Domov sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích
hledá zkušeného lékaře
Zpět na www.libri.cz Po kom se jmenujeme. Encyklopedie křestních jmen

Zpět na www.libri.cz Úvodní stránka

Kalendáře v české literatuře

Kalendář nebo diář nás provází každý den. Jsme na něm závislí a mnohdy jenom díky záznamům v něm víme, co máme vlastně v danou chvíli dělat a kde máme být. Kalendář se pro naši dobu stává jakýmsi bičem, který nás žene stále dopředu a zrychluje náš život. A přece tomu tak nebylo vždy. Kalendáře dříve tvořily nejpodstatnější část lidové literatury. Bylo tomu tak proto, že grafické znázornění roku, měsíce, týdne a dne bývalo často spojeno s astrologickými a astronomickými informacemi a kratochvilným čtením. Prvními z této řady byly tzv. cisiojany. V pokročilých cisiojanech z 15. století nalézáme mimo veršíků týkajících se datování také jiné údaje, které je pozvolna měnily v klasický kalendář, jenž se zprvu nazýval planetářem. Do planetářů bývala hojně kladena také naučení zdravotnická, neboť tehdejší medicína se často opírala o astrologii. Rozkvětu našich kalendářů výrazně napomohlo založení univerzity v Praze. K jejich rozšíření mezi větší počet čtenářů pak přispělo zvláště zavedení knihtisku. Již roku 1489 byl vytištěn první český kalendář, a to v Plzni od Mikuláše Štětiny, bakaláře univerzity krakovské a knihtiskaře plzeňského. Rok v něm začínal ještě prosincem, tedy po způsobu církevním. Potom nastává velký rozmach ve vydávání těchto kalendářů. Na počátku 16. století (poprvé roku 1506) vydává M. Václav Žatecký již kalendář nástěnný. Týž mistr byl od roku 1513 ustanoven "hvězdářem veřejným" a do jeho činnosti patřilo i vydávání kalendáře. Tento úřad zastávali v šestnáctém století dále mistři Pavel z Příbramě (| 1520), Jan Zahrádka (| 1557), Šimon Proxen ze Sudetu (| 1575), Petr Kodycil z Tulechova (| 1589) a Martin Bacháček z Neuměřic (| 1612). Všichni společně pokračovali v tradici vydávání těchto velice žádaných příruček. Vedle nich tiskl v 1. polovině 16. století dlouhou řadu let kalendáře (zvané též minuce) M. Šúd ze Semanína, jemuž se od Ferdinanda I. dostalo k tomuto vydávání dokonce i patřičného privilegia, což však nebránilo knihtiskařům (zvláště moravským), aby jeho práce o své vůli nepřetiskovali a neprodávali dále. Dále sem náleží i další význační vydavatelé, jako byl Petr z Proboštovic, Václav Zelotýn z Krásné Hory, Bavor Rodovský z Hustiřan, Jan Kodycil z Tulechova, Jan Stráněnský a zejména proslulý Tadeáš Hájek z Hájku. V 17. století mizí rozdíl mezi minucemi a kalendářem, tiskovina nabývá postupně podoby almanachu a blíží se našemu diáři. Jenomže do dneška, kdy běžně otevíráme diář a nalistujeme v něm jméno, které na určitý den připadá, uplynulo mnoho času a mnohé se událo.

