V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

MENŠÍK, Vladimír

Vladimír MENŠÍK , též Vladislav (* 9. 10. 1929 Ivančice u Rosic, † 29. 5. 1988 Praha)herec; otec herečky Martiny Menšíkové (* 1965). Pocházel z dělnické rodiny (otec byl automontér), a tak byl zpočátku nasměrován na dělnickou dráhu. Ale už při studiu strojní průmyslovky v Brně a posléze při zaměstnání v Brněnských strojírnách pilně a rád ochotničil. Po osvobození vystudoval herectví na JAMU (1953), umístěnku dostal k zájezdovému Vesnickému divadlu, odkud po jedné sezoně přešel do Prahy k E. F. Burianovi do Armádního uměleckého divadla, respektive D 34. Od roku 1958 byl stálým členem hereckého souboru FSB s občasným hostováním v některých pražských divadlech (Divadlo za branou, Divadlo S. K. Neumanna). Jeho komika byla přímočará, temperamentní, bezprostřední a živelná, vydatně těžila z tradic lidových vypravěčů a komediantů, nepřímo byla inspirována komikou V. Buriana a dalších velkých postav českého jeviště i film. humoru. Vynikl mimořádným smyslem pro detailní zkratku, schopností pohotové improvizace, rychlé mluvy, pronášené s dynamickou gestikulací. Ostatní polohy jeho herectví oscilovaly mezi pólem tragikomickým a vysloveně dramatickým, ve všech případech však dokázal naplnit své hrdiny (bez ohledu na rozsah role) hlubokým lidstvím, nefalšovaným temperamentem, přirozeným humorem a mnohou životní zkušeností. Na film. plátně se poprvé mihl mezi mnoha mladými budovateli na stavbě Trati mládeže ve filmu K. M. Walló Veliká příležitost (1949). A jako lepší komparsista účinkoval v několika dalších filmech, aniž to filmografické materiály zaznamenaly. V nich však mladý herec stále častěji upozorňoval na svou hereckou přirozenost, pravdivost, komediálnost a mimořádný cit pro komické situace. Jeho role se stávaly větší a také jejich počet se zvyšoval. Upozornil na sebe výraznou epizodou italského mechanika v Radokově retrokomedii Dědeček automobil (1956). Pracoval s různými režiséry, z nichž si nejvíce vážil svého generačního vrstevníka K. Kachyni, který podstatným a rozhodujícím způsobem formoval a korigoval jeho projev. Charakteristické postavy prostořekých vojáků vytvořil v Kachyňových válečných a dobrodružných filmech Tenkrát o vánocích (1958), Král Šumavy (1959) a Práče (1960). Kromě uniforem vojenských, které nosil ještě ve filmech Váhavý střelec (1956), Zářijové noci (1957), Lásky jedné plavovlásky (1965), Maratón (1968), oblékal často i stejnokroj příslušníků bezpečnosti (Volejte Martina, 1965; Nahá pastýřka, 1966; Ženu ani květinou neuhodíš, 1966; Dům ztracených duší, 1967; „Rakev ve snu viděti…“, 1968) a prvorepublikové policie (Partie krásného dragouna, 1970). Dalšími frekventovanými profesemi, které na plátně vykonával, byli řidiči, šoféři a taxikáři (U nás v Mechově, 1960; Hledá se táta!, 1961; Kolik slov stačí lásce, 1961; Začít znova, 1963), vrchní a číšníci (Dnes naposled, 1958; 105 % alibi, 1959; Probuzení, 1959). Menšík vytvářel postavy výrazně veseloherní i vážné až tragické. Tato diferenciace trvala, a dokonce se prohlubovala i později, kdy již byl Menšík šmahem zařazován mezi komiky. Osvědčil se v mnoha veseloherních postavách, jakou byl např. sňatkový podvodník Lojza Bazan v Čechově komedii Mezi námi zloději (1963), školník v Jasného pohádkové satiře Až přijde kocour (1963), barman v parodii O. Lipského Limonádový Joe aneb Koňská opera (1964), okrskář v satiře Z. Podskalského Bílá paní (1965), zřízenec Kolbaba ve Vorlíčkově parodii Kdo chce zabít Jessii? (1966), okradený klient „lehké slečny“ (J. Bohdalová) Jaroušek Novák z Hodonína v Podskalského Světácích (1969), povaleč Bloom ve Vorlíčkově crazy komedii „Pane, vy jste vdova!