V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

VEJRAŽKA, Vítězslav

Vítězslav VEJRAŽKA pseudonym Petr Vít (* 9. 5. 1915 Dolní Bousov, okres Mladá Boleslav, † 8. 6. 1973 Praha)  – herec a divadelní režisér; manžel herečky J. Krulišové a otec herce D. Vejražky. Pocházel z rodiny angažovaného dělníka, po němž zdědil levicovou orientaci, kterou přetavil v pevné komunistické přesvědčení. Matčiny ochotnické aktivity v něm zase probudily lásku k divadlu. Nejprve se vyučil číšníkem a v devatenácti letech nastoupil na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Po absolutoriu (1937) získal první angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde pobyl sezonu. Při mobilizaci nebyl přijat do armády a uplatnění nalezl v Zemském divadle v Brně. Roku 1941 zakotvil v nově zformovaném souboru holešovické Uranie v Praze, v jehož svazku vydržel až do konce okupace. Zde si upevnil hereckou individualitu a také poprvé působil i jako režisér. Hned po válce se připojil k činohernímu souboru právě vzniklého Divadla 5. května, na jehož činnosti se podílel jako herec, režisér i ředitel. Roku 1947 odešel jako herec a režisér do Zlína, odkud ho po roce přivedl režisér Jindřich Honzl do činohry Národního divadla v Praze, kde již setrval až do smrti (1965–69 šéf činohry). Vysoká, mohutná postava, pádné gesto, stále jako by přítomná fyzická síla i vnitřní dynamika projevu, zarputile pevný výraz tváře a plastická mimika od klenutého podmračení až po široký dychtivý úsměv a znělý hluboký hlas se vzornou dikcí tvořily jeho charakteristické výrazové prostředky. Od div. začátků směřoval k dramaticky vypjatým úlohám. Role milovníků, obohacované o mužnou dravost, vystřídaly náročnější role vyhraněných mužských typů, vitálních, rozhodných i přemýšlivých jedinců, ale také impulsivních, autoritativních či nejednoznačných povah v klasickém domácím a světovém repertoáru. Vynikl jako shakespearovský interpret Claudius (Hamlet), Petruccio (Zkrocení zlé ženy), Edmund (Král Lear), Vodička (Veselé paničky windsorské), Othello aj., představitel postav českých a ruských autorů: Jánošík (Mahenova stejnojmenná hra), Zlatohlav (Tvrdohlavá žena), Bušek (Naši furianti), Francek (Maryša), maršál (Bílá nemoc), Skrobotov (Gorkij Nepřátelé), Šamrajev (Racek) i antických tragédií: Oinomaos (Námluvy Pelopovy), Sofoklův Oidipús král. Jeho jadrné a plnokrevné herectví charakterizovala výbušnost i mimořádný smysl pro realistickou kresbu postav. Ve filmu debutoval už za studia pod pseudonymem Petr Vít (užíval ho i za okupace) v životopisném filmu Karel Hynek Mácha (1937) avantgardní režisérky Z. Molas, kde hrál mladého Karla Sabinu. Souběžně vytvořil i první hlavní roli statkáře Štěpána Potockého, příslušníka rodu stiženého kletbou, ale nakonec vykoupeného andělskou dobrotou milující mlynářovic schovanky Evy (J. Štěpničková) v dramatu Kříž u potoka (1937), které natočil podle románu Karoliny Světlé rozhlasový režisér Miloslav Jareš. Návštěvníci kin ho znovu viděli až po návratu do Prahy: ve Vávrově adaptaci románu K. M. Čapka Choda Turbina (1941) se zanícením zobrazil Václava Nezmaru, mladého proletářského milovníka krásné zpěvačky Tyndy Ullikové (L. Baarová). V dalších filmech se jeho hrdinové honosí i vysokoškolskými tituly. V komedii V. Slavínského Ryba na suchu (1942) jako inženýr Pánek, pověřený regulací řeky, do něhož se zamiluje dcera (Marie Štrosová-Steimarová) zachránce utopenců (V. Burian), aby se nakonec stala jeho chotí. Realistický a místy naturalistický herecký projev ho předurčil k postavám mužů snadno podléhajícím lákavým svodům, ať již peněz, nebo lásky, z nichž však nakonec zvítězí dobro Takový byl stavební inženýr Petr Pavelec, ústřední hrdina Holmanova budovatelského dramatu, předobrazu příštích socialisticko-realistických opusů, které jsou totalitním ideologiím vlastní, podle scénáře K. M. Walló Velká přehrada (1942; jedná se navíc o jeden z mála protektorátních filmů, který měl výrazný protižidovský akcent), ale také číšník