Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-Č Zpět na abecední vyhledávání E->

DAČICKÝ z HESLOVA Mikuláš (* 23. 12. 1555 Kutná Hora, + 25. 9. 1626 tamtéž) - český spisovatel

"... rodilý rváč a soubojník, věčný sudič a vždy žíznivý milovník plného korbele, neúnavný přelétavý ctitel ženského pohlaví, nepřítel a posměšník mnichů a jeptišek, a přitom upřímně, hluboce náboženský kališník, vroucně uvědomělý Čech a nepřítel všeliké cizoty - to jsou rysy Mikuláše Dačického v životě i pojetí básnickém", napsal o něm literární historik J. Vlček.

Dačický pocházel z kutnohorské měšťanské erbovní rodiny. Vzdělání se mu dostalo v kladrubském klášteře. Po smrti svého otce se vrátil do Kutné Hory a žil zde bezstarostně z dosti bohatého dědictví. V roce 1582 zabil v souboji pana Felixe Šťastného Novohradského z Kolovrat a do roku 1615, kdy se s konečnou platností urovnal spor s pozůstalými po zabitém, strávil mnoho času vedením tohoto sporu a nějakou dobu pobyl i ve vězení. V posledních letech života se věnoval literární činnosti. Sepsal Paměti, v nichž zachytil události od roku 1575 do roku 1626. Nejobšírnější a nejzajímavější je část pojednávající o rušných událostech před českým stavovským povstáním a o prvních důsledcích jeho porážky. Ke svým záznamům připojil Dačický i zápisy pořízené jeho předky z matčiny strany, sahající až do poloviny 15. století. Zároveň s prací na Pamětech dostávala konečnou podobu i jeho sbírka básní nazvaná Prostopravda. Vedle "frejířských" veršů obsahuje i básně mravokárné, vlastenecké a satiry, zejména na katolickou církev. Dačického dílo svým realistickým zobrazením života a mravů přispívá k pochopení doby, v níž žil.
(jk)
Petrů E.-Pražák E.: Mikuláš Dačický z Heslova, Prostopravda. Paměti, Praha 1955; Mikuláš Dačický z Heslova - Paměti (E. Pražák), Praha 1975

DAGMAR (Markéta) (* asi 1186, + 23. 5. 1213 Dánsko) - česká princezna a dánská královna z rodu Přemyslovců

Dcera Přemysla I. Otakara a Adléty z rodu Wettinů prožila v mládí dvakrát osud vyhnanců. Poprvé, když Přemysl Otakar byl nucen opustit království a uprchnout před svým příbuzným Břetislavem Jindřichem, podruhé s matkou, kterou její manžel zavrhl. Díky spletité středověké diplomacii se však Adléta po několika letech exilu načas vrací na český trůn a dceři Markétě se otevírají nečekané šance. Její otec hledal výhodného politického spojence, a tak svoji osmnáctiletou dceru provdal za dánského Valdemara II. Tady získává mladičká královna nové jméno Dagmar = denní panna či ranní záře, symbolizující její krásu i ušlechtilou povahu. Jestli byl život dánské královny opravdu šťastný, nevíme. Z tradice uchované ve starém dánském písemnictví však cítíme hlubokou lásku Dánů ke své paní. A co víc - její jméno a milosrdné skutky se nezachovaly jen v kronikách, ale i v lidových písních. Dagmar zemřela mladá při porodu syna, její památku však ctí v Dánsku dodnes. A dodnes také pečlivě ochraňují drobný křížek byzantské práce, který prý si královna přivezla z Čech.
(pa)

DALIBOR z KOZOJED (+ březen 1498 Praha) - český rytíř

Růst povinností poddaných a zhoršování postavení rolníků v pohusitském období vyvolaly koncem 15. století první rozsáhlejší nepokoje. Nejznámějším případem ozbrojeného odporu se stalo povstání na litoměřickém panství Adama Ploskovského z Drahonic. Jeho poddaní odmítli zavádění nových robot, dobyli vrchnostenský statek a tvrz a pak vstoupili dobrovolně do poddanského stavu k sousednímu vladykovi Daliboru z Kozojed. Jeho čin byl však ohodnocen jako porušení zemského míru. Dalibor byl na rozkaz krále Vladislava Jagellonského zatčen a uvězněn ve věži Pražského hradu, která pak začala být nazývána Daliborka. Kozojedský vladyka byl vyslýchán útrpným právem a v březnu 1498 odsouzen ke ztrátě statků, cti i hrdla a popraven. Později byla jeho osoba opředena pověstmi, vyprávějícími především o Daliborově hře na housle, které naslouchali lidé v hradních příkopech. Ve rčení "Nouze naučila Dalibora housti" šlo však pouze o určitou jazykovou hříčku: houslemi nebo skřipcem byl nazýván pověstný středověký mučící nástroj. Dalibora tedy nenaučila nouze hrát na housle, ale přiměla ho vypovídat před soudem. Pověst o Daliborovi se stala Bedřichu Smetanovi podnětem k napsání opery.
(dp)

DALIMIL (tzv.) (+ po 1315) - tradiční označení neznámého českého kronikáře

Přes všechno úsilí, které zatím historici vynaložili, zůstává autor první česky psané rýmované kroniky neznámý. Sám se ve svém díle zmiňuje, že se při psaní přidržoval blíže neznámé Boleslavské kroniky, a proslulý "sedmilhář" Hájek z Libočan zase mezi svými prameny uvádí jakéhosi boleslavského kanovníka Dalimila Meziříčského. Spojením těchto dvou údajů historikem T. Pešinou z Čechorodu vzniklo mylné označení Dalimilova kronika. Omyl odhalil už J. Dobrovský, ovšem tradice - podpořená také vydáním kroniky V. Hankou v roce 1849 - převážila.

