F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

Úvody

I. České země v pravěku
II. Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy
III. Český stát za Přemyslovců
IV. Léta panování Lucemburků
V. Doba husitská a jagelonská
VI. Český stavovský stát a Habsburkové
VII. Vláda Habsburků a protireformace
VIII. Od osvícenského absolutismu k národnímu obrození
IX. Utváření novodobého českého národa
X. Směřování k samostatnému státu
XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu
XII. Od lidově demokratického po socialistické Československo
XIII. Od totality k demokracii

IX. Utváření novodobého českého národa

Nejvýznamnějším rysem tohoto období byla přeměna starých feudálně stavovských struktur v moderní občanskou společnost a formování novodobého českého národa. České země (podobně jako téměř celá Evropa) byly zasaženy novými liberálními myšlenkami, které mobilizovaly uvědomělé vlastence k všestrannému povznesení všech složek českého národa; v německém prostředí se tento proces soustřeďoval spíše na změnu sociální struktury a na hledání národní identity v souvislosti s tendencemi hlásajícími ideu jednotného národa na území sousedního Německa. Početná komunita židovská se teprve rozhodovala, ke komu se přimkne - zda k formujícímu se českému nebo německému národu.

Uvedené dynamické přeměny se odehrávaly na pozadí střetávání znovuoživeného panovnického legitimismu (vzešlého z vídeňského kongresu) a liberalismu založeného na víře ve svobodu osobnosti. Základním rysem vnitřní politiky habsburského mocnářství byl konzervatismus, jehož hlavní principy vyjadřovalo heslo věrnosti "oltáři a trůnu"; v nich spatřovali legitimisté vlastní základ státu, od této moci odvozovali všechny ostatní instituce, zákony, práva i výsady jednotlivců a sociálních skupin. Jejich nedůvěra k jakýmkoli změnám vedla mnohdy i ke snaze restituovat staré pořádky, i když bylo zřejmé, že návrat před osvícenské reformy nebude možný. Tomu mělo zabránit posílení policejního dohledu nad veškerým společenským děním a zostření cenzury. Hlavním představitelem konzervativních aktivit předbřeznového režimu byl kníže Metternich (metternichovský absolutismus). Převládajícím politickým směrem první poloviny 19. století se však stával liberalismus projevující se požadavkem zavedení ústavního systému (se základními občanskými svobodami). Vnitřně byl liberalismus značně bezbřehý, rozpadající se na dva základní směry: a) na jedné straně stála aristokracie s představou transformace stávající společnosti (cestou postupných reforem) v konstituční monarchii; b) na opačné straně byl demokratický směr, požadující vedle občanské rovnosti i rovnost politickou; uvnitř tohoto proudu existovaly různé varianty, které se vzájemně lišily mírou radikalismu při prosazování svých požadavků. Oba směry spojoval společný protivník - absolutismus. Teprve revoluční rok 1848 odhalil jejich vzájemné rozpory, které byly ještě dále komplikovány nacionálními a jazykovými požadavky jednotlivých etnik.

Život monarchie nadále sužoval pokračující centralismus, omezující samosprávu zemí, a to i přesto, že patent o vyhlášení Rakouského císařství z roku 1804 teoreticky nerušil právní subjektivitu jednotlivých korunních zemí. Většinu záležitostí řídily byrokratické instituce podřízené přímo Vídni. Správou jednotlivých zemí byla pověřena zemská gubernia (české, moravsko-slezské). Zemské sněmy v Čechách a na Moravě se scházely jen k formálnímu schvalování daní, jinak vyvíjely určitou činnost v oblasti kulturní. Stavovské instituce ve Slezsku měly ještě omezenější kompetence (byly roztříštěné do jednotlivých knížectví). Rakouské vládě se přitom nepodařilo zformovat jednotící státní patriotismus a Rakousko bylo "zcela imaginární pojem..., konvenční označení pro komplex navzájem ostře oddělených národů". Skutečnými Rakušany se cítila být jen početně omezená skupina důstojníků, státních úředníků a vysokého kléru. Rakousko předbřeznové éry bylo obecně pokládáno (vedle Ruska) za nejzaostalejší evropský režim.

České národní hnutí pokračovalo v orientaci na pěstování jazyka, usilovalo o vytvoření gramatických pravidel a o jeho celkovou kultivaci tak, aby mohla být čeština zavedena do škol a pronikla do veřejného života.

