Domov sv. Karla Boromejského v Praze-Řepích
hledá zkušeného lékaře
Zpět na www.libri.cz Po kom se jmenujeme. Encyklopedie křestních jmen
<- 22. dubnaÚvodní stránka24. dubna ->

23.dubna

"DOMA NENÍ NIKDO PROROKEM."
(České přísloví)

Svátek má Vojtěch.

Dnes se shoduje občanský i církevní kalendář na tom, že svátek má Vojtěch. Toto jméno znamená, že jeho nositel "přináší útěchu a posilu vojsku". Jedná se o jméno čistě slovanské. Někdy se uvádí, že německou obdobou je Adalbert. Toto jméno však vychází ze starogermánského Adal-beraht, což znamenalo "skvělý původ". Vojtěch Slavníkovec, jenž je dnešním patronem, je dostal při biřmování od magdeburského biskupa stejného jména. Je ale vidět, že obě jména neznamenají totéž, jak se někdy mylně uvádí.

Vojtěch patří k naprosto nejvýznamnějším postavám našich raných dějin. Byl synem Slavníka, vévody zlických Slavníkovců, kteří sídlili na hradišti v Libici nad Cidlinou a byli nejvážnějšími konkurenty vládnoucích Přemyslovců. Oba soupeřící vladařské rody pojilo určité příbuzenství, patrně i Slavníkovec Vojtěch měl trochu přemyslovské krve. Narodil se kolem roku 956, a poněvadž byl velmi nadaný, získal na svou dobu skvělé vzdělání, především v proslulé škole v Magdeburgu. Po návratu ze studií pomáhal krátce Dětmarovi, od roku 973 prvnímu biskupu v Čechách. Zcela logicky jej proto zvolili po jeho smrti druhým pražským biskupem. Svůj úřad bral Vojtěch velmi vážně, a proto to měl v našich zemích těžké. Snažil se totiž o prohloubení duchovního života, a chápal tedy křesťanství úplně jinak, než tomu bylo v jeho vlasti doposud. Jak mezi prostým lidem, tak mezi šlechtou i duchovenstvem přetrvávala totiž nadále spousta pohanských přežitků a nešvarů. K nejhorším u nás patřil obchod s otroky, mnohoženství a nezměrné opilství. Vojtěchův boj byl od začátku odsouzen k nezdaru. Nebyla vůle něco měnit; nikdo navíc nemá rád, když ho někdo zbytečně umravňuje. Když to Vojtěch zjistil, odešel raději s bratrem Radimem do Říma, kde oba vstoupili do kláštera a v meditacích prohlubovali svou víru. Tím dostal pražský biskup svého knížete do nepříjemné situace, neobsazené biskupství totiž nebylo v křesťanské Evropě myslitelné. Boleslav II. tedy vypravil do Říma poselstvo se žádostí, aby se Vojtěch vrátil a ujal svého úřadu. Ten svolil. Po návratu do vlasti však našel zemi v ještě horší situaci, než ji opustil. Rozhodl se ale dát svému lidu poslední šanci. O jeho druhém, tentokrát definitivním odchodu ze země rozhodla brutální vražda manželky jednoho z Vršovců. Za údajné cizoložství ji s mečem v ruce manžel pronásledoval až do kostela na Pražském hradě, kde měla mít podle práva azyl, a tam ji zavraždil. Marně biskup protestoval, a tak zase putoval přes zemský hraniční hvozd. A vše začalo znovu. Knížecí poselstvo opět vyrazilo s novými sliby, ale biskup se již tentokrát do své diecéze nevrátil. Ani nemohl, protože mezitím nechal český kníže vyvraždit na Libici celý jeho rod, včetně nemluvňat. V den masakru, na svatého Václava roku 995, se cesta do vlasti Vojtěchovi definitivně uzavřela. Uchýlil se proto do Polska, odkud se vydával na misijní cesty na severovýchod, do přímořských krajů k pohanským Prusům. Netřeba zastírat, že silným hnacím motorem takových výprav byla touha po mučednické koruně. Při jedné z těchto cest byl někdejší pražský biskup Vojtěch spolu se svými druhy v Sambii 23. dubna 997 zavražděn.

