Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-G Zpět na abecední vyhledávání Ch->

HEINSCH Jan Jiří (* 1647 Kladsko, + před 7. 10. 1712 Praha) - český barokní malíř

Nejplodnější následník K. Škréty v Čechách J. J. Heinsch (někdy psán i Heintsch), muž velmi zbožný, byl synem královského kancelisty, původně protestantského vyznání a posléze konvertoval ke katolictví.

Do Prahy se přestěhoval až v roce 1678/79 a rok nato se stal členem malostranského a posléze staroměstského malířského cechu. Zda-li se malířskému řemeslu učil ještě ve Slezsku, respektive v Kladsku, nebo až v Čechách, není známo. Jeho tvorba vycházela z italských renesančních vzorů 16. století - Tiziana, Paolo Veronesa a jiných, s nimiž se seznámil pravděpodobně Škrétovou zásluhou. Heinsch byl velkým Škrétovým obdivovatelem a sám se i považoval za jeho následovníka. Je však pravdou, že jeho obrazy se Škrétovým kvalitou nevyrovnaly.

Většinu svého života tvořil pro jezuity jejich koleje, kostely a rezidence. Jeho styl byl blízký střízlivé a věcné religiozitě jezuitského řádu. Heinschovi totiž chyběla Škrétova velkorysá kompoziční schopnost a celistvé vidění, dynamičnost a expresívnost celku.

Ve svých monumentálních dílech, především oltářních obrazech, zpodobňoval narativní náměty ze života jezuitských i českých světců (např. Glorifikace sv. Ignáce v kostele sv. Ignáce v Praze, 1688, sv. Jindřich a Kunhuta v kostele sv. Jindřicha v Praze, 1698, sv. Ignác a sv. František Xaverský v kostele sv. Salvátora na Starém Městě v Praze, kolem 1710), které vzhledem k dokonalé znalosti jezuitské literatury mohl neustále inovovat. V portrétní tvorbě se navracel k ideálům Škrétovým, což je nejlépe znatelné na podobiznách křižovnických velmistrů z doby po 1707, které provedl společně s J. K. Liškou (dnes umístěné na zámku v Dobřichovicích). Nejkvalitnější z nich je podobizna Jiřího Ignáce Pospíchala, kterou maloval sám Heinsch, na ostatních se podíleli i členové jeho dílny. Škréta také ovlivnil jeho kresby sloužící jako předlohy pro grafické listy. Ani na sklonku svého života nestál Heinsch stranou uměleckého dění v Praze. Pracoval společně s F. M. Brokofem a J. K. Liškou. Pro Brokofa Heinsch vytvořil dokonce kreslený návrh k sousoší sv. Františka Borgiáše (dnes v Muzeu hlavního města Prahy).
(jv)
Neumann J.: Malířství 17. století v Čechách, Praha 1951; Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989

HELL Jozef Karol (* 12. 5. 1713 Štiavnické Bane, + 11. 3. 1789 tamtéž) - slovenský technik

Od mládí byl Hellův život spjat se slovenským hornictvím. Jeho otec byl hlavním strojním inženýrem v banskoštiavnických dolech, on sám tu působil zpočátku jako strojmistr, později převzal otcovu funkci. Do historie techniky se zapsal především konstrukcí strojů pohánějících důlní čerpadla, což byl obtížný problém báňské techniky tehdejší doby, protože přítoky podzemních vod ohrožovaly důlní díla zatopením. V Hellově době byla situace banskoštiavnického revíru tak vážná, že doly stály před hrozbou uzavření.

Hell roku 1738 zkonstruoval dva vahadlové stroje a v několika následujících letech osm vodosloupových strojů, využívajících tlak vysokého vodního sloupce. Roku 1753 uvedl do provozu vlastní teplovzdušný stroj pracující na principu starověké Hérónovy báně a o pět let později atmosférický parní stroj Newcomenova typu. Jeho strojní zařízení byla originální, na evropském kontinentě jedinečná a pozdvihla technické vybavení banskoštiavnických dolů na srovnatelnou úroveň s tehdy nejvyspělejším hornictvím anglickým.
(pa)
Voda J.: Jozef Karol Hell: Životné dielo strojného inžiniera štiavnických baní v 18. storočí, Martin 1957

HERBEN Jan (* 7. 5. 1857 Brumovice, + 24. 12. 1936 Praha) - český novinář a spisovatel

Tento významný publicista a spisovatel, původem z chudých poměrů, začínal svoji cestu za vzděláním na německé škole v Hustopečích a gymnáziu v Brně. Po maturitě roku 1878 odjíždí téměř bez prostředků do Prahy, kde se zapisuje na filosofické fakultě. Již v Brně začal literárně tvořit - nejprve verše, až v Praze přechází k próze. S tím souvisí i jeho následující rozhodnutí stát se novinářem místo zvolené učitelské dráhy. Je přijat do Národních listů (1885 získává rubriku - Zprávy z Moravy). Z redakce byl po necelém roce propuštěn pro svůj postoj v otázce rukopisných bojů. Sbližuje se s T. G. Masarykem a okruhem jeho stoupenců. Uvedl do života jejich plán na vytvoření vlastního nezávislého tisku založením časopisu Čas (1886, od roku 1888 týdeník a od roku 1900 deník), který se stal veřejnou tribunou politických názorů a plánů realistů (zejména T. G. Masaryka). Souběžně byla zřízena Knihovnička Času, kde se publikovaly různé brožury a spisy. V době válečné bylo nejprve zastaveno vydávání Času (1915), Herben proto založil týdeník Novina, ale i ten je během čtyř měsíců zakázán, a tak přispíval články do Národních listů. Za 1. světové války pracoval v Maffii a po převratu (1918) byl členem Národního výboru. Působil též v Národním shromáždění a v letech 1920-25 byl senátorem. V roce 1925 pak přešel do redakce Lidových novin.