Vývoj kalendáře

Kalendář či seznam svátků uspořádaný do dnů a týdnů je dnes naším celoživotním průvodcem. Tuto podobu získal již v antice. Měl ale zcela jiný význam, než má dnes. Římané tak nazývali knihu (calendarium), do níž bývala zapisována jména věřitelů a množství vypůjčených peněz. Již tehdy to však byl seznam dnů, který byl postupem času svázán do jednoho svazku- -roku podle týdnů a měsíců. Tak vznikla pozvolna praktická příručka, na jejíž původní účel se pozapomnělo. Hlavním se stalo poznamenání svátků a rozličných památných dnů, někdy též hvězdářských pozorování aj. Všeobecně vznik kalendáře souvisí s poměry náboženskými, neboť plnil požadavky bohoslužebného rázu. Pro velekněze, mágy i všemocné šamany bylo totiž nanejvýš důležité, aby oběti a jisté náboženské slavnosti vždy připadaly na určitý roční čas, a tak zůstával kalendář důsledně součástí náboženských kultů. Až později, s rozvojem vzdělanosti, se stal i nezbytnou pomůckou pro všecky výkony života veřejného i soukromého. Dalo by se říci - kolik národů a kultur, tolik rozličných kalendářů. Jedno však mají společné. Základem všech je přirozené měření času podle pravidelného pohybu nebeských těles na dny, měsíce a roky. Hlavním problémem, se kterým se vždy jeho tvůrci potýkali, bylo hledání a nalezení způsobu, jak by se mohly mezi sebou tyto tři nesrovnatelné časové jednotky přece jenom srovnat. Zatím jediným možným způsobem rozřešení této úlohy jsou tři rozličné formy roku: prostý rok měsíční, prostý rok sluneční, rok lunisolární. Nejnedokonalejší formou roku je prostý rok měsíční, protože již během 34 let proběhne jeho začátek všemi ročními dobami. Pro nás se zatím jeví nejlepší systém prostého roku slunečního, jak jej od dob Caesarových nalézáme u celé řady národů. Prastaré starověké civilizace však velice často používaly rok lunisolární. Jedinou výjimku znamenali staří Egypťané. Jejich kalendář byl založen na pohyblivém roku slunečním. Náš dnešní kalendář vychází ve své podstatě z tzv. kalendáře juliánského, který vznikl reformou Caesarovou v době jeho třetího konsulátu (46 před Kristem). V této reformě šlo především o stanovení délky tropického roku na 365 a čtvrt dne, přičemž byl navržen čtyřletý cyklus o 1 461 dnech, jenž se rozdělil na jednotlivá léta tak, že vždy první rok cyklu měl být rokem přestupným o 366 dnech. Po něm měly následovat tři roky obyčejné po 365 dnech. Po uplynutí takového čtyřletého cyklu měl následovat cyklus nový, začínající zase rokem přestupným. Kvůli umožnění přechodu od staršího římského kalendáře k novému ustanovil Caesar svým ediktem, aby běžící rok (708 od založení Říma dle letopisu Varronova) byl rozšířen o 67 dní, čímž dosáhl celkem 445 dní. Tento rok tedy trval od 13. října roku 47 do 31. prosince 46 před Kristem. První měsíc nazval Caesar Ianuariem, protože římští konsulové již od roku 153 nastupovali 1. Ianuaria svůj úřad. Počet dní celého roku rozdělil Caesar mezi jednotlivé měsíce takto: Ianuarius (31), Februarius (28), Martius (31), Aprilis (30), Maius (31), Iunius (30), Quintilis (31), Sextilis (31), September (30), October (31), November (30) a December (31) dní. Ještě za života Caesarova (44 před Kristem) bylo ustanoveno na návrh Marca Antonia, aby měsíc Quintilis nesl jméno po Caesarovi, a tak vznikl jako šestý v pořadí měsíc zvaný Iulius. Brzy po smrti Caesarově nastaly v kalendáři znovu zmatky, které vyřešil v roce 8 před Kristem císař Augustus, za což bylo usnesením senátu dáno měsíci dosud zvanému Sextilis jméno Augustus, takže jména obou reformátorů žijí v jejich díle nadále. Od těch dob nenastala v tomto kalendáři žádná podstatnější změna. Křesťané v podstatě přejali rozdělení roku na měsíce. Měsíc rozdělili po způsobu židovském na týdny po sedmi dnech. Jejich kalendář přinášel množství svátků, které byly buď stálé, nebo pohyblivé. Z pohyblivých jsou i dnes v křesťanském kalendáři nejdůležitější Velikonoce, na nichž závisí většina ostatních svátků pohyblivých a vlastně celé uspořádání kalendáře. Poněvadž mohou připadnout na 35 různých dní, může mít tento kalendář 35 různých forem. K vypočítání Velikonoc sloužila celá řada technicko- -chronologických zařízení, z nichž nejdůležitější je měsíční kruh. Brzy se přišlo na skutečnost, že délka tropického roku byla za Caesara nesprávně určena (byla asi o 11 minut a 14 sekund delší než ve skutečnosti). Za druhé: tzv. Metonův cyklus o 235 synodických měsících, jehož bylo užíváno ve středověku k cyklickému určování novoluní, se nerovnal přesně 19 rokům juliánským, nýbrž byl asi o 1 hodinu 29 minut a 1, 5 sekundy kratší. Skutečné rovnodennosti a nové měsíce tudíž nastupovaly v juliánském kalendáři vždy o něco dříve, a tak vzrostl tento rozdíl při rovnodennosti za 128 let a při nových měsících za 308 let na plný 1 den. Následkem toho se nutně dny kalendářní začaly vzdalovat od svého původního postavení k rovnodennosti a novoluní. Tím se stalo, že zvláště výpočty týkající se Velikonoc nesouhlasily s pohybem nebeských těles, podle nichž se měly ve skutečnosti řídit. První, kdo pravou příčinu tohoto jevu objevil, byl jakýsi mistr Chonradus (1200). Ve 13. století se pak obírali touto otázkou důkladněji zvláště Jan de Sacrobosco (John of Holywood), Robert Grosseteste a Roger Bacon. Právě posledně jmenovaný dospěl dokonce k určitému návrhu na opravu, aniž se však dobral nějakého úspěchu. Po několika dalších slibných i méně zdařilých pokusech se začalo o nutnosti opravy kalendáře jednat také na církevních koncilech. Na koncilu tridentském uložili v posledním svém jednání přítomní hodnostáři provedení opravy samotnému papeži. K řešení se ale došlo teprve za dvacet let po koncilu. Změnu provedl papež Řehoř XIII., po němž bývá nový kalendář také nazýván kalendářem gregoriánským. V čem reforma jeho vědeckého týmu spočívala? Úloha, jež měla být novou reformou rozřešena, byla dvojí. Nejdříve musela být jarní rovnodennost opět přivedena na 21. březen. Za tím účelem papež nařídil, aby roku 1582 v měsíci říjnu bylo 10 dní vynecháno, a to tak, aby se po 4. říjnu psalo hned 15. Dále bylo ustanoveno, že napříště po každých 400 letech mají být vynechány tři dni přestupné, a to podle pravidla, že roky sekulární mohou být jen tehdy přestupnými, jsou-li po vynechání nul dělitelné čtyřmi. Dílo bylo tedy dokončeno a úkol splněn. Přesto ani tato reforma nebyla dokonalá. Především se reformátorům ještě nepodařilo vždy rok tropický přesně vyrovnat s rokem občanským. Ač se nám to nezdá, byla kalendářní reforma papeže Řehoře XIII. ceny velmi pochybné. Navíc se rozšíření tohoto kalendáře dělo jen povlovně a ne bez odporu. Ve větší části Itálie, ve Španělsku, Portugalsku a Polsku byl přijat nový kalendář přesně dle ustanovení bully papežovy tak, že roku 1582 zde přešli ze 4. října hned k patnáctému dnu téhož měsíce. Ve Francii a v Lotrinsku se tak stalo od 9. prosince 1582 k 20. prosinci, v katolických částech Německa byl přijat nový kalendář v roce 1583. V Čechách a obojích rakouských zemích se přešlo k novému počítání roku 1584, a sice z 6. na 17. ledna, ve Slezsku stejného roku z 13. na 22. ledna. V Uhrách přešli až v roce 1587 z 21. října na 1. listopad, ale pak již následovala velká prodleva. V Prusku přijali nový kalendář až po velké debatě teprve roku 1610 tak, že přeskočili z 22. srpna na 2. září, v Anglii dokonce až roku 1752. Východní křesťanství tuto reformu neakceptovalo vůbec. Sám papež Řehoř XIII. se pokusil několikrát pohnout řeckou církví, aby jeho reformu přijala, ale marně. S prvním pokusem nově uspořádat tento kalendář přišla francouzská revoluce. S úmyslem radikálně se rozejít s dosavadní tradicí navrhl matematik Romme kalendář, kterým rozdělil rok do čtyř stejných čtvrtletí (kvartálů) po třech měsících o třiceti dnech, celkem tedy na 360 dní. Zbylých pět dní běžného roku bylo doplňkovými dny (jours complémentaires) a přestupný den přestupného roku se nazýval Dnem revoluce (jour de la révolution). Všechny tyto dny se měly slavit jako svátky. Pro 12 měsíců byla vytvořena nová jména, odvozená od zvláštností jednotlivých ročních dob. Namísto sedmidenního týdne nastoupily tři měsíční dekády a jména jednotlivých dní se vytvořila od příslušných řadových číslovek (primidi, duodi, triadi ... décadi). Décadi se měl slavit jako den pracovního klidu. Revoluce šla až tak daleko, že bylo zrušeno dokonce i tradiční rozdělení hodin. Od půlnoci do půlnoci měl mít den 10 hodin, které se dále dělily zase na deset dílů. Nový kalendář byl nařízen zákony z 5. října a 24. listopadu roku 1793, ovšem se zpětnou platností již od 22. září 1792. Nebyla to však první změna. Již předtím se letopočet počítal podle let svobody počínaje pádem Bastily 14. července 1789, takže 1. lednem 1792 začínal 4. rok svobody. Změna však neměla dlouhého trvání. Již 8. dubna 1802 byl revoluční kalendář částečně zrušen opětovným znovuzavedením starého rozdělení týdne a s účinností od 1. ledna 1806 jej Napoleonův edikt znovu nahradil gregoriánským kalendářem. Většina Francouzů si oddechla. Od té doby se žádný pokus o nápravu neprosadil, celá problematika nového a hlavně funkčního kalendáře zůstává i nadále otevřena. Řada států, zemí a národů se řídí tímto gregoriánským kalendářem, východní křesťané používají nadále kalendář nereformovaný. Další státy a národy pak vycházejí opět ze svých tradic a zvyklostí, takže lze říci, že světový kalendář je značně rozkolísaný. Jestliže tedy křesťané míří do třetího tisíciletí, mají toto Židé dávno za sebou a další národy, například islámské, mají toto datum ještě daleko před sebou.

Svátky v kalendáři

Náš kalendář je doslova přeplněn jmény světců, kteří ten či onen den slaví většinou výročí své smrti. Vedle těchto jmen nacházíme v kalendáři i celou řadu svátků a významných období i dnů. To, proč je například 28. září právě Václava, vychází z tradice, stejně tak jako skutečnost, že určitého dne začínají Velikonoce či advent. Příčiny musíme hledat daleko v minulosti lidstva, přičemž pro křesťanský kalendář hraje zvláštní roli kalendář židovský.