Kronika, která se v první své části opírá především o Kosmu a jejíž údaje z let 1125-1240 jsou značně nespolehlivé, se teprve v dalším pokračování (do roku 1315) stává důležitým historickým pramenem. Její autor vystupuje ostře protiněmecky a jako zastánce a mluvčí české šlechty - a to i proti samotnému králi. Na příslušníka panského stavu však má "naprosto ojedinělé vzdělání", a proto se soudí, že dosáhl aspoň nižšího duchovního svěcení, ale zůstal věrný šlechtickému prostředí, z něhož pocházel. Jeho vypjaté národnostní cítění mu dokonce umožnilo překročit ve středověku velmi pevné stavovské přehrady, takže chválí knížete Oldřicha, že dal přednost české ženě z lidu před cizozemskou kněžnou, a neváhá zdůraznit, že i Přemysl a všichni šlechtici vyšli z "chlapuov".

Tzv. Dalimilova kronika, pro svou vlasteneckou notu vždy znovu vydávaná v dobách ohrožení národa "ku povzbuzení mysli vlastenecké", však zároveň patří k vrcholům starší české literatury, třebaže jde současně o jedno z prvních česky psaných děl.
(fh)
Kronika tak řečeného Dalimila (editor Bláhová M.), Praha 1977

DANIEL (I.) (+ 1167 Itálie) - český duchovní a diplomat, biskup pražský

Postava pozdějšího biskupa Daniela se objevuje v českých dějinách na počátku 40. let 12. století, za vlády českého knížete a posléze krále Vladislava II. V roce 1145 byl uveden do úřadu nového probošta u sv. Víta a tři roky poté (1148) byl zvolen biskupem pražským (1149 potvrzen v úřadě arcibiskupem mohučským), v pořadí již patnáctým.

Daniel, muž velkých aspirací, přesahujících hranice knížectví, proslul především jako velmi obratný a pevný diplomat, vymykající se svou aktivitou domácím poměrům. Působil nejen ve službách Vladislava II., ale i samotného císaře Fridricha Barbarossy. Proto také velmi často pobýval mimo české království, což ale vedlo doma k nepořádkům v církevní správě. Proto musel na konci 50. let přikročit k radikální církevní reformě a rozdělit církevní správu země do nových okrsků, aby kontrola církve byla průhlednější.

V roce 1157 byl pověřen knížetem Vladislavem II., aby z Uher přivezl Alžbětu, dceru krále Gejzy II., kterou si pak jeho syn a následník Bedřich (Fridrich) vzal za manželku. V letech 1159-60 přímo působil ve Vladislavových službách (řešení papežského sporu) a byl povýšen na apoštolského legáta. Daniel se účastnil i úspěšného obléhání a boje u Milána společně s Vladislavem II. a byl i svědkem jeho povýšení na krále. Právě tady si ho pro nesporné schopnosti vybral císař Fridrich Barbarossa do svých služeb, aby mu pomáhal v boji proti papežům. V neutuchajícím boji mezi světskou a církevní mocí o světovládu, který provázel zápas o obsazení papežského stolce, stál Daniel na straně protipapežů Viktora IV. a Paschala III. (1159) proti církví prosazovanému Alexandru III.

Ale vraťme se ještě do Čech. Za Danielova úřadu (episkopátu) byla v Praze založena roku 1159 komenda johanitů a sv. Ludmila začala být oficiálně uctívána v české církvi jako světice. Biskup Daniel zemřel na válečném tažení v Itálii, společně s přemyslovským údělným knížetem Děpoldem, bratrem Vladislava II. v roce 1167.
(jv)
Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974; Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965

DAUN Leopold Josef Maria (* 25. 9. 1705 Vídeň, + 5. 2. 1766 tamtéž) - rakouský polní maršál

Proslulý vítěz nad pruským králem Fridrichem II. Velikým v bitvě u Kolína (1757), organizátor rakouského vojenského školství a tvůrce rakouské vojenské politiky přelomu 50. a 60. let 18. století pocházel ze starého porýnského šlechtického rodu nedaleko od Trevíru. Za jeho života se mu dostalo řady ocenění, vyznamenání a čestných titulů. Byl knížetem Teanským, rakouským maršálkem vyznamenaným jako první velkokřížem nově založeného řádu Marie Terezie, jíž po celý život věrně sloužil. Svým životopiscem byl nazýván novodobým Fabiem Cunctatorem (vyšel již za jeho života v letech 1759 a 1760 ve Frankfurtu a Lipsku), což plně vystihovalo jeho rozvážný, pro mnohé až váhavý přístup k jednotlivým vojenským tažením a bitvám, jichž se účastnil.

Již v roce 1748 se stal zakladatelem vojenské kadetky ve vídeňském Novém Městě, jíž také řídil a která se změnila roku 1751 na vojenskou Akademii. V letech 1734-35 již jako generálmajor bojoval v severní Itálii, roku 1739 proti Turkům, pak ve válkách slezských proti pruskému Fridrichu II., v letech 1746-48 v Nizozemí proti Francouzům. V roce 1754 získal titul polního maršála. V sedmileté válce (1756 až 1762) porazil 18. 6. 1757 u Kolína Fridricha Velikého, jehož vojska obléhala a bombardovala Prahu, kterou jak dělostřelba, tak následné požáry velmi poškodily. Úspěšnou bitvou si získal především uznání dvora, neboť pruské síly hned dva dny nato začaly ustupovat od Prahy. Následujícího roku byl jmenován vrchním velitelem rakouské armády, na místo Karla Lotrinského, jehož váhavé vrchní velení rakouské armády umožnilo Prusům odejít z Čech bez větších ztrát. Od roku 1758 úspěšně, respektive s převahou vítězství nad porážkami, opakovaně bojoval s Prusy na území Moravy, Čech a Slezska, až byl v bitvě u Torgavy v 3. 11. 1760 vážně raněn a jeho armáda poražena.

