V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VINKLÁŘ, Josef

Josef VINKLÁŘ (* 10. 11. 1930 Podůlší, okres Jičín, † 18. 9. 2007 Praha)herec; bývalý manžel hereček J. DítětovéI. Devátá (2krát), otec výtvarníka Jakuba Vinkláře (* 1955). Úředně (díky administrativní chybě) se uvádělo datum jeho narození 14. 11. Pocházel ze skromných poměrů, otec byl zednický mistr, matka sloužila u sedláka, ale rodina se brzy přestěhovala na pražský Smíchov (1935) do domovnického bytu. Po měšťance absolvoval roční učební kurs (1945). Už ve dvanácti letech vystupoval za okupace s Dismanovým rozhlasovým dětským souborem. V létě 1945 navázal kontakt s Divadlem satiry, pak ho J. Werich angažoval do Divadla Voskovce a Wericha (1946–48) a další dvě sezony strávil v pardubickém Východočeském divadle. Roku 1950 se stal členem Realistického divadla Zdeňka Nejedlého (mj. Švanda ve Strakonickém dudákovi, Shakespearův Romeo, Rogožkin v Idiotovi, Smerďakov v Bratrech Karamazových, Eddie v Pohledu z mostu, Molièrův Tartuff a v Daňkových dramatech: Tycho Brahe ve Hvězdě jménem Praha, herec Bendl ve Válka vypukne po přestávce, chirurg ve Zprávě o chirurgii města N.). Od roku 1983 až do smrti hrál v Národním divadle, kde ztvárnil pestrou galerii hrdinů od Vocilky (Strakonický dudák), kardinála-inkvizitora (Život Galileiho), vladaře (Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou) či Orgona (Tartuffe), titulní roli v Králi Learovi, radu Agazziho (Je to tak – chceteli), starostu (Rok na vsi), Billyho Ricea (Komik), nenažraného (Ženitba) a Tichona (Běsi) až po dědečka Dubského (Naši furianti), vodníka Ivana (Lucerna) či Amiase Pauleta (Marie Stuartovna). Z milovníků, veskrze kladných a poctivých, občas rozjívených mládenců, vyrostl ve významného charakterního herce, téměř výhradně představitele negativních, složitých, narušených a slabošských mužů, k nimž v 70. letech přibyli opatrníci a konjunkturalisté. Obdobný vývoj měly i jeho film. a tv. postavy. Charakteristický rys jeho herectví představovala schopnost sdělit myšlení a cítění postavy i vyslovit názor na její chování. Nešlo o obvyklé psychologické analyzování, naopak – role dynamizoval prudkými expresivními kontrasty. Vnější robustností, vitalitou a bodrostí často zřetelně prosvítala niterná nejistota a strach. Vedle barvité škály gest, mimiky a výmluvných pohledů očí byl důležitým prvkem hlasový projev výbušného spádu, bohatý na odstíny drsnosti, úpěnlivé změklosti, úlisnosti i kousavé střízlivosti, a to často v rozporu s dobráckým výrazem, čímž zvýrazňoval pokřivenost až zrůdnost skrývající se pod maskou vnější dobromyslnosti. Před kamerou začínal po válce chlapeckými epizodkami, jako byl jeden z věčně hladových mendíků prostopášného bakaláře (Z. Štěpánek) ve Vávrově historické komedii Nezbedný bakalář (1946), pasáček v Krňanského Nikolu Šuhajovi (1947) a syn profesora Jelínka (F. Smolík) ve Vávrově Předtuše (1947). Polodětské postavy brzy přerostly do mladíků (Vítězná křídla, 1950), studentů (Valenta v Krškově zfilmování Šrámkova Stříbrného větru, 1954) a vojáků (Dnes večer všechno skončí, 1954; Neporažení, 1956). Později v Sequensově Atentátu (1964) ztělesnil rotného Karla Vrbase, který zradil kamarády po atentátu na Heydricha. Jiří Sequens mu svěřil i první velkou roli: v dobrodružném filmu Větrná hora (1955) hrál mladého havíře Tondu Homolku, který s kamarády odhalí v pohraničí tajný vchod do staré šachty a přispěje k zneškodnění diverzantů, kteří se tu skrývali. S chutí hrál pohádkové figury: rozverného čerta Lucia převlečeného za švarného myslivce v Machově adaptaci Drdovy pohádkové hry Hrátky s čertem (1956) a růžolícího kuchtíka Janka v pohádce M. Friče  Princezně se zlatou hvězdou (1959). Hrál jinochy, často bezcharakterní a zbabělé, v kruté realitě nacistické okupace (Ročník 21, 1957; Transport z ráje, 1962; A