Rané křesťanství

Počátky křesťanství jsou spojeny s působením Ježíše z Nazaretu. Během staletí se toto původně jednotné náboženství rozdělilo do několika základních proudů a mnoha sekt a hnutí. Nejrozšířenějšími na světě jsou katolicismus, pravoslaví, protestantismus, anglikánská církev a další protestantská společenství. Křesťanství povstalo z judaismu a sám Ježíš byl svým původem Žid. Byl zakladatelem hnutí, které se od mnohých jiných zásadně odlišovalo. Ježíš se dovolával svého božského poslání. Na rozdíl od jiných kazatelů a proroků se neodvolával na tradiční výklad židovského Písma, ale předkládal jménem Boha (Otce) výklady nové. Jeho autorita byla v Palestině obrovská. Lidé za ním šli nejenom pro jeho kázání, ale také kvůli neobyčejné vnitřní síle, kterou dokázal uzdravovat, ba i křísit ze smrti. Učil své posluchače, aby nalezli v Zákoně především hluboké Boží dílo. Za nejvyšší zákon veškerého bytí považoval hlubokou lásku k Bohu a všem lidem bez rozdílu. Jestliže u mnoha lidí vzbudil ohromné nadšení a naděje, u jiných naopak vyvolal svou činností zklamání, protože nesdílel jejich politické cíle. Především náboženští představitelé jej neuznávali jako Božího posla a po dvou letech jeho aktivního kazatelského působení mezi lidmi jej před Velikonocemi roku 30 vydali Římanům, kteří jej ukřižovali. Jeho věrní posluchači a žáci však věřili v jeho zmrtvýchvstání, které hlásal. Když třetího dne po Ježíšově smrti nalezli jeho hrob prázdný, uvěřili, že byl skutečně oním toužebně očekávaným Mesiášem a Vykupitelem židovského národa - skutečným Synem Boha (Otce). První křesťanská obec vznikla v Jeruzalémě. Ke Kristovým učedníkům (bylo jich dvanáct) se postupně přidávali další Židé, kteří uvěřili v Ježíšovo vzkříšení. Velekněží i další náboženští představitelé však začali první křesťany pronásledovat, a ti se tedy rozptýlili po celé Římské říši. Vznikaly tak další církevní obce. Obrovský význam pro křesťanství měl apoštol Pavel, který prosadil myšlenku, že křesťanství není určeno jenom pro Židy, ale pro všechny národy. Založil své názory na učení a díle Kristově. Prohlašoval, že Ježíš přišel na svět, aby člověka zbavil údělu hříšníka a nabídl Bohu dokonalou oběť - smrt na kříži. Svým zmrtvýchvstáním otevřel nový život všem, kteří budou ochotni jej následovat. Spása se vztahuje na celé lidstvo. Díky Pavlovu působení se křesťanství záhy rozšířilo po celém impériu a neustále se rozvíjelo. První církevní učitelé rozvíjeli Kristovy myšlenky a jejich žáci je předávali dalším generacím. Ježíš rozšiřoval své názory pouze ústně, nezanechal žádný písemný text. Křesťané se ocitli před složitou otázkou: jak mají chápat židovský Zákon? Uznávali totiž Knihy Mojžíšovy, Proroky i další posvátné knihy. V té době však vzniká definitivní podoba židovských biblických knih - Starý zákon. Křesťané jej přijali, avšak vnímají ho v jiném kontextu než Židé. Hledají v něm zvěst o Ježíšově díle a duchu. Brzy po vzniku Starého zákona vytvořili křesťané svůj Nový zákon. Vznikal po celou druhou polovinu 1. století až do roku 100 nebo 150. Tvoří jej: a) Evangelia ("dobrá zpráva"), jsou sepsána podle vzpomínek prvních svědků Ježíšova učení a byla určena církevním obcím. Jsou celkem čtyři. Evangelium podle Marka je spisem nejstarším a nejkonkrétnějším. Evangelia podle Matouše a Lukáše byla napsána pro potřeby věřících, kteří přistoupili ke křesťanství z židovství nebo z pohanského prostředí Římské říše. Nejmladší je Evangelium podle Jana. Obsahuje hluboké mystické úvahy a je ze všech čtyř evangelií nejpropracovanější. b) Skutky apoštolů mají poslání v tom, že zdůrazňují otevřenost křesťanství celému světu a lidstvu. c) Epištoly jsou dopisy zaslané představiteli církevních obcí jejich křesťanským komunitám. Jejich hlavním cílem bylo upevnit víru v Krista, uchránit věřící před různými omyly a pomáhat řešit problémy každodenního křesťanského života. Není divu, že nejvíce jich napsal apoštol Pavel. d) Apokalypsa čili Zjevení Janovo je spis připisovaný apoštolu Janovi. Dílo, které je vykládáno různými způsoby, líčí boj církve s mocnostmi zla a všem, kteří uvěří, ohlašuje konečné nastolení Božího království. Až do roku 1054 bylo křesťanství formálně jednotné. Tohoto roku však došlo k naplnění dlouhotrvajícího procesu a vznikly dva proudy - nastalo schizma (rozkol). Podnět k tomu dalo prohlášení římského biskupa o jeho primátu mezi všemi ostatními a právní moci nad všemi ostatními místními církvemi. Většina východních církví se proti tomuto rozhodnutí postavila. Od té doby se křesťané západní Evropy podřizují rozhodnutí římského biskupa (papeže) a nesou název římští katolíci. Ostatní církve (východní) si ponechali název ortodoxní nebo pravoslavné. Obě sesterské církve Východu i Západu mají bohatě rozvinutou liturgii a maximálně všude využily místních předkřesťanských náboženství a zvyklostí.

Křesťanské svátky

První křesťané kvůli své sounáležitosti s židovským národem a jeho náboženstvím dodržovali samozřejmě i židovské svátky. Velice rychle však nad všechny svátky židovské víry začal vyčnívat vykupitelský čin Ježíše Krista, až se sám stal hlavním svátkem a první slavností křesťanů. Ústředním tématem křesťanského kalendáře je tedy zcela logicky Kristus a akt jeho vzkříšení. Toto křesťanské velikonoční tajemství se slavilo nejdříve v neděli jako týdenní pascha, a teprve potom se k tomu přidal (nejpozději na přelomu prvního a druhého století) svátek Velikonoc jako výroční pascha. Historický vývoj přinesl další rozvinutí základního tématu vykoupení. Kristova událost (Kristův život) v něm byla rozvedena od vtělení k vyvýšení a druhému příchodu Páně. Místo v křesťanském kalendáři svátků nalezla také životní zastavení jeho Matky a památky mučedníků a svatých, v jejichž životě a smrti se projevilo následování Páně a zjevila se mocná vítězná síla jeho paschy. Zvláštní skupinu křesťanských svátků tvoří od středověku takzvané ideové svátky. Ty nestavějí do popředí určité události spásy, nýbrž činí předmětem svátku pravdy víry, speciální aspekty křesťanského učení a zbožnosti nebo i některé čestné tituly Pána, jeho Matky nebo nějakého svatého. Nazývají se také devočními svátky či svátky zbožnosti, mluvívá se také o svátcích dogmatických (věroučných), tematických a v protikladu k dynamickým svátkům, jejichž tématem jsou vykupitelské činy Kristovy, o svátcích statických. Mezi ideové svátky patří zejména slavnost Nejsvětější Trojice, slavnost Těla a Krve Páně, slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova a slavnost Ježíše Krista Krále, dále svátky Nejdražší Krve Ježíšovy, Nejsvětějšího Jména Ježíš a svaté Rodiny, patří sem také četné svátky mariánské. Takové svátky lze snadno, ba až neúměrně rozmnožovat, jak se to v novější době stávalo. Reforma liturgického roku se u jmenovaných skupin svátků již odhodlala k jistým omezením, když z kalendáře vyřadila např. svátek Nejdražší Krve Ježíšovy (1. července) či svátek Mateřství Panny Marie (11. října).

