SVĚRÁK, Zdeněk
Zdeněk SVĚRÁK (* 28. 3. 1936 Praha)
–
dramatik, spisovatel, textař, scenárista a herec; otec filmového režiséra a producenta
J. Svěráka. Vyrostl v rodině zámečníka a elektrikáře. Vystudoval český jazyk a literaturu na Vysoké škole pedagogické v Praze (1958) a již za studií hrál v ochotnickém souboru. Jako učitel působil tři roky v Žatci a Měcholupech. Od dob studií publikoval časopisecky pohádky a povídky pro mládež. Roku 1961 nastoupil do Čs. rozhlasu, kde pracoval v armádní redakci, než si roku 1969 zvolil svobodné povolání. V letech 1977–91 byl scenáristou FSB a pak se opět vrátil ke svobodnému povolání. Od roku 1966 se s Jiřím Šebánkem a jazzmanem Karlem Velebným autorsky podílel na pravidelných rozhlasových pořadech z imaginární Vinárny U Pavouka. Zde se poprvé objevila fiktivní postava nedoceněného českého všeuměla, podle něhož pojmenovali další projekt, mystifikační Divadlo Járy Cimrmana, u jehož zrodu roku 1967 stál i kamarád ze studií
L. Smoljak. Oba do smrti
Smoljaka byli výhradními autory všech her včetně úvodních seminářů (
Akt,
Hospoda na mýtince, Vražda v salonním coupé, Němý Bobeš, Cimrman v říši hudby, Dlouhý, široký a Krátkozraký, Posel z Liptákova, Lijavec, Dobytí severního pólu, Blaník, Záskok, Švestka, Afrika), jejichž osobitý humor a poetika těží z oslavy Cimrmanova ducha a programově usiloval o poznání a zpřístupnění života a díla tohoto zapomenutého génia, zasazeného do secesního koloritu sklonku rakousko-uherského mocnářství. Dramatický text se přitom podřizoval stylizovaně naivní poetice div. souboru sestávajícímu z herců-amatérů. Za více než čtyřicetileté existence přesáhl význam pouhého div. souboru a stal se kulturním fenoménem, představujícím originální kvalitu českého humoru. Jako scenárista na sebe upozornil v autorské dvojici se
Smoljakem v 70. letech, kdy spolupracovali s režiséry
Z. Podskalským,
O. Lipským a
J. Menzelem na velmi úspěšných titulech. Jejich tvůrčí tandem je podepsán i pod snímky vycházejícími z poetiky „cimrmanovského“ div. souboru (
Jára Cimrman, ležící, spící, 1983;
Rozpuštěný a vypuštěný, 1984;
Nejistá sezóna, 1987). Komika Svěrákových hereckých kreací na jevišti i před kamerou vyplývá z vážnosti a opravdovosti, s níž přistupuje ke slovním či situačním absurditám. Používá přehnané „učitelské“ dikce a strojeně srdečné mimiky a gestiky k poučování většinou o těch nejsamozřejmějších věcech. Postupně dospěl v rámci svých charakterů a typů i k relativně širokému výrazovému rejstříku. Jako herec ve filmu debutoval vedlejší rolí státního žalobce v
Menzelově poetické krimikomedii
Zločin v šantánu (1968) a postavou pokryteckého funkcionáře Ústřední rady odborů v následující komedii
J. Menzela podle Hrabalových próz
Skřivánci na niti (1969). Se
Smoljakem se společně na plátně objevili jako kritici na div. představení ve Vorlíčkově komedii
„Pane, vy jste vdova!“ (1970). Hereckou a scenáristickou práci ve filmu rozvinul plně až v 70. letech. V poloze svérázného komického typu se uplatnil ve výrazných vedlejších úlohách v řadě komedií, na nichž se často podílel i autorsky. Po menší roličce učitele v Hoblově hudební komedii
Třicet panen a Pythagoras (1973) vytvořil v komedii
O. Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) se Smoljakem první velkou film. dvojici: podnikový psycholog Klásek s oblibou pořádající pro mechaniky servisu vedeného ředitelem Karfíkem (
L. Smoljak) protiúplatkové kursy. V další
Lipského komedii a opět podle jejich námětu a scénáře
„Marečku, podejte mi pero!“ (1976) dokonale využili svých studentských i kantorských zkušeností při ztvárnění neodolatelné dvojice poněkud přestárlých študáků-recesistů Tučka (
L. Smoljak) a Šlajse. Dvojici chalupářů zcela odlišné mentality i zkušeností si zahráli v komedii