Vedle črt a žánrových obrázků (Moravské obrázky, Slovácké děti) je autorem novel (Na dědině) a nedokončené románové kroniky ze Slovácka (Do třetího a čtvrtého pokolení). Mezi nejúspěšnější díla patří vyprávění Hostišov. Herben byl i autorem biografií T. G. Masaryka, jimž však chybí kritický odstup.
(ss, fh)
Pražák A.: Jan Herben, Turnov 1937

HEROLD Josef (* 22. 10. 1850 Vršovice, dnes část Prahy, + 4. 4. 1908 Praha) - český advokát a politik

Už jako student práv se zapojil do veřejného života v rodných Vršovicích, kde založil Besedu a Sokol. Po ukončení studií byl zvolen do vršovického zastupitelstva a záhy se stal i starostou. V roce 1881 si otevřel advokátní kancelář na Královských Vinohradech, kde byl taktéž členem zastupitelského sboru. Jeho jméno je však především spojeno s Národní stranou svobodomyslnou. Mladočechy zastupoval v českém sněmu od roku 1883, v říšské radě pak od roku 1888. Tehdy totiž zprvu nevelká skupina českých poslanců následovala E. Grégra, Václava Kounice, E. Engela a J. Vašatého, kteří odešli ze společného Českého klubu. Spolu s Heroldem to byl Gabriel Blažek a Jan Lažanský.

Vynikající řečník Josef Herold spoluvytvářel mladočeskou politiku takřka až do své smrti. Byl jedním z vůdců a mluvčích strany. Roku 1894 byl spolu s K. Kaizlem, K. Kramářem, G. Eimem, B. Pacákem a několika málo dalšími autorem Nymburské rezoluce mladočechů, kterou se strana přihlásila ke "konstruktivní opozici" proti "planému radikalismu".
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

HERRMANN Ignát (* 12. 8. 1854 Horní Mlýn u Chotěboře, + 8. 7. 1935) - český prozaik a žurnalista

Narodil se jako třinácté dítě v rodině advokátního písaře, a protože nechtěl studovat na královéhradecké reálce, byl poslán do učení ke kupci do Prahy. Jeho starší bratr, který zde studoval práva, jej uvedl do společnosti spisovatelů a žurnalistů, ale Ignáta stálo ještě mnoho úsilí, než se od kupeckého pultu dostal mezi známé beletristy a novináře.

Veškerá Herrmannova tvůrčí práce byla spjata s časopisy a novinami - Humoristické listy, Paleček, Švanda dudák - kde se orientoval především na typické figurky pražského prostředí, ale spolupracoval také s Národními listy, v nichž vedl soudní rubriku a přispíval do nedělní přílohy pod pseudonymem Ypsilon. Oblíbené "nedělní povídky" pak vydal souborně v knihách Páté přes deváté a Muž bez třináctky.

V Národních listech začal také na pokračování roku 1896 vycházet jeho snad čtenářsky nejúspěšnější román Otec Kondelík a ženich Vejvara a druhý díl Tchán Kondelík a zeť Vejvara. Dobová kritika sice Herrmannovi zazlívala, že glorifikuje české maloměšťáctví, ale zároveň přiznala, že v hlavní postavě vytvořil literární typ - bodrého a pracovitého soukromníka, který je zálibně zahleděn do své prosperity a pohodlí a mírou všeho svého počínání i hranicí svého rozhledu činí rodinný kruh.

Pražskou spodinu, podsvětí i střední vrstvy zachytil Herrmann se svým typickým smyslem pro ironii a grotesknost v dílech Pražské figurky, Drobní lidé, Z pražských zákoutí. Ale nejpronikavěji zasáhl do vývoje české prózy románem U snědeného krámu (1890), který byl ve své době přijat jako první dílo tzv. pražského románu. Řada jeho povídek a románů byla úspěšně zfilmována.
(fh)
Hýsek M.: Ignát Herrmann, Praha 1934; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Brno 1995

HLÁVKA Josef (* 15. 2. 1831 Přeštice, + 11. 3. 1908 Praha) - český stavitel, architekt a mecenáš

Josef Hlávka po absolutoriu klatovského gymnázia vystudoval pražskou techniku, architekturu ve Vídni a věren svým zásadám se již jako hotový architekt ještě vyučil zedníkem. Vypracoval se na předního stavitele v habsburské monarchii, studoval významné stavby po celé Evropě a jen výčet jeho vlastních děl je úctyhodný. Dosáhl nejvýznamnějších ocenění a také obrovského majetku. Jako ředitel prosperující stavební kanceláře vedl stavbu Velké opery ve Vídni, v Praze sám navrhl např. Zemskou porodnici na Karlově (1862), zakázky se mu doslova hrnuly. Ale rok 1869 přinesl v jeho životě tragický obrat. Vyčerpán usilovnou prací ochrnul. Nezlomen na duchu, věnoval celou svou prestiž i velké jmění službě národu. Soukromé dobročinné dary nelze spočítat, a přece hlavní úsilí věnoval podpoře české vědy a umění.