Liturgický rok

V průběhu církevního roku si křesťané připomínají různé události dějin spásy. Část liturgických slavností, svátků a památek je spjata s konkrétními daty v kalendáři, jiné se mění a závisejí na datu velikonoční neděle. Se slavnostmi jsou spojeny liturgické doby. Rok liturgický začíná v římskokatolickém ritu adventem (v pravoslaví 1. září), pokračuje dobou Vánoc od svátku Narození Páně (25. prosince) do neděle Křtu Páně (neděle po 6. lednu, tedy po svátku Zjevení Páně, jímž se připomíná příchod tří mudrců - lidově králů - do Betléma). Následují první týdny liturgického mezidobí, v nichž se 2. února slaví svátek Uvedení Páně do chrámu (Hromnice). Přípravou na Velikonoce je čtyřicetidenní postní doba od Popeleční středy do velikonoční neděle. Velikonocům předchází pašijový týden, začínající Květnou nedělí a končící slavností Zmrtvýchvstání Páně (velikonoční neděle); tou začíná velikonoční období, jež trvá padesát dnů (čtyřicátý den po velikonoční neděli se slaví svátek Nanebevstoupení Páně) a končí svatodušními svát- ky (Seslání Ducha svatého, letnice). Pak pokračuje liturgické mezidobí, po němž nastupuje další advent. Jak již bylo řečeno, považují dnes křesťané za začátek liturgického roku 1. adventní neděli. Tak tomu ovšem nebylo vždy. Dokonce ani začátek občanského roku nebýval v křesťanských zemích ve středověku jednotný. Juliánský kalendář Gaia Iulia Caesara (od roku 45 před Kristem) přeložil už starý římský Nový rok z 1. března na 1. leden. Jakkoli se tento kalendář všude na Západě prosadil a udržel, přesto občas existovaly odchylné začátky roku. Tak 1. březen se až do 8. století slavil jako začátek roku ve Franské říši, v Benátkách dokonce až do roku 1797. Velikonocemi začínal rok až do 15. století především ve Francii, Vánocemi (až do 16. století) ve Skandinávii a Německu, 25. březen (svátek Zvěstování Páně jako vlastní den Kristova vtělení) byl začátkem roku především v Itálii, ale i v trevírské církevní provincii, 1. září od 7. století v Byzantské říši a v oblastech jejího vlivu. Zprvu žádný pojem nějakého liturgického či církevního roku u křesťanů neexistoval. Když se však od přelomu 10./11. století stále častěji zařazovaly na začátek liturgických knih texty 1. adventní neděle, vznikl postupně názor, že roční cyklus církevních svátků začíná 1. adventní nedělí. V lidových výkladech však existuje i dnes tendence chápat liturgický rok jako jakési kopírování Ježíšova života. Vychází to docela dobře od očekávání jeho narození přes vtělení, veřejnou činnost, utrpení a zmrtvýchvstání až k seslání Ducha a Ježíšovu druhému příchodu. Že to do detailů tak úplně nevychází, je patrné až při podrobnějším zkoumání. A zakořeněný názor se velice těžko vyvrací. Liturgický rok tedy není duchovní kopií Ježíšova života, zakomponovanou do ročního koloběhu. Jeho základ vychází z velikonočního tajemství, které je pramenem a středem liturgického roku. Už v apoštolské době prochází celým rokem jako týdenní pascha, slavená každou neděli. Brzo pak následuje i roční pascha, jež se postupně vyvíjí ve velikonoční sváteční okruh s přípravnou dobou a svátečním dozvukem. Podle Všeobecných ustanovení o liturgickém roku a o kalendáři začíná Popeleční středou a končí svatodušní nedělí, takže celkově trvá 13,5 týdne. Podobně se ve sváteční okruh s přípravou a svátečním dozvukem vyvinula i výroční oslava na památku Kristova narození (od 1. adventní neděle do neděle po Zjevení Páně, tj. do svátku Křtu Páně). Oba tyto sváteční okruhy jsou nosnými pilíři liturgického roku. Týdny ležící mezi nimi, tj. 33, resp. 34 týdny, se nazývají "liturgickým mezidobím", kdy se "Kristovo tajemství oslavuje spíše v celé jeho plnosti" (Všeobecná ustanovení o liturgickém roku a o kalendáři, s. 43). Mezidobí začíná pondělím po svátku Křtu Páně a končí (přirozeně s přerušením velikonočním okruhem) sobotou před 1. adventní nedělí. Celek obou svátečních okruhů, liturgického mezidobí a ostatních slavností a svátků věnovaných tajemství našeho vykoupení se též označuje jako temporál či Proprium de tempore (lat. tempus znamená "čas"). Oficiální německý překlad užívá označení Herrenjahr, tj. "rok Páně". Temporál si má vždycky uchovat svou celistvost a má mít "patřičnou přednost před vlastními svátky".

ADVENT

Jméno tohoto období pochází z lat. adventus a znamená "příchod". Jedná se o dobu příchodu či narození Ježíše Krista, který je chápán jako Vykupitel-Mesiáš. V některých církvích západního křesťanství je to čtyřtýdenní přípravné období před vánočními svátky, které je ve znamení pokání a očekávání. Vrcholem jsou Vánoce, výroční křesťanské svátky na památku narození Ježíše Krista. Nahradily vlastně předkřesťanský svátek zimního slunovratu. Dne 25. prosince je slavnost Narození Páně (Boží hod vánoční), jíž předchází Štědrý den. K Vánocům patří též svátek sv. Štěpána (26. prosince), neděle Boží Rodiny, slavnost Mláďátek (28. prosince, vzpomínka na děti povražděné Héródem), slavnost Panny Marie Matky Páně (1. ledna, Nový rok), slavnost Zjevení Páně (6. ledna) s připomínkou příchodu mudrců od východu ("Tří králů") do Betléma; následuje neděle Křtu Páně, kterou Vánoce končí. Slavení Vánoc bylo vždy spojeno s množstvím nenáboženských zvyků magické povahy (např. obdarovávání, věštění, zajišťování příští úrody, kolední obchůzky, zdobení stromku). Z původně výhradně náboženských svátků se staly Vánoce hlavním rodinným svátkem ve většině křesťanského světa.

MASOPUST

Tento třídenní svátek byl mezi lidmi vždy velice oblíben. Masopust se slavil ve dny předcházející Popeleční středě, jíž začínal smutný a vážný čtyřicetidenní půst, končící až o Velikonocích. A protože se datum oslav Velikonoc stále měnilo, byl pohyblivým svátkem i masopust. Podle toho, kdy jsou Velikonoce, může masopustní neděle připadnout na dny od 1. února až do 7. března, stejně tak se Popeleční středa slaví od 4. února do 10. března. Přípravou na masopust býval čtvrtek před masopustní nedělí, tzv. Tučný čtvrtek. Jménu odpovídala i krmě tohoto dne podávaná. Na mnoha selských gruntech tomuto dni předcházela zabijačka. Tradičním jídlem byla samozřejmě vepřová pečeně s knedlíkem a zelím a k tomu džbán dobrého piva. Hlavní masopustní zábava začínala o masopustní neděli. Také toho dne byl oběd bohatý, ale hlavně se všichni strojili do hospody k muzice. Pivo teklo proudem a tanec se mnohdy protáhl až do rána. Zábava pokračovala i o masopustním pondělí. V mnoha vsích se toho dne konal "mužovský bál", kam neměla svobodná chasa přístup. Tancovali zde jen ženatí muži a vdané ženy. Tanec to býval velice bujarý a nevázaný. Všeobecně se totiž věřilo, že jak vysoko bude selka při tanci vyskakovat, tak vysoké bude mít toho roku klasy obilí či lnu. Vyvrcholením veškeré masopustní zábavy bylo úterý. Toho dne vyrazily na náves průvody maškar a v mnoha městech hráli kantoři se svými žáky divadlo. Tyto kratochvíle neměly obvykle závazná pravidla, záleželo většinou na vtipu a pohotovosti zúčastněných. O masopustních rejích z Čech i Moravy máme písemné zprávy již ze 13. století, ale tyto slavnosti jsou rozhodně staršího data. Mnozí badatelé spojují rej masopustních masek s tradicí předkřesťanských pohanských obřadů. Je známo, že i čeští králové v tuto dobu strojili hostiny, kam zvali nejen šlechtu, ale později i zástupce měšťanů.

