V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

LOHNISKÝ, Václav

Václav LOHNISKÝ (* 5. 11. 1920 Holice, okres Pardubice, † 18. 2. 1980 Jilemnice, okres Semily)  – herec a režisér; bývalý manžel herečky Z. Jirákové a otec herečky M. Lohniské. Dětství prožil v Holicích a podkrkonošké Úpici, kam byl jeho otec, státní rada, za trest přeřazen. Po maturitě na úpickém gymnáziu vstoupil do bohosloveckého semináře v Hradci Králové, odkud byl pro levicové smýšlení vyloučen. Stal se posluchačem dramatického oddělení Státní konzervatoře v Praze, kterou absolvoval v oborech herectví (1946) a režie (1948). Už na sklonku okupace a krátce po osvobození hrál a režíroval v avantgardním divadélku Větrník a obě disciplíny praktikoval také na jevišti školního divadla Disk a v pražském Divadle mladých pionýrů (1946–48). Dvě velké scény pak naplno zformovaly a vyhranily jeho režijní talent: Státní divadlo v Ostravě (1948–51) a Krajské oblastní divadlo v Plzni (zde nastudoval i několik oper). Těžiště jeho tvůrčí práce spočívalo od roku 1956 až do smrti v Divadle S. K. Neumanna v Praze-Libni (1958–65 ředitel), kde dramaturgicky usiloval o žánrovou i tematickou pestrost repertoáru a osobitou inscenační tvář, kterou obohatil vlastními režijními počiny: Brechtova Matka Kuráž, Tylova Paní Marjánka, matka pluku, Albeeho drama Kdopak by se Kafky bál, Sofoklův Oidipús vladař. Jako režisér úspěšně reprezentoval české divadelnictví i v zahraničí (Belgie, Nizozemsko, a zejména Polsko). Jako herec se výrazně uplatnil v rozhlase a televizi. Hrál v téměř stovce filmů, podle jiných údajů snad až ve 129. Až na pár výjimek to nebyly role stěžejní a hlavní, ale měly vždy své vyhraněné postavení v kontextu celé výstavby film. díla. Jeho fyziognomie, hubená až vyzáblá tvář, řídké, obvykle hladce učesané vlasy, tvrdě sevřená ústa a pichlavé oči, ho do značné míry predestinovala k postavám nesympatickým, krajně negativním, směšným, nebo zase naopak politováníhodným. Často představoval vesnické chudáky, slabochy, intrikány, byrokraty, podlézavé a úlisné ničemy, vyzvědače, zloděje a další podivné existence z okraje společnosti. S výrazně kladnými rolemi se setkával velmi zřídka. Před kamerou debutoval úlohou brusiče v krátkém osvětovém snímku Ludvíka Tomana I andělé ztrácejí trpělivost (1949). Vzápětí byl obsazen již do celovečerního filmu: v Makovcově sociálním příběhu z první republiky Případ dr. Kováře (1950) se uvedl menší rolí zraněného dělníka Váši. Velmi přínosná a plodná se ukázala spolupráce s režisérem Vojtěchem Jasným, v jehož filmech většinou z venkovského prostředí vytvořil studie lidí zmítaných vlastními slabostmi: neschopný osvětový důstojník major Antonín Cibulka v dramatu podle Kohoutovy div. hry Zářijové noci (1957), odmítaný nápadník stárnoucí hospodářky (V. Tichánková) v povídce Anděla z triptychu Touha (1958), vězeň koncentračního tábora Ruda v okupačním dramatu Přežil jsem svou smrt (1960), železničář a agitátor Sadílek v komedii Procesí k panence (1961), a především nebezpečně chamtivý domkař a neschopný předseda družstva Zejvala v poetické venkovské kronice Všichni dobří rodáci (1968). Počátkem 60. let předvedl výrazné kreace v postavách ustrašeného a kolaborantského gymnaziálního profesora němčiny Richtera z válečného dramatu J. Krejčíka podle Drdovy povídky Vyšší princip (1960) a nesnášenlivého až fanatického faráře Hornofa v Hubáčkově polemickém dramatu Králíci ve vysoké trávě (1961). Kněžskou sutanu oblékl později např. v Sequensově defraudantské baladě Smrt černého krále (1971) a ve Vávrově podobenství Kladivo na čarodějnice (1969) ho jako démonického mnicha halila kutna. V detektivních filmech hrál pachatele (Strach, 1963; Jeden z nich je vrah, 1970) a podezřelé (Vražda v hotelu Excelsior, 1971), ale objevoval se též v rolích kriminalistů a příslušníků VB (Poklad byzantského kupce, 1966; Znamení Raka, 1966; Ženu ani květinou neuhodíš, 1966). Jinak na plátně herecky zvládl