V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

TŘÍSKA, Jan

Jan TŘÍSKA (* 4. 11. 1936 Praha)herec; manžel herečky K. Chadimové, otec příležitostné herečky Káji Třískové (Nancy v Nahotě na prodej, 1993). Vyrůstal v malém rodinném domku na pražském předměstí v Dolní Liboci. Maminka pocházela z živnostnické rodiny a otec byl psycholog s širokým vzděláním a mnoha zájmy. Studoval na Nerudově gymnáziu v Hellichově ulici, kde vynikal v recitaci, což se stalo impulsem k jeho herecké činnosti v tamním div. kroužku, vedeném profesorem češtiny Karlem Vetterem. Původní úmysl stát se tanečníkem přehodnotil poté, co ho při tradiční školní recitační soutěži přemluvil jeden z porotců (K. Höger), aby si rozvíjel herecký talent dalším odborným školením. Už jako posluchač DAMU vystupoval v Národním divadle (Bílá nemoc, Maryša, Svatá Jana, Revizor, Srpnová neděle), kam ho hned po absolutoriu (1959) na doporučení V. Fabianové angažoval O. Krejča do činoherního souboru. Černovlasý herec atletické štíhlé postavy, přitažlivého chlapeckého zjevu a příjemně modulovaného hlasu byl hned od začátku obsazován do rolí nevyzrálých, hledajících a trpce poznávajících mladíků sportovního typu, později i do charakterově vyhraněnějších rolí širokého rozpětí, v nichž vnější prostředky prohloubil o psychologické postižení a stylové zařazení postav. Pojetí, s nímž vyjadřoval senzibilitu svých hrdinů, souznělo generačně s názory mladého publika. Jeho projev se vyznačoval dynamickou řečí, pohybovou spontaneitou, fyzickou hbitostí a mrštností a prudkou gestikulací. Temperament, fyzickou vitalitu a dravost, komediantskou bezprostřednost, ale i věcný nadhled nad rolí osvědčil v úspěšných kreacích na naší první scéně jako Pořízek v Molièrově Donu Juanovi, Treplev v Rackovi, Tyra v Tylově hře Drahomíra a její děti, Titta-Nane v Goldoniho Poprasku na laguně, Pavel v Topolově Jejich dnu, Vojta v Pavlíčkově Zápase s andělem, Edmund v Králi Learovi, Rafael v Topolově Konci masopustu, a hlavně nezapomenutelný Shakespearův Romeo (o vzniku inscenace natočil Radúz Činčera středometrážní film Romeo a Julie 63, 1964). Roku 1965 přešel do Divadla za branou a s režisérem O. Krejčou, dramatikem Josefem Topolem, dramaturgem Karlem Krausem, hereckou partnerkou M. Tomášovou a dalšími kolegy výrazně pomáhal spoluvytvářet profil divadla jako básnické dílny a jeviště rezonujícího s existenciálními problémy doby. Zde se upevňovala Třískova herecká individualita v Krejčových významově i tvarově složitých inscenacích světové klasiky (Tuzenbach ve Třech sestrách, Lips v Nestroyově Provazu o jednom konci, Mussetův Lorenzaccio a Sofoklův Oidipús) i původních českých hrách (Véna v Topolově Kočce na kolejích, El v Hodině lásky téhož autora). Po násilné likvidaci scény (1972) byl krátký čas bez angažmá, roku 1973 hostoval v titulní úloze Goethova Fausta v kladenském Divadle Jaroslava Průchy a roku 1974 se stal členem Městských divadel pražských (Josef Novák v Zelenkově Bumerangu). V letech normalizace patřil k proskribovaným umělcům. Stále ostřejší konflikty s režimem a zhoršující se profesní perspektivy ho po aféře s Chartou 77 přiměly k rozhodnutí opustit republiku. Roku 1977 emigroval s rodinou přes Kypr, Řecko a Kanadu do USA, kde se mu podařilo vybudovat si novou hereckou kariéru. Výsledky