DOBA POSTNÍ

Každá legrace jednou skončí. Bylo tomu tak i v případě nevázaného masopustu. Po něm totiž přicházela Popeleční středa, lidově také řečeno Škaredá, Černá, Bláznivá středa nebo Adamův den. Touto středou začínalo již od 7. století přísně sledované, ale i dodržované čtyřicetidenní období půstu. Lidé se po prohýřených nocích a dnech sešli v kostele na tiché meditační mši. Všude vládlo ticho a pokora. Mnozí věřící se přizpůsobovali postu i oblečením. Ženy odkládaly pestré šaty a nahradily je tmavým a prostým oděvem. Toto postní období trvalo od Popeleční středy do Božího hodu velikonočního. Celé toto dlouhé období bylo dále děleno na šest postních nedělí. Podle toho, na který den připadaly Velikonoce, mohla být první postní neděle ve dnech od 8. února do 14. března, šestá od 15. března do 18. dubna. 1. neděle postní (Invocabit); řečená i Černá neděle (podle oblečení lidí) nebo pučálka (podle jídla - hrách namočený ve vodě a později usmažený). 2. neděle postní (Reminiscere); zvaná v lidové řeči Pražná (podle postního jídla pražma - jídlo vzniklé pražením nedozrálého obilí). 3. neděle postní (Oculi); byla u nás zvána Kýchavnou (podle pověry, že kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roků bude ještě živ). 4. neděle postní (Laetare); byla výjimkou v přísném čtyřicetidenním postu. O této neděli byla povolena jakási úleva a uvolnění v postní kázni. 5. neděle postní (Judica); opět nastolila tvrdý půst. U nás byla zvána nedělí Smrtelnou či Smrtnou a někdy i Černou. V kostelech se na oltářích zahalovaly kříže. Je to tradiční zvyk, sahající až do počátků křesťanstva. Ve 3. a 4. století totiž neměly kříže tu podobu, jakou mají dnes. Ještě zde nebyla postava umírajícího Krista, ale zkřížená dřeva byla zdobena filigránem, drahými kameny, kamejemi či podobnými skvosty. Aby tato honosná výzdoba nerušila vážnost postní doby, zakrýval kněz celý kříž. Odtud zřejmě toto pravidlo pochází, ale udržuje se i dnes. Ke Smrtelné neděli se především ve slovanském světě vztahuje zvyk vynášení smrtky, jež však nikdy nemělo s křesťanskou liturgií žádnou spojitost. Původ této tradice je třeba hledat již v pohanských dobách, kdy byl nejspíše spojen s koncem zimy a počátkem jara. Vynášení smrti mělo různé podoby. Zatímco původně šlo o magický obřad, během staletí se přesunoval do polohy zábavy bez nějakého hlubšího prožitku a dnes je dodržován již pouze místně. 6. neděle postní (Palmarum); zvaná též neděle Květná je dnem, v němž se připomíná památka Kristova slavného vjezdu do Jeruzaléma. S tím se v řadě zemí, především v Německu a Rakousku, ale místy i u nás pojilo procesí, v němž se na památku této události táhl dřevěný osel na kolečkách, na němž seděla figura Krista, nebo dokonce přestrojený člověk. Gotické vyřezávané dřevěné figury osla se sedícím Kristem se v Německu dochovaly již ze 13. a 14. století, i když zvyk je zřejmě ještě staršího data. Květná se tato neděle jmenuje proto, že připomíná květy či lépe řečeno palmové ratolesti, kterými lidé vítali přijíždějícího Krista. U nás roli palem převzaly větvičky jívy, kterým se říká lidově kočičky. Lidé v tento den na sebe oblékali nejlepší či nové šaty a připravovali se i duševně na slavný svátek Vzkříšení. Této události však předcházel ještě pašijový týden. Pašijový týden, jenž počíná Květnou nedělí a trvá až do Vzkříšení Páně, má jméno po pašijích. Církevní název zní svatý nebo veliký týden, latinsky hebdomas sancta nebo hebdomas magna.

VELIKONOCE

Velikonoce jsou nejvýznamnějším svátkem křesťanského světa. Jsou to svátky spojené s památkou umučení a vzkříšení Krista; jak již bylo řečeno, ovlivňovaly řadu od nich odvozených svátků. Oslavy Velikonoc nejsou však původně svátkem křesťanským. Mají velice starou tradici, navazovaly pravděpodobně na židovský svátek Pesach (odtud latinské označení pascha), jenž byl památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí. Pesach připadal na den prvního jarního úplňku (podle židovského kalendáře 14. nisan). Velikonoce jsou pozůstatkem roku řízeného současně sluncem (slunovrat) a měsícem (úplněk), který je pohyblivý, což působí rušivě v pravidelném běhu juliánského a gregoriánského kalendáře. S datem určení křesťanských Velikonoc byly od počátku veliké problémy. Byla zde samozřejmě snaha oddělit Velikonoce od židovského svátku Pesach, a aby toho ještě nebylo málo, propukaly spory o příslušné datum mezi dvěma tehdejšími křesťanskými centry - Alexandrií a Římem. Alexandrijský způsob výpočtu data Velikonoc byl nakonec v 6. století přijat obecně. V čem spočívá? Vychází ze zásady slavit Velikonoce po jarní rovnodennosti (21. březen), v neděli po prvním jarním úplňku. Takto stanovená neděle velikonoční může být v rozmezí od 22. března do 25. dubna. K určení přesného data v příslušném roce sloužily již od 5. století přesné tabulky pro určování Velikonoc. V průběhu staletí doznaly samozřejmě mnohých změn a úprav. Postní čtyřicetidenní období končí takzvanou Škaredou středou, jinak též zvanou "Sazometnou", protože se toho dne vymetaly komíny. Škaredá prý pochází od toho, že se Jidáš škaredil na Krista; proto se podle lidové víry nesmí nikdo toho dne mračit, jinak by se škaredil po všechny středy v roce. Období od konce půstu do Božího hodu velikonočního označuje liturgie jako "velikonoční třídenní". V křesťanských počátcích se od 2. století k němu počítal Velký pátek, Bílá sobota a Neděle Zmrtvýchvstání jako vyjádření jednoty smrti a vzkříšení. Ve středověku se prosadilo více mystické pojetí, kde byl zvlášť zvýrazněn okamžik umučení, a proto byl přidán ještě Zelený čtvrtek. Velikonoční neděle byla z tohoto celku naopak vyčleněna. Po 2. vatikánském koncilu velikonoční třídenní začíná večerní mší na Zelený čtvrtek a končí nešporami o Neděli Zmrtvýchvstání.

Zelený čtvrtek

Název Zelený čtvrtek je odvozen snad od zeleného mešního roucha, jež se toho dne užívalo a i dnes užívá. Toho dne se také jedla zelená strava (špenát, různé druhy zelí), aby byl člověk celý rok zdráv. V kostele zazní naposledy zvony "odlétající do Říma". Pak umlknou až do Bílé soboty. Mnohde existovala pověra, že když naposledy zvoní na Zelený čtvrtek zvon, má člověk cinkat penězi, aby se ho držely. Hlas zvonů nahrazují o Velikonocích nejrůznější klapačky a řehtačky. Při mši na Zelený čtvrtek umýval biskup a řeholní představení nohy 12 starcům nebo řeholním bratřím, po obřadu je pohostili a obdarovali. Tento liturgický úkon je symbolicky spojen s Poslední večeří Páně, kdy Kristus stejně tak učinil svým učedníkům.

