VEJRAŽKA, Vítězslav
Vítězslav VEJRAŽKA pseudonym Petr Vít (* 9. 5. 1915 Dolní Bousov, okres Mladá Boleslav, † 8. 6. 1973 Praha)
–
herec a divadelní režisér; manžel herečky
J. Krulišové a otec herce
D. Vejražky. Pocházel z rodiny angažovaného dělníka, po němž zdědil levicovou orientaci, kterou přetavil v pevné komunistické přesvědčení. Matčiny ochotnické aktivity v něm zase probudily lásku k divadlu. Nejprve se vyučil číšníkem a v devatenácti letech nastoupil na dramatické oddělení Státní konzervatoře v Praze. Po absolutoriu (1937) získal první angažmá v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde pobyl sezonu. Při mobilizaci nebyl přijat do armády a uplatnění nalezl v Zemském divadle v Brně. Roku 1941 zakotvil v nově zformovaném souboru holešovické Uranie v Praze, v jehož svazku vydržel až do konce okupace. Zde si upevnil hereckou individualitu a také poprvé působil i jako režisér. Hned po válce se připojil k činohernímu souboru právě vzniklého Divadla 5. května, na jehož činnosti se podílel jako herec, režisér i ředitel. Roku 1947 odešel jako herec a režisér do Zlína, odkud ho po roce přivedl režisér Jindřich Honzl do činohry Národního divadla v Praze, kde již setrval až do smrti (1965–69 šéf činohry). Vysoká, mohutná postava, pádné gesto, stále jako by přítomná fyzická síla i vnitřní dynamika projevu, zarputile pevný výraz tváře a plastická mimika od klenutého podmračení až po široký dychtivý úsměv a znělý hluboký hlas se vzornou dikcí tvořily jeho charakteristické výrazové prostředky. Od div. začátků směřoval k dramaticky vypjatým úlohám. Role milovníků, obohacované o mužnou dravost, vystřídaly náročnější role vyhraněných mužských typů, vitálních, rozhodných i přemýšlivých jedinců, ale také impulsivních, autoritativních či nejednoznačných povah v klasickém domácím a světovém repertoáru. Vynikl jako shakespearovský interpret Claudius (
Hamlet), Petruccio (
Zkrocení zlé ženy), Edmund (
Král Lear), Vodička (
Veselé paničky windsorské), Othello aj., představitel postav českých a ruských autorů: Jánošík (Mahenova stejnojmenná hra), Zlatohlav (
Tvrdohlavá žena), Bušek (
Naši furianti), Francek (
Maryša), maršál (
Bílá nemoc), Skrobotov (Gorkij
Nepřátelé), Šamrajev (
Racek) i antických tragédií: Oinomaos (
Námluvy Pelopovy), Sofoklův
Oidipús král. Jeho jadrné a plnokrevné herectví charakterizovala výbušnost i mimořádný smysl pro realistickou kresbu postav. Ve filmu debutoval už za studia pod pseudonymem Petr Vít (užíval ho i za okupace) v životopisném filmu
Karel Hynek Mácha (1937) avantgardní režisérky
Z. Molas, kde hrál mladého Karla Sabinu. Souběžně vytvořil i první hlavní roli statkáře Štěpána Potockého, příslušníka rodu stiženého kletbou, ale nakonec vykoupeného andělskou dobrotou milující mlynářovic schovanky Evy (
J. Štěpničková) v dramatu
Kříž u potoka (1937), které natočil podle románu Karoliny Světlé rozhlasový režisér Miloslav Jareš. Návštěvníci kin ho znovu viděli až po návratu do Prahy: ve Vávrově adaptaci románu K. M. Čapka Choda
Turbina (1941) se zanícením zobrazil Václava Nezmaru, mladého proletářského milovníka krásné zpěvačky Tyndy Ullikové (
L. Baarová). V dalších filmech se jeho hrdinové honosí i vysokoškolskými tituly. V komedii
V. Slavínského Ryba na suchu (1942) jako inženýr Pánek, pověřený regulací řeky, do něhož se zamiluje dcera (Marie Štrosová-Steimarová) zachránce utopenců (
V. Burian), aby se nakonec stala jeho chotí. Realistický a místy naturalistický herecký projev ho předurčil k postavám mužů snadno podléhajícím lákavým svodům, ať již peněz, nebo lásky, z nichž však nakonec zvítězí dobro
… Takový byl stavební inženýr Petr Pavelec, ústřední hrdina Holmanova budovatelského dramatu, předobrazu příštích socialisticko-realistických opusů, které jsou totalitním ideologiím vlastní, podle scénáře K. M. Walló
Velká přehrada (1942; jedná se navíc o jeden z mála protektorátních filmů, který měl výrazný protižidovský akcent), ale také číšník Martin z Vávrova dramatu
