V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ZÁHORSKÝ, Bohuš/Bohumil

Bohuš/Bohumil ZÁHORSKÝ (* 5. 2. 1906 Praha, † 22. 9. 1980 Praha)herec; syn technika a národněsocialistického politika Jana Záhorského (1872–1951), manžel herečky V. Fabianové. Otec byl profesorem ČVUT, ale jeho zajímalo divadlo a začal hrát s ochotníky. Na reálce vydržel jen do kvinty, roku 1923 nastoupil do dramatického oddělení pražské Státní konzervatoře a hrál pod pseudonymem Bóža Horský pod vedením Jiřího Frejky v experimentálních představeních tzv. Zkušební scény. Roku 1925 školu opustil a nastoupil v Divadle Rokoko, které však zkrachovalo. Zbytek sezony prožil u cestující div. společnosti A. Steimarové a připojil se k právě vznikajícímu Uměleckému studiu Vladimíra Gamzy v Praze (1926–27), po jehož zániku hrál ve Frejkově divadle Dada a roku 1929 v Moderním studiu. Zároveň byl členem prvního Voice bandu E. F. Buriana (1927–29). Díky Burianovi získal angažmá v Zemském divadle v Brně (1929), odkud odešel s Jindřichem Honzlem do Osvobozeného divadla (1931–35), kam se po kratičkém působení v Novém divadle vrátil (1935–38). Po uzavření Osvobozeného divadla a krátké zastávce v žižkovském divadle Akropolis ho přijali do souboru Divadla U Nováků (1938–40), pak se uplatnil v Nezávislém divadle (1940–44) a Intimním divadle; zde po roce 1945 setrval, když se divadlo přejmenovalo na Realistické. Od roku 1946 byl oporou činohry Národního divadla v Praze a zůstal zde až do odchodu do penze (1977). Jeho herecké pojetí zprvu formovala poetika a inscenační koncepce avantgardních scén. Osvojil si schopnost přesně vystihnout a realizovat ansámblové pojetí herectví, umění zkratky a tvárnost hlasu i pohybu. Naučil se komediantské lehkosti, která až do stáří jako by nadnášela a rozjiskřovala malou, podsaditou postavu, jejíž tvář oživovaly drobné, přimhouřené, moudré a laskavé, ale také šibalské či zlověstné oči, s charakteristickým, trochu chraplavý hlasem se škálou odstínů. Zpočátku hrál hlavně milovnické role, zpravidla v groteskní modelaci. V Osvobozeném divadle vykrystalizoval jeho vynikající talent pro satiru, zúročený zejména v postavách intrikánů, gaunerů, diktátorů a šantalů (komorník Lang v Golemovi, Marcus Antonius v Caesarovi, Dexler v Rubu a líci, starosta v Těžké Barboře, Villon v Baladě z hadrů, Carierra v Katu a bláznovi). Na jevišti Národního divadla, kde se jeho zralé realistické herectví rozvinulo v nezvykle velkém výrazovém spektru poloh komických i vážných, dokázal drobnokresebnou charakterizací vytvářet z rolí nenápadných a průměrných lidí portréty hluboce zasahující diváka pravdivostí a člověčenstvím. Jeho figury a figurky – ať kladné, sympatické, či naopak krajně negativní – zabíraly široký rejstřík od rozverné komiky až k tlumené tragice. Zvláště blízcí mu byli malí, bručaví, hbití, zemití, plebejsky omezení i vychytralí fotříci Molièrovi (Argant z Šibalství Scapinových, Sganarelle z Dona Juana, Orgon z Tartuffa), Gogolovi (Dobčinskij z Revizora, Podkolesin z Ženitby), Tylovi (Nožejček z Tvrdohlavé ženy, hajný Trnka ze Strakonického dudáka), Stroupežnického (Habršperk z Našich furiantů), Klicperovi (rytíř Světislav, poté Srpoš v Hadrianovi z Římsů) a Jiráskovi (Jan Hruška ve Vojnarce, vrchní, poté vodník Ivan v Lucerně). Působivého účinku dociloval v povahopisných studiích figur Čechovových (Jaša, poté Gajev ve Višňovém sadu, Sorin v Rackovi), Shakespearových (starý Gobbo v Kupci benátském, Klubko ve Snu noci svatojánské) a Hrubínových (pan Vach v Srpnové neděli, Alois Struna v Křišťálové noci). K filmu přišel na začátku zvukové éry po boku J. VoskovceJ. Wericha. Hned v prvním filmu, Honzlově komedii Pudr a benzin (1931), si s chutí zahrál bratra sličné tanečnice (E. Šárková) Josefa Malého, barmana a překupníka drog. Ve Fričově komedii Hej-Rup! (1934) byl jedním z nezaměstnaných a v posledním, Svět patří nám (1937), režírovaném opět M. Fričem, zachytil v roli podvodného majitele panoptika Dexlera (protihráčem mu byl V. Šmeral jako zastánce demokratické odporu Forman) zrod fašistického hnutí a jeho vůdce zbožňovaného masami – diktátora. Do roku 1945 vytvořil Záhorský na tři desítky menších postav a postaviček ve filmech Miroslava Cikána, M. FričeV. Slavínského. Ojediněle hrál i v umělecky bezcenných filmech V. Binovce a Karla Špeliny, naopak rád se podílel na filmech osobností, jako byli Vladislav Vančura a Otakar Vávra (Šťastnou cestu, 1943). Z figurek připomeňme vychovatele (Na sluneční straně, 1933), dozorce vězňů (U nás v Kocourkově, 1934), úředníky (Bláhové děvče, 1938; Katakomby, 1940; Přítelkyně pana ministra, 1940; Gabriela, 1941; Valentin Dobrotivý, 1942), novináře (Roztomilý člověk, 1941; Paklíč, 1944), policistu (Šťastnou cestu, 1943), právníky (Osmnáctiletá, 1939; Druhá směna, 1940), šéfy firem, ředitele a podnikatele (Poslíček lásky, 1937; Kdybych byl tátou, 1939; Pelikán má alibi, 1940; Dva týdny štěstí, 1940; Bláhový sen, 1943), lékaře (Zlatý člověk, 1939), architekta (U pěti veverek, 1944) či div. agenta (Veselá bída, 1939). Hrál chlapíky i z nižších sociálních vrstev (Ulička v ráji, 1936; Milování zakázáno, 1938), z okraje společnosti, např. pobudu Frantu Štístka, člena tlupy napraveného kriminálníka zvaného Tygr (O. Nový) ve Fričově komedii Advokátka Věra (1937), nebo komplice mezinárodního dobrodruha Webera (V. Burian) v jiné Fričově komedii Tři vejce do skla (1937). Podobné typy postav ho v hojné míře čekaly i ve znárodněné kinematografii, kdy galerii rozšířil o bezmála sto figur a figurek. Opět hrál úředníky (Velký případ, 1946; Týden v tichém domě, 1947; Přicházejí z tmy, 1953; Konec cesty, 1959), lékaře (Kariéra, 1948; Haškovy povídky ze starého mocnářství, 1952; Nezlob, Kristino, 1956; Malí medvědáři, 1957; O věcech nadpřirozených, 1958), policejního komisaře (Svědomí, 1948), prokurátora (Kavárna na hlavní třídě, 1953), ředitele a vedoucí podniků (Hudba z Marsu, 1955; Kde alibi nestačí, 1961; Strach, 1963; Jeden z nich je vrah, 1970; Návraty, 1972), redaktory a vydavatele (Florián, 1961; Fantom Morrisvillu, 1966), obchodníky a živnostníky (Dravci, 1948; Dobrý voják Švejk, 1956; Naše bláznivá rodina, 1968). K nim připojil staré dělníky (Nad námi svítá, 1952; Můj přítel Fabián, 1953; Lidé jako ty, 1960; Chlap jak hora, 1960), funkcionáře odborů (Slečna od vody, 1959; Bez svatozáře, 1963), vysoké důstojníky (Anna proletářka, 1952; Baron Prášil, 1961; Maratón, 1968). Často představoval profesory, pedagogy či ředitele škol ve filmech odlišných žánrů, ideového zaměření i uměleckých hodnot, jejichž režiséry byli příslušníci různých generací a poetik: Václav Gajer (Křížová trojka, 1948), Ján Kadár a Elmar Klos (Únos, 1952), M. Cikán (Jurášek, 1956), Ivo Novák (Štěňata, 1957), J. Krejčík (Vyšší princip, 1960), Jan Valášek (Malý Bobeš ve městě, 1962), Antonín Moskalyk (Dita Saxová, 1967), Vojtěch Trapl (Tobě hrana zvonit nebude, 1975) a V. Chytilová (Hra o jablko, 1976). Dvakrát zpodobnil autentické historické osobnosti: hraběte Josefa Karla Valdštejna v Krškově komedii Poslední růže od Casanovy (1966) a přírodovědce Jana Evangelistu Purkyně v životopisném portrétu malíře Josefa Mánesa Paleta lásky (1976) J. Macha. V dramatu J. Krejčíka z období poválečného osídlování Ves v pohraničí (1948) vytvořil jednoho ze svých prvních film. „dědečků“ (Cena země České 1947). Právě tento okruh postav mu přinesl popularitu