Velký pátek

Tento den je prodchnut velikým smutkem. Nekoná se mše a bohoslužba je složena jen ze čtení textů a zpěvu. Důležitou součástí pobožnosti je odhalení a uctění svatého Kříže. Původní prostý a střídmý ráz liturgických oslav pozměnili zejména jezuité, kteří se zasadili o zavedení "Božího hrobu"; zatímco původně v něm byl jen kříž, umístili tam monstranci zakrytou rouškou, kolem ní květy a mnoho svící, do dutiny pod oltářem položili sochu představující mrtvého Krista. Takováto úprava "Božího hrobu" byla u nás poprvé provedena v 80. letech 16. století v Praze (předtím vůbec poprvé roku 1577 v Bavorsku). V 17. a 18. století se zvyk rozšířil obecně. V barokní době vypjaté exaltovanosti a mystické symboliky se k poctě zemřelého Krista skládaly kantáty, jezuité zaváděli divadelní pašijové hry. V některých oblastech se staly pašijové hry velikou a na pohled nesmírně atraktivní podívanou. V Hořicích na Šumavě se až do l. světové války hrály německy, dívat se přicházeli lidé z blízkého i vzdáleného okolí. S Velkým pátkem byla spojena víra v magickou sílu země a zázraky, které se toho dne dějí. Podle lidové víry se země otevírala, aby odhalila na krátkou dobu ukryté poklady. Proto bylo večer o Velkém pátku vidět v lesích, u zřícenin hradů a na dalších opuštěných místech hledače pokladů.

Bílá sobota

Tento den se slaví jako připomínka Kristova vzkříšení. Před vigilií se před chrámem posvětil oheň, od kterého se zapálil paškál (velikonoční svíce) a jím se světlo přeneslo do kostela. Svěcení ohně se postupně stalo slavnostním obřadem a římský císař Konstantin Veliký dokonce počátkem 4. století nařídil, že má být celé město osvětleno ohni. V českém prostředí se na Bílou sobotu světil oheň před vchodem do kostela. V mnoha vsích byl zvyk, že se doma uhasila všechna ohniště. Před kostelem vložila každá hospodyně na hraničku vlastní polínko, a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a zažehnula jím oheň nový. Z ohořelých dřev se zhotovovaly křížky, které věřící nosili na pole, aby dobře rodilo; popelem z posvěceného ohně se velice často sypaly louky, aby bylo úrodě požehnáno. Někde bylo zvykem dávat vystydlé uhlíky za trám domu na ochranu před požárem. Vzkříšení je původem slavnost mimoliturgická, oblíbená v celé střední Evropě. Z "Božího hrobu" v kostele se vyzvedla monstrance s Nejsvětější Svátostí a také Kristova socha nebo obraz, které se v průvodu nesly obcí. Během následujícího obřadu byl přinesen nový oheň do chrámu (lumen Christi), kněz žehná paškálu, čte 12 proroctví ze Starého zákona, světí křestní vody a při mši svaté se opět rozezvučí kostelní zvony a ozve se radostný zpěv.

Boží hod velikonoční

Tohoto dne se provádělo okázalé svěcení velikonočních pokrmů - beránka, mazance, ale také vajec, chleba a vína. Toto svěcení mělo kromě symbolického významu i praktický podtext. Po období dlouhého půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit lidem velké střevní obtíže. Proto se světily určité pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat.

Pondělí velikonoční

Z hlediska zvyků českého lidu bylo nejvýznamnějším dnem velikonočního cyklu Pondělí velikonoční, i když se k němu žádné významné liturgické úkony neváží. Toho dne se totiž odbývala pomlázka, velikonoční hodování či mrskút nebo mrskaný pondělek. Zvyk sám je zřejmě velice starého původu, stejně jako zdobení vajíček - kraslic. Původně šlo asi o magický obřad, jehož se účastnili jenom dospělí, teprve časem se posunul do polohy zábavy. Dům od domu chodívali mládenci za děvčaty (později hlavně děti) s pomlázkami z vrbového proutí, které byly zdobeny stuhami. Jimi šlehali dívky i ženy v domě, vinšovali a dostávali malovaná vajíčka. Toto základní schéma velikonoční pomlázky mělo řadu místních variant. Mnohde bylo zvykem, že v úterý chodila na oplátku s pomlázkou děvčata, někde místo ní polévala chlapce vodou, aby byli svěží. V mnoha vsích bylo prastarým obyčejem číhat na děvčata v pondělí zrána a vyšlehat je, aby byla celý rok zdravá, veselá a hlavně pilná. O stáří velikonoční pomlázky a její po staletí nezměněné podobě svědčí vzpomínky pražského kazatele Konráda Waldhausera, žijícího ve 14. století. Dosvědčuje, že se manželé a milenci v Pondělí a Úterý velikonoční šlehají metlami, tepají i rukou. Ospalé i lenivé prý časně z rána házejí do vody nebo alespoň polévají.

SVATODUŠNÍ SVÁTKY

Svatodušní svátky se slaví 50 dnů po Velikonocích. Mezi Velikonocemi a Božím hodem svatodušním bylo šest nedělí: 1) Průvodní - Quasimodogeniti, 2) Misericordi, 3) Jubilate, 4) Cantate, 5) Křížová - Rogate, 6) Exaudi. Boží hod svatodušní, zvaný také svátek Seslání Ducha svatého (na památku ohnivých jazyků, v jejichž podobě sestoupil sv. Duch na apoštoly), může připadnout na dny od 10. května do 13. června. Pro srovnání se ve Starém zákoně padesátý den po Velikonocích připomínal jako den, kdy Mojžíš na hoře Sinaj obdržel Desatero. Seslání Ducha svatého (Pentacostes) slavila starokřesťanská církev záhy, ale prvá ověřená zpráva pochází až ze 3. století. Brzy se objevila snaha připodobnit tento svátek Velikonocím. Proto dostal již ve 4. století vigilii s oktávou a připojil se další den, svatodušní pondělí. Po Velikonocích se svatodušní svátky staly v západní církvi druhým svátkem, v němž bylo možno světit křestní vodu a udělovat svatý křest. V lidovém prostředí se tyto svátky označovaly jako letnice; také se jim říkalo rozálie, neboť o svatodušní neděli byly všechny oltáře bohatě zdobeny květy, především růžemi. Letnice navazovaly na tradici předkřesťanských svátků. Již český kronikář Kosmas psal k roku 1092 o knížeti Břetislavovi II., že vyháněl ze země čarodějníky, věštce a hadače pohanské. Kromě církevních oslav doprovázely letnice od středověku bujaré oslavy, hostiny, tanec a zpěv, proti kterým marně horlili mnozí mravokárci. Většina lidí se však chovala počestně. Pravidelně se v sobotu před svátkem celé stavení čistě uklidilo, vyzdobilo zelenými ratolestmi a květy. Na mnoha místech se konaly obchůzky mezí a hraničních kamenů patřících k obci. Ty se kontrolovaly, opravovaly a řešily se také vzniklé sousedské spory. Otcové na tyto pochůzky brali své syny, budoucí hospodáře, kterým nad hraničními kameny uštědřovali výprask, protože jenom tak prý bylo zaručeno, že si budou přesně pamatovat, kde hranice jejich luk a polí leží. Zatímco neděle měla ráz především oslav církevních, v pondělí dominovaly rozmanité lidové obyčeje. Mnohé z nich měly starobylou tradici. Velice rozšířeným obyčejem, známým i z jiných evropských zemí, byl zvyk mládeže strojit se za krále a královnu a za doprovodu družiny vyjednávat královskou svatbu, případně hledat pro krále vhodnou nevěstu. Slavné jízdy králů se dodnes uchovaly na Slovácku.

