HANZLÍK, Jaromír
Jaromír HANZLÍK (* 16. 2. 1948 Český Těšín)
–
herec; syn herce
F. Hanzlíka. Ještě než odmaturoval na malostranském gymnáziu v Hellichově ulici (1966), v jehož proslulém div. kroužku působil, měl na svém hereckém kontě už několik profesionálních zkušeností s filmem. Zcela poprvé stanul před kamerou jako třináctiletý, když při návštěvě své maminky v televizi, kde dělala asistentku režie, byl obsazen do role zlého pionýra v tv. filmu
Taková loď. Zde si ho povšiml režisér Zdenek Sirový, který mu ve své psychologické studii
Finský nůž (1965) otevřel cestu do film. ateliérů rolí vystrašeného Honzy, mladšího z ústřední dvojice jinochů na útěku pro údajné zabití. Citlivými portréty bezelstných dospívajících chlapců s odlišným sociálním zázemím, jejichž hledání citových vazeb často provázejí těžké rány osudu a tragické okolnosti, zaujal v dalších stěžejních filmech poloviny 60. let, pod nimiž jsou podepsáni režiséři všech generací. V Mášově psychologickém snímku
Bloudění (1966) nenalézá jeho zamlklý Michal společnou rovinu komunikace s rodiči. Mlčenlivostí se vyznačuje také jeho zoufalý nacistický vojáček, který při útěku domů na sklonku války přinutí mladou venkovskou vdovu (
I. Janžurová), aby ho převezla se zraněným druhem (
L. Munzar) k hranicím, ve válečné baladě
K. Kachyni Kočár do Vídně (1966). S návaly dosud nepoznaných emocí se nesnadno vyrovnává student Vojta, nesměle zamilovaný do dívky od kolotoče (
Z. Cigánová), ve Vávrově poetické adaptaci Hrubínovy básně
Romance pro křídlovku (1966). Mezitím se Hanzlík přihlásil na DAMU, ale nakonec dal přednost angažmá v Divadle na Vinohradech (1966–93), na jehož scéně postupně vyzrál z představitelů vitálních, lidsky nezkušených a odzbrojivě autentických mladíků v hereckou osobnost, schopnou vystihnout povahovou rozmanitost mužských typů středního věku v komediální i tragické poloze, v hrách ze současnosti i v dílech klasických (
Grandlehárna,
Loupežník,
Car Fjodor,
Hamlet,
Revizor,
Zločin a trest,
Cyrano z Bergeraku,
Oidipus). S rostoucím renomé na jevišti se upevňovala také jeho popularita u film. a tv. diváků. Objevoval se v uniformách vojáků (
Každý mladý muž, 1965;
Žert, 1968;
Půlnoční kolona, 1972;
Dva muži hlásí příchod, 1975) a příslušníků bezpečnosti (
Naše bláznivá rodina, 1968;
Nejlepší ženská mého života, 1968). V Novákově okupačním dramatu z pražského květnového povstání
Maratón (1968) ztvárnil mladého chlapce Rudu, který uprchl z pankrácké věznice a našel dočasný úkryt u mladé služky (
J. Brejchová). V
Machově detektivce
Na kolejích čeká vrah (1970) vytvořili s
J. Sovákem ústřední dvojici kriminalistů vyšetřujících záhadnou loupež. Jeho herecké začátky se nesly ve znamení vážných, psychologicky založených filmů, ke komediálním příležitostem se propracovával pozvolna. I když účinkoval v řadě veseloher, nikdy se nestal jednoznačně komediálním typem. Teprve nekonformně pojatá postava mladičkého kralevice, budoucího císaře Karla IV., ve Steklého historické komedii
Slasti Otce vlasti (1969), u něho odhalila zřetelné komediální rysy. Zde měl poprvé za partnerku
D. Kolářovou, s níž na dlouhou dobu vytvořil ideální hereckou dvojici, která si získala velkou popularitu zejména prostřednictvím filmu a televize (seriál
Taková normální rodinka, 1971;
Podnájemníci, 1976;
Otec nebo bratr, 1978;
Dopis psaný španělsky, 1980). Po jejím boku hrál královského šenka Peška v muzikálové komedii
Z. Podskalského Noc na Karlštejně (1973) a sympatického frajírka a vesnického traktoristu Honzu v Novákově komedii
Léto s kovbojem (1976). Stejný typ dobráckého mládence, naivního a váhavého, ale o to ráznějšího, když o něco jde, nabídla titulní postava mladého právníka Jindřicha Mráčka ve Vorlíčkově komedii
Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974). Nepříliš přesvědčivě vyzněli jeho dramaticky strukturovaní hrdinové, ať se jednalo o bezprizorného výrostka Bogana v povídce
