Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-C Zpět na abecední vyhledávání D->

ČAPEK ze SÁN Jan (+ po 1445) - český vojevůdce

Jan Čapek ze Sán byl v letech 1431-34 vrchním hejtmanem polního vojska sirotků, s nimiž se zúčastnil mnoha bitev a jízd, které však nedopadly vždy nejlépe. Patřil sice k předním husitským vojevůdcům, ale úspěchy často střídal s neúspěchy. Již v první velké bitvě u Náchoda roku 1427 byli jeho sirotci poraženi od Slezanů. Když na jaře 1431 podnikli sirotci s tábority tažení na Slovensko, bylo zpočátku velmi úspěšné. Na podzim odtáhlo táborské vojsko nazpět do Čech, ale sirotci pokračovali v dobývání jižního Slovenska, kde získali velkou kořist. Když se s těžce naloženými vozy konečně v listopadovém nečase vraceli, napadli je při přechodu Váhu Uhři, kterým se podařilo vniknout do nedostatečně uzavřené vozové hradby. Způsobili tak jednu z největších porážek husitů, při níž zahynuly více než 2/3 bojovníků. Naproti tomu skvělým vítězstvím skončila v roce 1433 spanilá jízda sirotků pod Čapkovým vedením na pomoc Polákům proti řádu německých rytířů, která měla Čechám zabezpečit polské spojenectví. Husité tehdy dorazili až na pobřeží Baltu.

Osobně byl Čapek nedůtklivý a nadmíru sebevědomý člověk, za husitství nahromadil velké jmění. Po dočasném odstranění Prokopa Holého usiloval o vrchní velení spojených táborských a sirotčích vojsk při obléhání Plzně, kam si s sebou přivezl dar polského krále, vzbuzující obecný úžas - živého velblouda (poté, co jej Plzeňští při výpadu ukořistili, dostal se i do znaku Plzně). Svou bezohledností však Jan Čapek jen prohluboval vznikající rozpory. Svým jednáním způsobil, že někteří představitelé sirotků bojovali u Lipan na straně panské koalice. Jan Čapek velel v této bitvě jízdě, ale předčasně s ní uprchl z boje, a tak přispěl v porážce polních vojsk. Poddal se dokonce císaři Zikmundovi. Prostí vojáci ho proto považovali za zrádce a pohrdali jím. Počátkem 40. let vstoupil do služeb polského královského dvora a bojoval v Uhrách. Po roce 1445 o něm nemáme žádné zprávy.
(dp)
Kejř J.: Husité, Praha 1984; Čornej P.: Tajemství českých kronik, Praha 1987; Klučina P.: České země v době husitské, Praha 1994

ČAPEK-CHOD Karel Matěj (* 21. 2. 1860 Domažlice, + 3. 11. 1927 Praha) - český spisovatel a novinář

Povídkář, romanopisec a dramatik, čelný představitel českého naturalismu, ale také novinář a divadelní i výtvarný kritik. Studia na právnické fakultě v Praze nedokončil a věnoval se žurnalistice - nejprve v Olomouci a od roku 1888 trvale v Praze. Redigoval tu konzervativní tisk: Hlas národa, Národní politiku a od roku 1900 Národní listy, kde se později setkal s bratry Josefem a Karlem Čapky a pro rozlišení si přidal ke svému jménu - podle Chodska, odkud pocházel - přídomek Chod. Výtvarnými a divadelními kritikami přispíval do předních časopisů - Světozor, Zvon a Česká revue.

Literárně začal publikovat na přelomu 80. a 90. let 19. století. Po povídkových prvotinách následovaly rozsáhlé románové obrazy ze života buržoasie, bohémy, městské periférie a chudiny, v nichž výstižně zachycuje bezvýchodnou situaci měšťáka své doby (Kašpar Lén mstitel, Antonín Vondrejc ad.). Naproti tomu dramatická díla patří k méně zdařilým. S románovou tvorbou pokračoval i po 1. světové válce.
(fh)
Šach J.: Karel Matěj Čapek-Chod, Domažlice 1949; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Praha 1995

ČECH Svatopluk (* 21. 2. 1846 Ostředek u Benešova, + 23. 2. 1908 Praha) - český básník a prozaik

Svatopluk Čech, hlavní představitel literární skupiny ruchovců, nazvané podle almanachu Ruch (almanach poprvé vyšel 1868), vědomě usiloval o vlasteneckou a slovansky angažovanou tvorbu, která navazovala na ideály národního obrození.

