Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-I Zpět na abecední vyhledávání K->

JAN VOLEK (+ 1351 Olomouc) - český duchovní, biskup olomoucký

Tento nemanželský syn českého krále Václava II. byl předurčen, jako tomu bylo často u podobných královských dětí, pro službu Bohu. Nebylo to nic tak hrozného, neboť poměry nebyly zdaleka tak ortodoxní jako později.

Přestože byl nemanželského původu, patřil k nejvýznamnějším pánům Království českého. Byl kancléřem Království českého a proboštem vyšehradským (1310-34), oba úřady spolu souvisely. V roce 1334 obsadil proboštství král Jan Lucemburský formálně biskupem auxerrským, který však okamžitě zpětně potvrdil Janu Volkovi všechny výhody proboštského úřadu, jichž se vzdal v jeho prospěch. Tato dohoda vzbudila v Čechách nevoli, neboť si na proboštský titul dělali zálusk mnozí čeští páni. Ne snad z důvodů zájmu o službu duchovní, ale jako o slušný zaopatřovací post.

V závěrečném období života působil Jan Volek jako biskup olomoucký (1334-51), který se velmi často uplatňoval při diplomatických jednáních krále Jana a poté i jeho syna Karla IV. Lucemburského. Především v těžkých dobách manželství Jana s Eliškou Přemyslovnou byl mladý Jan Volek, Eliščin nevlastní bratr, jejím přítelem a duchovním rádcem.
(jv)
Zbraslavská kronika (komentář Z. Fialy), Praha 1975

JAN ZHOŘELECKÝ (* 15. 6. 1370, + 1. 3. 1396 klášter Neuzell, Německo) - markrabě braniborský a vévoda zhořelecký z dynastie Lucemburků

Nejmladší syn Karla IV. a jeho čtvrté manželky Elišky Pomořanské (nepočítáme-li další dva syny, kteří zemřeli v dětském věku) měl od roku 1373 titul markraběte braniborského a o tři roky později i vévody zhořeleckého. Roku 1388 se oženil s Richardis - dcerou švédského krále.

Karel IV. v rozporu se svými celoživotními snahami rozdělil ještě za svého života lucemburské državy mezi jednotlivé členy rodu. Václav IV. se stal jako český a římský král jeho hlavním dědicem (držel i Slezsko, Horní a Dolní Lužici - pouze s výjimkou Zhořelecka - a česká léna v Sasku a Horní Falci), Karlův nevlastní bratr Václav (syn Jana Lucemburského a jeho druhé manželky) dostal Lucembursko, synové dalšího bratra Jana Jindřicha Jošt a Prokop se dělili o Moravu, Zikmund získal Braniborsko a Jan získal Zhořelecko.

Při vzpouře české šlechty proti Václavu IV. roku 1394-95 to byl jediný Jan Zhořelecký, který se postavil nevlastnímu bratru po bok. Podnikl vojenské tažení do Čech a svým rozhodným zákrokem dosáhl propuštění krále ze zajetí. Václav pak hledal u svého nejmladšího bratra podporu, dokonce mu přiznal i nárok na český trůn v případě své smrti - a to na úkor Zikmunda, který se spolčil s českými pány. Jan Zhořelecký pak zprostředkovával smír obou znepřátelených stran, ale výsledek tak popudil Václava, že Janovi odňal "nejvyšší hejtmanství v Čechách způsobem velmi nemilostivým" a v podstatě ho vyhnal z Čech. F. Palacký podotýká, že když Jan opouštěl Prahu, vypukly tu bouře, protože lidé mu byli "srdečně oddáni".

Po návratu v březnu 1396 však Jan Zhořelecký onemocněl a zřejmě nejschopnější syn Karla IV. náhle zemřel ve věku pouhých 25 let a je pravděpodobné, že byl otráven.
(fh)
Kroniky doby Karla IV. (editor Bláhová M.), Praha 1987

JAN ŽELEZNÝ (* snad Praha, + 9. 10. 1430 Ostřihom, Maďarsko) - český kněz, litomyšlský a olomoucký biskup

Původ Jana zvaného Železný, vášnivého odpůrce husitů, je obestřen záhadami. Byly vysloveny domněnky, že pocházel z rodu Benešoviců, ale dokonce také že by mohl být levobočkem některého z Lucemburků, jak by ukazovalo jeho hrdé a sebevědomé vystupování v politických záležitostech i ve válce a určité narážky českých pánů na kostnickém koncilu. V každém případě není o jeho mládí nic známo s výjimkou toho, že snad byl vyšehradským kanovníkem, a to až do roku 1388, kdy se stal litomyšlským biskupem. Energicky se však domáhal vyššího postu, po Jenštejnově abdikaci v roce 1396 usiloval poprvé neúspěšně o pražské arcibiskupství. Stal se však členem královské rady, vnucené Václavu IV. po prvním odboji panské koalice, a získal tak důležitý politický vliv. Brzy nato si zjednal důvěru uherského krále Zikmunda. Za druhého Václavova zajetí v letech 1402-03 ho Zikmund jmenoval jedním ze zemských správců a Jan se znovu pokusil kandidovat na uvolněné místo pražského arcibiskupa. Zikmundovo nepřátelství s papežem Bonifácem IX. však vedlo k tomu, že kurie potvrdila volbu rozhodného Václavova zastánce Zbyňka Zajíce z Hazmburka. Jan se však nevzdal a bojoval s ním, ale Václavův návrat ze zajetí a odchod Zikmunda ze země jeho snahy zmařily. Po Zbyňkově smrti v roce 1411 usiloval o volbu arcibiskupem ještě jednou, ale neuspěl pro nesouhlas Václava IV.

