KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

Hermenegild Jireček, bratr neméně významného historika Josefa Jirečka, vzděláním právník, působil téměř 40 let ve Vídni na ministerstvu kultu a vyučování. Při svých právnických studiích se zaměřil na dějiny staročeského slovanského i německého práva, ovšem vycházel z chybného, značně romantického, ve své době však lákavého předpokladu, že v právních rozdílnostech slovanských a německých se nejlépe odráží národní osobitost a národní duše. Svými politickými názory setrvával v kruhu politicky konzervativních staročechů.

Od počátku své vědecké činnosti všemi svými články a knihami směřoval k rozsáhlé syntetické práci věnované domácímu českému právu od počátku jeho vzniku až po dobu Karla IV. Slovanské právo v Čechách a na Moravě (I. 1863, II. 1864, III. 1872). Základem jeho práce byla dokonalá znalost věci a všestranné zkoumání pramenných materiálů. V roce 1867 přistoupil dílem sám a dílem s pomocí svého bratra Josefa k vydávání sbírky českých právních památek Codex juris bohemici (z plánovaných dvaceti dílu jich bylo vydáno pouze 12), k počinu, který neměl do té doby u nás obdoby. Druhou jeho ediční prací se stal Korunní archiv český (1896), v němž nashromáždil právní dokumenty i z doby pozdější. Jirečkova práce byla s kladnou odezvou přijata nejen v celém slovanském světě, ale i částí německých historiků. Intriky a také silná kritika německých nacionalisticky smýšlejících právníků a právních historiků v Praze zmařily jeho jmenování profesorem rakouských právních dějin na pražské universitě. Jinak se mu však dostalo oficiální poct i od vídeňského dvora, a to včetně povýšení do šlechtického stavu.
(jv)

JIREČEK Konstantin (Josef) (* 24. 6. 1854 Vídeň, + 10. 1. 1918 tamtéž) - český politik, diplomat a historik, zakladatel české balkanologie a byzantologie

Konstantin Jireček byl vnukem P. J. Šafaříka, na jehož práci mezi Jihoslovany i částečně navázal, a synem významného literárního historika Josefa Jirečka a Boženy, dcery Šafaříkovy.

Dětství a mládí prožil ve Vídni, ale universitu vystudoval v Praze. Vliv vídeňského prostředí i posléze jeho životní pouť způsobily, že napsal většinu svých prací německy.

Po změnách na Balkáně pomáhal spolu s jinými Čechy budovat administrativu, školství a hospodářství nově vytvořeného bulharského státu, s nímž pak dlouhodobě spojil svůj osud. V roce 1879 vstoupil do jeho vládních služeb a stal se i ministrem školství, při jehož organizování si získal velké zásluhy. Během pobytu na Balkáně se věnoval vedle politické činnosti balkanologickým a byzantinologickým bádáním, která pak zúročil v řadě studií i v rozsáhlých monografiích. V letech 1884-93 působil jako řádný profesor na universitě v Praze a roku 1893 byl jmenován profesorem slovanské filologie a slovanských starožitností na vídeňské universitě, kde působil až do své smrti.

Jeho velmi rozsáhlé a v mnoha směrech doslova průkopnické vědecké dílo bylo téměř celé spojeno s dějinami balkánských národů (především Bulharů a dalších Jihoslovanů, hlavně pak Srbů) a států a po dlouhou dobu zůstávalo stěžejním pro poznání této oblasti. Svou rozsáhlostí a záběrem připomínají jeho práce starší univerzálně historické dějepisectví. První monografií věnovanou Bulharsku byly Dějiny bulharského národa (1876), nejdůležitější pak encyklopedická příručka Das Fürstentum Bulgarien, seine Bodengestaltung, Natur, Bevölkerung, wirtschaftliche Zustande, geistige Cultur, Staatverfassung, Staatsverwaltung und neueste Geschichte (1891). Jihoslovanům pak věnoval řadu studií, zvláště zaměřených na dějiny Dubrovníka (například Poselství republiky Dubrovnické k císařovně Kateřině v roce 1771, 1893). Jeho vrcholná díla byla věnována dějinám Srbů (Staat und Gesellschaft im mittelalterlichen Serbien, 1916, Geschichte der Serben, 1911-18, nedokončeno).
(jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví, II., Praha 1977

JÍROVEC Vojtěch Matyáš (* 20. 2. 1763 České Budějovice, + 19. 3. 1850 Vídeň) - český skladatel

