F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

Úvody

I. České země v pravěku
II. Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy
III. Český stát za Přemyslovců
IV. Léta panování Lucemburků
V. Doba husitská a jagelonská
VI. Český stavovský stát a Habsburkové
VII. Vláda Habsburků a protireformace
VIII. Od osvícenského absolutismu k národnímu obrození
IX. Utváření novodobého českého národa
X. Směřování k samostatnému státu
XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu
XII. Od lidově demokratického po socialistické Československo
XIII. Od totality k demokracii

XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu

Vznik samostatného československého státu neznamenal jen vyvrcholení národních snah ve smyslu národní svobody, ale představoval zároveň významnou strukturální společenskou změnu směrem k demokratickému zřízení. Nový stát se ustavil jako demokratická parlamentní republika, která se v konstitučním ohledu inspirovala řadou evropských ústav (a také americkou ústavou). Ideový tvůrce, zakladatel a první prezident tohoto státu prof. T. G. Masaryk si jasně uvědomoval, že budoucnost mnohonárodnostní republiky je spojena s humanistickými ideály, se spoluprací národů a s osobní svobodou.

Dvacetileté období první republiky bylo příliš krátkým úsekem národních dějin, aby se mohly plně realizovat všechny naděje a touhy, s nimiž vstupovala politická reprezentace a i většina národa (plná euforie ze získané svobody) do nového státu. Z těchto dvou desetiletí téměř polovina byla poznamenaná hlubokou hospodářskou krizí se všemi vnitropolitickými důsledky (zejména v sociální oblasti) a i bezpečnostním oslabením státu v rámci středoevropského prostoru.

Hned od začátku se ukazovalo, že pro ČSR budou osudově důležité zejména ty momenty, které ve větší či menší míře byly spjaty s národnostní (etnickou) problematikou. V novém státě se dříve vládnoucí a politicky privilegovaní Němci dostali rázem do role národní i politické menšiny. Tak dlouholeté česko-německé "stýkání a potýkání" bylo rázem mocensky "vyřešeno"; že šlo o krátkodobé a neperspektivní řešení, to v národně revolučním opojení osmnáctého roku bylo přehlédnuto.

Už samotný zrod československého státu a jeho konstituování představovalo značně složitý a citlivý proces vedoucí k ustavení nového státního útvaru, který musel dokázat svou životaschopnost. Budoucnost nové republiky (jak se později ukázalo) byla přímo podmíněna třemi momenty: a) do jaké míry budou tradiční návyky ekonomického a politického soužití Čechů a Němců v jednom státním útvaru silnější než odstředivé síly, které by mohly vést k obnově německé hegemonie nad střední Evropou a jejími slovanskými národy; b) jak se vyvine vztah ekonomicky a kulturně "obrozenějších" Čechů k probouzejícím se Slovákům; c) jak dlouho se udrží dějinná konstelace, která umožnila vznik nového státu ve střední Evropě, tedy hegemonie států vítězné Dohody (versailleský systém a hegemonní postavení Francie). Tyto otázky byly osudově důležité pro zachování existence meziválečného Československa. Způsob jejich budoucího řešení přímo podmiňoval samostatnou existenci ČSR. Její život byl tedy historicky podmíněný a dá se říci nejistý od samého počátku. Bezpečnost a existence československého státu (zvlášť při politicky a strategicky exponované poloze) byly značně závislé na mezinárodním vývoji a na mocenských vztazích v tehdejší Evropě. Báze ochrany versailleským mocenským systémem se brzy začala postupně hroutit. Československo bylo úměrně s tím ohrožováno ze strany mocensky expanzivního Německa (a také revizí zaujatého Maďarska). Slabou útěchou bylo budování obranného štítu Malé dohody proti změnám na poválečné mapě střední Evropy. Zahraničněpolitická aktivita československé politické reprezentace byla značně závislá na vnitřním vývoji státu a na jeho hospodářských možnostech.