Vrátil se zpět do Vídně a roku 1762 byl jmenován Prezidentem vojenské dvorské rady. Ve svém úřadě věnoval všechnu svoji energii obnově a modernizaci rakouské armády.
(jv)

DAVID Alois Martin (* 8. 12. 1757 Dřevohryzy, + 22. 12. 1834 Teplá) - český astronom a kartograf

David byl původně členem premonstrátského řádu v Teplé, kde navštěvoval také gymnázium, poté studoval na pražské universitě nejdříve matematiku a fyziku. V roce 1777 přestoupil již jako magistr filosofie na teologii.

Od roku 1785 se začal více zajímat a věnovat astronomii a stal se poté 1789 spolupracovníkem (adjunktem) pražské hvězdárny v Klementinu, jíž byl od roku 1799 ředitelem.

David byl výraznou postavou, která určovala směr pražské hvězdárny po celou první etapu její existence. I když byla pražská hvězdárna ve své době oproti jiným evropským hvězdárnám popelkou, snažil se jí David vtisknout pevný řád a cíl práce. Spíše než na rozsáhlá teoretická bádání a složitá pozorování, na něž nebyl dostatek kvalitních přístrojů, se soustředil na řešení praktických otázek především z geodetické astronomie, zaměřené na měření zeměpisných souřadnic.

Vyhověl požadavkům Učené společnosti a vypracoval novou přesnou mapu Čech, která byla jako první u nás vůbec založena na astronomickém určení husté sítě pozemních bodů a která vyšla ve 20. letech 19. století. Používal k tomuto účelu Halleyova zrcadlového sextantu, u nás do té doby neznámého přístroje, a chronometru anglického výrobce Josiaha Emeryho. Tato měření prováděl David téměř 30 let, každé léto na mnoha místech Čech.

Velkou zásluhu má David především na zpřesnění měření zeměpisných délek dvou různých stanovišť, kde se snažil vyloučit nezbytný astronomický časový signál, který určoval pro obě vzdálená stanoviště současný okamžik, k čemu použil odpalování náloží na viditelných místech z obou stanovišť. Tak určil délkový rozdíl hvězdáren v Praze a ve Wroclavi, v Praze a Drážďanech. Výsledky své práce publikoval každoročně v Pojednáních Učené společnosti nebo později i samostatně.

V roce 1800 se stal řádným členem Královské české společnosti nauk, v letech 1806-31 byl jejím tajemníkem a 1832-33 i jejím ředitelem. Za svého působení na universitě byl zvolen v roce 1805 děkanem a 1816 i rektorem.
(jv)
Slouka H. a kolektiv: Astronomie v Československu od dob nejstarších do dneška, Praha 1952; Nový L. a kolektiv: Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století, Praha 1961

DAXNER Štefan Marko (* 26. 12. 1822 Tisovec, + 11. 4. 1892 tamtéž) - slovenský právník a publicista, vedoucí představitel slovenského národního hnutí

Š. M. Daxner byl vynikající politik a upřímný demokrat, který "v praktickej politike prevyšoval svojich slovenských súčasníkov" (V. Mináč).

Pocházel ze zemanské rodiny a v letech 1840-42 studoval na evangelickém lyceu v Bratislavě. V roce 1843 absolvoval práva v Prešově. Poté se věnoval advokátní činnosti. V letech 1850-72 pracoval jako státní úředník na různých místech Uher (1861-64 jako podžupan Gemersko-malohontské stolice v Rimavské Sobotě, 1864-72 soudce v Debrecíně). V roce 1872 byl penzionován a hospodařil na rodinném statku v Tisovci.

Národního hnutí se účastnil již v době bratislavského studia. Patřil do řad štúrovské mládeže, vedl studentský humoristický časopis Buben, psal balady a drobné prózy aj.

V revoluci 1848-49 byl velmi aktivní. Spoluorganizoval shromáždění slovenských vlastenců v květnu 1848 v Liptovském Mikuláši, na kterém byl formulován slovenský národně revoluční program Žiadosti slovenského národa. Spolu s J. Franciscim a M. Bakulínym organizoval v gemerské stolici národní gardy. Za svoji činnost byl uherskou vládou vězněn v Budapešti (původně byl odsouzen k trestu smrti). Po dobytí města císařskými vojsky v lednu 1849 byl osvobozen a působil jako kapitán v slovenském dobrovolnickém sboru.

Jeho činnost vyvrcholila na počátku 60. let, kdy stál v popředí slovenského národního hnutí. Byl politickou duší Pešťbudínských vedomostí, které vycházely od března 1861 v Budapešti. V té době vydal také brožuru o postavení Slováků v Uhrách Hlas zo Slovenska. Spolu s diskusí, kterou vzbudila mezi představiteli slovenského národního hnutí, se stala základem pro vypracování nového slovenského národního programu, Daxnerem koncipovaného Memoranda národa slovenského, schváleného na shromáždění slovenských národovců 6. a 7. června 1861 v Martině. Memorandum požadovalo uznání svébytnosti slovenského národa a kromě jiného také vymezení území slovenské národnosti jako tzv. Hornouherské okolie. Z Daxnerova podnětu vzniklo také první slovenské gymnázium v Revúci (1862).

Přeložení do Debrecína (1864) vzdálilo Daxnera od bezprostřední praktické činnosti v centru národního hnutí. Zůstal však publicisticky činný. Na počátku 70. let se účastnil polemiky s tzv. Novou školou a bránil memorandové požadavky. Vystupoval proti sílící perzekuci a vynaložil mnoho úsilí na záchranu Matice slovenské a slovenských gymnázií.
(jk)
Botto J.: Životopis Štefana Marka Daxnera, Rimavská Sobota 1922; Šartuška V.: Štefan Marko Daxner, Martin 1982

DĚPOLD (+ 1167 Ankona v Itálii) - český údělný kníže z rodu Přemyslovců

Na nejmladšího syna knížete Vladislava I. už nevybyl obvyklý úděl na Moravě, a tak mu otec přidělil vládu nad územím okolo Jemnice. Děpold se pak spojil s ostatními moravskými údělníky a napadl 1145 biskupa Jindřicha Zdíka, což mu vyneslo papežskou klatbu a rozhřešení dosáhl, až když vykonal pouť do Říma.