Vojtěch Jírovec měl hudbu, jak se říká, v genech, jeho otec byl ředitelem kůru. Komponoval od útlého věku, hrál na několik nástrojů. Německy se naučil u svého bratra v nedalekém Gmündu, v Praze studoval filosofii a práva. Nakonec došly prostředky, a tak hrál v domácí kapele hraběte Františka z Fünfkirchenu v Chlumci u Českých Budějovic a začal skládat symfonie. Hudebně se dál vzdělával v Brně a pak s hraběcím doporučením odejel do Vídně, kde se zdokonaloval mj. u Josefa Haydna i Mozarta, který dokonce roku 1785 provedl na koncertě jednu z Jírovcových symfonií. V nové službě, tentokrát u knížete Ruspoliho, procestoval celou Itálii. Pobyt znovu využil k prohloubení hudebního vzdělání, ale stihl ještě dělat průvodce po Římě samotnému Goethovi. Poté žil dva roky v Neapoli, odkud zamířil do Paříže. Po vypuknutí revoluce 1789 však uprchl do Londýna, kde zůstal tři roky a znovu se stýkal s Haydnem. Nyní to však byl už populární Jírovec, kdo stárnoucího kolegu uváděl do šlechtické společnosti. Jazykové znalosti (čeština, němčina, italština, francouzština, angličtina a latina) mu umožňovaly vykonávat i diplomatické služby pro různé aristokraty. Po návratu z Anglie do Prahy brzy opět zamířil do Vídně. Vedle diplomacie se věnoval znovu komponování (kvarteta, sonáty) a od roku 1804, kdy se stal kapelníkem dvorních divadel, se už hudbě věnoval výlučně. Mezi jeho povinnosti totiž mj. patřilo napsat 1 operu a 1 balet ročně. Jírovec své závazky plnil celkem 23 let až do roku 1827, kdy odešel do výslužby. Zanechal po sobě 60 symfonií, 26 oper (nejznámější je Oční lékař, roku 1941 byla provedena i česky), 40 baletů, melodramata, 40 klavírních sonát, 60 kvartetů, 20 mší a různé písně. V roce 1846 se ještě stýkal v Karlových Varech s Chopinem. V tu dobu už sepisoval své paměti, které vyšly ve Vídni v revolučním roce 1848, dva roky před jeho smrtí. Do češtiny byly přeloženy pod názvem Vlastní životopis v roce 1940,

Jírovcovy skladby jsou napsány v haydnovsko-mozartovském duchu a byly známy ve všech hudebních centrech Evropy. V době rozvíjejícího se génia Beethovena zněly konzervativně a jejich autor byl nazýván "božským šosákem". Sám se skromně nazýval poctivým řemeslníkem a vystihl přesně i své dílo: "... byl jsem jen talent, který může mluvit o štěstí, dobyl-li si přítomnost; jen génius žije dál za hrob."
(pp)
Poštolka M.: J. Haydn a naše hudba 18. století, Sborník hudebních věd, Praha 1961

JIŘÍ z PODĚBRAD (* 23. 4. 1420 Poděbrady, + 22. 3. 1471) - český král

Jiří z Poděbrad bývá často označován jako husitský král. Je to především zásluhou díla A. Jiráska, ale rozhodně to není představa přesná. Jiří nereprezentuje vlastní husitské hnutí, ale to, co řadu let po bitvě u Lipan bylo jeho nejvýraznějším výdobytkem, totiž přijímání pod obojí - kališnictví - které král považoval spíše za záležitost politickou než náboženskou (v náboženských problémech své doby se příliš nevyznal).

Jiří - obratný diplomat a politik, ale také člověk bez zbytečných ohledů - pocházel z rodu pánů z Kunštátu. Jeho příbuzní se přidali k Janu Žižkovi a vynikli v husitských válkách. Jiříkův otec Viktorin Boček z Kunštátu se hlásil k sirotkům, zemřel však už roku 1427. Nově nabytý majetek umožnil pánům z Kunštátu získat nebývalou politickou moc, jaké dosáhlo vedle panovníka jen několik nejvýznamnějších šlechtických rodů. Na vzestup jejich politického vlivu ukazuje skutečnost, že Jiří mohl sáhnout i po královské koruně. To byl případ v českých dějinách naprosto ojedinělý. Nikdy předtím ani potom neseděl na českém trůnu panovník, který by pocházel z domácí šlechty. Jiříkova cesta ke královskému titulu však nebyla jednoduchá a fakt, že byl jen jedním z českých pánů, který se dokázal povýšit nad sobě rovné, mu situaci značně komplikoval.

Politicky začal mladý dědic kunštátského majetku vystupovat v roce 1437, kdy se stal plnoletým a mohl se ujmout svých statků. Ovšem už předtím se účastnil bitvy u Lipan na straně panské jednoty. Když po smrti císaře Zikmunda zůstaly české země bez panovníka, staly se kolbištěm, na němž se svářili katolíci s kališníky i šlechta s městy. Protože anarchií byly postupně poškozovány všechny složky obyvatelstva, začala si šlechta a královská města vytvářet seskupení na ochranu pořádku, tzv. landfrídy v čele s hejtmany, které se sdružovaly na úrovni jednotlivých krajů a představovaly orgány místní správy. Roku 1440 se do čela spojených východočeských landfrídů, v nichž získali převahu kališníci, dostal Hynek Ptáček z Pirkštejna. Jiří, jeho přívrženec i osobní přítel, byl zvolen za hejtmana boleslavského kraje. Po Hynkově smrti v roce 1444 zaujal jeho místo, neboť přes svůj věk byl schopný a zkušený ve věcech válečnických i diplomatických.

