Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-E Zpět na abecední vyhledávání G->

FÁNDLY Juraj (* 21. 10. 1750 Častá, + 7. 3. 1811 Ompitál, dnes Doľany) - slovenský katolický kněz, spisovatel a národní buditel

Juraj Fándly byl nejpokrokovější a nejaktivnější osobností i nejplodnějším spisovatelem bernolákovské obrozenecké generace. V jeho díle se prolínají ideje josefinismu s národně obrozeneckými snahami i silným sociálním cítěním.

Pocházel z řemeslnicko-rolnické rodiny a studoval v Budíně a Trnavě. Na kněze byl vysvěcen v roce 1776 a většinu života působil na nuzné faře v Naháči (1778-1807).

V roce 1789 vyšel první svazek Fándlyho rozsáhlé práce Dúverná zmlúva mezi mníchom a diablom, která byla jakýmsi literárním ztvárněním a propagací josefínských reforem. Tiskem vyšel ještě druhý svazek, zatímco třetí a čtvrtý byl po smrti Josefa II. zakázán a Fándly byl potrestán dvoutýdenním klášterním vězením. V roce 1792 se stal pokladníkem a vedoucí osobností kulturního spolku stoupenců bernolákovštiny Slovenské učené tovaryšstvo. Jeho nákladem vydal řadu populárně naučných spisů, původních i podle cizích předloh, jimiž se řadí mezi průkopníky osvětové práce na vesnici. Nejvíce jeho děl, jako např. Pilný domajší aj poľný hospodár, Zelinkár, Slovenský včelár, O úhoroch, bylo zaměřeno na zemědělskou a zdravotnickou osvětu.

Napsal také latinsky Krátké dějiny slovenského národa a zasazoval se o zavedení slovenštiny jako vyučovacího jazyka.
(jk)
Tibenský J.: Juraj Fándly, Bratislava 1950

FAUST Johannes (* okolo 1480 Württembersko, + před 1540) - německý učenec a čaroděj

Postava doktora Fausta byla záhy po jeho smrti obestřena tolika legendami, že se nejednou pochybovalo o jeho reálné existenci a ani dnes nedokážeme oddělit pravdu od pověstí. Jisté je, že získal na svou dobu vynikající vzdělání, které ho však neuspokojilo, a tak hledal odpovědi na své otázky v magii, nekromancii a podobných oborech. Záhy zřejmě zjistil, že čarodějnictví může být i výnosné povolání, a tak se svým uměním objížděl knížecí dvory v Německu. Nás však bude zajímat především jeho spojitost s Čechami a Prahou. Právě tato epizoda však patří mezi ty, které nelze spolehlivě doložit, ačkoliv Faustův dům se v Praze ukazuje od nepaměti. Nejprve ovšem "stál" na Starém Městě (v Sirkové, dnes Melantrichově ulici) a teprve po jeho zboření se přestěhoval na dnešní místo na rohu Karlova náměstí. To mělo svůj dobrý důvod, protože právě zde žil za svého pražského pobytu anglický dobrodruh a alchymista Edward Kelley, který - s učeným doktorem Johnem Dee - rozmnožil řadu podobných badatelů na dvoře Rudolfa II. Také další z majitelů domu, český šlechtic Mladota ze Solopysk, se horlivě věnoval alchymii a jeho pokusy provázené občasnými výbuchy k sobě lákaly pozornost Pražanů. Dům tedy měl tu správnou atmosféru, aby tam mohl sídlit i největší čaroděj všech dob, který však nakonec propadl ďáblu a byl - právě odtud - stropem odnesen přímo do pekel.
(fh)
Kolár J.: Historie o životě doktora Jana Fausta, Praha 1989

FERDINAND I. (* 10. 3. 1503 Alcale de Henares, Španělsko, + 25. 7. 1564 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Tento napůl Němec a napůl Španěl, syn Habsburka Filipa Sličného a španělské princezny Juany Šílené, který se nikdy nenaučil pořádně česky, zahájil téměř čtyřistaletou vládu Habsburků v českých zemích.

Narodil se a vyrůstal ve Španělsku, kde se mu dostalo dobrého vzdělání a přísné náboženské výchovy. V roce 1521 se oženil se sestrou českého krále Ludvíka Jagellonského Annou. Od roku 1522 vládl na základě rodinné dohody v rakouských a alpských zemích. Když se smrtí Ludvíka Jagellonského uvolnily trůny český a uherský, rozhodl se Ferdinand, že se o ně bude ucházet. Původně chtěl jako manžel Ludvíkovy sestry uplatňovat dědické nároky. Ale čeští stavové je odmítli a hájili své právo svobodné volby panovníka. Ferdinand tedy ustoupil a ucházel se o český trůn v předvolebním boji. Jako příslušník v té době již mocné dynastie měl ze všech kandidátů největší šance a skutečně byl také 24. října 1526 jednomyslně zvolen českým králem. Ostatní země České koruny uznaly jeho dědické nároky a za panovníka ho přijaly. Složitější situace byla v Uhrách. Zde většina šlechty zvolila králem sedmihradského vévodu Jana Zápolského. Ferdinand se však přesto nechal částí uherské šlechty rovněž zvolit. Se Zápolským a potom s jeho synem Janem Zikmundem, podporovanými Turky, vedl dlouholeté boje, jejichž výsledkem v roce 1547 bylo, že Ferdinandovi zůstaly západní Uhry, Slovensko a Chorvatsko, zatímco většinu Uher drželi zčásti Zápolský, zčásti Turci.

Největší a nejvýznamnější část Ferdinandova rozsáhlého středoevropského panství představovalo České království. Ve svých třiadvaceti letech se zde ujímal vlády v nezáviděníhodné situaci. Za slabé vlády Jagellonců si stavové, zejména vyšší šlechta, zvykli suverénně rozhodovat o životě a osudech země. Ferdinand hned v prvních letech vlády dosáhl obratnou a cílevědomou politikou obnovení pořádku (učinil např. přítrž samovládě skupiny jedinců sesazením J. Paška z Vratu a odvoláním Lva z Rožmitálu) a posílil královskou autoritu v zemi. Stejně tak v dalších letech "bez hluku, úsilím pomalým a neustálým, pozorností bdělou povznesl ve všech královstvích, jichž se zmocnil, moc královskou, těžce otřesenou..." (Denis).

V roce 1545 při obnově zápisů do desek zemských, které shořely při velkém požáru v Praze v roce 1541, se mu podařilo prosadit do nich dodatečné uznání svého dědičného nároku na český trůn. V roce 1549 přijali čeští stavové na Ferdinandovu žádost jeho nejstaršího syna Maxmiliána (II.) za příštího českého krále. Zároveň se snahou o povznesení královské moci a zajištění vlády svému rodu vyvíjel Ferdinand cílevědomé úsilí o pevnější spojení zemí, ve kterých vládl, jejich centrálním řízením. Vytvořil za tím účelem několik společných institucí či úřadů, jako byla např. tajná rada, dvorská komora a později vojenská rada. Méně zdařilé byly již jeho pokusy o svolávání společných sněmů.