velmi široký rejstřík profesí z městského a venkovského prostředí: hrál garážmistra (Žižkovská romance, 1958), číšníky (Na laně, 1963), vrchní (Alibi na vodě, 1965; „Rakev ve snu viděti…“, 1968; Zrcadlení, 1977; Holka na zabití, 1975), kuchaře (Od zítřka nečaruji, 1978), vrátné (Bez svatozáře, 1963; Útěky domů, 1980), školníky (Páni kluci, 1975), fotografy (Smrt na Cukrovém ostrově, 1961; Strach, 1963; Martin a červené sklíčko, 1966), úředníky a vedoucí pracovníky různých podniků, zařízení a institucí (Tři přání, 1958; Ošklivá slečna, 1959; Labyrint srdce, 1961; Touha Sherlocka Holmese, 1971; Zlatá svatba, 1972), železničáře (Romeo, Julie a tma, 1959; Božská Ema, 1979), dozorce (Pochodně, 1960; Reportáž psaná na oprátce, 1961), div. a film. režiséry (Zkouška pokračuje, 1959; Dýmky, 1966; Já už budu hodný, dědečku!, 1978; Julek, 1979). Neminuly ho ani role pacientů s těžkým onemocněním (Sny na neděli, 1959; Pokus o vraždu, 1973). Jedinečnou charakteristikou dokázal postihnout rozličné vesnické typy jak v poloze komické až groteskní, tak i dramatické až tragické: družstevník Anton Sláma v dramatu Ladislava Helgeho Velká samota (1959), družstevník Mikyska v Novákově komedii Žalobníci (1960), účetní JZD Šimon v psychologickém dramatu režisérů Hanibala a Skalského Všude žijí lidé (1960), krmič Cimler v Novákově adaptaci románu Jana Procházky Zelené obzory (1962), dřevař Kozinek zvaný Canca ve Skalského polemickém dramatu Cesta hlubokým lesem (1963), podvodný účetní Buzek v Sequensově přepisu Řezáčovy prózy Kronika žhavého léta (1973) a hrobník Jaroš ve Vláčilově psychologickém dramatu podle Bohumila Říhy Dým bramborové natě (1976). Svou nezaměnitelnou fyziognomií se výtečně hodil pro zpodobňování pohádkových bytostí, jak dosvědčuje jeho postava kmotra Smrťáka v drdovské pohádce M. Friče Dařbuján a Pandrhola (1959) a dále menší úlohy lovčího (Tři zlaté vlasy děda Vševěda, 1963), vysloužilce (Princ a Večernice, 1978) a hospodského (Deváté srdce, 1979). Klíčové místo v jeho galerii film. hrdinů a antihrdinů zaujímá psychologicky náročná postava kuchaře Lauka z hraného debutu slov. režiséra Dušana Hanáka 322 (1969). Portrét vystrašeného muže, jemuž podezření z rakoviny radikálně změní pohled na dosavadní život poznamenaný neustálým pocitem viny, pojednal s mimořádnou vnitřní intenzitou a přesvědčivostí, potvrzující kvality jeho charakterního herectví. Divácky nejvděčnější ale přesto zůstanou především jeho komické a groteskní figurky z komedií O. Lipského, ve kterých obměňoval prototyp snaživého, omezeného a úzkoprsého, tzv. malého člověka: popletený docent psychiatrie Chocholoušek v Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974), protivně ctižádostivý a podlézavý dělník Hujer v „Marečku, podejte mi pero!“ (1976) a tajemník zlotřilého barona von Kratzmara (M. Kopecký) v parodii rodokapsů Adéla ještě nevečeřela (1977). S rozpačitým výsledkem se sám pokusil o film. režii v hořké komedii Panenství a kriminál (1969). Z jeho obsáhlé herecké tvorby pro televizi jmenujme alespoň inscenace a filmy (Můj generál, 1959; Matušovci, 1958; Šlechetný cowboy Sandy, 1964; Dlouhá bílá nit, 1970; Chléb a písně, 1971; Lidé na křižovatce, 1971; Ctná paní Lucie, 1972; Čestné kolo, 1973; Doňa Perfecta, 1974; Kdo je kdo, 1974; Střílej oběma rukama, 1976; Dveře, 1976) a seriály (Rodina Bláhova, 1959; Eliška a její rod, 1966; Klapzubova jedenáctka, 1967; Byli jednou dva písaři, 1972; Chalupáři, 1975; Nejmladší z rodu Hamrů, 1975; Lucie, postrach ulice, 1980 a Arabela, 1980). Zemřel náhle při natáčení exteriérů dětského filmu Věry Plívové-Šimkové Krakonoš a lyžníci (1980), v němž v postavě staršího finančního úředníka měl možnost poprvé uplatnit ve filmu své lyžařské umění. Jeho životní osudy a umělecký profil přibližuje David Laňka v knize Nekončící potlesk aneb Galerie nezapomenutelných (2000). Roku 1969 byl jmenován Zasloužilým umělcem.

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!