Biskup Jan byl zastáncem "světského panování církve", o jehož rozšíření se horlivě snažil. Stavěl se proti každému pokusu o nápravu církevních poměrů, neboť se obával, že by utrpěla moc a prestiž církve. Byl rozhodným odpůrcem M. Jana Husa a vůdčí osobností katolického tábora v boji proti husitství. Účastnil se kostnického koncilu (prostředky na cestu mu poskytlo české katolické duchovenstvo, aby mohl vystoupit proti Husovi), kde vyžadoval zákaz přijímání pod obojí způsobou, které se v té době zavedlo v některých pražských kostelích. V Čechách byl proto mnohými nenáviděn, šlechta mu dobývala a plenila statky, což se jí snažil oplácet stejným způsobem. Po návratu z Kostnice se však nemohl ani veřejně ukazovat, a tudíž ani vykonávat svoji novou funkci papežského legáta. Ztratil proto dočasně svoji politickou dravost a snažil se z Litomyšle vytvořit husitům nepřátelské centrum. Roku 1418 byl zvolen přes velký odpor olomouckým biskupem. Dále zuřivě potíral husitství, stíhal a mučil "kacíře", až si vysloužil příjmení Železný. Podporoval také Zikmundovy nároky na české království. Papežská kurie ocenila jeho zásluhy roku 1426 titulem kardinála. Poté pobýval častěji na Zikmundově dvoře v Uhrách. Zemřel o čtyři roky později.
(dp)
Medek V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982

JAN ŽELIVSKÝ (+ 9. 3. 1422 Praha) - český kazatel a vůdce pražské chudiny

Jak už tomu u mnoha historických osobností neurozeného původu bývá, pocházejí zprávy o Janu Želivském až z toho období jeho života, kdy "vstoupil do dějin". Jeho vstup do historie se odehrál někdy v roce 1418, kdy přišel Jan, premonstrátský mnich ze želivského kláštera, do Prahy a stal se kazatelem v karmelitánském kostele u Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském. Strhujícími kázáními, plnými dramatických biblických líčení a apokalyptických vizí konce soudobé společnosti, fascinoval své posluchače z řad pražské chudiny a připravoval je na nadcházející boj. Už v létě 1419 začala Želivskému a jeho radikálním stoupencům hrozit násilná likvidace. Dohodli se proto s vůdci husitů na venkově a připravovali povstání. 30. července měl Želivský u Panny Marie Sněžné kázání, jehož se účastnili i vybraní pražští husité. Poté vedl procesí ke kostelu sv. Štěpána, kde bylo nedávno na příkaz krále Václava IV. zakázáno přijímání podobojí jako ve většině pražských kostelů. Účastníci procesí zde přijali z kalicha a pokračovali k novoměstské radnici. Želivský vyzval konšely, aby propustili uvězněné kališníky. Když odmítli, vtrhl lid pod jeho vedením na radnici a vyházel přítomné z oken. "A takové ukrutenství nad nimi činili, že musili na oštěpy a na kordy dolů padati", píše o první pražské defenestraci kronikář, "a kterýž se tak neproklál, ale každého hned dobyli." Tak začala husitská revoluce. Jan Želivský se stal nadšeným hlasatelem jejího důsledně revolučního programu v oblasti náboženské i společenské. Téměř na tři roky ovládl Prahu, kterou se mu roku 1420 ve shodě s Žižkou podařilo sjednotit proti Zikmundovým křižákům. Byl to především Želivský, kdo zde burcoval do boje proti "šelmě ryšavé". Jakmile však první nebezpečí opadlo, začaly se mezi jednotlivými husitskými stranami projevovat vážné rozpory. Želivského přívrženci, jež se formovali z novoměstské chudiny a přikláněli se často k těsnému spojenectví s táborským křídlem, představovali nejradikálnější sílu revoluce. Odmítali obnovení královské vlády v Čechách a jako jediní se postavili za táborský požadavek zrušení dosavadního právního řádu a jeho nahrazení právem božím. V kázáních Jana Želivského byly patrné náznaky programu revoluční teokracie, jež by vedla k odevzdání nejvyšší moci v obci kněžím. Tyto názory musely spolu s představami určité rovnostářské společnosti vyvolávat obavy u majetnějších vrstev. Přestože Želivský usiloval o spojení městské chudiny s řemeslnictvem, zároveň je svými opatřeními znemožňoval. Prosazoval změny v radách obou pražských měst, nechal zkonfiskovat majetek patriciátu a zrušením tzv. věčných rent postihl i řemeslníky, kteří pak přestali mít zájem o další novoty.

Likvidace táborských radikálů se odrazila i na postavení Želivského v Praze. Když obsadil roku 1421 obě pražské radnice svými lidmi a utrpěl na ukvapeném vojenském tažení porážku u Mostu, narostly rozpory mezi radikály a umírněným husitským křídlem do otevřeného nepřátelství. Mezi rozhodné protivníky Želivského patřili universitní mistři Křišťan z Prachatic, a především Jakoubek ze Stříbra. Složitá situace vedla Želivského k tomu, že v říjnu 1421 zavedl v Praze otevřenou diktaturu, během níž se dopustil i takových činů, jako byla poprava šlechtice Jana Sádla z Kostelce, který dobrovolně přijel do Prahy, aby se obhajoval z obvinění vznesených proti jeho osobě. Želivského osud byl zpečetěn, jakmile na přelomu let 1421-22 přitáhlo do Prahy po vítězstvích nad Zikmundem Žižkovo vojsko. Z Jakoubkova podnětu byla 5. února 1422 zřízena rozhodčí komise devatenácti husitských pánů a hejtmanů, mezi kterými byl i Jan Žižka, jež rozhodla o obnovení řádné správy města. Sesadila dosavadní konšely a vyhlásila nové volby, v nichž Želivského strana neuspěla. Želivský byl zbaven politické moci, ale zůstalo mu místo v husitské duchovní správě. Jeho odpůrcům to však nestačilo. 9. března 1422 vylákali Želivského s jeho devíti přívrženci na staroměstskou radnici a nechali je tam stít. Vlna chudinských bouří, která se poté zvedla, zakrátko utichla. Období radikální revoluce ve městech bylo smrtí Želivského definitivně skončeno.
(dp)
Auštecká B.: Jan Želivský jako politik, Praha 1925; Kejř J.: Husité, Praha 1984

JANÁČEK Leoš (* 3. 7. 1854 Hukvaldy, + 12. 8. 1928 Ostrava) - český skladatel a folklorista

Skladatel, jehož dílo je oceňováno jako jeden z pilířů světové moderní hudby, pocházel z učitelské rodiny. Základy hudby získal v Brně u Pavla Křížkovského, ve studiu varhanní hry pokračoval Janáček u Františka Zdeňka Skuherského v Praze, navštěvoval konzervatoře v Lipsku a ve Vídni.

Roku 1881 se vrátil Janáček do Brna jako ředitel tamější varhanní školy, od roku 1919 v nové republice působil jako profesor konzervatoře v Brně i v Praze. Do hudební teorie vnesl nový způsob nazírání na melodii a rytmus na základě pozorování a zápisů nápěvů hovorové mluvy jako pramenů realistické živé melodie a rytmu. Svou metodu potom uplatňoval v praxi ve vokálních dílech, a stala se tak podkladem jeho realistického hudebně dramatického slohu. V operním žánru opouštěl vžité pojetí uzavřených áriových celků.

