STEIMAROVÁ, Jiřina
Jiřina STEIMAROVÁ (* 24. 1. 1916 Praha, † 7. 10. 2007 Praha)
–
herečka; vnučka Vendelína Budila (1847–1928), dcera herců
A. Steimarové a
J. Steimara, sestra herce
M. Steimara, bývalá manželka sochaře Jana Kodeta (1910–1974) a automobilového obchodníka a závodníka Jaroslava Juhana (* 1922), matka herců
J. Kodeta a
E. Steimarové. Pocházela ze staré divadelnické dynastie, jejímž zakladatelem byl z matčiny strany patrně dramatik, herec a režisér Josef Jiří Kolár (1812–1896). Své komediantské vlohy projevila už v útlém dětství, kdy začínala hrát na jevišti po boku svých rodičů (již jako čtyřleté dítě v roli infantky v Schillerově dramatu
Don Carlos). Po studiu na dramatickém oddělení Pražské konzervatoře (1931–32) a jedné sezoně v Rokoku se stala elévkou a roku 1942 řádnou členkou činohry Národního divadla, odkud ji roku 1952 na hodinu propustili kvůli emigraci druhého manžela. Roku 1953 se jí podařilo získat angažmá v Hudebním divadle v Karlíně, kde jako sólistka činohry a operety setrvala až do odchodu do důchodu (1979). Už od mládí působila svým oslňujícím zjevem, svěžestí a přirozeným půvabem projevu. Vystupovala ve hrách Shakespearových, Molièrových a Gogolových, z českých autorů nechyběl ani Tyl a Jirásek. K největším tvůrčím úspěchům na jevišti patřila Perdita v
Zimní pohádce, Ivana z Klicperova
Zlého jelena a princezna Dišperanda v Drdových
Hrátkách s čertem. Ze zpěvoherních, operetních a muzikálových rolí vynikají paní Higginsová v
My Fair Lady, Mastilka ve
Fidlovačce a Drigalská v
Polské krvi. Do film. ateliérů vstoupila počátkem 30. let epizodkami návštěvnice baru v komedii
S. Innemanna Malostranští mušketýři (1932) a písařky na stroji v
Extasi (1932)
G. Machatého. Její fotogenickou tvář, ženský šarm, sportovního ducha a přirozené herecké dispozice jako první před kamerou využil
K. Lamač, když ji učinil svou partnerkou v roli trafikantské dcerky Jiřinky Novotné ve své komedii
Dobrý tramp Bernášek (1933). Následovaly další větší i titulní role hezkých a temperamentních dcer (
Na Svatém Kopečku, 1934;
Irčin románek, 1936) a rozpustilých studentek (
Poslední muž, 1934;
Sextánka, 1936;
Děvčata, nedejte se!, 1937), které vystřídaly ve 40. letech, a zejména pak ve znárodněné kinematografii vedlejší a epizodní postavy dělnic (
Slovo dělá ženu, 1952), hospodyň (
Kam s ním?, 1955), domovnic (
Zářijové noci, 1957), sousedek (
Rychlík do Ostravy, 1960;
Hledá se táta!, 1961), družstevnic (
Tři chlapi v chalupě, 1963), žen pochybné pověsti (
Dobrý voják Švejk, 1956;
Poslušně hlásím, 1957), ale hlavně manželek a matek. Manželskou partnerkou
O. Nového v roli spisovatele detektivních románů Gabriela Anděla byla v kriminální komedii Miroslava Cikána
Paklíč (1944). Po osvobození ji znovu svedl s
O. Novým režisér Jaroslav Mach v postavách novátora Ludvíka Zacha a elektrotechničky Jarmily Svátkové, kteří se v budovatelské komedii
Slovo dělá ženu (1952) snažili vzájemně přesvědčit, zda žena má či nemá technické nadání. S
R. Lukavským vytvořila manželskou dvojici rodičů mladičké nadané klavíristky a krasobruslařky Věry Urbanové (
J. Kramperová) v dětském filmu Jaromíra Pleskota
Na stříbrném zrcadle (1954). Režisér Pleskot ji obsadil i do své adaptace známého Nerudova fejetonu
Kam s ním? (1955), aby po boku
K. Högera v roli velkého básníka ztělesnila jeho hospodyni Anču, prožívající četné útrapy spojené s odklízením starého slamníku. Hrála i v několika dalších filmech odehrávajících se v minulosti: manželku profesora Gerstnera (
J. Plachý) v Krškově životopisném portrétu vynálezce Josefa Božka
Posel úsvitu (1950), ženu veselého a statečného chodského dudáka Jiskry Řehůřka (
L. Pešek) ve zfilmování Jiráskových
Psohlavců (1955)
M. Friče. Galerii jejích manželských partnerů v rolích současných žen a matek městských i venkovských, nejrůznějších charakterů a povah postupně doplnili
O. Vykypěl v Sequensově dobrodružném snímku
Větrná hora (1955),
K. Höger v Cikánově válečném příběhu
Jurášek (1956),
F. Smolík v Sísově dramatu
Život pro Jana Kašpara (1959),
F. Filipovský v Makovcově veselohře
Chlap jak hora (1960),
R. Hrušínský ve vesnické komedii Ivo Nováka
Žalobníci (1960) a
J. Bek v satiře
Z. Podskalského Einstein kontra Babinský (1963). S oběma svými dětmi se pracovně sešla při natáčení kriminálního filmu
D. Kleina Město nic neví (1975). Od počátku 70. let se na plátně objevovala už jen velmi vzácně, a to v drobných rolích babiček (
Báječní muži s klikou, 1978;
Hry pro mírně pokročilé, 1986) a starých noblesních dam (
Šašek a královna, 1987;
Čas sluhů, 1989). V 60. letech rozšířila své pole působnosti i na televizi, kde se příležitostně objevovala v inscenacích, filmech a pohádkách (
Klíčová záležitost, 1963;
Poslední královna, 1974;
Jehla, 1982), seriálech (
Tři chlapi v chalupě, 1962;
Hříšní lidé Města pražského, 1968–69;
30 případů majora Zemana, 1974–79;
Bambinot, 1984;
Pražský student, 1991;
Pomalé šípy, 1993;
Policajti z předměstí, 1999) a ve vzpomínkových pořadech (
Můj táta byl,
Kino a já,
Album,
Když se zvedne opona,
Úsměvy…). Od roku 1965 se věnovala i pedagogické činnosti, vyučovala v LŠU v Biskupské ulici. Uměleckou kariéru a pohnutý osud shrnula za literární spolupráce Kamily Smolkové-Čížové ve vzpomínkové knize
Život plný kotrmelců (1996), vydané v reedici pod názvem
Ničeho nelituju (2007). Její profil přináší rovněž kniha Olgy Spalové
Sága rodu Budilova (1978, 1980) a dokumentární pořad
Vendelín Budil (1996), který natočil Václav Filip pro tv. cyklus
Potomci slavných. Roku 1976 byla jmenována Zasloužilou umělkyní. Nadace Život umělce jí udělila cenu Senior Prix (1993).