Básně psal již během studií na gymnáziu a právech. Vedle Ruchu připravil s O. Hostinským a Václavem Šolcem i Almanach českého studentstva (1869). Do roku 1878 se věnoval vedle literatury i právnické praxi, pak už výhradně literatuře. Již od 80. let 19. století patřil k uznávaným a čelným českým spisovatelům a byl zahrnován poctami. Vytvořil rozsáhlé dílo veršem i prózou, přičemž pro jeho básně je příznačný rétorický styl a užívání alegorických obrazů. Do konce 80. let převažují skladby epické s náměty historickými (Adamité), dobově politickými (Evropa), satirickými (Hanuman), ale i sociálními (Lešetínský kovář). Pak následovaly sbírky politické a sociální lyriky, z nichž především Písně otroka se staly skutečným bestsellerem a dosáhly v krátké době dvaceti vydání.

Čechovu prózu tvoří nejčastěji povídky, humoresky, arabesky a jen zřídka romány. Nejvýznamnější a dodnes živé jsou tzv. broučkiády, především Nový epochální výlet pana Broučka, tentokrát do XV. století, ve kterém postavil do protikladu opravdovost husitů s prázdným vlastenčením současného měšťáka.

Svatopluk Čech významně zasáhl i do dějin české žurnalistiky, spolu se Servácem Hellerem se ujali v roce 1873 Hálkem a Nerudou už k zániku odsouzeného časopisu Lumír, který později předali J. V. Sládkovi. V letech 1878-99 pak vydával a redigoval časopis Květy.
(fh)
Novák A.: Svatopluk Čech. Dílo a osobnost, Praha 1921; Novák J. V.-Novák A.: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až po naše dny, Praha 1995

ČELAKOVSKÝ František Ladislav (* 7. 3. 1799 Strakonice, + 5. 8. 1852 Praha) - český básník a vědec

Čeští obrozenci v čele s Jungmannem usilovali v prvních desetiletích 19. století o vytvoření náročné české poezie. Zdrojem jejich tvorby byly jednak cizí vzory, jednak národní písně, které považovali za ukryté poklady nové umělé poezie "čekající na pravého básníka, který by je vzkřísil". Tímto básníkem se stal F. L. Čelakovský, zejména svými Ohlasy písní ruských (1829) a Ohlasy písní českých (1839). Čelakovský nejlépe naplnil představy tzv. preromantické školy a stanul vedle J. Kollára jako "první současný básník český" (J. Vlček).

Kromě původní básnické tvorby přeložil Čelakovský do češtiny mnoho významných děl cizích autorů (Herder, Goethe, Scott, Puškin aj.), psal satiru v próze (Literatura krkonošská 1824, Patrné dopisy nepatrných osob 1830) i epigramy a působil též jako literární kritik. Byl také novinářem, filologem, pedagogem, sběratelem a vydavatelem lidových písní, přísloví a pořekadel (Slovanské národní písně 1822-27, Mudrosloví národa slovanského 1852). Díky své píli a houževnatosti zanechal po sobě dílo, které vzbuzuje obdiv a úctu. Ovlivnil jím - ať v tvorbě či v činnosti sběratelské - nejen řadu současníků (Josef Jaroslav Langer, František Sušil), ale především následující generace.

F. L. Čelakovský byl synem strakonického tesaře a do škol ho přivedla představa rodičů, že jejich syn bude knězem. Gymnazijní studium absolvoval v Budějovicích a Písku, filosofii studoval v Praze, Budějovicích, Linci a poslední ročník od října 1820 opět v Praze, kde žil až do roku 1842.

Čelakovský přímo zbožňoval Jungmanna a byl nesmírně šťastný, že se s ním může stýkat a těšit se jeho přízni. Svět viděl očima Jungmanna a ve všech literárních i osobních sporech stál vždy na jeho straně. V průběhu dvacátých let se sám stal jednou z ústředních postav českého kulturního života a silně ovlivňoval činnost a tvorbu mnohých literátů, především svých přátel Josefa V. Kamarýta a J. K. Chmelenského. Podle svědectví současníků byl mladý Čelakovský usměvavý člověk, který měl štěstí u děvčat, v hloubi duše dobrý, ale prudký a prchlivý, se silným sklonem k ironii. Proto se dostával do častých sporů.