Pro vnější i vnitřní upevňování Československa byl životně důležitý vztah mezi dvěma "stavebnicovými" národy - českým a slovenským. Hlásaná jednotná pospolitost "československého národa" byla stavěna proti více než čtyřmilionové mase národnostních menšin (německé, maďarské, ukrajinské, židovské a polské). Vytvoření "československého národa" mělo zejména svou funkční oprávněnost a bylo současně i garancí pro Slováky; v tomto smyslu je třeba chápat státotvornou ideu první republiky, takto je třeba posuzovat i tzv. čechoslovakismus. Přitom česko-slovenská dichotomie hluboce ovlivňovala politickou rovnováhu a vývoj mladé republiky; měla svůj původ v rozličných historických souvislostech, za nichž se oba národy (Češi pod rakouskou, Slováci pod maďarskou nadvládou) vyvíjely před rokem 1918; šlo v podstatě o tři roviny: a) rozdílná ekonomická úroveň; b) rozdílný politický, kulturní a vzdělanostní vývoj; c) míra intenzity náboženského cítění (přimknutí se ke katolicismu). Stále více prosazovaný slovenský autonomismus ze strany slovenských politiků začal ohrožovat politickou stabilitu i celkový vývoj republiky (i když nikdy nepřekročil "mantinely" vytyčené pro společný stát).

Na (pozdější) dramatické vnitropolitické situaci se "podepsal" i vliv dalších etnických menšin; přes všechny poctivé pokusy vlády splnit podmínky a závazky vyplývající z mezinárodních smluv zaručujících ochranu menšin byla integrace těchto menšin do celkové struktury státu pomalá a jen částečně úspěšná. Zvlášť zásadního významu nabývala otázka německá, která prošla krátkou fází krajního negativismu a více jak desetiletého aktivistického pojetí a nakonec skončila u extrémního iredentismu, jenž vedl k Mnichovu.

Ve vnitřních záležitostech sama bezprostřední existence národnostních menšin (k republice ne vždy přátelsky nakloněných) měla zvláštní vliv na veřejné mínění a praktickou stranickou politiku. Vedla totiž ke vzniku dosti silného národního šovinismu mezi Čechy a "vlasteneckými" Slováky, což vedlo k jisté anomalitě: nacionalisticky zabarvená politická hesla se jen nesnadno smiřovala s absolutistickými principy masarykovského humanismu. V praktické politice etnické roztříštění Československa nesporně přispělo k nevídanému počtu politických stran (v době voleb se jejich počet pohyboval mezi dvaceti až třiceti). Tento velký počet stran, způsobený také obvyklými ideologickými a třídními rozdíly, nutně vedl ke koaličním vládám, v nichž se hledaly kompromisy a vzájemné kompenzační ústupky ("koaliční obchody"). Tento systém nevedl však ke zpružnění, ale k degradaci demokratických forem a institucí. I když průměrná doba "života" tehdejších vlád byla zhruba 14 měsíců (při 18 vládách první republiky), zůstává faktem, že ani jedna nepadla jako výsledek vyslovené nedůvěry v parlamentě.

Celá země byla značně přepolitizovaná. Přitom v politických stranách sílily tendence k oligarchickému systému, což znemožňovalo růst mladých politických vůdců. Počáteční síla "levice" postupně slábla, zatímco "pravice" úměrně sílila; začaly se prosazovat síly, snažící se ovládnout i pozice Hradu. Tím docházelo k degradaci a k formalizaci původních demokraticko-ústavních principů. Československý stát, obklopený "mořem různých fašismů", přesto představoval "ostrov" (nebo též "školu") demokracie ve střední Evropě, který musel překonávat všechny krize 30. let, ať to byly nacionální konflikty s třímilionovou německou menšinou, nebo s milionovou nezaměstnaností.

