F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

Úvody

I. České země v pravěku
II. Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy
III. Český stát za Přemyslovců
IV. Léta panování Lucemburků
V. Doba husitská a jagelonská
VI. Český stavovský stát a Habsburkové
VII. Vláda Habsburků a protireformace
VIII. Od osvícenského absolutismu k národnímu obrození
IX. Utváření novodobého českého národa
X. Směřování k samostatnému státu
XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu
XII. Od lidově demokratického po socialistické Československo
XIII. Od totality k demokracii

V. Doba husitská a jagellonská

České království se na počátku 15. století jen velmi složitě vyrovnávalo s prohlubující se hospodářskou, sociální a politickou krizí, přičemž tento neutěšený stav ještě více umocňovaly neurovnané poměry v římskokatolické církvi. Ta se ocitla na vrcholu moci: zcela ovládala duchovní život společnosti, ovlivňovala její právní řád a normy společenské morálky a vlastnila nesmírné hmotné statky, což ji stavělo na úroveň světské moci. V předhusitském období vlastnila církev zhruba jednu třetinu půdy v českých zemích. Kromě toho jí náleželo značné množství rozličných platů, důchodů, výnosů z desátků. Stále vyšší finanční požadavky měla papežská kurie; platilo se nejen za udělení církevních hodností a úřadů (beneficií, obročí, prebend), ale i za čekání na výhodné místo. Vedle toho se rozmohlo mnohoobročnictví a běžně se obchodovalo s církevními úřady a funkcemi. Nepředstavitelně se rozmohlo kupčení s odpustky. Z obrovského bohatství a uvolněné morálky narůstala rozmařilost církevních hodnostářů. Církev zcela opustila prvotní principy křesťanství obsažené v bibli, přestala pečovat o spásu duší věřících a upřednostňovala své mocenské a hmotné zájmy. Tento stav vzbuzoval obecnou nespokojenost ve společnosti a vyvolával snahu o nápravu. Všichni kritikové a reformátoři (lidového - kacířského hnutí - valdenských, pikartů, katarů, chiliastů, ale i učeného kacířství - kazatelé Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova) se shodovali v tom, že církev se musí vrátit ke svému původnímu poslání a žít v souladu s biblickým přikázáním, tj. přísně respektovat boží zákon a následovat Kristův vzor. Teprve tehdy může dojít k obnovení řádu uvnitř celé společnosti.

V Čechách zaznívalo nejsilněji volání po reformě z kruhů mistrů a bakalářů artistické (filozofické) fakulty pražské univerzity; uznávanou osobností této reformní skupiny se stal Mistr Jan Hus. Husova skupina (Mistr Jakoubek ze Stříbra, Jeroným Pražský, Jan z Jesenice a další) nehledala řešení v budoucnosti, ale s pomocí prověřených hodnot minulosti (bible) hlásala obnovu ztracené společenské rovnováhy a přiblížení pozemského života nebeskému království. Hus a jeho přívrženci se nechali inspirovat dílem anglického reformního myslitele J. Viklefa, který navrhoval, aby se nápravy církve ujal stát, reprezentovaný panovníkem a šlechtou. Přitom Hus nechtěl nic jiného než odstranit existující zlořády, tedy nepředstavoval žádného středověkého "revolucionáře", nýbrž řadil se k velkým církevním reformátorům a k správným katolíkům. To, že cítil s chudými a ponižovanými, neznamenalo ještě, že zamýšlel změnit stávající společenský systém. Hus tím, že nadřadil boží zákon všem lidským zákonům, že vytvořil učení o spravedlivém pánu, urychlil celospolečenský otřes. Byl to jeho hlásaný poukaz na rozpor mezi nedokonalostí pozemského světa a dokonalostí boží říše, který vedl Husovy posluchače a probouzel v nich touhu bojovat za ideály; a od slov a meditací nebylo již daleko k činům.

