Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-H Zpět na abecední vyhledávání I->

CHALUPKA Samo (* 27. 2. 1812 Horní Lehota, + 19. 5. 1883 tamtéž) - slovenský národní buditel, básník a evangelický kněz

Nejstarší z básníků Štúrovy školy Chalupka byl průkopníkem romantické poezie ve slovenské literatuře. Již během studií na lyceu a pak na teologii v Bratislavě (1827-32) se horlivě zapojil do kroužku zájemců o českou a slovenskou literaturu. Když roku 1830 vypuklo v Polsku povstání za nezávislost, přerušil studia a vydal se jako dobrovolník bojovat do Haliče na pomoc Polákům. Po porážce povstání se vrátil, dokončil studia a stal se knězem. Do tohoto období spadají i jeho první literární úspěchy, básně v duchu lidových písní psané ještě česky. Poté se nadlouho odmlčel, ale nadále se věnoval studiu slovanských písní. Roku 1837 se stal členem tajného spolku Vzájemnost. Ve 40. letech 19. století, kdy štúrovci vyvíjeli největší literární a organizační činnost, mnoho netvořil a ani politicky nevystupoval. Přesto byl pokládán za stoupence Ľ. Štúra a vlasteneckou mládeží byl uctíván jako význačný básník. V 50. letech Chalupku navštívila v jeho působišti v Horní Lehotě B. Němcová a přinesla si od něho i řadu námětů ke svým slovenským pohádkám. Teprve v 60. letech se naplno rozvinula Chalupkova básnická činnost, která navázala velmi silně na lidové tradice. Psal básně jak lyrické, tak především historicko-epické, v nichž zpracovával tematiku jánošíkovskou, ale čerpal i ze slovenského dávnověku a bojů proti Turkům; nejproslulejší se stala jeho hrdinská báseň Mor ho!
(fh)
Hricová A.: Samo Chalupka, Rožnava 1983

CHITTUSSI Antonín (* 1. 12. 1847 Ronov nad Doubravkou, + 1. 5. 1891 Praha) - český malíř

Chittussiho celoživotní a umělecká dráha nebyla přímočará. Opustil studium na technice, ale marně hledal poučení o malbě na akademiích v Praze, ve Vídni a Mnichově. Z pražské školy byl dokonce (spolu s M. Alšem) roku 1876 vyloučen, to mu ovšem získalo četné přátele mezi kolegy umělci i předními vlastenci.

V akademické malbě nenachází Chittussi uspokojení ani solidnější výsledky. Teprve odchod do Paříže mu přináší zcela nečekané úspěchy - vystavuje v proslulém pařížském Salónu, a to nejen krajiny francouzské, ale i obrazy z Čech.

Ve Francii nachází své vzory v malbě školy barbizonských, zcela se věnuje krajině a jeho rukopis se uvolňuje. I po návratu domů se setkává s uměleckým i hmotným úspěchem, ale za prvořadého umělce uznán není - snad proto, že odešel právě v okamžiku, kdy jeho generační druhové přistupují k soutěži pro Národní divadlo.

Doma zůstává spíše cizincem, přesto v jeho vrcholných dílech je cítít dědictví české tradice, zejména díla Kosárkova. To však chápou až jeho následovníci, mladá Slavíčkova generace krajinářů, pro kterou se stávají Chittussiho krajiny v přirozeném denním světle, bez romantického aranžování ukazatelem nové cesty.
(pa)
Tomeš J.: Antonín Chittussi, Praha 1979

CHLEBORAD František Ladislav (* 14. 11. 1839 Chabry, + 11. 8. 1911 Petrohrad) - představitel svépomocných snah v českém dělnickém hnutí

V roce 1867 se několik pražských dělníků rozhodlo založit k obhajobě svých zájmů časopis. Vydatnou pomoc jim poskytl bratranec jednoho z nich, doktor práv a do té doby vychovatel v hraběcí rodině Desfoursů - F. L. Chleborad. A tak když v prosinci 1867 začal vycházet časopis Dělník, byl jako redaktor uveden typograf V. Petr, ale duší časopisu se stal Chleborad.