Silná vůle nakonec přemohla i nemoc, Hlávka opustil kolečkové křeslo a začal opět pracovat. Jeho snem bylo vybudování České akademie. Vyplnil se mu roku 1890, z velké části na základě jeho vlastního anonymního (!) daru 200 000 zlatých. Celkem 1 466 000 zlatých věnoval na nejrůznější národní účely a v poslední vůli pak českému národu odkázal veškeré své jmění v hodnotě 7 miliónů korun. Byl to "skutečný velikán ducha, který poznal, co český národ a jeho vývoj potřebuje". Jeho nadace působí dodnes.
(pa)
Lodr, A.: Josef Hlávka, Praha 1988

HLINKA Andrej (* 27. 9. 1864 Černová, dnes Ružomberok, + 16. 8. 1938 tamtéž) - slovenský katolický kněz a politik

Slovenský politický katolicismus se začal soustavněji formovat v polovině 90. let minulého století v rámci maďarské Katolické lidové strany, od počátku století pak v rámci Slovenské národní strany. Vytvořením slovenské ľudové strany v červenci 1913 se politicky osamostatnil. Nejvýraznější osobností slovenského katolického hnutí v tomto období byl A. Hlinka.

Po vystudování teologie v spišské kapitule byl v roce 1889 vysvěcen na kněze. Působil jako kaplan, později farář na několika místech; od roku 1892 třináct let ve Sliači a od roku 1905 v Ružomberku. Politicky činný byl od poloviny 90. let. Účastnil se zakládání různých spolků a v řadě článků uveřejněných v Národních novinách ostře kritizoval sociální a národnostní politiku vlády a státního aparátu vůči Slovákům. Přispíval i do dalších časopisů a od roku 1897 spolu s A. Bielkem vydával a redigoval Ľudové noviny, kolem kterých se seskupili představitelé slovenského katolicismu. V roce 1898 kandidoval Hlinka za Katolickou lidovou stranu ve volbách do uherského sněmu. Neuspěl, neboť ho odmítli podporovat maďarští příslušníci strany, pro které byl nepřijatelný Hlinkův radikalismus a angažovanost v slovenském národním hnutí. Ve volbách v roce 1901 pak nepřipustili ani Hlinkovu kandidaturu. Slovenští katolíci se proto rozešli s Katolickou lidovou stranou a přešli do Slovenské národní strany. Hlinka se stal členem jejího vedení.

Velmi aktivně vystupoval v boji za všeobecné volební právo v letech 1905-06. Mj. byl iniciátorem třítisícového shromáždění v Ružomberku v prosinci 1905. Podílel se také na vzniku Slovenské ľudové strany, v té době jen jakéhosi dočasného volebního sdružení nespokojenců s konzervativní politikou martinského vedení Slovenské národní strany, které mělo získat slovenské voliče Katolické lidové strany.

Hlinkova činnost vzbudila nelibost církevních i světských úřadů. Spišský biskup Párvy ho mj. v květnu 1906 zbavil farářského úřadu v Ružomberku. Koncem června 1906 byl Hlinka zatčen a v prosinci odsouzen k dvouletému vězení pro údajnou urážku maďarského národa. Trest však nastoupil až po zamítnutí odvolání v listopadu 1907. Mezitím na pozvání hodonínského profesora A. Kolíska podnikl úspěšné přednáškové turné po Moravě. Hlinkovo jméno se dostalo do popředí zájmu veřejnosti i v souvislosti s událostmi v Černové v říjnu 1907. (Snaha vysvětit kostel maďarskými knězi narazila na odpor obyvatel Černové, kteří si přáli, aby nový kostel vysvětil jejich rodák a iniciátor stavby kostela A. Hlinka. Ozbrojený zásah proti obyvatelům Černové si vyžádal patnáct lidských životů a vyvolal velké pobouření nejen na Slovensku, ale i v Čechách a v zahraničí.) V květnu 1908 stál Hlinka opět před soudem. Za články v Ľudových novinách byl odsouzen k osmnácti měsícům vězení.

Když po návratu z vězení (1910) chtěl opět získat ružomberskou faru, smířil se Hlinka s Párvym. Zbavil se dřívějšího radikalismu, zmírnil národní agitaci a začal vystupovat proti liberálům a socialistům. To byla také nová platforma Slovenské ľudové strany, která se z původního volebního sdružení liberálů a katolíků stala v červenci 1913 regulérní katolickou politickou stranou s konzervativním zaměřením. Vedle Hlinky v ní velký vliv měli F. Juriga a F. Skyčák.

Hlinka již před válkou udržoval četné styky s Čechy, především s českými katolíky. V létě 1917 se zásluhou A. Kolíska přiklonil k myšlence společného státu Čechů a Slováků a v tomto duchu vystupoval při důležitých jednáních slovenských politiků v květnu a říjnu 1918. Na velkém shromáždění v Martině 30. října 1918 patřil k nejohnivějším řečníkům doporučujícím jednotu Čechů a Slováků a na martinskou Deklaraci, chápanou jako přihlášení se k této jednotě, nechal přísahat tisíce Slováků shromážděných na národní manifestaci v Ružomberku.

S poměry v nové republice však spokojen nebyl. Jeho strana vyhlásila v lednu 1922 program autonomie Slovenska a dostala se do opozice proti vládě, přerušené jen účastí na vládě panské koalice v letech 1927-29. Hlinka sám se stal hlavním představitelem národních snah Slováků.
(jk)
Cháb V.: Andrej Hlinka, život a politika, Praha 1934; Slovensko 1. Dejiny, Bratislava 1978; Jančík D.: Andrej Hlinka - "tvůrce" či "zrádce" republiky, Historický obzor 2/3-4, 1991

HNĚVKOVSKÝ Šebestian (* 19. 3. 1770 Žebrák, + 7. 6. 1847 Praha) - český básník a národní buditel

Vedle A. J. Puchmajera byl Hněvkovský druhou významnou osobností první novočeské školy básnické. Byl vlastně jejím iniciátorem, neboť on získal pro vzájemnou spolupráci na poli české poezie svého krajana V. Nejedlého a Puchmajera, kterého již před tím "obrátil na víru vlasteneckou".

