Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-I Zpět na abecední vyhledávání K->

JÄCKEL Matěj (Matouš) Václav (* 11. 9. 1655 Kulow (Wittichenau) Horní Lužice, + 1738 Praha) - lužický barokní sochař působící v Čechách

Do Čech přišel M. V. Jäckel pravděpodobně již vyučen. Sochařskému umění se učil buď v Německu (u drážďanského Melchiora Barthela?) nebo v rakouských zemích u mistra, který zřejmě pobýval několik let v Římě, a mohl se tak dobře seznámit s Berniniho tvorbou.

První zmínka o pobytu v Praze, která se mu posléze stala domovem a kde především tvořil, se datuje rokem 1684. Zde si také založil vlastní dílnu, činnou přes padesát let, v níž pracoval i jeho syn Antonín a pomáhal také jeho zeť a posléze samostatný pokračovatel František Ignác Weiss. V dílně zaměstnával několik tovaryšů, kteří velkou měrou pomohli k jeho slávě.

Nejpozoruhodnějšími díly vzešlými z Jäckelových rukou jsou bezesporu dřevěné plastiky, byť tvořil i pozoruhodné kamenné sochy. V jeho prvních dílech je patrná ještě určitá tradičnost a vžitost tvarů, ale po roce 1700 se již plně projevily vrcholně barokní vlivy a jeho sochy patřily k průkopnickým vrcholně barokním pracem (výzdoba hlavního oltáře v křižovnickém kostele sv. Františka, kde harmonuje s vynikající architekturou chrámu francouzského architekta a malíře Jeana Baptisty Matheyho).

Vztah k Berniniho tvorbě se projevil v jeho nejstarší kamenné (pískovec) skupině sv. Anny Samotřetí na Karlově mostě (1707). Jeho produkce byla v této době tak rozsáhlá, že si musel do dílny přibrat řadu pomocníků, což však mělo vliv na snížení kvality děl. Dílna totiž pracovala při množství zakázek stále zběžněji, šablonovitěji a na úkor kvality. Vyšla z ní řada velkých souborů postav, dnes zčásti rozchvácených, určených pro benediktinské klášterní kostely v Břevnově (tento kostel ozdobil vně i uvnitř celou řadou postav světců, světic a andílků, 1712-20), Broumově (1721-22), pro premonstrátky v Chotěšově a pro kostel sv. Víta v Dobřanech. Opticky živou modelaci uplatnil i v mariánských sloupech v Sedlci a Českém Krumlově.
(jv)
Blažíček O. J.: Matěj Václav Jäckel, Památky archeologické, skupina historická, Nová řada 6-8 (díl 41), 1940; Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989

JAHN Jan Jakub Quirin (* křtěn 4. 6. 1739 Praha, + 18. 7. 1802 Praha) - český kreslíř, malíř a výtvarný teoretik

Jahn byl jednou z nejzajímavějších uměleckých osobností své doby. Ne proto, že by vynikl jako malíř, ale zejména díky svému hlubokému zájmu o historii a teorii malířství. Byl proto spíše duchem intelektuál než tvůrčí umělec.

Studoval na piaristickém gymnáziu. Kreslit se učil nejdříve u svého otce (do 1758), posléze u malířů Jana Ferdinanda Schora a Františka Xavera Palka. Studoval na vídeňské Akademii (od 1761), a to mu pomohlo, že se stal roku 1767 jejím čestným členem. Byl posledním představeným pražského malířského cechu, zrušeného v době josefínských reforem v roce 1782. Mnoho cestoval - například po Německu, Holandsku a Francii.

Patřil mezi průměrné umělce své doby, ale sbíral starožitnosti, byl vzdělán v historii i teorii umění, byl členem Společnosti vlasteneckých přátel umění. Doba, v níž žil a tvořil, v mnohém velmi převratná, poznamenala nejen jeho život, ale i uměleckou dráhu. Konec 18. století v Čechách příliš malířství nepřál. Dožívala barokní a rokoková tradice církevních obrazů. Zrušení mnoha církevních řádů císařem Josefem II., zchudnutí církve i politické změny a nástup osvícenství ukončily zlatý věk malířů pracujících na četných zakázkách především pro kostely, kláštery a koleje. Sám Jahn, aby se uživil, si zřídil v Praze obchod se suknem (1782), což komentoval hořce "... jak hluboko v Čechách poklesl vkus", a začal se hlouběji zajímat o dějiny českého umění.

V tomto období umělecké bezradnosti pracoval do 80. let na oltářních obrazech a nástěnných malbách (Kostomlaty) a vliv osvícenských myšlenek demonstroval v kreslené Alegorii na oslavu technických věd (1767). Po zrušení malířského cechu vytvořil předlohové listy (Zeichenbuch für Kunstler und Liebhaber der freien Handzeichnung, 1781) pro začínající malíře, v nichž se projevuje již nový stylový řád - klasicismus. Maloval obrazy architektur, byl při vzniku plánů Stavovského divadla v Praze či při studiu techniky maleb na Karlštejně. Jeho malby portrétů (i miniatur) jsou již v duchu empíru.

Velmi záslužná byla i jeho práce na poli teoretickém a umělecko-historiografickém. V jeho pozůstalosti byly nalezeny staré cechovní knihy, z nichž čerpal cenné poznatky a údaje o českých umělcích, které pak vydal písemně v knize Etwas von den altesten Malern Böhmens nebst einem Beitrage zur Geschichte der Olmalerei und Perspektive. O tom, že dovedl uvažovat v této vědecké úrovni i lehce nevážně, svědčí jeho spisek, který však bohužel nevyšel tiskem, Anekdoten zur Lebensgeschichte berühmter Maler und Beurtheilung ihrer Werke.
(jv)
Novák L.: Jan Quirin Jahn a portrét raného klasicismu, Umění 8, 1960; Dějiny českého výtvarného umění II/2, Praha 1989

JAKOUBEK ze STŘÍBRA (* po 1370 Víchov u Stříbra, + po 30. 12. 1429 asi Praha) - český teolog a náboženský reformátor

