary jen kněžími pod obojí.

I Lackův bratr Petr z Kravař (1384-1425) zprvu husity podporoval, ale když mu Zikmund roku 1421 poplenil statky, smířil se rychle s katolictvím. Ovšem Petrův syn Václav se dál hlásil k husitům, raději odešel do Čech a účastnil se po boku Prokopa Holého bitev u Ústí a u Tachova i jednání v Bratislavě a Basileji. Po přijetí kompaktát Zikmundem mu byly vráceny jeho statky na Moravě, ale krátce nato Václav z Kravař umírá.
(fh)

KRČÍN z JELČAN a SEDLČAN Jakub (* asi 1535, + 1604) - český rybníkář

Proslulý stavitel rybníků a na svou dobu vynikající ekonom J. Krčín pocházel z nezámožné vladycké rodiny. Zřejmě pro nedostatek prostředků nedokončil studium na pražské universitě. Začal pracovat jako hospodářský správce na velišském panství Trčků, nějakou dobu působil jako úředník v borovanském klášteře a v roce 1561 vstoupil do služeb Viléma z Rožmberka. O osm let později se stal regentem všech rožmberských panství.

Byl schopný, neobyčejně podnikavý, energický, obratný a důvtipný. Vystihl základní směr vývoje feudálního velkostatku a orientoval se na zakládání pivovarů, ovčínů, nových dvorů, a zejména rybníků. Rozšířil některé stávající, vybudoval řadu nových, z nichž největší a nejznámější byly Nevděk (dnes Svět) a Rožmberk, a soustavu stok, které je napájely. Tzv. Novou řekou odvedl přebytečnou vodu z Lužnice do Nežárky. Svým dílem dokončil vybudování jihočeské rybniční soustavy. Jeho rybníky byly gigantické, dobře postavené, ale pro svou hloubku nebyly tak výnosné jako rybníky jeho předchůdce Štěpánka Netolického.

V práci byl Krčín neúnavný a tvrdý k sobě a bezohledný, až krutý k poddaným. Ti ho neměli rádi. Zato se těšil přízni svého pána, kterému věrně sloužil a pro kterého vždy sehnal peníze na nákladný život a reprezentaci. Nezapomínal přitom ani na sebe.

Po odchodu z rožmberských služeb (1590) se věnoval hospodaření na svých statcích. V Křepenicích si vybudoval renesanční tvrz, v níž měl i alchymistickou dílnu. V oblibě měl také poezii a ve verších vypsal svůj život a dílo.
(jk)
Schneider J.: Kolínský rodák Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, vynikající český hospodář a rybníkář XVI. věku, Kolín 1936; Míka A.: Jakub Krčín z Jelčan, tvůrce českých rybníků, Sborník pro dějiny přírodních věd a techniky 2, 1955

KRISTIÁN (asi druhá polovina 10. století) - český mnich a kronikář

Spory o Kristiána, autora latinsky psané legendy Život a umučení sv. Václava a jeho báby sv. Ludmily, se táhnou doslova už staletí. Žil skutečně v 10. století, kam se jeho dílo, věnované biskupu Vojtěchovi, hlásí, anebo jde o podvrh z 12., či dokonce 14. století? Někteří badatelé zpochybňují i jeho mnišské jméno uvedené v legendě a slova "podle jména Kristián" vykládají jako: podle jména (tj. nedokonalý) křesťan. A jaké bylo skutečné jméno tohoto mnicha břevnovského kláštera? Skrývá se za autorem Kristiánovy legendy opravdu Strachkvas, syn Boleslava I., který se měl údajně narodit téže noci, kdy byl po hostině (tedy kvasu) zavražděn kníže sv. Václav, a odtud jeho podivné jméno?! A stal se po Vojtěchovi třetím pražským biskupem?

Podle posledních názorů odborníků byl autorem prvního literárního díla sepsaného Čechem skutečně Přemyslovec a žil pravděpodobně na sklonku 10. století. Vzdělání získal zřejmě v klášteře sv. Jimrama v německém Řezně (ostatně legendou o tomto světci se při psaní inspiroval). Jeho díla si však ceníme nejen jako literární památky, ale i jako vzácného historického pramene, který nám umožňuje udělat si aspoň přibližnou představu o období vlády prvních Přemyslovců.
(fh)
Králík O.: Labyrint dávných českých dějin, Praha 1970; Třeštík D.: Deset tezí o Kristiánovi, Folia Historica Bohemica 2, Praha 1980

KRMAN Daniel (* 28. 3. 1663 Omšenie, + 23. 9. 1740 Bratislava) - slovenský evangelický farář, spisovatel

Pocházel z rodiny evangelického kazatele a po studiích ve Vratislavi, Lipsku a Wittenbergu (1678-83) působil několik let jako správce školy v Ilavě a Mošovcích a jako evangelický farář v Turej Lúke, Žilině a Bardějově. Nejdéle byl farářem v Myjavě (1690-99 a 1711 až 1729). V letech 1706-09 zastával též funkci superintendenta evangelické církve hornouherských (slovenských) stolic. Jako evangelík, odpůrce Habsburků a přívrženec Rákócziho povstání byl pronásledován, vězněn a nějakou dobu strávil v exilu v Německu a Polsku. V letech 1708-09 se účastnil poselství k ochránci evangelíků, švédskému králi Karlu XII. V roce 1729 byl zajat, odsouzen k doživotnímu žaláři a uvězněn na bratislavském hradě, kde také zemřel.