Nová buditelská generace (tzv. jungmannovská) se začala programově distancovat od šlechty a jejího "zemského vlastenectví". Šlechta podporující původně národní snahy (zakládání kulturněhistorických institucí, podpora bádání apod.) pozvolna ztrácela zájem na národním hnutí, jež nabývalo masového charakteru; vznikla nová základna v prostředí středních vrstev (měšťané, řemeslníci, živnostníci, podnikatelé). Z těchto skupin se formovala vlastenecky zapálená inteligence (kněží, lékaři, úředníci, učitelé).

V českém (ale i v německém) duchovním prostředí se výrazně prosazoval nový proud - romantismus, jenž vtiskl charakteristické rysy národním kulturám (včetně kultu lidovosti); čeští obrozenci v právu národa na existenci nacházeli zdůvodnění svých snah.

Vedle toho určitý pocit české národní méněcennosti se vlastenci snažili překonávat pěstováním slovanské vzájemnosti, přičemž zpočátku se soustřeďovali zejména na Rusko a zcela nekriticky propadali rusofilství. Tato koncepce slovanství prošla počátkem 30. let (pod vlivem polského listopadového povstání) první velkou krizí. Tehdy si mladší generace českých vlastenců uvědomila hluboký rozpor mezi utlačovatelskou rolí ruského carismu a potřebami slovanských národů. Z těchto deziluzí vykrystalizovala ve 40. letech 19. století nová politická koncepce slovanství - austroslavismus, jenž nahradil Kollárovu abstraktní slovanskou vzájemnost programem spolupráce utlačovaných slovanských národů habsburské monarchie. Dosud vcelku jednolitý proud českého národního hnutí se začal štěpit. Další oporou vlastencům byl vypjatý historismus, opírající se o vybraná období české minulosti (například o dobu Karla IV., husitství). Tato fáze českého národního hnutí se vyznačovala strohou apolitičností, která vycházela z obav z policejních represí (zůstávala tedy výhradně na jazykové a kulturní bázi).

Od 30. let 19. století české národní hnutí zasahovalo stále širší vrstvy českého lidu ve městech i na venkově a vytvářelo si nové organizační formy (kroužky a besedy, české plesy, Matici českou). Největší podíl na národním úsilí měla však stále slovesná tvorba. Odlišná byla však situace v Čechách a na Moravě, kde byla města většinou ovládána německým patriciátem a česky mluvící obyvatelstvo Moravy si teprve postupně uvědomovalo sounáležitost s příbuzným etnikem v Čechách. V souvislosti s politizací českého národního hnutí se v něm vyhranily v podstatě dva proudy: a) liberálně politický (v čele s F. Palackým, prosazující změnu absolutistické a centralistické říše v demokratický stát, v němž by bylo možné uplatnit koncepci austroslavismu); b) radikálně demokratický (vystupující proti privilegiím šlechty, proti absolutismu, za realizaci republikánských myšlenek se sociálními zárodky).

Pád konzervativního absolutistického režimu na jaře 1848 uvolnil prostor pro všechny názorové proudy v habsburské monarchii. Požadavky jednotlivých hnutí (politicky, národnostně, stavovsky diferencované) tvořily nesourodou směs zájmů, často protichůdných, avšak vyjadřující stav monarchie plný rozličných rozporů uvnitř společnosti. Nešlo jen o pouhou reformu režimu, ale vyvstal spor o samotný smysl dalšího fungování Rakouska. V národnostně pestré habsburské monarchii hrálo klíčovou roli řešení národnostní otázky; zájmy a cíle revolučních hnutí jednotlivých národů monarchie se střetávaly a vzájemně křížily. Klíčovou otázkou byl ve vztahu k českým zemím zejména nevyjasněný vztah k Německému spolku.

Hlavním cílem německého hnutí (i Němců v českých zemích) v roce 1848 bylo sjednocení Německa, jehož součástí se měly stát i české země. Tento požadavek narážel na otevřený odpor Čechů (Palackého dopis z dubna 1848), kteří si uvědomovali, že připojení českých zemí k Německu by ohrozilo samu existenci českého národa. České národní hnutí hledalo proti útočnému německému nacionalismu spojence v ostatních utlačovaných slovanských národech monarchie. Politickým vyjádřením těchto snah byla koncepce austroslavismu (Slovanský sjezd), požadující přeměnu Rakouska v konstituční federativní stát, v němž by Slované zaujímali (vzhledem ke své početnosti) významné postavení.

