TŘEBICKÁ, Jiřina
Jiřina TŘEBICKÁ rozená Procházková (* 1. 11. 1930 Praha, † 23. 1. 2004 Praha)
–
herečka; bývalá manželka divadelního režiséra Karla Jiřího Třebického (1930–2006). Nejprve působila jako tanečnice v oblastních divadlech v Mostě (1947–48) a Českých Budějovicích (1948–53). K činohernímu herectví se dostala v ostravském Divadle Petra Bezruče (1953–65), odkud přešla s
J. Kačerem do pražského Činoherního klubu (1965–93), na jehož jevišti vytvořila kolem tří desítek rozporuplných a tragikomických postav se smyslem pro ironii a groteskní nadsázku. Přirozeným, niterným herectvím, v němž k sobě měly blízko existencionální úzkost i klaunská poezie, spoluvytvářela tvář Činoherního klubu. Nezapomenutelnými zůstanou její Soňa v inscenaci Dostojevského
Zločinu a trestu E. Schorma, Paquetta ve Voltairově
Candidovi, výstřední praštěná Megg z Pinterových
Narozenin, Polina v
Rackovi, Mary Tyronová v O’Neillově
Cestě dlouhého dne do noci či hudební klaun z Andrejevovy hry
Ten, který dostává políčky, kterou režíroval
M. Macháček. Naposledy se na domovské scéně objevila v květnu 1993 jako máma v derniéře hry Sama Sheparda
Pravý západ. Počátky její film. dráhy jsou spjaty s díly režisérů z okruhu nové vlny a Činoherního klubu. Po roli zdravotní sestry v psychologické studii
E. Schorma Návrat zraceného syna (1966) vytvořila asi svou nejlepší kreaci před kamerou (cena Trilobit za herecký výkon) v Mášově psychologickém dramatu
Ohlédnutí (1968), kde ztělesnila vysokoškolskou profesorku a spisovatelku středního věku Olgu Machovou, citově poznamenanou tragickými zkušenostmi z minulosti. Film sleduje milenecký vztah s mladým bohémským scenáristou (
P. Čepek), který má podle její novely připravit scénář filmu. Druhou a zároveň poslední hlavní úlohou na plátně byla herečka Jiřina řešící během jediné noci své milostné a profesní dilema ve Valčanově komorním dramatu
Šance (1971). Role Jiřiny a jejího partnera Josefa (
J. Abrhám) psala autorka námětu a scénáře Iva Hercíková s bulharským režisérem Rangelem Valčanovem oběma hereckým protagonistům přímo „na tělo“. Mezi těmito dvěma velkými dramatickými postavami hrála i manželku bývalého truhláře na nucené brigádě v kladenských ocelárnách Drobečka (
F. Řehák) v hrabalovské smutné komedii
Skřivánci na niti (1969)
J. Menzela, která zůstala celých dvacet let uzavřena v trezoru. Znormalizovaná kinematografie jí už tak zásadní příležitosti nenabídla. Čekaly ji drobné role novinářky (
Pět mužů a jedno srdce, 1971), milostpaní (
Poslední ples na rožnovské plovárně, 1974), prostitutky (
Lásky mezi kapkami deště, 1979), výčepní (
Malinový koktejl, 1982) a kresličky (
Fandy, ó Fandy, 1983). Hrála i menší role manželek a matek dospívajících dětí: v Mášově
Rodeu (1972) představovala s
V. Babkou rodiče mladého hrdiny Imricha (
V. Jandák) a s týmž partnerem tvořila rodičovskou dvojici dvanáctiletého Mildy (Igor Nachtigal) a tří dalších dětí v jiném Mášově filmu
Proč nevěřit na zázraky (1977). V
Plavení hříbat (1975)
H. Bočana byla ženou kočího Chrástka (
V. Menšík) a v Muchnově vesnické komedii
Matěji, proč tě holky nechtějí? (1981) se před kamerou opět sešla v manželském páru s
F. Řehákem jako ustaraným předsedou JZD Bžochem. Její mimořádné herecké kvality divákům v kinech připomněly až dva snímky, které v kontextu dobové produkce znamenaly odvážné tvůrčí počiny, reflektující otevřeně nelehkou situaci mladého člověka ve společnosti. Debutující režisér Zdenek Zaoral ji v psychologickém dramatu
Pavučina (1986) obsadil do role vychovatelky z dětského domova a posléze pacientky psychiatrické léčebny Marie, kladoucí si za vinu sebevraždu své svěřenkyně. Neméně působivou kreaci předvedla v úloze sedřené matky dvou povahově protikladných (nevlastních) bratrů Bóži (
J. Schmitzer) a Dana (
O. Vetchý), hrdinů symbolické morality Miloše Zábranského
Dům pro dva (1988). Následující filmy jí přinesly opět jen okrajové roličky, např. kurvy v Jakubiskově politické tragikomedii
Lepšie byť bohatý a zdravý ako chudobný a chorý (1992), chudé vdovy Háty v Brabcově váchalovské parodii
Krvavý román (1993), pracovnice spolku na ochranu zvířat ve
Fany (1995)
K. Kachyni, komediantky v Jakubiskově podobenství
Nejasná zpráva o konci světa (1997) a naposled na film. plátně matka majitele autobazaru (Hynek Schneider) v Hřebejkově smutné komedii
Horem Pádem (2004). Jako uklízečka se mihla dokonce v hollywoodském špionážním thrilleru
Mission: Impossible (1996) režiséra Briana De Palmy. Je s podivem, že tuto herečku neokázalé autenticity, která dokázala vdechnout postavám něhu, moudrost i vědoucí humor, využívala tak málo televize. Z nemnoha titulů její spolupráce s ČST zmiňme aspoň
Kachyňův tv. seriál
Vlak dětství a naděje (1985) a inscenace
Sůl země (1981),
Náledí (1982),
Mlčení Marie Zvoníkové (1984),
Zrcadlo nenávisti (1987),
Čeleď brouků finančníků (1989),
Ježek z kiosku (1989) či
Zkrocení zlatého řetězu (1999).