Na rozdíl od svých druhů, kteří většinou překládali do češtiny cizí předlohy situované do českých poměrů a snažili se uspokojit i náročnějšího čtenáře, Hněvkovský usiloval o původnost a obracel se k lidovým vrstvám. Jim také vycházel vstříc způsobem svého psaní, "prostonárodností" a burleskním humorem. Jeho nejúspěšnějším dílem byla rozsáhlá "směšnohrdinská" báseň Děvín, jejíž části vycházely v Puchmajerových almanaších a knižně byla vydána v roce 1805. Zmodernizovaný příběh o dívčí válce posloužil autorovi k humorné a satirické výpovědi o současných poměrech.

Po ukončení právnických studií nastoupil Hněvkovský v roce 1795 jako zkoušený radní v Plánici u Klatov, kde strávil deset let v jeho literární činnosti nejplodnějších. V letech 1805 až 1826 pracoval ve stejné funkci v rodném Žebráku a dalších deset let pak jako purkmistr v Poličce. Měl pověst člověka pracovitého, nezištného, nestranného a spravedlivého.

Posledních jedenáct let života strávil jako penzista v Praze, s neutuchajícím zájmem o český literární život.
(jk)
Štulc V. S.: Šebestian Hněvkovský. Životopisný nástin, Praha 1871; Otruba M.: Šebestian Hněvkovský: Český jazyk a literatura 20, 1969/70

HODĚJOVSKÝ z HODĚJOVA (Starší) Jan (* 6. 1. 1496 Chotěřiny, + 11. 2. 1566 Řepice) - český humanista a mecenáš

Pocházel ze starého českého vladyckého rodu. V letech 1537-55 zastával úřad místosudího Českého království. V roce 1552 koupil zámek Řepici, který nechal opravit. Na Řepici založil knihovnu a vytvořil zde jihočeské centrum humanistické české latinské poezie. Jak píše Arne Novák, "rád vítal učené přátele a všemožně je podporoval nejen zjednáváním titulů a úřadů, ale i dárky a příspěvky na studie. Sám byl katolíkem, ale u svých chráněnců málo se staral o vyznání náboženské". Z tohoto přátelského kruhu pochází čtyři svazky příležitostné latinské humanistické poezie Farragines poematum (Směs básní), jež uspořádal M. Kolín z Chotěřiny.

Svého přítele V. Hájka z Libočan podnítil k sepsání kroniky.
(mp)
Martínek J.: De Hodeiovini bibliothecae reliquiis, Listy filologické 1955; týž: O zahraničních studiích Jana Hodějovského, Listy filologické 1960

HODŽA Michal Miloslav (* 22. 9. 1811 Rakša, + 26. 3. 1870 Český Těšín) - slovenský kněz, národní buditel, politik a publicista

Spolu s Ľudovítem Štúrem a Jozefem Hurbanem tvoří M. M. Hodža slavnou trojici velkých Slováků 19. století, kteří se mimořádně zasloužili o rozvoj slovenského národního hnutí.

Hodža studoval na gymnáziu v B. Bystrici a Rožnavě, poté na evangelických učilištích v Prešově (1829-32) a Bratislavě (1832-34) a v letech 1836-37 na vídeňské universitě. Od roku 1837 působil dlouhá léta jako evangelický farář v Liptovském sv. Mikuláši.

Už za pobytu na bratislavském lyceu zaujal významné místo mezi mladými vlastenci, když se stal místopředsedou Společnosti česko-slovanské. Se Společností udržoval kontakt i po odchodu z Bratislavy. Po jejím zákazu se v létě 1837 stal členem tajného vlasteneckého spolku Vzájemnost. Patřil také k organizátorům tzv. Prestolného prosbopisu z roku 1842, v němž slovenská evangelická inteligence prosila panovníka, aby nedopustil násilnou maďarizaci Slováků. Na Hodžově faře se v srpnu 1844 konala ustavující schůze kulturně politického spolku Tatrín, jehož se stal předsedou. V místě svého působení vyvíjel Hodža bohatou osvětovou činnost. Organizoval nedělní školy, spolky střídmosti apod. Získal do nich i mnohé katolíky, a zasloužil se tak o překonávání rozporů mezi oběma křídly národního hnutí.

V počátcích své činnosti patřil k nejhorlivějším stoupencům češtiny-bibličtiny a nejdéle ze štúrovců obhajoval Kollárovu koncepci jednotného československého národa. Za novou spisovnou slovenštinu se však postavil, i když se neztotožňoval se Štúrovými názory na pravopis, a vydal na její obhajobu spis Dobrue slovo Slovákom súcim na slovo (1847). Nadále však byl proti některým jejím hláskovým a tvaroslovným pravidlům, která považoval za nepřiměřená, a stal se hlavním iniciátorem tzv. hattalovsko-hodžovské reformy Štúrovy slovenštiny z roku 1852.

V revoluci 1848-49 patřil Hodža k jejím aktivním účastníkům. Spolu se Š. M. Daxnerem a J. Franciscim formulovali již 28. března 1848 na župním shromáždění v Liptovském Mikuláši slovenské národní požadavky. Patřil také k organizátorům celoslovenské porady v květnu 1848, na které byly přijaty známé Žiadosti slovenského národa. Pro tuto činnost byl zbaven místa faráře a byl na něho vydán zatykač. V červnu se zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze a v září se stal členem první slovenské politické reprezentace - Slovenské národní rady. Patřil k organizátorům a účastníkům ozbrojeného vystoupení dobrovolníků, které mělo vyvolat povstání Slováků proti maďarské vládě. O významu povstání psal v brožurách Hlas k národu slovenskému a Der Slowak. V březnu 1849 byl členem delegace, která v Olomouci předložila panovníkovi návrh na státoprávní řešení slovenských požadavků.