dosavadního uměleckého působení v českých audio-vizuálních médiích (rozhlas, televize, film a dabing) tak na řadu let nesměly být až na výjimky veřejně prezentovány. Jeho práce před kamerou vždy zůstala ve stínu div. tvorby. Na plátně debutoval již jako student velkou rolí nesmělého chlapce Martina Něničky, z něhož vojna udělala „celého chlapa“, a tak mu i pomohla získat lásku mladé učitelky Evy (M. Tomášová ) v umělecky nepříliš významné veselohře Ivo Tomana Váhavý střelec (1956). V povídce Mistr a dvacátý učedník z filmu Zbyňka Brynycha Pět z milionu (1959) vytvořil zajímavou postavu pokrývačského učně Vaška pracujícího s přísným, a učni proto nenáviděným mistrem (J. Marvan) na kopuli svatomikulášského chrámu. První polovina 60. let mu přinesla dlouhou řadu vedlejších a malých rolí, jako byl sklář Tomáš ve Vávrově adaptaci Hrubínovy hry Srpnová neděle (1960), Lojzíček v Sísově hudební komedii U nás v Mechově (1960), traktorista Lojza v režijním debutu režisérů Hanibala a Skalského Všude žijí lidé (1960), laborant Zach v Čechově detektivce Kde alibi nestačí (1961), historická postava z dějin českého dělnického hnutí Josef Boleslav Pecka v Čechových Pochodních (1960), pekař Venca ve Vávrově Policejní hodině (1960), Jožka tentokrát ve špionážním dramatu V. Čecha Kohout plaší smrt (1961), mladý Čechoameričan Robert (otce a strýce hrál O. Nový) v hudební komedii Miloše Makovce Dva z onoho světa (1962), střelec Lojzík Hlas v historickém dramatu M. Friče Hvězda zvaná Pelyněk (1964) a několik dalších. K významnějším rolím tohoto období patřil příslušník VB Koval, který se svým nadřízeným kapitánem Sudou (R. Lukavský) vyšetřoval vraždu v tv. ateliéru v detektivce Evy Sadkové 5 milionu svědků (1965), a mladý cirkusový voltižér Vincek Bonžůr, jehož nešťastná láska k sličné krasojezdkyni Nině (E. Vášáryová) tvořila ústřední příběh Fričovy adaptace povídek Eduarda Basse Lidé z maringotek (1966). Přímo na tělo mu ušil režisér Miloš Makovec v autorském filmu Čtyři v kruhu (1967) postavu vraha – mladého motocyklového závodníka Michala Fencla. Trojici, která se spolu s ním pohybovala v kruhu vzájemně složitě propletených mezilidských vztahů, vytvořil O. Krejča, M. TomášováV. Uzelacová. Touto negativní rolí jako by Tříska bezprostředně navázal na postavu lupiče Karla Dudy z Polákovy gangsterky Hra bez pravidel (1967). Počátkem 70. let pak vytvořil svou největší a vlastně jedinou titulní roli kralevice Radúze ve Weiglově film. a současně tv. adaptaci pohádky Julia Zeyera s hudbou Josefa Suka Radúz a Mahulena (1970). Titulní partnerkou mu byla M. Vášáryová. První normalizační léta nalezl Tříska více uplatnění ve slov. než českém filmu, zejména ve třech filmech režiséra Jozefa Režuchy: ve snímku Dosť dobrí chlapi (1971) jej daboval S. Dančiak; v roli letce Vaška ve filmu o Ľudovítu Kukorelim Život na úteku (1975) za něj mluvil J. Krampol a v dramatu gestapem odhalené odbojové skupiny Do posledného dychu (1976) slovensky mluvil S. Záhradník, jehož naopak roku 1963 Tříska daboval do češtiny v hlavní postavě Jana ve filmu Miroslava Hubáčka Začít znova (1963). V režijním debutu slov. režiséra Zoro Záhona Tetované časom (1975) ho v roli doktora Hocka mluvil J. Adamovič a ve filmu Jozefa Zachara z dělnického prostředí Desať percent nádeje (1976) jej opět