Důležitou oporu své moci viděl v katolické církvi. Snažil se o její povznesení a o sjednocení svých zemí v jejím lůně. Nebyl však náboženský fanatik ani nerealistický politik a postupoval v tomto směru podle podmínek v té které zemi. V Čechách usiloval o sjednocení katolíků s utrakvisty. Jeho snaha však ztroskotala na odporu novoutrakvistů, nakloněných šířícímu se luteránskému učení. Ostatní náboženské směry a sekty v Čechách pronásledoval. Posilováním královské moci na úkor stavů, snahou po centralizaci a postupem v náboženských otázkách se dostával do rozporu s protestantskou většinou českých stavů, který vyústil v první velké protihabsburské povstání v Čechách v roce 1547. Porážky stavů využil k jejich tvrdému potrestání. Čtyři účastníky povstání dal popravit, dalším zkonfiskoval majetek a vůbec nejtíživěji postihl královská města a jednotu bratrskou, které stály v čele povstání. Města zbavil hospodářské moci a oklestil jejich politická práva. Proti jednotě bratrské vydal mandát, který znamenal novou vlnu jejího ostrého pronásledování. Když neuspěly jeho pokusy o splynutí utrakvistů s katolíky, snažil se o větší podporu a povznesení samotné katolické církve. V roce 1556 proto zavedl do Čech jezuitský řád a v roce 1561 se mu podařilo, po stu letech, obsadit opět arcibiskupský stolec A. Brusem z Mohelnice.

Od roku 1531 byl Ferdinand římským králem a od 1556 římským císařem. Říšské povinnosti podobně jako problémy v ostatních zemích a války s Turky měly za následek, že od roku 1547 v Čechách mnoho nepobýval. Svou úlohu v tom snad sehrála i nedůvěra a nechuť k Čechům pro jejich odboj z roku 1547. Svým zástupcem (místodržitelem) v Čechách stanovil svého mladšího syna, arciknížete Ferdinanda, protože prvorozený syn Maxmilián se svými sklony k protestantismu mu nepřipadal vhodný. Ale zklamal se i ve Ferdinandovi, který se proti všem zvyklostem tajně oženil s měšťanskou dívkou, krásnou dcerou významného augšpurského finančníka Filipinou Welserovou.

Před svou smrtí rozdělil vládu v rakouských zemích mezi své tři syny. Maxmilián dostal obojí Rakousy, Ferdinand Tyrolsko a Karel Štýrsko, Korutany a Kraňsko. Českým, uherským a římským králem (později císařem) se stal Maxmilián.

Ferdinand I. patřil mezi nejschopnější habsburské panovníky. Byl tvůrcem středoevropské habsburské politiky a položil základy středoevropské habsburské monarchie. Za téměř čtyřicetileté vlády dosáhl tento rázný, rozvážný, vzdělaný a pracovitý muž s pevnou vůlí takových úspěchů, "že chyby jeho potomků nedovedly zmařit jeho dílo" (A. Denis).
(jk)
Janáček J.: České dějiny. Doba předbělohorská 1526-1547, I/1-2, Praha 1968; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

FERDINAND II. (* 9. 7.1578 Štýrský Hradec, + 15. 2. 1637 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

V soukromém životě prý byl prostý, laskavý, dobromyslný, bezpříkladně štědrý a příslovečně zbožný. Říkalo se, že má ctnosti mnicha. Jako panovník vladařskými schopnostmi nevynikal, "rozhodně výjimečnou postavou na trůně nebyl" (J. Janáček). Do života českých zemí zasáhl však tento přívětivý a usměvavý muž, který "na nešťastné a chudé byl laskav", neobyčejně tvrdě a krutě, jako snad žádný jiný z Habsburků.

Ferdinand II. byl synem arcivévody Karla Štýrského a Marie Bavorské. Po otci byl vnukem císaře Ferdinanda I. a bratrancem císařů Rudolfa a Matyáše. Výchovu a vzdělání nabyl u jezuitů v Ingolstadtu v Bavorsku. V roce 1598 se ujal vlády ve svých zemích (Štýrsko, Korutany, Kraňsko) a provedl v nich bezohlednou protireformaci. Ač byl znám jako fanatický a nesnášenlivý katolík, byl v roce 1617 přijat českým sněmem za příštího krále. (Matyáš i jeho bratři byli bezdětní.) Proti jeho přijetí vystoupili jen čtyři účastníci sněmu, mezi nimi pozdější vůdcové odboje M. Thurn a L. Collona z Felsu. Vlády se ujal po smrti císaře Matyáše v dubnu 1619. V průběhu českého stavovského povstání byl 26. srpna 1619 z českého trůnu sesazen a místo něj byl českým králem zvolen Fridrich Falcký. (Den nato byl Ferdinand zvolen římskoněmeckým císařem a ironií bylo, že mu svůj hlas dal i Fridrich Falcký.) Po bělohorské porážce českého povstání se Ferdinand znovu ujal vlády v českých zemích a zahájil zde tvrdý kurs proti povstalcům a proti českému národu vůbec. Za mnoha císařovými tvrdými postoji stál jeho zpovědník Lamormain, odpůrce smířlivé politiky arcibiskupa Harracha.

V Čechách se nechal Ferdinand II. zastupovat knížetem K. z Lichtenštejna, na Moravě kardinálem F. z Dietrichštejna. Dal popravit sedmadvacet účastníků povstání, zkonfiskovat majetek většiny české šlechty a měst a prováděl násilnou rekatolizaci spojenou s nucenou emigrací šlechty a inteligence a s ničením české literatury. V Obnoveném zřízení zemském z roku 1627 zakotvil důsledky porážky stavovského povstání. Potvrdil v něm dědičnost českého trůnu v habsburském rodě, omezil pravomoc českého sněmu, zemských úřadů a českých stavů vůbec. Němčinu zrovnoprávnil s češtinou a jediným dovoleným náboženstvím se stalo katolictví. To mělo za následek novou vlnu násilné rekatolizace a emigrace, příliv cizí šlechty do země a postupnou germanizaci. Nesmírné utrpení všemu lidu pak přinášela válka, v jejímž vedení pokračoval Ferdinand II. až do své smrti, aniž se dočkal jejího konce. Válka s sebou nesla drancování a pustošení země, hlad a epidemie a posléze i stupňování roboty a utužení nevolnictví.

V průběhu války se Ferdinand II. dostal do rozporu se svým vrchním velitelem Albrechtem z Valdštejna, kterého dal v únoru 1634 zavraždit. V květnu 1635 uzavřel separátní mír se saským kurfiřtem Janem Jiřím a odstoupil mu Horní i Dolní Lužici (jako dědičné léno), čímž o své újmě, bez souhlasu českých stavů, okleštil země České koruny.
(jk)
Denis A.: Konec samostatnosti České II.; Čechy po Bílé hoře I, Praha (nedatováno); Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

FERDINAND (II.) TYROLSKÝ (* 14. 6. 1529 Linz, + 24. 1. 1595 Innsbruck) - rakouský arcikníže, místodržící v Čechách

Druhorozený syn Ferdinanda I. Habsburského a mladší bratr Maxmiliána (II.) byl nejprve ustanoven místodržícím v Čechách (1547-66) a pak - to už po smrti otce - vládcem v Tyrolsku (1567-95).

Na rozdíl od svého velmi střídmého otce žil Ferdinand dlouho v nemanželském svazku s krásnou Filipinou, dcerou augšpurského bankéře Welsera, kterou si nakonec ke zděšení svých příbuzných vzal za ženu. Miloval pitky, turnaje, maškarády a hlučné radovánky. Byl prodchnut renesančními novotami.