Po porážce revoluce se v září 1849 vrátil na svoji faru v Liptovském Mikuláši. Za Bachova absolutismu se Hodžova aktivita omezila v podstatě na církevní činnost a úsilí o reformu evangelických škol, pro něž napsal i dvě učebnice. V šedesátých letech přispíval do různých časopisů a vytvořil několik rozsáhlých básní s historickou tematikou. Na memorandovém hnutí se podílel jen minimálně a jeho členství v Matici slovenské bylo víceméně symbolické. Přesto byl v roce 1862 suspendován z místa faráře. Několikaletý boj o platnost tohoto usnesení skončil v březnu 1866 jeho schválením panovníkem a M. M. Hodža musel liptovskou faru opustit. V následujícím roce byl předčasně pensionován - pod podmínkou, že se vystěhuje z Uher. Odešel proto do Českého Těšína, kde zůstal až do své smrti.
(jk)
Hučko J.: Michal Miloslav Hodža, Bratislava 1970

HODŽA Milan (* 1. 2. 1878 Sučany, + 27. 6. 1944 Clearwater, USA) - slovenský novinář a politik

M. Hodža je znám především jako ministr a předseda vlády první Československé republiky, představitel a organizátor politické pravice. Významným politikem a představitelem národně osvobozovacího zápasu slovenského národa se však stal již před vznikem ČSR.

Pocházel z národně uvědomělé evangelické rodiny. Byl synovcem předního ideologa a organizátora slovenského národního hnutí M. M. Hodži a také jeho otec Ondrej a bratr Ján Miloslav byli známými národně kulturními pracovníky. Sám se již v době gymnazijních studií i studia práv v Budapešti (1896-98) účastnil národní spolkové i novinářské činnosti. Té se později věnoval profesionálně. Byl snad nejschopnějším slovenským novinářem své doby. Napsal tisíce článků a vydával či redigoval několik časopisů. Nejvýznamnější z nich byl Slovenský týždenník, vycházející v letech 1903-18.

Hodža patřil mezi hlasisty, tj. příslušníky mladé slovenské inteligence, kteří na konci století vystoupili s kritikou pasívní a konzervativní politiky vedení Slovenské národní strany. Vždy si však zachovával samostatné postoje. Jeho programem bylo přebudování Uher na buržoasně demokratický stát, v jehož rámci by se mohly uplatnit všechny národy. Obracel se především na rolnictvo, které považoval za jádro slovenského národa. Spolu s P. Blahem patřil k nejaktivnějším propagátorům rolnických družstev a spolků, ve kterých viděl předpoklad hospodářského rozmachu rolnictva i základnu národního zápasu. Stal se tak zakladatelem slovenského agrárního hnutí a jeho nejvýznamnějším představitelem.

Velmi aktivně si počínal v boji za všeobecné volební právo. Mj. vystoupil jako řečník (spolu se zástupci sociálních demokratů a katolíků) na mohutném shromáždění v Bratislavě v srpnu 1905. Spolu s F. Jurigou a F. Skyčákem patřil k hlavním iniciátorům založení Slovenské ľudové strany před volbami do uherského sněmu v roce 1906. Ľudová strana tehdy představovala jakési dočasné volební sdružení liberálů a katolíků nespokojených s konzervativním vedením národní strany a měla získat slovenské voliče maďarské Katolické lidové strany. Neznamenalo to rozchod s národní stranou. Naopak! Hodža, v té době již uznávaná politická osobnost, byl v dubnu 1906 zvolen do jejího ústředního výboru. V dalším období se pak snažil, ovšem bez většího úspěchu, vtisknout národní straně agrární charakter a získat v ní vůdčí postavení.

V době boje za všeobecné volební právo se Hodža dostal do styku s českými politiky. V srpnu 1905 byl jedním z řečníků na masové manifestaci u příležitosti sjezdu přátel Slovenska v Hodoníně. Spolu s P. Blahem byl také průkopníkem česko-slovenské hospodářské spolupráce.

Jeden z předpokladů úspěšné slovenské politiky spatřoval Hodža ve spolupráci nemaďarských národností v Uhrách. Po zvolení do uherského sněmu (v lednu 1905) patřil mezi iniciátory založení Sněmovní národní strany, kterou tvořili rumunští, srbští a slovenští poslanci uherského sněmu a stal se jejím jednatelem.

Snažil se zlepšit postavení Slováků i prostředky "vyšší politiky". Před volbami v roce 1910 to byla spolupráce s vládnoucími maďarskými politickými skupinami. Po jejím neúspěchu (Hodža sám ztratil poslanecký mandát) pak spolupráce s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem, známým svým odporem proti dualismu, kterému Hodža dělal jakéhosi poradce pro slovenské záležitosti. Ani toto úsilí však nepřineslo žádoucího výsledku.