Kromě světově proslulých oper - zejména Její pastorkyňa, Příhody lišky Bystroušky, Věc Makropulos, Z mrtvého domu, Výlety pana Broučka - psal vokální skladby a kantáty, z nichž největší slávy dosáhla Glagolská mše, psaná na staroslověnský text. Ve své tvorbě vycházel Janáček programově z moravského folklóru, jehož byl vynikajícím znalcem, sběratelem a hlubokým obdivovatelem. Jako moderní pokračovatel navazuje na svého učitele Křížkovského tvorbou interpretačně náročných mužských sborů se sociální tematikou (i jinde u Janáčka ostrou) na texty Slezských písní Petra Bezruče: Kantor Halfar, Maryčka Magdonova, Sedmdesát tisíc. Znal a miloval kulturu slovanských národů. V tom jsou kořeny nejen Glagolské mše, ale i oper Z mrtvého domu (podle románu Dostojevského) a Káťa Kabanová (podle Ostrovského Bouře) či smyčcového kvartetu z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty. Jeho moderní hudba zůstávala nejprve - zejména v domácím prostředí - nepochopena a odmítána. Ale Janáčkův talent se nakonec jednoznačně prosadil jak doma, tak v cizině, kde patří jeho díla do kmenového repertoáru dodnes. Navíc obliba části jeho díla proniká do nejširších vrstev, například Lašské tance, dramatického písňového cyklu Zápisky zmizelého, smyčcového kvartetu Listy důvěrné (inspirovaného jako mnoho jiných skladeb jeho zralého období Kamilou Stösslovou) či slavnostní hudby jeho Symfoniety. Za veliké zásluhy o českou hudbu byl roku 1925 jmenován čestným doktorem brněnské university. Vedle Smetany a Dvořáka je Janáček výraznou postavou naší novodobé hudební kultury a její jedinečný reprezentant v zahraničí.
(pa, pp)
Vogel J.: Leoš Janáček dramatik, Praha 1948; Štědroň B.: Dílo Leoše Janáčka, Praha 1959; Šeda J.: Leoš Janáček, Praha 1961; Štědroň B.: Leoš Janáček, Praha 1976

JÁNOŠÍK Juraj (* 25. 1. 1688 Terchová, + 18. 3. 1713 Liptovský sv. Mikuláš) - slovenský zbojník a lidový hrdina

Kolem osoby zbojnického vůdce Juraje Jánošíka vznikla jedna z nejznámějších slovenských pověstí. Zbojník Jánošík, který "bohatým bral a chudým dával", se stal symbolem lidového odporu proti panskému útlaku. Lidová fantazie ho obdařila přímo pohádkovými vlastnostmi, zázračnou silou, neobyčejnou chytrostí a odvážnými činy. Stal se hrdinou mnoha lidových písní a pověstí a později i námětem řady slovesných, dramatických, hudebních a výtvarných děl. Nový obsah dostala jánošíkovská tradice za druhé světové války. Jánošíkovskými družinami se nazývaly první ozbrojené skupiny na Slovensku v roce 1942 a jeho jméno nesla později i jedna z partyzánských brigád.

J. Jánošík pocházel z chudé poddanské rodiny. V letech 1706-08 bojoval v kurucké armádě F. Rákócziho II. a pak v císařské armádě. Jako strážný se na Bytčianském zámku seznámil s vězněným "zbojnickým kapitánem" Uhorčíkem, kterému se podařilo později z vězení uprchnout. Když Jánošíka rodiče z vojny vykoupili, složil někdy v roce 1711 do rukou Uhorčíka zbojnickou přísahu a převzal od něj zbojnickou družinu na Kysuci. Působil pak i na dalších místech Slovenska, kde v té době nabývalo zbojnictví velkého rozsahu. "Horní chlapci" a jejich "kapitáni" Jánošík, Rajnoha, Surovec, Ilčík, Adamčík aj. přepadali šlechtice a bohaté měšťany a brali jim majetek. V říjnu 1712 Jánošíka chytili a uvěznili v Hrachové. Podařilo se mu však podplatit stráž a utéci. Začátkem roku 1713 byl znovu zajat, uvězněn v Liptovském Mikuláši, mučen a popraven pověšením na hák.
(jk)
Melicherčík A.: Juraj Jánošík, Martin 1963; Gašparíková V.: Povesti o zbojníkov zo slovenských a polských Tatier, Bratislava 1979

JANSKÝ Jan (* 3. 4. 1873 Praha, + 8. 9. 1921 Horní Černošice) - český lékař

Od roku 1914 byl profesorem psychiatrické kliniky Karlovy university doktor Janský. Napsal řadu vědeckých prací, zabývajících se především problémy psychiatrickými, proslulost však shodou okolností získal v jiném oboru medicíny.

Při studiu otázky, zda u některých duševních nemocí lze najít změny ve složení krve, podařilo se Janskému roku 1907 rozdělit pacienty do čtyř skupin podle srážlivosti krve. Objevil tak vlastně čtyři základní krevní skupiny (dnes je označujeme 0, A, B, AB), a umožnil tím provádění transfúzí krve bez nebezpečí smrti pacienta srážením krve nevhodného dárce.

Za stejný objev (a navíc ještě za odhalení Rh-faktoru) získal Rakušan Karl Landsteiner roku 1930 Nobelovu cenu. Janský, od roku 1918 přednosta psychiatrického oddělení pražské posádkové nemocnice, zemřel na těžkou srdeční chorobu v necelých 50 letech bez větších poct. To však nic nemění na tom, že se zasloužil o záchranu životů miliónů nemocných.
(pa)

JARLOCH (* 1165, + po 1221) - český duchovní a kronikář německého (saského) původu

Mladý devítiletý Gerlach ze Žitavy vstoupil do premonstrátského kláštera Oberzellu u Würzburka a po třech letech se stal roku 1177 pomocníkem želivského opata Gotšalka, kterého doprovázel na jeho cestách. 7. 6. 1186 byl vysvěcen na kněze. Premonstráti byli tehdy moderní řeholí, v Čechách nedlouho usazenou, a za své úspěchy vděčili i personální politice - za řádové hodnostáře byli vybíráni nejlepší bratři bez ohledu na věk či společenské postavení. Jarloch se již za rok, ve 22 letech, stal opatem nově založeného kláštera v Milevsku, kde působil až do smrti. Zasloužil se o přestavbu požárem zničeného kostela sv. Jiljí a nechal postavit chrám Panny Marie.

