V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

ŠMERAL, Vladimír

Vladimír ŠMERAL (* 16. 10. 1903 Drásov, okres Brno-venkov, † 15. 3. 1982 Praha)  – herec. Pocházel z chudé venkovské rodiny (oba rodiče pracovali příležitostně u sedláka). Po ukončení měšťanky šel do Brna studovat vyšší elektrotechnickou školu. V posledním ročníku se zapsal zároveň do dramatického oddělení brněnské konzervatoře a po jejím absolvování (1926) se stal členem činohry Zemského divadla v Brně. V prvním angažmá se výrazněji prosadil až po příchodu Jindřicha Honzla a E. F. Buriana, na jehož výzvu opustil Brno a stal se roku 1933 spoluzakládajícím členem a stabilní oporou avantgardní scény D 34. Působil v ní až do Burianova zatčení na jaře 1941 s přestávkou (1936–39), kdy hrál v Osvobozeném divadle VoskovceWericha a v Lidovém divadle v Unitarii. Až do zatčení nacisty roku 1944 a transportu do koncentračního tábora ve Vratislavi, kde musel pracovat na stavbě bunkrů, působil v Divadle Na poříčí, které se stalo pobočnou scénou vinohradského divadla. Po osvobození v květnu 1945 pokračoval v herecké činnosti jako člen vinohradského divadla, v jehož svazku zůstal do odchodu do penze (1979). Patřil k předním hercům meziválečné div. levicově orientované avantgardy. V mladších letech byl představitelem hrdinských rolí romantického gesta i úloh poetizovaných do silného lyrismu. Uplatňoval v nich bystrý intelekt, nervní temperament a plastický, sametově hebký a přitom zvučný melodický hlas. Výrazové prostředky volil velmi ukázněně, aniž ztrácel schopnost emotivně působivého projevu. I v pozdějších kreacích spojovalo jeho přemýšlivé herectví psychologickou hloubku s konkrétností jevištního obrazu, zbystřený smysl pro protikladné stránky lidské povahy s úsilím o velkorysé myšlenkové zobecnění. Z jeho rolí v D 34 bývají nejčastěji vyzdvihováni vězeň ve scénické verzi Máchova Máje, rytíř des Grieux v prvním provedení Nezvalovy Manon Lescaut, Macheath v Žebrácké opeře, titulní hrdina Dykova Krysaře aj. V Osvobozeném divadle se blýskl mj. úlohou záletného Jupitera, v níž si zazpíval titulní píseň hry Nebe na zemi. Na jevišti na Vinohradech vynikal jako Čackij v Gribojedově komedii Hoře z rozumu, titulní hrdina Rostandova Cyrana z Bergeracu, Jan Hus ve stejnojmenné Jiráskově hře, papež Pius XII. v Hochhuthově Náměstkovi, Stockmann v Ibsenově Nepříteli lidu, markýr Posa v Donu Carlosovi, starosta Redozubov v Gorkého Barbarech, Berjozkin v Leonově Zlatém kočáru aj. Počátky jeho film. činnosti spadají do druhé poloviny 30. let, do doby angažmá v Osvobozeném divadle, kdy vstoupil do film. tvorby účastí ve dvou v historii čs. kinematografie prvních a nejvýraznějších protifašistických filmech. Nejprve byl po boku J. VoskovceJ. Wericha jedním z protagonistů zfilmování satirické komedie Rub a líc M. Fričem pod názvem Svět patří nám (1937). Stejně jako na divadle představoval nezaměstnaného proletáře Josefa Formana (v div. hře se jmenoval Josef Klokan), který prohlédl nečisté praktiky ctižádostivého gangstera Dexlera (B. Záhorský) a s pomocí dělníků se mu podařilo nebezpečné plány samozvaného diktátora zhatit. Téhož roku se objevil na plátnech kin v menší roli prvního asistenta kliniky v adaptaci Čapkova protiválečného div. dramatu Bílá nemoc (1937) H. Haase. Do roku 1945 hrál ještě v tuctu filmů velmi rozdílné umělecké úrovně. Zatímco na divadle vytvářel postavy mužů intelektuálně založených, ale zatrpklých, uzavřených, rozbolestněných, vzdorných a výsměšných, kteří se bouřili proti času a společnosti, v níž museli žít, ve filmu to byla jen jakási povrchní