Jakoubek ze Stříbra zvaný též Jacobellus pocházel z poddanské rodiny. Byl přítelem a spolupracovníkem Mistra Jana Husa a později také pokračovatelem v jeho díle. Podobně jako on se stal bakalářem (1393) a pak mistrem svobodných umění (1397) a byl vysvěcen na kněze (1402). Vyšší studia na teologické fakultě už neukončil a začal se cele věnovat veřejné činnosti, a to především v universitním prostředí. Ovlivněn učením Matěje z Janova a Viklefovými spisy psal a kázal především o chudobě kněžstva, kterou nejen vyžadoval u druhých, ale šel v ní sám příkladem. Zpočátku působil jako kazatel u sv. Michala, po Husově upálení se ujal opuštěné kazatelny v kapli betlémské. Byl původcem jednoho z nejtypičtějších znaků husitského reformního hnutí, přijímání svátosti oltářní i z kalicha osobami, které nebyly stavu duchovního. Zavedl je roku 1414 spolu s Mikulášem z Drážďan po písemné poradě s Husem, drženým již tehdy v Kostnici. Přijímání pod obojí způsobou (latinsky: sub utraque specie, odtud utrakvisté, resp. kališníci) zdůvodnil učením Písma. Účastnil se také na formulování základních husitských požadavků, tzv. čtyř artikulů pražských (1420), jedním z nichž bylo právě přijímání z kalicha. Když se Jan Žižka a Mikuláš z Husi obrátili roku 1419 na universitu s otázkou, jestli je možné svobodu slova božího hájit zbraněmi, byl to právě Jakoubek, který shrnul souhlasné názory university do spisu O válčení, pokud se dovoluje. Byl kritický k činnosti Jana Želivského a táborů, neboť mu připadali příliš radikální. Klonil se spíše ke kompromisům a stal se proto mluvčím umírněného "pražského" křídla husitů. Po popravě Jana Želivského (1422) odešel dočasně do Prahy. Postupně se vzdával veřejné činnosti, ale podporoval svého nejvýznamnějšího žáka Jana Rokycanu. Ve svém obsáhlém literárním díle se především snažil obhájit přijímání z kalicha.
(dp)
Bartoš F. M.: Literární činnost M. Jakoubka ze Stříbra, Praha 1925; Borecký F.: Mistr Jakoubek ze Stříbra, Praha 1945; Bartoš F. M.: Husitská revoluce 1-2, Praha 1965, 1966

JAKOUBEK z VŘESOVIC (+ asi 1461) - moravský šlechtic, vojevůdce a diplomat

Zchudlý moravský šlechtic Jakoubek z Vřesovic přišel do Čech v husitském období a po smrti Václava IV. se přidal k táboritům. Udatný voják si brzy získal důvěru husitů, stal se jejich předním bojovníkem, po Žižkově smrti jedním z hejtmanů v Táboře a poté i hejtmanem v Bílině (1426). Tady se stal vůdčí osobností městského husitského svazu v severozápadních Čechách. Bojoval v bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426 - město samo pak držel celých deset let - v roce 1432 byl přítomen na jednáních husitů se zástupci basilejského koncilu v Chebu a válčil v Sasku, o rok později podnikl vpád do Bavor. Poté stál na straně sirotků až do přijetí Zikmunda za českého krále. Vzápětí ho uznal také a získal od něj roku 1436 panství teplického kláštera, Ploskovice, Toužim ad. Za vlády Albrechta II. Habsburského byl hejtmanem žateckého a litoměřického kraje a plnil různé diplomatické úkoly. Po Albrechtově smrti stranil Habsburkům, po roce 1448 podporoval Jiřího z Poděbrad. Dále hromadil majetek a v severozápadních Čechách vybudoval základy rodové moci pánů z Vřesovic. Bývá charakterizován jako husitský hejtman s povahou kondotiéra, neboť byl sice "odvážlivý, důvtipný a bojovný, avšak ve smýšlení nestálý, a především hleděl vždy vlastního prospěchu..." (J. Malý).
(dp)
Ze zpráv kronik doby husitské (I. Hlaváček), Praha 1981

JAKUB (15. století) - český sedlák, tzv. stadický král

Prostý venkovský lid, zklamaný výsledky husitské revoluce, hledal východisko ze svého tíživého postavení. Tato situace dala vzniknout zvláštnímu hnutí se sociálními a náboženskými rysy, spojenému s osobou sedláka Jakuba. Tento muž si na jaře 1445 vystavěl na poli u Stadic, které údajně oral bájný Přemysl Oráč, chýši a prohlašoval, že je bohem vyvolený selský král. Do Stadic začali přicházet poutníci. Jakmile jejich počet nebezpečně vzrostl, zasáhla okolní šlechta v čele s bývalým husitským hejtmanem Jakoubkem z Vřesovic a vsadila stadického krále Jakuba i s jeho družinou do roudnického vězení.

Záležitost se selským králem nezískala širší odezvu. Byla však dokladem skutečnosti, že rolnictvo opouští chiliastickou vizi o uskutečnění království božího na zemi a nahrazuje ji sice pozemštější, ale stejně nereálnou představou dobrotivého panovníka.
(dp)

JAKUB VLK (+ 25. 7. 1439) - český radikální kněz

Jakub Vlk byl žákem a spolupracovníkem Jana Želivského. Po jeho popravě v březnu 1422 se stal jeho nástupcem na místě kazatele v kostele Panny Marie Sněžné na Novém Městě pražském, kde také spravoval místní duchovenstvo. Přikláněl se ke spojenectví pražanů s radikálními husitskými skupinami z ostatních měst v Čechách. Roku 1433 ostře vystupoval proti basilejskému koncilu, a zejména proti jeho legátům, kteří přišli vyjednávat do Prahy.

Když se roku 1434 krátce před bitvou u Lipan zmocnila Prahy panská jednota, Vlk raději uprchl do Hradce Králové. Ten byl roku 1437 dobyt a Jakub spolu s knězem Ambrožem byli uvězněni. Po propuštění odešel do Kolína, kde strávil zbytek života pod ochranou Bedřicha ze Strážnice.
(dp)

JAN (I.) (+ 25. 11. 1085) - český duchovní a biskup olomoucký

Původně mnich břevnovského kláštera v Praze, který byl Vratislavem II. dosazen (asi 1063) jako první biskup olomoucký. Zřízením nové diecéze sledoval obratný politik Vratislav hned několik cílů - jednak chtěl mít na Moravě, která byla rozdělena na úděly, vlastní spolehlivou základnu, jednak chtěl zmenšit vliv pražského biskupství, kterého se měl už záhy ujmout jeho bratr Jaromír. Ale zřízení biskupství a vyšehradské kapituly mělo i posílit váhu církevní organizace u nás a přinést tolik vytoužené arcibiskupství, které měli Poláci i Uhři už od počátku 11. století.

