V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

BREJCHOVÁ, Jana

Jana BREJCHOVÁ (* 20. 1. 1940 Praha)  – herečka; sestra herečky H. Brejchové, matka herečky T. Brodské, bývalá manželka režiséra M. Formana, německého herce a režiséra Ulricha Theina (1930–1995), herce V. Brodského a poté manželka herce J. Zahajského. Pochází z osmi dětí řidiče dálkové dopravy. Když jí bylo třináct, vybral ji přímo ve škole Ladislav Helge, tehdy asistent Jiřího Sequense, pro jednu z rolí, proletářskou dívenku Píďalku, v sociálním dramatu Olověný chléb (1953). Po dokončení základní školy pracovala jako písařka v kanceláři Vysočanského mlékárenského průmyslu, několik dalších film. rolí sehrála ještě bez vědomí rodičů, ale byla obsazována spíše jako fotogenický dívčí typ než jako herečka: zkažená servírka (Vina Vladimíra Olmera, 1956), těhotná manželka (Zlatý pavouk, 1956) a absolventka zdravotnické školy (Štěňata, 1957). Herecké kvality u ní dokázal naplno rozkrýt teprve režisér Jiří Weiss mimořádně náročnou postavou mladičké schovanky starosty slezského městečka (M. Doležal) a jeho o mnoho let starší ženy (J. Šejbalová) v komorním dramatu podle románové předlohy Jarmily Glazarové Vlčí jáma (1957). Její křehká okatá plavovláska Jana, symbol marně spoutávaného mládí a probouzející svou éteričností potřebu chránit, byla přelomovou rolí, jež změnila její osobní život a akcelerovala uměleckou kariéru. Následovaly tři významné role, za které byla vyhlášena nejúspěšnější herečkou roku 1958: rozjívená a naivně koketní servírka Jana v Brynychově příběhu Žižkovská romance, láskou opojená venkovská dívka Lenka v povídce Lidé na zemi a hvězdy na nebi ve filmu Vojtěcha Jasného Touha a citlivá Mela v adaptaci hry Gabriely Zápolské Morálka paní Dulské. Po lidsky zajímavé postavě mladé učitelky v Rostockého Májových hvězdách (1959) a další dívčí postavě chuligánky z filmu o narušené mládeži Probuzení (1959) dosáhla mezinárodního úspěchu rolí studentky Jany v adaptaci povídky Jana Drdy Vyšší princip (1960) J. Krejčíka: byla za ni vyznamenána Stříbrnou plachtou na MFF v Locarnu 1960 a v anketě film. diváků se opět stala nejúspěšnější herečkou roku. Pozici herecké hvězdy evropského formátu si upevnila účinkováním ve filmech německých a rakouských režisérů: Kurt Maetzig (Sen kapitána Loye/Der Traum des Hauptmann Loy, 1961), Kurt Hoffmann (Zámek Gripsholm/Schloss Gripsholm, 1963), Alfred Weidenmann (Schüsse im Dreivierteltakt/Výstřely v tříčtvrtečním taktu, 1968) a další. Úloha domovníkovy dcery Boženy Štěpánkové z Hoffmannova okupačního dramatu Dům v Kaprové ulici/Das Haus in der Karpfengasse (1964) jí vynesla ve SRN jako nejlepší herečce Spolkovou film. cenu. Český film jí nadále skýtal velké a hlavní role, v nichž nejčastěji představovala současné dívky a mladé ženy složitějších charakterů (Labyrint srdce, 1961; Zelené obzory, 1962; Bloudění, 1966). Vzácné tvůrčí souznění nalezla u E. Schorma, který svými psychologickými sondami prohloubil niterné stránky její osobnosti v postavách citově rozechvělých mladých žen, hledajících lásku a své místo v životě, které ztělesnila jako partnerka J. Kačera (Každý den odvahu, 1964; Návrat ztraceného syna, 1966). Výjimečné místo mezi jejími hrdinkami 60. let zaujímá jeptiška, symbolicky pojmenovaná jako Slečna, ze snímku Noc nevěsty (1967), kterou Jan Procházka a K. Kachyňa ve svém baladicky laděném obrazu kolektivizace napsali přímo pro ni. Nebyla jí však cizí ani poloha ryze komediální, jak dokládají její