Historický zájem vedl opata Jarlocha k pokračování kroniky kanovníka Vincentia. Sám psal svou latinskou kroniku mezi lety 1214-22. Nezastřeně tu projevoval své osobní sympatie a politické názory - stavěl se za program papežské kurie sledující osvobození církve z moci laických feudálů. Proto se stavěl na stranu biskupa Jindřicha Břetislava a podporoval rozhodnutí císaře Fridricha Barbarossy, která podlamovala mocenskou pozici českých knížat. Kronika bohužel náhle končí rokem 1198 a zdá se, že pokračovala dále, ale zbytek se ztratil, anebo byl záměrně zničen. Poslední zmínka o Jarlochovi je z července 1221, kdy se jako svědek účastnil podpisu proslulého privilegia uděleného církvi na Šacké hoře Přemyslem I. Otakarem.
(jb)
Heřmanský K.: Letopis Vincenciův a Jarlochův, Praha 1957

JARNÍK Jan Urban (* 25. 5. 1848 Potštýn nad Orlicí, + 12. 1. 1923 Praha) - český filolog, překladatel a romanista

Jarník patřil k zakladatelské generaci českých romanistů, kteří se zasloužili nejen o vybudování české romanistiky, ale i o navázání dobrých styků se sedmihradskými Rumuny. Byl jedním z prvních zahraničních badatelů, kteří se zajímali o minulost a etnickou příslušnost obyvatelů nově se rodícího státu. Bylo to v době, kdy se do Sedmihradska vystěhovala i řada českých rodin, které zde hledaly obživu a jejichž potomky je možné zde nalézt do dnešních dnů.

Za svých vysokoškolských vídeňských studií se zaměřil na dva zcela rozdílné jazykové okruhy. Jednak na sanskrt, jednak na srovnávací lingvistiku románských jazyků, jejichž hlubší poznání si vybral za svoji životní dráhu. Po ukončení studií a pobytu v Paříži (1874) začal působit na místě středoškolského profesora v Leopoldově, přičemž se ale nadále věnoval intenzívně studiu románských jazyků.

Po rozdělení university roku 1882 byl povolán do Prahy na její českou část a působil zde jako mimořádný a od roku 1888 jako první řádný profesor romanistiky. Vykonal několik krátkodobých cest mezi sedmihradské Rumuny. Nezajímal se pouze o jejich jazyk, ale i o minulost, zvyky, etnické vazby apod. K nim se pak přidružil i zájem o velmi specifické evropské etnikum - Albánce.

Jarník vydával přímo v Rumunsku jejich lidové písně a básně, překládal do rumunštiny české spisovatele (například B. Němcovou) a o Rumunech a svých zážitcích z cest publikoval hodně i v Čechách ve Světozoru, Ostnu a dalších listech.

Za 1. světové války byl známý tím, že pečoval o zraněné a nemocné rumunské vojáky. Rumuny byl velmi ctěný a vážený, považovali ho za jednoho z nich. Proto byl také jmenován čestným členem Rumunské akademie věd v Bukurešti.
(jv)

JAROMÍR (+ 4. 11. 1035) - český kníže z rodu Přemyslovců

Málokterý Přemyslovec měl tak pohnutý osud jako druhorozený syn Boleslava II. - Jaromír. Jeho tragédie se začala roku 999 po smrti otce, kdy se vlády ujal starší bratr Boleslav III. Z obavy o knížecí stolec dal kníže totiž Jaromíra vyklestit a dalšímu sourozenci - Oldřichovi - usiloval o život. Oba bratři spolu s matkou prchli do Německa ke králi Jindřichovi II. Po pádu Boleslava III. a smrti jeho nástupce Vladivoje se roku 1003 dostává Jaromír poprvé na knížecí stolec. Vzápětí musel prchnout před polským králem Boleslavem Chrabrým, který nakrátko opanoval Prahu. S pomocí Jindřicha II. Jaromír Poláky vypudil a roku 1004 se stal znovu knížetem. Od té doby ho prý bylo neustále vidět na válečných výpravách po boku Jindřicha II., ale nakonec se svou "přílišnou věrností sám zničil". V jeho nepřítomnosti vypuklo v Čechách povstání, do jehož čela se postavil Oldřich. Jaromír se obrátil o pomoc k Jindřichu II., ale ten ho dal uvěznit a potvrdil na stolci Oldřicha. V žaláři v dalekém Utrechtu si pobyl Jaromír až do roku 1033. Tehdy nový německý král Konrád II., kterému se nelíbila příliš samostatná Oldřichova politika, Jaromíra propustil, dosadil ho na český stolec a Oldřicha zajal. Oldřichovi se však podařilo stav zvrátit: Konrád mu vrátil svobodu i vládu, třebaže ztenčenou (Jaromír měl dostat úděl v Čechách, syn Břetislav Moravu). Oldřich vše slíbil, ale po návratu do Čech dal Jaromíra zajmout a oslepit. Teprve po brzké Oldřichově smrti se roku 1034 slepý, zmrzačený a zubožený Jaromír znovu ujímá vlády. Tehdy povolal svého synovce Břetislava a dobrovolně mu předal vládu nad Českým knížectvím. Ani to mu však nezachránilo život. Již následujícího roku byl totiž - jak píše Kosmas - potupně zavražděn, "když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho (vrah) ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních".
(fh)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965

JAROMÍR (Gebhart) (* kolem 1040, + 26. 6. 1090 Ostřihom v Uhrách) - český duchovní, pražský biskup z rodu Přemyslovců

V pořadí čtvrtý syn knížete Břetislava I. a Jitky byl od mládí určen na duchovní dráhu a za nástupce biskupa Šebíře, i když k tomu měl pramálo předpokladů a chuti a "liboval si více v radostech světských a skutcích rytířských". Po studiu v cizině, když byl jen po velkém naléhání bratra Vratislava II. vysvěcen za jáhna, uprchl do Polska, kde jeho život jen málo připomínal osobu duchovního stavu - řadu historek přináší Kosmas, který ovšem Jaromírovi silně stranil. Do Čech se vrátil až po Šebířově smrti (1067), kdy už Vratislav usiloval, aby se biskupem stal jeho kaplan Lanc. Zmařil to však odpor bratrů Konráda a Oty i českých předáků a roku 1068 byl Jaromír vysvěcen - přijal jméno Gebhart. Ale spory s Vratislavem, který v předtuše komplikací nechal zřídit další biskupství v Olomouci (asi 1063), pokračovaly a byly stále ostřejší. Dalším Vratislavovým tahem bylo zřízení vyšehradské kapituly, jež nepodléhala biskupovi, ale přímo papeži.