S tímto úspěchem se však nespokojil. Roku 1448 dobyl Prahu, ovládanou katolickými pány, a uvedl sem kališnického arcibiskupa Rokycanu. Jeho cílem bylo obnovit politickou jednotu země a dát jí opět krále. Podporu ve svém úsilí nacházel u nižší kališnické šlechty a měst z východních Čech, které měly zájem na překonání bezvládí a vytvořily protiváhu ke Strakonické jednotě, svazu katolické šlechty z jižních a západních Čech. Jiřímu se podařilo dosáhnout kompromisu mezi oběma svazy (nejvyšším purkrabím jmenoval např. jednoho z nejvýznamnějších katolických pánů Zdeňka ze Šternberka, bratra své první ženy Kunhuty, ale dobyl také Tábor, aby zničil středisko radikálního, tedy odstředivého směru kališnictví). Roku 1452 byl vybrán sněmem za zemského správce. Tuto funkci vykonával i poté, co byl za krále přijat nezletilý Ladislav Pohrobek. S mladým králem nevycházel Jiří příliš přátelsky, neboť více než jeho radám popřával Ladislav sluchu pomluvám nepřátel. Přesto během pěti let trvajícího správcovství se Jiřímu podařilo stabilizovat poměry uvnitř země a upevnit mezinárodní postavení českého státu. Přirozeným důsledkem jeho úspěchů byla pak volba českým králem, ke které došlo v březnu 1458 po předčasné smrti Ladislava.

S Jiříkovým zvolením souhlasilo i katolické panstvo, neboť se domnívalo, že bude mít povolného panovníka. Novopečený král se musel v předvečer korunovace tajně zavázat papežským legátům, že zachová poslušnost kurii a bude pronásledovat kacíře, aby obnovil jednotu víry. Tento slib byl nezbytný, pokud chtěl být legálně korunován. Aby mu dostál, vystoupil roku 1461 proti ustavující se jednotě bratrské, ale vážnější zásahy proti kališníkům podniknout nehodlal. Jinak si vykládal Jiříkovu přísahu papež. Autoritativní Pius II. vyžadoval, aby český král přestoupil na katolickou víru a kališnictví zlikvidoval. Jiří naopak usiloval o uznání kalicha.

Od samého počátku král tušil, že jednou dojde k jeho střetu s kurií, a snažil se proto předejít případné izolaci kališnických Čech v katolické Evropě a zajistit si spojence. Jeho diplomatická aktivita vyvrcholila po roce 1462, kdy Pius II. zrušil basilejská kompaktáta, která povolovala Čechům přijímat z kalicha. Po panovnických dvorech v západní Evropě se rozjelo v letech 1462-64 poselstvo, vedené Lvem z Rožmitálu (bratrem druhé Jiříkovy ženy Johany), a nabídlo jejich vládcům plán na vytvoření mírové unie evropských států, založené na zásadách rovnoprávnosti členů, jejímž cílem by bylo řešení vzájemných sporů bez použití násilí. Je nasnadě, že šlo především o zabezpečení Českého království před papežem, i když byla zdůrazňována společná obrana proti turecké expanzi. Tento projekt však přesto předstihl v mnoha ohledech svou dobu. To byl jeden z důvodů, proč zůstal bez žádoucí odezvy. Poselstvo bylo všude vlídně přijato, jak vylíčil jeho účastník Václav Šašek z Bířkova, a poté propuštěno na další cestu, aniž by získalo konkrétní odpověď na předložený návrh.

Jak se prohlubovalo nepřátelství mezi českým králem a kurií, začala narůstat také vnitřní opozice. Katolické panstvo se roku 1465 spojilo pod vedením Zdeňka ze Šternberka do Zelenohorské jednoty, jíž se dostalo požehnání od nového papeže Pavla II., a zahájilo spolu s katolickými městy proti králi odboj. A když papež prohlásil roku 1466 Jiřího za kacíře, vyobcoval jej z církve a vypověděl proti němu křížové tažení, chopil se příležitosti Jiříkův bývalý zeť, uherský král Matyáš, a jako vykonavatel papežovy vůle se postavil roku 1468 do čela výpravy. V únoru 1469 však skončil po bitvě u Vilémova v králově obležení a při jednáních slíbil, že od další války upustí a přičiní se o smíření Jiřího s papežem. Vzápětí po svém propuštění se však nechal zvolit katolickými pány v Olomouci za českého krále. Jiří, který pochopil, že českou korunu pro své syny neudrží, nabídl následnictví polským Jagelloncům. Měsíc po olomoucké volbě český sněm odmítl Matyáše a uznal nástupnické právo Vladislava Jagellonského, syna krále Kazimíra IV. Pustošivá válka vyčerpala obě strany a počátkem roku 1471 se objevily naděje na smír. V březnu však král Jiří nečekaně zemřel.
(dp)
Macek J.: Jiří z Poděbrad, Praha 1967; Klučina P.: České země za Jiřího z Poděbrad a Jagellovců, Praha 1994

