VLACH, Oldřich
Oldřich VLACH (* 3. 7. 1941 Bezděkov, okres Klatovy) – herec. Od sedmi let vyrůstal v Holýšově poblíž Plzně, kde otec pracoval ve Škodových závodech. Už jako školák začal ochotničit. V sedmnácti letech se naivně hlásil na DAMU, ale zkoušky úspěšně složil až o čtyři roky později ve vojenské uniformě. Mezitím dokončil studium na jedenáctiletce, dvouleté nástavbové studium na SPŠ stavební a statoval v plzeňském divadle. Po absolutoriu herectví na DAMU (1966) nastoupil angažmá v Divadle Na zábradlí, na jehož scéně se představil během čtvrtstoletí hlavně v groteskních postavách, ale i v introvertních charakterech. Ze zdejšího působení si nejvíc profesně, ale i lidsky cení spolupráci s Janem Grossmanem (Král Ubu, Proces) a E. Schormem (titulní hrdinové Shakespearova Hamleta a Macbetha, Bratři Karamazovi). Vynikl i jako Bakin v Ostrovského hře Talenty a ctitelé či jako naivní a zesměšňovaný prosťáček vinař v renesanční komedii Astrolog. Od roku 1991 je členem Divadla na Vinohradech (Návštěva staré dámy, Královna Kristýna, Donaha!, Na krásné vyhlídce, Shakespeare v Hollywoodu, Adina) a hostuje např. v Divadle Na Jezerce (Lásky paní Katty). Před kamerou začínal úlohami mladých mužů (debut měl v Helgeho výrobní agitce Bez svatozáře, 1963), z nichž vyniká hlavní role manžela D. Syslové a otce nečekaných paterčat Jardy Tůmy v Moskalykově satiře Délka polibku devadesát (1965). Toníka Šímu, nápadníka Viktorky, si zahrál v Moskalykově Babičce (1971), uvedené i na plátna kin. Jako představitel civilního herectví se smyslem pro tragikomickou nadsázku vytvořil v následujících desetiletích na padesát figurek policistů i delikventů a šejdířů, buranských vesničanů, hostinských, řemeslníků, bodrých strýců a otců či upjatých úředníků ve filmech komediálních: buranský chalupář Ferda Kokeš týrající staroušky (V. Jelínková a V. Trégl) v komedii Na samotě u lesa (1976) J. Menzela, vedoucí ochotníků Bláha ve Vorlíčkově Bouřlivém vínu (1976), stavbyvedoucí v satiře V. Chytilové Panelstory aneb jak se rodí sídliště (1979), hoteliér Růžička v hrabalovských Postřižinách (1980) J. Menzela, vtíravý soused Trošt v Jirešově Katapultu (1983), člen div. kočovné společnosti v mystifikační biografii L. Smoljaka Jára Cimrman, ležící, spící (1983), Studený v adaptaci próz Oty Pavla K. Kachyni Smrt krásných srnců (1986), školník ve Svěrákově Obecné škole (1991), velitel muničního skladu Weinfurt v Chlumského okupační frašce Stůj, nebo se netrefím (1998). V kriminálních, ale i jiných příbězích představoval strážce zákona: příslušník VB (Tam kde hnízdí čápi, 1975), nadporučík Smutný (Čas pracuje pro vraha, 1979), strážník Kouba (Romaneto, 1980), okrskář (Moře začíná za vsí, 1987), vyšetřovatel Vlach (Divoká svině, 1989), četník (Krvavý román, 1993), nebo naopak zloděje (Tísňové volání, 1985). Rázovitými figurkami kladných i záporných charakterů doprovodil řadu filmů psychologických (Milenci v roce jedna, 1973; Zámek „Nekonečno“, 1983; Jen o rodinných záležitostech, 1990; Zvláštní bytosti, 1990), s výrobní tematikou (Dvě věci pro život, 1972; Kdo hledá zlaté dno, 1974; Výjimečná situace, 1985; Figurky ze šmantů, 1987) a rovněž dětských a pohádkových (Jako zajíci, 1981; Všichni mají talent, 1984; Čarovné dědictví, 1985; Outsider, 1986; Veselé vánoce přejí chobotnice, 1986; O zatoulané princezně, 1988; Můj přítel d’Artagnan, 1989; Nesmrtelná teta, 1993; Jak si zasloužit princeznu, 1995; Anděl Páně, 2005). Tvárné herectví mnoha poloh a smysl pro charakteristiku osvědčil i v řadě dalších postav či spíš postaviček, třeba zlatokopa (Cesta na jihozápad, 1989), hoteliéra (Golet v údolí, 1994), fotografa-zloděje (Fany, 1995), prodavače (Výchova dívek v Čechách, 1996), starosty Brabence (Zdivočelá země, 1997), hotelového číšníka (Všichni moji blízcí, 1998), představitele místní honorace Jana Colbena (Vaterland – Lovecký deník, 2004), živnostníka Bruknera (Obsluhoval jsem anglického krále, 2006), faráře (Roming, 2007) a zatím naposled majora SNB Pačese v Trojanově hořké retrokomedii Občanský průkaz (2010). Diváci si ho ale nejspíš vybaví jako rostlináře Jaromíra Kunce, jemuž se vymstí vracení vypálených sirek do krabičky, v komedii Vesničko má středisková (1985) J. Menzela. Dramaticky náročný part mu přinesla ústřední postava obětavého lékaře Vrby v Borkově lékařském dramatu Cena medu (1986). Sympatická je jeho častá účast ve snímcích studentů FAMU (mj. Pokoj v suterénu, 1974; Etudy do skicáku, 1978; Září 38, 1978; Vindobona, 1980). Snad ještě více rolí hrál na obrazovce, kde vedle tv. pohádek (mj. Čertova nevěsta, 1975; Cesta do pekla a zpátky, 1996; Jak se Matěj učil čarodějem, 2002; Boháč a chudák, 2006; Tři životy, 2007), tv. inscenací a filmů snad všech žánrů (mj. Naše tetičky, 1969; Manon Lescaut 1970; První radosti, 1971; Čestné kolo, 1973; Doňa Perfecta, 1974; Pracka v lahvi, 1978; Zlatý náhrdelník, 1980; Odstřel, 1981; Švédská zápalka, 1982; Karakter, 1983; Vnitřní zrak, 1983; Deus ex machina, 1984; Domek u lesa, 1985; Případ Platfus,1985; Hrdlička, 1986; Čeleď brouků finančníků, 1989; Pofoukej mi jahody, 1991; Návštěva staré dámy, 2000; Chlípník, 2003; In nomine patris, 2004; Stříbrná vůně mrazu, 2005; Žil jsem s cizinkou, 2005; Muž a stín, 2007; Škodná, 2007; Tři životy, 2007), patří k hojně obsazovaným hercům v seriálech (30 případů majora Zemana, 1974–79; Zkoušky z dospělosti, 1979; Bambinot, 1984; Sanitka, 1984, Rozpaky kuchaře Svatopluka, 1984; Vlak dětství a naděje, 1985; Rodáci, 1987; Život na zámku, 1995, 1999; Zdivočelá země, 1997; Stříbrná paruka, 2001; Poslední sezona, 2006; Ordinace v růžové zahradě, 2005–07; Hraběnky, 2007; Proč bychom se netopili, 2008). Výrazně se uplatňuje také v dabingu a hlas mj. propůjčil I. Palúchovi v Morgianě (1972). Vzpomínkový bilanční medailon s ním natočil Adéla Sirotková pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010).