Zpět na www.libri.cz

KDO BYL KDO v našich dějinách do roku 1918

 

<-B Zpět na abecední vyhledávání Č->

CAMPANUS VODŇANSKÝ Jan (* 27. 12. 1572 Vodňany, + 13. 12. 1622 Praha) - český humanistický básník, profesor a rektor Karlovy university

Syn chudého rolníka Martina Kumpána z Vodňan navštěvoval nejdříve školy v Klatovech, Domažlicích a Jihlavě, pak vystudoval pražskou universitu a v roce 1596 se stal mistrem svobodných umění. Po studiích působil na městských školách v Praze a Kutné Hoře. Poté byl povolán jako profesor na pražskou universitu. Učil řecký a latinský jazyk a literaturu, někdy též české dějiny. Několikrát byl děkanem, prorektorem i rektorem university. Byl oblíbeným učitelem a zastáncem universitních reforem.

S literární činností začal již jako student. Psal většinou latinsky, někdy i řecky. Největší ohlas mělo jeho přebásnění starozákonních Davidových žalmů Posvátné ódy do latiny (1611-12). Vedle duchovní poezie skládal také básně příležitostné a historické. Ve verších napsal české dějiny (Cechias, 1616) a českou historickou tematiku obsahuje i divadelní hra Bretislaus (1614). Jeho básně se vyznačovaly především formální dokonalostí a Campanus patřil ve své době k nejznámějším, nejplodnějším a všeobecně uznávaným latinsky píšícím básníkům v Čechách.

Byl přívržencem kalicha, ale ve stavovském povstání 1618-20 se příliš neangažoval. Složil sice oslavnou báseň na Fridricha Falckého, ale pod dojmem smrti své dcerky a zpustošení rodného města psal spíše verše plné pokory, dovolávající se Boží prozřetelnosti (Elegie o strachu a Prosba o mír z roku 1618).

Po bělohorské porážce hrozilo universitě jako jednomu z center odboje pohlcení jezuity nebo úplná likvidace. Campanus (jako rektor a pak prorektor) vyvinul velké úsilí k záchraně university i k tomu, aby na ní mohl za změněné situace dál působit. Nechtěl jako někteří jeho kolegové dělat kariéru, ani jako jiní emigrovat, ale ani živořit v ústraní jako ti, kteří pro věrnost kalichu museli universitu opustit. Neuměl si představit jiný úděl než učit na universitě, se kterou srostl a kterou miloval. Proto se v listopadu 1622 zřekl veřejně své víry a přestoupil ke katolictví. Přátelé mu měli jeho přestup za zlé a universitu stejně neuchránil. Několik dní po Campanově konverzi převzal Karlovo vysoké učení rektor jezuitské koleje páter Coronius. Zdrcen žalem Campanus o měsíc později zemřel.

Pohnuté osudy Mistra Campana zpracoval ve stejnojmenném románu Z. Winter.
(jk)
Odložilík O.: Mistr Jan Campanus, Praha 1938

CARATTI Francesco (* mezi 1615-1620 Bissone ve Švýcarsku, + leden? 1677 Praha) - vlašský stavitel usedlý v Čechách

F. Caratti pocházel z kantonu Ticino, základy řemesla získal již v severní Itálii, v učení pokračoval ve Vídni a do Prahy přišel přes Moravu, kde pracoval v roce 1645 ve Valticích. V Čechách působil od roku 1652. Pracoval tu převážně na šlechtických a církevních zakázkách. Objednávky mu zadávali zástupci předních rodů, mj. Lobkoviců, Michnů, Nosticů, Černínů (do jejich služeb vstoupil v roce 1669 a setrval tam, dobře honorován, až do smrti), ale i Thunové, Slavatové či Dietrichsteinové.

Carattiho tvorba nesporně převyšovala soudobý středoevropský průměr architektury a obrážela nejen prvky vídeňského prostředí, ale i vlivy italské. Světské stavby navrhoval v souladu s principy teoretického díla významného architekta a teoretika Andrea Palladia. Stal se tvůrcem a hlavním představitelem monumentálního architektonického stylu, který v Čechách neměl de facto rovnocenného pokračovatele. Jeho nejznámějším žákem, který však nikdy nedosáhl jeho kvalit, byl Giovanni Battista Maderna.