Literární činnost, která od počátku 20. let tvořila hlavní náplň Čelakovského života, mu nezajišťovala nezbytné životní prostředky. Proto téměř sedm let pracoval jako vychovatel dvou synů soudního rady M. Ledvinky. V roce 1829 se stal korektorem a podredaktorem Časopisu pro katolické duchovenstvo. I když práci v časopise doplňovala jeho rozsáhlá překladatelská a další literární činnost, prostředků k životu bylo stále málo. Snažil se proto získat místo profesora katedry slovanských jazyků či knihovníka v Rusku, avšak bez úspěchu. Zlepšení přineslo kavalírské mecenášství knížete Rudolfa Kinského, který na přímluvu Palackého poskytoval Čelakovskému roční penzi 600 zlatých. Od počátku roku 1834 se stal redaktorem úředních Pražských novin. Jeho zásluhou úroveň novin zřetelně stoupala. Uplatnil se zejména v kulturní příloze novin Česká včela, která se stala důležitým literárním orgánem preromantické generace. V říjnu 1835 začal jako suplující profesor katedry českého jazyka a písemnictví přednášet na pražské universitě s nadějí na řádnou profesuru. Zdálo se, že životní poměry Čelakovského a jeho rodiny (v únoru 1834 se oženil) budou natrvalo zabezpečeny. Ale nestalo se tak. V listopadu 1835 uveřejnil v Pražských novinách výhružnou a brutální řeč ruského cara k delegaci porobené Varšavy a připojil k ní krátkou odsuzující poznámku. Po upozornění V. Hanky ruský velvyslanec proti tomu protestoval u vídeňské vlády a Čelakovský byl zbaven místa redaktora i suplujícího profesora na universitě. Nouzi, do které tím upadl, překonal jen díky podpoře přátel. Existenční uklidnění mu přineslo jmenování knihovníkem v rodině Kinských v dubnu 1838.

Na konci 30. let se Čelakovský zabýval především slovanskou filologií. V březnu 1842 se díky přímluvě P. J. Šafaříka stal profesorem slavistiky ve Vratislavi. V dubnu 1844 ovdověl a o rok později se znovu oženil s A. Reisovou, známou pod vlasteneckým jménem Bohuslava Rajská. Těžké životní osudy, existenční závislost na šlechtě a duchovenstvu a strach ze ztráty postavení negativně poznamenaly povahu a světonázor stárnoucího Čelakovského. Stále více se u něho projevovalo mrzoutství a pedantství a jeho politické názory z konce 40. let lze označit za názory konzervativní měšťanské pravice.

V srpnu 1849 byl Čelakovský ustaven profesorem slavistiky na pražské universitě a začal pracovat s novým elánem. Neutěšené poměry Bachova absolutismu však jeho nadšení brzy utlumily. Vědeckými kapacitami a ozdobou pražské university se pak stali jeho synové - historik Jaromír i přírodovědec Ladislav.
(jk)
Závodský A.: František Ladislav Čelakovský, Praha 1982

ČERMÁK Jaroslav (* 1. 8. 1830 Praha, + 23. 4. 1878 Paříž) - český malíř

Krátce studoval na pražské Akademii, pak v Mnichově a v Antverpách, žil v Belgii a nakonec trvale ve Francii. Přestože strávil většinu života v cizině, nejenže neztratil kontakt s Prahou, ale měl hluboké vlastenecké cítění. To ho vedlo k historickým motivům českých dějin, především z husitského období. Z pocitů slovanské vzájemnosti a z obdivu k osvobozeneckému boji Jihoslovanů proti turecké nadvládě vznikaly jeho slavné obrazy z Černé Hory. Čermák však maloval také zátiší a podobizny a snad právě zde dosáhl vrcholu své tvorby, když nad romantickým heroismem a idealizací historických pláten převážil hluboký smysl pro realismus.

Roku 1873 bylo Čermákovi nabídnuto místo ředitele pražské Akademie. Z osobních důvodů - a jistě ke škodě českého umění - odmítl. I tak však byl velkým zjevem, prorazil provinciálnost českého prostředí, vyrovnal domácí vývoj s pokročilejšími trendy evropského umění a do českého malířství přinesl nové slohové podněty, jasné barvy i realistické cítění. Ve své době patřil k největším postavám evropského malířství, ale doma, v Čechách, byl plně doceněn až se zpožděním.
(pa)
Soukupová V.: Jaroslav Čermák, Praha 1981