Do Čech byl svým otcem de facto "uklizen", aby císař mohl pobývat ve Vídni a nemusel být obklopen neloajálními Čechy. I když v Praze zpočátku z jeho pobytu panovaly obavy, nakonec se ukázalo, že jeho pobyt v Čechách měl blahodárné účinky především pro rozvoj stavebního ruchu v Praze. Zde také arcikníže Ferdinand vedl malý, ale skvělý dvůr. V nově vybudované oboře na Bílé hoře dal postavit lovecký zámeček Hvězdu podle vlastního návrhu. Především jeho zásluhou se Praha stala známou svou kulturní úrovní ještě před Rudolfem II.

V letech polského bezvládí po smrti Štěpána Báthoryho (1586-87) se snažil v souladu s habsburskou dynastickou politikou o získání polského trůnu. A když se nezdařila legální cesta, vtrhl s vojskem do Polska, byl však poražen v bitvě u Bytčiny ve Slezsku (24. 1. 1588) a zajat, čímž značně zkomplikoval soudobou mezinárodní situaci.

V době svého pobytu v Čechách (od roku 1547) se stýkal především s českým pánem Vilémem z Rožmberka, u něhož na Krumlově často pobýval a s nímž měl mnoho společných zálib, především ve štvanicích a turnajích, ale také zájmy politické.
(jv)
Březan V.: Životy posledních Rožmberků, Praha 1985; Janáček J.: Pád Rudolfa II., Praha 1973

FERDINAND III. (* 13. 7. 1608 Štýrský Hradec, + 2. 4. 1657 Vídeň) - český a uherský král, římskoněmecký císař z dynastie Habsburků

Ferdinand III. byl druhorozeným synem císaře Ferdinanda II. a Marie Anny Bavorské. Když jejich prvorozený syn Jan Karel zemřel jako čtrnáctiletý v roce 1619, stal se Ferdinand následníkem trůnu. Ještě za života otce byl korunován králem uherským (1625), králem českým (1627) a králem římským (1636). V mládí měl zálibu ve vojenství a usiloval o velení v armádě. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna v roce 1634 se stal jejím vrchním velitelem a v témže roce zvítězil spolu s generálem Gallasem nad Švédy v bitvě u Nördlingenu. Když se po smrti otce (1637) ujal vlády, pokračoval ve vedení války, která v posledních letech zvláště tíživě dolehla na české země. V roce 1648 uzavřel vestfálský mír.

I po válce pokračoval v podstatě v politice svého otce jak v úsilí o centralizaci, tak zejména v rekatolizaci českých zemí. Snad jen forma byla méně drsná a opatrnější. Stejně jako otec byl i Ferdinand III. zbožný katolík, ale nebyl fanatik. Na rozdíl od většiny Habsburků uměl dobře česky, často pobýval v Praze a zasloužil se také o obnovu Pražského hradu. V roce 1638 vyňal z moci jezuitů Karolinum a obě jeho fakulty (právnickou a lékařskou) dal pod světskou pravomoc. V roce 1654 spojil Karolinum s klementinskou kolejí v jedinou universitu Karlo-Ferdinandovu.

Jeho nejstarší syn, korunovaný za českého krále jako Ferdinand IV., zemřel v roce 1654, dřív než mohl nastoupit vládu, a tak se nástupcem Ferdinanda III. stal jeho druhorozený syn Leopold.
(jk)
Rezek A.: Děje Čech a Moravy za Ferdinanda III. až do konce třicetileté války (1637-1648), Praha 1890; Rezek A.: Dějiny Čech a Moravy nové doby. Od míru vestfálského až do smrti císaře Ferdinanda III. (1648-1657), Praha 1892; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

FERDINAND V. (* 19. 4. 1793 Vídeň, + 29. 6. 1875 Praha) - český a uherský král a rakouský císař (jako Ferdinand I.) z dynastie habsbursko-lotrinské

Ferdinand, prvorozený syn rakouského císaře Františka I., nastoupil na trůn po smrti svého otce 2. března 1835. Téměř čtrnáct let vystupoval při různých veřejných slavnostech jako první muž monarchie, poskytoval audience - ale nevládl. Skutečná vládní moc byla soustředěna v tzv. státní konferenci, kde Ferdinanda zastupoval jeho strýc arcivévoda Ludvík a kde hlavní slovo měli dva nejvlivnější politici té doby a velcí rivalové, kníže Metternich a hrabě Kolovrat. Ferdinand jen podepisoval vše, co mu předložili.

Ke skutečnému vládnutí neměl Ferdinand potřebné duševní schopnosti. Oficiálně se hovořilo o chatrném zdraví panovníka, historikové k Habsburkům kritičtí píší o Ferdinandově slabomyslnosti. Tento dojem vyvolával i Ferdinandův fyzický zjev - příliš velká hlava, nápadně krátké ruce a nohy, velké a podivně stočené oči. Ferdinand po vládnutí nijak netoužil. Raději si prohlížel zahrady a skleníky vídeňského hradu a obdivoval exotické rostliny. Dostal přívlastek Dobrotivý, prý za "dobrotivé" udělení konstituce v roce 1848. Svým způsobem si jej zasloužil, neboť byl člověk skutečně dobrotivý a dobromyslný. Historikové také zaznamenali, že se mezi lidem těšil značné oblibě.

Nástup kontrarevoluce v druhé polovině roku 1848 vyžadoval jiného panovníka. Ferdinand proto 2. prosince odstoupil a předal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Dalších dvacet sedm let pak žil na Pražském hradě, který dostal k celoživotnímu užívání. S Pražany vycházel dobře. Návštěva mladého císaře v Praze v roce 1858 ukázala, že penzionovaný Ferdinand byl mezi Pražany populárnější než panující císař.

Ferdinand byl posledním Habsburkem, který se dal korunovat českým králem (7. září 1836).
(jk)
Kočí J.: České národní obrození, Praha 1978; Čornejová I.-Vlnas V.-Rak J.: Ve stínu tvých křídel. Habsburkové v českých dějinách, Praha 1995

FIBICH Zdeněk (* 21. 12. 1850 Všebořice, + 15. 10. 1900 Praha) - český skladatel

Spolu s B. Smetanou a A. Dvořákem patří mezi zakladatele české národní hudby. Mimořádně hudebně nadán, komponoval už od dětství. Ve 14 letech dirigoval svou vlastní symfonii, o rok později začal komponovat operu.

Studoval na pražské konzervatoři, soukromě se učil u B. Smetany. Ve studiích pokračoval v Lipsku, Mannheimu a v Paříži. Krátký čas pedagogicky působil ve Vilniusu v Litvě. Po návratu do Prahy se věnoval převážně vlastní tvorbě, pedagogické činnosti a občas dirigoval v Prozatímním divadle. Na sklonku života přijal nakrátko funkci dramaturga v Národním divadle. Pohřben je na vyšehradském hřbitově.

První žena zemřela Fibichovi po půldruhém roce manželství. Vzal si pak její sestru, vynikající altistku Prozatímního a Národního divadla Betty. Napsal pro ni své tři operní postavy (nejznámější je Izabella v Nevěstě mesinské), ale manželství se časem rozpadlo. Na Fibichovu tvorbu pak nejvíc zapůsobila jeho třetí láska - libretistka jeho Šárky a inspirátorka mnoha jeho nádherných skladeb Anežka Schulzová.