JISKRA z BRANDÝSA Jan (+ 1469/1470) - český šlechtic, politik a vojevůdce

Po bitvě u Lipan se část husitských bojovníků, kteří se nedokázali živit jiným než vojenským řemeslem, dala v Uhrách najmout do služeb krále Zikmunda. Přestože většina z nich zůstala věrná husitským ideálům, byl mezi nimi i katolík Jan Jiskra z Brandýsa, který brzy získal věhlas schopného a úspěšného vojevůdce. Protože zároveň patřil k představitelům tzv. habsburské strany, hájící po Zikmundově smrti dědická práva jeho zetě Albrechta Habsburského a poté Ladislava Pohrobka, najala ho Alžběta Lucemburská a jmenovala jej šarišským županem a kapitánem Košic, Bardějova, Levoče a Kremnice. Jeho úkolem bylo ovládnout důležitá území horních Uher (Slovenska), a znemožnit tak kontakt Vladislava Jagellonského, nového uherského krále, kterého si prosadila polská strana, s Polskem. Po počátečních neúspěších se Janu Jiskrovi podařilo naverbovat kolem 5 000 bývalých husitů, obsadit oblasti, které měl spravovat, a dobýt další (Zvolen, Kežmarok, Spiš). V roce 1444 padl Vladislav v bitvě s Turky a uherský sněm uznal za krále pětiletého Ladislava, za jehož neplnoletosti mělo království spravovat sedm kapitánů. Pro jedno ze slovenských správních území byl vybrán Jiskra. Kolektivní správa však jen zvyšovala anarchii, proto byl roku 1447 jmenován jediný gubernátor, nejbohatší uherský magnát Jan Hunyady. Ale klid a pořádek v zemi se mu nepodařilo obnovit, protože měl proti sobě silného protivníka, diplomaticky i vojensky velmi obratného, který ho dalece převyšoval politickým rozhledem: Jana Jiskru z Brandýsa. Jejich zápas, přerušovaný dočasnými příměřími, trval pět let a odehrával se na Slovensku. Největšího vítězství dosáhl Jiskra roku 1451 ve slavné bitvě u Lučence. V roce 1453 se ujal vlády plnoletý Ladislav (V.) Pohrobek a jmenoval Hunyadiho hlavním kapitánem Uher. Pod jeho vlivem zbavil sněm Jiskru, přestože léta hájil zájmy nynějšího panovníka, všech práv i majetku a vykázal jej z Uher. Toto rozhodnutí se mu sice nepodařilo plně realizovat, ale ovlivnilo situaci v Jiskrově vojsku, v němž se už dříve projevovala snížená disciplína a demoralizace a které nyní zůstalo bez žoldu. To vedlo část vojáků k tomu, že se připojili k hnutí bratříků. Roku 1454 pozval král Jiskru nazpět, obdaroval ho, i když bývalé postavení mu už nikdy nevrátil, a pověřil bojem s bratříky. Jiskrovi se podařilo narušit jejich jednotu a získat nazpět některé své bývalé kapitány, porážkou u Trebišova pak ochromit hnutí v celém Zemplíně. Po smrti Ladislava Pohrobka v roce 1457 zůstal věrný Habsburkům a na žádost císaře Fridricha III. odjel do Polska, kde měl přesvědčit krále Kazimíra IV., aby se proti Matyáši Korvínovi pokusil získat uherskou korunu. Když Kazimír odmítl, vstoupil do jeho služeb a bojoval proti řádu německých rytířů. Po návratu z Polska v roce 1460 se Jiskra marně pokoušel o smíření s králem Matyášem. Dosáhl ho až roku 1462 prostřednictvím Fridricha III. Matyáš ho povýšil na barona a udělil mu panství v jihovýchodních Uhrách. V Korvínových službách mu však nepřálo štěstí a neměl úspěch ani ve válce proti valašskému knížeti, ani při diplomatickém poslání v Turecku. Poslední roky svého života nevykonával žádnou důležitou funkci. Jeho potomci jsou doloženi v Uhrách ještě v 17. století.
(dp)
Chaloupecký V.: Jiskra z Brandýsa: Tvůrcové dějin 2, Praha 1934; Vach M.: Jan Jiskra z Brandýsa a politický zápas Habsburků s Jagellovci o Uhry v letech 1440-42: Historické štúdie 3, Bratislava 1957

JITKA (Judita) ze SCHWEINFURTU (+ 2. 8. 1058) - česká kněžna německého původu

Jitka, dcera markraběte Jindřicha Babenberského a sestra markraběte Oty Bílého, podle souvěkých zpráv proslulá spanilostí, byla vychovávána ve schweinfurtském (svinibrodském) klášteře. Zde ji také poznal Břetislav, syn českého knížete Oldřicha, ale také prosté selky Boženy. I zamilovaný mladík pochopil, že jen stěží dosáhne svého cíle obvyklou cestou (Oldřich byl ženatý a Božena byla vdaná, když ho zplodili). Rozhodl se proto, že Jitku unese. Jeho odvážný čin se sice zdařil, ale celá družina kněžice zahynula. Břetislav pak s Jitkou odejel až na Moravu, která byla teprve nedlouho předtím znovupřipojena k českému státu, "aby nebyla dána Němcům důvodná záminka vinit Čechy jaksi z bezpráví" - jak píše Kosmas. K sňatku došlo v Olomouci roku 1029 a zdá se, že šlo o velice šťastné a harmonické manželství.

V každém případě Břetislav zabránil vymření rodu Přemyslovců na dlouhou dobu, protože Jitka ho obdarovala pěti syny: Spytihněvem (II.), Vratislavem (II.), Konrádem (I.) Brněnským, Otou Olomouckým a Jaromírem, který byl určen pro duchovní dráhu. Jitka sama přežila svého chotě o tři roky. Podle kronikáře Kosmy musela za vlády Spytihněva II. opustit - spolu se všemi Němci - Čechy, a tak se prý pomstila svému synovi a všem Čechům a na pohanu se provdala "za Petra, krále uherského. Později byla od svého syna knížete Vratislava odtamtud přenesena a pochována v Praze". Ovšem historikové dnes Kosmovo vyprávění o vyhnání Němců přesvědčivými důvody vyvracejí.
(fh)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965; Kosmova Kronika česká (K. Hrdina, M. Bláhová, Z. Fiala), Praha 1975

JOSEF I. (* 26. 7. 1678, + 17. 4. 1711) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Josef I. byl nejstarším synem císaře Leopolda I. a Eleonory Magdaleny Terezie Falcké. Vládu nastoupil po smrti svého otce 5. května 1705. Historik A. Denis o něm napsal, že byl oblíben, protože se nepodobal svému otci.