Martin z Vávrova dramatu Šťastnou cestu (1943). Hrál však i postavy ryze negativní, charakterově narušené, bezohledné svůdce a násilníky: lékař Jindřich Slaba ve Fričově Experimentu (1943), zhrzený milenec a žhář Francek Kapralík v Čápově Děvčici z Beskyd (1944). Po válce přešel k rolím, v nichž negativní rysy ještě prohloubil: gestapák Kurt Seppke v Cikánově okupačním dramatu Hrdinové mlčí (1946), demagogický politik v Krňanského přepisu Nikoly Šuhaje (1947), ďábel v podobě mistra Ondřeje z Týnce v Cikánově historické komedii Alena (1947), padoušský majitel div. agentury Malhorn v parodii M. Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), záškodník a bývalý majitel sklárny Lorenz ve Slavíčkově a Matějovského Konci strašidel (1952), zkorumpovaný poslanec Karel Jandák ve Steklého Anně proletářce (1952), šéf gigantického podniku ve Wallóově zfilmování románu T. Svatopluka Botostroj (1954), zlotřilý stavitel Karel Vedral v Cikánově detektivce Na konci města (1954), generál SS v Tomanově Tankové brigádě (1955) a princ Alamír ve Steklého Strakonickém dudákovi (1955). Protiklad tvořily hlavní role uvědomělého inženýra Františka Rýdla ve Weissových Dravcích (1948) a postava svědomitého právníka Petra Klimeše v detektivce V. Borského Padělek (1957). Historické kostýmy oblékl jako jezuitský páter Firmus ve Steklého historickém filmu Temno(1950), natočeném podle stejnojmenného románu A. Jiráska, a pan Václav z Dubé, provázející Jana Husa na kostnický koncil, ve všech dílech Vávrovy husitské trilogie (Jan Hus, 1954; Jan Žižka, 1955; Proti všem, 1956), opět na námět A. Jiráska. Poválečné tituly se až na výjimky vyznačovaly tendenčností a schematičností, což bohužel platilo i o hereckém pojetí Vejražkových figur. Nejhodnotnější kreaci předvedl ve Vláčilově historické baladě Ďáblova past (1961) v impozantní postavě svobodného mlynáře Spáleného, muže osvíceného a moudrého, znalce přírody a neohroženého bojovníka proti světské vrchnosti a církevnímu tmářství. S filmem se rozloučil opět negativní postavou: ve snímku Zdenka Sirového Handlíři (1963) hrál velkou roli předsedy prosperujícího JZD Bohouše Doška, který má být vzorem a je za něj i považován, ale podlehne škodlivým přežitkům minulých časů: selské hamižnosti, sobeckosti a přezírání slabších sousedů. Poté jen namluvil slov. herce M. Kožucha v nevelké roli vesnického kněze Blasia ve Vláčilově Údolí včel (1967). Zatímco od poloviny 50. let ve filmu „živořil“, prostor získal v televizi, zejména za normalizace, kde hrál v inscenacích a pohádkách (Mračno, 1958; Zločin na Volavčím jezeře, 1961; Tvrdohlavá žena a školní mládenec, 1962; Zapomenutý čert, 1964; Nápadníci trůnu, 1964; Lucerna, 1967; Zločin pátera Amara, 1968; Princ a chuďas, 1971; Lidé na křižovatce, 1971; Dlouhý den v krátkém životě, 1971; Maryša, 1971; Lev je v ulicích, 1971; Hříšníci, 1972; Moc bez slávy, 1972; Opory společnosti, 1972) a výjimečně i v seriálech (F. L. Věk, 1971). Byl také – téměř symbolicky – spíkrem dokumentu Nový příběh staré řeky (1962) o stavbě Orlické přehrady. Často stál před rozhlasovým a méně i dabingovým mikrofonem, nahrával gramofonové desky s českou, zejména revoluční poezií (přednes zachytila mj. profilová gramodeska nazvaná jeho jménem). Vyučoval na AMU, respektive DAMU (od roku 1949 externě, od 1963 profesor). Za uměleckou činnost i neochvějné plnění kulturně politické linie KSČ (aktivní funkcionář ve straně, komisích i hereckých organizacích) získal titul Zasloužilého umělce (1963) a Národního umělce (1972), Řád práce (1958) a Vítězného února (1973). Stal se prvním laureátem div. Ceny Jaroslava Průchy (1963) a obdržel cenu ČST Zlatý krokodýl (1971). Monografii Vítězslav Vejražka (1963) napsala teatroložka Alena Urbanová a další Antonín Dvořák Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi. Mládí, Zrání. Zápas (1978). On sám psal angažované básně a zdramatizoval román Antonína Zápotockého Vstanou noví bojovníci.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!