Husova smrt byla pro dosud roztříštěné a nevyhraněné reformní hnutí krystalizačním a sjednocujícím podnětem. Přitom však toto hnutí se od počátku rozpadalo na řadu směrů, často se od sebe výrazně lišících, které se v dalším průběhu dále tříbily a rozdělovaly (působil zde rozdílný sociální původ, odlišné chápání úkolů a cílů hnutí, rozličné představy o metodách boje, regionální odchylky apod.). K husitství se přihlásily nejrůznější vrstvy české společnosti. Sjednocujícím znakem všech husitských směrů byl kalich (symbol přijímání pod obojí způsobou), tzv. čtyři pražské artikuly a po zahájení křížových výprav i společný postup proti zahraniční intervenci. V podstatě se zformovaly tři proudy husitského hnutí:

1. Umírněné křídlo, představované zejména Husovými přívrženci z artistické fakulty a většinou kališnického panstva i části nižší šlechty a konšelů Starého Města pražského. Ti hlásali vytvoření jakési autonomie v rámci církve a zásadu sekularizace (zesvětštění), tj. vyvlastnění církevních majetků. Výbuch revoluce znamenal konec výsadních pozic tohoto křídla.

2. "Středovou" pozici zaujímali pražští husité (pražané), kteří především v počáteční fázi reformního hnutí sehráli rozhodující roli v čele všech husitských sil a sjednotili pod svým vedením řadu středočeských a východočeských měst. Jejich pozici oslabovaly stálé třenice mezi Starým a Novým Městem pražským (to inklinovalo k radikálům).

3. Radikální proud (nebo též selsko-plebejský) nebyl sice jednotný (štěpil se názorově i regionálně), ale stál na pozicích okamžitého nastolení "božího zákona", jenž měl zaručit spravedlivé uspořádání ve společnosti. Hlavní složkou radikálů bylo venkovské obyvatelstvo a obyvatelé venkovských měst, v jejichž čele stáli příslušníci nižší šlechty a lidoví kazatelé. Už na počátku husitského hnutí se profilovaly tři hlavní radikální směry: a) východočeský (centrum Hradec Králové - orebité, po roce 1424 sirotci); b) táborité (rozhodující složka radikálního směru, soustředěni kolem Tábora, kde hodlali vybudovat křesťanskou obec bratří a sester - spotřební komunu - s vlivy chiliasmu); c) severočeský městský svaz (Louny, Žatec, Ústí nad Labem), který se blížil svým postojem k táborskému svazu.

Postupem doby jednotlivé husitské směry (s výjimkou umírněných husitů) upevňovaly svou strukturu a měnily se ve vojensko-politické svazy, které sdružovaly stálé i příležitostné vojenské oddíly, města, příslušníky šlechty, duchovní i venkovské obyvatelstvo. Tyto směry mezi sebou soupeřily o rozhodující postavení v revoluci, což někdy vedlo i k vzájemným ozbrojeným konfliktům. Docházelo i k přechodům jednotlivců a skupin z jednoho proudu do druhého nebo k uzavírání různých koalic. V těchto seskupeních se stále více prosazovaly zájmy šlechty a měst, která byla vedoucí silou celého hnutí.

Poněkud odlišná byla situace na Moravě, kde se k husitství hlásila jen část šlechty, kdežto města byla vesměs v rukou německého patriciátu, a tím na straně katolického směru; ten měl rovněž silnou oporu v olomouckém biskupství. Husitům na Moravě chybělo ideové centrum, jaké představovala v Čechách pražská univerzita. Podobně i v ostatních zemích Koruny české mělo husitství jen minimální ohlas.

Představitelem katolického směru byla skupina západočeské katolické šlechty sdružená v plzeňském landfrýdu, některá panství v severních Čechách, teritorium jihočeských Rožmberků a z královských měst České Budějovice a Plzeň.

