V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠVORMOVÁ, Libuše

Libuše ŠVORMOVÁ vl. jm. Schwormová, provdaná Paterová (* 23. 8. 1935 Praha)herečka; dlouholetá partnerka spisovatele Jana Otčenáška (1924–1979). Vystudovala užitou grafiku na Škole uměleckých řemesel v Brně, ale nikdy se jí nevěnovala a dala přednost herectví, které studovala na DAMU. Ještě před absolutoriem (1959) se stala členkou činohry Východočeského divadla v Pardubicích, kde se uvedla titulní rolí židovské dívky v dramatizaci Otčenáškovy novely Romeo, Julie a tma. Na základě úlohy Nastasji Filipovny z Vymětalovy inscenace Dostojevského Idiota ji roku 1962 angažoval Ota Ornest do Městských divadel pražských, v jejichž svazku hrála přes třicet let. Na zdejších scénách (Komorní divadlo, Rokoko, ABC) se mohla profilovat v odlišném žánrovém repertoáru. Její zjev, plný půvabu, šarmu a elegance, jako by ji předurčil pro postavy žen osudových, nebezpečných, žádoucích a okouzlujících muže všech postavení a každého věku, nebo žen zahálčivých a rozmarných, egocentrických, ješitných, někdy cynických i zlých, žen z tzv. lepších kruhů, ale i naopak žen pochybných mravů. Hrdinky dokázala interpretovat s celou škálou sytých tónů i polotónů humoru, energie i něžnosti, svéhlavosti i moudrosti. Jejímu temperamentu byly obzvlášť blízké postavy konverzačního repertoáru. Mezi zdařilé kreace se řadí mj. Izabella v Guelmově monodramatu Jean a já, Porcie v Benátském kupci, Emily ve Wilderově Našem městečku, Gwendolina ve Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa, Mabel ve Ideálním manželovi, princezna z Drdových Hrátek s čertem, Grace Shelleyová v Barnesově Čtrnáctém hraběti Gurneyovi, Emily v Hirsonově hře Jsem špatná, špatná ženská, Mollie Ralstonová v detektivce Agaty Christie Past na myši, Magda Owensová v Ingeho hře Jako by den nechtěl odejít, Dorothy a Jill ve hře Roberta Andersona Víš přece, že neslyším, když teče voda…, Carol Melkettová v Shafferově Černé komedii, Dorjinda ve Vampilovově Lovu na kachnu, Bianca v Horníčkově hře Dva muži v šachu, matka v Casonově Domu se sedmi balkóny, Edita Benningerová v Páralově Mladém muži a bílé velrybě, Gabriela v Bláznivé ze Chaillot. S M. Horníčkem hrála v jeho inscenaci Rozhodně správné okno. Ani po odchodu do penze se jevištní činnosti nevzdala; pohostinsky vystupuje v pražském Rokoku (Pomsta Karamby L.), a hlavně hraje v komediálních inscenacích a dramatických pořadech Agentury Harlekýn (Štika k obědu, …vstupte!, Tetička a já, Příběh Coco Chanel, Moje teta, tvoje teta…) na komorních scénách v Praze (Lyra Pragensis, Divadlo v Řeznické, Divadlo U Hasičů) i jinde po republice. Její inteligentní a kultivovaný projev nalezl brzy uplatnění před kamerou, kde debutovala ještě před ukončením DAMU epizodkami ve filmech Život pro Jana Kašpara (1959), Pět z milionu (1959), Dům na Ořechovce (1959) a Probuzení (1959). Dva roky nato již vytvořila dvě velké, umělecky i společensky závažné role. Hlavní dívčí postavu vysokoškolačky Jany Stiborové, jež se v Helgeho psychologickém dramatu Jarní povětří (1961), natočeném na motivy románu Jana Otčenáška Občan Brych, zpočátku nesměle vzpírá měšťácké výchově, ale po únorových událostech dospěje k politickému „uvědomění“, rozchází se s rodiči (K. HögerM. Vášová), aby žila samostatně, neovlivňována nikým – ani svým milým, komunistou Jindrou (J. Vala). Druhou velkou rolí byla Gusta Fučíková v Balíkově adaptaci Reportáže psané na oprátce (1961); manžela, komunistického novináře Julia Fučíka, hrál I. Racek. Ve film. vyprávění Štěpána Skalského o třech generacích lokomotivářů z ČKD Černá dynastie (1962) byla mladou ženu dělníka Rudolfa Koudelky (J. Němeček) a spolu s ním zastupovala prostřední generaci rodiny Koudelkových. Vedlejší roli atraktivní švagrové neméně atraktivní hrdinky filmu Alice (K. Fialová) si zahrála v černé komedii Jiřího Weisse Vražda po našem (1966). Film. partnerkou častého div. partnera M. Horníčka byla v prvním a vlastně jediném programu ve své době slavného Kinoautomatu, určeného původně pro Expo 67 v Montrealu, nazvaném Člověk a jeho dům (1967). Byla tu Horníčkovou manželkou paní Novákovou. Po okrajových rolích (Jak se krade milión, 1967; Ohlédnutí, 1968) jí nabídla velké film. příležitosti normalizační kinematografie, byť se politicky exponovaným snímkům vyhýbala, do níž vstoupila hned titulní úlohou. V rámcově spojených povídkách s kriminálními náměty Aféry mé ženy (1972) režiséra V. Čecha představovala mladou lékařku Adélu Neradovou, která si třikrát – a to mimořádně úspěšně – zahrála na detektivku-amatérku a bystrými dedukcemi, pronášenými s roztomilou tváří a laskavým, byť trochu ironickým úsměvem, udivovala profesionálního kriminalistu Bouška (J. Langmiler). Zcela z jiného těsta byla tlumočnice Olga v Balíkově komorním