Biskup Jan však na to málem doplatil. Když se po Šebířovi stal pražským biskupem bojovný Jaromír, požádal sice papeže, aby olomouckou diecézi zrušil, nečekal však na výsledek a vzal roku 1070 spravedlnost do vlastních rukou. Nejprve v čele ozbrojené družiny obsadil statky patřící dřív jeho diecézi a potom vtrhl do biskupova domu. Vyčetl mu lakomství, když viděl jeho skromné jídlo, a poté ho sám bil a týral. Jaromír pak sice musel odejít z Čech, ale svého úmyslu se nezřekl a skutečně dosáhl toho, že 1085 byla rozhodnutím synody v Mohuči obě biskupství spojena. Vzápětí starý biskup Jan zemřel, a tak se nedočkal ani potvrzení Jaromírova plánu papežem (1086), ani znovuobnovení olomouckého biskupství Vratislavem II. už o dva roky později. K jeho nejznámějším nástupcům na biskupském stolci patřil Jindřich Zdík.
(fh)
Medek V.: Osudy moravské církve do konce 14. věku, Praha 1971

JAN IV. z DRAŽIC (* asi 1250-51, + 5. 1. 1343) - pražský biskup

Jan z Dražic, potomek starého českého rodu, byl zvolen pražským biskupem v roce 1301, v době plné slávy Václava II. Svůj úřad zastával po vymření Přemyslovců dále, ale v zápasech o moc v zemi zůstal neutrální. Později podpořil Jana Lucemburského. V roce 1312 ho značně ovlivnila účast na církevním koncilu ve Vienne. Po návratu do Čech začal vystupovat proti inkviziční činnosti dominikánů, což mu vyneslo žalobu probošta litoměřické kapituly Jindřicha ze Šumburka, kterého zbavil jeho výnosné prebendy, u papežské kurie. Papež Jan XXII. Dražice roku 1318 sesadil a nařídil vyšetřování. Téměř sedmdesátiletý biskup se rozhodl, že se bude v Avignonu hájit osobně. Proces se neuvěřitelně vlekl celých jedenáct let, ale Jan z Dražic se roku 1329 vrátil do Prahy plně očištěn od všech obvinění. Přes svůj pokročilý věk vedl ostré spory s žebravými řády i nadále. Byl posledním pražským biskupem, protože po jeho smrti docílil Karel IV. pro jeho nástupce Arnošta z Pardubic povýšení pražského biskupství na arcibiskupství.

Známá je Janova kulturní a stavitelská aktivita. Byl iniciátorem sepsání kroniky Františka Pražského, nechal přestavět biskupský dvůr na Malé Straně, zbudoval ve svém sídelním městě Roudnici kamenný most přes Labe (1333-38), klášter pro augustiniány kanovníky a špitál pro chudé nemocné. Z Avignonu přivezl řadu rukopisů s cennými iluminacemi, které ovlivnily českou knižní malbu. Byl typickým představitelem vrcholného období českého šlechtického nacionalismu.
(dp)
Chaloupecký V.: Jan IV. z Dražic, poslední biskup pražský, Časopis Společnosti přátel starožitností českých 16, 1908; Fiala Z.: Předhusitské Čechy 1310-1419, Praha 1968

JAN JINDŘICH (* 12. 2. 1322, + 12. 11. 1375) - vévoda korutanský a tyrolský, markrabě moravský z dynastie Lucemburků

Jan Jindřich byl druhorozeným synem Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Podobně jako jeho bratr Karel IV. byl jako malý chlapec odloučen od matky a poslán svým otcem na vychování do Tyrol, kde se mu dostalo péče jako Karlovi ve Francii. I on byl zasnouben ještě jako dítě se starší Markétou Maultasch (Pyskatou). V roce 1336 se konal sňatek, ale již o čtyři roky později vyjednávala podnikavá Markéta své nové manželství s císařem Ludvíkem IV. Chtěla, aby jí dal za manžela syna Ludvíka, protože Jan Jindřich je špatný manžel. Označila ho dokonce za nemožného a studeného. Jan Jindřich se dovolával pomoci zejména u svého bratra Karla, ale Markéta vyřešila celou záležitost podle svého - při návratu z lovu nebyl jednoduše Jan Jindřich vpuštěn do hradu. K vlastnímu rozvodu došlo až v roce 1349, ale to již byla Markéta několik let vdaná za Ludvíka Braniborského.

Jan Jindřich opustil Korutany, usadil se v Čechách a znovu se oženil. Tentokrát s dcerou opavského vévody Mikuláše II. Markétou Opavskou, s níž měl celkem 6 dětí. Od Karla IV. obdržel pak 26. 12. 1349 markrabství moravské s podmínkou, že pokud budou Karlovi potomci po meči živi, nebudou se potomci Jana Jindřicha domáhat českého trůnu. Jan Jindřich se pak zavázal ke všestranné Karlově podpoře, na které setrval až do své smrti.

Za svého života se stačil ještě dvakrát oženit, třetí jeho manželkou byla Markéta Rakouská a čtvrtou Alžběta Oettingenská.
(kk)
Fiala Z.: Předhusitské Čechy 1310-1419, Praha 1968

JAN LUCEMBURSKÝ (* 10. 8. 1296 Lucemburk, + 26. 8. 1346 Kresčak) - lucemburský hrabě, český král z dynastie Lucemburků

Jan Lucemburský bývá často označován jako král cizinec, v příznivější charakteristice jako král diplomat a statečný rytíř.