Šťastnou cestu (1943). Hrál však i postavy ryze negativní, charakterově narušené, bezohledné svůdce a násilníky: lékař Jindřich Slaba ve
Fričově Experimentu (1943), zhrzený milenec a žhář Francek Kapralík v Čápově
Děvčici z Beskyd (1944). Po válce přešel k rolím, v nichž negativní rysy ještě prohloubil: gestapák Kurt Seppke v Cikánově okupačním dramatu
Hrdinové mlčí (1946), demagogický politik v Krňanského přepisu
Nikoly Šuhaje (1947), ďábel v podobě mistra Ondřeje z Týnce v Cikánově historické komedii
Alena (1947), padoušský majitel div. agentury Malhorn v parodii
M. Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), záškodník a bývalý majitel sklárny Lorenz ve Slavíčkově a Matějovského
Konci strašidel (1952), zkorumpovaný poslanec Karel Jandák ve Steklého
Anně proletářce (1952), šéf gigantického podniku ve Wallóově zfilmování románu T. Svatopluka
Botostroj (1954), zlotřilý stavitel Karel Vedral v Cikánově detektivce
Na konci města (1954), generál SS v Tomanově
Tankové brigádě (1955) a princ Alamír ve Steklého
Strakonickém dudákovi (1955). Protiklad tvořily hlavní role uvědomělého inženýra Františka Rýdla ve Weissových
Dravcích (1948) a postava svědomitého právníka Petra Klimeše v detektivce
V. Borského Padělek (1957). Historické kostýmy oblékl jako jezuitský páter Firmus ve Steklého historickém filmu
Temno(1950), natočeném podle stejnojmenného románu A. Jiráska, a pan Václav z Dubé, provázející Jana Husa na kostnický koncil, ve všech dílech Vávrovy husitské trilogie (
Jan Hus, 1954;
Jan Žižka, 1955;
Proti všem, 1956), opět na námět A. Jiráska. Poválečné tituly se až na výjimky vyznačovaly tendenčností a schematičností, což bohužel platilo i o hereckém pojetí Vejražkových figur. Nejhodnotnější kreaci předvedl ve
Vláčilově historické baladě
Ďáblova past (1961) v impozantní postavě svobodného mlynáře Spáleného, muže osvíceného a moudrého, znalce přírody a neohroženého bojovníka proti světské vrchnosti a církevnímu tmářství. S filmem se rozloučil opět negativní postavou: ve snímku Zdenka Sirového
Handlíři (1963) hrál velkou roli předsedy prosperujícího JZD Bohouše Doška, který má být vzorem a je za něj i považován, ale podlehne škodlivým přežitkům minulých časů: selské hamižnosti, sobeckosti a přezírání slabších sousedů. Poté jen namluvil slov. herce
M. Kožucha v nevelké roli vesnického kněze Blasia ve
Vláčilově Údolí včel (1967). Zatímco od poloviny 50. let ve filmu „živořil“, prostor získal v televizi, zejména za normalizace, kde hrál v inscenacích a pohádkách (
Mračno, 1958;
Zločin na Volavčím jezeře, 1961;
Tvrdohlavá žena a školní mládenec, 1962;
Zapomenutý čert, 1964;
Nápadníci trůnu, 1964;
Lucerna, 1967;
Zločin pátera Amara, 1968;
Princ a chuďas, 1971;
Lidé na křižovatce, 1971;
Dlouhý den v krátkém životě, 1971;
Maryša, 1971;
Lev je v ulicích, 1971;
Hříšníci, 1972;
Moc bez slávy, 1972;
Opory společnosti, 1972) a výjimečně i v seriálech (
F. L. Věk, 1971). Byl také – téměř symbolicky – spíkrem dokumentu
Nový příběh staré řeky (1962) o stavbě Orlické přehrady. Často stál před rozhlasovým a méně i dabingovým mikrofonem, nahrával gramofonové desky s českou, zejména revoluční poezií (přednes zachytila mj. profilová gramodeska nazvaná jeho jménem). Vyučoval na AMU, respektive DAMU (od roku 1949 externě, od 1963 profesor). Za uměleckou činnost i neochvějné plnění kulturně politické linie KSČ (aktivní funkcionář ve straně, komisích i hereckých organizacích) získal titul Zasloužilého umělce (1963) a Národního umělce (1972), Řád práce (1958) a Vítězného února (1973). Stal se prvním laureátem div. Ceny Jaroslava Průchy (1963) a obdržel cenu ČST Zlatý krokodýl (1971). Monografii
Vítězslav Vejražka (1963) napsala teatroložka Alena Urbanová a další Antonín Dvořák
Tři kapitoly o Vítězslavu Vejražkovi. Mládí, Zrání. Zápas (1978). On sám psal angažované básně a zdramatizoval román Antonína Zápotockého
Vstanou noví bojovníci.