Po odchodu svého bratra a panujícího knížete Vladislava II. na křížovou výpravu do Palestiny se Děpold stal správcem země. "Mocnou rukou pořádek udržoval a knížete Soběslava po trůnu bažícího zajal," jak píše J. Malý. V roce 1153 se oženil s Gertrudou, dcerou markraběte Albrechta Medvěda. Poté několikrát provázel Vladislava II. na válečných taženích a vypravil se s ním i roku 1158 do Itálie, aby se účastnil obléhání Milána s císařem Fridrichem Barbarossou. Několikrát sám vedl do Itálie pomocné sbory z Čech a nakonec tu také našel i smrt při morové epidemii za obléhání Ankony. Jeho potomci, Děpoldici, tvořili jednu z větví Přemyslovců, jejíž členové měli úděl v severních Čechách, avšak nikdy nezasedli na knížecí stolec.
(fh)
Fiala Z.: Přemyslovské Čechy. Český stát a společnost v letech 995-1310, Praha 1965; Pokračovatelé Kosmovi, Praha 1974

DESTINOVÁ (Destinnová) Ema (* 26. 2. 1878 Praha, + 28. 1. 1930 České Budějovice) - česká pěvkyně

Ema Destinová byla dcerou bohatého pražského mecenáše umění E. Kittla. Měla všestranné umělecké nadání - dlouho váhala mezi hudbou, literaturou a malířstvím. Když definitivně zvolila hudbu, přijala z úcty ke své učitelce zpěvu Löwe-Destinnové umělecký pseudonym Destinová. Poprvé mladá sopranistka vystoupila s úspěchem roku 1898. Fascinujícím hlasem si podmanila celý svět s výjimkou Prahy, kde po celou její skvělou kariéru se pro ni nenašlo trvalé místo v Národním divadle. Přesto však zde mělo její hostování pro českou operu zásadní význam: statistika zaznamenala, že během 23 let (1901-24) tu vystoupila celkem 86krát, a to v šestnácti úlohách.

V letech 1909-16 vystupovala Destinová v newyorské Metropolitní opeře (spolu s Enrikem Carusem) a hostovala na nejpřednějších světových scénách. V New Yorku zpívala Mařenku z Prodané nevěsty a Miladu v Daliborovi. Na počátku 1. světové války přijela domů, ale pro své vlastenectví a dodnes ne zcela vyjasněnou špionážní aféru byla internována v soukromí svého zámečku ve Stráži nad Nežárkou. V posledním válečném roce se vrátila na jeviště - v přeplněných sálech za bouřlivých ovací zpívala slavné árie, přepásána červenobílou stuhou, a své koncerty končila zpěvem písně Kde domov můj. Každý její večer se stal národní manifestací.

"Nejstrašnější je vidět starou ženu na jevišti," říkávala a brzy po válce odešla do ústraní, aby v dobrovolné samotě mezi milovanými památkami dožila svůj život. Odpočívá na vyšehradském Slavíně. Její osudy ve filmovém zpracování (Božská Ema) byly chápány znovu jako výzva proti útlaku totalitní moci. Dnes je dostupná bohatá diskografie umělkyně na moderních nosičích.
(pa)
Rektorys A.: Ema Destinová, Praha 1936; Martinková M.: Život Emy Destinové, Plzeň 1946

DĚTMAR (+ 2. 1. 982 Praha) - německý duchovní a pražský biskup

Roku 973 se podařilo knížeti Boleslavovi II. zřídit v Praze biskupství a za prvního pastýře české diecéze byl zvolen "muž výmluvný a vzdělaný" - Dětmar. Byl to sice rodem cizinec ze Saska, původně mnich benediktinského kláštera (Diethmarus či Thietmar), ale po delším pobytu v Čechách už ovládal jazyk domácích obyvatel.

Zřízení biskupství bylo velkým úspěchem Přemyslovců. Jednak získali i v církevních záležitostech značnou nezávislost na římskoněmecké říši, jednak výchova vlastního kněžského dorostu při biskupském sídle znamenala posílení rozvoje vzdělanosti v Čechách.

O samotném biskupu Dětmarovi mnoho zpráv nemáme. Víme, že se za jeho působení dále šířilo a upevňovalo křesťanství, stavěly se nové kostely a byl založen i první klášter. Stal se jím ženský benediktinský klášter sv. Jiří na Pražském hradě, jehož první abatyší byla sestra Boleslava II. Mlada. Díky této biskupově aktivitě se o něm mluví jako o muži "pobožném a moudrém", ale můžeme-li věřit vojtěšským legendám, pak Dětmar na smrtelné posteli kajícně litoval své rozmařilosti a obával se pekelných trestů. Dětmarova veliká lítost nad spáchanými hříchy prý učinila velký dojem na sv. Vojtěcha, jeho nástupce na biskupském stolci.
(fh)
Kadlec J.: Založení pražského biskupství, Roztoky 1971; Kadlec J.: Přehled českých církevních dějin 1, Řím 1987; Sláma J.: Slavníkovci ve středověkém písemnictví, Praha 1987

DEYM ze STŘÍTEŽE Vojtěch (Adalbert) hrabě (* 5. 12. 1812, + 1863) - český šlechtic a politik

Pocházel z hostinské větve staročeského vladyckého, později hraběcího rodu Deymů. (Rodové jméno vzniklo chybným přepisem starého pravopisu a podle výslovnosti z původního Dým.) Do české historie se Vojtěch Deym zapsal svým působením v roce 1848. V březnu 1848 byl zvolen předsedou Svatováclavského výboru. V dubnu 1848 pak místopředsedou Národního výboru. Přestože patřil k aristokratickému křídlu české politiky, byl nakladatelem liberálních Národních novin, ve kterých působil K. Havlíček. Zastupoval bydžovský okres na kroměřížském sněmu. Po jeho rozehnání v roce 1849 odešel do soukromí.