Jediný syn lucemburského hraběte a později císaře Jindřicha VII. byl vychován v kultivovaném prostředí pařížského dvora. Poté co byl jeho otec zvolen německým králem, nabídla Janovi část české šlechty ve spojení s cisterciáckými opaty českou korunu a spolu s ní ruku poslední neprovdané přemyslovské princezny Elišky. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru. Koncem měsíce se novomanželé vydali na cestu do Prahy. Zde je čekala tvrdá realita, kterou mohl Jan zvládnout jen stěží, přestože byl přirozeně nadaný, vybraně vzdělaný a obklopený spolehlivými rádci svého otce. Chyběly mu zkušenosti, nebyl připraven na styk s drsným prostředím a pyšnou českou šlechtou, jejíž sebevědomí od zavraždění posledního Přemyslovce v roce 1306 značně vzrostlo. Janovy představy o vznešeném poslání panovníka, jak je poznal ve Francii, jí byly na hony vzdálené. Byl prvním českým králem, jemuž se šlechta odvážila předložit volební kapitulaci, požadující především omezení panovníkovy moci. Jan ji potvrdil, byť ne v celém rozsahu, v Inauguračních diplomech, dříve než se ujal vlády. Počátky Janovy vlády byly nejisté, přitomnost zkušených rádců sehrála spíše negativní roli, neboť vytvořila mezi králem a domácími šlechtickými předáky bariéru v době, kdy si potřeboval vytvořit vztah k nim sám. V roce 1313 bylo navíc Janovo postavení oslabeno smrtí jeho otce. Po krátké epizodě, v níž sám usiloval o získání německé koruny, podpořil Jan nového krále Ludvíka IV. Bavora a často pak válčil po jeho boku, zejména proti jeho konkurentům Habsburkům.

V letech 1310-19 sváděl Jan Lucemburský zápas s českou šlechtou o větší moc ve státě, a dokonce i o větší podíl na královských důchodech. Šlechta sama pak byla rozdělena na dvě uskupení. Vůdčí osobností jednoho byl Jindřich z Lipé, jenž čas od času vystupoval jako králův věrný spojenec, ve skutečnosti byl však velmi ambiciózní a toužil vládnout králi i království. Přes veškeré nepřátelství a rozpory byl pán z Lipé jediný, kdo Janovi, pociťujícímu k českému panstvu téměř odpor, imponoval, podobně jako jeho životní družka královna-vdova Eliška Rejčka, s níž ho později, po Jindřichově smrti, sblížily nesváry ve vlastní rodině. V čele druhé kliky stál Vilém Zajíc z Valdeka, přívrženec a důvěrník královny Elišky, která marně usilovala o návrat poměrů z doby vlády Václava II. a vlastními politickými kroky nebezpečně ohrožovala Janovo postavení. Rozpory mezi králem a šlechtou se vystupňovaly na přelomu let 1317-18 do otevřeného povstání, které Jana donutilo obrátit se o pomoc k Ludvíku Bavorovi, jenž zprostředkoval v dubnu 1318 smíření v Domažlicích. O rok později se pokusil o vzpouru proti králi pražský patriciát, který uzavřel spojenectví s Valdekem a královnou Eliškou. Přestože Jan po neúspěšném obléhání Starého Města potvrdil Pražanům starobylé privilegium, postihl o něco později vůdce vypovězením a ostatní měšťany vysokou pokutou.

První Janovo manželství s Eliškou Přemyslovnou nebylo šťastné. Rozdílnost povah manželů byla snad nejvíce konfrontována v odlišném přístupu k politické praxi. Po přechodných obdobích, kdy se zdálo, že Janova politická linie se shoduje s přáními královny, vyvrcholily neshody manželského páru počátkem roku 1319 úplným rozchodem krátce poté, co Eliška Janovi porodila druhého syna. Janovo zřejmě oprávněné podezření, že královna usiluje sama o vládu ve jménu prvorozeného syna Václava, zesílilo poté, co Eliška odešla na Loket. Jan pronikl na hrad téměř násilím a odebral jí tři starší děti. Tříletého Václava, o němž se domníval, že je vychováván v nenávisti k otci - později mu proto nedůvěřoval - držel ve vězení a poté odvezl na francouzský dvůr, kde sám vyrůstal. Uražená Eliška odešla na Mělník, kde v následujících letech pobývala nejčastěji. Janovi porodila ještě tři děti: Jana Jindřicha a dcery dvojčata (Annu a Elišku). Ztroskotání manželství mělo na Jana neblahý vliv: lhostejný vztah k Čechám, cynismus k ženám, dobrodružný a prostopášný život, od kterého upustil až po svém druhém sňatku, jejž uzavřel v prosinci 1334 s Beatrix Bourbounskou. K synu Václavovi, pozdějšímu hraběti z Lucemburka, z tohoto manželství měl zcela jiný vztah než k Eliščiným dětem.

Po roztržce s královnou pobýval Jan většinou mimo Čechy, často ve svém milovaném Lucembursku. Byl neobyčejně statečným bojovníkem - zúčastnil se řady významných válečných konfliktů - a vynikajícím diplomatem, ale také vyhledávaným společníkem na dvorských slavnostech a turnajích, okouzlujícím kavalírem. Právě na poli mezinárodních vztahů prospěl Českému království nejvíce. Bojoval, zasnuboval své sestry a děti, získal pro českou korunu definitivně Chebsko, Budyšínsko a Zhořelecko v Horní Lužici, a především vyšehradskou smlouvou z roku 1335 větší část Slezska. Stinnou stránkou jeho dynastické politiky byl podstatně zvýšený daňový tlak na obyvatelstvo českých zemí, do jejichž vnitřních záležitostí přestal Jan téměř zasahovat. Trvalá nepřítomnost panovníka a vláda panské kliky Jindřicha z Lipé začaly počátkem 30. let vzbuzovat nevoli. Roku 1333 donutila část šlechty Jana, aby svěřil vládu v Čechách synu Václavovi (Karlovi). Při své návštěvě v zemi v roce 1341 král ustanovil, že dědici Českého království se stanou jedině Karel a jeho potomci. V té době už byl Jan slepý, přesto se účastnil stoleté války na straně Francie a byl činný v říšské politice. S pomocí svého strýce trevírského arcibiskupa Balduina, který byl jedním z říšských kurfiřtů (právě tak jako sám Jan z titulu českého krále), připravoval volbu nového německého krále. 11. 7. 1346 jím byl zvolen jeho syn Karel - jako panovník římskoněmecké říše Karel IV. To byl Janův diplomatický triumf, nejvyšší meta, kterou pomohl zajistit svému následníkovi. Krátce nato mu byla doručena žádost francouzského krále o pomoc proti Angličanům. Jan i Karel se neprodleně vypravili do Francie. K rozhodujícímu střetnutí došlo 26. 8. 1346 u Kresčaku. Slepý král nechal odvést svého syna z předem prohrané bitvy násilím, sám údajně se slovy: "Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal!" splnil rytířskou povinnost a zvolil si jistou smrt.
(dp)
Spěváček J.: Král diplomat (Jan Lucemburský 1296-1346), Praha 1982; Spěváček J.: Jan Lucemburský a jeho doba, Praha 1994