“ (1970), zelinář Nonancourt v Lipského adptaci Labichovy frašky Slaměný klobouk (1971) a v desítkách dalších. Mnohokrát však prokázal, že je schopen velkých hereckých výkonů v rolích tragikomických, jako byl třeba „beránek boží“, potulný mnich Bernard ve Vláčilově středověké baladě Marketa Lazarová (1967), nebo starý mládenec Čenda, do jehož osamělého života nečekaně zasáhla a úplně ho změnila mladá půvabná dívka (C. Morávková) ve veselohře Jaroslava Macha Klec pro dva (1967), na jejímž námětu se autorsky spolupodílel. Vrcholnou kreaci tohoto druhu však předvedl v postavě nenapravitelného zloděje Jořky Pyřka zvaného Kradák v Jasného poetické venkovské kronice Všichni dobří rodáci (1968). Za svůj výkon byl oceněn Zlatým trilobitem (1968). V 60. letech se, většinou v dětských filmech a komediích, po jeho boku vystřídaly v postavách manželských a rodičovských partnerek např. J. Štěpánková (Anička jde do školy, 1962), V. Thielová (Povídky o dětech, 1964), J. Obermaierová (Happy end, 1967), J. Jirásková (Naše bláznivá rodina, 1968), K. Slunéčková (Když má svátek Dominika, 1967), M. Myslíková (Spalovač mrtvol, 1968). V černé komedii Panenství a kriminál (1969), která byla ojedinělým režijním pokusem herce V. Lohniského, ztvárnil ústřední postavu vedoucího drogerie Karla Souška, ženatého muže neprávem obviněného mladičkou neteří (L. Žulová) ze znásilnění. Do velké titulní pohádkové postavy v moderním lidském rouše ho obsadila výtvarnice Ester Krumbachová ve svém režijním debutu, autorské komedii Vražda ing. Čerta (1970). Jinými pohádkovými bytostmi v lidské podobě byli vysloužilý školnický upír ve Vorlíčkově Dívce na koštěti (1971) a vodník Karel v další Vorlíčkově fantastické komedii Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974). Během 70. let ho diváci velmi často vídávali v poměrně stereotypních rolích ustaraných manželů a otců dospívajících a dospělých dcer, jejichž životní cestu se snažil řídit a urovnávat, např. s B. Holišovou (Můj brácha má prima bráchu, 1975; Brácha za všechny peníze, 1978; Půl domu bez ženicha, 1980), J. Hlaváčovou (Tak láska začíná…, 1975), Z. Hadrbolcovou (Víkend bez rodičů, 1981), M. Martínkovou (Když rozvod, tak rozvod, 1982). Mnohokrát se Menšík objevil na plátně společně s dalším velkým hercem a oblíbeným komikem J. Sovákem. Dvojici zlodějíčků a melouchářů, kteří se zmocní geniálního vynálezu na regeneraci dojnic a jsou za to drasticky potrestáni (sežere je bernardýn), si s chutí a elánem zahráli ve sci-fi komedii Václava Vorlíčka Což takhle dát si špenát (1977). Podobného druhu byl i film Jindřicha Poláka Zítra vstanu a opařím se čajem (1977), ve kterém se k Menšíkovi a Sovákovi připojil ještě V. Brodský v trojici starých nacistů, kteří se chtějí pomocí časoprostorové rakety vrátit do doby 2. světové války, aby zabránili historické porážce nacistického Německa. Kontrastem ke všem těmto výrazně do komiky laděným rolím byly postavy charakterní a dramatické: kabaretiér Šlapeta v rozmarné rekonstrukci počátků kinematografie v Čechách Báječní muži s klikou (1978) J. Menzela měl předobraz v herci a písničkáři J. Švábu-Malostranském. Ze všech Menšíkových portrétů hlav rodin byl nejodstíněnější a nejživotnější jeho ovdovělý táta dvou chlapců (J. HrušínskýL. Vaculík) z Lásek mezi kapkami deště (1979) K. Kachyni, tvrdohlavý švec Bursík, zápasící v dělnickém prostředí žižkovské periferie v 30. letech nikoliv o podnikatelský úspěch, ale již o holou existenci. Nevyhnul se ovšem ani úlohám nedůstojným jeho hereckých kvalit ve schematických, mnohdy tendenčně zaměřených filmech s výrobní či družstevní tematikou, z