Sféra stabilizační československé politiky utrpěla rovněž značné trhliny v důsledku složitě se prezentující ekonomické politiky. Ta stála od počátku vzniku samostatné ČSR před čtyřmi klíčovými problémy. Byly to především: a) rozpory a problémy vyplývající z nástupnického charakteru československé ekonomiky, původně budované pro celé mocnářství; b) potřeba překonat relativní zaostávání ČSR za nejvyspělejšími zeměmi; c) potřeba industrializovat Slovensko; d) nutnost vytvořit zábrany proti negativnímu působení konjunkturálních katastrof světové ekonomiky na československý hospodářský život. Přitom patřilo Československo k průmyslově rozvinutým zemím Evropy (mělo 21 % plochy bývalého mocnářství, 26 % jejího obyvatelstva, avšak na jeho území se nacházelo 60-70 % výrobních kapacit průmyslu rakousko-uherské monarchie); k nejvýznamnějším výrobním odvětvím patřilo strojírenství, těžba uhlí, výroba skla a porcelánu, textilní a obuvnický průmysl. Značným problémem zůstávalo nerovnoměrné rozložení průmyslu; Slovensko a Podkarpatská Rus byly převážně agrární země s málo rozvinutou infrastrukturou. Hospodářská konjunktura druhé poloviny 20. let 20. století byla vystřídána od počátku dalšího desetiletí hlubokou hospodářskou krizí, s jejímiž projevy se nedokázala ekonomika země vypořádat do rozpadu republiky.

Vznikem samostatného Československa se změnily i podmínky pro rozvoj kultury; v umělecké tvorbě ještě doznívaly předválečné proudy a postupně se prosazovaly nové - v architektuře doznívala secese a kubismus, rozvinul se dekorativismus, vznikl konstruktivismus a funkcionalismus. V malířství přecházel kubismus ve futurismus a expresionismus a ve slovesném umění se uplatňovalo několik generací autorů v rozličných směrech (realismus, naturalismus, dekadence, moderna, poetismus, vitalismus a v dalších avantgardních směrech). V české kultuře se začaly projevovat i nové rysy, jako projevy "plebejství", vyzvedávání morálních hodnot (smysl pro spravedlnost, rovnost, odmítání násilí, touha po sociálním osvobození člověka apod.). Významnou roli hrála česká tvůrčí inteligence při mobilizaci antifašistických sil na obranu demokracie a republiky proti sílícím projevům fašismu (pomoc německým antifašistům, hnutí na obranu demokratického Španělska).

Česká kultura zaujímala v letech první republiky významnou roli v životě společnosti. Toto výjimečné postavení bylo dáno jak širokým kulturním zázemím a vyspělostí společnosti, tak i novými "reprezentačními" úkoly kultury v československém státě; načas zcela zmizely její dlouholeté národněobranné povinnosti. Příznivé ekonomické podmínky prvního desetiletí nového státu otevřely nevídané prostory pro rozvoj jednotlivých oblastí vědy a kultury. Spolu se sportem se stávaly různé kulturní aktivity nezbytnou součástí životního stylu značné části občanů. Řada tvůrčích umělců nebyla přímo vázána na politické dění, jejich umělecký vývoj byl oddělen od (případné) politické angažovanosti. Jiná situace od 30. let (sociální konflikty, růst antidemokratických sil uvnitř státu a vnější ohrožení) přinesla změnu v postojích české tvůrčí inteligence, která reagovala na hrozící katastrofu pro Československou republiku.

O osudu ČSR se rozhodovalo především v zahraničí. Politika usmiřování (appeasementu) Anglie a Francie vůči Německu vedla k Mnichovu a ke konci první republiky. Přes tento tragický závěr byla uvedená doba významným obdobím v českých dějinách, když zejména: a) dokázala životaschopnost samostatného československého státu; b) vytvořila solidně fungující demokratickou soustavu.

Mnichovem se rozpadl jednotný stát. Slovensko a Podkarpatská Rus získaly autonomii. Zmrzačenému Česko-Slovensku vyhradilo nacistické Německo jen epizodickou existenci. Hrozbami a sliby si vynutil A. Hitler na luďácích proklamaci slovenské samostatnosti, aby mohl vojenským zásahem v českých zemích dokončit zničení Československa. Na jedné straně došlo ke vzniku prvního na Češích nezávislého slovenského státu (prosperujícího při respektu k německým hospodářsko-vojenským zájmům) a na druhé straně vznikl Protektorát Čechy a Morava.

Léta 1939-1945 znamenala v novodobých českých dějinách jedno z nejdramatičtějších období. Po dobu šesti let německé okupace se ocitl český národ pod nadvládou tvrdé německé nacistické diktatury se všemi formami protektorátního (doslova koloniálního) zřízení, které bylo v prvních letech okupace zmírňováno poměrně širokou kulturní autonomií s cílem ovládnout "český prostor" jako bezpečné zázemí pro nacistické expanzivní válečné cíle.