JAN ONDŘEJŮV zvaný ŠINDEL (* kolem 1375 Hradec Králové, + 1443/ + po 1456) - český matematik, astronom, lékař

Jan Šindel, pocházející z Hradce Králové, studoval na pražské universitě, kde se stal roku 1395 mistrem svobodných umění. Roku 1406 působil jako rektor školy u sv. Mikuláše, poté se odebral do Vídně, kde vyučoval matematiku a astronomii. Roku 1410 byl nazpět v Praze a zastával funkci universitního rektora (používal latinské jméno Joannes de Praga, Jan z Prahy). Kromě toho držel řadu církevních obročí, byl například svatovítským kanovníkem a děkanem vyšehradské kapituly. O bouřlivé dění husitské doby se příliš nezajímal.

Podle italského humanisty a pozdějšího papeže Eneáše Silvia Piccolominiho patřil Jan Šindel mezi nejučenější muže své doby. Napsal několik astrologických a lékařských pojednání, která se nedochovala, a byl autorem hvězdářských tabulek, jež používal ještě koncem 16. století dvorní astronom Rudolfa II. Tycho Brahe. Jan Šindel byl však znalý také světského i církevního práva. Jeho historické zápisky, rovněž ztracené, využívali ke svým dílům Martin Lupáč a Daniel Adam z Veleslavína. Svoji v té době rozsáhlou knihovnu o 200 svazcích odkázal universitní Karlově koleji.
(dp)
Nový L.: Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století, Praha 1961

JAN ROKYCANA (* počátek 90. let 14. století Rokycany, + 22./27. 2. 1471 Praha) - český politik, teolog a pražský arcibiskup

Jan Rokycana, nejvýznamnější představitel kališnické církve za vlády Jiřího z Poděbrad a nepotvrzený arcibiskup pražský, pocházel z prosté rodiny rokycanského kováře. Studoval nejdříve v augustiniánském klášteře v Rokycanech a poté na pražském vysokém učení, kde se roku 1415 stal bakalářem svobodných umění. I když působil dále na universitě, bouřlivé události husitské doby mu na dlouho znemožnily dosáhnout mistrovského gradu (universitním mistrem se stal až roku 1430). Za svého studia byl ovlivněn kázáními Jana Husa a stal se žákem Jakoubka ze Stříbra. Podobně jako Jakoubek a někteří další universitní mistři byl později mluvčím umírněného husitského křídla, představovaného především pražskými měšťany a kališnickou šlechtou. Byla to skupina, která se nevyznačovala tak konzervativními názory jako Jan z Příbramě a jeho stoupenci, a dokonce poskytla některé impulsy i táborským kněžím, jejichž učení pak odmítla. Od roku 1425 působil Rokycana jako kazatel, později také jako farář v Týnském chrámu. Účastnil se nejen duchovního, ale i politického života husitské Prahy. Například pomohl roku 1424 sjednat smír mezi pražany a Janem Žižkou. V roce 1429 ho český sněm zvolil administrátorem utrakvistické církve, 21. 10. 1435 společným arcibiskupem katolíků a kališníků. V této funkci nebyl nikdy oficiálně potvrzen papežem a neuznal ho ani císař Zikmund.

Od počátku 30. let Rokycana ostře kritizoval táborský radikalismus (roku 1431 se utkal v polemice s Mikulášem z Pelhřimova) a snažil se nalézt způsob, jak smířit kališníky s katolickou církví. Pod jeho vlivem přijal český sněm pozvání na jednání basilejského koncilu. Rokycana stál spolu s Prokopem Holým v čele poselstva, které jelo roku 1433 jednat do Basileje především o čtyřech artikulech pražských. Měl obhajovat přijímání pod obojí. Byl to jediný artikul, jehož uznání se podařilo na koncilu alespoň zčásti prosadit (kompaktáta), později jej musel potvrdit Zikmund jako podmínku svého přijetí za českého krále. Protože však císař nemínil kališnickou církev tolerovat (soudil, že "sliby dané kacířům žádné platnosti nemají"), musel Rokycana po jeho příchodu do Prahy z města uprchnout a svěřit se do ochrany Hynka Ptáčka z Pirkštejna. Pobýval pak v Hradci Králové, Čáslavi a Kutné Hoře i jinde a spravoval odsud církev. Teprve po dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad v roce 1448 se mohl vrátit do města, z něhož byl roku 1437 vyhnán, a zůstal po celou Jiříkovu vládu jeho věrným rádcem a jedním z předních činitelů českého politického a kulturního dění.

Rokycanova kazatelská a politicko-organizační aktivita úzce souvisí s jeho činností literární. Nejznámější je Postila, soubor jeho českých kázání v Týnském chrámu z let 1456 a 1457. Ukazuje se zde jako skvělý řečník, ale také neústupný kritik, jenž se nezalekne ani pokárání krále. V mnohém se shoduje s názory Chelčického, jehož učení doporučil svým žákům, nespokojeným s povrchností utrakvismu. Podporoval vznik jednoty bratrské, velice brzy ho však pociťoval jako narušení jednoty kališnické církve, a tak souhlasil s jejím pronásledováním. Všemi silami se snažil podpořit prestiž království a zlepšit postavení kališnické církve, zvláště když papež Pius II. roku 1462 zrušil kompaktáta a poté předvolal Jiřího před papežský tribunál. V roce 1468 uvalil nový papež klatbu i na starého a nemocného arcibiskupa. Počátkem roku 1471 Rokycana zemřel, čtyři týdny před smrtí Jiřího z Poděbrad.
(dp)
Bartoš F. M.: Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama etc., Praha 1928; Šimek F.: Učení M. Jana Rokycany, Praha 1938; Bartoš F. M.: Světci a kacíři, Praha 1949