daboval Dančiak. Z českých filmů 70. let je ještě třeba se zmínit o fantastické komedii Jaroslava Balíka Slečna Golem (1972), v níž byl jako mladý vynálezce Petr partnerem J. Brejchové v postavách dvojnic. Před odchodem do exilu ho diváci naposledy spatřili ve dvou komediích: jako přítele manželů Lavičkových (Z. SvěrákD. Kolářová), sympatického lékaře Houdka ve snímku Na samotě u lesa (1976) J. Menzela, a koktavého důlního tesaře Jardu Šalánku, jehož dlouhé usilování o přízeň vedoucí prodejny drobného zvířectva Violy (I. Janžurová) v Jirešově fantaskní pohádce Talíře nad Velkým Malíkovem (1977) dopadlo nakonec úspěšně. Třískův herecký potenciál využíval v hojné míře dabing (do češtiny tlumočil francouzského herce Jeana-Paula Belmonda), rozhlas (hlavně v pohádkách) a televize v četných hrách a inscenacích, z nichž vybíráme aspoň tituly Legenda o řece (1960), Případ starý deset let (1961), Neomylní (1962), Etuda pro kontrabas (1963), Domácí víno (1963), Romance štědrovečerní (1963), Smrt a Blažená paní (1965), Hoře z rozumu (1966), Dreyfusova aféra (1968), Raport (1968), Vyloženě rodinná historie (1969), Sázka na mrtvého žokeje (1969), Ctná paní Lucie (1972), Moc bez slávy (1972), Tichý svědek (1973), Poslední dopis (1973), Ze života hmyzu (1974), Kde jsi byl, Odyssee? (1974), Královský gambit (1974) a Podivná přátelství herce Jesenia (1977). Na obrazovce se s ním setkávali často i malí diváci v pohádkách Popelka (1969), Hádavá pohádka (1969), Drobínek (1970), Růže a prsten (1971), Zlatovláska (1973), O ševci Matějovi (1973). Namluvil seriál večerníčků Kašpárek, Honza a drak (1975). Nestranil se ani seriálové tvorby (Klapzubova jedenáctka, 1967; F. L. Věk, 1971; 30 případů majora Zemana, 1974–79), kde zaznamenal největší ohlas postavou tajemného Široka v přepisu Foglarových dobrodružných příběhů Záhada hlavolamu (1969) H. Bočana. Recitoval v Lyře Pragensis a ve Viole, nahrál několik gramofonových desek mluveného slova. Americkou etapu svého života, kde mu zpočátku významně pomohl J. Voskovec, zahájil poměrně slibně, když roku 1978 prorazil na newyorské Broadwayi rolí profesora černé magie Wolanda v dramatizaci Bulgakovova románu Mistr a Markétka. Mezi respektované charakterní herce se zařadil výkony na dalších prestižních div. scénách amerických metropolí, např. ve Washingtonu (Medveděnko v Rackovi), Minneapolisu (Kaliban v Shakespearově Bouři), Los Angeles (dekadentní básník Gabriel D’Annunzio v Krysankově experimentální hře Tamara), Massachussetts (Kurt Müller ve hře Lilian Hellmanové Stráž na Rýně) a New Havenu (Leopold v Havlově Largu desolatu). V New Yorku hrál pod režijním vedením věhlasného Petera Brooka Jepichodova ve Višňovém sadu (s inscenací absolvoval i půlroční světové turné). Souběžně s jevištní činností se uplatnil i před kamerou, jak v tv. produkcích různých formátů, tak v hollywoodských filmech odlišné umělecké úrovně. Ačkoliv se většinou jednalo o drobné postavy cizinců slovanského původu, ztělesňoval je často po boku slavných hereckých hvězd v dílech režisérů zvučných jmen: M. Forman (Ragtime, 1981; Lid versus Larry Flynt/The People Vs. Larry Flynt, 1996), Warren Beatty (Rudí/Reds, 1981), Sam Peckinpah (Vražedný víkend/The Osterman Weekend, 1983), Ted Kotcheff (Uncommon Valor/Nevšední udatnost, 1983), Howard Zieff (Nevěrně tvá/Unfaithfully Yours, 1983), Peter Hyams (Odyssey Two / 2010: The Year We Make Contact/Druhá vesmírná Odyssea / 2010: Rok prvního kontaktu, 1984), Herbert Ross (Semtex Blues/Undercover Blues, 1993) a John Frankenheimer (Andersonville, 1996; Ronin, 1998). Po pádu komunistického režimu v listopadu 1989 navázal Tříska s mateřskou zemí ihned tvůrčí kontakt a jeho pracovní pobyty v Čechách ještě zintenzivněly po roce 2000 (stále však žije v Los Angeles). V rodném jazyce se tuzemskému obecenstvu nejprve představil na Pražském jaru 1990, kdy přednesl mluvený part v Debussyho a D’Annunziově oratoriu Utrpení svatého Šebestiána (recitace jiných textů s hudebními tělesy nebo scénická čtení si později zopakoval). Stejně impozantně se vrátil i do české kinematografie úlohou vojáckého, přitom však lidskými slabostmi obdařeného učitele Igora Hnízda v laskavé retrokomedii Obecná škola (1991) J. Svěráka. Ze zcela jiného kadlubu byla odlita postava duchovního správce kláštera, pokryteckého a opatrnického otce Vojtěcha v historickém dramatu Řád (1994), který jako autorský debut natočil Petr Hvižď. Dramaticky exponovanou roli starého horala Gorčíka, který je okolnostmi donucen zastřelit vlastního násilnického syna (M. Hofbauer), vytvořil v Trojanově baladickém příběhu Želary (2003) na motivy prózy Květy Legátové Jozova Hanule. Úlohy otců mu připadly i v následujících dvou filmech. V Ondříčkově černé komedii Jedna ruka netleská (2003) ztělesnil výstředního herce, jehož smolařský syn Standa (J. Macháček) skončí již podruhé ve vězení. Režisér Jan Hřebejk ho obsadil do své smutné komedie Horem Pádem (2004) jako stárnoucího univerzitního profesora Otakara Horeckého, který chce před svou závažnou operací urovnat složité rodinné vztahy, čímž se jeho nemanželská dcera Lenka (K. Liška-Boková) dozví o existenci staršího bratra Martina (P. Forman), jenž se kvůli otcově nemoci nakrátko vrátil do vlasti z Austrálie, kam kdysi emigroval. Nejpodivínštější, zároveň nejstylizovanější a vůbec největší Třískovou film. postavou posledních let je však šílený a všemocný Markýz, ústřední hrdina Švankmajerova filozofického hororu Šílení (2005), inspirovaného povídkami E. A. Poea a texty markýze de Sade. Z klasické literární předlohy, tentokrát Máchovy lyricko-epické básně, vychází i Brabcův kostýmní film Máj (2008), v němž zpodobnil kata. Jeho herecké mistrovství obdivují od roku 2002 návštěvníci Letních shakespearovských slavností na Pražském hradě, kde k titulní úloze krále Leara ze stejnojmenného dramatu, za kterou získal Cenu Alfrédu Radoka, přidal roku 2007 ještě otroka Kalibana v Bouři. Příležitostně účinkuje i na jiných pražských jevištích: Divadlo Na Jezerce (jeden z aktérů komedie Kumšt francouzské dramatičky Yasminy Rezy) a Archa (odcházející kancléř Vilém Rieger v premiérové inscenaci Havlova Odcházení). Prezident republiky Václav Havel (Třískův dlouholetý blízký přítel) mu udělil státní vyznamenání Medaili za zásluhy III. stupně (2002). Životní osudy a tvůrčí dráhu přibližuje kniha Miloše Smetany Dvě kariéry Jana Třísky (1991, 1995, 2004) a dva tv. dokumenty: Romeovy toulky Prahou (1990) režiséra Tomáše Bílého a krátký medailon, který natočil Martin Dostál do cyklu Gen (2001) společnosti Febio.

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!