V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VRÁNOVÁ, Alena

Alena VRÁNOVÁ (* 30. 7. 1932 Praha)  – herečka; bývalá manželka dramatika a spisovatele Pavla Kohouta (* 1928) a herce V. Ráže. Lásku k divadlu zdědila po otci, vášnivém ochotníkovi, který však zemřel, když jí bylo pět let. Navštěvovala Dismanův dětský rozhlasový soubor, s nímž koncertovala po válce i v Británii, a v dětských rolích vystupovala na pražských profesionálních jevištích. Zprvu se chtěla stát učitelkou, ale zvítězilo herectví. Po ukončení DAMU (1953), to už byla známou film. hvězdou, díky zásahu ex-manžela a vlivného funkcionáře P. Kohouta našla místo jen v benešovském Městském oblastním divadle. Odtud ji „vytáhl“ J. Werich do Divadla ABC (1955) a pak se souborem přešla do Městských divadel pražských (1962), kde přes třicet let na všech scénách okouzlovala diváky komediálního, konverzačního i dramatického repertoáru v postavách hraných se šarmem, temperamentem, inteligencí i důvtipem: Elena Harperová v Jezinkách a bezinkách, Siska v Těžké Barboře, Fairy May v Patrickově Podivné paní Savageové, Svůdná Fenisa Lope de Vegy, Nerissa v Benátském kupci, Rea v Dürrenmattově Romulovi Velikém, Eva v Kleistově Rozbitém džbánu, Neveuxova Klarisa, Amalie ve Feydeauově frašce Postarej se o Amálku, paní Hošková ve Veselých paničkách windsorských, Zuzana v Knottově thrilleru Tma je má naděje, královna v Králi Richardu II., Romaine v detektivce Agathy Christie Korunní svědkyně, Elisabeth v Thomasově detektivce Stalo se to v Chamonix, Diana ve hře Lope de Vegy Zahradníkův pes. Poté, co roku 1993 opustila dlouholeté angažmá, pokračuje na jevištích komorních scén: Divadlo Ungelt (za roli stárnoucí herečky Gertie Matthewsové ve hře Arnolda Weskera Bouřlivé jaro získala Cenu Thálie 1997, titulní role v Řidiči slečny DaisyJak vraždili sestru Charlie, herečka Bette Davisová ve hře Elisabeth Fullerové Perla Hollywoodu a já), Divadlo Metro (Hedvika v komedii Poslední šance), Činoherní klub (paní de Rosemonde v Hamptonových Nebezpečných vztazích) a Viola (Duel). Kvality osvědčila také interpretací monodramat (Lásko má, ty nevíš, Medeia 87, Páni mají radši blondýnky). Její parketou byly postavy půvabných žen, které si jsou vědomy své krásy, vědí, co od života chtějí, a dovedou to prosadit, aniž by přitom postrádaly smysl pro humor. Spojuje v nich křehkost i rozmarnost, řadu sytých tónů i polotónů humoru a smíchu, energie a něžnosti, naivity i nafoukanosti, svéhlavosti i moudrosti. Ve filmu začínala na sklonku 40. let epizodkami copaté dívčiny (O ševci Matoušovi, 1948), kamarádky dcery titulního hrdiny (Pan Novák, 1949) a úřednice (V trestném území, 1950). Hned zpočátku se navždy zapsala do srdcí a paměti malých i velkých diváků jako princezna Krasomila v jednom z nejúspěšnějších českých filmů všech dob, pohádce Pyšná princezna (1952) Bořivoje Zemana. Krále Miroslava, který v pyšném srdci krásné, ale rozmazlené princezny probudil úctu k práci a lásku k lidem, ztělesnil budoucí manžel V. Ráž. Jinou princeznu, vdavekchtivou Dišperandu, která se služebnou Káčou (E. Klepáčová) hledá ženicha, byla ve film. adaptaci Drdových Hrátek s čertem (1956) režiséra J. Mach (v divadle však hrála Káču). Moderní dívky a mladé ženy, nezřídka sekretářky či zamilované dcery ústředních hrdinů, představovala ve filmech s optimisticky budovatelskou anebo záškodnickou tematikou: Dovolená s Andělem (1952), Severní přístav (1954), Hudba z Marsu (1955) a Muž v povětří (1955). V Gajerově filmu o narušené mládeži Vina Vladimíra Olmera (1956) hrála vyzývavou krasavici barmanku Helenu, do níž se zamiloval medik Vladimír (E. Cupák), jehož přivedla na scestí. Jen výjimečně hrála v historickém filmu: v Makovcových Ztracencích (1956), natočených podle Jiráskovy povídky, byla vesnickou dívkou Baruškou, milou vojáka Václava (S. Fišer), která se po klamné zprávě o jeho smrti provdala za chalupníka Jíru (R. Lukavský). V dalším Gajerově dramatu z prostředí sanatoria Sny na neděli (1959) měla jako nemocná učitelka Jana Holečková za partnera opět E. Cupáka, kterého v Cikánově detektivce Konec cesty (1959) vystřídal V. Ráž (v roli manžela), a v Makovcově komedii Chlap jak hora (1960) F. Peterka