Roku 1070 Jaromír požádal papeže o zrušení olomouckého biskupství, ale ve své vznětlivosti nečekal na výsledek a odejel na Moravu, kde biskupa Jana neváhal osobně týrat. Když pak odmítl poslušnost i papežskému legátu, byl zbaven titulu biskupa a musel uprchnout z Čech. Ale nové šetření celé záležitosti v Římě vrátilo Jaromírovi hodnost a sporné území obou biskupství rozdělilo na polovinu. Roku 1077 jmenoval císař Jindřich IV. Jaromíra nejvyšším říšským kancléřem a ten po 8 let pobýval mimo domov, takže spory načas utichly. Po smrti biskupa Jana 1086 dosáhl dokonce spojení obou diecezí, ale o dva roky později bylo olomoucké biskupství znovu obnoveno. Znechucený Jaromír se vypravil do Říma protestovat u papeže, ale cestou přes Uhry, kde se chtěl sejít se svým přítelem králem Ladislavem, onemocněl a brzy nato "skončil nepokojný běh svého života".
(fh)
Kosmova kronika česká (editoři Z. Fiala, M. Bláhová), Praha 1972

JEDLIČKA Rudolf (* 20. 2. 1869 Lysá nad Labem, + 26. 10. 1926 Nový Svět - Harrachov) - český lékař, chirurg, rentgenolog a radiolog, iniciátor a mecenáš řady sociálně zdravotních iniciativ

Rudolf Jedlička byl absolventem české lékařské fakulty v Praze (promoval roku 1892), asistentem a od roku 1901 docentem na chirurgické klinice této fakulty. Po vzniku Československa byly Jedličkovy nesporné vědecké zásluhy roku 1921 oceněny jeho jmenováním řádným profesorem a prvním přednostou II. chirurgické kliniky University Karlovy, jež byla původně umístěna v Pražském sanatoriu v Podolí, které Jedlička založil roku 1914.

Jedlička světově proslul především v chirurgii kostní a břišní. Byl mistrným diagnostikem a na Maydlově pražské chirurgické klinice, brzy po objevu Roentgenových paprsků (listopad 1895), prosadil už v lednu 1897 první operaci provedenou na základě diagnostiky rentgenem. Rentgenologii v Čechách prosazoval nejenom jako diagnostický prostředek, ale také jako doplněk léčby zhoubných nádorů.

Významné byly jeho snahy humanitní a sociálně lékařské. Roku 1905 byl z jeho iniciativy založen při Spolku českých lékařů Spolek pro zkoumání a potírání zhoubných nádorů v Čechách, s bioptickou stanicí, experimentálním oddělením a dispenzářem, v němž byli chudí pacienti ošetřováni bezplatně. Roku 1913 založil v Praze ústav pro tělesně postižené děti, který byl na jeho počest nazván Jedličkovým ústavem. Jedlička jako jeho zakladatel byl veden myšlenkou dát handicapovaným dětem možnost odborného léčení a odborné výchovy k pokud možno samostatnému a plnohodnotnému životu.
(nk)

JERONÝM PRAŽSKÝ (* 1378-80 Praha, + 30. 5. 1416 Kostnice) - český filosof, náboženský myslitel a reformátor

Jeroným Pražský pocházel z Nového Města pražského, snad z vladyckého rodu. Už v mládí na pražském vysokém učení přilnul k Janu Husovi, který byl o pár let starší. Oba byli chytří a výmluvní, jak poznamenává ve svých Dějinách F. Palacký, ale Jeronýma charakterizovala kromě toho určitá "neustavičnost a jarost" a na rozdíl od Husa, který působil převážně v Praze, "zdálo se, že Jeronýmovi horlivému Evropa celá nestačila uhasiti žízeň jeho po vědách ...". Poté co se roku 1398 stal bakalářem svobodných umění, opustil Jeroným Prahu a zamířil na studia do Oxfordu. Zde měl možnost seznámit se s učením anglického reformátora Johna Viklefa a opisovat si jeho spisy. Většinou se soudí, že to byl právě Jeroným, kdo tyto spisy přivezl do Prahy, kde předtím znali jen jejich úryvky. Cele přijal viklefovský realismus, filosofický směr, podle něhož pojmy a ideje existují před jednotlivými předměty a nezávisle na nich. Toto pojetí i Husovy názory hájil na svých cestách po evropských universitách v Paříži, Kolíně nad Rýnem, Heidelberku, Vídni a samozřejmě i v Praze, kde všude obdivovali Jeronýmovo řečnické umění a většinou tu získal i mistrovský gradus (tituly měl celkem čtyři). V roce 1403 se vypravil do Palestiny a Jeruzaléma. Na cestách vystupoval tu jako rytíř a dvořan, jinde jako učenec, přesvědčivě a nezvratně hájil svá stanoviska, diskutoval o různých problémech a vyvolával bouřlivou odezvu. Jako Viklefův zastánce byl mnohokrát nařčen z kacířství, pronásledován inkvizicí, před kterou musel nejednou prchat.

Od roku 1407 působil Jeroným na pražské universitě, kde v této době probíhaly spory o uznání Viklefova učení, k němuž se přikláněli převážně mistři českého původu. Němečtí universitní mistři na ně podali žalobu u papežské kurie a ta vyhlásila v Praze zákaz šíření viklefismu. Když pak němečtí mistři odmítli obeslat na žádost Václava IV. pisánský koncil, který měl řešit tristní situaci v tehdejší církvi (dvojpapežství), vydal král počátkem roku 1409 Dekret kutnohorský, jímž změnil poměr hlasů na pražském učení ve prospěch Čechů. Jeroným se jako horlivý Viklefův zastánce účastnil těchto bouřlivých událostí a usiloval o přijetí Dekretu. Po jeho vydání odmítl odevzdat k prozkoumání Viklefovy spisy, jak nařídil arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazmburku, a byl podobně jako Hus nebo Stanislav ze Znojma vyobcován arcibiskupem z církve.

V roce 1410 byl už opět ve Vídni, kde byl uvězněn a obviněn z kacířství, ale soudu se vyhnul útěkem. O dva roky později se účastnil odpustkových bouří v Praze. Přání poznat zvláštnosti pravoslavné bohoslužby ho roku 1413 přivedlo na Rus a Litvu, navštívil také polské země. Byl to zřejmě opět Jeroným, kdo upozornil Jakoubka ze Stříbra na přijímání z kalicha laiky, které bylo v pravoslavné církvi obvyklé.