Přes neklidný život, plný pronásledování, zařadil se D. Krman mezi nejplodnější a nejpozoruhodnější spisovatele své doby. Psal česky i latinsky, verše i prózu, literaturu náboženskou i naučnou. Z té byly nejvýznamnější latinsky psané spisy Rozprava o původu Slovanů, která se nedochovala, Základy slovanské gramatiky, v nichž prosazoval důsledné používání biblické češtiny, a Evangelické Uhersko, v němž zpracoval historii uherského, a hlavně slovenského protestantismu. Vrcholem jeho literárního díla byla memoárově cestopisná próza o cestě k švédskému králi Karlu XII., v níž se projevil jako epický talent a bystrý pozorovatel. Podobně jako předchozí práce zůstala v rukopise. Napsal i předmluvu a podílel se na vydání evangelického kancionálu českého exulanta Václava Kleycha, s M. Belem spolupracoval na vydání české bible.
(jk)
Janko J.: Daniel Krman, Liptovský Mikuláš 1940; Slovenský biografický slovník, III., Martin 1989

KRNKA Silvestr (Sylvestr) (* 31. 12. 1825 Velký Bor u Horažďovic, + 4. 1. 1902 Praha) - český puškař a vynálezce

Syn vesnického koláře odešel ve 13 letech do Vídně, kde se u puškaře Novotného vyučil řemeslu. Roku 1848 se stal městským puškařem ve Volyni a dodavatelem zbraní pro národní gardu. Ta byla ovšem brzy po revoluci 1848 rozpuštěna a Krnkovo postavení se stalo svízelné. Právě tehdy však nabídl rakouské armádě nový typ pušky - vedle pruské jehlovky jedinou armádní zadovku na světě. Přesvědčit rakouské vojenské byrokraty se mu však nepodařilo. Nic nejsou platná ani další zlepšení - důmyslné zvýšení rychlosti střely či nové kovové nábojnice. Nepomáhá dokonce ani katastrofa roku 1866, kdy je rakouská armáda u Hradce Králové pruskými zadovkami doslova zdecimována.

A tak se Krnka obrátil do ciziny. Má úspěch - jeho puškou jsou vyzbrojovány armády Černé Hory, Bulharska, v rusko-turecké válce z ní střílí skoro čtvrt miliónu ruských vojáků. Zbraň se uplatňuje i ve Švédsku, Norsku a jinde, jen doma není Krnka - ve shodě se známým příslovím - prorokem.

Přesto pokračoval (od roku 1871 už v Praze) na vývoji stále lepších opakovacích zbraní, teď už i se svým synem ing. Karlem Krnkou, který šel úspěšně v otcových stopách.
(pa)
Štechmiler R.: Slavný český puškař, Vlast 1, Praha 1953; Letošníková L.: Zbraně, střelci, puškaři, Praha 1975

KŘIŠŤAN z PRACHATIC (* po 1360, + 5. 9. 1439 Praha) - český teolog, lékař, botanik, matematik a astronom

Křišťan z Prachatic patřil mezi ty mistry pražské university, které zaujalo učení anglického náboženského reformátora Viklefa, třebaže byl starší než většina z nich (1388 bakalář a 1389 mistr svobodných umění, 1392 začal sám přednášet, 1403-04 děkan artistické fakulty, 1404 vicekancléř university). Přátelsky se sblížil především s Janem Husem, kterého podporoval na studiích, jejich vztah byl však vztahem učitele a žáka. Křišťan byl v Praze jeden z prvních, koho viklefismus zaujal, a už roku 1398 se ho nebál obhajovat veřejně. Roku 1411 odmítl vyhlásit v kostele u sv. Michala, kde byl farářem, klatbu proti Husovi a o rok později byl v době odpustkových bouří přes odpor teologické fakulty zvolen rektorem university. Po Husově uvěznění v Kostnici se vydal na koncil, podařilo se mu dokonce s Husem, který byl velmi potěšen, promluvit, ale nakonec byl sám zajat a propuštěn jen na Zikmundovu přímluvu.

Po Husově upálení se Křišťan z Prachatic sblížil s konzervativním křídlem husitství. Měl několik prudkých debat s radikálním knězem Václavem Korandou St. a roku 1417 si dokonce dopisoval se Štěpánem Pálečem, který horlivě obviňoval Husa v Kostnici. V té době však přijal na universitu uprchlého mistra oxfordské university, stoupence Viklefova Petra Payna zvaného Engliš. Za válek s křižáky zastával názor, že za pravdu, proti násilí se má bojovat. S růstem radikalismu husitského hnutí v Praze však přecházel stále více na umírněnější pozice. Mezi jeho zastánce patřili ti z českých pánů, kteří byli "husity" jen zdánlivě, z okamžitého prospěchu (např. Oldřich z Rožmberka). Za vlády Želivského v Praze si Křišťan jen obtížně uhájil svoje místo faráře. Po jeho pádu v roce 1422 byl spolu s dalšími universitními mistry uvězněn a vypovězen do Hradce Králové, odkud se vrátil s polským uchazečem o český trůn Zikmundem Korybutovičem. Věnoval se pak na své faře matematickým studiím. Po Korybutově zatčení v roce 1427 byl znovu uvězněn a poslán do Hradce, kde strávil dlouhé roky.