Okupační německá správa byla budována tak, aby byly české země postupně přeměněny v nedílnou součást říše; v duchu nacistické ideologie měla vrcholit germanizací českých zemí spojenou s přímou fyzickou likvidací části českého národa. České hospodářství bylo zapojováno do systému nacistické "řízené" válečné ekonomiky.

Česká společnost se musela s těmito novými skutečnostmi vyrovnat a najít způsob, jak čelit nacistickým plánům. Přitom nebyla přirozeně jednotná a její jednotlivé složky reagovaly na vzniklou situaci značně odlišně. Na jednom pólu to byla česká kolaborantská skupina (se všemi rozmanitými formami a složitostmi), protipól pak tvořily odbojové organizace. A mezi nimi stála nejpočetnější vrstva obyvatelstva, která se nepřiklonila ani k jedné, a ani k druhé skupině. Tato masa "lidu" chtěla především přežít (i když byla protiněmecky naladěna); stále více nenáviděla Němce, tu a tam se našli i jednotlivci ochotní pomoci odboji, ale obava o vlastní osud a osud své rodiny jim nedovolovala překročit bariéru legality, nebo dokonce vzít do rukou zbraň. Jediným společným rysem, který českou společnost až na výjimky jednoznačně charakterizoval, bylo antiněmectví a z něho vyrůstající nacionalismus, který postupně sílil se stupňujícím se nacistickým terorem (zejména po nástupu R. Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora).

Během let druhé světové války se postupně vyhraňovaly jak cíle československého odboje (domácího i zahraničního - londýnského a moskevského), tak i obrysy budoucího poválečného uspořádání nové republiky. Vyrůstaly z tragické zkušenosti Československa let 1938/1939 a i z let okupace a lze je označit jako politiku odčinění Mnichova. Zárodky této politiky byly patrné od prvních kroků exilové politiky a prošly léty okupace mnohými změnami. Úsilím Benešovy reprezentace bylo odstranit vše, co vedlo k rozbití Československa, a zabezpečit dostatečnou garanci novému státu; šlo zejména o vybudování bezpečnostního systému proti budoucí (možné) německé hrozbě (orientací na spojenectví se Sovětským svazem) a v oblasti vnitropolitické o nové uspořádání národnostních poměrů, o zjednodušení politického systému a o nezbytné ekonomickosociální změny. "Mnichovské brýle", které politikové nasazovali sobě i společnosti, zaostřovaly sice pohled do minulosti, avšak současně zatemňovaly výhled do budoucnosti.

Do tohoto rámce spadalo i vzájemné sbližování a překonávání rozporů mezi spojenci (mezi Východem a Západem); souvisel s tím i Benešův záměr, aby "československá otázka" napomáhala tomuto sbližování a nezatěžovala "velkou trojku". Přitom si byl Londýn vědom určité změny politické orientace společnosti v protektorátě, vyznačující se především výrazným posunem doleva. Proto se poměrně snadno našel vzájemný prostor pro konsensus při jednání o politickém i ekonomickém systému obnovené republiky; ten měl vycházet z převahy sil levice v Národní frontě (tj. bloku komunistů, národních socialistů a sociálních demokratů) a ze zásady vyvlastnění majetku zrádců spolu se zavedením národních správ do velkých podniků (základní zásah do soukromého vlastnictví).

Jedním z prvních cílů, na němž se shodly všechny protifašistické politické síly, bylo vytvoření národního státu Čechů a Slováků. Myšlenka obnovy jednotného Československa musela vyloučit oba krajní extrémní směry - jak slovenský separatismus, tak i čechoslovakismus a jeho správní centralismus. Obě zahraniční centra (Londýn a Moskva) si vedle formulování směrnic k rozvoji domácí odbojové činnosti uvědomovala změnu politické orientace v protektorátu, vyznačující se výrazným posunem doleva (způsobovalo to zklamání z první republiky a hluboký otřes mnichovskými událostmi). Nejlákavějším východiskem se zdál být program předkládaný komunisty (souvisel s růstem autority SSSR, způsobený podílem její armády na vítězství nad německým fašismem), opírající se o blok československých politických stran zúčastněných na hnutí odporu (Národní frontu). Klíčovým mezníkem sledovaného období se stal květen 1945, kdy došlo k obnovení československého státu a jeho suverenity na celém předválečném území včetně pohraničí (avšak s výjimkou Podkarpatské Rusi). Změnil se však charakter nového státu.