Po Husově uvěznění se Jeroným Pražský vypravil do Kostnice s cílem pomoci mu svou výřečností a obhájit čistotu víry v českých zemích. Brzy po svém příchodu na koncil v dubnu 1415 však poznal, že jeho pomoc nebude Husovi příliš platná, neboť císař Zikmund na jeho žádost o Husovo propuštění ze žaláře ani neodpověděl. Začal zároveň tušit, že se sám ocitl ve velkém nebezpečí. Podařilo se mu uprchnout z města, ale byl dostižen, v řetězech doveden nazpět a v květnu uvržen do těžkého žaláře. Ve svízelných podmínkách připravil vynikající obhajobu proti obviněním, která proti němu vznesli koncilní otcové. Výbušný a světaznalý Jeroným byl - na rozdíl od Husa - především mužem činu. Nebylo to poprvé, co se ocitl ve spárech inkvizice, a tak se pokusil znovu uniknout z jejích osidel. V září se podřídil koncilu a veřejně prohlásil, že Husovo upálení bylo správné. Jenže tentokrát se ani inkvizitoři nehodlali své kořisti vzdát, vždyť šlo z jejich pohledu o nebezpečného kacíře, na jehož potrestání naléhal sám císař. Když Jeroným poznal, že smrti neujde, vyžádal si v květnu 1416 nové veřejné slyšení, kde své původní výroky odvolal a prohlásil, že jeho největším hříchem je to, že zapřel Husa. Jeho brilantní řeč oceňovali i mnozí církevní hodnostáři, ovlivnění humanistickými myšlenkami, a želeli jen Jeronýmovy "zatvrzelosti". Byl upálen na stejném místě na rýnském břehu necelý rok po Husově popravě.
(dp)
Šmahel F.: Jeroným Pražský, Praha 1966; Šmahel F.: Univerzitní kvestie a polemiky Mistra Jeronýma Pražského, Acta Universitatis Carolinae Pragensis - Historia Universitatis Carolinae Pragensis 22, 1982

JESSENIUS, též Jesenský Ján (* 27. 12. 1566 Vratislav, + 21. 6. 1621 Praha) - lékař, filosof a politik slovenského původu

Jesseniovi předkové z otcovy strany pocházeli ze středoslovenského Turce. V roce 1562 byli povýšeni do zemanského stavu a snad někdy v té době přesídlil Jesseniův otec do slezské Vratislavi, odkud pocházela Jesseniova matka. Rodina zde žila životem cechovního měšťanstva a ke svému šlechtickému přídomku se nehlásila.

Nadaný, pracovitý a ctižádostivý Ján Jesenský studoval od roku 1583 medicínu a filosofii ve Wittenbergu a od 1585 v Lipsku. Studia úspěšně dokončil na slavné italské universitě v Padově, kde v srpnu 1591 obhájil doktorskou práci z medicíny O onemocnění žluči při třídenní zimnici a filosofickou O nároku lidu na odpor proti tyranům. Jako evangelík však nemohl na katolické universitě získat doktorský diplom. Dostal ho v Praze, přes niž se vracel do rodné Vratislavi. Zde pak nějakou dobu provozoval lékařskou praxi. V roce 1593 věnoval saskému kurfiřtovi Fridrichu Vilémovi svůj spis Zoroaster, Nová krátká a pravdivá filosofie veškerenstva. Za odměnu se stal kurfiřtovým dvorním lékařem (1593) a později profesorem anatomie a chirurgie na wittenberské universitě. V roce 1597 byl zvolen jejím rektorem. V roce 1600 přijel do Prahy na návštěvu ke svému příteli Tychonovi Brahe. Za tohoto pobytu provedl v Praze první veřejnou pitvu, která zde vyvolala mimořádný zájem i rozruch. Její popis vydal o rok později ve Wittenbergu. V roce 1601 vydal i několik dalších odborných spisů: Chirurgické učení, Traktát o kostech a práci o diagnostice nazvanou Semeiotiké. Od roku 1602, kdy Rudolf II. požádal saského kurfiřta o Jesseniovo uvolnění, žil v Praze a živil se lékařskou praxí. Na císařský dvůr se mu však nepodařilo proniknout. Zato se sblížil s českou akademickou společností a šlechtou, mezi níž našel četné příznivce, zejména v Bohuslavu z Michalovic, Petru Vokovi z Rožmberka, Karlu starším ze Žerotína aj. Publikoval další odborné a filosofické spisy jako např. O krvi, O moru a O duši a lidském těle. Živě se zajímal též o historii, kterou snad dokonce později (1618) na pražské universitě přednášel.

V listopadu 1608 odjel z Prahy a v Bratislavě se účastnil korunovace arciknížete Matyáše uherským králem. Při této příležitosti napsal a králi Matyášovi věnoval spis Krátká chronografie království a králů uherských. U Matyášova dvora pobýval pak asi do roku 1611 jako lékař a historiograf uherského krále. Po několikaletém pobytu v různých zemích se roku 1617 usídlil v Praze. Na podzim téhož roku byl zvolen rektorem pražské university a byl jím až do podzimu 1620. V té době se pokoušel o pozvednutí úrovně pražského vysokého učení. Více se však věnoval politické a diplomatické činnosti, zejména po vypuknutí českého stavovského povstání, neboť jak napsal historik J. Petráň, "světská sláva mu nebyla lhostejná, rušný veřejný život ho přitahoval". Vydal několik protihabsburských a protijezuitských letáků. V létě 1618 byl direktorskou vládou vyslán na sněm uherských stavů, aby je získal pro podporu českého povstání. Začátkem července však byl v Bratislavě zatčen a převezen do vídeňského vězení. Po půlroce byl vyměněn za dva rukojmí (mj. za Jakuba Horčického), držené v Praze. V roce 1619 pronesl slavnostní řeč při korunovaci Fridricha Falckého a účastnil se jeho cesty po Moravě a Slezsku. V létě 1620 byl jako člen poselstva vyslán k sedmihradskému knížeti Gáboru Bethlenovi do Banské Bystrice k jednání o vojenskou pomoc českému povstání.

Po návratu do Prahy byl začátkem prosince mezi prvními zatčen a 21. června 1621 na Staroměstském náměstí popraven. Nejprve mu kat Mydlář vyrval jazyk, poté byl sťat a rozčtvrcen.