Křišťan z Prachatic se ve své praxi držel katolických latinských obřadů s výjimkou přijímání z kalicha. Na jednáních v Chebu byl přijat legáty basilejského koncilu nazpět do katolické církve. Poté byl znovu zvolen rektorem a v květnu 1433 vítal basilejské poselstvo v Praze. V lednu 1434 se pak účastnil vyjednávání některých kališnických pánů s legáty o přijetí kompaktát a císaře Zikmunda za českého krále. Podle měřítek katolické církve byl v té době jediný arcibiskupem řádně dosazený farář v Praze. Proto po Zikmundově příchodu o své místo nepřišel, ale naopak byl v letech 1437-39 administrátorem kališnické církve a od roku 1438 díky náklonnosti Albrechta II. Habsburského nejvyšším úředníkem nad kněžími mimo kapitulu. Zemřel během morové epidemie v roce 1439.

Křišťan z Prachatic byl významným učencem v oboru matematiky, astronomie, lékařství a botaniky. Zabýval se také astrologií, chronologií a sestavováním kalendářů. Byl autorem česky psaných Lékařských knih, které obsahovaly vědomosti o léčení ran a lécích, ale i herbář a poznatky z astronomie a astrologie. Vydávaly a používaly se ještě v 16. století.
(dp)
Smolík J.: Matematikové v Čechách (od založení university až do počátku tohoto století, I. 1348-1622, Živa XII, Praha 1864; Lékařské knížky Mistra Křištana z Prachatic (editor Z. Tichá), Praha 1975

KŘÍŽENECKÝ Jan (* 20. 3. 1868 Praha, + 9. 2. 1921 Praha) - český architekt a filmař

Začalo to všechno ve filmovém "pravěku" - roku 1896. Na prvém představení Lumičrova kinematografu v Praze seděl v sále hotelu U saského dvora v Hybernské ulici mezi okouzlenými diváky i mladý architekt. Byl to Jan Kříženecký, znamenitý fotograf, jehož snímky byly tak ceněny, že městský archiv pražský ho požádal o fotografie významných architektur pro soupis stavebních památek. Dodnes se zachovala unikátní kolekce více než 4 000 jeho snímků, zachycujících tvář města. Nový vynález kinematografu Kříženeckého nadchl. Opatřil si od Lumičrů potřebný přístroj a pustil se sám do natáčení. Nevadilo, že musel filmy zpracovávat ve vaně a sušit v průvanu. Natáčel s obrovským úspěchem filmy, které sám i předváděl. Poprvé již 19. června 1898 na Výstavě architektury a inženýrství v Praze. Po skončení výstavy se vrátil opět ke své práci na stavebním úřadě, ale jeho filmy zůstaly vzácnými svědky české filmové historie.

Kříženecký filmoval aktuality (například Polední výstřel), ale i první hrané filmy s hlavním a často jediným představitelem, populárním komikem a písničkářem Josefem Švábem-Malostranským. Mezi další průkopníky našeho filmu - a Kříženeckého současníky - patřil například Julius Stallich (otec pozdějšího vynikajícího kameramana) či V. Ponrepo.
(pa)
Štábla Z.: Český kinematograf Jana Kříženeckého, Praha 1973

KŘIŽÍK František (* 6. 7. 1847 Plánice u Klatov, + 22. 1. 1941 Stádlec u Tábora) - český elektrotechnik, vynálezce a podnikatel

Cesta "českého Edisona" mezi největší postavy naší technické historie nebyla nijak snadná. Pocházel z velmi chudých poměrů, na studiích se udržel jen za cenu nejtěžších obětí. Nesložil dokonce ani maturitu, neboť neměl peníze na povinnou taxu. Naštěstí jej však osvícený profesor Zenger přijal na techniku i bez maturity, důvěřuje jeho talentu.

První vynález učinil Křižík už jako železniční úředník při telegrafní službě. Týkal se signalizace na železnici. Rychle následovaly další objevy a Křižík se začal stávat známým. Skutečný úspěch mu přinesl patent na podstatné zdokonalení obloukových lamp, oceněný na elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881 první cenou.

Nelze zapomenout jeho zásluh na elektrickém osvětlení Národního divadla, ale skutečnou popularitu mu přinesla pražská Jubilejní výstava 1891. Provedl celé osvětlení, slavnou světelnou fontánu a pro návštěvníky postavil první pražskou elektrickou pouliční dráhu z Letné na výstaviště. Byl také první, a do dneška takřka jediný, kdo se v pražských ulicích projížděl v elektromobilu vlastní konstrukce.