koketní, rozmařilé a výstřední svůdnice, ztvárněné po boku V. Brodského v komediích Z. Podskalského (Ženu ani květinou neuhodíš, 1966; Ďábelské líbánky, 1970; Noc na Karlštejně, 1973), E. Schorma (Farářův konec, 1968), O. Lipského (Zabil jsem Einsteina, pánové…, 1969) a Petr Schulhoffa (Hodíme se k sobě, miláčku…?, 1974). Ani během normalizace, kdy se přehrála do zralých žen a matek, neměla o příležitosti nouzi, byť se většinou týkaly oddechových žánrů (Luk královny Dorotky, 1970; Slečna Golem, 1972; Pod Jezevčí skálou, 1978; Panna a netvor, 1979). Z této linie vybočovala snad jen zhoubně ctižádostivá inženýrka Edita Beningerová v Jirešově přepisu Páralova románu Mladý muž a bílá velryba (1978). Přelomovou se pro ni ukázala v 80. letech spolupráce s Jiřím Svobodou, v jehož psychologických filmech závažných, etických a morálních témat odhalila další niterné hloubky svého herectví a nebála se ukázat téměř nenalíčenou unavenou tvář: tragickými okolnostmi z minulosti poznamenaná manželka britského archeologa Barbara Erettová v komorním autorském příběhu Schůzka se stíny (1982), fanatická nacistka jeptiška Salome v dramatu z prvních poválečných dnů podle stejnojmenné novely Vladimíra Körnera Zánik samoty Berhof (1983) a profesorova žena lékařka Jitka v přepisu románu z lékařského prostředí Valji Stýblové Skalpel, prosím (1985). Na sérii maminek navázala postavami intelektuálně založených a citovými krizemi stižených matek dospělých dcer, které ztvárnila její skutečná dcera T. Brodská v psychologických dramatech V. Drhy Citlivá místa (1987), E. Schorma Vlastně se nic nestalo (1988) a Lordana Zafranoviće Má je pomsta (1995). K jejím posledním rolím patří žárlivá překladatelka z komorního poetického snímku Zuzany Zemanové Hrad z písku (1994), profesorova žena bytová architektka Dana z autobiograficky laděného příběhu Návrat ztraceného ráje (1999) a věčně snící paní Kuchařová z Drhovy nostalgické komedie Početí mého mladšího bratra (2000). Za vedlejší roli Zdeny Hrstkové, matky titulní hrdinky Marcely (A. Geislerová), z Hřebejkovy smutné komedie Kráska v nesnázích (2006) získala Českého lva. Od druhé poloviny 60. let ji nepravidelně hostí také tv. obrazovka, kde účinkovala např. v inscenacích a filmech (Po francouzsku, 1967; Král a žena, 1967; Pasiáns, 1969; Hostinec U létavého draka, 1971; Dotek motýla, 1973; Půlpenny, 1974; Dva útržky ze života muže, 1976; Cukrárna, 1978; V zámku a podzámčí, 1981; Jehla, 1982; Angolský deník lékařky, 1984; Polom v bezvětří, 1987; Šťastlivec Sulla, 1991; Co Hedvika neřekla, 1995), pohádkách (O čarovné Laskonce, 1989; Arachné, 1992; Anička s lískovými oříšky, 1993; Čarodějné námluvy, 1997; O malíři Adamovi, 2006) a seriálech (F. L. Věk, 1971; Arabela, 1980; Bambinot, 1984; Arabela se vrací, 1990–93; Velmi křehké vztahy, 2007). Dlouho hledala cestu k divadlu; na jevišti stanula poprvé roku 1970 po boku V. BrodskéhoJ. Jiráskové v komedii Liga proti nevěře. Od 80. let účinkuje v zájezdových představeních (Žena v trysku století, Hřbitov slonů, Dobrou noc, mami, Koktejl, Víš přece, že neslyším, když teče voda, Hřbitov slonů). Roku 1979 jmenována Zasloužilou umělkyní a v roce 2004 byla vyznamenána prezidentem republiky Medailí Za zásluhy o stát v oblasti umění. Knižní rozhovor To je Jana Brejchová: rozhovory 1989–90 (1991) s ní připravila Jana Klusáková. Populárně pojatou profilovou monografii Jana Brejchová, sestra Hany (2007) napsal Robert Rohál.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!