Jessenského pokračovatelem se pak stal Jan Dobřenecký zvaný Nigroponte, rovněž profesor pražské university.
(jk)
Polišenský J.: Jan Jesenský-Jessenius, Praha 1965

JINDŘICH BŘETISLAV (+ 15. 6. 1197 Cheb) - pražský biskup a český kníže z rodu Přemyslovců

O mládí Jindřicha Břetislava, synovce krále Vladislava II., není mnoho zpráv. Víme, že studoval na universitě v Paříži, od roku 1180 byl proboštem vyšehradským a roku 1182 se stal pražským biskupem. Zdá se, že více toužil po světském panování a nechtěl být podřízen knížeti. Mrzely ho prý "velikost a rozličnost daní", které panovník vybíral na církevních statcích. Nejprve se dostal do sporů s údělným knížetem Děpoldem II., ale brzy i s českým knížetem Bedřichem. Nakonec musel před jeho hněvem prchnout z Čech a uchýlit se k císaři Fridrichu Barbarossovi (1187). Císař obeslal na sněm do Řezna Bedřicha, který tu marně hájil, že "odedávna pražští biskupové byli jen kaplani" českých knížat. Říšští biskupové tím byli tak rozlíceni, že prohlásili Jindřicha Břetislava za říšského knížete, který českému panovníkovi vůbec nepodléhá. Po vytvoření Moravského markrabství to znamenalo další ránu jednotě českého státu. S dalším českým knížetem - Konrádem II. Otou - se pražský biskup snesl, ale když se stal knížetem Václav II., začal Jindřich Břetislav znovu intrikovat. Novému císaři Jindřichovi VI. slíbil 6 000 hřiven stříbra, jestliže vládu v Čechách získá jeho bratr Přemysl (I.) Otakar a Moravu další bratr Vladislav Jindřich. Václav II. se chvíli pokoušel o vojenský odpor, ale nakonec roku 1192 Prahu vydal dobrovolně biskupovi a odešel do ciziny. Tehdy zasáhl císař, který pražského biskupa zajal prý za to, že mu ještě nevyplatil slíbené hřivny. Ovšem styky Přemysla Otakara s císařovými protivníky situaci záhy změnily. Jindřich VI. znovu věnoval svou důvěru Jindřichu Břetislavovi, kterého nejen propustil, ale dokonce mu svěřil vládu nad Čechami. Roku 1193 se tak pražský biskup a zároveň český kníže vracel se "slavným komonstvem" do Čech. U Zdic se mu postavil bratr Přemysl Otakar, ale když většina jeho vojska přeběhla na stranu Jindřicha Břetislava, boj neriskoval. Zato Praha se nechtěla novému pánovi pokořit a "všechna provolání, slibování, prosby, hrozby, a dokonce i kletby" nepomáhaly. Zkrušilo ji až pětiměsíční obležení. Následujícího roku 1194 vytáhl Jindřich Břetislav na Moravu, kde zbavil vlády Vladislava Jindřicha. Bojovný biskup tak sám ovládl celou přemyslovskou doménu. Poté na císařův rozkaz vytáhl kníže-biskup (označovaný někdy též jako Břetislav III.) pokořit Míšeňsko, což provedl tak důkladně, že se musel "veřejně kát za výtržnosti, kterých se dopouštělo loupežné vojsko". Roku 1196 se chystal na křížovou výpravu, ale nakonec - zřejmě z obavy o vládu - neodejel. Navíc záhy onemocněl, ale i přesto se pokus Přemysla I. Otakara o vpád do Čech nezdařil. Kníže-biskup ještě stačil dát uvěznit Vladislava Jindřicha, ale zhoršující se nemoc i obava o život ho přiměly, aby se "dal zanést do Chebu, kde duši vypustil". Po jeho smrti byl hrozící rozpad českého státu definitivně překonán nástupem Přemysla I. Otakara.
(fh)
Kadlec J.: Založení pražského biskupství, Roztoky 1971; Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987

JINDŘICH KORUTANSKÝ (* 1280, + 2. 4. 1335) - tyrolský hrabě, korutanský vévoda a český král

Jindřich Korutanský pocházel z rodu gorických hrabat Menhardovců, kteří později získali korutanské vévodství a tyrolské hrabství, jichž se Jindřich samostatně ujal roku 1296. Nehospodařil zde však dobře, navíc vedl rozmařilý život. V únoru 1306 se oženil s nejstarší dcerou českého krále Václava II. Annou a byl Václavem III. pověřen správou království po dobu jeho tažení do Polska. Když byl pak mladý panovník zavražděn, naskytla se Jindřichovi příležitost získat královskou korunu, neboť byl v oblibě u šlechty i lidu. Předešel ho však král Albrecht I. Habsburský, který podle ustanovení Zlaté buly sicilské udělil Čechy svému synovi Rudolfovi a Jindřich musel odejít. Rok nato Rudolf zemřel a část české šlechty uznala dědická práva Anny Přemyslovny a zvolila si Jindřicha za krále. Jeho vláda však nebyla úspěšná ani v českých zemích. Slabý panovník, který neměl oporu v císařském otci jako Rudolf I. či později také Jan Lucemburský, nedokázal zabránit upevňování pozic šlechty ani jejímu rostoucímu nepřátelství s německým patriciátem. Kolem opatů cisterciáckých klášterů, kteří se cítili nejvíce poškozeni špatnou správou země, se vytvořila vlivná skupina šlechty, jež uznala dědická práva další Přemyslovny Elišky a nabídla její ruku Janu Lucemburskému. Nový král vyhnal v roce 1310 Jindřicha Korutanského ze země. Ten se však nevzdal svého královského titulu a použil jej např. v roce 1314, aby odevzdal svůj kurfiřtský hlas při volbě německého krále. Jeho dcera Markéta, kterou kronikáři nelichotivě přezdívali Maultasch - pyskatá (Feuchtwangerova "ošklivá" vévodkyně), se roku 1330 provdala za Jana Jindřicha, druhorozeného syna Jana Lucemburského. Plány krále Jana však nevyšly. Po smrti Jindřicha Korutanského nezískali Korutany a Tyrolsko Lucemburkové, ale rozdělili si je mezi sebe císař Ludvík Bavor a Habsburkové.
(dp)
Žemlička J.: Století posledních Přemyslovců. Český stát a společnost ve 13. století, Praha 1986

JINDŘICH z FREIBERKU, též Heinrich von Freiberg (činný ve druhé polovině 13. století) - německý (saský) básník působící v Čechách

Dvory přemyslovských králů ve 13. století byly po celé Evropě známé svou nádherymilovností i tím, jak štědře dokázaly ocenit potulné pěvce a básníky, zejména, když opěvovali jejich hrdinské činy. Minnesängry hostil s oblibou už Václav I., ale jeho vnuk Václav II. ho v podpoře múz zřejmě ještě předčil - Jindřich z Míšně (Heinrich von Meissen) zvaný Frauenlob (Opěvovatel žen) či Jindřich z Freiberku jsou jen ti nejznámější. V té době však už byla česká šlechta natolik bohatá a mocná, že se i v této oblasti chtěla vyrovnat svému panovníkovi a vítala pěvce na svých dvorech.