Dlouhotrvající válečný stav, do něhož upadly po vzplanutí husitské revoluce zejména Čechy, byl ukončen porážkou polních vojsk u Lipan. Skončila revoluční fáze husitství a současně se otevřela etapa hledání kompromisu umírněných husitů s církví a králem Zikmundem Lucemburským. Přijatá basilejská kompaktáta představovala do té doby nepředstavitelný ústupek ze strany římské církve a zásah do jejího monopolu. České země se tak staly oblastí "dvojího lidu" (kališníků a katolíků), kde se člověk mohl rozhodnout, zda se přihlásí k husitskému, nebo katolickému vyznání. To byl první krok na cestě k náboženské toleranci a svobodě. Husitství se tak stalo předehrou protestantské reformace.

Zikmund musel souhlasit s podmínkami, které zásadním způsobem měnily podobu Českého království. Byl nucen přistoupit na tvrdé požadavky formulované českým sněmem (duchovenstvo zde ztratilo zastoupení, na Moravě a v ostatních zemích Koruny české si je udrželo, naopak právo účasti získala nižší šlechta a královská města), takže v rozdělení sněmu do tří kurií (panské, rytířské, městské) se rýsovala budoucí stavovská společnost. Panovník potvrdil i zábory a zástavy nemovitého majetku, čímž vlastně legalizoval rozsáhlé přesuny v pozemkovém vlastnictví. Katolická církev ztratila v Čechách skoro všechno své pozemkové vlastnictví. Z husitství vyšla značně posílena šlechta a města.

Léta husitských válek značně ochromila hospodářství českých zemí. Prudce klesla domácí produkce, vznikaly problémy se zásobováním potravin (zvláště obtížné bylo vydržování početných stálých vojenských oddílů). Dostavil se i trvalý nedostatek kvalitní mince a drahých kovů. Kromě toho postihlo střední Evropu několik klimaticky nepříznivých let spolu s morovými epidemiemi. Téměř úplně se zastavil mezinárodní obchod s českými zeměmi. Demografický odhad uvádí pokles počtu obyvatel o 40-50 %.

Dlouholetý válečný stav přivodil až na výjimky (zlidovění kultury, rozšíření češtiny, hudební tvorba - sborový zpěv) pokles vzdělanosti a dalších duchovních činností. Nedůvěra husitů k těmto oblastem je vedla k ničení knih, knihoven, soch, obrazů (obrazoborectví), kostelů, far a klášterů. Trpělo školství, a to jak pražská univerzita (její degradace nastala již po vydání Kutnohorského dekretu, kdy byla postupně zrušena fakulta lékařská i teologická a následně byla zastavena výuka i na fakultě artistické), tak i nižší školství, kdy zaniklo velké množství venkovských i městských škol. Teprve od poloviny 15. století se po určitém uklidnění situace v Čechách i v ostatních zemích Koruny české vytvářely příznivější podmínky pro rozvoj kulturního života. Nástupem Jagellonců nastala krátká epizoda pozdní gotiky, pro niž se ujalo pojmenování vladislavská gotika. Na Moravě se projevil rychlejší ústup gotiky a časnější pronikání renesance.

Největším pozitivním zásahem do kulturního života konce 15. století bylo rozšíření knihtisku. V písemnictví se prosadily dva proudy, které se současně lišily svým myšlenkovým zaměřením: a) latinsky psaná díla s výrazně kosmopolitním charakterem všímající si obecně lidských otázek (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic); b) česká humanistická tvorba obracející se do české společnosti (Viktorin Kornel ze Všehrd). Těžiště českého humanismu nebylo v beletrii, ale v literatuře naukové a náboženské.

I když za husitství se svazek zemí Koruny české značně uvolnil, přesto nedošlo k jeho rozpadu, a to zejména z toho důvodu, že všechny tzv. vedlejší země uznaly za svého pána Zikmunda; Morava, kterou udělil Zikmund v léno svému zeti, rakouskému vévodovi Albrechtovi, se k Čechám vrátila, když se stal Albrecht českým králem. Krátce předtím došlo ke korunovaci českého krále Zikmunda uherským králem, a tak došlo za Lucemburků i ke krátké personální unii mezi Korunou českou a Uhrami. Toto spojení se krátce udrželo i za Zikmundova nástupce Albrechta; ten s oběma královstvími spojil i Rakouské vévodství.