schémata podobných postav. Ztělesňoval je zejména ve filmech Jiřího Slavíčka: gymnazista a nastávající otec Ondřej Staněk v přepisu Baarova románu Cestou křížovou (1938), brusič skla a syn zastřeleného pytláka Antonín Bárta v dramatu Soud boží (1938), student Morousek v nerudovském obrázku Vzhůru nohama (1938), ruský legionář Jeník Kalina ve válečné epopeji Zborov (1938). Obdobné úlohy venkovských mládenců, zedníků nebo tuláků mu dávali i další režiséři: Miroslav Cikán (Vandiny trampoty, 1938; Pro kamaráda, 1940; Karel a já, 1942), M. Frič (Muž z neznáma, 1939), František Čáp (Jan Cimbura, 1941; Mlhy na Blatech, 1943), L. Brom (Skalní plemeno, 1944) a Otakar Vávra (Rozina sebranec, 1945). Až zestátněný film využíval jeho hereckých schopností a specifické vlohy pro práci před kamerou. Po menších rolích ve filmech Průlom (1946), Hrdinové mlčí (1946) a Nikola Šuhaj (1947), kde se uplatnila spíš hercova výrazná fyziognomie, následovala čtveřice velkých film. postav, dokládajících mj. i mimořádné rozpětí Šmeralova herectví. V závěrečné povídce Poslední soud z Čapkových povídek (1947) M. Friče hrál sedminásobného vraha Ferdinanda Kuglera, který si u „posledního soudu“ vzpomíná v rozhovorech se svědkem Bohem (F. Smolík) na zatoulanou kuličku. Patologické rysy hrdiny sugestivně vystihl v postavě malíře Romana, poslední oběti prokletého obrazu v Slavíčkově adaptaci stejnojmenné romanticko-fantaskní povídky N. V. Gogola Podobizna (1947). Scény, kdy malíř zešílí, ho donutily, aby je studoval v ústavu pro duševně choré. V psychologicky složité a náročné roli nevinně odsouzeného Melichara se představil ve Slavíčkově film. verzi Langrovy div. hry Dvaasedmdesátka (1948). Jednoho z vrcholů celé dlouholeté film. dráhy dosáhl v Němé barikádě (1949), kde za Vávrovy režie vytvořil postavu bývalého španělského interbrigadisty Františka Kroupy, jednoho z řadových bojovníků pražského povstání, kteří vytrvali na barikádách až do příjezdu sovětských tanků. V následujících letech nebyla křivka jeho film. herectví už tak výrazně vzestupná. Musel se často spokojit s rolemi ve filmech značně poznamenaných dobovým schematismem: detektiv Šimák ve Slavíčkově kriminálním dramatu Dnes o půl jedenácté (1949), tiskař Zdeněk Kružný v budovatelském dramatu Veliká příležitost (1949) režiséra K. M. Walló, odbojář Josef Horák ve Slavíčkově Mordové rokli (1951), bezpečnostní referent Hanka v Cikánově budovatelském dramatu Výstraha (1953). Šmeralova herecká kreativita nalezla v české kinematografii nové zhodnocení až v 60. letech, kdy ho zahrnuli kvalitními úkoly režiséři starší i nejmladší generace. Z více než desítky filmů tohoto období vystupují do popředí hlavně čtyři mimořádné výkony: vášnivý sběratel koberců MUDr. Vitásek z první povídky čapkovského diptychu Čintamani & podvodník (1964) J. Krejčíka, roztržitý profesor Akademie výtvarných umění z Papouškovy komedie Nejkrásnější věk (1968), nemilosrdný, podlý, hrabivý a poživačný inkvizitor Boblig z Vávrova historického podobenství Kladivo na čarodějnice (1969), posedlý touhou dokázat čarodějnictví u všech obviněných, a titulní postava profesora Šimka z komorního dramatu K. Kachyni Směšný pán (1969): osamělý a rezignovaný stařec, který na pokraji smrti napře veškerý zbytek sil do vůle zachránit neznámou dívku v ohrožení života. Vedle zkušených režisérů ho obsazovali i začínající filmaři: Antonínu Mášovi posloužil jako představitel novináře Orneta v psychologické studii Bloudění (1965) a potrhlý spisovatel Blecha v dalším autorském snímku, tragikomedii Hotel pro cizince (1966). Příslušníky