Od léta 1915 působil Hodža ve Vídni, nejdříve jako šéf vojenského cenzurního úřadu pro Chorvatsko, později jako redaktor rakouské tiskové kanceláře. Na vídeňské universitě vystudoval v té době filosofii. Udržoval sice styky s českými politiky ve Vídni, avšak zaujímal vyčkávací a vůči uherské vládě oportunní postoj. K myšlence společného státu Čechů a Slováků se přiklonil až na jaře 1918. Jako přední slovenský politik patřil mezi signatáře Deklarace slovenského národa, která byla přijata na shromáždění v Turčianském Svätém Martině 30. října 1918. Byl zde také zvolen členem Slovenské národní rady.
(jk)
Štefánek A.: Milan Hodža, Bratislava 1938; kolektiv: Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století, Praha 1994

HOHENWARTH zu GERLACHSTEIN Karl Sigmund hrabě (* 12. 2. 1824 Vídeň, + 26. 4. 1899 tamtéž) - rakouský politik

Dlouholetý státní úředník, konzervativní hrabě Hohenwarth byl v únoru 1871 pověřen panovníkem vedením vlády a měl se po neúspěchu Potockého znovu pokusit o dohodu s českou politickou reprezentací. Prvním pozitivním výsledkem jednání byl císařský reskript z 12. 9. 1871. Panovník v něm slavnostně sliboval: "Majíce v paměti státoprávní postavení Koruny české a jsouce Sobě povědomi slávy a moci, kteréž tato koruna Nám a předkům Našim propůjčila, mimoto jsouce pamětlivi neoblomné věrnosti, s kterou obyvatelstvo země české každé doby trůn Náš podporovalo, uznáváme rádi práva tohoto království, a jsme hotovi toto uznání přísahou Naší korunovační obnoviti."

Český sněm, přes protesty německých liberálů, ihned schválil návrhy úpravy státoprávních poměrů, tzv. fundamentální články. Ty se měly stát základem rakousko-českého vyrovnání ve formě dohody mezi panovníkem a zemským sněmem (podobně jako vyrovnání rakousko-uherské z roku 1867). Panovník pak na Hohenwarthovo doporučení tyto návrhy přijal.

"Fundamentálky" se ovšem vzápětí staly předmětem zásadního odporu uherské a německé politické reprezentace. Kancléř Beust a uherský premiér Gyula Andrássy přiměli císaře k zdánlivě malé procedurální změně - dohoda měla podléhat ratifikaci říšskou radou. Schválení takové změny vídeňským parlamentem bylo však naprosto nereálné, a tak tato "změna" definitivně pohřbila rakousko-český vyrovnávací návrh. Hohenwarth ihned podal demisi.

Federalista Hohenwarth pak zasedal od roku 1873 v říšské radě, kde stál v rozhodné opozici proti vládě německých liberálů. V roce 1879 založil konzervativní poslanecký klub, který byl v 80. letech spolu s českým a polským poslaneckým klubem součástí silného "železného kruhu pravice".
(mp)

HOLEČEK Josef (* 27. 2. 1853 Stožice u Vodňan, + 6. 3. 1929 Praha) - český spisovatel, překladatel a publicista

Josef Holeček pocházel z jihočeského selského rodu a stále ještě patriarchální způsob života na české vesnici, který důvěrně znal, ztvárnil ve svém nejznámějším díle, rozsáhlé románové kronice Naši. Představil se tu jako zastánce "národní moudrosti selské", vycházející mj. z "patriarchálního manželství, které stojí ve službě rodu, půdy a boha".

Méně je znám jako skvělý znalec folklóru, a to nejen slovanského, ale i finského. Své pobyty v Černé Hoře a v Rusku zúročil hned v několika směrech. Jednak vlastními povídkami, překlady lidové slovesné tvorby (Srbská národní epika ad.), jednak poznatky zužitkoval i při psaní své kroniky Naši a jako publicista, který mj. v letech 1884-1918 pracoval v Národních listech a vedl tu slovanskou rubriku. Po celá desetiletí pracoval na překladu finského národního eposu Kalevala, který svým rozsahem předčí i dílo Homéra, a právě díky jemu se čeština stala jedním z prvních evropských jazyků, do něhož bylo dílo přeloženo.

Holečkova publicistika se však nevyhýbala ani politickým, memoárovým, filosofickým a historickým tématům (např. Česká šlechta 1918). Za Československé republiky, jako vysoce vážená osobnost a člen řady domácích i zahraničních vědeckých institucí, pokračoval ve své činnosti a napsal i rozsáhlý čtyřdílný román-paměti Pero (1922-25), který zachycuje události od autorových dětských let.
(fh)
Chalupný E.: Dílo Josefa Holečka, Praha 1926

HOLLAR Václav (* 13. 7. 1607 Praha, + 25. 3. 1677 Westminster) - český grafik

O životě Václava Hollara se zachovalo více legend než spolehlivých údajů. Jisté je, že ve 20. letech 17. století opouští Prahu - nikoli z náboženských důvodů, jak bylo tehdy běžné, jeho rodina byla katolická - a odchází do dílny M. Meriana ve Frankfurtu nad Mohanem. Můžeme ho dále sledovat ve Štrasburku a v Kolíně nad Rýnem. Roku 1634 se vydal do Nizozemí, kde se seznámil s díly Rembrandtovými. Životním mezníkem mu byl rok 1636, kdy vstupuje do služeb T. Howarda, hraběte Arundela, anglického vyslance u císařského dvora. Odjel s ním do Londýna, roku 1644 do Antverp a po 8 letech, již natrvalo, do Anglie.

Hollarovu kresbu charakterizuje věcná, až vědecká důslednost, vzácná čistota a jemnost. Tvořil volné grafické listy, mapy, portréty, žánrové kresby, zátiší s přírodopisnými motivy, knižní ilustrace. K vrcholům jeho tvorby patří panoramatické městské veduty, vznikající při cestách s hrabětem Arundelem. S ním se dostal znovu i do Prahy a načerpal tu podklady pro pozdější proslavený Pohled na Prahu, který vznikl roku 1649.

Jednou z největších sbírek Hollarových děl na světě je dnes pražské Hollareum.
(pa)
Denkstein, V.: Václav Hollar. Kresby, Praha 1977; Dějiny českého výtvarného umění II/1, Praha 1989

HOLLÝ Ján (* 24. 3. 1785 Borský Sv. Mikuláš, + 11. 5. 1849 Dobrá Voda) - slovenský národní buditel, básník a katolický kněz

Ján Hollý byl vlastně jediným významným básníkem píšícím bernolákovskou slovenštinou, a to v době, kdy už Bernolákova škola ztrácela svůj vliv a do popředí se začínala hlásit nová generace Štúrova.