České národní hnutí (vedené liberály) podporovalo v revoluci zachování Rakouska; touto loajální politikou se výrazně oslabilo radikálně demokratické křídlo (potlačení svatodušních bouří), které ztrácelo vliv na českou politiku. Konec českému radikalismu učinilo odhalení příprav k májovému spiknutí. Roztržka v českém táboře byla odrazem rozporů uvnitř celé revoluce 1848/49 (nacionalismus Němců a Maďarů proti nacionalismu ostatních národů monarchie), což vedlo nakonec k porážce revoluce. České národní hnutí (podobně jako hnutí jiných evropských národů) sice nezvítězilo, ale vystoupilo s požadavky, které se staly v dalších desetiletích základem politiky české reprezentace.

Od 30. let 19. století se v českých zemích zrychlilo tempo pronikání strojové výroby do průmyslu, především do textilních odvětví; strojová výroba v následujících letech (zhruba do poloviny století) zcela ovládla textilní průmysl, hluboce zasáhla průmysl potravinářský (cukrovarnictví) i strojírenství. Výroba strojů kladla zvýšené nároky na železářství a také na dopravu. Průmyslová revoluce překonala své počáteční stádium. Revolucí ve strojové výrobě bylo užívání parního stroje, čímž nastala "volnost" v umísťování továren. Dalším převratem ve využívání energetických zdrojů byl rozmach těžby uhlí. Trvalý růst průmyslové výroby automaticky zvyšoval počet zaměstnaného dělnictva. Velmi početná skupina domácích textilních výrobců zmizela a byla nahrazována kategorií kvalifikovaných dělníků. Ačkoli úroveň jejich životních i pracovních poměrů nedosáhla drastických rozměrů, i v postavení českých dělníků se vyostřila sociální otázka, jež mnohdy přecházela v rozličné formy živelných výstupů (rozbíjení strojů, demonstrace, stávky).

Právě v tomto období nastal poměrně značný nárůst obyvatelstva v českých zemích; z původních 4,8 milionu z roku 1815 vzrostl jejich počet do poloviny 19. století na 6,7 milionu (vzrůst osídlení zaznamenaly nově vznikající průmyslové oblasti - severní Čechy, Brno a okolí, pražská oblast). Tento vzestup obyvatelstva vyvolal zvýšenou poptávku po potravinách, což byla hlavní příčina počátku intenzivnější zemědělské výroby, jejíž průvodním jevem bylo pronikání nových technologických postupů a zvýšené užívání strojů. Rychlejšímu rozvoji zemědělství bránil trvalý nedostatek kapitálu a stále přetrvávající robotní povinnosti (reluice robot postupovala pomalu). Na venkově narůstal počet bezzemků, kteří byli nuceni hledat práci v průmyslu a na stavbách komunikací.

Dynamika hospodářských a sociálních přeměn se odrazila v kulturní sféře. Do urbanismu se promítala jednak tradice klasicistní architektury, jednak požadavky doby, volající po přísné účelnosti a strohosti (byly budovány nové mosty, železnice, tunely, ve městech na místě bouraných opevnění vznikaly parky i okružní komunikace a kolem nich se stavěly empírové činžovní domy a jiné stavby). V okolí průmyslových center rostla předměstí s továrnami. V životním stylu společnosti (měšťanské) převládl směr nazvaný biedermeier. Do stavitelství začal od 40. let pronikat romantismus, v němž se uplatňovaly prvky románského a gotického stylu; nejprve při úpravách šlechtických sídel, později i v církevní a městské architektuře.