Jeho vláda však byla příliš krátká na to, aby buď naplnila, nebo vyvrátila naděje, které byly do nového panovníka vkládány. Začátky se zdály býti slibné. Josef I. nebyl tak úzkoprsý jako jeho předchůdci a byl moudřejší. U dvora omezil vliv jezuitů a obklopil se politiky, kteří podporovali rozvoj výroby a obchodu a připravovali reformy v duchu merkantilistické politiky. V zahraniční politice úspěšně pokračoval v boji o dědictví španělské i v boji s uherskými povstaleckými stavy, vedenými F. II. Rákóczim. Za mírových jednání s Uhry v roce 1711 však zemřel na neštovice. Protože neměl přímého mužského potomka (jediný syn zemřel v útlém věku; kromě něj měl dvě dcery a několik nemanželských dětí), nastoupil po jeho smrti vládu v habsburské monarchii i v říši jeho bratr Karel VI.
(jk)
Lněničková J.: České země v době baroka, Praha 1994; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel, Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

JOSEF II. (* 13. 3. 1741 Vídeň, + 20. 2. 1790 tamtéž) - římskoněmecký císař, panovník habsburské monarchie z dynastie habsbursko-lotrinské

Josef II. byl nejstarší syn Marie Terezie a Františka Lotrinského. Po smrti otce v roce 1765 se stal římskoněmeckým císařem a Marie Terezie ho jmenovala svým spoluvládcem. Po její smrti 29. listopadu 1780 se ujal vlády v monarchii.

Protože šlo o následníka trůnu, Josefova výchova i vzdělání měly poměrně vysokou úroveň. Hodně také cestoval po evropských státech i jednotlivých zemích monarchie. Stal se osvícencem, přesvědčeným o nutnosti podstatných reforem tehdejší společnosti. Radikálnost jeho názorů však vedla k rozporům mezi ním a matkou. Desetileté období Josefovy vlády pak bylo vyplněno horečnou reformní činností. Jejím mozkem i hnací silou byl sám Josef, u kterého byly vynikající schopnosti spojeny s pevnou vůlí a obrovskou pracovitostí.

Josefovým ideálem byla jednotná centralizovaná říše spravovaná všemocným státním aparátem, v jehož čele stojí panovník, který rozhoduje o všech důležitých otázkách. Pokračoval proto v již Marií Terezií započatém úsilí o centralizaci a postátnění správy monarchie. Neváhal v tomto směru provést i radikální opatření, kterými měla být státu podřízena i katolická církev. Zřízením generálních seminářů převzal stát výchovu kněží a hospodářská i politická moc církve byla podlomena zrušením všech klášterů nezabývajících se společensky prospěšnou činností.

V tolerančním patentu i v dalších Josefových reformách našly svůj výraz základní ideje osvícenství - svoboda myšlení a náboženská tolerance. Toleranční patent z 13. října 1781 vyhlásil občanskou rovnoprávnost a svobodu bohoslužeb (byť omezenou) pro stoupence obou hlavních směrů protestantismu - luterány a kalvinisty - a pro řeckokatolickou církev. V zdůvodnění patentu se mluví o "škodlivosti všeho nátlaku na svědomí". Téměř současně s tolerančním patentem byla zrušena řada starších nařízení diskriminujících Židy. Podle zásad vydaných pro cenzuru, neměly být zakazovány knihy pro kritická stanoviska namířená proti komukoliv, pokud se nejednalo o hanopisy a spisy anonymní. Vědecká díla neměla podléhat cenzuře vůbec. Uvedené reformy znamenaly v životě tehdejší společnosti převratné změny.

V duchu osvícenských názorů poskytoval Josef II. podporu rodící se průmyslové výrobě a zrušením nevolnictví patentem z 21. listopadu 1781 radikálně zasáhl do vztahu mezi vrchnostmi a poddanými. Vyvrcholením Josefovy reformní činnosti byla berní a urbariální reforma, která snižovala daně poddaným a nahrazovala robotu peněžními a naturálními dávkami. Vstoupila v platnost v listopadu 1789, s přechodnou jednoroční lhůtou, kdy poddaní měli ještě robotovat, ale za mzdu. Po Josefově smrti však byla zrušena.

Prováděné reformy se dotýkaly zájmů nejmocnějších tříd společnosti, aristokracie a církve, centralizační opatření narážela i na odpor vlasteneckých kruhů jednotlivých zemí. Odpor často vzbuzoval i způsob uskutečňování reforem, neboť Josefovi bylo cizí taktizování a postupoval přímočaře, despoticky, bez ohledu na překážky, tradice či zvyklosti. Také neúspěšná zahraniční politika Josefova, především válka s Tureckem (od 1788), jež pohlcovala dvě třetiny státních příjmů a zhoršovala hospodářskou situaci, vzbuzovala odpor proti politice panovníka. A tak ke konci vlády Josefa II. vyrostla zejména v Belgii, Uhrách a Tyrolsku silná opozice. Uherští stavové přinutili v lednu 1790 již nemocného panovníka ke zrušení všech reforem v zemi kromě tolerančního a nevolnického patentu. Zdálo se, že reformní úsilí Josefovo je v troskách. Další vývoj ukázal, že tomu tak nebylo. Rozhodnost jeho zásahů znemožnila v mnoha oblastech cestu zpět.