Hollý studoval teologii v Trnavě, kde se dostal do styku se členy Slovenského učeného tovaryšstva v čele s A. Bernolákem, J. Fándlym ad. a seznámil se i s jejich snahami a cíli. A již během studia začal překládat z antické literatury. Překladatelská činnost mu byla skvělou jazykovou školou, a navíc našel v originálech i vzory pro svou vlastní literární činnost. Po studiích strávil vlastně celý svůj život jako katolický farář v Madunicích u Piešťan, zcela stranou společenského a politického života. Svědomitě pečoval o svou farnost a literárně tvořil. Jeho překlady antické literatury vzbudily značnou pozornost v Čechách, kde je oceňovali zejména J. Jungmann a F. L. Čelakovský. Zastáncem klasicismu zůstal Hollý i ve vlastním literárním díle psaném časomírou, v němž prosazoval vrcholné formy antiky do slovenské literatury: selanky, žalozpěvy a ódy. Rozsáhlé eposy ze slovenského a slovanského dávnověku (Svatopluk, Cyrilo-Metodiáda, Sláv) vzbudily pozornost i štúrovců a podněcovaly zájem o národní dějiny.
(fh)
Ambruž J.: Korešpondencia Jána Hollého, Martin 1967

HOLUB Emil (* 7. 10. 1847 Holice, + 21. 2. 1902 Vídeň) - český cestovatel

Vydat se koncem minulého století do země divokých Mašukulumbů (Ilů) vyžadovalo statečného a cílevědomého muže, zapáleného pro svou věc. Tím vším Emil Holub byl. Už studium lékařství si vybral záměrně, neboť předpokládal, že je na cestách divočinou bude potřebovat. Současně se věnoval přírodním vědám, zeměměřičství, kreslení a zeměpisu.

Do Afriky se vydal hned po promoci roku 1872, usadil se na jihu a začal vykonávat lékařskou praxi na diamantových polích. Sbíral první zkušenosti. Do nitra černého kontinentu vykonal Holub celkem tři velké výpravy. Na té největší, k již zmíněným Mašukulumbům, jej doprovázela jeho manželka Růžena.

I když nedosáhl všech vytčených cílů, přivezl z Afriky spoustu vědeckých poznatků a rozsáhlou sbírku přírodnin i etnografického materiálu. Pro nepochopení Národního muzea se však celá obrovská sbírka rozptýlila po desítkách škol a vědeckých institucí. Naštěstí se alespoň její část podařilo zachovat. Dnes je uložena v muzeu v jeho rodných Holicích. Své zážitky z cest popsal Holub v knihách Sedm let v Jižní Africe a Druhá cesta po jižní Africe; z Kapského Města do země Mašukulumbů.
(pa)
Štroblová J.: Úžeh. Životní cesta doktora Emila Holuba, Praha 1984

HORČICKÝ Jakub, též Sinapius z Tepence (+ 25. 9. 1622) - český alchymista

Syn chudých rodičů začínal jako kuchtík u jezuitů v Českém Krumlově. Jeho nadání však bylo tak zřejmé, že mu jezuité poskytli vzdělání v latinských školách, aby se stal později pomocníkem klášterního apatykáře. I tady se osvědčil, takže byl záhy vybrán do alchymistických laboratoří Rudolfa II. U císaře velice rychle zbohatl a za poskytnutí půjčky svému chlebodárci (Rudolfova pokladna byla téměř stále prázdná) získal erb a predikát "z Tepence" a kromě toho i statky na Mělnicku jako zástavu. Přiklonil se zcela na katolickou stranu, a tak byl po vypuknutí stavovského povstání roku 1618 na příkaz direktorů uvězněn. V prosinci téhož roku byl vyměněn za císařovou stranou vězněného doktora Jessenia, zároveň však vypovězen ze země. Z bělohorské porážky českých stavů se však dlouho netěšil. Ani ne rok poté, co jeho úhlavní nepřátelé vykrváceli na staroměstském popravišti, sám umírá.
(pa)

HOSTINSKÝ Otakar (* 2. 1. 1847 Martinoves u Budyně, + 19. 1. 1910 Praha) - český estetik a hudební vědec

Zakladatel moderní české estetiky a hudební vědy působil po studiích filosofie v Praze a v Mnichově od roku 1874 jako šlechtický vychovatel v Rakousku, Německu a Itálii. Roku 1877 byl jmenován docentem na pražské universitě a současně konal umělecko-historické přednášky na malířské akademii, umělecko-průmyslové škole a na konzervatoři. Universitním profesorem byl jmenován roku 1883.

Celý život se podílel na organizování národního kulturního života. Přispíval do Dalibora, Hudebních listů, Pokroku, Lumíru, Osvěty, Květů, Národních listů a dalších časopisů. Byl propagátorem moderních hudebních směrů, reprezentovaných ve světě Richardem Wagnerem, u nás pak zejména B. Smetanou (Bedřich Smetana a jeho boj o moderní českou hudbu). Předsedal Národopisné společnosti českoslovanské a Filosofické jednotě.

Ve svých estetických názorech vyšel z Herbarta, podle Arne Nováka však "zachovává vůči německým pokračovatelům přísně konkrétnost". Hostinský obohatil své estetické poznání a myšlení z mnoha moderních zdrojů, ať už přírodních věd, hudební teorie či z dějin umění vůbec. "Tak stala se mu estetika z Herbartovy nauky o krásnu vědou o konkrétním umění."