Kalendář svátků svatých - sanktorál

Kalendář svátků svatých se označuje jako sanktorál (z lat. sancti, "svatí") a dělí se na římský všeobecný kalendář a vlastní kalendáře (proprii), které jsou také potvrzeny Římem. Jedná se o kalendáře regionální, diecézní a řádové. Liturgický rok se při pohledu na vzájemný vztah svých podstatných částí někdy srovnával se stavbou katedrály: velikonoční okruh jako by tvořil hlavní loď a vánoční okruh představuje atrium, zatímco svátky sanktorálu mají funkci obvodového věnce kaplí. Při tomto srovnání se však nesmí přehlížet, že při všech liturgických slavnostech si připomínají křesťané především velikonoční Kristovo tajemství. Přesto hraje sanktorál v kalendáři svou nezastupitelnou roli. Velkým problémem však je, že kalendář obsahuje stovky jmen světců, je však limitován délkou jednoho roku. V posledních letech začali tvůrci sanktorálu vycházet ze zásady, že by současní křesťané měli svůj kult svatých založit na historické pravdě. Tím jsou svatí rozlišeni do několika skupin. Svatí, u kterých existují velké historické obtíže při dokazování skutečnosti jejich života i reálného kultu, nebyli proto do nového kalendáře zahrnuti. Jediná výjimka byla učiněna u svaté Cecílie, o níž je historicky jisté pouze to, že ke konci 5. století existoval jeden římský titulární kostel jejího jména a že se kolem poloviny 6. století slavil 22. listopadu její svátek. Bohužel u velké skupiny starořímských mučedníků známe většinou jen jméno a ještě místo a den úmrtí. Postupovalo se proto střední cestou: "Mimo slavnost apoštolů sv. Petra a Pavla (29. června) a mimo svátek svatého Vavřince (10. srpna) byli do kalendáře pojati ve formě závazné památky ještě následující svatí: Anežka (21. ledna), Justin (1. června), Kornelius spolu s Cypriánem (16. září) a Ignác z Antiochie (17. října)." Ostatním byla přidělena nezávazná památka. Dále byla vyhrazena nová památka prvním římským mučedníkům za císaře Nerona (30. června).

Historie uctívání svatých a římský kalendář

Počátek vlastního kultu svatých můžeme datovat do poloviny 2. století. Uctíváni byli nejprve ti křesťané, kteří se obětí vlastního života stali ve zcela jedinečném smyslu Kristovými svědky. Za prvního mučedníka, kterému jeho obec prokazovala kultickou úctu, lze považovat biskupa Polykarpa ze Smyrny (| okolo roku 155). Zatímco v počátečním stadiu se kult mučedníka omezoval na obec nebo místo, které se mohlo prokázat hrobem, resp. tělesnými pozůstatky příslušného mučedníka, byli později někteří mučedníci přijímáni i do kalendářů jiných obcí. Chybějící hrob byl později nahrazován relikviemi a ještě později i obrazy. V kultu byli velmi brzy mučedníkům postaveni naroveň apoštolové jako úřední svědkové, kteří byli ustanoveni samým Kristem. Zvláštní úcty se rovněž dostalo vyznavačům (confessores), kteří byli pro víru sice pronásledováni, nemuseli však vytrpět smrt, i když prošli mučením, vězněním nebo vyhnanstvím. S koncem velkých pronásledování křesťanů byli pozvolna jako mučedníci uctíváni i známí biskupové, jako byl na Východě Řehoř Divotvůrce (Thaumaturgos) a na Západě Martin Tourský. Postupně se mezi svaté dostali i asketové a panny vyznačující se mimořádně zbožným životem a vírou v Krista, neboť celý jejich život byl považován za určitý druh nekrvavého mučednictví. Kult těchto svatých, nad jejichž hroby se již velmi brzy zřizovaly oltáře, kaple nebo i baziliky, stvrzovaly jejich životopisy a slavila eucharistie. Podobně jako u pozdně židovského uctívání svatých důvěřovali i křesťané přímluvě svých mučedníků a světců u Božího trůnu. Aby nedocházelo k tomu, že se kult svatých bude nekontrolovatelně rozšiřovat na stále další osoby, vyvinul se církevní proces svatořečení (kanonizace). Výchozím bodem bylo svatořečení biskupa Ulricha z Augsburgu (| 973), provedené papežem Janem XV. na římské synodě roku 993. Po stále vzrůstajícím počtu návrhů byly podmínky několikrát zostřeny, přičemž se především požadovalo heroické následování Krista a důkaz zázraků v důsledku vzývání světce. Dnešní pravidla, která lze nalézt v církevním zákoníku, pocházejí v podstatě od Benedikta XIV. Již v 15. století četní teologové a biskupové pozdvihli varovně svůj hlas a požadovali snížení počtu svátků svatých. Ve stejném směru se snažily nápravy dosáhnout provinciální a diecézní synody před tridentským koncilem i během něho (1545-63), ovšem bez rozhodnějšího úspěchu. Nedošlo ani k reformě kalendáře, ani k reformě liturgie. Konciloví otcové proto přenesli na svém posledním zasedání 4. prosince 1563 oba tyto úkoly na papeže. V breviáři a v misálu, které vydal Pius V. (1568 a 1570), došlo k podstatnému snížení počtu svátků svatých. Na podkladu starého kalendáře města Říma vznikl první univerzální kalendář. Bylo v něm už "pouze" 158 svátků svatých při 156 dnech feriálních (tj. bez svátků svatých). Podle pravidla platného pro obě knihy se směly zachovat jenom ty zvláštní liturgické formy a spolu s nimi jenom ty partikulámí kalendáře, které mohly prokázat tradici delší než 200 let. Přesto docházelo až do začátku našeho století opět k přetěžování kalendáře svátků. Všeobecný kalendář obsahoval 230 svátků, četné diecézní kalendáře přidávaly navíc přes 100 vlastních svátků (diecézní proprium). Tak byl chvályhodný úmysl tridentského koncilu posílit temporál liturgického roku opět zmařen. V roce 1950 stálo dokonce 71 feriálních dnů proti 262 svátkům svatých. Krátce před začátkem 2. vatikánského koncilu došlo v této oblasti ještě ke dvěma významným reformním krokům: Pius XII. zrušil generálním dekretem o zjednodušení rubrik z 23. března 1955 oktávy četných vlastních svátků, a tak vytvořil poněkud více prostoru pro přetížený temporál. Jan XXIII. schválil roku 1960 pro breviář a misál Codex rubricarum. 2. vatikánský koncil již v liturgické konstituci stanovil důležité směrnice k budoucímu uspořádání kalendáře - na jedné straně s ohledem na význam kultu svatých, na druhé straně s ohledem na stav kalendáře svátků svatých, který vyžadoval reformu. Nejvyšším hlediskem je při tom přednost roku Páně (temporálu). Ve snaze toto uskutečnit se koncil dává na cestu, která byla dobře známa již staré církvi, a sice cestu silnější vazby oslavy svatých na místní církve - cestu decentralizace. Římská liturgická rada (Consilium ad exsequendam Constitutionem de sacra Liturgia - Rada pro uskutečňování Konstituce o posvátné liturgii), kterou ustanovil Pavel VI. svým apoštolským listem Sacram Liturgiam ze dne 26. ledna 1964 a kterou pověřil prováděním liturgické reformy, proto nestála při reformě kalendáře před lehkou úlohou. Prvním cílem její práce bylo zmenšit počet, resp. snížit kategorii ideových svátků, což se projevilo především u svátků Páně a Panny Marie. Oficiální komentář konstatuje, že v posledních třech staletích bylo do obecného kalendáře přijato šestnáct ideových svátků. Plodem této práce na novém kalendáři byl Římský kalendář obnovený podle usnesení 2. vatikánského koncilu a zavedený papežem Pavlem VI. Byl uveřejněn Kongregací ritů dekretem z 21. března 1969 poté, co jej schválil Pavel VI. apoštolským listem Motu proprio "Mysterii Paschalis" ze 14. února 1969. Obsáhlý dokument zahrnuje základní uspořádání liturgického roku a kalendáře, všeobecný římský kalendář s předeslanými odpovídajícími vysvětlivkami, nové litanie ke všem svatým v jejich dvou základních formách a v několika variantách. Obsáhlý komentář k těmto třem částem, který byl vypracován z pověření Rady pro uskutečňování Konstituce o posvátné liturgii, tento dokument zakončuje. Vedle všeobecného římského kalendáře, tvořícího základ liturgického roku, předpokládá dokument rovněž vytváření vlastních kalendářů dílčích církví a řádových společností a stanoví pro to přesná pravidla. Je třeba vyzdvihnout zejména to, že vedle vlastních kalendářů diecézí a řádových společenství mohou existovat i společné kalendáře pro provincie, regiony, národy a ještě větší oblasti. Ty mají být vypracovány ve spolupráci všech zainteresovaných účastníků. Stejná pravidla platí i pro řádové kalendáře. Kalendář platný pro jednu konkrétní farnost tedy sestává z kalendářů všeobecného (tj. římského), regionálního, diecézního a místního.