Nejvýznamnějším Carattiho pražským dílem je monumentální stavba největšího pražského paláce - Černínského (dnes sídlo Ministerstva zahraničních věcí), o dvou dvorech, s rozsáhlým hlavním průčelím s gigantickým sloupovým řádem a vyváženým zahradním průčelím. Tato stavba pro Humprechta Jana Černína, čnící na návrší u Lorety proti Pražskému hradu, byla svou velikostí a rozlehlostí trnem v oku samému císaři, který palác přirovnal pohrdavě ke stodole.

Pro pražské dominikány postavil Caratti dnes už zrušený kostel sv. Maří Magdaleny na Malé Straně. Mimo Prahu se zaskvěl zejména přestavbou roudnického zámku a kostelem v Kosmonosech.
(jv)
Vlček P.: Francesco Caratti, Umění 32, Praha 1984

CAROLIDES Jiří (Carolides a Carlsperga Georgius) (* 11. 4. 1569 Praha, + 21. 10. 1612 tamtéž) - český humanista a básník

Jiří Carolides prožil celý svůj život v Praze, na rozdíl od svých přátel humanistů, kteří často cestovali, a i tak se mu podařilo dosáhnout věhlasu i za hranicemi Čech.

Pocházel z vážené, poměrně bohaté rodiny, a proto nikdy neměl hmotné starosti. Vystudoval pražskou universitu, kde také získal hodnost mistra a krátce pedagogicky působil. Poté se usadil na Novém Městě pražském a věnoval se svým zálibám - psaní básní a epigramů. Měl skutečně neobvyklé básnické nadání a ve své době byl považován za jednoho z nejlepších básníků Rudolfova dvora. Sám císař ocenil jeho talent udělením šlechtického přídomku z Karlšperka (Carlsperga) a vavřínového věnce.

Jeho určitá izolovanost a odtržení od center vzdělanosti - škol, způsobily, že byl ze svého postavení vytěsněn největším soupeřem J. Campanem Vodňanským. Od té doby se stal jeho nepřítelem a dožil se mnoha zklamání. Přesto však nezahořkl na život, jak to sám vyjádřil v básni Na konci pouti životem: "Dožil jsem, těšil mne život.... Pestrý byl život můj...". Zemřel předčasně, ale přesto po sobě zanechal mnoho knih, například básnické sbírky Pamětní verše (1601), Prorok Sofoniáš (1612).
(jv)
Businská H.-Martínek J.: Renesanční poesie, Praha 1975

CASANOVA Giovanni Giacomo de Seingalt (* 2. 4. 1725 Benátky v Itálii, + 4. 6. 1798 Duchcov) - italský dobrodruh a spisovatel

Je trochu paradoxem, že tento dobrodruh, špión, alchymista a čaroděj, hazardní hráč, proslulý milovník a výstředník posledních 15 let svého života strávil v Čechách v naprostém, až nudném poklidu. Jako knihovník hraběte z Valdštejna nebyl právě "přetížen" prací a věnoval se především sepisování pamětí svého vskutku pohnutého života. Žehral přitom na neochotu služebnictva, na sílící neduhy, na podnebí, na stravu...