V rozsáhlém díle, které zanechal, nacházíme symfonie, klavírní skladby, sedm oper (stále se hrají Šárka, Nevěsta mesinská a Bouře), scénická i koncertní melodramata: Štědrý den a Vodník na motivy Erbenovy Kytice, a známá trilogie Hippodamie na slova J. Vrchlického (Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie), což byly útvary v jeho době ojedinělé. Složil symfonické básně Othello, Toman a lesní panna. Nejznámějším dílem je Poem, část selanky V podvečer.

Stejně jako jeho učitel a vzor B. Smetana se stal terčem útoků zpátečníků a jeho dílo bylo často proskribováno.
(pa)
Rektorys A.: Sborník dokumentů a studií I-II, Praha 1951, 1952; Jiránek J.: Zdeněk Fibich, Praha 1963

FLAŠKA z PARDUBIC Smil (* asi 1350, + 13. 8. 1403 u Kutné Hory) - český šlechtic a básník

Koncem 14. století se ve staročeské literatuře objevuje oblíbený typ didaktické skladby, která v alegorické formě ukazovala ideál tehdejšího rytířstva. Taková byla i rozsáhlá veršovaná skladba vzdělaného potomka starobylého šlechtického rodu Smila Flašky Nová rada. Autor do ní vložil své konzervativní politické názory: zastává práva vysoké šlechty, která měla mít hlavní podíl na vládě, a staví se proti králi Václavu IV., jenž se obklopoval méně urozenými, či dokonce neurozenými rádci a přáteli.

Smil Flaška, synovec prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, studoval na pražské universitě, kde dosáhl titulu bakaláře. Poté zastával úřad nejvyššího zemského písaře a aktivně se účastnil odboje vysoké šlechty proti Václavu IV. K odporu proti králi měl navíc i osobní důvody, protože roku 1385 přišel na základě práva o odúmrti o značnou část rodového majetku (Pardubice). Roku 1403 se jako hejtman čáslavského kraje účastnil bojů s Kutnou Horou, která zůstávala věrna králi, a v boji padl.

Nová rada Smila Flašky, ve které králi-lvovi radí jak "dobří" rádci (levhart, holub, skřivan a další), tak i "špatní" (vlk, sup), se však těšila oblibě ještě dlouho po autorově smrti. Dovolával se jí často V. Kornel ze Všehrd a v 16. století ji volně latinsky zpracoval další humanista J. Dubravius.
(fh)
Hrabák, J.: Smilova škola, Praha 1941; Smil Flaška z Pardubic: Nová rada (editor J. Daňhelka), Praha 1950; Hejnic J.-Horna M. -Petrů E.: Jan Dubravius, Theriobulia. Rada zvířat, Praha 1983

FOERSTER Josef Bohuslav (* 30. 12. 1859 Praha, + 29. 5. 1951 Vestec u Staré Boleslavi) - český hudební skladatel a teoretik

Ač synem hudebníka, kapelníka u sv. Víta a profesora na konzervatoři, zapsal se Foerster po maturitě ke studiu chemie. Zároveň ovšem studoval na varhanické škole a hudba nakonec dostala přednost. Působil jako varhaník u sv. Vojtěcha a v chrámu P. Marie Sněžné a přitom vyučoval zpěv na střední škole.

Za ženu si vzal Foerster Bertu Lautererovou, skvělou pěvkyni Národního divadla, a její angažmá vedla i jej na dlouhá léta do ciziny. Nejprve na 10 let do Hamburku, kde vyučoval klavírní hru a pracoval jako hudební redaktor a kritik. Od roku 1903 až do konce války byl činný ve Vídni. Během svého dlouhého plodného života poznal řadu vynikajících umělců, kteří na něho měli vliv: B. Smetanu, J. Nerudu, A. Dvořáka i Petra Ilijiče Čajkovského a Gustava Mahlera.

Těžištěm jeho převážně lyricky laděného díla je vokální a symfonická hudba, psal i opery - Debora, Eva, Jessika. Rozsáhlé je i jeho dílo literární, z něhož významným pramenem poznání jsou několikadílné Paměti. Zvláštní zmínku si zasluhují Foersterovy písně a sbory, které skládal po celý svůj život a jimiž pronikl do podvědomí i prostých lidí vroucností a melodikou (České krajině, Oráč, Velké širé rodné lány, Polní cestou, Z osudu rukou, Když jsme se loučili aj.).

Umělecký styk s Prahou měl Foerster dlouhými pobyty v cizině ztížen. Také jeho dílo pronikalo do povědomí české veřejnosti jen zvolna. Hned v roce 1919 se však už natrvalo vrací do Prahy, stává se profesorem kompozice na konzervatoři, čtyřikrát je zvolen rektorem školy. Roku 1931 se stává presidentem České akademie, po 2. světové válce je pak za celoživotní dílo jmenován národním umělcem. Pochován je v hrobě svých rodičů na Olšanských hřbitovech v Praze.
(pa)
Památník J. B. Foerstera, redigoval J. Bartoš, P. Pražák, J. Plavec, Praha 1949; Dějiny české hudební kultury 1-2, Praha 1972, 1981

FRANCISCI Ján (* 1. 6. 1822 Hnúšťa, + 7. 3. 1905 Martin) - přední představitel slovenského národního hnutí

"... vojak a básnik, spisovatel a žurnalista, ale aj a možno najmä, organizátor ekonomického a politického života" - tak charakterizoval J. Francisciho stručně a výstižně V. Mináč.

V roce 1839 přišel nadaný synek z řemeslnické rodiny J. Francisci studovat na evangelické lyceum v Bratislavě. Literárně i organizačně působil v kruhu štúrovské mládeže a patřil k nejbližším spolupracovníkům Ľ. Štúra. Na protest proti zákazu Štúrových přednášek odešel v březnu 1844 se skupinou studentů studovat do Levoče, kde se v září téhož roku stal zástupcem profesora M. Hlaváčka na katedře řeči a literatury česko-slovanské. V Levoči založil Jednotu mládeže slovenskej, která sdružovala slovenské studenty všech evangelických škol v Uhrách. Po vystudování práv v Prešově (1845-47) pracoval jako úředník.

Již za studentských let se projevil jako talentovaný básník a prozaik. Jeho báseň Svojím vrstovníkom na pamiatku (1844) byla prvním samostatným tiskem v štúrovské slovenštině. V témže roce vydal i historickou prózu Janko Podhorský. Byl též horlivým sběratelem slovenských lidových pověstí a jako jeden z prvních je začal vydávat.

V revoluci 1848-49 patřil k nejaktivnějším. Podílel se na přípravě shromáždění slovenských vlastenců v Liptovském Mikuláši v květnu 1848, na kterém byly přijaty Žiadosti slovenského národa. Spolu s Š. M. Daxnerem a M. Bakulínym organizoval v gemerské stolici založení národní gardy. Za svoji činnost byl uvězněn (původně byl dokonce odsouzen k trestu smrti). V lednu 1849 ho z budapešťského vězení osvobodila Windischgrätzova armáda. Působil pak jako kapitán, později velitel celého slovenského dobrovolnického sboru.

Po revoluci pracoval ve státních službách v Banské Bystrici, Debrecíně a Budíně. V letech 1864-65 byl dokonce županem liptovské stolice.