Na samotě u lesa (1976)
J. Menzela. Zatímco
Smoljak představoval s
N. Urbánkovou po boku majitele procovsky renovovaného mlýna,
Svěrák zpodobnil jeho nepříliš praktického přítele Oldřicha Lavičku, který s manželkou (
D. Kolářová) a dětmi teprve uvyká venkovskému životu i za cenu četných potíží převážně humorného rázu. V komedii
Z. Podskalského Kulový blesk (1978) si zahrál se
Smoljakem dva z účastníků náročné dvanáctisměny bytů, organizované protřelým advokátem Radostou (
R. Hrušínský). Na tomto filmu se
L. Smoljak již podílel jako spolurežisér a poté stále intenzivněji směřoval k režii, takže se Svěrák v dalších filmech objevoval již převážně „sólově“ (
Brontosaurus, 1979;
Kam nikdo nesmí, 1979). Spolu si zahráli ještě v
Podskalského Trháku (1980), v němž Svěrák ztělesnil scenáristu a
Smoljak režiséra „velkofilmu“, který se má stát, ale nestane – trhákem. Tyto dvě film. postavy pak vstoupily do reality ve filmu
Vrchní, prchni (1980), který režíroval
Smoljak dle Svěrákova scénáře; ten v něm zahrál postavu nepříliš důvtipného souseda hlavního hrdiny – knihkupce Dalibora Vrány (
J. Abrhám), podvodně se vydávajícího za vrchního v různých pohostinských zařízeních. Větší roli novopečeného obyvatele víkendové osady na břehu přehradního jezera (jeho manželku hrála
J. Drbohlavová) a otce dospívajícího Petra (Štěpán Kment) hrál ve
Smyczkově filmu
Jako zajíci (1981), menší roli učitele a nepříliš šťastného manžela záletné stárnoucí primářky (
J. Synková) mu svěřila
V. Chytilová ve filmu
Kalamita (1981). V epizodních rolích se mihl ve filmech
V podstatě jsme normální (1981) a
Slavnosti sněženek (1983).
O. Lipský natočil podle jeho scénáře pohádku
J. Wericha Tři veteráni (1983), v níž si s chutí zahrál intrikujícího ministra krále Pikoly (
J. Satinský). Současně do kin vstoupila skutečná cimrmanovská látka
Jára Cimrman, ležící, spící (1983), film, jehož námět a scénář samozřejmě napsal se
Smoljakem; ten film režíroval a on vytvořil titulní roli. Šlo o vůbec první film. „audiovizualizaci“ postavy do té doby považované za smyšlenou. Záhy následoval další film tohoto autorského tandemu, detektivní komedie
Rozpuštěný a vypuštěný (1984), čerpající z motivů jejich div. hry
Vražda v salonním coupé. Opět ji režíroval
L. Smoljak a Svěrák se spokojil s menší postavou „průmyslového básníka“ Jelínka, zaměstnaného u továrníka Birhanzla (
J. Kodet), domněle rozpuštěného ve vaně s kyselinou a potom vypuštěného do kanalizace. V komedii
D. Kleina Jak básníci přicházejí o iluze (1984) s chutí a osvědčeným způsobem hrál menší roli docenta Zajíce, rozvíjejícího s nepřekonatelnou vážností v přednáškách na lékařské fakultě ad absurdum dovedené pseudovědecké teorie z oblasti „duševní hygieny“. Režisér
V. Olmer si ho vybral do dvou hořkých komedií jako představitele ústředních hrdinů, zralých seriózních mužů, jejichž individuální vzpoura proti dosavadnímu způsobu života i konvencím nemůže skončit jednoznačným úspěchem. V tragikomické moralitě
Co je vám, doktore? (1984), kde se jeho uštvaný zubař Bohouš Burda pokouší uniknout s mladou přítelkyní Terezou (
I. Krajčovičová) ze světa přetechnizované civilizace, byla jeho partnerkou v roli technokratické manželky
I. Hüttnerová. Ve snímku
Jako jed (1985) dožene láska k mladičké slovenské kolegyni Julce (opět
I. Krajčovičová) zhoubně zamilovaného inženýra Pavla Hnyka až na pokraj morální a společenské propasti, aby se nakonec rezignovaně vrátil ke své manželce, racionální a nepříliš citové právničce (
L. Švormová). Milovnickou roli si zopakoval ve vedlejší úloze sympatického malíře Evžena Ryby v úspěšné komedii
Vesničko má středisková (1985), kterou podle jeho námětu a scénáře natočil
J. Menzel; pro něj poté napsal scenář i podle humoristické válečné novely Vladimíra Vojnoviče