Vzdor šlechtickému predikátu se Casanova narodil v herecké rodině a bezesporu zdědil "talent" svých rodičů. V mládí studoval práva, medicínu i bohosloví (měl dokonce nižší svěcení) a byl nesporně velmi talentovaný. Nepokojná povaha, záliba v dobrodružstvích a ve výstřednostech však znamenaly brzké vyloučení ze semináře. Další Casanovův život - kde se mnohdy jen těžko odděluje pravda od legend (k nimž sám vždy rád přispěl) - byl jediným sledem dobrodružství. Ta se však často podobají jako vejce vejci. Na svých cestách po Evropě vždy nejprve okouzlil svou duchaplností společnost - nejednou se dostal i na panovnické dvory - zapletl se do milostných pletek, do hazardních her či do čarodějnických pokusů, aby pak musel rychle prchat anebo byl uvězněn. I ve druhém případě však vždy následoval útěk - podařilo se mu dokonce uprchnout i z "olověných komor" v Benátkách, proslulém vězení inkvizice. Vedle pověsti okouzlujícího dobrodruha a vypravěče neuvěřitelných historek, která ho už předcházela, mu však dveře na vladařských dvorech otevírala jeho špionážní činnost. Ta mu ostatně také přinášela většinu příjmů. Casanova v tomto ohledu neměl velké skrupule - jako tajný agent ochotně pracoval jak pro francouzského krále Ludvíka XV., tak i pro benátskou inkvizici, jejímž býval vězněm...

Nakonec se mu stal největším nepřítelem ubíhající čas. Stárnoucí seladon, který už nemohl ničím překvapit (a jako agent pozbyl svou cenu), nakonec rád přijal nabídku zajištěné existence, byť v "barbarské krajině" a stranou lesku dvorských slavností i galantních dobrodružství. Vedle historických prací (například o historii Benátské republiky, vytištěné v Praze 1788), ale také básní, romancí, fantastického románu, a dokonce i opery, byly hlavním dílem Paměti, dotažené do roku 1775. Vydány byly pro svou erotickou otevřenost i volnomyšlenkářství až dlouho po Casanovově smrti (1826) a jsou - vzdor autostylizaci autora - poměrně přesným a cenným dokladem pro pochopení tehdejší společnosti i atmosféry doby.
(fh)

CLAM-MARTINIC Jindřich Jaroslav hrabě (* 15. 6. 1826 Sv. Jur v Uhrách, + 5. 6. 1887 Praha) - český politik

V 60. až 80. letech minulého století postupovali čeští politikové společně s představiteli české historické šlechty. Tato část české šlechty (podle rozdělení poslanců ve velkostatkářské kurii českého sněmu také nazývaná strana konzervativního velkostatku) bránila a prosazovala práva Českého království. Její vedoucí osobností pak byl hrabě J. J. Clam-Martinic.

Svoji kariéru začínal ve státní službě. Postupně působil jako okresní hejtman v Mělníku, ministerský rada v Budapešti a president zemské vlády pro západní Halič v Krakově. Od roku 1860 se věnoval politické činnosti. Byl povolán do tzv. rozšířené říšské rady, kde vystupoval jako jeden z hlavních mluvčích aristokratů.

V lednu 1861 došlo ke schůzce Clam-Martinice s F. L. Riegrem, která se stala počátkem spojenectví české liberální politiky s aristokracií. A jméno Clam-Martinice pak najdeme vedle jména Riegrova při všech akcích české politiky, zejména v době vyvrcholení boje za české státní právo v letech 1867-71. K úzké spolupráci došlo po vstupu českých poslanců na říšskou radu v roce 1879, kde byl vytvořen společný Český klub. Jeho předsedou byl Rieger, ale "rozhodující duší" místopředseda klubu Clam-Martinic. Měl rozsáhlé přátelské styky s lidmi z nejvyšších politických míst a byl "mistrem parlamentní hry". Obratným jednáním získal značný vliv na vůdce české liberální politiky F. L. Riegra.

V politice se angažovali i Jindřichův bratr Richard, a zejména jeho syn Jindřich Karel, který se stal dokonce v letech 1916-17 ministerským předsedou.
(jk)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

CLAM-MARTINIC Jindřich Karel hrabě (* 1. 1. 1863 Ratišovice, + 7. 3. 1932 Clam u Greinu, Rakousko) - český šlechtic a rakouský politik

Jeho otec hrabě Richard Clam-Martinic převzal po smrti svého bratra J. J. Clam-Martinice vedoucí postavení v aristokratické straně konzervativního velkostatku a aktivně se spolu s Bedřichem Kinským a dalšími účastnil tzv. punktačních jednání v letech 1889-90. Hrabě Jindřich Karel Clam-Martinic se však svým jednoznačně rakouským smýšlením otci a strýci zcela odcizil. Přítel a důvěrník následníka trůnu Františka Ferdinanda zasedal od roku 1894 v českém sněmu, od roku 1902 v panské sněmovně říšské rady.