K nemyšlské větvi rodu patřil německy smýšlející hrabě Bedřich Deym, jenž proslul jako vůdce stavovské opozice na českém zemském sněmu v letech 1842-43.
(mp)
Maršan R.: Čechové a Němci v r. 1848 a boj o Frankfurt, Praha 1898; Kočí J.: České národní obrození, Praha 1976; Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

DIENZENHOFER (Dientzenhofer) Kilián Ignác (* křtěn 1. 9. 1689 Praha, + 18. 12. 1751 tamtéž) - český barokní architekt a stavitel německého původu

Syn Kryštofa Kilián Ignác se měl podle otcových představ stát něčím víc než jen polírem a stavitelem. Dostalo se mu proto vzdělání na malostranském gymnáziu a pak osmileté studijní cesty do Rakouska. Po návratu ze zkušené (1715) se stal spolupracovníkem otce, po jehož smrti se snad ještě jednou vydal do světa a údajně navštívil Itálii, Francii a Anglii. V každém případě však se Kilián Ignác stal především pokračovatelem Dienzenhoferovské tradice a dovedl ji k nejvyšším metám. Je pokládán za dovršitele a hlavního představitele svébytného českého vrcholného baroka a jeho dílo obsáhlo snad všechny druhy staveb světských i církevních. Také míst, kde v naší zemi zanechal své stavby, je tolik, že by vystačila na dlouhý seznam. Nejpozoruhodnější ovšem je, že se při žádné stavbě neopakoval, každé dílo je něčím nové, i když všechna nesou pečeť svého tvůrce. České baroko dosáhlo i jeho zásluhou takové výše, že ovlivnilo architekturu celé střední Evropy, a dokonce i Itálie. Přitom jeho tvůrce, nadaný a pilný dvorní architekt, musel pro špatnou finanční situaci odmítnout i nabídnuté povýšení do šlechtického stavu.

Ačkoliv stavby Kiliána Ignáce Dienzenhofera najdeme na mnoha místech Čech (například Přeštice, Opařany, Odolena Voda, Dolní Ročov), nesmazatelně se zapsal především do architektury Prahy. Jeho nejvýznamnějšími světskými stavbami zde jsou dnes Invalidovna (Praha-Karlín) a původně předměstská vila Portheimka (dnes Praha-Smíchov). Jeho stavby církevní - tvořící především náplň jeho práce, tvořil nejen pro soukromé šlechtické zadavatele, ale především pro benediktiny, u nichž nastoupil na místo stavitele po svém otci za ne zrovna příznivých finančních okolností. Sám se však dokončení svého vrcholného díla, chrámu sv. Mikuláše na Malé Straně, nedožil. Dílo završil jeho žák a zeť Anselmo Lurago, který - stejně jako další následovníci - už kvalit svého mistra a učitele nedosáhl.
(fh, jv)
Vilímková M.: Stavitelé paláců a chrámů, Kryštof a Kilián Ignác Dientzenhoferové, Praha 1986; Kilián Ignác Dientzenhofer a umělci jeho okruhu, Praha (katalog NG) 1989

DIENZENHOFER (Dientzenhofer) Kryštof (* 7. 7. 1655 Guggenhof, + 20. 6. 1722 Praha) - německý barokní stavitel usazený v Čechách

Nedovedeme si dnes už ani představit naše města a vesnice bez krásných a často monumentálních staveb období vrcholného baroka, k nimž do velké míry přispěli svým mistrovstvím právě Dienzehoferové.

Činnost K. Dienzenhofera, který k nám přišel z Bavor se čtyřmi bratry, ale jako jediný se tu natrvalo usadil, je v Čechách doložena od 80. let 17. století. Nejprve se uplatnil jako pevnostní stavitel, ale brzy se pouštěl do přestaveb i staveb kostelů, klášterů a domů. Novější bádání vyvrátilo názory, že neuměl číst ani psát, přestože si gramotnost osvojil až ve vyšším věku, a že byl jen "nadaný polír". Přesto se nepodařilo plně prokázat autorství těch nejvýznamnějších staveb tvořících skupinu kostelů, disponovaných na základě průniku oválných těles. Nepochybně pracoval, jako velmi uznávaný a ceněný stavitel, i podle projektu jiných architektů (G. B. Alliprandiho, F. M. Kaňky a jiných), později se na jeho tvorbě zcela jistě podílel také jeho syn Kilián Ignác, ale to nesnižuje vlastní vklad Kryštofa. Třebaže ho v roce 1702 jeho konkurenti nařkli z "fušeřiny", neměl nikdy nouzi o zakázky a stal se i pražským měšťanem, když si přestavěl dům v Nosticově ulici. Nelze vypočíst, co a kde všude Kryštof stavěl, a tak připomeňme alespoň jednu stavbu, na níž jistě pracoval přinejmenším jako stavitel - kostel sv. Markéty v Břevnově. Nejznámější připisovanou stavbou, dokončenou posléze jeho synem Kiliánem Ignácem, je ovšem překrásný chrám sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně, bez něhož si dnešní panoráma hlavního města už nedokážeme představit.
(fh, jv)
P. Vlček, Stavitel Kryštof Dientzenhofer, in: Historická architektura, Praha 1995

z DIETRICHŠTEJNA František (* 22. 8. 1570 Madrid, + 19. 9. 1636 Brno) - moravský šlechtic, kardinál a biskup olomoucký

František z Dietrichštejna byl nejvýznamnějším představitelem a vykonavatelem protireformační politiky na Moravě před i po stavovském povstání 1618-20.

