NĚMEC, Jan
Jan NĚMEC (* 12. 7. 1936 Praha)
–
filmový režisér a scenárista; bývalý manžel výtvarnice a scenáristky Ester Krumbachové (1923–1996) a zpěvačky
M. Kubišové. Vystudoval režii na FAMU (1960) a už za studií asistoval např. režisérům
M. Fričovi a Václavu Krškovi. Mezinárodní uznání si získal již svým celovečerním debutem podle Lustigových povídek
Démanty noci (1964). I svými dalšími díly (
Mučedníci lásky, 1966;
O slavnosti a hostech, 1966), na nichž se významnou měrou podílela jeho tehdejší žena E. Krumbachová, potvrdil smysl pro absurdní grotesku a výtvarnou stylizaci obrazu. Během sovětské invaze v srpnu 1968 tajně natáčel a jeho materiály byly jako jediné vysílány západními televizemi. Díky své bohémské povaze se často dostával do konfliktu s představiteli komunistického režimu. Po roce 1969 mu bylo z politických důvodů znemožněno točit. Po odchodu z Československa (1974) pracoval v SRN, Švédsku, Velké Británii a USA, kde navíc přednášel na několika univerzitách o filmu. Po listopadu 1989 se vrátil do vlasti, aby opět s temperamentem bouřliváckého umělce pokračoval v tvorbě provokativních hraných filmů (
V žáru královské lásky, 1990;
Jméno kódu Rubín, 1996;
Toyen, 2005) i nekonvenčních dokumentárních snímků pro kina i televizi (např. řada portrétů z cyklu GEN a GENUS společnosti Febio). Věnuje se též pedagogické činnosti na katedře dokumentárního filmu na FAMU. Několikrát předstoupil sám před kameru s hereckým úkolem. Ještě jako posluchače FAMU vytvořil se
Z. Kutilem ústřední dvojici pohraničníků ve
Vláčilově povídce
Pronásledování (1959) z diptychu
Vstup zakázán (1958–59). V komedii
Vražda ing. Čerta (1970), ojedinělém režijním počinu E. Krumbachové, se mihl jako divák na koncertě. V emigraci si zahrál epizodku v americkém filmu režiséra Philipa Kaufmana
Nesnestitelná lehkost bytí/
The Unbearable Lightness of Being (1988) podle Kunderova románu, na kterém participoval i jako odborný poradce. Mladá režisérka
I. Pavláskové ho obsadila do menší role ctitele v dramatu
Corpus delicti (1991). V deformovaných obrazech ho zachycuje jeho vlastní, nezvykle osobní a polemický dokument
Noční hovory s matkou (2001–02), na který navázal dalším introspektivním esejem
Krajina mého srdce (2004), k němuž namluvil komentář.