 

X. Směřování k samostatnému státu

Zhruba sedmdesát let trvalo toto období, které bylo plné dramatických změn a zvratů; přes krátkodobé brzdící "mechanismy" se posouval ve všech sférách život společnosti daleko dynamičtěji než v předchozích stoletích. Výchozí pozicí byl stav, který se vytvářel již od rozehnání kroměřížského sněmu. Veškeré pravomoci (zákonodárné, výkonné i soudní) náležely panovníkovi; ten je vykonával prostřednictvím svých úředníků. Došlo ke zrušení všech politických práv, přičemž však byla potvrzena rovnost všech občanů před zákonem, včetně uznání náboženské svobody, rovnoprávnosti všech vyznání a zrušení poddanství. V dosavadní politické a správní struktuře monarchie se začal uplatňovat centralistický přístup. Základem státní správy se staly okresní úřady (podřízené krajským úřadům), které podléhaly zemským místodržitelstvím. Přijatý obecní řád se stal směrnicí pro výkon obecní samosprávy (až do roku 1918 a v mnohém přečkal i první republiku a období protektorátu). Závažným opatřením bylo zrušení vrchnostenské (patrimoniální) správy a zřízení politických okresů v čele s okresními hejtmany; nově byly vytvořeny okresní soudy. Země ztratily jakoukoliv právní subjektivitu a staly se z nich pouhé provincie monarchie. Ve snaze vytvořit jednotný (unitární) stát docházelo k přehlížení národnostních hledisek a k preferování němčiny jako úředního jazyka. Současně docházelo k utváření moderního vládního systému, kdy se nejvyšší dvorské úřady transformovaly v ministerstva a "za pochodu" se vyjasňovaly kompetence jednotlivých ministerstev i vlády (docházelo k přesunům, ministerstva vznikala a zanikala). K pronikavým změnám a k ustálení celé struktury vládní moci došlo v souvislosti s vydáním prosincové ústavy v roce 1867. Povšimněme si nejpodstatnějších změn v základních oblastech života společnosti.

1. V oblasti politické je bezprostředně porevoluční vývoj v 50. letech spojován s označením Bachův neoabsolutismus, který vstoupil do života silvestrovskými patenty, rušícími byť jen na papíře existující ústavu. V některých oblastech si počínal Bachův režim značně liberálně (zejména v oblasti obchodu a průmyslu, školství). Neoabsolutistický experiment utrpěl nezdar (za krymské války, a především vojenskými porážkami v roce 1859) a byl odvolán. Rakousko se postupnými kroky vracelo k ústavnímu systému.

Válečné neúspěchy rakouských vojsk v Itálii koncem 50. let 19. století znamenaly pro monarchii také počátek ústupu z velmocenské politiky. Jednou z příčin porážky byla nákladnost byrokratického státního systému. Hledaly se cesty k nápravě - měly jí být koncepce reorganizace vnitřní struktury státu včetně zásadní přeměny absolutistické monarchie v konstituční mocnářství (říjnový diplom, únorová ústava). Tento proces probíhal ve složitých zahraničněpolitických podmínkách (habsburská státnost byla vázána na širší středoevropské souvislosti a mohla být uskutečňována jen v konfrontaci s německým a italským sjednocovacím procesem). Prusko-rakouskou válkou v roce 1866 skončilo italské a německé "poslání" habsburské monarchie a vytvořily se podmínky pro řešení vnitřního státoprávního uspořádání (rakousko-uherské vyrovnání). Prosincovou ústavou a následným vývojem do roku 1905 se Rakousko změnilo v liberálně orientovaný, parlamentaristicky řízený stát, neschopný však důsledně řešit nejsložitější svůj vnitropolitický problém - národnostní otázku. Habsburská monarchie přišla o svou historickou šanci prokázat v době nacionalismu a vzniku národních států nosnost a oprávněnost idejí nadnárodního státu ve střední Evropě. Kurs sbližování Rakouska-Uherska s Německem se projevil jako konstantní a setrvalý a stal se pro monarchii Habsburků osudový po jejich společném vystoupení v 1. světové válce.