V Čechách zřídil řadu elektráren, mezi Táborem a Bechyní vybudoval již v roce 1903 první plně elektrifikovanou dráhu v Rakousku-Uhersku. Závod, který F. Křižík založil, nese jeho jméno dodnes. A spolu s Křižíkem jméno české elektrotechniky proslavila celá řada dalších nadaných teoretiků, techniků i podnikatelů - Karel Domalíp, E. Kolben, Čeněk Daněk a mnozí další.
(pa)
Kottas J.: František Křižík, Praha 1987; Jílek F.: Odvahu do života, nic víc: Zrození velkých vynálezů, 308-325, Praha 1988

KŘÍŽKOVSKÝ Pavel (* 9. 1. 1820 Holasovice ve Slezsku, + 8. 5. 1885 Brno) - český skladatel a sbormistr

Pavel Křížkovský pocházel z chudé rodiny, v hudbě byl zprvu samouk, a dokonce býval jako chlapec za své spontánní muzicírování i bit. Studoval filosofii v Olomouci a Brně, učiteloval v Opavě, až roku 1843 došel k rozhodnutí, že se stane knězem, mj. aby měl na milovanou hudbu více času. Seznámil se s Františkem Sušilem, zaníceným sběratelem lidových písní, což ovlivnilo jeho pozdější tvorbu. Právě v revolučním roce 1848 byl vysvěcen na kněze a usadil se na brněnské faře. Nejprve jen harmonizoval Sušilovy zápisy, později začal sám komponovat v duchu moravských národních písní. Tak vznikla jeho díla pro pěvecký sbor Utonulá, Dar za lásku, Dívče a mnohé další. Byl to skutečný mezník v českém individuálním cítění vokální tvorby, nad níž užasl i Bedřich Smetana (Utonulá byla za osobního řízení Křížkovského provedena na koncertě v Praze roku 1861) a která je dosud živě provozována. Podobně skladatel zazářil kostelními písněmi a kantátou k Velehradským slavnostem v roce 1863, složeným na počest milenia příchodu Cyrila-Konstantina a Metoděje na Moravu. Spolu s náboženským obsahem se v nich projevilo i nadšení vlastenecké. Jejich provedení, které přednesl sbor 940 pěvců, uchvátilo na 20 000 shromážděných posluchačů - nechyběl ani F. Palacký - a autor sklidil bouřlivé ovace.

Křížkovský však měl také veliký dar pedagogický a organizační. S vděčností na něj vzpomínal i jeho nejslavnější žák L. Janáček. Spoluzakládal brněnský Männergesangverein, hlavní zásluhu měl o Brněnskou besedu, jejímž byl ředitelem, a hrával na violu ve smyčcovém kvartetu. Když ho Prozatímní divadlo v Praze vyzvalo k napsání opery, míra trpělivosti jeho proněmecky smýšlejících nadřízených přetekla. Brněnský biskup, hrabě Schaffgotsche, rázně zasáhl a Křížkovskému jeho činnost s výjimkou komponování církevních skladeb zakázal. Skladatel se podřídil. Napsal Rekviem, dvojí Te Deum a roku 1872 byl jmenován ředitelem kůru moravského metropolitního chrámu v Olomouci. Roku 1880, po založení pěveckého spolku Žerotín, se však opět přiblížil světskému a národnímu živlu, zároveň však choroby jeho aktivitu už značně omezovaly. O tři roky později ochrnul na půl těla a vrátil se do brněnského kláštera. Velkou útěchu mu přinášelo, když sledoval, jak po celé Moravě i Čechách vznikají pěvecké sbory, z nichž mnohé nesly jeho jméno. Stejně jako právě znovuotevírané Národní divadlo byly důkazem muzikálnosti i kulturního vzestupu českého národa.
(pp)
Racek J.: Pavel Křížkovský. Prameny, literatura a ikonografie, Olomouc 1946

KUBATA Jakub (+ 1581) - český sedlák

Známé rčení "Kubata dal hlavu za Blata" vzniklo v lidovém podání mylným spojením dvou událostí probíhajících v různé době.

K popravě zbudovského sedláka Kubaty došlo za sporu poddaných na hlubockém panství s jeho majitelem panem Adamem z Hradce v druhé polovině 16. století. Spor byl o správu sirotčích peněz, jichž podle poddaných zneužil pan Adam ve svůj prospěch. Poddaní se bouřili a podávali stížnosti až k císaři Rudolfu II. Konflikt skončil odepřením poslušnosti poddaných a jejich porážkou. Adam z Hradce pak dal několik účastníků - mezi nimi i Kubatu - v roce 1581 popravit.

Po téměř dvou stech letech, v polovině 18. století, došlo na Blatech opět k velkým sporům s vrchností, tentokrát o práva poddaných na užívání pastvin.

V lidovém podání došlo později k promítnutí těchto sporů o pastviny na Blatech do bouří z osmdesátých let 16. století, kdy byl Kubata popraven. A tak z Kubaty udělala lidová tradice zbudovského rychtáře, který "dal hlavu za Blata". Jinak o Kubatovi není nic známo. Není dokonce ani jisté, že se jmenoval Jakub.
(jk)

KUBELÍK Jan (* 5. 7. 1880 Praha-Michle, + 5. 12. 1940 Praha) - český houslový virtuos

Patřil k rodu tzv. zázračných dětí. Už ve dvanácti letech vstoupil na pražskou konzervatoř, aby tu pod vedením vynikajícího pedagoga profesora O. Ševčíka získal brilantní techniku houslové hry. V 18 letech mu už připravovaly nadšené ovace plné sály Vídně, Budapešti a jiných evropských metropolí.