 

XII. Od lidově demokratického po socialistické československo

Zhruba tříleté období od května 1945 do února 1948, označované nejčastěji jako lidově demokratický systém (podle dobové terminologie), je možné stručně charakterizovat jako systém Národní fronty s omezenou (socializující) demokracií, který představoval jakési "předpolí" příštího komunistického režimu. Základem politické moci byla právě tzv. Národní fronta Čechů a Slováků, povinně sdružující politické strany, podílející se na protifašistickém boji. Jednalo se vlastně o jakousi nucenou formu vládní koalice bez skutečné, legální opozice; tento lidově demokratický režim nebyl parlamentní demokracií tradičního, západoevropského typu.

A třebaže se oficiálně deklarovala právní kontinuita "třetí republiky" s první republikou, nabývalo poválečné Československo řadu rysů, které se této vizi značně vzdalovaly, ať už se jednalo o vnitropolitické uspořádání, či o zahraničně politickou orientaci. Zákonodárná moc byla v prvních poválečných měsících nahrazována prezidentskými dekrety, které značně měnily podobu státu. Tak tomu bylo zejména: 1) při řešení vztahu k národnostním menšinám, kdy se souhlasem prakticky celé politické reprezentace bylo rozhodnuto zbavit se neslovanských menšin (odsunem Němců a transferem Maďarů) spolu s konfiskací jejich majetku; přitom především vysídlení sudetských Němců znamenalo konec staleté symbiózy českého a německého etnika; 2) při znárodňovacím procesu (zestátnění) významných průmyslových odvětví, kterým se realizovaly významné změny v oblasti majetkových vztahů a následně i ve sféře sociální. K obrovským majetkovým přesunům docházelo i v zemědělství (zde však nešlo o zestátnění půdy, ale o posílení drobného vlastnictví půdy).

zahraniční politice vycházel prezident E. Beneš jako hlavní tvůrce její orientace z představy Československa jako "mostu mezi Východem a Západem", přičemž tradiční orientace na západní mocnosti měla být doplněna o spojenectví se Sovětským svazem. Oč slábly prozápadní vazby, o to více sílily tlaky na převedení Československa do sovětské mocenské zóny, a tím také se zužoval prostor pro plnou obnovu demokratických poměrů ve společnosti. Tyto pohyby stále více dostávaly konfrontační charakter, tak jak sílil tlak ze strany komunistů na prosazení jejich strategického cíle - realizaci sovětského modelu socialismu v Československu. K jeho naplnění napomáhala KSČ řada objektivních i subjektivních faktorů: komunisté nebyli spojováni s mnichovskou tragédií, měli za sebou činnost v odboji a silnou podporu ze strany SSSR jako jedné z vítězných mocností, obezřetně dokázali formulovat politické a sociálněekonomické požadavky, přiživovali se na vlně antiněmeckého nacionalismu, byli politickou stranou s přísnou stranickou kázní i vysokou aktivitou většiny členů a funkcionářů a dokázali se dobře pohybovat jak v parlamentě, tak i na "ulici". Naproti tomu nekomunistické strany byly povětšinou vnitřně nesourodé a rozpolcené, trpěly generačními problémy, značně neujasněnými koncepcemi a ve své strategii soupeření se držely jediné varianty - volebního střetnutí (zatímco KSČ věděla přesně, co chce). Poválečnému politickému spektru chyběla skutečně liberální a pravicová strana (agrární, ani živnostenské straně nebyla činnost povolena).