Jeho otec byl Rakušan v císařských službách, matka Španělka, bigotní katolička. Na Moravě se usadili v roce 1575. F. Dietrichštejn byl vychováván jezuity ve Španělsku a v Itálii. Jako oblíbenec papeže se stal ve svých 29 letech kardinálem a olomouckým biskupem. V roce 1599 přišel na Moravu, kterou vůbec neznal. Když chtěl zasednout jako přísedící na moravském zemském soudě, odmítli moravští stavové jeho účast, protože nesplňoval jednu ze základních podmínek - neuměl česky. Dietrichštejn protestoval, ale podvolil se a naučil se obstojně česky. Od roku 1602 byl náměstkem zemského hejtmana. V letech 1608-11 vystupoval jako prostředník císaře Rudolfa II. při jednání s jeho bratrem Matyášem, kterého pak (stejně jako později Ferdinanda II. Štýrského) korunoval českým králem. Byl plně oddán jezuitům a proti nekatolíkům postupoval přísně a neústupně. Založil několik klášterů a vůbec významně přispěl k povznesení katolické církve na Moravě. Podporoval i vědy a umění.

V roce 1618 se spolu s Karlem starším ze Žerotína zasloužil o to, že se Morava nepřipojila k českému povstání. Po vítězství opozice na Moravě v létě 1619 ušel "prosící a zhroucený Dietrichštejn" na rozdíl od svých českých kolegů defenestraci. Byl však vyhlášen za nepřítele země, zbaven statků a vypovězen. Uprchl do Vídně. Po bělohorské porážce stavů byl pověřen správou Moravy. Navrácený majetek rozmnožil koupěmi statků konfiskovaných účastníkům povstání, a stal se tak jedním z nejbohatších feudálů v českých zemích. V roce 1622 stál v čele mimořádného soudu nad moravskými povstalci. Spolu s Valdštejnem, Lichtenštejnem a Pavlem Michnou z Vacínova se jako člen mincovního konsorcia podílel na zruinování měny. Účastnil se též práce na Obnoveném zřízení zemském pro Moravu.

Za své zásluhy byl roku 1624 povýšen do knížecího stavu.
(jk)
Medek V.: Cesta české a moravské církve staletími, Praha 1982; Balcárek P.: Kardinál František z Dietrichštejna, Kroměříž 1990

DITTRICH František (* 19. 2. 1801 Praha, + 21. 10. 1875 tamtéž) - český vlastenec, pražský primátor

Českého vlasteneckého hnutí před rokem 1848 se vedle inteligence účastnili i četní měšťané, řemeslníci, živnostníci či obchodníci. Snad nejznámější z nich byl velkoobchodník s dřívím F. Dittrich.

Pracoval nejdříve jako plavec na vorech. V pětadvaceti letech začal obchodovat s dřívím, za dva roky připojil živnost hostinskou, a protože "pečlivě obchodu si hleděl", patřil záhy mezi nejzámožnější pražské měšťany. K vlastenecké činnosti ho přivedl J. Franta Šumavský, který na počátku 30. let učil v dětské opatrovně v Dittrichově rodném Podskalí. Dittrich se zúčastňoval společenského vlasteneckého života a "k národním potřebám nikdy ruky své neuzavíral". Patřil mezi zakladatele Měšťanské besedy (1846) a na památné schůzi Pražanů 11. března 1848 byl zvolen do Svatováclavského výboru. Byl členem delegace vyslané k císaři a účastnil se také práce Národního výboru. V politickém životě 60. let se uplatňoval především v obecním zastupitelstvu v Praze, od roku 1863 jako náměstek primátora Václava Bělského. Proslavil se zejména zavedením paroplavby na horní Vltavě mezi Prahou a Štěchovicemi (1865). V roce 1870, tedy téměř již sedmdesátiletý, byl zvolen primátorem Prahy. Úspěšně navázal na své předchůdce, Václava Vaňka i Bělského, ale už o tři roky později se veřejné činnosti pro stáří vzdal.
(jk)

DIVIŠ Prokop (* 1. 8. 1696 Helvíkovice u Žamberka, + 21. 12. 1765 Přímětice u Znojma) - český kněz, učenec a vynálezce

Když na jaře roku 1760 strhli přímětičtí farníci "povětrnostní mašinu" svého duchovního pastýře, považujíce ji za příčinu velkého sucha, netušili jistě, že zničili první uzemněný bleskosvod na světě. Mohutná konstrukce bleskosvodu skončila nenávratně ztracena ve starém haraburdí, naštěstí nám však autor zanechal v pojednání Descriptio machinae meteorologicae její podrobný popis, umožňující pozdější rekonstrukci. Celkem 400 uzemněných kovových hrotů na ústřední nosné tyči mělo "vysávat" elektřinu z mračen, a zabránit tak vzniku bouřky.

Prokop Diviš - vlastním jménem Václav Divíšek - patřil k výjimečně nadaným českým studentům vyšlým z chudých poměrů, kterým kněžská dráha umožnila získat jinak nedosažitelné vzdělání. Jeho láskou se staly přírodní vědy, fyzika, a zejména bádání o elektřině. Diviš studoval vliv elektřiny na rostliny, dokonce se elektrizací nemocných pokoušel i léčit. Byl ve spojení s předními fyziky té doby a jeho proslulé experimenty s elektřinou mu přinesly pozvání až do Vídně k císařskému dvoru.

Bleskosvod Diviše proslavil - k jeho méně známým vynálezům patřil elektrický strunný nástroj Denis d'or (Zlatý Diviš) napájený proudem z leidenských lahví, umožňující prý napodobovat lidský hlas.
(pa)
Nový L. a kolektiv: Dějiny exaktních věd v českých zemích do konce 19. století, Praha 1961

DOBNER Gelasius (* 30. 5. 1719 Praha, + 24. 5. 1790) - český kněz a osvícenecký historik německého původu

Job Felix Dobner, známý jako "otec kritického dějezpytu českého", byl členem piaristického řádu, kde přijal řádové jméno Gelasius. Vyučoval na řádových školách ve Vídni, Mikulově, Kroměříži, Slaném a od roku 1752 v Praze, kde bylo jeho zásluhou zřízeno piaristické gymnázium.