Kubelík za 50 let své výlučně sólistické činnosti uspořádal na šest tisíc koncertů ve více než 50 zemích. Jako jeden z mála umělců zvládl i velice obtížné skladby Paganiniho a oslňoval virtuositou i skvělou smyčcovou technikou. Celý svůj široký repertoár ovládal zpaměti a byl považován za světově nejlepšího houslového virtuosa své doby. Sám také skládal i upravoval skladby pro housle.

Celý život neúnavně propagoval českou hudbu a pomáhal českým umělcům - nejen vahou své autority, ale značné příjmy mu dovolovaly poskytovat i finanční podporu dokonce takovým tělesům, jakým byla Česká filharmonie.

Svým postojem i vynikajícím mistrovstvím stal se Kubelík vzorem dalším generacím českých hudebních umělců. 11. května 1940 měl koncert v sále sokolovny v Neveklově, v milovaném kraji svých předků. Ten, který procestoval největší a nejslavnější sály celého světa, nevěděl, že je toto jeho veřejné vystoupení už poslední. Pohřben je na vyšehradském Slavíně. V rodinné tradici pokračoval i slavný dirigent a skladatel - první syn Jana, který se narodil po šesti dcerách - Rafael Kubelík.
(pa)
Doležil H.: Mistr houslí Jan Kubelík, Praha 1941; Jandík S.: Čaroděj houslí, Praha 1949

KUBIŠTA Bohumil (* 21. 8. 1884 Vlčkovice u Hradce Králové, + 27. 11. 1918 Praha) - český malíř, grafik a teoretik umění

Již v mládí se u tohoto nemanželského syna ze statku projevovalo kreslířské, ale také exaktně matematické nadání. Roku 1903 byl přijat na Uměleckoprůmyslovou školu v Praze, ale zásluhou svých jasně formulovaných názorů se brzy dostal do konfliktu s ředitelem školy. Roku 1904 proto přešel na Akademii výtvarných umění k profesorovi Vlaho Bukovaci, kde se však rovněž nevyhnul rozporům. Nespokojen s akademickou výukou (jeho názory dále upevnila i pražská výstava Edvarda Muncha roku 1905), odešel z Akademie a po roční vojenské službě se vydal studovat do Florencie (krátce navštěvoval Reale instituto della belle arti). Poprvé vystavoval s Osmou roku 1907 a 1908, v roce 1909 odjel do Paříže, kde s přestávkou vytrval i další léto. Existenční potíže jej donutily opět nastoupit vojenskou službu roku 1913, byl důstojníkem rakouského dělostřelectva v Pulje a zemřel krátce po válce v důsledku epidemie španělské chřipky.

V raných pracích Kubištu inspiroval postimpresionismus Alfreda Sisleye (Pískařské lodě, 1905-06; Na návsi) a Vincenta van Gogha (Stromy v létě, Slunečnice, oboje 1907). Vliv Muncha se projevil zvýšenou expresivitou (Továrna, 1908; Lom), dílo Paula Cézanna jej podnítilo k valérové malbě (Podobizna se zeleným pozadím, 1908; Periferie). Cézannovo poučení se vystupňovalo za pařížského pobytu (Zátiší s lampou, 1909; Kavárna, Koncert, 1910), kde také napsal proslulou cézannovskou studii pro Šaldovu Novinu. Její matematické rozvržení do vět a odstavců na základě čísla 129, rozdělenou zlatým řezem, ukázalo také směr jeho další tvorby, založené na racionálním propočtu. Kolem roku 1910 poznal principy kubismu z okruhu George Braquea, jehož racionální postup vyhovoval Kubištově talentu. První kubistický pokus je datován 18. březnem 1910, tehdy vznikla podobizna, doplněná autoportrétem Kuřák; je to také vůbec první kubistický projev v našem výtvarném umění. Následovaly další kubistické obrazy (Kuchyňské zátiší s homolí cukru, Zátiší s košíkem, Zátiší s nálevkou, vše 1910). Po epizodickém návratu ke dřívějšímu pojetí malby (Jaro, Paridův soud, Koupání mužů, 1911) pokračoval v kubistickém experimentu (Portrét J. Zrzavého, 1911; Lom, 1911; Sv. Šebestián, 1911-12; Epileptická žena, Oběšený, 1912). Seznámil se také s italským futurismem (Vlak v horách), ale během vojenské služby jeho umělecké aktivity poněkud poklesly. Slunné Jaderské moře způsobilo zjasnění barev a umělec se tak načas přiblížil fauvismu (Moře, 1913). Válečné události však přivodily Kubištův návrat k dřívějšímu, přísně analytickému stylu (Nálet na Pulji, 1915; Důstojnické zátiší, 1916).