Významným způsobem se zasloužil o rozvoj a úspěchy slovenského národního hnutí v šedesátých letech. V březnu 1861 se stal vydavatelem a redaktorem Pešťbudínských vedomostí. V červnu téhož roku předsedal shromáždění slovenských vlastenců v Martině, které přijalo známé Memorandum národa slovenského. Stál v čele přípravného výboru Matice slovenské a na jejím prvním shromáždění byl zvolen doživotním čestným místopředsedou.

Po rakousko-uherském vyrovnání v roce 1867 byl penzionován. Na začátku 70. let se aktivně účastnil polemiky proti tzv. Nové škole, ale postupně politické a novinářské činnosti zanechal.

Ve veřejném a kulturním životě se však angažoval dál. Patřil k organizátorům slovenského peněžnictví a zakladatelům spořitelních a úvěrních družstev. Přispěl k rozvoji Martina (kde žil od roku 1872) jako kulturně společenského centra Slováků. Jako dlouholetý předseda martinského Knihtlačiarského spolku se zasloužil zejména o rozvoj vydavatelské činnosti. Překládal divadelní hry a napsal Vlastný životopis, v němž věnoval největší pozornost revolučnímu období 1848-49 a memorandovému hnutí šedesátých let.
(jk)
Botto J.: Ján Francisci, Rimavská Sobota 1922; Repčák J.: Ján Francisci, Prešov 1969

FRANTA ŠUMAVSKÝ Josef (* 27. 11. 1796 Malá Poleňka na Šumavě, + 22. 12. 1857 Praha) - český obrozenec, spisovatel, pedagog a slovníkář

Česká vlast, český jazyk a literatura, slovanství - to bylo pravé náboženství mladého bohoslovce J. Franty. Proto se v roce 1825 rozhodl opustit studium teologie a vydat se nelehkou cestou českého spisovatele. Živil se soukromým vyučováním češtiny, příležitostně učil i na veřejných školách, pracoval jako redaktor zábavných časopisů a korektor v tiskárně. Psal verše i povídky, běžné novinové články i odborná pojednání, učebnice a také překládal.

Jako pedagog je počítán mezi průkopníky v oboru elementárního věcného vyučování a čtení. Spolupracoval s K. S. Amerlingem, spolu s ním redigoval český časopis pro učitele Posel z Budče a podílel se na zřízení první české hlavní školy v Praze. Ve své době patřil mezi nejpřednější znalce českého jazyka i jazyků slovanských. Vynikl ve srovnávací filologii, a především v lexikografii, tj. slovníkářství. Účastnil se práce na přípravě Jungmannova slovníku a sám vydal četné gramatické příručky a slovníky. Nejvýznamnější z nich, Velký německo-český a česko-německý slovník z let 1846-51, zachytil stav spisovné češtiny z poloviny století a dlouhou dobu byl jednou z nejužívanějších knih u nás.

Josef Franta, pro něhož se vžil jeho literární pseudonym Šumavský, patřil ve 40. letech k hlavním organizátorům vlasteneckého života. Jak napsal E. Bass, byl "při všem, co se dělo pro národ", "všude vítán, všude milován" pro svoji horlivost, nadšení a "oddané věrně sloužící a všem pomáhající srdce". V revolučním roce 1848 byl členem Národního výboru, členem výboru Slovanské Lípy, účastníkem Slovanského sjezdu aj. Svými názory patřil spíše k radikálům a v době červnového povstání bojoval na pražských barikádách.
(jk)
Koňák M.: Josef F. Šumavský, Praha 1975

FRANTIŠEK I. (* 14. 2. 1768 Florencie, + 2. 3. 1835 Vídeň) - rakouský císař, český a uherský král dynastie habsbursko--lotrinské

Když prý po smrti Františka I. utěšoval jakýsi státní rada plačící Vídeňáky slovy: "Neplačte, děti, vždyť zůstane všechno při starém," dostalo se mu odpovědi - "Právě proto pláčeme!" Hodnocení více než čtyřicetileté Františkovy vlády historiky potvrzuje výstižnost soudobé anekdoty.

František, prvorozený syn Leopolda II., se stal vládcem habsburské monarchie po Leopoldově smrti 1. 3. 1792. V červenci téhož roku byl (jako František II.) zvolen císařem Svaté říše římské národa německého. V srpnu 1806 vyhlásil zánik této středověké instituce, jíž poslední úder zasadil Napoleon. Císařem však zůstal, neboť již v srpnu 1804 se prohlásil císařem rakouským (jako František I.).

Vlády se ujímal v době, kdy vládnoucí kruhy musely čelit vlivu francouzské revoluce. Osvícenci doporučovali předcházet revoluci prováděním pokrokových reforem. František však zvolil cestu násilných prostředků: války proti revoluční Francii a policejního útlaku uvnitř země. Období osvícenských reforem v monarchii skončilo. Historik V. V. Tomek napsal, že odpor vlády proti "svobodnému ruchu" se v té době vystupňoval tak, "že nikdo potom nesměl již povznésti svého hlasu ve věcech veřejných, aby nebyl stíhán co podezřelý ze zhoubných zásad jakobínských". V zemi nadlouho zakotvil konzervativní, byrokratický politický systém, uzavírající se všem novým myšlenkám.

Tento systém odpovídal povaze svého tvůrce. František byl jen pilný, pracovitý, konzervativní úředník, u něhož si již jeho strýc císař Josef II. povšiml, že mu "chybí myšlenky". Jeho hlavním politickým ideálem bylo zajištění klidu "všeobecnou nehybností".

Pokrok se však nedá na dlouho zastavit. A právě v období Františkovy vlády začíná v Rakousku (bez zásluh a účasti režimu) průmyslová revoluce, spojená s převratnými změnami, které třináct let po Františkově smrti vedly k rozmetání jím vytvořeného režimu. Rovněž české národní hnutí, česká věda a kultura dosáhly v této době vzdor nepřízni významných úspěchů.
(jk)
Prášek J. V.: Panování císaře a krále Františka I., Praha 1905; Kočí J.: České národní obrození, Praha 1978

FRANTIŠEK I. ŠTĚPÁN LOTRINSKÝ (* 18. 12. 1708 Nancy, + 18. 8. 1765 Innsbruck) - velkovévoda toskánský, vévoda lotrinský a těšínský, římskoněmecký císař, manžel Marie Terezie

Syn vévody Leopolda Lotrinského byl vychováván na vídeňském dvoře. Roku 1729 se ujal vlády v Lotrinsku, v roce 1731 působil jako místodržitel v Uhrách a od roku 1732 byl v důvěrných stycích s císařskou rodinou. Shledán způsobilým získal v roce 1736 ruku Marie Terezie. Téhož roku se musel vzdát Lotrinska, jež bylo postoupeno Francii, v náhradu obdržel velkovévodství toskánské.

Jakmile se Marie Terezie ujala v roce 1740 vlády, jmenovala ho svým spoluvladařem a zástupcem kurfiřtského hlasu a práva Koruny české. Po smrti Karla VII. (Bavorského) byl zvolen roku 1745 římskoněmeckým císařem a korunován ve Frankfurtu.