Pokvětnový politický systém založený na rozdílném chápání Národní fronty (nekomunistické strany v ní viděly vhodnou půdu pro hledání kompromisů a účinnou hráz proti komunistickému tlaku, kdežto KSČ jí využívala ke stupňujícímu se nátlaku i pomocí zneužívání společenských organizací, zejména odborů) představoval přechodný charakter nastoleného režimu. Vnitropolitických konfliktů od léta 1946 přibývalo, zejména se vyhrotily spory o hospodářskou politiku (dvouletku, Hradecký program, průmyslové konfiskáty, Marshallův plán). Neklidný podzim 1947 s halasnou kampaní kolem tzv. milionářské dávky vedl k otevřené politické krizi - k únoru 1948. Tehdy komunisté využili příležitosti k uskutečnění mocenského převratu na pozadí ústavních principů. Během pěti dnů vládní krize doznala politická situace v zemi značných změn, z nichž nejdůležitější a rozhodující byla ta, že komunistická strana nastolila svůj mocenský monopol. Vlastní převrat měl specifický průběh: formálně byly zachovány všechny instituce demokratického státu (prezident, ústava, parlament, vláda), byly však mimoústavními prostředky vyřazeny z vlivu na řešení politické krize, takže se kroky KSČ setkaly s minimálním odporem. Nekomunistické (demokratické) strany nebyly schopny odporu. "Československý únor 1948" zásadně změnil dosavadní způsob života společnosti, jejích politických, ekonomických a kulturních organizací i životní styl všech vrstev společnosti.

Tyto změny se realizovaly prostřednictvím rozsáhlé politické aktivity značné části společnosti (demonstrace, manifestace, sjezdy, akční výbory), což se jevilo jako masové hnutí většiny obyvatel, kteří se vyslovili v daný okamžik mimoparlamentní cestou pro politiku KSČ, a demonstrovali tak (ať vědomě, či nevědomě) souhlas s jejím mocenským monopolem. A tak se jevilo vítězství KSČ jako vůle a přání pracujících vrstev obou národů. V Československu nastalo období (1948-1989) vlády jedné strany. K dotvoření totalitního komunistického režimu po formální stránce došlo v několika dalších poúnorových měsících (přijetím Ústavy 9. května, volbou K. Gottwalda prezidentem republiky). Politický systém Národní fronty zůstal formálně zachován, ale změnila se jeho podstata: nekomunistické strany ztratily svou politickou váhu, o všem rozhodovala jediná strana (KSČ), která násilným sloučením zlikvidovala sociální demokracii.

Začalo období základních transformací, jež můžeme charakterizovat jako nepřetržitou a stále se stupňující komunistickou ofenzivu proti všem tradičním společenským formám a strukturám, které se u nás postupně po staletí vyvíjely. Únor znamenal dlouhodobé začlenění Československa do sovětského mocenského bloku; české země zmizely uprostřed studené války na zhruba čtyři desítky let za "železnou oponou".

Celé toto období však při zachování základních principů totalitního režimu mělo jisté vnitřní členění podle míry dopadu stranicko-byrokratického mocenského systému na život společnosti. Režim prožíval krize, fáze přituhnutí a i oteplení a konečně dlouhou éru vnitřního vyčerpání a rozkladu. K základním nástrojům vytváření modelu vlády jedné strany patřilo posílení vlivu státu, direktivní represivní nařízení a mocenské zákroky, porušování zákonnosti a přizpůsobování zákonů nové moci. Trvalou součástí života společnosti se staly perzekuce spojované v poúnorovém období s tzv. kultem osobnosti, které po jeho odeznění ztratily svou původní zběsilou iracionalitu. V ekonomice proběhl přechod k státnímu, komunálnímu nebo družstevnímu vlastnictví všech výrobních prostředků. Docházelo k redukcím tradičních odvětví našeho průmyslu a Československo se proměnilo ve strojírenskou (zbrojařskou) velmoc. Po letech vypjatého stalinismu, kdy se režim ocitl v bludném kruhu, docházelo ke zmírnění represivních metod vlády a i k opatrnému přiznání "přehmatů" v minulosti. Vzrůstal tlak na přijetí liberalizačních kroků, což muselo nutně přerůst v požadavek zásadní politické a ekonomické reformy.

Šedesátá léta se svým "čekáním na reformu" přinesla jistou demokratizaci poměrů v kultuře a zprostředkovaně i ve společnosti jako celku. Pro oblast umění nastal doslova "zlatý věk"; začalo se vzdalovat zatuchlých ideálů socialistického realismu, kdy bylo vše násilně zpolitizováno a spoutáno komunistickou ideologií. Nová vlna zasáhla jak oblast filmové tvorby, tak také slovesnou tvorbu a umožnila vznik mnoha divadel malých forem. V průběhu 60. let i zde došlo k několika střetům mezi zastánci dogmatické politické linie a zastánci demokratizačního procesu v umělecké scéně. Odtud pokračovala cesta k demokratizačnímu procesu roku 1968.

