KACHYŇA, Karel

Karel KACHYŇA (* 1. 5. 1924 Vyškov, † 12. 3. 2004 Říčany u Prahy) – scenárista a režisér; manžel hereček E. Kuchařové a A. Mihulové, otec kostýmní návrhářky Elišky Nové-Kachyňové (* 1952). Byl žák zlínské Školy umění a pak studoval kameru na FAMU (1947–51), již absolvoval jako jeden z prvních posluchačů. Už na škole navázal spolupráci s Vojtěchem Jasným; jejich celovečerní absolventský dokument o osídlování pohraničí Není stále zamračeno (1950) vzbudil pozornost. Spolu nastoupili do Studia dokumentárního filmu a později k Čs. armádnímu filmu, kde společně točili propagandisticky služebné dokumenty, reportáže i hraný celovečerní snímek (Dnes večer všechno skončí, 1954). Do konce 50. let hranou tvorbu podřídil tendenčnímu ideologickému diktátu. Zprvu inklinoval k tématům z vojenského a válečného prostředí (Ztracená stopa, 1953; Tenkrát o vánocích, 1958; Práče, 1960), z nichž divácky nejúspěšnější dodnes zůstává prorežimní drama o pohraničnících Král Šumavy (1959). Ve druhé polovině 60. let se prosadil vedle tvůrců české nové vlny hlavně díky spolupráci se scenáristou a prozaikem Janem Procházkou. Nejlepší snímky, komorně laděné filmy, se zabývaly obyčejnými lidmi konfrontovanými s bezohlednou mocí a lidskou zaslepeností na pozadí zlomových okamžiků v novodobých dějin (Ať žije republika, 1965; Kočár do Vídně, 1966; Noc nevěsty, 1967; Směšný pán, 1969; Ucho, 1970), normalizační cenzura zakázala. K námětům Procházky se Kachyňa vrátil po listopadu 89 v tv. filmech (Městem chodí Mikuláš, 1992; Kráva, 1993). Navzdory tomu mohl intenzivně tořit i za normalizace a patří k nejplodnějším českým poválečným filmařům. Soustředil se na poetické zachycení dospívání dívek (Trápení, 1961; Závrať, 1962; Vysoká zeď, 1964; Pavlínka, 1974; Robinsonka, 1974; Čekání na déšť, 1978) i chlapců (Smrt mouchy, 1976; Setkání v červenci, 1978; Lásky mezi kapkami deště, 1979; Fandy ó Fandy, 1983). Dílo charakterizuje pečlivá scenáristická příprava a vizuálně bohatý, baladický styl vyprávění v poetické poloze. Tvorbu měl vzácně vyrovnanou, často se dotýká nedávné minulosti a opírá se o kvalitní předlohy, cizí i domácí, mj. prózy Alana Marshalla (Už zase skáču přes kaluže, 1970), H. Ch. Andersena (Malá mořská víla, 1976), Oty Pavla (Zlatí úhoři, 1979; Smrt krásných srnců, 1986), Vladimíra Körnera (Cukrová bouda, 1980), A. Branalda (Pozor, vizita!, 1981; Sestřičky, 1983), Ivana Olbrachta (Hanele, 1999), Josefa Škvoreckého (seriál Prima sezóna, 1994). Řadu námětů a scénářů mu poskytl Karel Čabrádek, zejména u tv. titulů (Počítání oveček, 1981; Duhová kulička, 1986; Kožené slunce, 2002; Cesta byla suchá, místy mokrá, 2003). K divácky nejúspěšnějším dílům patří šestidílný seriál Vlak dětství a naděje (1985). Sám se občas postavil před kameru v epizodách, které odstartoval postavou Františka Nebozese, majitele firmy Auto-velo, ve svém filmu Ať žije republika (1965). Diváci si ho zřejmě vybaví jako prokurátora v cimrmanovské krimi-komedii Rozpuštěný a vypuštěný (1984), místopředsedu ONV Karhana v hořké komedii L. Smoljaka Nejistá sezóna (1987) a upjatého školního inspektora ve Svěrákově Obecné škole (1991). Od roku 1990 byl profesorem na FAMU, roku 1999 ho Česká film. a tv. akademie zvolila za svého prezidenta (funkci převzal po F. Vláčilovi). Vedle řady ocenění za filmy získal Českého lva (1995) za dlouhodobý umělecký přínos českému filmu a Cenu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii z MFF v Karlových Varech (1999). Roku 2010 mu udělil ministr kultury Cenu in memoriam za přínos v kinematografii a audiovizi. O tvorbě i osudech vypovídají kniha P. Melounka Karel Kachyňa (1984) a tv. medailónky Jana Špáty (cyklus GENUS, 1996) a Jána Nováka (Život byl vlídný, místy drsný, 2007). Heslo o jeho dokumentární tvorbě pak přinesl svazek řady Český film: Dokumentaristé (2009) Martina Štolla a kolektivu.

Váš e-mail
E-mail příjemce

KACHYŇA, Karel

Odeslat odkaz na heslo Karel KACHYŇA