Rozpad lucemburského soustátí po smrti Albrechta Habsburského uvolnil svazky českých zemí s Uhrami a Říší a vytvořil prostor pro uplatnění nových zahraničně politických koncepcí. Oficiálními nositeli integračních tendencí ve střední Evropě se staly dvě dynastie - rakouští Habsburkové a polsko-litevští Jagellonci. Zatímco s jagellonskou kandidaturou počítali umírnění čeští kališníci již za husitské revoluce, Habsburkové uplatňovali své nároky na Českou korunu z titulu dědictví po Zikmundovi. Střetu obou dynastií odpovídalo vyhrocení dvou vnitropolitických seskupení v Čechách, která se v dalších desetiletích objevovala pod různými názvy, avšak vždy v podstatě představovala dvě základní protichůdné tendence; rakouská strana (vedená katolickými pány) se snažila upevnit moc nejvyšší aristokracie a likvidovat důsledky husitství, zatímco tzv. polská strana (s převahou kališnické šlechty a měšťanstva) usilovala o upevnění stavovských výsad a o zachování výsledků umírněného husitství. To, že neexistovala jednotící královská moc, oslabovalo svazky mezi zeměmi Koruny české, které se vyvíjely jako samostatné stavovské celky. Oslabení právního řádu a anarchie v zemi přinášely konflikty mezi feudály a městy, mezi katolíky a kališníky.

Královská moc (po roce 1439 prakticky neexistující) byla obnovena za Jiřího z Poděbrad, opírajícího se mocensky o města a nižší šlechtu, ideologicky o kališnickou církev. Jednomyslná volba příslušníka české vyšší šlechty panovníkem byla průlomem do stávající tradice; šlo o první volbu českého panovníka bez ohledu na dynastické vztahy, starší ujednání, příbuzenské svazky, bez ohledu na zahraniční tlaky. Český trůn se stal svobodně volitelným, což bylo dokladem růstu politické moci stavů a jasný důsledek změn vyvolaných husitstvím.

Korunovace Jiřího z Poděbrad českým králem přinesla zemi na kratší čas toužebný klid a rovnováhu. Všechny země Koruny české byly opět sjednoceny pod vládou jednoho krále. Jiří dosáhl navíc přivtělení saských lén, která se nacházela na českém území, ke království (naopak se zřekl nároku na česká léna v Sasku). V tomto období došlo také ke ztrátě některých drobných slezských knížectví, která se pak již ke Koruně české nikdy nevrátila.

Realita Jiříkova panování vyvolávala "smíšené" postoje okolní katolické Evropy. Ve snaze odvrátit její pozornost od české otázky rozvinul "husitský kacíř" rozsáhlou diplomatickou aktivitu s cílem připravit koncepci mezinárodní mírové organizace (jakési unie křesťanských panovníků). Jeho projekt přesahoval však možnosti své doby, a proto nedosáhl žádoucího ohlasu.

K novému posílení moci stavů, především panského stavu, došlo za vlády Jagellonců (1471-1526). Jejich nástup na český trůn byl poznamenán řadou těžkostí: 1. v zemi trval náboženský rozkol (teprve kutnohorský náboženský smír z roku 1485 potvrdil výsledky husitské revoluce a ukončil období politicko-náboženských bojů a Čechy se staly zemí konfesijní tolerance); 2. v soustátí zemí Koruny české existovalo dvojvládí, hrozící jejím přímým roztržením (vedlejší země a většina českých katolíků uznávaly nadále za českého panovníka Matyáše Korvína); 3. český stát se přetransformovával v rozvinutou stavovskou monarchii (Vladislavské zřízení zemské představovalo zárodek stavovské ústavy), přičemž stavovské obce při získání rozhodujícího vlivu na správu nepostupovaly v zájmu země či státu a nezabránily neustálým sporům mezi koalicí vyšší a nižší šlechty a královskými městy (zmírnění nastalo až Svatováclavskou smlouvou).