2. Ve vývoji české společnosti je možné ve sledovaném období vytipovat léta útlumu a vzestupu národního hnutí. Hned v 50. letech došlo v důsledku policejních zásahů k naprostému umrtvení obou proudů české politiky (radikálně demokratického a posléze i liberálního); politickou roli převzala národní kultura, i když i ona musela zápasit s nepřízní doby. Jediná reprezentace české politiky přežila obnovu absolutismu - loajální konzervativní seskupení; to však ztrácelo pozice jak u české veřejnosti, tak i u vládních kruhů. Teprve říjnový diplom a únorová ústava přinesly oživení české politiky. Většina představitelů "osmačtyřicátníků" se vrátila do veřejného života. V nově vznikající české národní straně se vytvořila dvě křídla: umírněnější liberální křídlo představovali tzv. staročeši a radikálnější křídlo mladočeši. Staročeši v čele s F. Palackým a F. L. Riegrem a mladočeši vedení K. Sladkovským a bratry Grégrovými měli značně rozdílné představy o řadě problémů, ale v otázce programových zásad byli zajedno: dosáhnout samostatnosti Čech (českých zemí) v rámci habsburské monarchie, která měla být přebudována ve federativní a národnostně spravedlivé soustátí. Česká národní strana spolupracovala se stranou konzervativního velkostatku. Na Moravě přetrvávalo zemské vlastenectví a z toho plynula i užší spolupráce českých politiků s historickou šlechtou. Poslanci moravské národní strany se vyslovovali pro státoprávní spojení zemí Koruny české. Převahu v zemském sněmu zde (a i ve Slezsku) měli němečtí liberálové. Ti se (rovněž i v Čechách) ostře postavili proti národní rovnoprávnosti, protože stáli na převážně centralistickém stanovisku (tj. propagovali program jednotného rakouského státu). Tím docházelo v politické oblasti k vyhrocení česko-německých vztahů; do tohoto rámce spadal i přechod českých poslanců na říšské radě k pasivní rezistenci.

Doba ústavních reforem přinášela diskusi o postavení českého národa v monarchii; nejpozoruhodnější politický koncept (známý jako idea státu rakouského) připravil F. Palacký. Formuloval v něm představu uspořádání říše v budoucnosti (jediné spravedlivé řešení viděl ve federalismu, který poskytuje rovná práva všem národům).

Namísto federalizace se však v roce 1867 prosadil dualismus ("zdvojený" centralismus), který byl českými politiky a i veřejností ostře odmítnut (poslanecká státoprávní deklarace, tábory lidu apod.). Vídeňská vláda ve snaze najít vstřícnou cestu k řešení situace v Čechách byla ochotna k dohodě o českém vyrovnání (tzv. články fundamentální). Jejich uskutečněním by vznikl moderní český stát, i když s omezenými pravomocemi v rámci habsburské monarchie. Tento první ale také poslední vážný pokus o česko-rakouské vyrovnání však padl vzhledem k odporu ze strany německého liberálního tábora. Politika obou národních společenství v českých zemích se stále více odcizovala a přecházela k ostřejší konfrontaci. Příležitost ani vůle k novému vyrovnání již nikdy nenastala. Pozitivem 60. let bylo vtažení větší části veřejnosti (než dosud) do politického života; vznikaly politické spolky, obnovila se žurnalistika. Výsledek boje o národní vyrovnání jasně signalizoval, že naděje na prosazení českého státního práva v rámci monarchie se rozplynuly. Proto sílily hlasy volající po návratu k aktivní politice. Česká politická reprezentace poučená neúspěchy (vnitřně již rozpolcená po odchodu mladočechů z národní strany) změnila svou taktiku a přešla od pasivity k aktivní politice; přitom však zdůrazňovala setrvání na sjednocující ideji - českém státním právu. Čeští poslanci se odebrali na zasedání říšské rady (kde je již očekávali moravští poslanci) a obnovili spolupráci s konzervativní šlechtou (tím se posunuli na pravici politického spektra a stali se součástí "železného kruhu pravice"). Česká politika získala za svou loajalitu k vládě pouhé drobečky (tzv. drobečková politika přinesla například rozdělení pražské univerzity na českou a německou nebo přijetí Stremayrových jazykových nařízení).

Ve vývoji české společnosti se stala důležitým mezníkem 90. léta, která přinesla značnou aktivizaci veřejného dění. Nastupovala politická generace, která kriticky hledala nové cesty české politiky a smysl národně emancipačního boje (tzv. etapová politika). Krach tzv. punktací (znamenající nebezpečí rozdělení země podle národnostního principu) a následný faktický rozpad staročeské strany přinesl novou politickou situaci. Ze stínu dosud dvou nejsilnějších stran se začal krystalizovat třetí politický směr, který se snažil překlenout existující rozkol a nalézt realistická východiska z dané situace; cílem tzv. realistů (T. G. Masaryk, J. Kaizl, K. Kramář) bylo přebudovat Rakousko nikoli ve smyslu státoprávním, ale demokratickém (důraz kladli na otázky hospodářské a sociální, na drobnou práci). Značně se posunulo i sociálně demokratické hnutí - přes první svépomocné a vzdělávací spolky a první léta politické strany s vnitřně neujasněným programem až k budování masové dělnické strany na pevnějších programových zásadách.