Zhruba v polovině období komunistické vlády se odehrálo "pražské jaro" - pozoruhodný pokus o vnesení lidského, humánního rozměru do stávajícího socialistického experimentu. Cílem "osmašedesátníků" bylo rozvinutí socialistické demokracie, ne tedy obnova vskutku demokratického systému v plném slova smyslu, ale zajištění funkčnosti existujícího systému, tj. vytvoření "socialismu s lidskou tváří". 21. srpen 1968 tento pokus reformátorů z řad vlastní KSČ ukončil. Nastalo období nástupu normalizátorů a politických čistek. Normalizace v Československu znamenala de facto konec socialistického pojetí dějinného vývoje; jestliže byl rok 1968 taktickým vítězstvím SSSR, stal se však strategickým vítězstvím protikomunistických demokratických sil.

Další léta přinesla obnovení totalitních forem vlády ("konsolidaci" politického systému) a "normalizaci" poměrů ve společnosti. Nové komunistické vedení si uvědomovalo, že základní podmínkou udržení klidu je zachování přijatelných sociálních podmínek života společnosti. Odtud se také odvíjela pozornost věnovaná hospodářské problematice; nová fáze vývoje v Československu byla označená termínem "budování reálného socialismu". Politická garnitura pevně ovládala společnost, potlačovala všechny projevy svobodného myšlení a zcela podřídila zájmům Moskvy i životně důležité zájmy Československa; prostor dostala éra neostalinismu. Pro československou společnost se staly jedinou nadějí do budoucnosti případné globální změny v mezinárodním měřítku, především změny v poměru sil mezi oběma supervelmocemi.

Společnost se ocitla ve schizofrenním postavení, převážná většina se smířila s daným stavem a neváhala využívat všech výhod, které jí nabízel tzv. reálný socialismus. V období normalizace se režim pokusil (podobně jako v politické sféře) i v kultuře uplatňovat metody z počátku 50. let. Svět umění opět pocítil určitou degradaci; část tvůrců byla zatlačena do podzemí, valná část se rozhodla pro spolupráci s normalizačním režimem a vedle nich se začala rozvíjet "paralelní" kultura. Jen úzká vrstva aktivních odpůrců režimu (disidenti) využila situace, která nastala ve druhé polovině 70. let (1975 - Helsinky, otázka dodržování lidských a občanských práv), a rozšiřovala prostor pro svobodnější vyjadřování názorů (Charta 77). Vratká stabilita společnosti se začala od druhé poloviny 80. let pozvolna hroutit. Události podzimu 1989 směřovaly zrychlujícím se tempem ke konečnému zhroucení sovětského bloku (Maďarsko, Polsko, odstranění berlínské zdi). To vše zradikalizovalo i nálady obyvatelstva v Československu, kde své pozice zoufale bránil zkostnatělý komunistický režim. Cesta k 17. listopadu 1989 byla otevřená. Začala se psát nová stránka českých dějin.

 

XIII. Od totality k demokracii

17. listopad 1989 přinesl zhroucení komunistické vlády a předání moci do rukou opozičních sil. Tím se otevřela cesta k obnově státní suverenity a k zásadním změnám společenského uspořádání. Prvořadým cílem nastupujícího režimu bylo oddělit nové struktury od minulosti a vytvořit takové mocenské nástroje, které by zaručily pokojný přechod od totality k demokracii. Podařilo se zabezpečit hlavní politická práva a občanské svobody a uzákonit oddělení zákonodárné, výkonné a soudní moci. Rázem bylo nutné řešit velké množství otázek politické, právní, ekonomické a morální transformace. Všechny tyto sféry byly vzájemně propojené, přičemž každá z nich si žádala přednostní řešení. Nastal čas překotné práce (často plné euforie), přijímání rozličných opatření, i když někdy bez pečlivého zvážení a bez předchozí analýzy problému. Zásada rychlého přijímání politických rozhodnutí předběhla právní rámec věcí. Bouřlivým vývojem prošel celý systém politického stranictví.

