V nakladatelství LIBRI právě vychází: ,,,

GOLLOVÁ, Nataša

Nataša GOLLOVÁ rozená Hodáčová (* 27. 2. 1912 Brno, † 29. 10. 1988 Praha)  – herečka; dcera politika Františka Xavera Hodáče (1883–1943), vnučka historika Jaroslava Golla (1846–1929), nevlastní sestra herečky M. Sedláčkové a manželka div. režiséra Karla Konstantina (1903–1961). Pocházela ze zámožné rodiny s mimořádně rozvinutým intelektuálním zázemím. Po maturitě na dívčím reálném gymnáziu Elišky Krásnohorské v Praze začala studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ale vysokoškolské vzdělání záhy ustoupilo jejím uměleckým zájmům. Ve scénickém tanci se školila u J. Nikolské a Jarmily Kröschlové, s jejíž skupinou dokonce vystupovala v Paříži. Hereckou průpravu získala u K. Dostala a Jiřího Frejky. Profesionální hereckou dráhu s uměleckým jménem po svém dědečkovi nastoupila v Českém divadle v Olomouci (1932–34), pak krátce působila v činohře Slovenského národního divadla v Bratislavě a od roku 1935 do konce okupace byla členkou Městského divadla na Královských Vinohradech. Její poválečná jevištní činnost pokračovala v souborech Jihočeského divadla v Českých Budějovicích (1947–50), Divadla Na Fidlovačce v Praze (1952–53), Divadla ABC (1955–62) a Městských divadel pražských (1962–71). Ve 30. a 40. letech hrála především snivé, křehké a lyrické, ale i vtipné, veselé až ztřeštěné dívky a mladé ženy v soudobých dramatických dílech a zároveň i velké role klasického repertoáru (Princezna Pampeliška, Hamlet, Láska má své klíče, Stavitel Solness, Nora). V 50. letech se přehrála do charakterních poloh a s úspěchem hrála zejména podivínské, komicky laděné starší ženy (Jezinky a bezinky, Podivná paní Savageová). Přes úspěchy v divadle získala popularitu teprve účinkováním ve filmu, kde se poprvé objevila jako jedna ze septimánek v komedii M. Friče Kantor ideál (1932). Podruhé už ji kamera zachytila v titulní roli matky nemanželské holčičky Evy Halerové v Krňanského melodramatu podle předlohy Ignáta Herrmanna Bezdětná (1935). Postavy dívek a žen s andělskými rysy i mondénním chováním a naivní dcerky z bohatých rodin se staly jejím údělem i v několika dalších filmech (Zborov, 1938; Lízino štěstí, 1939; V pokušení, 1939; Tulák Macoun, 1939). Teprve úloha rozpustilé vysokoškolačky Jiřiny, která v Cikánově veselohře Příklady táhnou (1939) vnese během prázdnin svěží atmosféru do domu své konzervativní babičky (R. Nasková), změnila radikálně rodokmen jejích postav. Komediální herečku první velikosti z ní však učinil zejména M. Frič, který plně využil a rozvinul její komický talent v harmonickém souznění s jejími křehkými půvaby, vnitřní noblesou a ladností na jedné straně a mnoha nejrůznějšími atributy moderních, emancipovaných a sportovně založených dívek na straně druhé. Jako mimořádně prozíravou a šťastnou volbou M. Friče se ukázalo být její partnerství s O. Novým, s nímž utvořila originální komickou dvojici, okouzlující svým smyslem pro intelektuální humor, břitkou pohotovostí dialogu a schopností bláznivé komiky. Sérii těchto hrdinek zahájila úlohou Mařenky Novákové, která se z oddané manželky a domácí putičky promění v elegantní krasavici, v komedii Kristian (1939). Skutečným triumfem se však stala následující titulní postava ztřeštěné, ale duchaplné Evy Norové, jejíž bezprostřední chování a činy permanentně vyvolávají ve svém okolí rozruch, zmatky a prekérní situace, v komedii Eva tropí hlouposti (1939). Pod vedením M. Friče a v hereckém duelu s Novým zazářila jako šibalka Poldi Krušinová ve veselohře Roztomilý člověk (1941) a nešťastně šťastná dědička a zvelebitelka omšelého hotelu Zuzanka Nedbalová v komedii Hotel Modrá hvězda (1941). Dostala však příležitost ztvárnit i povahově složitější typy dívek a mladých žen. Režisér Otakar Vávra vsadil na kontrastní lyrickou notu jejího herectví, když jí svěřil roli téměř klukovsky divoké a současně citově zmatené Helenky v adaptaci románu Viléma Mrštíka Pohádka máje (1940). V dalším Vávrově snímku Okouzlená (1942) jí připadla titulní úloha dívky propadlé divadlu a současně svobodné matky Lenky Bártové a v sociálně laděném Vávrově filmu Šťastnou cestu (1943) hrála prodavačku Fanynku, posedlou nesmyslnou touhou po film. slávě. Koncem války se nešťastně zkompromitovala s nacistickými okupanty osobními i profesními svazky; pod pseudonymem Ada Goll si zahrála v německém filmu Komm zu mir zurück (1944). Po osvobození čelila obvinění z kolaborace, ale její trestní stíhání bylo zastaveno, neboť prokazatelně pomáhala odboji a postiženým rodinám a dobrovolně odešla jako ošetřovatelka v květnu 1945 do Terezína, kde se sama nakazila tyfem. Několik poválečných let však byla stejně zbavena možnosti hrát v Praze i ve filmu, kam se vrátila počátkem 50. let díky J. WerichoviM. Fričovi, kteří na ni pamatovali s rolí hubaté Kateřiny, donucené představovat před stárnoucím císařem Rudolfem II. (J. Werich) éterickou nadpozemskou bytost Sirael v dvoudílné rudolfinské komedii Císařův pekař – Pekařův císař (1951). Pak již přišly role rozumných manželek (Kudy kam?, 1956; Hlavní výhra, 1958) a matek (Punťa a čtyřlístek, 1955; Kruh, 1959; Komedie s Klikou, 1964) a převážně drobné, brilantně zvládnuté epizodky učitelek (Chlapec a srna, 1962), ošetřovatelek (Rychlík do Ostravy, 1960), tlumočnic (Pražské noci, 1968), úřednic (Případ pro začínajícího kata, 1969) a vrátných (Pátek není svátek, 1979). Po více než třech desetiletích ji diváci spatřili na plátně opět jako titulní hrdinku v hudební komedii Z. Podskalského Drahé tety a já (1974), kde její činorodá a poněkud popletená tetička Fany pátrá se svou stejně svéráznou sestrou (E. Svobodová) po pachateli loupežného přepadení na místní poště. Role nesnášenlivé obyvatelky domova důchodců Aničky v Balíkově psychologickém dramatu Konečná stanice (1981) byla jejím symbolickým rozloučením s filmem a herectvím vůbec. Kromě divadla a filmu získala zkušenosti také před tv. kamerami v inscenacích a filemech, pohádkách, dramatech i komediích (mj. Jen jeden den, 1958; Putování Simona MacKeevera, 1962; Neomylní, 1962; Láska vojenská, 1967; Učedník kouzelníka Čáryfuka, 1969; Drobínek, 1970; Čtrnáctý v řadě, 1975; Nezbedná pohádka, 1976; Šaty po tetě, 1978; O statečné princezně Janě, 1978; Babička je ráda, 1978; Soud pana Havleny, 1980; Burácení s burácem, 1981; Proč se vraždí staré dámy, 1981; Chladna zrána, 1982; To se ti povedlo, Julie, 1982; Šťastný domov, 1982; Restaurace, 1983; Radostné události, 1983) a seriálech (Rodina Bláhova, 1959; Sňatky z rozumu, 1968; Hříšní lidé Města pražského, 1968–69; Rozsudek, 1971; Stříbrná pila, 1978; Dnes v jednom domě, 1979; Sanitka, 1984). Roku 1941 se stala laureátkou Národní ceny (za film Hotel Modrá hvězda, Pohádka máje, Roztomilý člověk). Svědectví o její umělecké cestě a pohnutých osudech podávají knižní portréty Aleše Cibulky Nataša Gollová: život tropí hlouposti (2002) a Nataša Gollová 2: černobílé vzpomínání (2003), Vladimíra Přibského Roztomilé děvče: zlatá éra Nataši Gollové (2003) a Josefe Fraise Trojhvězdí nesmrtelných: tragické osudy největších filmových hvězd Adiny Mandlové, Nataši Gollové a Lídy Baarové (1998).