Nebezpečí ohrožení integrity českého státu existovalo již od období napětí mezi Vladislavem Jagellonským a Matyášem Korvínem. Jagellonci tehdy kromě Moravy a Slezska odstoupili Uhrám i území obou Lužic. Po smrti krále Matyáše uvedené země však připadly opět Českému království. Navíc Uhry byly s českými zeměmi spojeny personální unií, takže došlo k vytvoření česko-uherského soustátí, které mělo trvat až do roku 1918. I když oba státy tvořily samostatné celky, docházelo (zejména v tzv. vedlejších zemích) k vzájemnému ovlivňování (i z důvodu postupující turecké expanze). Trvalého významu nabylo toto spojení až za Habsburků (1526), kdy vznikla hned od počátku snaha přeměnit personální unii v reálnou, spojenou se silnými centralizačními snahami.

Moc stavů a vlivných šlechtických rodů ke konci vlády Jagellonců nesmírně vzrostla, panovník přestal být suverénním vládcem a někdy bezradně přihlížel zápasům znepřátelených táborů (boj o rožmberské dědictví). Království české se ocitlo opět na pokraji vnitřního rozkladu.

V důsledku dlouhodobých politických a náboženských zápasů musely země Koruny české čelit dopadu hospodářské blokády a nezachytily nástup raného novověku a závažných změn v západní Evropě (zvýšená produktivita práce způsobená výrobní specializací, příliv bohatství ze zámořských objevů). Střední Evropě připadla v rámci kontinentální dělby práce role výrobce a dodavatele potravin a některých surovin (z české produkce se vyváželo sukno, obilí, slad, cín). Rozhodující místo v hospodářství českých zemí si udrželo zemědělství, které se extenzivně rozvíjelo na velkých šlechtických dominiích. Na panstvích začala rovněž vznikat poddanská města a městečka, kde feudální páni podporovali řemeslnou výrobu. Avšak ani pozdější zvýšená těžba stříbra, ani kvalitní měna nemohly výrazněji ovlivnit opožďování ekonomiky českých zemí za západní Evropou.

 

VI. Český stavovský stát a Habsburkové

Po smrti Ludvíka Jagellonského se středoevropské soustátí (česko-uherská personální unie) jen zdánlivě rozpadlo, protože v tomto prostoru převládly objektivní tendence směřující k nové a geograficky ještě rozsáhlejší politické integraci. Pod vládou Habsburků se opět sjednotily české země s uherským královstvím, k nimž navíc přibyly i země rakouské. Vznikl tak konglomerát středoevropských zemí s rozdílným státoprávním postavením a odlišným vnitřním politickým uspořádáním, ale s vizí nové evropské velmoci. České země se tak staly součástí mnohonárodnostní habsburské monarchie a setrvaly v ní skoro čtyři století. Čeští stavové (stavové vedlejších zemí Ferdinanda nevolili) se shodli na panovníkovi, který by jim ponechal volnou ruku ve vnitřní politice a současně byl vhodným reprezentantem státu ve vztahu k zahraničí (šlo zejména o záchranu před nebezpečím turecké expanze a o postavení Habsburků v Evropě - nejmocnější dynastie).

Nástupem Habsburků na český trůn se vyhrotil rozpor: a) dvou protikladných politických koncepcí - panovnického absolutismu se stavovskou monarchií; b) dvou odlišných ideologií - katolicismu a reformace. Ferdinand brzy opustil polohu předvolebních slibů české politické reprezentaci a začal oslabovat stavovské výsady. Jeho úsilí směřovalo jednoznačně k posílení panovnické moci, přičemž jeho cílem bylo vytvoření centralizovaného státu, který by spravovala profesionální byrokracie, plně podřízená absolutistické moci panovníka. Vedle existujících zemských úřadů a institucí začal budovat vlastní administrativu, nezávislou na stavovských orgánech (nový dvorský řád, dvorská rada, tajná rada, dvorská kancelář, dvorská komora, vojenské rady).