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1993). Tragikomické a absurdní situace, jaké zakoušeli Svěrák a
Smoljak s vlastním divadlem na sklonku komunistického režimu, zachytili v hořké komedii
Nejistá sezóna (1987). Od počátku 90. let je jeho scenáristická a herecká činnost spojena především s kultivovanými a atraktivními filmy syna
J. Svěráka, jež se staly komerčně nejúspěšnějšími tituly u nás a vesměs uspěly i v zahraničí. Kromě vedlejších rolí tatínka malého hrdiny Edy Součka (
V. Jakoubek) v autobiograficky laděné retrokomedii z pražské periferie těsně po 2. světové válce
Obecná škola (1991), svérázného léčitele Fišárka v akční fantastické komedii
Akumulátor 1 (1994) a epizodky indického člena RAF ve válečném dramatu
Tmavomodrý svět (2001) byl ve dvou filmech ústředním protagonistou. Ve smutné komedii
Kolja (1996) o trampotách violoncellisty Františka Louky s vyženěným ruským synkem (Andrej Chalimon) vykreslil portrét sukničkářského starého mládence, kterého nečekané okolnosti donutí zásadně přehodnotit svůj přístup k životu a chovat se víc zodpovědně. K radikálnímu životnímu rozhodnutí dospěje i jeho hrdina smutné komedie
Vratné lahve (2007), učitel češtiny Josef Tkaloun, který se po odchodu do důchodu nehodlá smířit s údělem penzisty, nemíní zestárnout v nečinnosti a přijme brigádnické místo ve výkupu lahví menšího supermarketu. Zde se z počátečního pozorovatele stane díky činorodé povaze hybatelem cizích lidských osudů, ale řeší i vztahy ve svém životě, spjatém se starostlivou a „učitelskou“ manželkou Eliškou (
D. Kolářová) a dcerou Helenkou (
T. Vilhelmová). Kupodivu jeho tvůrčí potenciál nenalezl mnoho prostoru v televizi, ať už jako herce (
Svatební cesta do Jiljí, 1983;
Inzerát, 1983;
Tvrdý chleba, 1990;
Talár a ptačí zob, 2003), či jako scenáristy (
Utopím si ho sám, 1989;
Osvětová přednáška v Suché Vrbici, 1992;
Dvě z policejní brašny, 1996). Za herecké výkony získal tři nominace na Českého lva (
Akumulátor 1,
Kolja,
Vratné lahve), aby se dvojnásobným držitelem stal v jiné kategorii: nejlepší scénář (
Kolja,
Vratné lahve). O jeho výjimečném postavení mezi českými scenáristy svědčí nejen mimořádný divácký ohlas filmů z jeho autorské dílny, ale nemalým dílem se zasloužil také o mezinárodní prestiž české kinematografie v souvislosti s udělením amerického Oscara filmu
Kolja a dvěma oscarovými nominacemi (
Vesničko má středisková a
Obecná škola). Napsal a namluvil komentáře k několika krátkým animovaným filmům (
Karty, 1985;
Rohy, 1987;
Narostl mu hřebínek, 1987), rovněž jeho ústy promlouvá kapitán von Hergot, starý strážce lesa v rodinném kombinovaném filmu
Kuky se vrací (2010) a je autorem námětu a komentáře animovaného seriálu večerníčků
Radovanovy radovánky (1987). V ČST, respektive ČT moderoval střihový cyklus
Úsměvy českého filmu (1993–96), od roku 1989 uvádí s Jaroslavem Uhlířem hudební pořady pro děti
Hodina zpěvu (vydali několik písňových alb a zpěvníků) a pravidelně připravuje a moderuje tv. vysílání charitativních večerů
Dobročinná akademie pro nadaci Paraple; tu roku 1994 založil na pomoc invalidním spoluobčanům. Z literární tvorby, jež vyšla knižně, jmenujme aspoň pohádky
O princezně Jasněnce (1994),
Radovanovy radovánky (1994) a
Jaké je to asi v Čudu (2003), zpěvníky
„Není nutno…“ (1995) a
Dělání (1997), scénáře
Filmové komedie L. Smoljaka a Z. Svěráka (1991),
Obecná škola (1992),
Vesničko má středisková (1995),
Kolja (1996) a
Tmavomodrý svět (2001), div. libreta
To nejlepší ze Smoljaka, Svěráka a Járy Cimrmana (1992). Jeho lidský a umělecký profil přibližuje celovečerní dokumentární medailon
Tatínek (2004), který natočil jeho syn, a knižní monografie Dany Čermákové
Génius Zdeněk Svěrák (2009). Roku 1999 ho prezident republiky vyznamenal medailí Za zásluhy III. stupně.