Úvodní slovo
Databáze vychází z třísvazkové encyklopedie Miloše Fikejze: Český film. Herci a herečky: I. díl: A–K (Libri 2006), II. díl: L–Ř (Libri 2007), III. díl: S–Ž (Libri 2008). Původních 2 890 hesel vesměs doznalo doplnění a aktualizace a přibylo dalších 168 hesel, jak příslušníků nejmladší herecké generace, jež za poslední léta vstoupila (i díky tv. obrazovce) do obecného povědomí, tak herců a hereček starších ročníků. Jejich účast ve filmech zdokumentovaly až poslední dva katalogy Český hraný film V: 1971–1980 (2007) a Český hraný film VI: 1981–1993 (2010), zpracované a vydané Národním filmovým archivem. Opět jsou zařazeni rovněž slovenští herci a herečky, kteří v ČR natáčí či trvale působí, a přibyli i další režiséři a režisérky, pokud, byť ojedinělé, stáli nejen za, ale i před kamerou. Aktualizaci hesel a zpřístupnění databáze zdarma podpořil příspěvek audiovizuálního odboru MK ČR, jemuž zde upřímně děkujeme, který pokryl téměř polovinu nákladů. V textu jsou užity obecně srozumitelné zkratky obecné, ale také institucí; ty lze najít na internetu, proto je (oproti knižnímu vydání) neuvádíme. V krátkém čase, který byl na realizaci databáze vyměřen, se autor a redakce nemohli vyvarovat chyb. Budeme vděčni čtenářům za upozornění na nedostatky a zároveň je prosíme o trpělivost, protože po delším zkušebním provozu provedeme případné opravy najednou — Miloš Fikejz a František Honzák

Copyright © Miloš Fikejz, 2006, 2007, 2008, 2010
Dodatky © Miloš Fikejz, František Honzák, 2010
© Libri, 2006, 2007, 2008, 2010, 2011

Upozornění: Databáze je zdarma zpřístupněna ke čtení, nikoliv kopírování textu či jeho částí, což bez výslovného souhlasu autora a nakladatelství odporuje autorskému zákonu!