František Lotrinský neměl schopnosti ani příležitost věnovat se vládě. Marie Terezie ho intelektuálně zjevně převyšovala a nenechala si od něj do státních záležitostí příliš mluvit. Císař nacházel mnohem více uspokojení nejen v lovu a v umění, ale především v hospodářských aktivitách. Byl proslulým podporovatelem manufaktur, a tak se vyznal ve finančnictví, že mu císařská choť mohla svěřit správu financí a státního dluhu. Byl spoluzakladatelem habsbursko-lotrinské dynastie.
(mp)

FRANTIŠEK FERDINAND d'ESTE (* 18. 12. 1863 Štýrský Hradec, + 28. 6. 1914 Sarajevo) - rakouský arcivévoda a následník trůnu z dynastie habsbursko--lotrinské

František Ferdinand nevešel do historie a povědomí lidí svými činy či významnými díly, ale smrtí. Sarajevský atentát, při kterém přišel i se svou manželkou o život, se stal záminkou k rozpoutání první světové války, nejhroznější války, jakou lidstvo do té doby poznalo.

Byl prvorozeným synem arcivévody Karla Ludvíka, mladšího bratra císaře Františka Josefa I. Původně mu byla určena vojenská kariéra. Prošel několika posádkami a rychle postupoval v hodnostech. Po smrti císařova jediného syna Rudolfa (1889) a svého otce (1896) se stal následníkem trůnu. Šlechtické jméno Este získal dědictvím po vévodovi z Modeny.

V mládí vedl život dosti bouřlivý a veselý. Vášnivě rád lovil a cestoval. Podnikl dokonce cestu kolem světa (1892-93). V roce 1900 se k nelibosti císaře oženil s "pouhou" hraběnkou Žofií Chotkovou. Císař sice sňatek povolil, hraběnku povýšil na kněžnu, ale František Ferdinand se pro nerovnoprávnost své ženy musel vzdát nástupnického práva pro děti z tohoto manželství.

Politicky byl představitelem konzervativní aristokracie, odpůrcem demokratických forem vlády (odmítal např. všeobecné volební právo) a také dualismu. Cítil se vždy Němcem. Jeho ideálem bylo jednotné Rakousko, jehož základní sloupy by tvořily dynastie, šlechta, katolická církev a německá řeč. Byl ctižádostivý, hrdý a uzavřený, nevyrovnaný, popudlivý a prchlivý. Jako následník trůnu se nemohl dlouho uplatnit. Prostřednictvím vojenské kanceláře, zřízené v roce 1906, však získal rozhodující vliv na řízení armády. V roce 1913 se stal generálním inspektorem armády. Vztahy mezi následníkem trůnu a císařem byly napjaté a mezi přáteli se František Ferdinand netajil zklamáním nad tím, jak "povolnost a neschopnost" císaře rozkládá říši, které má vládnout; její hlavní problémy hodlal "během osmačtyřiceti hodin" své vlády rozhodnout.

Pro Čechy je jméno Františka Ferdinanda spjato zejména se zámkem Konopiště, který koupil od Lobkoviců a přebudoval na důstojné sídlo následníka trůnu.
(jk)
Kafka F.: Smrt následníka, Praha 1971; Galander J.: František Ferdinand d'Este, Praha 1993; Pernes J.: Život a smrt Ferdinanda d'Este, Praha 1994

FRANTIŠEK JOSEF I. (* 18. 8. 1830, + 21. 11. 1916 Vídeň) - rakouský císař, český a uherský král z dynastie habsbursko-lotrinské

V sobotu 2. prosince 1848 se v Olomouci sešlo reprezentativní shromáždění nejvyšších politických a vojenských činitelů habsburské monarchie. Císař Ferdinand na něm nejprve oznámil, že se vzdává trůnu. Překvapené publikum se poté z úst předsedy vlády dovědělo, že císařův bratr František Karel se vzdává následnictví ve prospěch svého osmnáctiletého syna Františka, který byl zvláštním listem prohlášen za plnoletého. František, nyní už František Josef I., pak pohnutě poděkoval odstupujícímu strýci a slavnostní akt byl ukončen. Rakousko mělo nového císaře.

František Josef I., jeden "z nejvýznamnějších a přitom nejméně osobitých vládnoucích monarchů 19. století" (O. Urban), vládl rekordních 68 let. Byla to doba, kdy v jeho říši došlo k převratným společenským přeměnám: zániku feudalismu a nastolení kapitalistického panství, dovršení průmyslové revoluce a nové vědecko-technické revoluce, nástupu a rozmachu dělnického hnutí. K výrazným změnám došlo i v mocenských vztazích na evropské scéně. Nedá se však říci, že by tyto změny odpovídaly představám, úmyslům a snahám vládce habsburské monarchie. Když se mladý císař ujímal vlády, byly jeho představy o budoucnosti monarchie, sdílené společně s ministerským předsedou Schwarzenbergem, velmi smělé: Rakousko jako prvořadá evropská velmoc stojící v čele německých států. Vojenské porážky u Solferina (1859) a Hradce Králové (1866) tyto plány pohřbily a Rakousko-Uhersko (od 1867) se časem stalo jen slabším spojencem německého císařství. Spolu pak rozpoutaly válku, která přivodila jeho pád, pouhé dva roky po smrti Františka Josefa.

František Josef I. sice vládl v době převratných změn, které přinesla druhá polovina 19. století, avšak svou výchovou a duchovním založením patřil století předcházejícímu. Byl přesvědčen, že panovník "svým národům" vládne "z boží vůle". Z toho vyplývala představa o výlučném a nadřazeném postavení císařského majestátu i neotřesitelné sebevědomí panovníka. Nejlépe mu vyhovoval absolutistický způsob vlády, nastolený na počátku 50. let a spojený se jménem A. Bacha. Tehdy psal nadšeně matce, že byl učiněn velký krok kupředu, neboť konstitucionalismus byl hozen přes palubu a "Rakousko nemá víc než jednoho pána".

Když porážka u Solferina prokázala neschopnost absolutismu a v říjnu 1860 byl nucen změnit formu vlády, utěšoval se tím, že říše "sice dostane trochu parlamentního života", ale moc že zůstane pevně v jeho rukou. Nezabránil však přeměně monarchie v konstituční stát a jen těžko se smiřoval s úlohou konstitučního panovníka. Docílil však toho, že nikdy nebyl jen formální hlavou státu, ale vždy zůstával rozhodujícím mocenským činitelem.

Chyběla mu velkorysost, fantazie a tvůrčí odvaha. Nebyl proto reformátorem ani iniciátorem velkých společenských přeměn. Ty se prosazovaly více méně proti jeho vůli. Byl konzervativní a řešil jen ty otázky, které nebylo možné v zájmu zachování a udržení chodu monarchie neřešit, ustupoval jen silnému tlaku, tam kde to bylo nutné. Projevoval však při tom značnou bystrost a politickou obratnost. A tak se stalo, že ve "vnitřně velmi neklidné říši" se sice velmi často měnily vlády (za dobu jeho panování se vystřídalo 27 vlád), ale majestát císaře zůstával nedotčený. Nechuť císaře k novotám rostla s přibývajícími léty. A je snad charakteristické, že nikdy nepoužil automobilu a odmítal telefon i další technické vymoženosti doby. V mládí se jako panovník cítil být i vojevůdcem. Ale porážka u Solferina, kterou rakouská armáda utrpěla pod jeho velením, tento středověký postoj změnila. K armádě, v níž právem spatřoval spolehlivou oporu dynastie, si však zachoval zvláštní, velmi vřelý vztah. A jako "nejvyšší vojenský pán" chodil, až na několik výjimek, v uniformě. Řadu velitelských míst také obsadil svými příbuznými - například bratranec arcivévoda Albrecht byl v roce 1866 velitelem jižní armády v Itálii. Navíc je znám velký vliv, který měl na stárnoucího mocnáře šéf generálního štábu Conrad von Hötzendorf.