Hlavní cestu k povznesení dělnictva viděl Chleborad ve svépomoci, tj. zakládání spotřebních a výrobních spolků dělníků. Nezůstal však při pouhé propagaci svých názorů. Již 1. března 1868 se v Praze konala ustavující schůze svépomocného spolku Oul a Chleborad byl zvolen jeho předsedou. Po vzoru Oulu vzniklo v Čechách asi tři sta podobných spolků.

Pro ctižádostivého a po popularitě dychtícího Chleborada byla účast v dělnickém hnutí příležitostí ke společenskému vyniknutí. Využíval ji velmi dovedně. Když se např. připravovala slavnost položení základního kamene k Národnímu divadlu, pořadatelé původně se zastoupením dělnictva nepočítali. Po zásahu Dělníka, tj. Chleborada, se však slavnostního průvodu 16. května 1868 účastnilo "3 000 mužů z pražského Oulu a venkovských dělnických spolků" v čele s Chleboradem. A jako představitel dělnictva se Chleborad ocitl mezi čtyřiadvaceti významnými osobnostmi, které poklepaly na základní kámen.

Chleborad si mezi dělníky získal značnou oblibu. Brzy se však objevily a postupně narůstaly kritické hlasy. V samotném Oulu se proti němu vytvořila opoziční skupina, vedená typografem a náčelníkem vzdělávacího odboru Oulu J. Bavorským. Reprezentovala tu část dělníků, kteří viděli cestu ke zlepšení svého postavení především v odborovém hnutí, v hospodářském boji proti podnikatelům a také v účasti dělníků v politickém životě. Vedle rozdílných názorů zde hrály úlohu i některé negativní Chleboradovy vlastnosti, prudká povaha, nedostatek "moudré rozvahy" a trpělivosti, snaha uhájit své postavení v Oulu diktátorskými opatřeními proti kritikům. Na podzim 1869 se Chleborad musel vzdát předsednictví Oulu a jeho působení v dělnickém hnutí skončilo.

Plný zvratů byl i další Chleboradův život. Bohatě se oženil a stal se prvním ředitelem banky Slavie, původně určené pro dělnické pojištění. Zakoupil velkostatek Žampach, který opět brzy prodal. Protože to bylo v době, kdy se před volbami do zemského sněmu (1872) vedl urputný boj o každý hlas ve velkostatkářské kurii a velkostatek přešel do německých rukou, byl Chleborad veřejně označován za zrádce národa.

Odešel proto z veřejného života a v 70. a 80. letech provozoval advokátní praxi v několika českých a moravských městech. Když pak nešťastnou koupí velkostatku na Slovensku ztratil značnou část svého majetku, odešel do Ruska. Mimo jiné zde pak působil jako poradce ministerstva financí.
(jk)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

CHMELENSKÝ Josef Krasoslav (* 7. 8. 1800 Bavorov, + 2. 1. 1839 Praha) - český kritik, básník, libretista a národní buditel

Syn kantora, který získal doma hudební vzdělání, jež významně ovlivnilo jeho tvorbu. Po studiu gymnázia v Budějovicích a filosofie v Praze působil od roku 1828 u dvorského soudu (s výjimkou let 1837-38) v Praze. Byl ctitelem Jungmanna a blízkým přítelem Čelakovského, především však literárním, divadelním i hudebním kritikem, básníkem, propagátorem a tvůrcem společenského zpěvu. Ten měl podle něj nezastupitelnou úlohu při národním probuzení. Sám byl autorem řady písní, z nichž některé i zlidověly (Nad Berounkou pod Tetínem), ale většinou jen adresně opěvovaly měšťanské dcerky, což jejich autorovi nakonec vyneslo přezdívku "panenský pěvec".