ČERNÍN z CHUDENIC Diviš (* asi 1565, + 21. 6. 1621 Praha) - český šlechtic

Jediným katolíkem mezi popravenými při staroměstské exekuci v červnu 1621 byl Diviš Černín z Chudenic. Za vinu se mu kladlo, že jako hejtman Pražského hradu vpustil dne 23. 5. 1618 na Hrad české stavy, a umožnil tak defenestraci. "Vina" už na první pohled dost problematická. Přitom, jak Černín věrohodně dokázal, tak učinil na příkaz nejvyššího purkrabího Adama ze Šternberka, který ani mezi obviněnými nebyl. (Šternberkovým zetěm byl ovšem defenestrovaný Martinic.) Nebyl mezi nimi ani Divišův bratr Humprecht Černín, který byl za povstání členem direktoria. Snad mu pomohla přímluva dalšího z bratrů Černínů Heřmana, který stál věrně při císaři a na Bílé hoře bojoval proti českým stavům. Ale proč se nepřimluvil i za Diviše, nebo proč jeho případná přímluva nebyla nic platná? Věc je o to podivnější, že Diviš byl po Bílé hoře znovu hejtmanem Pražského hradu a ještě v prosinci 1620 sdělil císař místodržícímu knížeti Lichtenštejnovi, že nemá námitek, chce-li ponechat Černína v jeho úřadě. A tak skutečná příčina Černínovy popravy zůstává nejasná. Snad byl obětí osobní zášti nebo intrik jezuitů či snahy dodat procesu více politický než náboženský charakter.

Diviš Černín pocházel ze starobylého rytířského rodu, známého již od 12. století. Není jasné, zda byl původním vyznáním utrakvista, ale po roce 1609 se již nacházel v řadách katolíků. Ve víře byl zřejmě vlažný, ale v katolické církvi setrval až do konce života "v naději, že proto snad spíše milost mu bude udělena".
(jk)
Kalista Z.: Diviš Černín, Praha 1929; Petráň J.: Staroměstská exekuce, Praha 1971

ČERNOHORSKÝ Bohuslav Matěj (* 16. 2. 1684, + 1. 7. 1742 Štýrský Hradec) - český hudební skladatel

Jeden z předních představitelů české barokní hudby získal základy hudebního vzdělání doma u svého otce, kantora a varhaníka. Hudbě se pilně a náruživě věnoval i v Praze při studiu teologie, ale stále jako samouk. Teprve když se stal členem řádu minoritů, byl vyslán do kláštera v Padově, aby se zdokonalil v hudbě pod vedením tamějších mistrů.

Po návratu z Itálie roku 1728 se začal Černohorský věnovat skladbě. Jeho děl se však bohužel zachovalo velmi málo - snad byla zničena při požáru kláštera sv. Jakuba, ale spíše se zdá, že sám na sebe velmi náročný skladatel tvořil pečlivě a rozvážně a spokojil se jen s výjimečnou kvalitou.

Jako ředitel kůru u Panny Marie před Týnem a u sv. Jakuba soustředil kolem sebe B. M. Černohorský řadu talentovaných žáků, kteří pak nesli dál tradici české muziky do nového období hudby klasicistní.
(pa)
Němeček J.: Nástin české hudby 18. století, Praha 1955; Racek J.: Duch českého hudebního baroku, Brno 1940

ČERNÝ Jan (* kolem 1456 Praha, + před listopadem 1530 asi Litomyšl) - český lékař a bratrský kněz

Jan Černý - latinsky Niger de Praga - byl starším bratrem biskupa jednoty bratrské Lukáše Pražského. Studoval na pražské universitě (1479 bakalářem) a poté soukromě lékařství. Pravděpodobně na Lukášovu výzvu se usadil jako lékař v Litomyšli a před rokem 1490 vstoupil do jednoty bratrské. V letech 1499-1514 a od roku 1519 působil v Prostějově, kde vedl bratrský léčebný dům. Jeho lékařská činnost dosáhla velkého ohlasu (byl například rodinným lékařem Viléma z Pernštejna). Byl autorem herbáře, založeného na vlastním studiu (Kniha lékařská, kteráž slove herbář aneb zelinář vydaný v Norimberce 1517), a pojednání o moru. Psal však také nábožensko-polemické traktáty, v nichž se zastával původních názorů jednoty bratrské, které brojily proti majetku i vzdělání, proti novějšímu pojetí svého bratra.
(dp)
Gellner G.: Jan Černý a jiní lékaři čeští do konce doby jagellonské, Praha 1934; Bohatcová M.: Über den Erstdruck eines tschechischen Krauterbuchs, Gutenberg-Jahrbuch, 1981