Proti Ferdinandovi se zformovala široce založená stavovská opozice (šlechta i města); rozpory se koncentrovaly do dvou problémů: a) finanční otázky (dohadování o výši berní); b) náboženské otázky (katolicismus - utrakvismus), které vedly k prvnímu stavovskému odboji. Z něj vyšly stavy poražené a bylo jim zakázáno jakékoli spolčování; nejtěžší tresty postihly však královská města (omezení ekonomického i politického charakteru znamenala v podstatě likvidaci měst jako politické síly).

náboženských poměrech panovala v českých zemích značně chaotická situace, což plně odráželo více než stoletý zápas s katolickou církví za prosazení svobody náboženského vyznání. Katolicismus zformoval na tridentském koncilu své síly a nastoupil do ofenzivy (uvedení jezuitů do českých zemí, obnova arcibiskupství). Roztržka kališníků s katolickou církví nebyla úplná, kališníci si nezaložili vlastní církevní organizaci a uznávali autoritu papeže (včetně závislosti na dosavadním systému výchovy duchovních i jejich svěcení). Přitom se jen menšina obyvatel Čech (a o něco více Moravy) hlásila ke katolictví (10-15 %). V polovině 16. století byl náboženský obraz českých zemí značně pestrý: vedle kališnictví (rozštěpeného na starokališníky a novoutrakvisty, přičemž ortodoxní kališnictví se sbližovalo s katolicismem) se prosazovalo i další dědictví husitského hnutí - jednota bratrská; z Říše se šířily vlivy reformace (luterství, kalvinismus), z níž se vydělily menší sekty (nejznámější byli novokřtěnci neboli habáni). Roztříštěnost nekatolického tábora v Čechách byla překonána vypracováním návrhu tzv. České konfese, nového vyznání víry, na níž se dohodli luteráni, novoutrakvisté i čeští bratři. Tento (více politický než teologický) program, jehož základem bylo umírněné luteránství, nakonec skončil jen v poloze ústního slibu císaře Maxmiliána II. Právní úprava náboženských poměrů v Čechách tak zůstala opět v nedohlednu; přitom na Moravě vznikla Moravská konfese (1566), sdružující evangelická vyznání. Teprve Rudolfův Majestát o náboženské svobodě přinesl zrovnoprávnění nekatolíků s katolíky v Čechách, přičemž svoboda vyznání byla znovu přiznána i poddaným. Rudolfův majestát znamenal sice vyvrcholení zápasu o náboženskou toleranci v Čechách, avšak nepřinesl změny v oblasti politické; v zemských úřadech se udrželi dosavadní zastánci tvrdé rekatolizace.

Náboženská svoboda se stala programovým heslem na šachovnici habsburské dynastické krize (uhersko-rakousko-moravská a česko-slezská konfederace). Po překonání tohoto vnitrostátního napětí se nový císař Matyáš vrátil k centralizačně unifikačnímu kurzu. Porušováním slibů a privilegií společně se svými stoupenci vyburcoval odpor opozičních sil, který v letech 1618-1620 přerostl v povstání českých (ale i rakouských a uherských) stavů proti Habsburkům.