a konstituoval jeho lidovost. Tyto „dědkovské“ postavy, které ho provázely jeho poslední etapu nejčastěji, byly znamenitými kresbami prostých lidí, vyjadřovaly často moudrost a jadrnost, hloubku rozumu a citu, ale často i tvrdohlavost. Několikrát se objevil po boku J. Šejbalové v postavách měšťáků: kožešník Hugo Kalous ve Vávrově Občanu Brychovi (1958) a mistrovský Eduard Vach, jehož si přinesl z div. scény do Vávrovy adaptace Hrubínovy Srpnové neděle (1960). Byl obsazován i do pohádek: král v přepisu Drdovy div. hry Hrátky s čertem (1956) J. Macha, pohádkový dědeček v satirické komedii Kadára a Klose Tři přání (1958), stařeček Pánbůh ve Fričově drdovské pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959), rybář ve Valáškově stylizaci Erbena Tři zlaté vlasy děda Vševěda (1963) a král Dobromysl (dceruškou mu byla H. Vondráčková) v Zemanově pohádce se zpěvy Šíleně smutná princezna (1968). „Vzpomínkou“ na Osvobozené divadlo byl intrikánský a proradný císařův komoří Lang z Fričovy komedie Císařův pekař – Pekařův císař (1951). Z dalších komických kreací zaslouží připomenout zástupce Arizonské obrody Ezru Goodmana, který se pokouší se sličnou dcerou Winnifred (O. Schoberová) odvrátit drsné pistolníky od pití alkoholických nápojů v Lipského westernové parodii Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964). V 70. letech si zahrál starého Pištoru v muzikálu V. Čecha Svatá hříšnice (1970), natočeném podle Langrovy div. hry Obrácení Ferdyše Pištory. Velké role mu nabídla až znormalizovaná kinematografie: po boku J. Šejbalové vytvořil velkou postavu hornického důchodce Kobzy, který se v plné síle dočká zlaté svatby, aby se před oslavou „ztratil“ v komedii Jaroslava Macha Zlatá svatba (1972). Psychologickou studii starého baraby řečeného Bulfas, který na rozdíl od stejně starých kamarádů ještě pracuje a je i autorem zlepšovacích návrhu, podal ve 2. povídce Balada o Bulfasovi z Jirešova budovatelského triptychu Lidé z metra (1974). Za titulní postavu starého jihomoravského vinaře v normalizační komedii A. Kachlíka Náš dědek Josef (1976) získal Cenu za mužský herecký výkon na Filmovém festivalu pracujících (1977). Poslední film. rolí byl starý včelař Heiliberg, jehož lidová moudrost v hovorech s Antonínem Dvořákem (J. Vinklář) „pomohla“ skladateli ujasnit si klíčové otázky života a smrti ve Vláčilově filmu Koncert na konci léta (1979). Často spolupracoval s rozhlasem a od roku 1957 se uplatňoval i v televizi, kde civilismem i harmonizující osobností prodchl plejádu furiantských dědků, dědečků a důchodců v řadě inscenací a pohádek (Magdalena Dobromila Rettigová, 1961; Favorit, 1964; Smrt a Blažená paní, 1965; Čertouská poudačka, 1966; Ještě špetku tymiánu, 1966; Starý Burgunďan, 1966; Láska jako trám, 1967; Lucerna, 1967; Vlastním přičiněním, 1967; Záhořanský hon, 1968; …ani kapka vojenské krve, 1968; Bouřka, 1968; Tchýně, 1969; Vyloženě rodinná historie, 1969; Sázka na mrtvého žokeje, 1969; Tajné poslání S. M., 1971; Návrat pana Ryšánka, 1971; Almara, 1971; Zmatky budoucí matky, 1973; Břetislav a Jitka, 1974; Rozrušená země, 1974; Ten kůň musí pryč, 1975; Kam uhnout očima, 1977). Méně se objevoval v tv. seriálech (F. L. Věk, 1971; Hostinec U koťátek, 1971; Nejmladší z rodu Hamrů, 1975; Žena za pultem, 1977; Zákony pohybu, 1979). Byl vypravěčem u seriálu večerníčků Krkonošské pohádky (1974, 1977). Uplatnil se také v dabingu (tlumočil např. Jeana Gabina a Spencera Tracyho). Jeho profil přináší monografie Zdeňka Digrina Bohuš Záhorský (1968). Národní umělec 1966, zasloužilý člen Národního divadla 1975 a Cena Jaroslava Průchy za hereckou činnost 1978.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!