Dílo Bohumila Kubišty, jednoho z našich nejnadanějších umělců, který předčasně zesnul ve věku 34 let, kdy kariéra mnoha malířů teprve začíná, výrazně ovlivnilo mladou generaci meziválečného období.
(jv)
Teige K.: Život a osobnost B. Kubišty ve vzpomínkách současníků, Praha 1949; Nešlehová M.: Bohumil Kubišta, Praha 1984; Padrta J.: Osma a skupina výtvarných umělců, 1907-1917. Teorie, kritika, polemika, Praha 1992

KUKUČÍN Martin (* 17. 5. 1860 Jasenová, + 21. 5. 1928 asi Lipik v Jugoslávii) - slovenský prozaik, publicista, dramatik a překladatel

Kukučín, vlastním jménem Matej Bencúr, patří k nejvýznamnějším slovenským realistickým spisovatelům. Prožil neklidný život, když téměř neustále měnil místo svého pobytu. Po absolvování učitelského ústavu se stal učitelem v rodné Jasenové a začal publikovat první povídky. Roku 1884 však odešel do Prahy studovat medicínu. Aktivně se přitom účastnil života slovenského vysokoškolského spolku Detvan. Po absolutoriu se stal jeho prvním působištěm ostrov Drač v Dalmácii, tehdy součást Rakouska-Uherska. Odtud se vydal do Jižní Ameriky, kde se nakonec usadil mezi chorvatskými vystěhovalci v Punte Arenas. Na Slovensko se vrátil krátce roku 1922, ale brzy odešel znovu do Jugoslávie. Roku 1925 podnikl ještě roční cestu do Jižní Ameriky a teprve pak se usadil v lázeňském městečku Lipik, kde po třech letech zemřel. Kukučínova tvorba je bohatá a velmi rozmanitá: psal četné povídky a črty z venkova, črty cestopisné, založil tradici slovenského venkovského románu, psal romány sociální (Mať volá) i historické a divadelní hry. Obohatil slovenskou literaturu jak po stránce žánrové, tak i kompoziční a stylistické. Nejvýznamnějším dílem je román Dom v stráni. Kukučín také první postavil do středu zájmu lidového hrdinu, stojícího dosud na okraji literatury.
(fh)
Noge Július: Martin Kukučín, tradicionalista a novátor, Bratislava 1962

KUNHUTA (* kolem 1245, + 9. 9. 1285) - česká královna

Krásnou a mladičkou Kunhutu, dceru mačevského bána a Anny, dcery uherského krále Bély IV., si vzal Přemysl II. Otakar v prosinci 1261 po rozvodu s Markétou Babenberskou. Porodila mu tři děti: dcery Kunhutu a Anežku a pozdějšího krále Václava II.

Po smrti Přemysla II. na Moravském poli 1278 jí připadlo knížectví opavské, Ota Braniborský byl jmenován poručníkem Václava a správcem Čech, Rudolf získal na 5 let Moravu a zároveň byly obnoveny dřívější dohody o zasnoubení maličkého Václava s Rudolfovou dcerou Jitkou. V létě 1279 Kunhutu s Václavem věznil Ota Braniborský půl roku na Bezdězu, ale královně se podařilo uprchnout, když jela do Znojma převzít Přemyslovo tělo. Uchýlila se do Opavy, kde se kolem ní shromažďovali páni nespokojení s braniborskou vládou. Mezi nimi i Záviš z Falkenštejna, starý odbojník proti Přemyslovi. Nenávist, kterou královna-vdova cítila k muži, jenž více než kdo jiný přispěl k pádu Přemysla, se rychle změnila v náhle vzplanuvší lásku, vedoucí nakonec k jejich tajnému sňatku. Poměr se však nedal dlouho utajit, protože se jim narodil syn Jan.

Po návratu Václava II. do Čech v roce 1283 se Kunhuta odebrala do Prahy, a protože mladičký král matku miloval, stal se Záviš brzy jeho prvním a nejpřednějším rádcem, a tím i nejmocnějším mužem v zemi. V červnu 1284 konečně Kunhuta se Závišem veřejně slavili svůj sňatek, ale jejich štěstí netrvalo dlouho, protože královna už následujícího roku zemřela.
(jb)
Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986

KUNHUTA (* 1265, + 27. 11. 1321 Praha) - česká princezna a abatyše

Prvorozená a "spanilomyslná" dcera Přemysla II. Otakara a jeho druhé manželky Kunhuty, vnučky uherského krále Bély, prožila pohnutý život. Již jako dítě byla dvakrát zasnoubena, ale nakonec odešla 1277 do kláštera na Františku, kde strávila mládí v péči své velké příbuzné sv. Anežky. Sem, do bezpečí klášterních zdí, se načas uchýlila i její matka královna-vdova Kunhuta, když se jí podařilo uprchnout z vězení na Bezdězi.

Politické důvody, tehdy tak obvyklé, přivedly Kunhutu na naléhání jejího bratra krále Václava II. ke sňatku s mazovským vévodou Boleslavem, ale manželství po 10 letech zle ztroskotalo. Kunhuta se vrátila do Čech a stala se abatyší u sv. Jiří na Hradě pražském. Tady zakládá slavnou tradici iluminovaného knižního umění a nechává vytvořit proslulý Pasionál abatyše Kunhuty, jehož autorem byl kanovník Beneš a malbami ho vyzdobil dominikánský mnich Kolda. Stává se však zároveň oporou, rádkyní a útočištěm tehdy desetileté neteře Elišky Přemyslovny, které nahrazovala zemřelou matku.
(pa)
Pasionál Přemyslovny Kunhuty (editovali E. Urbánková, K. Stejskal), Praha 1975; Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců, Praha 1986