Hlavní polistopadový politický zápas se vedl o dva problémy: o pojetí ekonomické reformy a o podobu společné státnosti.

Po diskusích o pojetí ekonomické reformy byla nakonec přijata koncepce hospodářské transformace od centrálně plánovaného hospodářství k tržní ekonomice, která zdůrazňovala jedinečný význam soukromého vlastnictví, podnikatelské aktivity a konkurenčního prostředí při minimalizující úloze státu. Doprovodným předpokladem úspěšné hospodářské reformy se mělo stát převedení vlastnictví výrobních prostředků do soukromých rukou (kuponová privatizace, částečná restituce a řada dalších forem). Dalším úkolem hospodářské transformace byla změna struktury výroby.

Brzy po listopadu 1989 ovládly politický slovník té doby, masmédia i mnohá náměstí a mítinky pojmy jako: suverenita, společný stát, dva nezávislé státy, národní rovnoprávnost, federace, konfederace apod., jejichž obsah nebyl vždy přesně definován, byl značně vágní, a proto také zmanipulovatelný. Zatímco politici obtížně hledali nové organizační státní formy (od ČSSR k ČSFR a k další nejasné a rozporuplné podobě), stále intenzivněji se ozývaly z české i slovenské strany hlasy oslabující federaci. Přílišné zdůrazňování národních specifik či objevování "historie", svalování viny za ty nebo ony omyly, případně "kdo na koho" doplácel a doplácí, jen přilévalo "olej do ohně". Přitom se v nejrůznějších kruzích jednalo a jednalo... Stále více narůstalo prvků "rozdělujících" než "spojujících", takže konečným výsledkem byl zákon o zániku federace. Dnem 31. prosince 1992 zanikl (již podruhé a za jiné situace než v roce 1939) společný stát Čechů a Slováků. Po dlouhých staletích byl tak opět obnoven samostatný český stát - Česká republika, zahrnující teritoria bývalých zemí Koruny české, tedy Čechy, Moravu a menší část Slezska.

Demokratizační polistopadové změny vedly k obnově mezinárodní vážnosti Československa a k posílení suverenity republiky; zvlášť k tomu přispěl odchod sovětských okupačních vojsk a zrušení Varšavské smlouvy. Začaly se rozvíjet čilé kontakty s okolním světem, naplňovalo se (nejdříve v turistice, v obchodním styku) volání z listopadových náměstí: Chceme do Evropy! Postupně se naše země stávaly členem mezinárodních organizací od zaměření obchodního až po bezpečnostní (NATO).

První léta existence České republiky nabídla značně rozporuplný obraz společnosti, v níž po počátečním opojení plném euforie z demokratizačních postupů zavládly při prvních ekonomických potížích projevy nespokojenosti a deziluze ("blbé nálady") z polistopadové politiky. Koaliční pravicové vlády přes jistá aktiva nedokázaly po volbách 1996 už stabilizovat zemi a přiblížit ji na úroveň "Evropy" jak po stránce ekonomické, tak i sociální a právní. Česká republika zaznamenává od roku 1997 pokles ekonomického růstu (i ve srovnání s postkomunistickými zeměmi střední Evropy), roste zadluženost státu, začala stagnovat (a u jisté části obyvatel se i snižovat) životní úroveň a po zvládnutí nárůstu inflace se začala hrozivě zvyšovat nezaměstnanost (léto 1999 9 %). Výrazně se zpomalila bytová výstavba, narůstají potíže ve zdravotnictví, školství, veřejné dopravě a v dalších oblastech života. Absence právního rámce ekonomické reformy vede ke korupci, tunelování a daňovým únikům. Děravý právní řád a z něj vyplývající nárůst kriminality všeho druhu stále více znepokojuje širokou občanskou veřejnost, jejíž život provází finanční skandály a aféry politických stran. Situaci příliš nezměnila ani výměna vládních garnitur, kdy se dostala v roce 1998 k moci levicově orientovaná sociálně demokratická vláda jako první jednobarevný kabinet v novodobé historii České republiky. Českou společnost na konci druhého tisíciletí tak vedle možnosti svobodného života v demokratickém rámci bohužel provází ekonomická, politická i morální krize.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.