psychologickém příběhu Milenci v roce jedna (1973), starší sestra křehké Heleny (M. Vančurová). Obě prožily válku v nacistickém koncentráku, Helenu hrůza a utrpení téměř zlomily, Olgu naopak zocelily, současně ji však zbavily všech životních iluzí. Stala se tvrdou k sobě i k jiným – dokonce i ke své sestře, kterou nadevše milovala. Následně ji učinil režisér J. Mach jednou ze tří partnerek J. Sováka, který v kriminální komedii Tři nevinní (1973) vytvořil tři postavy k nerozeznání si podobných mužů různých charakterů (zloděj aut, novomanžel a žárlivý manžel), podezřelých z loupežného přepadení. V Rychmanově muzikálu Hvězda padá vzhůru (1974) na motivy Tylova Strakonického dudáka hrála s J. ŠulcovouL. Píchovou sudičky, které určily osudy zpěváka Švandy (K. Gott). V podstatě tragickou postavu zdravotní sestry Vackové, svobodné matky dospívajícího syna (M. Vladyka), která se zamiluje do jednoho ze svých pacientů (J. Vašek) a provdá se za něho, aniž by tušila, že je to zahraniční agent polského původu, vytvořila v kriminálním filmu D. Kleina Případ mrtvého muže (1974). V Balíkově psychologické sondě do nitra obyvatelek ženského domova V každém pokoji žena (1974) se opět blýskla šarmem v roli exkluzivní letušky na zahraničních linkách Lídy. S I. Janžurovou zasedla do jedné školní lavice jako studentka večerní průmyslovky pro pracující v komedii O. Lipského „Marečku, podejte mi pero!“ (1976). O něco větší prostor dostala ve veselohře Ivo Nováka Léto s kovbojem (1976) jako elegantní matka psycholožky Doubravky (D. Kolářová), která s manželem (J. Pleskot) marně vymlouvá dceři lásku k prostému vesnickému chlapci (J. Hanzlík). Role matek dospívajících dětí si ještě zopakovala: ve snímku K. Kachyni Smrt mouchy (1976) tvořila s J. Somrem rodičovský pár sedmnáctiletého Milana (L. Knytl), v dalším filmu Ivo Nováka Postavení mimo hru (1979) hrála se slov. hercem J. Rozsívalem rodiče nadaného hokejisty Jindřicha Vaculy (J. Kukura) a matku vojenského letce Oldy Rašky (O. Pavelka), jejíž manžel, také letec, před lety tragicky zahynul, hrála ve filmu Milana Růžičky Pod nohama nebe (1983). Ve Vorlíčkově pohádce Jak se budí princezny (1977) zastoupila v postavě zlé a závistivé tety Melánie funkci tradičních sudiček, které předpověděly osud Šípkové Růžence (M. Horáková). Režisér K. Kachyňa jí ve filmu Pozor, vizita! (1981) svěřil roli přísné nemocniční sestry Růženy, protipólu ústředního hrdiny, rozšafného a nedisciplinovaného pacienta Prepsla (R. Hrušínský). Do jedné z hlavních ženských postav, první manželky ctižádostivého inženýra Bogdana (J. Kačer), ji obsadil slov. režisér Petera Hledíka v psychologicko-kriminálním snímku Kočka (1982). Manželku zastřeleného důstojníka bezpečnosti Jandy (M. Zounar) hrála ve Strnadově kriminálním filmu Zátah (1985). Posledním výrazným titulem její filmografie (před téměř 25 lety!) se nadlouho stala postava advokátky Alice, pragmatické a citově poněkud chladné manželky inženýra Pavla Hnyka (Z. Svěrák), jehož milostné vzplanutí k mladé kolegyni (I. Krajčovičová) dožene až na pokraj společenské propasti, z Olmerovy hořké komedie Jako jed (1985). Znovu se na film. plátně objevila až ve Štancelově poetické komedii Pamětnice (2009), kde její hrdinka Miluška Bínová přijíždí na sraz maturantů náchodského gymnázia po 60 letech, aby zjistila, kdo jí kdysi udáním jejich rodiny zničil život. Jestliže film ji využíval dosti jednostranně k portrétování současných, vesměs dobře situovaných žen z městského prostředí, mnohem rozmanitější spektrum ženských typů jí přinesla spolupráce s televizí. Hrála v řadě inscenací a filmů (Smrt a Blažená paní, 1965; Romeo a Julie na konci listopadu, 1971; Princ a chuďas, 1971; Muž v osidlech, 1973; Kruh světla, 1973; Potok, kde jiskří pstruzi, 1973; Zatřený barevný svět, 1979; Nezralé maliny, 1980; Povídky malostranské, 1984; Čas jeřabin, 1997; Český Robinson, 2000; Muž a stín, 2007), pohádek (Jamamba, 1985; O nejchytřejší princezně, 1987), a zejména seriálů, do kterých je v poslední době opět hojně obsazována: Byl jednou jeden dům (1974), Pavel zasahuje (1977), Stříbrná pila (1978), Dnes v jednom domě (1980), Bylo nás šest (1985), Bronzová spirála (1988), Hříchy pro pátera Knoxe (1992), Život na zámku (1995), Duch český (2001), Pojišťovna štěstí (2004), Ulice (2005), Hraběnky (2007), Soukromé pasti (2008), Vyprávěj (2009) aj. Její kultivovaný projev s brilantní dikci nalezl široké uplatnění za rozhlasovým a dabingovým mikrofonem, kde přemluvila mj. Shirley MacLaine, Ginu Lollobrigidu a Michèle Mercier (romantické filmy o krásné Angelice). Vzpomínkový bilanční medailon s ní natočil George Agathonikiadis pro cyklus ČT Neobyčejné příběhy (2010). Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (2005).

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!