V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

PETERKA, František

František PETERKA (* 17. 3. 1922 Praha, † 25. 11. 2016 Liberec)herec; bývalý manžel herečky Vlasty Peterkové (1922–19??). Vyrůstal se svou starší sestrou v rodině modistky a bankovního úředníka. Po měšťanské škole navštěvoval soukromou obchodní školu, kterou kvůli špatnému prospěchu po dvou letech opustil. Nikdy k divadlu ani herectví netíhl, toužil se spíše stát vrcholovým sportovcem nebo učitelem tělocviku, lákala jej atletika a vzpírání, ale rodiče dali na radu učitele, aby se věnoval dramatickému umění. Roku 1940 uspěl u zkoušek na dramatické oddělení Pražské konzervatoře. Studium přerušené totálním nasazením za okupace dokončil roku 1946. Po škole pracoval rok v parlamentním skladě knih a jako telefonista v pojišťovně. Roku 1947 byl na základě omylu angažován ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti, kde se nemohl zpočátku aklimatizovat a málem na div. dráhu rezignoval. Nakonec zůstal, a dokonce byl oceněn na celostátní soutěži Divadelní žatva 1949 za svůj výkon v polské hře Odveta. Po pěti sezonách přešel roku 1951 do souboru libereckého Divadla F. X. Šaldy, jemuž kromě dvouleté epizody v Olomouci (1954–56) zůstal věrný až do odchodu do důchodu (1987). S jevištěm se ovšem definitivně rozloučil až v polovině 90. let. Z 250 rolí širokého žánrového a repertoárového spektra, které na liberecké scéně odehrál, nejraději vzpomíná na Petruccia ve Zkrocení zlé ženy, harmonikáře Frantu Habána v Zápotockého hře Bouřlivý rok, Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských, Shakespearova Othella, Eddyho v Millerově Pohledu z mostu, vévodu Buckinghama ve Třech mušketýrech, mlynáře v Lucerně, Čechovova Platonova, Jegora Poluškina ve hře Borise Vasiljeva Nestřílejte bílé labutě, Martina Kabáta v Hrátkách s čertem, starého Klapzubu v Klapzubově jedenáctce a Vávru v Maryše. Peterkovo autentické herectví nikdy neopisovalo jen jeho fyzický exteriér. Naopak, ve sportovním těle vždy sídlila citlivá, naivní, snadno zranitelná duše plachého dítěte. Dovedl excelovat v komediálních rolích, ale nejbližší mu byla poloha tragikomická. Byl progresivní dělnický typ, představitel zdatných chlapáků. Vysoká, urostlá a svalnatá postava se zápasnickými pěstmi a jistá dávka bodrosti určily typ většiny jeho film. postav. Po epizodce mladého dělníka na stavbě Tratě mládeže v budovatelském dramatu K. M. Walló Veliká příležitost (1949) následovala hned velká chlapecká role předáka hornických učňů Vojty Gavreckého v budovatelském dramatu V. Kubáska z prostředí mládežnického internátu Milujeme (1951). Další velkou roli českého vojáka Petra, mladého příslušníka francouzské cizinecké legie nasazené do boje proti vietnamským vlastencům, vytvořil v dobrodružném filmu V. Čecha Černý prapor (1958). Titulní roli mladého Ostraváka, který se omylem napil tetrachloru a na jehož záchraně se podílely desítky lidí, hrál ve filmu Vladimíra Síse Život pro Jana Kašpara (1959), natočeném podle skutečné události. Ústřední postavu mladého domýšlivého montéra Honzy Přády, jehož nadměrnému sebevědomí dá pracovní kolektiv a jeho snoubenka (A. Vránová) potřebnou lekci, si zahrál v současné komedii Miloše Makovce Chlap jak hora (1960). Jinou velkou postavou z téhož roku byl mladý vězeň v nacistickém koncentráku boxer Tonda Majer, který v dramatu Vojtěcha Jasného Přežil jsem svou smrt (1960) unikl jisté smrti jen díky pomoci ilegální organizace vězňů. Dělnické postavy hrál ve filmech Naděje (1963), Úplně vyřízený chlap (1965), Svatej z Krejcárku (1969), Pavlínka (1974) aj. Dalšího boxera, tentokrát pojatého veseloherně, ztělesnil v Rychmanově muzikálu Dáma na kolejích (1966), kde se do něho zamiluje titulní hrdinka, zhrzená tramvajačka Marie (J. Bohdalová). Hrál v detektivkách míněných vážně (Vrah skrývá tvář, 1966; Znamení Raka, 1966) i v komediální poloze (Slečny přijdou později, 1966; „Rakev ve snu viděti…“, 1968; Šest černých dívek aneb Proč zmizel Zajíc?, 1969; „Čtyři vraždy stačí, drahoušku“, 1970). Roku 1969 se objevil v americkém válečném filmu Johna Guillermina Most u Remagenu/The Bridge at Remagen (1968), jehož některé exteriéry byly natáčeny u nás. V tendenčním dobrodružném snímku Stanislava Černého Černý vlk (1971) vytvořil ústřední postavu Fraňka, dřevorubce v pohraničním pásmu, který na pohraničnících a jejich psu mstí smrt své milenky z druhé strany hranice. V 70. letech se těžiště Peterkovy film. práce přeneslo téměř výhradně do sféry komediální. V komedii O. Lipského Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974) mu byla velmi blízká role trenéra oddílu juda, kam se z lásky ke sportovně založené dívce (M. Vančurová) přihlásí smolařský hrdina (L. Sobota), který překvapí svými výkony na přeborech. Divácky vděčnými, byť poněkud stereotypními postavami taťků a neohrabaných milenců ho zahrnul režisér Petr Schulhoff v sérii rozverných komedií o sousedských vztazích, v nichž vytvořil manželské páry s I. Janžurovou: Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974), Zítra to roztočíme, drahoušku…! (1976) a Co je doma to se počítá, pánové… (1980). Pro změnu s mužským partnerem (K. Augusta) vytvořil dvojici podvodníků propuštěných z vězení, kteří tak dlouho narážejí na mnohem protřelejší a zkušenější zloděje a podvodníky, až se nakonec vrátí do vězení v Schulhoffově satirické komedii Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982). Hlavní úlohy občas proložil i epizodními rolemi ve filmech Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), Já už budu hodný, dědečku! (1978), Křehké vztahy (1979) a Kráva (1993). Za zavedené linie úsměvných hromotluků vybočil rolí dělníka z kamenolomu a otce jednoho z hlavních hrdinů Rudy Aksamita (Marek Probosz) ve Vláčilově baladě na motivy románu Josefa Čapka Stín kapradiny (1985). Diváci si jej oblíbili také z tv. obrazovky, kde patří mezi legendy večerníčků jeho Krakonoš v cyklu Krkonošských pohádek (1974, 1977, 1984). Podobně namaskovaný k nepoznání ztělesnil i Fantomase v seriálu Arabela (1980), nicméně i v civilnější podobě se objevil v řadě filmů a inscenací (Mumu, 1972; Nashledanou v lepších časech, 1974; Jak dostat tatínka do polepšovny, 1978). Po celý život si udržoval obdivuhodnou tělesnou kondici a nezdolnou vitalitu pravidelným posilováním s činkami a svou houževnatostí a optimismem překonal těžké zdravotní peripetie, které ho v posledních letech postihly (následky těžké autonehody z roku 2001). Je autorem vzpomínkové knihy Zpověď (2012). Nadace Život umělce mu udělila cenu Senior Prix (1994).

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!