František Josef I. měl silně vyvinutý smysl pro povinnost a panovnickému poslání podřídil celý svůj život. Stal se pracovním strojem, který podle přísně vypracovaného režimu přijímal hodnostáře i úředníky a pečlivě, s byrokratickou přesností "vyřizoval spisy". Přísně dbal na dodržování všech předepsaných forem života u dvora. Měl smysl pro detaily a vynikal skvělou pamětí. Soukromý život se rozplynul v císařském majestátu. Neměl přátel a styky s příslušníky rodiny byly až na výjimky chladně zdvořilé. Jediným jeho soukromím byla přítelkyně, herečka Kateřina Schrattová, která se více než třicet let těšila přízni a důvěře panovníka. Osobní život Františka Josefa byl tragicky poznamenán sebevraždou jediného syna, korunního prince Rudolfa (1889), a zavražděním manželky Alžběty (1898) duševně chorým italským anarchistou Lucchenim.

Vládce mnohonárodnostní monarchie nikdy plně nepochopil stěžejní problém své říše, národnostní otázku. Cítil se "německým říšským knížetem" a nedovedl si představit, že by říše mohla být spravována jinak než německy. Nebyl však nepřítelem Čechů a pro klid v říši byl ochoten splnit některé jejich požadavky. Většinou však tomu zabránil odpor německých a maďarských politiků, který měl větší váhu než nároky Čechů. Jako mladý panovník nebyl v Čechách oblíben a veřejnost i politici mu to při návštěvách v Praze v roce 1858 a 1868 dali zřetelně najevo. Jako stařičký mocnář, ztělesňující desetiletí poměrně stabilního vývoje, byl již veřejností přijímán vlídněji. Když v roce 1901 otvíral v Praze nový most (dnes Legií), byla zveřejněna fotografie, na níž se svým průvodem kráčí po novém mostě, s doprovodným titulkem - Procházka na mostě. Z toho vznikla v Čechách rozšířená přezdívka císaře - František Procházka.
(jk)
Hlaváč B.: František Josef I. Život, povaha, doba, Praha 1933; Urban O.: František Josef I., Praha 1991; Sked A.: Úpadek a pád habsburské říše, Praha 1995

FRANTIŠEK PRAŽSKÝ (* asi 1290, + 1362 Praha) - český duchovní a kronikář

Údaje o Františku Pražském jsou více než kusé. Své přízvisko získal tím, že patřil k duchovenstvu Pražského kostela. V roce 1334 byl kazatelem chrámu sv. Víta a zpovědníkem posledního pražského biskupa Jana IV. z Dražic, který mu uložil pokračovat v zápisech Pražského kostela přerušených roku 1283. Měl vylíčit především život a dílo pražského biskupa, ale i českých knížat a králů. Kronika zahrnovala období dějin od vlády Václava I. do roku 1342 a je rozdělena do tří knih. František Pražský využil jako hlavního pramene do roku 1335 zpráv Zbraslavské kroniky, další vyprávění jsou již jeho dílem. Roku 1343 biskup Jan zemřel, František Pražský však v díle pokračoval, tentokrát se zaměřením na osobnost Karla IV. Využil již zpracovaného textu a změnil jen název Pražské kroniky na Kroniku českých králů, knížat a pánů. Původní text zčásti zredukoval, doplnil některými poznámkami a časově dovedl vyprávění k roku 1353. Nejcennější částí jsou kapitoly o době Karlově, kde František Pražský zachycuje významné události, zakladatelskou činnost i životní osudy Karlovy. Vzhledem k tomu, že dobu vlády Jana Lucemburského vylíčil ve své kronice značně nepříznivě, byl nucen ji v letech 1353 až 1354 přepracovat podle přání císaře.

Přes všechnu snahu nelze kroniku hodnotit příliš vysoce ani po stránce věrohodnosti, ani po stránce stylistické a umělecké. Zprávy jsou mnohde řazeny bez souvislostí, autor nedělá rozdíl mezi důležitými a nevýznamnými událostmi. Jeho velký zájem upoutávají četné astronomické úkazy, přírodní katastrofy apod.

František sice kroniku dedikoval Karlu IV., ale zřejmě se mu příliš nezavděčil způsobem zpracování, které neodpovídalo Karlovu zájmu o vylíčení jeho doby, ani kritickým hodnocením jeho otce Jana Lucemburského.

Na Františka pak navázal další kronikář Karlovy doby Beneš Krabice z Weitmile.
(kk)
Zachová J.: Die Chronik des Franz von Prag, Praha 1977; Kroniky doby Karla IV., Praha 1987

FRIČ Josef František (* 6. 3. 1804 Slaný, + 21. 5. 1876 Praha) - český advokát, podnikatel a politik

Syn váženého slánského měšťana vystudoval práva na pražské universitě a stal se vynikajícím právníkem, od roku 1837 zemským advokátem. Od roku 1848 působil na pražské universitě. Zasloužil se o zavádění češtiny do soudní praxe. V roce 1848 vydal ve spolupráci s K. J. Erbenem a Antonínem Strobachem překlad soudního řádu, jenž se stal základem českého právního názvosloví.

V revolučním roce 1848 byl umírněně konzervativním členem Svatováclavského výboru, účastnil se sepisování a stylizace jeho petic a prohlášení, navrhl osnovu konstituce a nového městského zřízení. V červnu 1848 byl zvolen poslancem zemského sněmu. Měl kandidovat i do sněmu říšského, ale byl zatčen a internován na Hradčanech. Po propuštění zasedal v pražském obecním výboru. V roce 1849 obhajoval K. Havlíčka Borovského v Kutné Hoře. Od roku 1851 až do smrti zasedal v pražském obecním zastupitelstvu, v letech 1861 až 1869 byl členem městské rady. V téže době byl i poslancem zemského sněmu.
(mp)
Radoňová-Šárecká L.: Ozářené krby, Praha 1945

FRIČ Josef Václav (* 5. 9. 1829 Praha, + 14. 10. 1890 tamtéž) - český politik, básník, publicista

J. V. Frič byl synem pražského advokáta a předního vlastence J. F. Friče. Fričova rodina byla jedním ze společenských středisek českých vlastenců, a tak měl Josef Václav možnost již jako chlapec poznat výkvět českého kulturního a vlasteneckého života. Ovlivněn prostředím, ve kterém vyrůstal, se již v době studií na akademickém gymnáziu v Praze rozhodl stát básníkem, "věštcem budoucnosti a vychovatelem lidu". Hořící touhou proslavit se prací pro vlast a přesvědčen, že je povolán k vykonání věcí velikých, byl silně ovlivněn dobovým romantismem, který se projevoval v jeho literární tvorbě i životě.