pátý jezdec je Strach, 1964) a ještě častěji postavy současných mladých mužů na scestí: mladistvý zločinec Dan Čihák, iniciátor loupežného přepadení a dvojnásobný vrah, který se chtěl zachránit emigrací v Krškově filmu Cesta zpátky (1958); Jirka Brož, jenž s kamarádem Karlem (O. Lackovič) okradl starce a upadl do podezření z vraždy v detektivce   V. Čecha  105 % alibi (1959); první manžel Olgy Valentové (J. Jirásková) Petr, jehož ctižádostivost vedla k nevěře, defraudaci a pokusu o ilegální přechod hranic v Daňkově snímku Pohled do očí (1961). Ve filmech z různých historických epoch hrál osoby fiktivní i autentické, jako byli kupecký příručí Rudolf Werner (Policejní hodina, 1960), Heidenreich (Královský omyl, 1968), básník Šimon Lomnický (Pan Vok odchází, 1979), Milota z Dědic (Hra o královnu, 1980) a šéf činohry Národního divadla Pilar (Každému jeho nebe, 1981). Charakterní postavy, do nichž se přehrál od poloviny 60. let, byly podobně jako na jevišti převážně negativní, různí podvodníci, šejdíři, maloměšťáci, kariéristé, protřelí podnikavci, jimiž se hojně prezentoval v 70. a 80. letech, vesměs v exponovaných a tendenčních dílech režisérů normalizační kinematografie (hlavně Karel Steklý a Zbyňek Brynych): neschopný imperialistický agent Carter (Transit Carlsbad, 1966); jeden z havarovaných nacistických letců v africké poušti (Oáza, 1972); zdánlivě KSČ oddaný úředník s minulostí válečného kolaboranta Filip Tymeš (Kronika žhavého léta, 1973); „pravičácký“ ředitel Fabián (Tam kde hnízdí čápi, 1975); výtvarník Viktor (Zrcadlení, 1977), podvádějící manžel a šéf reklamy ve velké fabrice Jiří Dušek (Stopař, 1978), chamtivý fotograf Fredy Dedera (Všichni proti všem, 1977), zištný řezník Tureček (Hop – a je tu lidoop (1977), vedoucí benzinové pumpy, podvodník a rozkrádač Vávra (Pumpaři od Zlaté podkovy, 1978), „kontrarevoluční“ redaktor sociálnědemokratického Práva lidu Foltýn (Skandál v Gri-Gri baru, 1978), lupič Kratochvíl (Kdo přichází před půlnocí, 1979) a „šikovný“ masér Beznoska (Pátek není svátek, 1979 a V podstatě jsme normální, 1981). Negativní postavy vyvrcholily ve verneovce Ludvíka Ráži Tajemství Ocelového města (1978), v níž ztvárnil čiré imperialistické zlo vtělené do šíleného profesora Januse, jehož obří střela s kapalným dusíkem, připomínající zhoubnými účinky neutronové zbraně, měla zničit mírový stát ušlechtilého doktora Sarrasina (M. Růžek). Hrál ale i kladné role příslušníků prvorepublikové kriminálky (inspektora Bouše, převzatého ovšem z tv. seriálu) v kriminálních filmech J. Sequense (Partie krásného dragouna, 1970; Pěnička a Paraplíčko, 1970; Vražda v hotelu Excelsior, 1971; Smrt černého krále, 1971) a také socialistické bezpečnosti Ivo Tomana (Vražedné pochybnosti, 1978), Z. Brynycha (Mravenci nesou smrt, 1985) a Miloše Zábranského (Tísňové volání, 1985). Zlom v dosavadní jednostrunné filmografii přinesl přelom 70. a 80. let, kdy mu režisér F. Vláčil poskytl dvě netypické, velké a zcela odlišné figury. První byl skladatel Antonín Dvořák v životopisném filmu Koncert na konci léta (1979) a druhou hrdina komorní psychologické studie Hadí jed (1981), starý vedoucí party vrtné soupravy Jan Veselý, notorický alkoholik, jehož ani úsilí dcery Vlaďky (I. Svobodová), s níž se dosud neznal, nemohlo před pitím zachránit. Po menších rolích ve filmech Ta chvíle, ten okamžik (1981), Má láska s Jakubem (1982) a Malý velký hokejista (1982) dostal velkou příležitost v čs.