Svou estetickou koncepci vyložil Hostinský v německém spise Herbarts Aesthetik a v menší české práci O významu praktických ideí Herbartových pro všeobecnou estetiku. Na základě universitních přednášek vydal jeho žák Zdeněk Nejedlý O. Hostinského estetiku, ovšem "namnoze s dohadovou rekonstrukcí mistrových zásad".

Byl autorem řady hudebně historických prací (Jan Blahoslav a Jan Josquin, O úloze naší historické literatury hudební). Po přelomu století se věnoval vědeckému studiu lidové písně (Česká světská píseň lidová, 36 nápěvů světských písní českého lidu z 16. století). Je také autorem libreta k Fibichově Nevěstě messinské.
(mp)
Teichmann I. J.: Postavy českého divadla a hudby, Praha 1941; Sychra A.: Badatelský odkaz Otakara Hostinského a dnešek: Hostinský o hudbě, Praha 1961

z HRADCE Menhart (* asi 1390, + 2. 2. 1449 Říčany) - český šlechtic

Menhart pocházel z významného panského rodu pánů z Hradce, jedné z větví Vítkovců, jejichž panství se rozkládala převážně v jihozápadních Čechách. Nebyl sice synem majitele nejvýznamnějšího jindřichohradeckého panství, ale už roku 1421 ho získal odkazem bratrance Oldřicha (IV.) z Hradce. Jeho otec byl horlivým přívržencem husitství, což synovi zajistilo důvěru kališníků, ale on sám se už roku 1421 pokusil napadnout Žižku, byl však zajat a vězněn v Příběnicích. V roce 1425 se znovu neúspěšně střetl s tábory vedenými Bohuslavem ze Švamberka, ale poté se přidal na jejich stranu a roku 1427 s nimi bojoval v bitvě u Tachova proti čtvrté křížové výpravě. Postupně se stával uznávaným náčelníkem české šlechty.

V bitvě u Lipan stál na straně panské koalice a pak se účastnil tažení Albrechta Habsburského proti Táboru. V době Albrechtovy smrti v roce 1438 byl nejvyšším purkrabím a v následujícím období propukající anarchie se snažil udržet v zemi mír. Vedl několik poselstev do Uher s cílem dosáhnout přítomnosti Ladislava Pohrobka v Čechách, ale bez úspěchu.

Byl ochoten ke spolupráci s katolíky. V květnu 1448 tajně odpřisáhl papežskému legátu Carvajalovi, že se vzdává kalicha. Nebezpečí, které se rýsovalo v možném splynutí umírněných kališníků s katolíky, bylo jedním z podnětů rozhodného vystoupení Jiřího z Poděbrad. V jeho sporech s Oldřichem z Rožmberka se Menhart postavil na katolickou stranu. Po dobytí Prahy ho Jiří zajal a uvěznil na Poděbradech. Starý šlechtic zde však onemocněl, a proto byl propuštěn na závazek. Již den nato zemřel při cestě na Karlštejn, a proto jeho syn Oldřich obžaloval Jiřího z Poděbrad, že otce otrávil, nemohl však předložit žádné důkazy.
(dp)

HROZNATA (* kolem 1170 Hroznětín, + 14. 7. 1217 Kinsberk) - český šlechtic, probošt a mučedník

Syn českého předáka Sezimy, který padl v krvavé bitvě u Loděnic (1179), pocházel z rodu Hroznatů, od něhož pocházeli rovněž páni z Vrtby a Gutenštejna. Po smrti své manželky a jediného syna se rozhodl, že se zúčastní křížové výpravy s císařem Fridrichem Barbarrosou. Než však dorazil do Itálie, císař v Malé Asii zahynul, a tak se Hroznata s papežovým souhlasem vrátil domů a založil tu premonstrátský klášter v Teplé (1193-97). Traduje se, že při stavbě kláštera v Teplé nevěděl Hroznata, jakou částkou správně zaplatit stavební dělníky. Proto vzal misku, naplnil ji až po okraj mincemi různé hodnoty a postavil ji před dělníky na kamennou zídku. Všichni si pak z misky brali pouze tolik mincí, kolik jim za práci skutečně náleželo. Stříbrná Hroznatova miska je součástí muzejních sbírek tepelského kláštera.

Ani nový pokus o kruciátu se Hroznatovi nezdařil, a tak svůj slib výpravy do Svaté země znovu zaměnil za zakladatelskou činnost - tentokrát dal zbudovat ženský klášter v Chotěšově. Jako člen řádu s titulem probošta se staral o klášterní statky a při jedné cestě byl zajat a uvězněn na hradě Kinsberku poblíž Aše - tedy na území, které tehdy ještě nebylo součástí Českého království.

Opat kláštera ho chtěl vyplatit, ale Hroznata odmítl, aby byl klášter zkrácen kvůli jeho osobě o tak značnou sumu. Raději volil své další žalářování, kde nakonec utýrán nalezl smrt. Teprve poté opat vykoupil jeho tělo, které bylo pochováno v tepelském klášteře, a sám Hroznata byl mezi premonstráty uctíván jako světec. Hroznatův kult jako mučedníka byl pak oficiálně potvrzen katolickou církví až 16. září 1897 papežem Lvem XIII.

Hroznata byl zajat německými chebskými rytíři (údajně při cestě do Hroznětína), kteří usilovali o získání jeho majetku. Vzhledem k tomu, že byl Čech, nabyla tato skutečnost v době po 2. světové válce nového významu a Hroznata začal být považován za patrona politických vězňů.
(fh, jv)
Tyl H. J.: Klášter Teplá, Plzeň 1947; Vlček E.: Osudy český patronů, Praha 1995


Předchozích 20 Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20