JAN z JENŠTEJNA (* 27. 12. 1350 Jenštejn, + 17. 6. 1400 Řím) - český duchovní, arcibiskup pražský

Syn královského notáře Pavla z Jenštejna studoval na universitách v Praze, Pavii a Bologni. Jeho životní dráha měla rychlý vzestup. Ve 26 letech byl jmenován biskupem míšeňským a o čtyři roky později se stal - po svém strýci Janu Očkovi z Vlašimi - třetím arcibiskupem pražským (19. 3. 1379). Již předtím po čtyři roky zastával místo kancléře Václava IV. V té době s králem velmi dobře vycházel, protože ačkoliv nabyl značného vzdělání a dal se na duchovní dráhu, "nepřestal milovat svět a rozkoše jeho, uměl výborně zacházet s všelikou zbraní a veliké zalíbení měl v kratochvílích a veselých spolcích" (J. Malý).

V církevním schismatu, který byl způsoben dvojpapežstvím, se postavil na stranu římského papeže Urbana VI., a tím se dostal do sporu s králem, který vyčkával. Rozhodující obrat však nastal roku 1380, když zachvátila Čechy "černá smrt" a Jan onemocněl. Sice se uzdravil, ale jeho povaha se zásadně změnila. Arcibiskup se téměř stále postil, spal na kamenné podlaze, na těle nosil drátěný pás s ostrými špicemi a trýznil se tak, že ho musel kárat i jeho zpovědník. Jan také často upadal do vytržení, ale především se stal oddaným synem církve, jejíž práva hájil proti světské moci. Není tedy divu, že se jeho vztah ke králi záhy zkomplikoval. Z veselého kumpána a přítele dobrého moku se stal nepohodlný a nekompromisní nepřítel. Václav jej dokonce držel v zajetí na Karlštejně a neváhal ho zbavit kancléřského úřadu (1384).

V roce 1393 vypukl mezi oběma další spor o zřízení nového biskupství v Kladrubech, čímž měla být omezena moc arcibiskupa. Po násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku opustil Jan z Jenštejna Čechy a vydal se hledat spravedlnost a podporu do Říma. Neuspěl tu však a po návratu mu král nechal roku 1395 dokonce zabavit veškerý majetek. Arcibiskup se znovu vydal do Říma, kde se roku 1396 vzdal svého úřadu. Pak krátce pobýval na hradě Helfenburku, ale když se dostal do sporu s novým arcibiskupem o rentu, odešel potřetí a tentokrát natrvalo do Říma, kde také jako patriarcha alexandrijský zemřel.

Zůstalo po něm rozsáhlé literární dílo, kde vedle písemností úřední a církevní povahy vyniká především jeho duchovní lyrika a autobiografický pokus Knížka o úniku ze světa (Libellus de fuga mundi).
(fh)
Holinka R.: Církevní politika arcibiskupa Jana z Jenštejna za pontifikátu Urbana VI., Bratislava 1933; Friedl A.: Kodex Jana z Jenštejna, Praha 1931; Kadlec, J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987

JAN z JESENICE (+ jaro 1420 jižní Čechy) - český právník a diplomat

Roku 1397 získal na pražské universitě titul bakaláře svobodných umění Jan, syn Konráda z Jesenice. O poměrech, ze kterých pocházel, svědčí i zápis z následujícího roku, kdy Jan z Jesenice získal odklad universitních poplatků "pro chudobu". Přesto na studiích vytrval a získal titul bakaláře práv (1407) a mistra svobodných umění (1408).

Jan patřil od počátku mezi přední osobnosti reformního učení a obdivovatele Viklefa. Roku 1409 měl spolu s Husem a Jeronýmem Pražským velký podíl na vydání Dekretu kutnohorského (někdy je dokonce označován přímo za autora textu dekretu), jehož právoplatnost také brilantně obhajoval mj. bojovným latinským traktátem Obrana mandátu krále Václava. Následujícího roku jej Hus vyslal do Říma, aby ho hájil u papežské kurie. Jan z Jesenice si počínal velmi zdatně, dokonce dosáhl i písemného prohlášení, že Viklefovy spisy nemají být páleny, ale nakonec byl na udání Michala de Causis sám obžalován z kacířství a uvězněn. Naštěstí se mu podařilo uprchnout, a přestože na něj byla v červenci 1412 uvalena klatba, dosáhl na proslulé universitě v italské Bologni titulu doktora práv.

V prosinci roku 1412 pak vystoupil na pražské universitě a v pojednání Souhrnná obrana pře M. Jana Husi vyložil, že papežská klatba nad Husem nemá právní základ, a je tedy neplatná. Jesenice zastupoval Husa i ve sporu se Stanislavem ze Znojma a Štěpánem Pálčem v Praze následujícího roku. Také pomáhal Husovi v přípravě obhajoby před jeho cestou do Kostnice. Po odsouzení Husa uvalil v listopadu 1415 biskup Jan Železný - jako legát koncilu - znovu interdikt na Prahu, protože v ní prodléval Jan z Jesenice. Vlažnost krále Václava IV. a podpora královny Žofie však Janovi z Jesenice dovolila, aby se do Prahy brzo vrátil. Sestavil tu traktát o přijímání pod obojí, který se opíral o církevní autority, a zaslal ho do Kostnice. Tady byl sice odmítnut, ale přispěl k tomu, že se roku 1417 pražská universita vyslovila pro kalich, který se stal symbolem husitství. V únoru 1419 ho však Václav IV., stále více podléhající tlaku Zikmunda, vypověděl z Prahy, nad kterou byl pak konečně zrušen interdikt. Jan z Jesenice sice stál na umírněném křídle husitství a bojoval proti všemu radikálnímu, ale když počátkem roku 1420 padl do rukou Oldřicha z Rožmberka, byl jeho osud zpečetěn. Zřejmě záhy poté umírá v kterési rožmberské hladomorně.
(fh)
Ze zpráv kronik doby husitské (editor I. Hlaváček), Praha 1981

JAN z JIČÍNA (+ po roce 1423) - český radikální náboženský reformátor

O životních osudech Jana z Jičína se dochovalo jen velmi málo údajů a není ani jisté, zda pocházel z Čech nebo z Moravy. V roce 1404 nebo 1408 dosáhl hodnosti mistra na pražské universitě, kde se stal stoupencem hnutí za reformu církve. Podle dalších údajů v roce 1410 hájil spolu s Janem Husem učení Jana Viklefa. V roce 1412 uctil smrt tří tovaryšů v Betlémské kapli jako prvých mučedníků husitství, Jana, Martina a Staška, kteří byli popraveni za to, že mluvili v kostele proti odpustkům. Připomínán je v této souvislosti jeho výrok: "Tito jsou svatí."