Josefova snaha jednotně řídit monarchii celkem přirozeně vyvolávala potřebu společného státního jazyka, kterým za daných okolností mohla být jedině němčina. Ta se proto stala vyučovacím jazykem na všech vyšších školách a její znalost byla předpokladem pro přijetí do státní služby. Tato opatření znevýhodňovala neněmecké národy monarchie a vyvolávala u českých vlastenců obavy z poněmčení národa. Hrozící germanizace však podnítila obrannou aktivitu vlastenců, kterým na druhé straně právě Josefův osvícenský režim poskytl možnost i prostředky k obraně českého jazyka a rozvíjení vlasteneckého cítění. Začaly vycházet české noviny, zrodila se česká publicistika, rozmach zaznamenalo české divadlo aj. Právem proto považují historici právě období Josefovy vlády za počátek národního obrození.

Josef II. již za svého života získal sympatie českého lidu. Vzniklo o něm mnoho legend, básní i písní a jeho jméno je dodnes nejčastějším křestním jménem u nás. Kladně ho hodnotí i soudobá historiografie, která období jeho vlády považuje za vyvrcholení tzv. osvícenského absolutismu v habsburské monarchii.

Josef II. měl své slabiny i nedostatky a jeho záměry a plány byly dalekosáhlejší než dosažené výsledky. Ale jak napsal již Denis: "Mocnář, jenž konec učinil pronásledování náboženskému a zrušil rabství, zasluhuje, aby zaujal místo v panteonu národním vedle nejlepších panovníků."
(jk)
Prášek J. V.: Panování císaře Josefa II., I.-II., Praha 1903, 1904; Kočí J.: České národní obrození, Praha 1978; Lněničková J.: České země v době osvícenství, Praha 1995; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel, Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

JOŠT MORAVSKÝ (* asi říjen 1351, + 18. 1. 1411 Brno) - markrabě moravský a braniborský, zvolený král římský z dynastie Lucemburků

Syn moravského markraběte Jana Jindřicha (mladšího bratra Karla IV.) se ujal po otcově smrti roku 1375 vlády na Moravě, ale část území připadla jeho mladšímu bratru Prokopovi. S tím žil Jošt, "muž velice zchytralý, ziskuchtivý, lakomý a zemí žádostivý", ve stálých rozbrojích. Na druhé straně měl však Jošt také pověst "nejučennějšího knížete svého věku" a velkého milovníka knih, které si prý raději vypůjčoval, než kupoval.

První příležitost k rozmnožení zemí mu poskytl bratranec Zikmund Lucemburský, když usiloval o uherskou korunu. Jošt mu půjčil větší sumu peněz a získal za to Zikmundovy Branibory - nejprve zástavou, ale brzy (1388) doživotně i s právem kurfiřtského hlasu. Následujícího roku, po smrti Václava Lucemburského (nejmladšího bratra Karla IV.), získal díky Václavu IV. i vévodství Lucemburk. To mu však nezabránilo, aby roku 1394 nevystoupil spolu s panskou jednotou proti Václavu IV. - krále přitom zajal, přivedl do Prahy a nechal se jmenovat hejtmanem a starostou Českého království. Teprve zásah Václavova bratra Jana Zhořeleckého osvobodil krále, ale roku 1396 Jošt spolu se Zikmundem znovu Václava IV. přinutili, aby kapituloval před požadavky českých pánů. Prchlivý Václav pak Jošta osobně zajal, ale po týdenním věznění ho dal propustit. Když se však dozvěděl o Joštově podílu na zavraždění svých milců, nechal ho vypovědět z Prahy. Jošt se znovu spojil s odbojnou šlechtou a s vojenskou pomocí míšeňských markrabat přitáhl roku 1401 ku Praze. Nakonec došlo k vyjednávání, z něhož Jošt vytěžil doživotní vládu nad Horní a Dolní Lužicí a ještě peněžní "odškodné". Za to slíbil Václavu IV. věrné služby. A skutečně se už na dalším králově uvěznění ve Vídni nepodílel.

Roku 1405 zemřel markrabí Prokop a Jošt uzavřel s Václavem IV. novou smlouvu. Za vládu nad celou Moravou (tedy za bratrovy statky) dal českému králi slib "věrné pomoci - nezrušený od té doby, pokud naše vědomosti stačí", jak poznamenal F. Palacký.