Jindřich, který zřejmě pocházel ze Saska, byl nadaný, ale také literárně vzdělaný autor. Pro pana Boreše z Rýzmburka v letech 1285 až 1290 zpracoval klasickou předlohu a sepsal epos Tristan a Isolda ze Štrasburku, který ovlivnil i českého překladatele Tristana tak, že zakomponoval některé pasáže do závěru svého díla. Jindřich byl také autorem básně Rytířská jízda Jana z Michalovic, která popisuje turnajové úspěchy pana Jana až v Paříži, o nichž se zmiňuje i tzv. Dalimil. Pan z Michalovic je tu přirovnáván k rytířům krále Artuše, ale tehdejší Paříž se na jeho rytířskou horlivost dívala už se značnou dávkou ironie.

Svá díla Jindřich skládal pochopitelně v němčině, v té době ostatně módním jazyku české šlechty (srovnej přejmenovávání rodů), proti které tak brojil Dalimil. O jeho dalších osudech však už nejsou spolehlivé zprávy.
(fh)

JINDŘICH ZDÍK (+ 25. 6. 1150) - český duchovní a diplomat, biskup olomoucký

Jeden z největších českých vzdělanců období raného středověku, vynikající duchovní a diplomat, pokračovatel snah Vojtěchových a propagátor církevních reforem gregoriánských, byl zvolen olomouckým biskupem 23. 3. 1126. Dvakrát navštívil Svatou zemi, několikrát byl na pozvání papeže v Římě. Jako diplomat sloužil nejprve knížeti Soběslavu I. a později podpořil Vladislava II., když se proti pravidlu seniorátu dostal na knížecí stolec. To, spolu se starším sporem o postavení kostela v Blansku, mu vyneslo nesmiřitelné nepřátelství moravských Přemyslovců, zejména Konráda II. Znojemského. Zášť trvala mnoho let a roku 1145 byl Zdík za cesty do Říma v blízkosti hranic dokonce Konrádem přepaden. Podařilo se mu vyskočit oknem a v přestrojení uniknout.

Roku 1147 přiměl Zdík Vladislava II., aby přijal kříž a účastnil se výpravy do Palestiny, sám ale táhl s vojskem Albrechta Medvěda a moravských Přemyslovců proti pohanským Prusům. Biskup také uváděl do Čech nový premonstrátský řád a nahrazoval jím starší benediktiny, například v želivském klášteře. Připisuje se mu hlavní podíl na založení strahovského kláštera v Praze, kde byl později i pochován.
(jb)
Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987

JIRÁNEK Miloš (* 19. 11. 1875 Lužec, + 2. 11. 1911 Praha) - český malíř, spisovatel, literární kritik

V letech 1894-99 studoval M. Jiránek filosofii na pražské universitě a na Akademii u profesorů Maxmiliána Pirnera a V. Hynaise malbu. Byl významnou osobností generace 90. let, neúnavný organizátor výstavní a ediční činnosti Svazu výtvarných umělců Mánes.

Z jeho podnětu zde vzniká edice Dráhy a cíle a Výtvarné zjevy, byl iniciátorem řady výstav francouzského umění u nás (například v roce 1902 výstava Augusta Rodina a Francouzského moderního umění, roku 1903 výstava francouzské grafiky, 1904 výstava děl Edwarda Muncha atd.). Psal kritiky pro Radikální listy a statě pro Volné směry, které potom spoluredigoval a kam napsal celou řadu studií o zakladatelích francouzského moderního umění.

V prosazování svých myšlenek měl blízko k F. X. Šaldovi. Roku 1900 podnikl studijní cesty do Mnichova a Paříže, kde se účastnil Světové výstavy. Byl oslněn a mocně ovlivněn tvorbou soudobé Francie a španělských malířů na výstavě v Grand Palais. Po návratu do Čech prosazoval francouzský impresionismus, který byl pro něho především "dojem", a nikoliv pouze nálada.

Pod vlivem pařížských zážitků namaloval svá nejlepší díla Čtenářka, Sprchy v pražském Sokole (1908), Na balkóně, Písaři (1909), Bílá studie (1910). Se svými díly se zúčastňoval spolkových výstav, samostatně vystavoval v Topičově salónu v roce 1910, v Mánesu 1911. Řada prezentací jeho děl byla uspořádána posmrtně (1925, 1936, 1952).

V mládí u Jiránka převládala záliba o literaturu a divadlo nad výtvarným uměním, později ho malířství zcela opanovalo. Maloval se zaujetím i ty nejrůznější, nesrovnatelné náměty: zeleninu a květinová zátiší, městské ulice i vesnické scenérie, lidi při nejrůznějších běžných činnostech. Přesto po sobě zanechal vedle obrazů i řadu statí a knih, například Dojmy a toulky (1908).
(jv)
Wittlich Petr: Česká secese, Praha 1982

JIRÁSEK Alois (* 23. 8. 1851 Hronov, + 12. 3. 1930 Praha) - český prozaik a dramatik

Tvůrce našeho historického realistického románu A. Jirásek po ukončení gymnaziálních studií váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent, a náklonností k historii. Zvolil nakonec studium dějin na pražské universitě. V Praze se seznámil s řadou spisovatelů z okruhu časopisu Lumír a spřátelil se s M. Alšem. Po skončení studia působil 14 let jako středoškolský profesor v Litomyšli. Zde nalezl řadu podnětů ke své tvorbě a měl velký podíl na tom, že se Litomyšl stala významným mimopražským kulturním centrem. Poté působil do roku 1909 na gymnáziu v Praze a zde také napsal většinu svých velkých románů.

Jiráskovo rozsáhlé dílo v podstatě objímá celou národní historii od dob mytických (Staré pověsti české) až po 19. století, ale soustřeďuje se především na tři významná období českých dějin: dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem ad.), dobu pobělohorskou (Skály, Skaláci, Temno, Psohlavci ad.) a na národní obrození (F. L. Věk, U nás ad.).

Úspěch znamenala i dramata (Jan Hus, Lucerna, Vojnarka ad.), hraná na Národním divadle často s E. Vojanem v hlavní roli.

Své pokrokové a vlastenecké smýšlení dal Jirásek neohroženě najevo i v době 1. světové války, když v květnu roku 1917 stál spolu s J. Kvapilem v čele 222 signatářů proslulého Manifestu českých spisovatelů, žádajícího na českých poslancích důsledné hájení národních zájmů. Stejně aktivní byl i při národní přísaze v dubnu roku 1918, která se už otevřeně dovolávala práva na samostatnost. Po vzniku Československa byl zvolen do revolučního Národního shromáždění a v letech 1920 až 1925 byl senátorem za pravicovou národní demokracii. Roku 1925 však odešel do ústraní a o politické dění se už nezajímal.
(fh)
Janáčková J.: Alois Jirásek, Praha 1987


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20