Regionální kalendáře

Nový římský kalendář počítal v oddílu o vlastních kalendářích dílčích (lokálních) církví a řádových společenství, že může vznikat také společný kalendář pro provincie, kraje, národy nebo nějaké ještě větší územní celky, a Instrukce Kongregace pro bohoslužbu z 24. července 1970 zdůvodňovala toto ustanovení tím, že se tak prokáže náležitá úcta národním a regionálním svatým. Na základě těchto dvou římských dokumentů byly v různých oblastech vypracovány jednotlivé regionální kalendáře. Český pro církevní provincii českou a moravskou je zaznamenán pod titulem Český národní kalendář jak v českém misálu (1983), tak v breviáři (Denní modlitbě církve, 1987) a každoročně se pro daný liturgický rok uveřejňuje v liturgickém kalendáři. Pro volbu svátků svatých byly rozhodující stejné zásady jako pro redakci římského kalendáře, tzn. že byly zařazeny jednak svátky svatých majících obecný význam pro celé území, jednak svátky dalších svatých, kteří v dané oblasti žili a osvědčovali tam svou svatost. Český regionální kalendář obsahuje na tři desítky vlastních svátků. Aby měly jednotlivé diecéze možnost některé regionální svátky více zdůraznit, mají kromě svátků hlavních patronů ostatní památné dny v regionálním kalendáři většinou klasifikaci nezávazných památek. Regionální kalendář tak není žádnou novou, tuhou a centralistickou direktivou pro celou oblast, nýbrž pouze doporučením určitých svátků z bohatého soupisu svatých v martyrologiu. Oproti římskému generálnímu kalendáři dochází v regionálních kalendářích k některým odchylkám: český kalendář např. kvůli svátku sv. Vojtěcha 23. dubna posouvá památku sv. Jiří z 23. dubna na následující den (24. dubna), svátek apoštolů Evropy a hlavních patronů Moravy sv. Cyrila a Metoděje slaví tradičně 5. července (celocírkevně 14. února), sv. Anežky České nikoli 2. března jako dříve, ale podle dne římské kanonizace 13. listopadu. Německý kalendář si např. podržel (jinak kvůli zdvojení zrušenou) památku Jména Panny Marie 12. září a další mariánský svátek Navští- vení Panny Marie neslaví s ostatní církví 31. května, ale po starém obyčeji 2. července. Uveřejnění římského generálního kalendáře v roce 1969, v němž mnoho jmen doposud běžných a lidmi oblíbených nebylo, vyvolalo nečekaně velkou vlnu kritiky. Hovořilo se o "zhrzených světcích", kteří padli za oběť liturgické reformě, a leckdo reagoval tak, jako by byli vyhnáni z nebe. Tito kritikové však nerozlišovali liturgické kalendáře od soupisů svatých v nástěnných a stolních kalendářích, rozložených do celého roku. Přehlédli také, že v žádném okamžiku církevních dějin nebyli všichni svatí najednou uváděni v liturgickém kalendáři. Na to ostatně 365 dní roku nestačí. Církev se však snažila zahrnout všechny svaté do takzvaného martyrologia. A z tohoto seznamu svatých nebyl při novém uspořádání "vyškrtnut" nebo "vymazán" ani jediný světec. Lidé si tedy při křtu mohou vybrat jméno a patrona s úctyhodné řady světců. Dostanou-li nějaké jméno, měli by pak dbát, aby se svému patronu a vzoru co nejvíce přiblížili. Patron jména má být svému nositeli nejen příkladem a závazkem, ale i přímluvcem u Boha. Přesto nosí mnoho současných křesťanů svá jména bezmyšlenkovitě. Aby byl rodičům ulehčen výběr jmen a aby bylo možno případné vybrané nositele těchto jmen lépe poznat, vyšlo mnoho zajímavých knih a martyrologií. Většina jich však byla vydána v zahraničí. V Německu byl vydán roku 1975 Der grosse Namenstagskalender (Velký kalendář jmenin), jenž obsahuje 3 550 jmen a 1 540 stručných životopisů regionálních i obecných světců. Česká veřejnost podobnou aktuální příručku zatím postrádá, ačkoli tradice takovýchto knih u nás je úctyhodná. Již Fr. Eckert vydal v Dědictví svatojanském několikasvazkovou Církev vítěznou (1892-99). Počátkem 30. let vydal L. Kuncíř čtyřdílné Životopisy svatých I. Vondrušky (pod redakcí A. Stříže), k nimž o rok později vyšlo Kalendarium svatých s ukazatelem životopisů; lidové zpracování kalendárně řazeného souboru životů svatých od R. Schikory. Naše světla jsou sice nejmladší (obnovené vydání po 2. světové válce), pro malé rozlišování historie a legendy však sotva použitelná. Nejzákladnější kalendářní údaje lze čerpat ze stolních kalendářů vydávaných křesťanskými vydavatelstvími (např. Karmelitánským nakladatelstvím v Kostelním Vydří). Zde také vyšla v překladu kniha Rok se svatými, která svým obsahem a záběrem asi zůstane dlouho nepřekonána.

EDIČNÍ POZNÁMKA

Při přípravě této knihy vznikly určité potíže se sjednocením pravopisu jmen, názvů a reálií, jež existovaly a existují napříč jednotlivými kulturami, přičemž každý kulturní a jazykový okruh má tendenci si přivlastňovat jména osobností a reálií z nějakého důvodu mu blízkých. Nakonec jsme se rozhodli přidržet se u jmen a reálií starověkých Encyklopedie antiky (Academia, 1973) a Encyklopedie starověkého Předního východu (Libri, 1999), u postav papežů jsme přihlédli k přehledu papežů v Encyklopedickém slovníku (Encyklopedický dům, 1993). Různé varianty dalších jmen, zejména z období středověku, jsme konzultovali i s Encyklopedií osobností Evropy od starověku do současnosti (Nakladatelský dům OP, 1993) a jinou historickou literaturou. Postavy světců ovšem tvoří skupinu poněkud zvláštní. Protože se vyskytují např. v českém kalendáři, stávají se mnohdy "českými" a žijí pod počeštěnými jmény. Takové případy někdy řešíme dubletami, popř. se varianty jména objevují v etymologických výkladech. U místních jmen jsme se kromě několika vžitých podob počeštěných (Řím, Paříž, Hesensko, Řezno..) rozhodli dodržovat pravopis jazyků příslušných zemí.


Zpět na www.libri.cz Po kom se jmenujeme. © LIBRI, 2000, 2001 Valid HTML 4.01  Valid CSS Úvodní stránka