Úcta k němu se dostavila velice brzy - ovšemže v zahraničí. Již v polovině roku 999 byl Vojtěch na žádost Otty III. papežem Silvestrem II. kanonizován. Jeho bratr Radim (Gaudentius) byl téhož roku stejným papežem vysvěcen jako episcopus sancti Adalbert a s podporou Boleslava Chrabrého byl roku 1000 instalován jako první arcibiskup hnězdenský, v arcibiskupství zřízeném r. 1000 nad Vojtěchovým hrobem. Zároveň byla založena i sufragánní biskupství v Krakově, Vratislavi (Wrocław) a v Kołobrzegu. Vojtěchův kult v Polsku podpořil poutí k jeho hrobu sám císař Otto III. Podobně v roce 1010 zbudoval sv. Štěpán metropolitní chrám zasvěcený Panně Marii a sv. Vojtěchu v Ostřihomi; prvním metropolitou se stal Anastasius, původně první opat Vojtěchem založeného Břevnovského kláštera.

V Čechách teprve cílevědomá politika Břetislava I. přinesla obrat i v otázce zavedení kultu sv. Vojtěcha. Tehdy již definitivně opadlo přemyslovsko-slavníkovské nepřátelství, a sv. Vojtěch se mohl vrátit do Čech. Ne již jako představitel svého rodu, ale jako národní světec. V roce 1039 uskutečnil kníže válečnou výpravu do Polska a ve Hnězdně slavnostně vyzvedl nejen ostatky sv. Vojtěcha, ale i sv. Radima a Pěti svatých bratří. Přítomen byl i pražský biskup Šebíř. Nad světcovým hrobem byla přečtena tzv. Břetislavova statuta, nejstarší český zákoník, jímž se Čechové zavázali následovat ideál sv. Vojtěcha a odřekli se všech zlořádů a bludů, které světec v Čechách kdysi neúspěšně potíral. Tímto slavnostním vyhlášením mělo dojít k jakémusi usmíření světce s českou zemí, kterou pro neshody opustil. Kosterní ostatky byly uloženy na Pražském hradě, kde byl nad hrobem postaven patrový přístavek. Když kníže Spytihněv I. založil novou baziliku na místě staré Václavovy rotundy, dal ji zasvětit společně sv. Vítu, sv. Václavu a sv. Vojtěchu. V Polsku se nechtěli s touto českou svatokrádeží smířit, a tak se v roce 1127 (za vlády Boleslava Křivoústého) roznesla z Hnězdna zpráva o nálezu "pravých" světcových ostatků, které byly tajně uschovány.

V Čechách byl sv. Vojtěch pokládán již na počátku 12. století za zemského patrona, o čemž svědčí například ražení mincí Bořivojem II. a Vladislavem I. z let 1118-20, na nichž je vedle sv. Václava i sv. Vojtěch. V roce 1126 byl ve Vrbčanech před bitvou u Chlumce nalezen praporec sv. Vojtěcha, zřejmě slavníkovského původu, který pak, připojený na tradiční kopí sv. Václava, přinesl Čechům pod vedením knížete Soběslava I. slavné vítězství nad králem Lotharem III. V roce 1255 dal Přemysl II. Otakar zasvětit v nově založeném Královci jeden chrám sv. Vojtěchu.

Pražský hrob sv. Vojtěcha se nachází uprostřed hlavní lodi nové části svatovítské katedrály. Je vyznačen dvěma mramorovými stupni a obrubníkem. Kdysi byl hrob samostatnou kaplí, vybudovanou po velkém požáru Pražského hradu v roce 1555, která stála před prozatímním průčelím, uzavírajícím celou parléřovskou část dómu. Roku 1878 však byla kaple zbořena a hrob zakomponován do nynějšího novogotického trojlodí, přičemž světcovy ostatky byly uloženy v olověné schránce na oltáři Vlašimské kaple. Ve svatovítském pokladu je chováno několik památek na sv. Vojtěcha. Jde zejména o pontifikální hřeben ze slonovinové kosti a pontifikální rukavice, které patrně tomuto světci sloužily.

Hlavním individuálním atributem Vojtěchovým je veslo, jímž byl údajně nejprve udeřen svými vrahy. Někdy i oštěp či kopí (nástroje umučení), popřípadě svazek šípů. Jindy také orel, který podle legendy hlídal jeho bezhlavé tělo.

Hned po translaci ostatků do Prahy roku 1039 se Vojtěch stal zemským patronem českým, druhým po sv. Václavu. Kromě toho je patronem Polska, Uher (v obou zemích je považován za věrozvěsta a křtitele prvních křesťanských panovníků) i patronem českého kněžstva. Papež Pavel VI. jej apoštolským listem Praga urbs (26. listopadu 1965) prohlásil hlavním patronem pražské arcidiecéze (stolec sv. Vojtěcha).


Zpět na www.libri.cz Po kom se jmenujeme. © LIBRI, 2000, 2001 Valid HTML 4.01  Valid CSS Úvodní stránka