KUPECKÝ Jan (* 1667 asi Praha, + 16. 7. 1740 Norimberk) - český malíř

Kupecký pocházel z prosté rodiny tkalce, který pro víru musel opustit Čechy a uchýlil se do Pezinku na Slovensko. Už jako patnáctiletý se odešel učit k nevýznamnému malíři nejprve na Moravu a později do Vídně. Po třech letech se vydal do Itálie. Prošel Benátky, severoitalská umělecká centra, až zakotvil v Římě. Tady se začal zabývat především portrétní malbou a díky neobyčejnému úsilí nalezl vlastní uměleckou cestu. Po dvacetiletém italském pobytu se umělec roku 1707 usadil ve Vídni. Tehdy také navázal užší styk s českým prostředím. Roku 1712 portrétoval v Karlových Varech ruského cara Petra Velikého. O čtyři roky později se v Praze setkal s P. Brandlem a od té doby oba velcí mistři na sebe hluboce působili. K nejkrásnějším obrazům vídeňského období patří Podobizna umělcovy rodiny a několik autoportrétů.

Obavy o víru vyhnaly roku 1723 Kupeckého i z Vídně. Útočiště nalezl v Norimberku, kde strávil posledních 17 let svého života. Pod vlivem nizozemské malby vznikají skvělá díla, zejména opět vynikající autoportréty.

Třebaže byl Kupecký věčným exulantem, svým výtvarným cítěním zůstal blízký českému baroknímu umění. Značný vliv Kupeckého obrazů, jak jej můžeme sledovat v portrétní malbě 18. století, výrazně dokumentuje jeho význam ve středoevropském malířství.
(pa)
Šafařík E.: Joannes Kupecky, 1667-1740, Praha 1928; Neumann J.: Český barok, Praha 1974

KUTHEN ze ŠPRINSBERKU Martin, Cuthenus Martin (* asi 1510 Kutná Hora, + 29. 3. 1564 Praha) - český humanista, epigramatik a básník

Bohatý pražský měšťan (od 1537), typický vzdělanec své doby, se proslavil především svým zájmem o historii Českého království.

Po studiích na universitě v Praze se stal bakalářem a získal měšťanské právo na Starém Městě pražském. Stýkal se s katolickými humanisty blízkými habsburskému dvoru, přestože byl sám kališník. Zásluhou Jana Hodějovského z Hodějova pak na něm spočinula přízeň Habsburků a od císaře Ferdinanda I. obdržel šlechtický přídomek ze Šprinsberku a s tím spojené hmotné statky. Z Hodějovského družiny měl nejblíže k M. Kolínovi z Chotěřiny, s nímž také ostře útočil na poměry na pražské universitě.

Jako vychovatel v rodině českého šlechtice Zdeňka Lva z Rožmitálu procestoval Kuthen řadu cizích zemí jižní a západní Evropy, při nichž se upevnilo jeho humanistické smýšlení a sebevědomí měšťana. Jeho zájem se však obracel vždy k domácímu prostředí.

Psal epigramy (například na náhrobku Z. Lva z Rožmitálu) a oslavné básně historického obsahu, převážně latinsky, ale i česky: Catalogum ducum regumque Bohemorum (Katalog českých knížat a králů, 1540), Brevis et succincta descriptio ... imperatoris Ferdinandi Primi ... in metropolim Boiemiae Pragam adventantis (Stručný popis slavnosti při příjezdu císaře Ferdinanda I. do hlavního města Čech Prahy, 1558). Nejvýznamnější je však jeho česky psaná Kronika o založení země české a obyvatelích jejích (1539), v níž předstihl V. Hájka z Libočan, který svoji kroniku dokončil o dva roky později. Kuthenova kronika se ve své době, ale i po autorově smrti těšila velké oblibě čtenářů, především z řad měšťanstva. Kuthen neměl specializované historické vzdělání a ve své knize čerpal především z Přibíka Pulkavy, Dalimila, Bartoše a Starých letopisů českých, ale i soudobých spisů zahraničních humanistů. Vyhýbal se velmi opatrně hodnocení náboženských problémů své doby. Jako první však ve své knize uvedl, že Slované nebyli prvními obyvateli českých zemí. Převratný byl také Kuthenův závěr, že stav měšťanský je starší než šlechta. Ještě populárnější než kronika však byly Kuthenovy kalendáře, na něž získal díky přízni císařského dvora roku 1541 privilegium. Vzdor vší této aktivitě se nakonec živil jako obchodník s plátnem.
(fh, jv)
Businská H.-Martínek A.: Renesanční poesie, Praha 1975; Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I., Praha 1973

KVAPIL Jaroslav (* 25. 9. 1868 Chudenice, + 10. 1. 1950 Praha) - český básník a divadelník

Kvapil začal původně podle otcova vzoru studovat lékařství, brzy však přešel na filosofii. Už od roku 1888 publikoval ve Světozoru první básně. O tři roky později se stal literárním a divadelním referentem Hlasu národa, odtud odešel do Národních listů a redigoval i časopis Zlatá Praha. Za ženu si vzal Hanu Kubešovou, jednu z největších českých hereček, a pozvolna svůj život pevně svázal s osudy českého divadla.