jako snoubenec Honza Přáda. Zahrála si i ve slov. filmu Martina Hollého Prípad pre obhajcu (1964) předsedkyni soudu. Velkou a složitou úlohu jí nabídl A. Kachlíkův přepis novely Jana Trefulky Třiatřicet stříbrných křepelek (1964) v postavě Jany Hanákové, která o třiatřicátých narozeninách bilancuje život a uvědomuje si nezdary v manželství (muže hrál J. Langmiler), ve vztahu k milenci (V. Voska) i v práci. V Čechově muzikálu Svatá hříšnice (1970), natočeném podle div. hry Františka Langera Obrácení Ferdyše Pištory, hrála bývalou Ferdyšovu (M. Štěpánek) milenku Irmu a protihráčkou v roli „svaté hříšnice“ Terezky jí byla K. Macháčková. V kriminálním filmu Petra Schulhoffa Vím, že jsi vrah… (1971) se stala jednou z obětí psychicky vyšinutého mladíka (J. Adamec), který v záchvatu žárlivosti vraždil a pak se snažil odstranit všechny, kdo o činu věděli. Portrét rozporuplné mladé ženy, marně hledající východisko z labyrintu poválečných změn a snažící se odhodit minulost, což ji stálo život, vykreslila v postavě sekretářky předsedy ONV Bagára (P. Haničinec) Aleny Zimové, dcery bývalého soudce (B. Záhorský), v Sequensově filmu Kronika žhavého léta (1973). Koncem 70. let jí změnu žánru přinesly veselohry Petra Schulhoffa „Já to tedy beru, šéfe…!“ (1977) a Já už budu hodný, dědečku! (1978). V první byla ženou dvou tváří (v práci nepůvabná a nepříjemná sekretářka, ale jinak krásná a okouzlující dáma), ve druhé hrála manželku egocentrického a domýšlivého herce Bergnera (M. Kopecký). Partnerství s Kopeckým si zopakovala v Jirešově veselohře Causa Králík (1979), v níž však manželem byl tentokrát klidný, obětavý a navýsost spravedlivý advokát Lukášek. Menší roli měla v Matějkově psychologickém filmu Sólo pro starou dámu (1978) jako sobecká, bezohledná a poněmčená dcera staré paní Hahnové (J. Šejbalová), která se snaží zbavit nepohodlné matky a poslat ji k jejím přátelům do staré vlasti. Pak se ve filmu odmlčela s výjimkou ojedinělé roličky varietní umělkyně Vlasty v Soukupově filmu Kamarád do deště (1988). Znovu ji obsadil M. Šteindler jako maminku hlavní hrdinky Olgy (I. Chýlková) v hořké komedii Díky za každé nové ráno (1994). Film. galerii doplnily dvě menší role v žánrově i úspěchem zcela odlišných filmech: paní Pinaudová, žena okresního soudce (J. Vinklář) v Troškově velkofilmu Andělská tvář (2002) a ředitelka školy ve Vratných lahvích (2005) J. Svěráka. I na obrazovce hrála atraktivní a sebevědomé ženy rozličných charakterů, včetně estrádních skečů a bakalářských příběhů, ale hlavně v inscenacích (Neprovdaná paní Rosita, 1960; Zítra a pozítří, 1960; Magdalena Dobromila Rettigová, 1961; Tchýně, 1969; Klícka, 1971; Hodina pravdy, 1972; Země zlatých plodů, 1973; Vánoce tu budou coby dup!, 1974; Recepty doktora Kudrny, 1975; Kateřina zlé pověsti, 1976; Vykřičník za Kateřinu, 1977; Podezřelé okolnosti, 1977; Silvestr svobodného pána, 1979; Jasnovidec, 1981; Děkuju, pane profesore, 1982; Daleko od stromu, 1982; Kudláčkova metoda, 1983; Nám se to stát nemůže, 1986; Hodinář, 1988; Divadelní román, 1994; Poe a vražda krásné dívky, 1996; Bouřlivé jaro, 2002; Učitelky s praxí, 2006 a Krásný čas 2006). Občas hraje v pohádkách (Růže a prsten, 1971; Mrtvý princ, 1971; Hádanice, 1990; Kdo hledá, najde, 2007) a hlavně seriálech, což ji díky novými titulům i reprízám starších opět zviditelnilo (Byl jednou jeden dům, 1974; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Chalupáři, 1975; Žena za pultem, 1977; Ve znamení Merkura, 1978; Zkoušky z dospělosti, 1979; Dnes v jednom domě, 1979; Vlak dětství a naděje, 1985; Náhrdelník, 1992; Hříchy pro diváky detektivek, 1995; Když padají hvězdy, 1996; Josef a Ly, 2004; Náves, 2005–06; Ulice, 2005–07;). Nahrávala s rozhlasovým (Večer tříkrálový, Otec Goriot, Turbina) i dabingovým mikrofonem (mj. Ginu Lolobrigidu, Marinu Vlady, Shirley MacLaine), což jí vyneslo i Cenu Františka Filipovského (1996). Jejím hlasem promlouval kinoautomat v Činčerově, Roháčově a Svitáčkově programu pro EXPO 67 Kinoautomat: Člověk a jeho dům (1967) i animovaný seriál večerníčků Kajetán a Modrá liška (2005). Nadace Život umělce ji udělila cenu Senior Prix (2002).
Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!