V roce 1757 se ujal úkolu napsat kritický komentář k latinskému překladu Kroniky české od Václava Hájka z Libočan a neúnavně se mu věnoval více než dvacet let. V historické práci kladl důraz na studium pramenů, zejména listin, a probádal proto všechny dostupné archivy a knihovny. Shromáždil při tom velké množství dosud neznámých rukopisů a listin. V letech 1761-68 pak vydal v šesti dílech část Hájkovy kroniky (do roku 1198), provázenou kritickým komentářem, jehož rozsah přesáhl Hájkův text. Odhalil v něm nepodložené a smyšlené Hájkovy údaje a nahradil je historickými fakty a "konec učinil hájkování (tj. lhaní) v českých dějinách", jak s uspokojením napsal František Palacký. V letech 1764-85 publikoval také šest svazků dosud nevydaných pramenů k českým dějinám, které doplnil odborným komentářem. Oběma díly i řadou samostatných kritických studií položil základy novodobé české historiografii.

Dobner, vedoucí osobnost českého osvícenství v šedesátých letech 18. století, byl někdy nazýván i "největším Čechem" své doby. Je zajímavé, že tento čestný přívlastek byl přisouzen muži, jenž byl původem Němec a česky se naučil až za svých gymnazijních studií. Cítil se však Čechem a k češtině se hlásil jako ke svému mateřskému jazyku, i když své práce psal, jak to bylo v té době obvyklé, latinsky.

Gelasius Dobner ovšem vždy stál na katolickém stanovisku a odmítal uplatňovat kritickou metodu na oblast víry. To se projevilo zejména v jeho obhajobě Jana Nepomuckého, jednoho ze sloupů protireformační katolické ideologie.
(jk)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I, Praha 1973; Slavík B.: Od Dobnera k Dobrovskému, Praha 1975; Haubelt J.: Dějepisectví Gelasia Dobnera, Acta Universitatis Carolinae LXXX, Praha 1979

DOBROVSKÝ Josef (* 17. 8. 1753 Ďarmoty, dnes Balassagyarmat, Maďarsko, + 6. 1. 1829 Brno) - český vědec, filolog, historik, zakladatel slavistiky

Josef Dobrovský byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození, jak napsal T. G. Masaryk - "první světový Čech nové doby".

Vyrůstal v německém prostředí v Horšovském Týně. Česky se naučil až za gymnazijních studií v Německém (dnes Havlíčkově) Brodě a Klatovech. Filosofii studoval s vynikajícím prospěchem v Praze v letech 1769-71. Po ročním studiu teologie v Praze se stal novicem jezuitského řádu v Brně, po zrušení řádu (1773) studoval teologii opět v Praze. Na doporučení J. Steplinga a K. J. Seibta učil filosofii a matematiku čtyři syny hraběte F. A. Nostice (1776-87).

První vědeckou prací, kterou oslovil naši vědeckou veřejnost, byla latinsky psaná rozprava z roku 1778, v níž dokázal, že zlomek evangelia svatého Marka, který byl chován v Praze od dob Karla IV. jako vzácný rukopis, není originálem, ale jen opisem z 9. století. Vyhraněným osvícenským kriticismem jsou proniknuty i další historické studie Dobrovského z tohoto období (Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech, O stáří českého překladu biblického, O zavedení knihtiskařského umění v Čechách aj.).

Veřejnosti, tj. širším kruhům inteligence, byly určeny literární časopisy vydávané Dobrovským - v němčině - v letech 1779-87. (Název se měnil: Česká literatura na rok 1779, Česká a moravská literatura na rok 1780 a Literární magazín Čech a Moravy.) Informoval v nich čtenáře o vědeckém a kulturním ruchu a z hlediska vzdělaného josefínského osvícence v něm kriticky posuzoval veškeré veřejné, kulturní a náboženské dění v Čechách a na Moravě.

Josef Dobrovský se v tomto období představil jako důsledný obhájce svobody myšlení a vědeckého úsudku a nesmlouvavý kritik. Kritiku považoval za veřejnou záležitost, nezbytnou jak pro vědecký výzkum, tak pro ozdravění společenských poměrů. Jeho činností vrcholí v Čechách osvícenský racionalismus a kriticismus. Je přirozené, že se často dostával do nejrůznějších sporů a polemik. Výrazně zasáhl do tehdy společensky významného sporu o Jana Nepomuckého jako mučedníka zpovědního tajemství.

Často vystupoval proti předsudkům a legendám, provázejícím tehdejší náboženský život, i proti dogmatickým názorům církevních představitelů. Vždy však zůstával hluboce věřícím člověkem.

V červenci 1787 byl ustanoven prorektorem a v srpnu 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Semináře, které měly zajišťovat státní výchovu kněží, byly po smrti císaře Josefa II. zrušeny. Dobrovský byl ve svých sedmatřiceti letech penzionován a v lednu 1791 se "modrý abbé", jak se mu přezdívalo, vrátil do Prahy.

Na slavnostním zasedání České společnosti nauk 25. září 1791 vystoupil Dobrovský - za účasti císaře Leopolda II. - s referátem o oddanosti a náklonnosti slovanských národů arcidómu rakouskému, v němž vyjádřil jazykové požadavky českých vlastenců. Na rozdíl od tehdy četných jazykových obran nebyl však Dobrovského projev poníženou prosbou či dokazováním užitečnosti češtiny pro státní úředníky. Připomněl panovníkovi, že Slované tvoří většinu jeho říše a že jsou silou, která může i v budoucnu ochránit "rakouské panování" před nepřátelskými útoky. Dobrovského řeč vyšla tiskem (německy) a v překladu K. I. Tháma si ji mohli přečíst i čtenáři Krameriových novin. Jestliže Dobrovského činnost ovlivňovala dosud jen úzký okruh inteligence, vstoupilo nyní jeho jméno do vědomí širší české veřejnosti. Z učeného osvícence se naráz stal národní buditel.