Roku 1900 se stal v Národním divadle dramaturgem, o šest let později vrchním režisérem a roku 1912 šéfem činohry. Vyrostla v něm snad největší dramaturgická i režisérská osobnost v historii našeho divadla. K třístému výročí smrti W. Shakespeara inscenoval v Národním divadle monumentální cyklus jeho her, jako režisér uvedl na scénu nejnáročnější díla světového repertoáru.

Z jeho vlastního dramatického díla byla nejúspěšnější Princezna Pampeliška a ovšem libreto k Dvořákově Rusalce.

Po smrti své ženy se Kvapil-básník odmlčel. V letech 1. světové války byl duší odboje českých umělců proti Rakousku. Z jeho podnětu vznikl roku 1917 Manifest českých spisovatelů, volající po národní samostatnosti. Po vzniku republiky krátce pracoval na ministerstvu, ale záhy se vrátil k milovanému divadlu, tentokrát jako šéf činohry Vinohradského divadla.
(pa)
Borecký J.: Jaroslav Kvapil, Praha 1918; Dějiny českého divadla III, Činohra 1848 až 1918, Praha 1977

KVAPILOVÁ Hana (* 28. 11. 1866 Praha, + 8. 4. 1907 tamtéž) - česká herečka

Mladá měšťanská dcerka Hana Kubešová se připravovala k učitelské dráze a přitom nadšeně ochotničila v Malostranské besedě a jiných spolcích. Divadlo se jí nakonec stalo osudem. Profesionálně začala hrát u P. Švandy ze Semčic, už tady jako partnerka E. Vojana, s nímž pak po léta sdílela podobné umělecké osudy. Roku 1888 byla angažována do Národního divadla, ale čekaly ji jen malé role. Za Šubrtovy éry byla podceňována stejně jako Vojan, ten dokonce jen díky úspěchu v roli Francka v Maryši unikl propuštění. Roku 1894 získala Kubešová životního druha v básníku Jaroslavu Kvapilovi a s ním i jméno, které tak proslavila.

Než však dobyla plného úspěchu, ještě ji roku 1897 čekala těžká roztržka se správou Národního divadla. Teprve po přelomu století za nové správy triumfuje jako jediná umělecky rovnocenná partnerka Eduarda Vojana.

Sláva i štěstí trvá jen krátce. Jednu z největších českých hereček odvážejí v kostýmu Blaženy z Tvrdohlavé ženy do krematoria v Saské Kamenici. Zanechala za sebou nevelké literární dílo, s láskou uspořádané jejím mužem, a především vzpomínky v srdcích všech, kteří mohli vidět její umění.
(pa)
Čtení o Národním divadle, Praha 1983; Dějiny českého divadla III, Činohra 1848 až 1918, Praha 1977

KVÍČALA Jan (* 6. 5. 1834 Mnichovo Hradiště, + 10. 6. 1908 Potštejn) - český klasický filolog, překladatel, pedagog a politik

Jan Kvíčala, spoluzakladatel moderní české filologie, patřil do tábora největších českých vzdělanců a intelektuálů budujících základy české vědy ve druhé polovině 19. století a bojujících zároveň za českou národní samostatnost.

Po absolvování gymnázia v Litoměřicích vystudoval na pražské universitě (1852-55) klasickou filologii. Zde byl silně ovlivněn filologickými přednáškami Jiřího Curtiuse. Poté pobýval 1856-57 v Bonnu a po návratu krátce učil na svém mateřském gymnáziu.

Již v roce 1859 se habilitoval na docenta klasické filologie a byla mu pak svěřena správa filologického prosemináře. Roku 1867 se stal prvním řádným profesorem klasické filologie na universitě v Praze, kde byl v roce 1878 zvolen i děkanem.

Obhajoba českých národních zájmů ho přivedla i na pole politické, kde se ztotožnil s názory staročechů. V roce 1880 byl zvolen poslancem říšské rady. Tady se angažoval především v boji za rozdělení pražské university na českou a německou část. Po vzniku české university (1882) měl pak velké zásluhy o obsazení některých universitních stolic předními českými odborníky a roku 1887 se zde stal i děkanem. V roce 1883 se vzdal svého poslaneckého mandátu v říšské radě, aby mohl vykonávat úřad poslance na sněmu Království českého.

Kvíčalovým hlavním polem působnosti pak byly především změny a reorganisace českého školství, kde navrhl řadu reforem (například 1894 úprava platů učitelů). Za své zásluhy o rozvoj školství byl jmenován čestným občanem řady měst a obcí. Již v roce 1871 se stal řádným členem Královské české společnosti nauk, v době vzniku české Akademie jejím řádným členem a v letech 1890-93 i jejím prezidentem.

Velké zásluhy si získal i jako spoluzakladatel časopisu Listy filologické a paedagogické, které redigoval společně s L. Niederlem, J. Gebauerem a Janem Slavíkem. Překládal antickou literaturu (Hérodotos, Sallustius), byl autorem řady kritických studií o Platónovi, Homérovi, Hésiodovi atd., napsal ohromující množství článků o řecké a latinské syntaxi, kritiky rozborů a překladů a řadu recenzí.
(jv)


Zpět na abecední vyhledávání