ČERNÝ-NIGRANUS Jan (* 1500/1510 Kunvald, + 5. 2. 1565 Mladá Boleslav) - český historik, kněz, správce a posléze biskup jednoty bratrské

Jan Černý řečený Nigranus byl v roce 1537 vysvěcen na kněze a pak působil v Brandýse nad Labem ve sboru jednoty bratrské, pod záštitou pána Kundráta z Krajku. Svou aktivitou si získal řadu nepřátel a v roce 1543 při perzekucích proti českým bratřím jen stěží ušel zatčení. Uprchl do Prahy, ale ani zde nezahálel a začal organizovat přívržence jednoty.

V době, kdy byl velkým požárem zničen archiv jednoty bratrské v Litomyšli (1546), začal sám znovu shromažďovat všechny dokumenty vztahující se především k pronásledování jejích členů a perzekucím při povstání v roce 1547. Fakticky tak založil tradici bratrského dějepisectví, které kontinuálně pokračovalo až do samotného zániku jednoty po Bílé hoře. V jeho práci, systematickém sbírání listin, listů, pamětí a traktátů z doby minulé i současné, mu pomáhali například tehdy ještě velmi mladý, pozdější biskup jednoty bratrské, J. Blahoslav, písař jednoty Matěj Červenka, Vavřinec Orlík a řada dalších.

Když nebyly dostupné originály, doplňoval archiv spolehlivými opisy. Před opakovaným pronásledováním císařskými po porážce povstání se v roce 1547 uchýlil se svým přítelem Machem, biskupem jednoty, do Polska a Pruska (1549). Následujícího roku byl ustanoven pomocníkem biskupa a po Machově smrti (1551) se stal společně s Červenkou biskupem jednoty (1553). Ze svých zahraničních cest se neustále vracíval do Čech a od roku 1555 pobýval nejčastěji v Mladé Boleslavi. Od roku 1558 zastával v jednotě úřad nejvyššího sudího.

Nigranova vlastní historická práce byla velice rozsáhlá, většina jeho děl se však nedochovala, nebo z nich zůstaly pouze části. Jeho nejvýznamnějšími díly jsou tak nejen obnovený archiv jednoty v 15 foliantech Acta Unitatis Fratrum (Akta Jednoty bratrské), ale i Poznamenání některých skutků Božích obzvláštních, připisované dříve Matěji Červenkovi a pozoruhodné svým historickým i slovesným zpracováním.
(jv)
Kutnar F.: Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví I, Praha 1973

ČÍŽEK Antonín (* 11. 11. 1865 Praha, + 3. 6. 1897 tamtéž) - představitel pokrokového hnutí mládeže

Čížek vyrůstal v mladočeském prostředí. Otec - rovněž Antonín - byl neohroženým obhájcem perzekvovaných vlastenců a poslancem za mladočeskou stranu. Po jeho předčasné smrti žil A. Čížek u redaktora Národních listů Karla Tůmy. Po absolvování práv na pražské universitě (1887) našel v mladočeské straně i zaměstnání, když se stal tajemníkem poslaneckého klubu strany.

Podle svědectví současníků byl Čížek krásný mladý muž, hořící pro veřejný a politický život, nadaný novinář a dobrý organizátor. Mezi svými o málo mladšími druhy vynikal nevyčerpatelným humorem i schopností získávat lidi pro své myšlenky. Stal se proto jedním z vůdců pokrokového hnutí mládeže na přelomu 80. a 90. let.

Hromadné zatýkání pokrokářů v srpnu 1893 se mu vyhnulo, a tak se stal hlavním organizátorem pomoci uvězněným a pronásledovaným mladým lidem. V prosinci téhož roku se však ocitl ve vězení i on, protože byl obviněn ze spoluviny na vraždě R. Mrvy, považovaného pokrokáři za konfidenta policie. V soudním procesu konaném v březnu 1894 však byl osvobozen.

Poté opustil práci v mladočeské straně a věnoval se obchodu. Spolu s A. Hajnem vydal v roce 1894 knihu Proces s tzv. Omladinou. V dubnu 1897 stál vedle A. Hajna u zrodu radikálně pokrokové strany. I v jeho případě však smrt předčasně ukončila nadějnou politickou kariéru.
(jk)

Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982


Zpět na abecední vyhledávání