Po smrti římského vzdorokrále Ruprechta byl Jošt většinou kurfiřtů - jeho protikandidát Zikmund dostal o hlas méně - zvolen 1. října 1410 římským králem. Rozhodující hlas dostal od Václava IV. a za to se zavázal, že ho bude uznávat za "staršího krále římského a budoucího císaře". Korunovace se však Jošt už nedočkal, protože následujícího roku umírá na Špilberku - snad otráven. Bezdětný Jošt byl posledním samostatným moravským markrabím z rodu Lucemburků.
(fh)
Fiala Z.: Předhusitské Čechy 1310-1419, Praha 1968

JUDITA DURYNSKÁ (* kolem 1133, + po 9. 9. 1174 Durynsko) - česká královna německého původu

Druhá manželka Vladislava II. vyrostla v Durynsku na hradě Wartburgu. Do Čech přišla roku 1153 asi dvacetiletá, aby si vzala muže o 20 let staršího a se čtyřmi dětmi. Z dostupných zpráv se zdá, že byla nejen krásná a ušlechtilá, ale i velmi vzdělaná. Na pražském dvoře si brzy získala vynikajícího přítele - biskupa Daniela. Zdá se dokonce, že to byl on, kdo po svém pobytu v Itálii inspiroval královnu k vybudování kamenného mostu nazvaného jejím jménem. Praha tak získala po Řezně druhý kamenný most ve střední Evropě. Když se pak po povodni roku 1342 Juditin most zřítil, zaplakal soudobý kronikář "jako by padla koruna království". Nový kamenný most vybudovaný Karlem IV. stojí v těsné blízkosti Juditina, jehož zbytky se dodnes uchovaly v kostele P. Marie pod řetězem na konci mostu a v nižší malostranské mostecké věži.

Judita setrvala věrně po boku svého muže až do posledních dnů jeho života. Když se Vladislav vzdal vlády ve prospěch syna Bedřicha, odešli po nějaké době na její rodné statky do Durynska.
(fh)

JUNGMANN Antonín (* 19. 5. 1775 Hudlice u Berouna, + 10. 4. 1854 Praha) - český lékař-porodník, zakladatel moderního evropského porodnictví

Antonín Jungmann pocházel z rodiny, z níž vzešlo několik významných osobností českého národního obrození, především lingvista J. Jungmann. Neprávem bývá jeho jméno opomíjeno a on sám zaniká ve stínu slávy svého bratra Josefa. Podobně jako Josef či další bratr Jan měl i Antonín podle přání zbožných rodičů nastoupit církevní dráhu.

Po studiích v Berouně pokračoval na gymnáziu u piaristů v Praze Na Příkopech, pak vstoupil do řádu a pokračoval studiem lékařství. Roku 1805 získal lékařský diplom a nedlouho poté začal působit v Praze Na Františku u milosrdných bratří. Od roku 1811, kdy byl jmenován profesorem porodnictví na pražské lékařské fakultě, se začal intenzívně věnovat rozvoji fakulty a výchově dorostu. Přednášel česky a německy, staral se o to, aby zde vznikla moderní rozsáhlá knihovna a vzhledem ke svému vzdělání a šíři zájmů, byl jmenován i historiografem lékařské fakulty. Pod jeho vedením si pražská porodnická škola získala evropský věhlas. Za svoje zásluhy byl A. Jungmann zvolen 1838 rektorem university, a když v roce 1850 přestal přednášet, byla jeho celoživotní snaha odměněna Jungmannovým povýšením do rytířského stavu.

A. Jungmann se nezajímal pouze o lékařství, ale podmaněn jedinečností díla svého bratra Josefa se mu stal celoživotním pomocníkem. Podílel se na práci jeho Slovníku, sbíral materiál pro česko-německý slovník, psal nejen o porodnictví, ale i veterinářství, antropologii, literatuře a jazycích, především sanskrtu. Přispíval svými články do Kroku (zde otiskl známý Rukopis zelenohorský), Musejníku a Jindy a nyní.
(jv)
Vinař J.: Obrazy z minulosti českého lékařství, Praha 1959

JUNGMANN Josef (* 16. 7. 1773 Hudlice u Berouna, + 14. 11. 1847 Praha) - český národní buditel, jazykovědec, básník a překladatel

Jungmann sám připisoval své "národní probuzení" drobné příhodě ze studentských let. Když se za prázdninového pobytu u svého strýce vmísil do rušného českého hovoru, jeho jazyk "necvičený v mateřštině" vázl a Jungmann nenacházel vhodná slova. Jedna z přítomných žen se podivila jeho "koktání" a Jungmann si v ten okamžik umínil, že se mateřskému jazyku dokonale naučí. Naučil se mu opravdu dokonale. A nejen to. Jako málokdo jiný se zasloužil o jeho rozvoj, o povznesení české kultury a rozmach vlasteneckého cítění.

Narodil se jako šesté z deseti dětí venkovského ševce. Matčino přání, aby se stal knězem, i nevšední nadání ho přivedly do škol. Na hlavní školu v Berouně, gymnázium a filosofii v Praze. A právě působení osvícenských a vlasteneckých učitelů na filosofické fakultě mělo rozhodující význam pro Jungmannovo vlastenectví i zaměření odborné činnosti. V rozporu s přáním matky vystudoval po skončení filosofie práva a na podzim 1799 přijal místo učitele na gymnáziu v Litoměřicích. Ač původně počítal s úřednickou kariérou, pedagogická činnost mu zůstala celoživotním povoláním. V říjnu 1815 přešel jako profesor humanitních předmětů na Staroměstské gymnázium v Praze a působil zde až do odchodu do důchodu (1845), od roku 1834 již jako prefekt, to jest ředitel gymnázia.