Chebský fenik z Jirešova filmu
Lidé z metra (1974), odbojáře Vaška v Novákově okupačním dramatu
Poslední ples na rožnovské plovárně (1974), námořníka Rudlu ve Fukově dramatu ze sklonku 2. světové války
Mys Dobré naděje (1975) či o družstevníka Petra Tůmu v psychologickém snímku
H. Bočana Tvář za sklem (1979). Během 80. let, kdy rapidně poklesl zájem filmařů o jeho herecké služby, navázal úspěšnou spolupráci s
J. Menzelem,v jehož poetických komediích podle známých literárních předloh ztělesnil svérázné, podivínské a tragikomické figurky: hlučný a vypravěčstvím posedlý strýc Pepin v přepisu Hrabalovy povídkové knihy
Postřižiny (1980), nadšený sběratel všeho zbytečného Leli v adaptaci Hrabalových příběhů kerských osadníků
Slavnosti sněženek (1983) a suchopárný zámecký knihovník Bernard Spera ve zfilmovaném románu Vladislava Vančury
Konec starých časů (1989). Poslední pravidelnější návraty na film. plátno absolvoval převážně v dobových historických kostýmech, např. jako kaplan ve Vávrově adaptaci Hrubínovy div. hry
Oldřich a Božena (1984), žoldnéř Zajíc v Sequensově hudební verzi hry Oldřicha Daňka
Dva na koni, jeden na oslu (1986), stranický funkcionář Jaroslav Mrázek, oběť komunistických procesů 50. let, ve Svobodově politickém dramatu
Jen o rodinných záležitostech (1990), král Ctirad v Zelenkově pohádkové komedii
Nesmrtelná teta (1993) a stárnoucí quijotovský rytíř Kornelius v pohádce
V. Drhy O perlové panně (1997). V kinech se znovu připomněl dvěma portréty odlišné velikosti a charakteru. Zatímco v psychologickém dramatu
Pokoj v duši (2009) slov. režiséra Vladimíra Balka se jednalo o malou roli přednosty venkovské železniční stanice Smejkala, v satirické komedii
Muži v říji (2009) mu připadla velká úloha vesnického podnikatele Jardy Hanáka, který s dalšími místními činiteli organizuje mistrovství Evropy ve vábení jelenů. Masové popularity ovšem dosáhl díky televizi jako oblíbený protagonista mnoha inscenací a filmů (
První velký případ, 1963;
Dobrodružství Huckleberryho Finna, 1966;
…ani kapka vojenské krve, 1968;
Aurelián, 1969;
Mordova rokle, 1970;
Zločin na Zlenicích hradě, 1971;
Hostinec U létavého draka, 1971;
Otcové a děti, 1972;
Slečna ze spořutelny, 1973;
Bertillon 166, 1974;
Já zůstanu věrný, 1977;
Ikarův pád, 1977;
Polská krev, 1978;
Zločin na poště, 1980;
Spor dramaturga Stroupežnického, 1982;
Čtverec mizení, 1982;
Tažní ptáci, 1983;
Případ Platfus, 1985;
Žena z Korinta, 1986;
Hrdina, 1986;
Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, 1987;
Viktor Veliký, 1987;
Pilát Pontský, onoho dne, 1991;
Uzavřený pavilón, 1991;
Nikdy nekončí, 1993;
Jeden den velkokněžný, 1994;
Polední žár, 1997;
Svědek, 2002;
Talár a ptačí zob, 2003;
Nepolepšitelný, 2009;
Smyčka, 2009), pohádek (
Učedník kouzelníka Čáryfuka, 1969;
Dvě Cecilky, 1969;
O princi Janovi a princezně Marfušce, 1974;
Zlatá přadlena, 1975;
O Terezce a paní Madam, 1976) a seriálů (
Záhada hlavolamu, 1969;
Byl jednou jeden dům, 1974;
Žena za pultem, 1977;
Ve znamení Merkura, 1978;
Nemocnice na kraji města, 1978, 1981;
Plechová kavalérie, 1979;
Dnes v jednom domě, 1980;
Lucie postrach ulice, 1980;
Dynastie Nováků, 1982;
Dobrá Voda, 1982;
Doktor z vejminku, 1982;
Sanitka, 1984;
My všichni školou povinní, 1984;
Synové a dcery Jakuba skláře, 1985;
Cirkus Humberto, 1988;
Hříchy pro pátera Knoxe, 1992;
Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, 2003;
Pojišťovna štěstí, 2004, 2006, 2008;
Rodinka, 2010). Ačkoliv roku 1993, kdy odešel z divadla, ohlásil ukončení herecké kariéry, rozhodnutí již několikrát porušil. Roku 1997 převzal po
Z. Svěrákovi moderování tv. vzpomínkového pořadu
Úsměvy českého filmu, z něhož připravil čtyři svazky knih
Album úsměvů. Roku 1988 byl jmenován Zasloužilým umělcem. Analýzu jeho film. tvorby přinesl Jan Jaroš v knize
Jaromír Hanzlík (1988).