Jestliže jako kritik neprojevil velkou prozíravost - podporoval sice Tyla, ale Máchův Máj ho "příliš urážel" - větší úspěch měl jako libretista. Přeložil Mozartovu Kouzelnou flétnu a sám byl autorem libreta ke Škroupovým operám (Dráteník, Oldřich a Božena i Libušin sňatek).
(fh)
Štěpánek V.: J. K. Chmelenský: Z dějin obrozenecké literatury, Praha 1988

CHOTEK Karel hrabě (* 23. 7. 1783 Vídeň, + 28. 12. 1868 tamtéž) - český šlechtic, president zemského gubernia

Svoji kariéru ve státní službě začal vzdělaný a energický hrabě Karel Chotek v roce 1802. Mj. působil jako gubernátor v Terstu a v Tyrolsku, dvorní kancléř a předseda studijní dvorské komise ve Vídni. V říjnu 1826 se stal presidentem zemského gubernia a nejvyšším purkrabím v Čechách. V tomto úřadě projevil mimořádnou iniciativu v úsilí o hospodářský rozvoj země. Jeho zásluhou byly pravidelně pořádány hospodářské výstavy, široce se rozvinula výstavba silnic, pod jeho patronací byla založena Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách.

Zvláštní pozornost věnoval výstavbě tehdy zanedbané Prahy, kde byly dlážděny ulice a náměstí, zaváděna kanalizace, stavěny nové společenské, zdravotní a charitativní budovy, zakládány veřejné sady aj. Chotek měl porozumění i pro snahy českých vlastenců a přál rozvoji české kultury a jazyka. Patřil k oněm několika českým šlechticům, které Palacký považoval za věrné Čechy. Zároveň však dbal o naprostou věrnost habsburskému domu.

Ve své funkci se cítil více státním úředníkem než hlavou stavovského sněmu, a když čeští stavové, vedeni hrabětem V. Deymem, zahájili počátkem 40. let "boj za svá práva", zasáhla jejich kritika i Chotka. Ten se proto v roce 1843 svého úřadu vzdal a k veřejné činnosti se již nevrátil.
(jk)
Ledr J.: Hrabata Chotkové z Chotkova a Vojnína, Kutná Hora 1886

CHOTKOVÁ Žofie Marie Josefína Albína hraběnka, vévodkyně von Hohenberg (* 1. 3. 1868 Stuttgart, + 28. 6. 1914 Sarajevo) - česká šlechtična, manželka Františka Ferdinanda d'Este

Do dcery rakouského diplomata a místodržícího v Praze z roku 1871 hraběte Bohuslava Chotka se v 90. letech 19. století vášnivě zamiloval následník trůnu František Ferdinand d'Este. Byl ochoten si ji vzít i proti vůli samotného císaře, který hraběnku Žofii neshledával původem rovnou Františku Ferdinandovi. František Josef I. posléze kapituloval, vymínil si pouze na následníkovi slib, že jeho potomci nebudou moci v budoucnu aspirovat na následnictví. V den svatby 1. 7. 1900 povýšil císař hraběnku Žofii do knížecího stavu s titulem z Hohenberka (podle starohabsburského hradu Hohenberg).

Manželství bylo neobyčejně šťastné a vzešly z něj tři děti. Žofie měla na svého cholerického manžela velký vliv a provázela ho na všech cestách. To se jí stalo v červnu 1914 osudným.

Sarajevské výstřely Gavrilo Principa ukončily i její život. Nelibost císařského dvora s tímto nerovným sňatkem se však nezastavila ani před majestátem smrti. Součástí honosného obřadu byl i pro zesnulou Žofii značně ponižující ceremoniál, při němž se podle dvorské etikety na sametových polštářcích za její rakví nesly místo obvyklých vyznamenání rukavičky a vějíř - symboly, náležející dvorní dámě, a nikoli ženě následníka trůnu.
(mp)
Galandauer J.: František Ferdinand d'Este, Praha 1993; Pernes J.: Život plný nepřátel. Život a smrt Ferdinada d'Este, Praha 1994


Zpět na abecední vyhledávání