České vlastenecké veřejnosti se stal známým již v době studií svými básnickými příspěvky do Puchmajerových almanachů. V době litoměřického působení však dosáhla jeho literární a publicistická práce takové úrovně, že stanul v čele vlasteneckého snažení. Lépe než kdo jiný vycítil nové podmínky a potřeby národního hnutí a v souladu s nimi i s moderním evropským myšlením zformuloval ve svých statích (především Dvojí rozmlouvání o jazyku českém z roku 1806) vlastně první národně kulturní program. Za hlavní znak národa považoval jazyk. Čechem je podle Jungmanna ten, kdo mluví česky. Jádrem národa je proto lid. Zatímco první generace vlastenců nechávala češtině místo pouze v literatuře "prostonárodní", vytyčil Jungmann úkol vytvořit náročnou literaturu uměleckou i odbornou v českém jazyku. Za nezbytný prostředek k tomu považoval rozvíjení a zdokonalování češtiny. Tento program vzbuzoval nadšení zejména u nastupující generace vlastenců a k jeho plnění se Jungmannovi v 10. a 20. letech 19. století podařilo soustředit kolem sebe "vše, co bylo životnějšího v tehdejší poezii i ve snahách vědeckých". Také osobní přínos Jungmannův k rozvoji češtiny je úctyhodný.

Větší význam než původní básnická tvorba měla pro českou literaturu rozsáhlá činnost překladatelská, jejíž těžiště spadá do doby Jungmannova pobytu v Litoměřicích. Překládal antické autory i vrcholná díla nové evropské literatury a prokázal při tom mimořádné jazykové schopnosti. Vedle děl F. Schillera, W. Goetha či F. R. Chateaubrianda je nejproslulejší jeho překlad Miltonova Ztraceného ráje. Oživoval již zapomenutá slova staré češtiny a zdařile vytvářel i slova nová. Položil tak základ novodobého českého básnického jazyka. Jungmann inspiroval a ovlivňoval literární činnost mladého Šafaříka a Palackého, Hanky, tehdejších básnických nadějí Marka a Poláka i prvních skutečně básnických osobností - Kollára a Čelakovského. Rozvoji české literatury napomáhaly i jeho práce odborné: Slovesnost (1820), která byla první českou čítankou a učebnicí literární teorie, a Historie literatury české (1825), první česky psaná práce o dějinách české literatury. Mnoholeté Jungmannovy pokusy o založení společnosti na podporu českého jazyka a literatury se zdařily až založením Matice české (v lednu 1831), kdy se Jungmannova a Preslova snaha spojila s iniciativou Františka Palackého.

Jungmann podněcoval a organizoval činnost svých přátel A. Marka, obou bratrů Preslů, J. V. Sedláčka aj. k vytváření českého odborného názvosloví, které bylo předpokladem rozvíjení vědy v českém jazyku. Ve Slovesnosti pak sám položil základy české vědecké terminologie v oboru literatury a estetiky. Dnes nás již asi ani nenapadne, že některé běžně užívané výrazy, jako např. poznatek, názor, časopis, rostlina, kyselina, čtverec, trojúhelník a mnohé další, jsou slova, která byla do češtiny uvedena v době Jungmannově.

Významným přínosem pro rozvoj české vědy se stal první česky psaný vědecký časopis Krok, vydávaný Jungmannem, Janem Svatoplukem Preslem a Janem Evangelistou Purkyněm od roku 1821.

Vyvrcholením Jungmannova díla byl pětidílný Slovník česko-německý, vydaný v letech 1834-39, na jehož přípravě pracoval Jungmann více než třicet let. Spolu se svými spolupracovníky v něm shromáždil na 120 000 slov, s uvedením jejich významu a způsobu použití. Slovník ustálil spisovnou podobu novodobé češtiny a spolu s Palackého Dějinami národa českého v Čechách a v Moravě a Šafaříkovými Starožitnostmi patří k základním dílům české obrozenecké vědy.

Jungmannovi se dostalo i oficiálních poct. V roce 1834 se stal členem Královské české učené společnosti, později i vídeňské akademie, v roce 1840 byl zvolen rektorem pražské university, 1847 obdržel Leopoldův řád aj.

Posilou pro Jungmannovu vlasteneckou činnost bylo vědomí slovanské sounáležitosti. Byl horlivý Slovan s citovým zabarvením, který vždy přál Rusku, v němž viděl největší sílu a záštitu slovanských národů. To mu znemožňovalo vidět reakční úlohu carismu.

Jungmann byl sice vychován idejemi osvícenců, jeho myšlení bylo moderní a pokrokové, ale zároveň neměl ani zdaleka jejich kritický duch a odstup. Více ho ovlivnily romantické představy a nadšení pro vlastní národ. Se svými názory však nevystupoval přímo a otevřeně. Jeho výraznou vlastností byla opatrnost, charakteristická pro pokojného občana "ustrašené doby františkovské".

Vlastenecká horlivost a obětavost, velikost jeho díla, podloženého úmornou a vytrvalou prací, budí dodnes obdiv. Natrvalo Jungmanna zapsaly do vědomí českého národa.
(jk)
Chalupný E.: Jungmann, Praha 1909; Dolanský J.: Jungmannův odkaz (Z dějin české slovesnosti), Praha 1948

Předchozích 20	Zpět na abecední vyhledávání