-rakouském koprodukčním filmu Jaroslava Balíka Šílený kankán (1982). V příběhu o moci peněz a morálním marasmu vytvořil po boku K. Heřmánka postavu vojenského pucfleka za 1. světové války a po ní protřelého vídeňského šmelináře a hochštaplera Scholefa, který se vetřel až do nejvyšších kruhů. I v dalších titulech 80. let, ať retrofilmech či příbězích s „pracovní“ tematikou, hrál často protagonisty: poslanec Nikodým, stálý host a ochránce prvorepublikového pražského nevěstince v Matějkově Andělu s ďáblem v těle (1983), energický až bezohledný ředitel výstavby atomové elektrárny ing. Milý v Balíkově Atomové katedrále (1984), žižkovský uhlíř Ondřej Bozděch v Brynychově psychologické sondě Poločas štěstí (1984), zeman Mátoha z Prámu v Sequensově muzikálu Dva na koni, jeden na oslu (1986) a úplatný impresário Krakowski v Soukupových Pěstech ve tmě (1986). Poté, co dekádu uzavřel na plátně menší úlohou následníka trůnu Ferdinanda d’Este ve Vávrově historické fresce Evropa tančila valčík (1989), čekalo ho už jen pár okrajových roliček v žánrově různých filmech nevyrovnané úrovně: pobočník mafiánského kmotra Áron v parodii Kanárská spojka (1993), ředitel zbrojovky Vlach v kriminálním dramatu Jak chutná smrt (1995), kotelník Kryštof v černé grotesce Pasáž (1996), okresní soudce Pinaud v Troškově kostýmním romantickém příběhu Andělská tvář (2002) a vyšetřovatel v hořké romanci Lesní chodci (2003). K bezmála sedmdesáti filmům přidal od počátku vysílání ČST ještě více tv. rolí v inscenacích, hrách i filmech (Hry lásky plné, 1954; Příběh starý deset let, 1961; Ztroskotání lodi Kapermeulen, 1965; Láska jako trám, 1967; Příští léto v Locarnu, 1970; Muž v pralese, 1971; Muž v osidlech, 1973; Bratranec Pons, 1973; Egyptologové, 1974; Eskulapův přístav, 1974; Nepřátelé veřejnosti, 1974; Královské usínání, 1974; Raněný lučištník, 1975; Muži jdou ve tmě, 1975; Ikarův pád, 1977; Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou, 1978; Historie začíná pod kaštany, 1979; Bratři Kipové, 1979; Ve věci J. P. Oppenheimera, 1979; Soud pana Havleny, 1980; 1. máj 1890, 1981; Mezičas, 1981; Kamenný orchestr, 1981; Dialog s doprovodem děl, 1982; Zelená je tráva, 1982; Dva útržky ze života muže, 1983; Tajemství kojence, 1983; Skály mé vyprahlé země, 1983; Pan Pickwick, 1986; Ohňostroj v Aspern, 1987; Opouštět Petrohrad, 1991; Něžné hry, 1991; Noc pastýřů, 1992; Zámek v Čechách, 1993; Hostina, 1993; Poutníci, 1995; Vzpomínka na Hamleta, 1995; Čas jeřabin, 1997; Polední žár, 1997; Doktor Munory a jiní lidé, 1997; Dvě washingtonská ohlédnutí, 1998; Isabela, vévodkyně Bourbonská, 1999; Polojasno, 1999; PF 77, 2003 aj.). Hrál i v pohádkách (O Terezce a paní Madam, 1976; Loupežnická pohádka, 1980; Chytrá princezna, 1984; Motanice, 1988; O čarovné Laskonce, 1989; Sen o krásné panně, 1994 a Slavík, 1996), ale popularitu mu přinesly seriály, hlavně podsaditý, snaživý inspektor Boušek v Hříšných lidech Města pražského (1968–69) a kupodivu i ambiciózní a neschopný doktor Cvach z Nemocnice na kraji města (1978, 1981, 2003) a řada dalších (Sňatky z rozumu, 1968; 30 případů majora Zemana, 1974–79; Byl jednou jeden dům, 1974; Chalupáři, 1975; Žena za pultem, 1977; Ve znamení Merkura, 1978; Doktor z vejminku, 1982–83; My všichni školou povinní, 1984; Sanitka, 1984; Panoptikum Města pražského, 1986–87; Rodáci, 1988; Případ pro zvláštní skupinu, 1989; Náhrdelník, 1992; Dobrodružství kriminalistiky, 1992; Život na zámku, 1995; Ďábel v Praze, 1996; Náměstíčko, 2004; Náves, 2006; Příkopy, 2007 a Hraběnky, 2007). Často spolupracoval s rozhlasem (část pořadů je na různých audionosičích včetně četby literárních textů) a dabingem (Cena Františka Filipovského za celoživotní mistrovství, 2000). Jeho životní osudy jsou i ukázkovými dějinami oportunismu v Čechách, těžko uchopitelné a dají se i různě interpretovat. Sám se o to snažil v memoárech Pokus o kus pravdy (1993, 2004), kde selhání – veřejně známé – smlčel (mj. proslulý projev s poděkováním KSČ dne 28. 10. 1988). Přes vyhazov z KSČ (po 1968) se snažil normalizátorům zavděčit a byl nakonec i odměněn titulem Zasloužilý umělec (1987). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1999).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!