Po smrti císaře Františka Josefa I. v roce 1916 se nový císař Karel I. začal obklopovat lidmi z okruhu bývalého následníka trůnu. Hrabě Clam-Martinic byl v prosinci 1916 jmenován rakouským premiérem. Chtěl se pokusit o svérázné vyřešení české otázky. Němčina měla být oktrojována jako státní a úřední jazyk v Předlitavsku a národnostní poměry upraveny podle předválečných požadavků německých stran. Navíc měla být administrativním oddělením Haliče od Předlitavska dosažena spolehlivá německá většina v říšské radě. Pokud by pak byl svolán parlament, mohla by tato většina legalizovat Clam-Martinicova opatření.

Únorová revoluce v Rusku však zbavila premiéra odvahy experimentovat na státoprávním poli. V květnu 1917 svolal říšskou radu, "odročenou" od března 1914, a o měsíc později odstoupil. Po roce 1918 žil v Rakousku.
(mp)
Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

CLARY-ALDRINGEN Manfred hrabě (* 30. 5. 1852 Vídeň, + 12. 2. 1928 Hernau, Rakousko) - rakouský šlechtic a politik

Pocházel ze šlechtického rodu Clary původem z Toskánska, jenž se usadil v Čechách po Bílé hoře. V druhé polovině 17. století zdědil rod titul a panství Aldringenů a nadále se psal Clary-Aldringen. Členové rodu sloužili často ve státních službách a ani Manfred Clary-Aldringen nebyl výjimkou.

Jako málo exponovaný zemský president ve Slezsku (1896-98) a štýrský místodržitel (1898 až 1899) byl v říjnu 1899 jmenován premiérem přechodné vlády, jež měla vytvořit podmínky pro normalizaci politických poměrů, vzbouřených již od vlády Badeniho; kontinuitu vlády však v Čechách spíše ztělesňoval místodržící hrabě Karel Coudenhove.

Dne 14. 10. 1899 tedy obnovila vláda Clary-Aldringenova vládním výnosem stav před vydáním Badeniho nařízení, a uspokojila tak obstruující německou opozici. O pár týdnů později podal Clary-Aldringen demisi a vrátil se zpět do úřadu štýrského místodržitele, kde setrval do roku 1918.
(mp)
Srb A.: 60 let českého zápasu 1848-1908, Praha 1908; Urban O.: Česká společnost 1848-1918, Praha 1982

COLLONA z FELSU Linhart (* 1565, + 13. 4. 1620 u Sinzendorfu v Rakousku) - český šlechtic a vojevůdce německého původu

Vedle jména jednoho z nejpřednějších vůdců stavovského povstání 1618-20 Matyáše z Thurnu se velmi často objevuje jméno jeho bojového druha Linharta Collony z Felsu. Měli také mnoho společného. Oba byli německého původu (do české stavovské obce byli Collonové přijati v roce 1572), luteráni, radikálové, a především vojáci. Už v roce 1609 a 1611 jim bylo svěřeno velení stavovského vojska. Oba se pak v roce 1617 postavili proti přijetí Ferdinanda (II.) Štýrského za českého krále, oba se zúčastnili pražské defenestrace a stanuli znovu v čele stavovského vojska. Po sesazení Habsburků z českého trůnu v roce 1619 také oba prosazovali volbu saského kurfiřta Jana Jiřího českým králem. Až jejich další osudy byly rozdílné. Zatímco Thurn dlouhá léta bojoval proti Habsburkům, zemřel Collona ještě před porážkou stavovského povstání. V dubnu 1620 byl v jedné z bitev zraněn a následkům zranění podlehl. Posmrtně byl v roce 1621 odsouzen ke ztrátě cti a majetku a jeho památka byla prokleta.
(jk)
Pavel Skála ze Zhoře: Historie česká (editor J. Janáček), Praha 1984


Zpět na abecední vyhledávání