inteligence, vzdělance, vědce z různých oborů, pedagogy, zástupce exekutivy a vyšetřovatele bezpečnosti ztělesňoval pak na plátně po zbytek života nejčastěji, a to jak v poloze komediální, tak zcela vážné, např.: ředitel Archeologického ústavu (Poklad byzantského kupce, 1966), předseda soudu (Muž, který stoupl v ceně, 1967; Dům Na poříčí, 1976), kriminalista v aktivní službě (Člověk není sám,1971) i ve výslužbě (Svědectví mrtvých očí, 1971), středoškolský profesor matematiky (Rodeo, 1972) a tělocviku (Láska, 1973), akademik (Tři chlapi na cestách, 1973), kunsthistorik (Všichni proti všem, 1977) a venkovský lékař (Temné slunce, 1980). V několika historických filmech, většinou tendenčně zobrazujících klíčové události našich novodobých dějin, ztělesnil autentické osobnosti: premiér čs. vlády Milan Hodža ve Vávrových Dnech zrady (1973), pražský primátor Václav Vacek ve Vávrově Osvobození Prahy (1976), ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý v Traplově Vítězném lidu (1977) a prvorepublikový ministr školství Gustav Habrman ve Steklého Skandálu v Gri-Gri baru (1978). Výtečnou etudu na samé hraně mezi parodií a podivuhodně trefným realismem vytvořil figurkou nejmenovaného senilního hodnostáře z hrabalovské tragikomedie Skřivánci na niti (1969), J. Menzela. Je to vysoký zástupce mocenského aparátu, který oficiálně navštíví pracovníky kladenských hutí. Maska skřítkovského kmeta-skřeta s třaslavým tremolem nenechala nikoho na pochybách, že se jednalo o neblaze proslulého Zdeňka Nejedlého. Kreaci mohli diváci ocenit ale až dávno po Šmeralově smrti (film zůstal z ideologických důvodů do roku 1989 uzavřen v trezoru) a herec se nedožil ani premiéry čs.-sovětské koprodukční komedie Revue na zakázku (1982), v jejíž úvodní scéně hrál stařičkého režiséra, který připravuje na ledě pražského zimního stadionu revui na motivy orientálních pohádek. Často hrál v rozhlase a televizi, kde kromě oblíbených Chvilek poezie a literárních pásem to byly desítky inscenací, her, pohádek a filmů: Seňka dezertér (1959), Tržiště senzací (1961), Chvíle rozhodnutí (1961), Konec velké epochy (1965), Drahomíra (1965), Noc bez úsvitu (1966), Evžen Oněgin (1967), Oxfordská tragédie (1968), Pekař Jan Marhoul (1969), Rozsudek (1970), Lidé na křižovatce (1971), Princ a chuďas (1971), Prameny (1971), Hostinec U létavého draka (1971), Moc bez slávy (1972), Otcové a děti (1972), Neameričané (1973), Země zlatých plodů (1973), Rozrušená země (1974), Poslední královna (1974), Když vyjí vlci (1976), Rafan (1974), Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1976), Smrt císaře a krále Karla IV. (1978), Historie začíná pod kaštany (1979), Anna proletářka (1980), Velké malé vody (1981) a Příjemce platí v dolarech (1982) atd. Objevil se i v seriálech F. L. Věk (1971), Byl jednou jeden dům (1974) a Muž na radnici (1976). Vynikal jako recitátor poezie (osobně preferoval K. H. Máchu a Viléma Závadu). Patřil k předním levicově orientovaným div. umělcům. Jeho tvorba a občanské postoje šly ruku v ruce s kulturně politickou linií KSČ, kterou reprezentoval po únoru 1948 v řadě organizací. Roku 1973 vznikl tv. medailon Chvilky s Vladimírem Šmeralem a profilová gramofonová deska Herecký portrét Vladimíra Šmerala s ukázkami významných rolí. Byl pedagogem AMU (1949–66) a pod vlivem sovětského divadla napsal knihu Hovory o divadle (1954). Nositel a laureát řady dobových titulů, cen a vyznamenání: Státní cena (1952), Zasloužilý umělec (1958), Řád práce (1963), Národní umělec (1965), Řád Vítězného února (1978).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!