Devadesátá léta rovněž přinesla další přeskupování uvnitř české politické scény; vznikají nové politické strany (zakládané převážně na stavovském nebo ideovém principu), z nichž mnohé brzy zaujímaly přední místo na žebříčku voličské popularity (agrární strana). Vedle toho pokračovaly spory o jazyková nařízení, a zejména vrcholil dlouholetý zápas o všeobecné volební právo (přes pátou volební kurii až po všeobecné, přímé a rovné volební právo). Stále významnější dominantou české společnosti (a i politiky) se stával T. G. Masaryk.

Na počátku 20. století existoval v českých zemích už plně rozvinutý moderní český národ, který usiloval o přiměřený díl na politické moci ve státě. Skutečnost byla však značně vzdálena realitě, i když většina českých politiků před vypuknutím války pokládala Rakousko-Uhersko za přirozený a vcelku přijatelný stát s možností uplatňovat v něm české národní zájmy. Vypuknutí války znamenalo porážku dosavadní české politiky, krach všech koncepcí a programů. Český politický tábor se rozpadl do několika proudů - od výrazně prorakouského (katolické strany) přes skupiny prorakouského aktivismu až po postupně se radikalizující protirakouské skupiny. Při hledání východisek z války se nabízely dvě varianty - loajální postoj k monarchii nebo úsilí o vytvoření samostatného státu; k prosazení tohoto cíle bylo třeba podílet se na porážce centrálních mocností (zahraniční akce T. G. Masaryka, československé legie) a na základě toho získat souhlas a záruky Dohody. Vedle těchto dvou krajností u většiny obyvatelstva převládly loajální postoje k monarchii (snaha "přežít" válku). Nakonec dospělo řešení české otázky ke vzniku samostatného státu.

3. Ve sféře ekonomické přinesla revoluce 1848/49 zásadní převrat: otevřela cestu ke vzniku nového typu ekonomiky, skoncovala s pozůstatky středověké vázanosti na vlastnictví a právo (zejména k půdě a k poddanství rolníka); tato změna se dotýkala také oblasti politické a sociální a byla nezbytnou podmínkou vzniku občanské společnosti. Nejprogresivnější organizační jednotkou v zemědělství zůstával velkostatek (získal z výkupu z roboty, využíval levné pracovní síly a peněz z pachtu), který byl schopen modernizovat výrobu. Při velkostatcích vznikaly i výrobní provozy (cukrovary, lihovary, pivovary). V daleko horší situaci se nacházela rolnická hospodářství (hypotéky, nedostatek investic).

průmyslové výrobě zaznamenaly české země výrazný hospodářský vzestup (zejména od třetí čtvrtiny 19. století), což bylo umožněno: a) příznivým demografickým vývojem (v roce 1880 měly české země už 8,2 milionu obyvatel); b) liberální hospodářskou politikou státu (rušily se cechy, byly zaváděny akciové společnosti a obchodní a živnostenské komory); c) uplatňováním technických vynálezů a nových technologických postupů. Nejvýznamnějším odvětvím zůstával textilní průmysl, současně se však rozvíjelo strojírenství, vznikaly moderní hutní provozy, vzrůstala těžba uhlí a značný rozmach zaznamenal potravinářský průmysl. Bouřlivý rozvoj průmyslu si vynutil zásadní změny v dopravě (parní železnice, rozšíření poštovních služeb).

V souvislosti s růstem počtu obyvatelstva a rozmachem průmyslu podstatně vzrostla stavební činnost (vznikaly moderní městské aglomerace). Zřetelně se začala měnit i sociální skladba obyvatelstva, docházelo k přeskupování tradičních sociálních vrstev a skupin (český venkov se rozdělil podle majetkových poměrů, přibyla kategorie továrních dělníků a kapitalistických podnikatelů).

