V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

TOMÁŠOVÁ, Marie

Marie TOMÁŠOVÁ (* 18. 4. 1929 Dobrovice u Mladé Boleslavi)herečka; manželka herce a divadelního režiséra O. Krejči. Oba její rodiče, otec povoláním strojní zámečník a matka v domácnosti, měli vřelý vztah k hudbě, která ji odmalička také přitahovala. V Mladé Boleslavi chodila na hodiny klavíru, zpívala v ženském sboru a na chrámovém kůru. Ovlivnila ji i literatura, hlavně díla otcových oblíbených autorů (K. H. Mácha, L. N. Tolstoj, N. V. Gogol). Krásu řeči začala intenzivně vnímat díky poezii, kterou ráda recitovala i na veřejných akcích. Za okupace nebyla kvůli zrušení několika tříd přijata na mladoboleslavské gymnázium, ale podařilo se jí to po válce, kdy začala kvintou. Po maturitě se stala posluchačkou DAMU a už za hereckých studií pohostinsky vystupovala v Národním divadle v roli Ani z Čechovova Višňového sadu. Po absolutoriu (1952) strávila sezonu v Horáckém divadle v Jihlavě a další dvě sezony hrála v Krajském oblastním divadle v Plzni. Roku 1955 ji angažovala činohra Národního divadla v Praze, kde její lyrický herecký projev a smysl pro psychologickou analýzu tragických ženských postav nalezl uplatnění především v inscenacích režiséra O. Krejči (Dorotka ve Strakonickém dudákovi, Nina Zarečná v Čechovově Rackovi, Ofélie v Hamletovi, Kordelie v Králi Learovi, Julie v Romeovi a Julii). V postavách současných českých her (Irena v Topolově Jejich dnu, Zuzana v Hrubínově Srpnové neděli, Marie v Konci masopustu) se jí podařilo ztělesnit dívčí generační typ z přelomu 50. a 60. let 20. století. Pomáhal jí v tom i zjev, působící dojmem dívčí křehkosti a zranitelnosti, zastírané hranou suverenitou a nesentimentální věcností. Cele se vkládala do charakterních, vnitřně čistých a poctivých hrdinek, vědomých si své lidské ceny, s hlubokým zaujetím, emotivním zanícením a velkou přesvědčivostí prožívala jejich osudy. Kvalitou většiny výkonů se stala kultura mluveného projevu, opřená o měkký, hluboko posazený hlas s příznačným odstínem trpkosti. Od roku 1965, kdy si vzala v Národním divadle neplacenou dovolenou (ukončena 1969 propuštěním), patřila k hereckým oporám Divadla za branou O. Krejči, v jehož významově i tvarově složitých inscenacích dosáhlo její tragické herectví neobyčejné zralosti (Máša ve Třech sestrách, Sofoklova Antigona, Ricciarda v Mussetě Lorenzacciovi), a to i v původních českých hrách (Topolova Évi v Kočce na kolejích a Ela v Hodině lásky). Jejímu herectví však nebyla cizí ani poloha komická, jak prozradila role Madame Glanzové v Nestroyově Provazu o jednom konci. Častým jevištním partnerem jí byl J. Tříska. Po násilné likvidaci Divadla za branou (1972) zůstala Tomášová, jež se odmítla – jako jedna z mála – přizpůsobit požadavkům normalizačního režimu, až do roku 1989 bez odpovídajícího angažmá. Vykázána byla ovšem i z filmu, televize a rozhlasu. Zázemí nalezla v souboru Lyry Pragensis, kde se věnovala uměleckému přednesu a recitaci poezie v komponovaných literárních a dramatických pořadech pro dospělé i děti. Na velké jeviště se vrátila až po změně politické situace roku 1991 v obnoveném Divadle za branou II, jehož činnost však trvala jen tři roky, než ji ukončilo administrativní rozhodnutí. Zde se poprvé setkala s rolemi žen středního věku, jimiž obohatila svou galerii portrétů (Raněvská ve Višňovém sadu, převorka Lidoinová v Bernanosových Dialozích karmelitek, Krescencie v Hoffmannsthalově Nemožném člověku, Ilsa v Pirandellových Obrech z hor). V 50. a 60. letech patřila k předním film. herečkám mladé generace. Již jako posluchačka DAMU vytvořila první film. postavu – a hned titulní hrdinku v Steklého adaptaci sociálního románu Ivana Olbrachta Anna proletářka (1952). Obsazení do politicky exponovaného filmu se dlouho bránila, roli venkovské služky Anny, která po boku muže Toníka (J. Bek) vyzraje v uvědomělou proletářskou ženu, však pod tlakem okolností nakonec ztvárnila. Následovaly další velké, ovšem převážně schematické úlohy ve filmech historických, pohádkových i současných: obětavá bojovnice za husitskou pravdu pražská dívka Johanka v prvních dvou dílech Vávrovy husitské trilogie Jan Hus (1954) a Jan Žižka (1955), Švandova milá Dorotka ve Steklého zfilmování Tylovy hry Strakonický dudák (1955), učitelka Eva v Tomanově komedii Váhavý střelec (1956), manželka poručíka Zábrany (S. Remunda) v dramatu Zářijové noci (1957), které natočil Vojtěch Jasný podle Kohoutovy div. hry. Něžnou dívčí postavu proletářské dívky, služky Hanky Piątowské, která se stane obětí rozmaru mladého pána (V. Ráž), ale neztratí svou hrdost, vytvořila v adaptaci div. hry polské klasičky Gabriely Zápolské Morálka paní Dulské (1958) J. Krejčíka. Ryze současnou postavou byla studentka herectví Eva Junková, donucená bytovou krizí bydlet s manželem, mladým lékařem (J. Vala), v dramatu Vladislava Delonga Dům na Ořechovce (1959), u starého profesora Mareše, jeho ženy a tchyně (J. Pivec, M. BrožováO. Beníšková), kteří ztrpčovali mladým manželům každou chvíli, kterou pod jejich střechou strávili. Ve Vávrově adaptaci Čapkovy První party (1959) ztělesnila Marii, mladou ženu havíře Adama (G. Valach), za něhož se provdala bez lásky a později marně hledala cestu k jeho rozbolavělému srdci. Současnou postavou mladičké dívky, zamilované do ženatého muže (V. Ráž) a řešící bezvýchodnou situaci dobrovolnou smrtí, vytvořila ve Weissově filmu Taková láska (1959). Za tyto role ji anketa film. diváků označila nejlepší herečkou roku 1959. Také v 60. letech byla ženskou protagonistkou několika filmů. Ve Vávrově adaptaci sociálního románu Gézy Včeličky Policejní hodina (1960) ztělesnila nejmladší ze tří dcer udřené služky Fišerové (M. Vášová) – dělnici Růženu, která se šťastně provdala za pekařského tovaryše Frantu (J. Vala). S nelehkým osudem se vyrovnává její hrdinka Sequensova dobrodružného filmu Smrt na Cukrovém ostrově (1961), dcera českého poúnorového emigranta profesora Pirnera (F. Smolík) Kateřina, která po smrti otce na jihomořském ostrově opustila bezcharakterního manžela (J. Holý) a s českým lékařem (J. Vala) se vrátila do vlasti. Mladou vesnickou učitelku Martu Cimlerovou, která milovala ženatého ředitele lomu Haničince (R. Lukavský), a odmítla proto lásku správce zemědělské farmy Ondřeje Kubaty (P. Kostka), hrála ve filmu Ivo Nováka Zelené obzory (1962). Její protihráčkou v roli mladičké, do Ondřeje zamilované studentky Jany byla J. Brejchová. Po menších úlohách ve filmech Výhybka (1963), Povídky o dětech (1964) a Skok do tmy (1964) uzavřela na dlouhých patnáct let svou filmografii dramaticky vypjatou postavou manželky zavražděného úspěšného vědce v Makovcově psychologickém kriminálním dramatu Čtyři v kruhu (1967). Trojici, která se spolu s ní pohybovala v kruhu vzájemně složitě propletených mezilidských vztahů, vytvořili O. Krejča, J. TřískaV. Uzelacová. Na plátně se připomněla až epizodní postavou ředitelky dětského domova ve filmu Julia Matuly Poslední vlak (1982). Před kameru se pak znovu vrátila ve vedlejší úloze tety Emy v pohádkové komedii Drahomíry Králové Čarodějky z předměstí (1990). Zatím naposledy se objevila v Trajkovově baladickém snímku Minulost (1998). S jejím jménem je spojeno i jedno ze stěžejních děl české kinematografie, Vláčilova středověká balada Marketa Lazarová (1967), kde propůjčila svůj hlas K. Chadimové v roli převorky. Zatímco film z jejího hereckého potenciálu čerpal svého času poměrně intenzivně, ke spolupráci s televizí docházelo spíš jen příležitostně (Samota, 1965; Oxfordská tragédie, 1968; Ať hodí kamenem, 1975; Jistota, 2000). Roku 2009 získala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství.

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!