V období nastupující politické reakce nenašel Dobrovský přiměřené zaměstnání, a tak zůstal soukromým učencem se skromnou penzí, podporován svými šlechtickými přáteli. V letech 1791-1822 napsal řadu významných prací, které rozhodujícím způsobem ovlivnily vývoj české historiografie, dějin české literatury, české jazykovědy a slavistiky.

V roce 1802-23 vydal cyklus historických pojednání pod souhrnným názvem Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů. Navazovaly na studie z 80. let a název vcelku přesně vystihuje jejich smysl.

K základním dílům Dobrovského patří Dějiny české řeči a literatury z roku 1792. V roce 1818 vydal podrobnější Dějiny české řeči a starší literatury, dovedené však, vzhledem k cenzuře, jen do roku 1526. Těmito díly a řadou dalších studií založil novodobou českou literární historii. Položil také základ k onomu pojetí českých dějin, které pak vytvořil jeho žák František Palacký.

Dobrovský patřil ke generaci, která nevěřila v uplatnění českého jazyka v náročné literatuře a vědě. Přesto se však o jeho další rozvoj zasloužil tak jako nikdo jiný. Shrnul slovní bohatství češtiny a vědecky odůvodnil a stanovil pevná mluvnická pravidla a zásady pro tvoření nových slov. Učinil tak v četných studiích, především však v dílech Zevrubná mluvnice jazyka českého (1809) a Česko-německý slovník (I. díl 1802, II. díl, dokončovaný A. Puchmajerem a V. Hankou, 1821). Svým dílem otevřel Dobrovský cestu Jungmannově generaci, pro kterou modernizace a zvelebení českého jazyka byly stěžejním programem. (Dobrovský sám byl například v názoru na tvoření nových slov poměrně konzervativní.)

Spolu s V. F. Durychem je Dobrovský zakladatelem naší slavistiky. Monumentálním dílem v tomto oboru je jeho latinsky psaná práce Základy jazyka staroslověnského z roku 1822.

Od 80. let se podílel na činnosti České společnosti nauk. Udržoval písemné i osobní kontakty s vědci z mnoha evropských zemí i se svými žáky, mezi které mj. patřili B. Kopitar, A. Puchmajer, V. Hanka a F. Palacký.

Světově proslulý a uznávaný vědec J. Dobrovský měl obrovskou autoritu i u nové generace českých vlastenců. Nicméně zůstával mimo centrum národních snah, které se od druhého desetiletí 19. století tvořilo kolem J. Jungmanna. I když nesdílel romantické nadšení a víru této generace, přesto její snahy podporoval. Do otevřeného sporu s Jungmannem a jeho druhy se Dobrovský dostal v souvislosti se sporem o pravost tzv. Rukopisu zelenohorského. Že jde o padělek, poznal Dobrovský okamžitě po jeho "objevení" v roce 1818. Když však navzdory jeho upozornění byl rukopis po čtyřech letech otištěn v časopise Krok (a poté i v německém překladu), vystoupil veřejně a ve třech článcích dokázal nepravost rukopisu. Nepřímou odpovědí na jeho vystoupení byly články označující Dobrovského za "superkritika", "nevlastence", "odrodilce" či "slavisujícího Němce". Dobrovského dílo proto bylo českými vlastenci mnoho let opomíjeno. Teprve přehodnocení pohledu na národní minulost provedené na sklonku století T. G. Masarykem a dalšími ocenilo obrovský význam Josefa Dobrovského a jeho díla.
(jk)
Vlček J.: Dějiny české literatury III, Praha 1960; Machovec M.: Josef Dobrovský, Praha 1964; Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I, Praha 1973

DOMEČKA Ludvík (* 2. 3. 1861 Černovice, + 27. 4. 1937 Hradec Králové) - český právník a archeolog

Přestože Ludvík Domečka pocházel z chudých a zpočátku značně neurovnaných poměrů, podařilo se mu vlastní pílí uskutečnit řadu svých životních snů.

Byl nejstarší ze čtyř dětí a jeho matka záhy ovdověla. To bylo již v době, kdy absolvoval první ročník jindřichohradeckého gymnázia (1873). Již za studií se zajímal o historii a archeologii a publikoval i své prvotiny pod pseudonymem Ludvík Černovič (podle svého rodiště). Přesto však nešel po gymnáziu studovat historii, ale práva na pražskou universitu na Příhodovskou nadaci 150 zlatých ročně. Po studiích, která dokončil roku 1887, pracoval sedm let v advokátní kanceláři v Jindřichově Hradci.

V roce 1894 se přestěhoval do Hradce Králového, kde začal pracovat v muzeu, jehož byl v letech 1895-1922 ředitelem. Nejenže se sám aktivně podílel na projektu a stavbě nové krásné muzejní budovy navržené architektem Janem Kotěrou, ale celou dobu se věnoval i rozšiřování sbírek, jejich pořádání a vystavování. Čas si našel i pro archeologický průzkum na nálezy bohatého Hradecka. Vše pak shrnul v knize Královéhradecko. Místopis soudního okresu Královéhradeckého, I., 1928, 1931, 1935. Své články, nejen archeologické, publikoval hojně v Památkách archeologických, Lumíru, České politice, Zoře, Ruchu, Národních listech atd. Odbornou práci zaměřil Domečka především na období doby bronzové (např. Předhistorické nálezy v severovýchodních Čechách, Památky Archeologické XX, 1903, Předhistorický nález v Předměřicích, Památky Archeologické XXXIII, 1931).

V roce 1929 odešel, již velmi nemocen, z muzea, ale ani tehdy ve své činnosti, pokud mu to dovoloval zdravotní stav, neustával.
(jv)
Melichar R.: Ludvík Domečka a jeho rod, Heraldika a geneaologie 1982/1


Zpět na abecední vyhledávání Dalších 20