V revolučním roce 1848 se Frič, tehdy student filosofie, stal mluvčím radikální části českého studentského spolku Slávie, a když vypuklo v Praze povstání, patřil spolu s Johannem Rittigem a dalšími k vůdcům studentů bojujících na barikádách v Klementinu a okolí. Po porážce povstání uprchl před hrozícím zatčením do Chorvatska. Zde vstoupil do oddílu slovenských dobrovolníků a zúčastnil se v jejich řadách výpravy na Slovensko. Začátkem roku 1849 se vrátil do Prahy. S radikálními studenty založil spolek Českomoravské bratrstvo a zapojil se do příprav povstání inspirovaného Bakuninem. Spolu s dalšími byl 10. května 1851 odsouzen pro zločin velezrady na 18 let. Lépe tak dopadli ti z Fričových přátel a spolubojovníků, kteří raději zvolili exil. Patřil k nim pozdější srbský generál František A. Zach i kníže Rudolf Thurn-Taxis, který se uchýlil do Bulharska.

J. V. Frič si trest odbýval v uherské pevnosti Komárno, kde vzniklo mnoho jeho literárních děl. Amnestií v dubnu 1854 mu byl zbytek trestu prominut.

Po návratu domů se Frič spolu se Sabinou marně snažili o vydávání časopisu. V roce 1855 se mu však podařilo vydat almanach Lada-Nióla, ve kterém mladí autoři (ze starších jen Němcová) manifestovali své národní a demokratické smýšlení. Byl spoluiniciátorem vytvářející se skupiny "májovců" a autorsky i redakčně se podílel na přípravě almanachu Máj (květen 1858).

V srpnu 1858 byl Frič "pro své nenapravitelné chování" internován v sedmihradském městě Déeši. Od března 1859, když vláda vyhověla jeho žádosti o vystěhování, žil Frič více než dvacet let v emigraci. V 60. letech působil postupně v Londýně, Paříži a Berlíně a vedl neúnavný boj proti Rakousku. Doufal, že v Evropě dojde k výrazným revolučním či mocenským přeměnám, které umožní vytvoření samostatného českého státu. Proto navazoval styky s představiteli revolučního hnutí (Hercenem, Bakuninem, Kossuthem, Garibaldim, vůdci polského povstání) i evropskými státníky a snažil se je získat pro myšlenku české samostatnosti. Vyvinul také mnoho úsilí k tomu, aby seznámil veřejnost západních států se snahami pro ni téměř neznámého českého národa. Ne všechny Fričovy akce byly šťastné. Platí to především o plánu využít prusko-rakouské války v roce 1866 k vytvoření samostatného českého státu pod patronací Pruska, odmítnutém českými politiky i veřejností. Jen krátkou dobu se Fričovi dařilo vydávat časopis, jímž chtěl ovlivňovat politickou situaci doma (1861 - Čech, 1868 - Blaník).

Fričovy představy a plány se ukázaly být nereálné. Beznadějnost jeho činnosti, únava, životní strádání i touha žít doma se svou rodinou přinutily Friče svůj boj vzdát. V 70. letech žil v Budapešti a Záhřebu a snažil se získat souhlas rakouské vlády k návratu domů. Podařilo se to až v roce 1880. Po návratu do Prahy se Frič setkal s prostředím, s kterým si nerozuměl. Našel zde "generace jiné, s jinými tužbami, jdoucí po jiných cestách" (Machar). Vydával svá literární díla, která byla přijímána s rozpačitou úctou, psal do mladočeských listů, ale v politickém životě se výrazněji neuplatnil.

Literární dílo J. V. Friče je velmi rozsáhlé. Nejznámější z jeho tvorby jsou čtyřsvazkové Paměti a sbírka politických básní Písně z bašty.
(jk)
Žáček V.: Josef Václav Frič, Praha 1979

FRIDRICH V. FALCKÝ (* 26. 8. 1596, + 29. 11. 1632 Mohuč) - český král a falcký kurfiřt z dynastie Wittelsbachů

Sám prý se nazýval "král seladon", ale do historie vešel jako "zimní král", protože jako král vládl v Čechách jen přes jedinou zimu. Snad by se také dalo říci, že byl "králem z nouze". Reálných kandidátů na český trůn nebylo v roce 1619, kdy v průběhu stavovského povstání byl z českého trůnu sesazen Ferdinand II. Habsburský, mnoho. Zájem o českou i císařskou korunu projevoval savojský vévoda Karel Emanuel, ale pro své katolické vyznání byl pro české protestantské stavy nepřijatelný. Část stavů - luteráni Šlik, Collona, Thurn, Kaplíř aj. - by rádi viděli na českém trůně saského kurfiřta Jana Jiřího a jednali v tomto směru i s jeho rádci. Ale Jan Jiří neměl v dané situaci o českou korunu zájem. Spojil se raději s Habsburky a získal v zástavu (později i definitivně) Horní a Dolní Lužici. Falcký kurfiřt naopak zájem měl. Svým kalvínským vyznáním byl blízký jednotě bratrské a byl přijatelný i pro většinu ostatních protestantských stavů, které s jeho osobou spojovaly naděje na získání četných, mocných a hlavně bohatých zahraničních spojenců. Falcký kurfiřt byl totiž vůdcem protestantské Unie (spolek německých protestantských knížat) a příbuzným anglického a dánského krále a nizozemského místodržícího. Zvlášť velké naděje byly vkládány do pomoci Anglie, neboť Fridrichova manželka Alžběta Stuartovna, budoucí česká královna, byla dcerou anglického krále Jakuba I. A tak byl Fridrich Falcký 26. srpna 1619 zvolen českým králem. Jeho volbou končila vláda direktorů a král obsadil nejvyšší zemské úřady svými přívrženci z řad vyšší šlechty. Mezi ně patřil i Jan Jiří z Vartenberka, který krále doprovázel na říšský sjezd protestantských knížat v Norimberku. Ale naděje na zahraniční pomoc se nesplnily. Jen Nizozemská republika bojující se španělskými Habsburky poslala pár tisíc zlatých, ale ty se brzy rozkutálely. A sám nový král nebyl zřejmě tím pravým mužem na svém místě. Byl sice vlídný a laskavý, ale příliš mladý, nezkušený, neprozíravý, spíš lehkovážný a marnivý. Rád se oddával hostinám a jiným zábavám. V den bělohorské bitvy 8. listopadu 1620 trávil čas na hostině s anglickými diplomaty. Když se chtěl odebrat na bojiště, přinášeli již poslové zprávu o porážce a z hradeb Pražského hradu se mohl už jen dívat na útěk prchajícího vojska. Druhý den opustil Prahu a odebral se s nečetným průvodem do Vratislavi (scénu jeho odchodu zobrazuje proslulá dřevořezba v chrámu sv. Víta), odkud se pokoušel řídit další boj. Ale výzvy k boji zůstávaly bez odezvy, a tak se "zimní král" v prosinci 1620 odebral do Haagu. V průběhu tzv. falcké války (1621 až 1623) ztratil i své rodové državy a byl dán císařem do klatby. V roce 1623 dostal Falc i s kurfiřtskou hodností bavorský vévoda Maxmilián. Fridrich žil nepříliš dlouhý zbytek života v exilu, uznáván českou emigrací i nadále českým králem. Také jeho manželka se až do své smrti (1662) podepisovala jako česká královna. Jejich syn Fridrich Jindřich, přijatý u nás v roce 1620 za Fridrichova nástupce, zahynul již v roce 1629.
(jk)
Kafka F.: Bílá hora a české dějiny, Praha 1962; Petráň J.: Staroměstská exekuce, Praha 1971


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20