Nástup nových mechanismů hospodářského vývoje přinesla léta po hospodářské krizi (1873-1878), znamenající rovněž zásadní strukturální změny; zostření konkurenčních vztahů vedlo ke koncentraci výroby. Končilo období hospodářského liberalismu a začínala fáze soustřeďování kapitálu, vytváření kartelů a monopolů - od extenzivních forem rozvoje se přecházelo k intenzivním. Stát opustil zásadu volné soutěže a nevměšování a začal zasahovat do ekonomiky (celní a daňovou politikou, sociálním zákonodárstvím). Tento trend souvisel s výraznými změnami v technickém rozvoji (hovoříme o technickovědecké nebo druhé průmyslové revoluci). Nejdůležitějšími znaky bylo užívání elektřiny jako pohonné síly a výbušného benzinového motoru (elektrárny, tramvaje, automobily). Celková průmyslová výroba českých zemí představovala koncem 19. století zhruba dvě třetiny rakouské produkce.

4. Kulturní oblast byla zhruba až do 80. let 19. století "doprovodným" znakem politiky, takže 50. léta byla poznamenána atmosférou neoabsolutismu. Doba ústavních reforem přinesla nové umělecké spolky, besedy, sdružení a ochotnická divadla. Velkorysá školská reforma z konce 60. let vytvořila předpoklady pro rozvoj husté sítě základních škol; české země se mimořádně vysokou gramotností (97 %) zařadily koncem 19. století mezi nejvyspělejší oblasti Evropy. Kulturní sféra se začala výrazněji odlišovat podle národností (česká, německá); zcela specificky se vyvíjela kultura židovská. Diferenciaci kultury začalo ovlivňovat i nové sociální rozvrstvení společnosti, rozrůstala se ideová i tematická pestrost uměleckých děl. Rostl jak počet konzumentů kultury, tak také aktivních tvůrců kulturních hodnot. Do popředí se dostávala otázka umělecké hodnoty jednotlivých děl a také diskuse o koncepci rozvoje české kultury (škola domácí a škola kosmopolitní). Technické a společenské změny související s průmyslovou revolucí zasáhly nejcitlivěji do architektury; vedle účelových staveb (továrny, nádraží, dělnické kolonie) vznikaly i cenné objekty (v historizujících slozích - novogotice, novorenesanci a  novobaroku). Souběžně s tím se prosazovaly vlivy secese a kubismu. Zvyšování intelektuální a vůbec kulturní úrovně hrálo významnou roli při uvědomovacím procesu české společnosti.

Přibližně od 80. let 19. století se kultura v českých zemích zbavuje závislosti na politice a stává se autonomní složkou národních aktivit; neizoluje se zcela od politiky, avšak vlastní úroveň samotné kultury se začíná měnit na základě hodnotových estetických kritérií (ne jako dosud převážně politických). K diferenciaci a pestrosti uměleckých děl a žánrů přispívalo jak nové sociální rozvrstvení společnosti, tak i změny životního stylu, technické novinky (elektřina, spoje apod.), urbanizace, růst vzdělanosti a kvantitativní nárůst konzumentů kulturních hodnot. Zásadně se začalo měnit postavení kultury ve společnosti.

Rozhodující úlohu v kulturním vzestupu společnosti hrálo školství; přibývalo základních i středních škol, vzrostla role škol vysokých (v Praze působily vedle sebe české i německé vysoké školy technické a univerzity), na nichž se - spolu s Českou akademií - začala rozvíjet vědecká činnost. Ta se v oblasti společenských věd zaměřila zejména na kritické zhodnocení kulturního dědictví. Spor o pravost Rukopisů a diskuse o tzv. české otázce vyvolávaly vlnu polemik a sporů. Postupně vítězila skupina kolem T. G. Masaryka, vycházející ve své vědecké práci z filozofického pozitivismu a z potřeby vědecké pravdy. Přibývalo těch představitelů české vědy a kultury, kteří rozpoznali povrchnost proudu, jenž se zaštiťoval českým vlastenectvím a nekritickým obdivem k minulosti. Kritika "českého Kocourkova" pronikala i do původní umělecké tvorby. Nebývalou erupci a živelný vzestup zaznamenala osvětová činnost spojená se zakládáním spolků a zájmových organizací (k nim se také řadil bezpočet ochotnických divadelních spolků, amatérských kapel a sokolských jednot). Zcela mimořádný význam pro rozvoj vzdělanosti širokých vrstev společnosti měl periodický tisk a čilá nakladatelská politika. Celá oblast umělecké tvorby a kultury zaznamenala v předválečných letech jak po stránce tematické, tak i formální nebývalý vzestup, kterým učinila i podstatný krok k vyrovnání s "Evropou".


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.