V době, kdy došlo k rozchodu Tábora s pikarty, kteří se uchýlili v roce 1421 na hrad Příběnice, Jan z Jičína varoval před pikartským kacířstvím. Naposledy je Jan z Jičína zmiňován v roce 1423.
(kk)

JAN z POMUKU (* asi 1345, + 20. 3. 1393 Praha) - český duchovní, později ztotožněný s barokním světcem Janem Nepomuckým

Kněz Jan z Pomuku, od roku 1393 generální vikář pražského arcibiskupství, vešel v obecnou známost především jako oběť mocenského zápasu a osobní nevraživosti mezi králem Václavem IV. a arcibiskupem Janem z Jenštejna. V roce 1393, kdy se nepřátelství mezi nimi znovu rozhořelo naplno, začal král uvažovat o zřízení nového biskupství v Kladrubech a jeho obdarování pozemky kladrubského kláštera, čímž by bylo pražské arcibiskupství citelně finančně poškozeno. Vše mělo být uskutečněno po smrti umírajícího opata. Jan z Jenštejna však nechal 10. 3. 1393 urychleně zvolit nového opata a jeho generální vikář volbu potvrdil. To Václava IV. neobyčejně rozlítilo a chtěl potrestat viníky. Arcibiskup a jeho úředníci byli pozváni na jednání s králem, kam se Václav IV. dostavil rozzlobený a snad i opilý. Jan z Pomuku a oficiál Mikuláš z Puchníka byli zajati a odvlečeni na staroměstskou rychtu k výslechu. Zde byli mučeni samotným králem, není však jasné, co se vlastně chtěl Václav IV. dozvědět. Vzápětí se polekal svého činu a rozhodl se arcibiskupské úředníky propustit, potvrdí-li, že se s nimi jednalo slušně. V případě Jana z Pomuku však už bylo pozdě. 20. 3. 1393 ve večerních hodinách bylo mrtvé tělo svázáno do kozelce a shozeno z Karlova mostu do Vltavy.

Teprve později, v 16. století, objevil se v Hájkově kronice vedle skutečného Jana z Pomuku jakýsi Jan Nepomucký, královnin zpovědník, který zemřel, protože nechtěl vyzradit zpovědní tajemství. Postupně vznikla kolem - jinde v pramenech nedoloženého - mučedníka legenda. V dobách baroka se o svatořečení zasazovali především katoličtí vlastenci. Nový světec měl chránit národ a očistit ho od neblahého ódia "kacířství". V roce 1729 byl Jan Nepomucký prohlášen katolickou církví za svatého a jeho kult byl spontánně přijat nejen v již pokatoličtěných Čechách, ale brzy získal velkou popularitu v Evropě a dokonce i v zámoří (srovnej jméno Metternicha!). Na památku jeho shození z mostu, byla socha tohoto světce, umisťována na mostech a stala se typickou součástí české krajiny.
(dp)
Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987; Slavík I.: Čtení o sv. Janu Nepomuckém, Strakonice 1993; Vlnas V.: Jan Nepomucký, Česká legenda 1993; Vlček E.: Osudy českých patronů, Praha 1995

JAN z PŘÍBRAMĚ (* asi 1387 Příbram, + 20. 12. 1448) - český kněz, universitní mistr a teolog

Jan z Příbramě, od roku 1413 mistr pražské university, patřil zpočátku mezi obhájce přijímání z kalicha a stoupence Jakoubka ze Stříbra. Po vypuknutí husitské revoluce začal hlásat konzervativní názory a stal se vedle Křišťana z Prachatic, Petra z Mladoňovic a svého nejbližšího spolupracovníka Prokopa z Plzně hlavním mluvčím vyšší kališnické šlechty. Na těchto postojích už setrval celý život. Veškerou svoji vitální energii, vzdělanost a znalost politických poměrů dal do služeb břitké polemiky s učením táborů a ve svých traktátech ostře útočil proti teorii i praxi táborského bratrstva. Koncem 20. let napadl Viklefovy myšlenky, zvláště ty, které byly realizovány v Táboře, a tím vlastně i samotné kořeny husitství. Viklefovy obrany se ujal mistr Peter Payne. V roce 1427 musel Jan z Příbramě opustit po nezdařeném pokusu o reakční převrat Prahu, kam se mohl vrátit až v roce 1436. Na venkově dále agitoval proti táborům a hledal způsob, jak překlenout roztržku s katolickou církví, od níž ho odlučovalo už jen přijímání z kalicha. Při návštěvě zástupců basilejského koncilu v Čechách jim poskytoval dokonce tajné informace. Kompaktáta mu umožnila návrat do obecné církve. Při konečných jednáních o kompaktátách roku 1437 však utrpěl jako český zástupce v Basileji výrazný neúspěch, jenž ho citelně zasáhl. Poté jeho vliv klesal, přestože se za Rokycanovy nepřítomnosti v Praze (1437 až 1448) stal administrátorem kališnické církve a dále usiloval o její sblížení s katolíky. Jeho plány překazilo dobytí Prahy Jiřím z Poděbrad a návrat Rokycany. Krátce nato zemřel.