nichž stačí zmínit snad jen bručounského mistra (Pomerančový kluk, 1975), hornického předáka (Parta hic, 1976), vedoucího plynového provozu hutního závodu (Hrozba, 1978), a především rozvážného předsedu jihomoravského vinařského JZD Michala Janáka ve Vorlíčkově trilogii politicky laděných komedií Bouřlivé víno (1976), Zralé víno (1981) a Mladé víno (1986). Pestrou paletu Menšíkovy film. tvorby je třeba doplnit ještě některými postavami z pohádek od králů (Princ a Večernice, 1978) až po věrné služebníky (Tři oříšky pro Popelku, 1973; Jak se budí princezny, 1977). Ve druhé polovině 80. let, kdy musel ze zdravotních důvodů hereckou činnost značně omezit, završil svou filmografii (kolem sto dvaceti titulů) symbolicky figurou jednoho z pacientů protialkoholické léčebny Honzíčka v hořké komedii D. Kleina Dobří holubi se vracejí (1988). Téměř od samých začátků úzce spolupracoval s televizí jako konferenciér, vypravěč a bavič (Bakaláři, četné Silvestry, množství estrád, pásem, koncipovaných hudebně zábavných pořadů, jeho spontánní vztah k lidem a schopnost rychle navazovat kontakt byly využity v roli moderátora v cyklu Křeslo pro hosta). Jako herec účinkoval v mnoha desítkách tv. her, inscenací, filmů a pohádek, z nichž připomínáme aspoň Smím prosit? (1957), Muž, žena, Žoržík a klíč (1965), Lucerna (1967), Bohouš (1968), Raport (1968), Souboj (1969), Vyloženě rodinná historie (1969), Rapotínská tragédie (1970), Radúz a Mahulena (1970), Kam slunce nechodí (1971), Lev je v ulicích (1972), Slepé střevo (1972), O ševci Matoušovi (1973), Bohouš (1973), Leporelo (1974), Maminka (1975), Lístek do památníku (1976), Cesta domů (1978), Grandle (1979), Změna napětí (1979), Zlatí úhoři (1980), Skapinova šibalství (1980), Princové jsou na draka (1980), Loupežnická pohádka (1980), Cesta do Rokycan (1981), Vyhnanství (1982), Jako kníže Rohan (1983). Exceloval v titulní postavě slavného francouzského romanopisce ze stejnojmenného tv. filmu Alexandre Dumas starší (1970). Hrál v tv. seriálech ze současnosti (Eliška a její rod, 1966; Chalupáři, 1975; Žena za pultem, 1977; Plechová kavalérie, 1979; Zkoušky z dospělosti, 1980; Dnes v jednom domě, 1980; My všichni školou povinní, 1984), z historie (Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; F. L. Věk, 1971; Byl jednou jeden dům, 1974) a ze světa sci-fi a pohádkové fantazie (Návštěvníci, 1981–83; Arabela, 1980; Létající Čestmír, 1983). Vyvrcholením jeho práce pro televizi se stala vynikající studie tragické postavy alkoholika ve dvou tv. hrách Jiřího Hubače a režiséra Františka Filipa Ikarův pád (1977) a Tažní ptáci (1983). O jeho zcela mimořádné divácké oblibě, jež z něho činila výsostně lidového herce, svědčí řada vítězství v různých soutěžích a anketách. S tím souvisí i četnost publikací, které o něm vznikly. Posmrtně připravila jeho žena Olga Menšíková memoárové knihy Stromeček mého veselého života (1993) a Dary Vladimíra Menšíka aneb stromeček mého veselého života (1998). Vedle kritičtějšího pohledu na jeho tvorbu, jaký podává monografie Jana Rejžka Vladimír Menšík (1987), převažují knihy vzpomínkové, které sestavili Jiří Hubač a Slávka Kopecká (Pocta Vladimíru Menšíkovi, 1993), Alena Horáková-Fonová (Utajené vzpomínky na Vladimíra Menšíka, 1999), Jolana Matějková (Dobrý rodák Vladimír Menšík, 2006) a Václav Junek (Velké televizní silvestry Vladimíra Menšíka, 2010). Režisér Robert Bílý o něm natočil hodinový dokument Nespoutaný živel (2001) pro tv. cyklus Předčasná úmrtí. Nositel titulů Zasloužilý umělec (1974), Národní umělec (1978) a Král filmového úsměvu (1999).

 

 

 

 

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!