Zanechal po sobě mnoho většinou latinsky psaných spisů na dobová témata, například Malý traktát o válce, O podmínkách spravedlivé války, Proti pikartským článkům a další.
(dp)
Bartoš, F. M.: Literární činnost M. Jana Rokycany, M. Jana Příbrama etc., Praha 1928

sv. JAN SARKANDER (* 20. 12. 1576 Skočov na Těšínsku, + 17. 3. 1620 Olomouc) - český světec, katolický kněz, patron ochrany zpovědního tajemství

Jan se narodil v české katolické rodině Sarkanderů, roku 1589 se s rodiči přestěhoval do města Příbora, které patřilo olomouckému biskupství. Studoval v Olomouci, Praze a Štýrském Hradci latinu, antickou literaturu, filosofii i teologii a stále ještě uvažoval o civilním povolání. Byl dokonce i krátce ženat s Annou Plachetskou z Velkého Meziříčí. Záhy však ovdověl a rozhodl se pro dráhu duchovního. Roku 1607 získal nižší kněžské svěcení a dva roky poté byl v brněnském kostele sv. Petra a Pavla vysvěcen na kněze biskupem Civallim. Působil na řadě far, než se konečně usadil v Holešově, kde se stal osobním důvěrníkem a zpovědníkem majitele panství Ladislava Popela z Lobkovic.

V neklidné době českého stavovského povstání a následných válečných událostech (1618-20) stál vždy na straně katolíků. Tento postoj mu také pomohl ochránit město Holešov před pleněním polského vojska v roce 1619, když vyšel v čele obyvatel města vstříc vojákům, zpívaje náboženské katolické písně. Tímto však upadl v nelibost u protestantských moravských direktorů. Po krátkém pobytu na zámku v Tovačově, kde se před nimi ukrýval, byl chycen na útěku v lesích a uvězněn v olomouckém vězení.

Na mučení měl doznat domnělé spojení s katolickým panským táborem. Ani po čtvero mučení však nic neprozradil. Na následky posledního mučení nakonec zemřel. Jeho smrt byla považována katolíky od samého počátku za mučednickou. Stal se proto mučedníkem víry za zachování zpovědního tajemství.

Jeho tělo, zahalené do červené látky jako symbol mučednické smrti, bylo uloženo v mariánském kostele v Předhradí v kapli sv. Vavřince. Odtud byly jeho ostatky roku 1860 přeneseny do svatováclavského chrámu v Olomouci.

Beatifikační proces byl zahájen až v roce 1715, přestože byl Sarkander oslavován a ctěn již dříve nejen u nás, ale i v Polsku a Francii. Konečně roku 1859 (15. 9.) byl Sarkander prohlášen papežem Piem IX. za blahoslaveného a v roce 1995 Janem Pavlem II. za svatého. Jeho svatořečení ovšem nebylo v české veřejnosti vzhledem k pobělohorskému vývoji přijato jednoznačně.
(jv)
Buben M.-Kučera R.- Kukla O.: Svatí spojují národy, Praha 1994

JAN SOBĚSLAV (LUCEMBURSKÝ) (* 1352/55?, + 12. 10. 1394) - biskup olomoucký a litomyšlský, markrabě moravský, patriarcha aquileiský

Syn Jana Jindřicha, markraběte moravského a bratra císaře Karla IV., a Markéty Opavské, dcery opavského vévody Mikuláše, měl další čtyři sourozence: Jošta, Prokopa, Kateřinu a Elišku. Jan Soběslav byl předurčen již od dětství pro církevní dráhu. Při značném množství mužských potomků v lucemburském rodu mu kynula zcela nepatrná naděje na světskou slávu a majetek. I Karel IV. na něj pamatoval při dělbě svého majetku (dědická posloupnost v Braniborsku) až na jednom z posledních míst. Mnohé historické prameny uvádějí, že se již jako šestnáctiletý stal po magdeburském Purkhartovi vyšehradským proboštem, byť ještě neměl kněžské svěcení. To získal Jan Soběslav teprve roku 1370, kdy byl vysvěcen za jáhna. Proto je pravděpodobnější, že se jednalo o jeho nevlastního bratra Jana, nemanželského syna Jana Jindřicha, o němž chybí dostatek věrohodných údajů.

Historicky nesporná je skutečnost, že se Jan Soběslav stal roku 1380 kanovníkem v Brně a 1380/81 biskupem v Litomyšli. Na jaře roku 1387 byl jmenován biskupem olomouckým a 27. 11. 1387 patriarchou v Aquilei. Tato kumulace úřadů byla v té době běžná, neboť obě biskupství zůstávala dlouho zaopatřovacím úřadem pro nadpočetné mužské potomky vládnoucí dynastie či významných rodů.
(jv)
Fiala Z.: Předhusitské Čechy, Praha 1968; Kroniky doby Karla IV. (editor Bláhová M.), Praha 1987

JAN ze STŘEDY, též Johannes Noviforensis (de Alta Muta) (* kolem 1310 Vysoké Mýto, + 23. 12. 1380) - český politik, diplomat a duchovní, biskup litomyšlský a olomoucký

Jan ze Středy byl notářem krále Jana Lucemburského jako plebán ve Středě ve Slezsku (odtud jméno) a pak notářem, protonotářem a kancléřem Karla IV. v letech 1353-74 (s výjimkou roku 1356). V úřadu kancléře vystřídal Jana Očka z Vlašimi a stejně jako on se stal důvěrníkem Karla IV. Z církevních hodností dosáhl titulu biskupa v Naumburku (1352-53), Litomyšli (1353-64) a Olomouci (1364-80). Krátce před smrtí byl ještě jmenován biskupem ve Vratislavi, ale úřad již nenastoupil.

V letech 1373-74 se dostal do sporu s Karlem IV. (důvody prameny neuvádějí), byl zbaven místa u dvora a odjel do Olomouce. Marně pak císaře prosil a připomínal více než dvacet šest let svých věrných služeb. Karel se však v tomto případě nedal obměkčit a Jan zůstal v moravském ústraní.

Jan ze Středy proslul svou vzdělaností, literární činností, mimo jiné také významnou korespondencí s básníkem a přítelem Franceskem Petrarkou. Jan ze Středy organizoval skriptoria, kde písařské umění dosáhlo nebývalé výše, a stal se také iniciátorem iluminátorského centra v Praze. V jeho knihovně u sv. Tomáše na Malé Straně se nacházela díla antických autorů, ale i Danta a oblíbeného Petrarky.

Na konci 50. let vznikl jeho Cestovní brevíř Liber viaticus, jehož rukopis ozdobily iluminace malíře zvaného podle díla Mistr Viaticus. Tyto knižní malby patří k vrcholům malířské tvorby doby Karla IV.
(kk)
Fiala Z.: Předhusitské Čechy 1310-1419, Praha 1968; Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20