Česko-rakousko-uherské soustátí zůstalo před Bílou horou značně volným seskupením, takže nevzniklo ani jeho jednotné pojmenování (společný byl jen panovník, zákonodárné jednání včetně soudnictví se odbývalo v jednotlivých zemích, stejně jako i otázky finanční a vojenské se projednávaly na zemských sněmech). Integrační tendence Habsburků se nepodařilo prosadit. České království si udrželo podobu politického subjektu v mezinárodních vztazích; tak například hodnost českého krále poskytovala Habsburkům právo účasti ve sboru sedmi kurfiřtů, kteří volili panovníka Svaté říše římské. Zemský partikularismus byl namířen nejen proti habsburské centralizaci, ale také proti upevnění soudržnosti českého státu, který představoval hospodářsky a politicky nejvýznamnější součást monarchie. Vnější jednota a státoprávní sounáležitost pěti zemí Koruny české (Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice) nebyla po roce 1526 zpochybňována, avšak vnitřní vazby mezi zeměmi a stavovskými obcemi nebyly řešeny právními předpisy. Česká stavovská obec si osobovala nadřazenost nad stavy vedlejších zemí (přičemž se ne vždy chovala mateřsky) a ty pak žárlivě střežily vlastní svébytnost, přičemž za určitých podmínek (zastoupení v české kanceláři) byly ochotné uznávat český sněm za společný orgán celého českého státu. Zemský partikularismus (zvláště ve vztahu Čech a Moravy) se prohluboval a odsoudil k izolaci každý výraznější projev protihabsburské opozice. Soustředění centralizačního tlaku Habsburků především na České království a odstředivé tendence vedlejších zemí způsobily, že za odboje v letech 1546-1547 i na počátku povstání v roce 1618 zůstaly Čechy osamocené. Současně však se v předbělohorské době prohloubilo sepětí domácího vývoje s evropským konfliktem a v Čechách vzniklo jedno z ohnisek střetávání habsbursko-katolického a protihabsbursko-evangelického tábora; českým povstáním 1618-1620 započal vlastně třicetiletý konflikt v Evropě, nejprve jako náboženský a politický spor v Čechách, který pokračoval jako střetnutí mezi habsburským katolickým císařem a německými protestantskými knížaty a nakonec se stal velmocenským sporem mezi Habsburky a Francií. Česko-falckou válkou vyvrcholil téměř stoletý zápas českých stavů proti centralizačním a absolutistickým snahám Habsburků. Český odboj zůstal v podstatě omezen na představitele šlechty, města zachovávala rezervovaný postoj a poddaní stáli zcela stranou. S povstáním projevily souhlas obě Lužice a Slezsko, naproti tomu Morava zůstala zpočátku neutrální. Téměř úplně selhaly naděje povstalců na účinnou pomoc ze zahraničí. Následná bělohorská porážka znamenala krach celé koncepce stavovské monarchie.

Národnostně nebyl český stát předbělohorské doby jednotný. Proti výrazně českým Čechám a Moravě stála německá převaha ve Slezsku a v obou Lužicích. Zapojením českých zemí do monarchie došlo k posílení němčiny jako nejrozšířenějšího jazyka.

Již na počátku sledovaného období (mezi lety 1520-1530) se podařilo překonat ekonomickou a populační depresi a došlo k plnému nástupu vrchnostenského podnikání, což přineslo zlepšení životních podmínek ve venkovských oblastech. Od poloviny 16. století došlo k rozšíření vrchnostenského hospodaření ve vlastní režii; tento typ podnikání (hovoří se o režijním velkostatku) se nejdříve uplatnil na velkých panstvích. Podstatou režijního velkostatku byla námezdní práce, robotní práce se zde využívalo jen v malé míře. Vedle obilnářství prožívalo konjunkturu i rybníkářství, jehož počátky sahají do druhé poloviny 14. století (pernštejnské a rožmberské panství). Značnou prosperitu zaznamenalo i pivovarnictví, v některých oblastech se rozvíjel i chov ovcí a vinařství.

Základem prosperity většiny královských měst zůstávala cechovní řemeslná výroba určená pro místní trh; jen v případě soukenictví (východní a jižní Čechy) a plátenictví (severní a severovýchodní Čechy) se vyrábělo pro export. S plátenickou výrobou byl spojen vznik tzv. nákladnického systému, zárodek budoucí rozptýlené manufaktury. Rychlý rozmach v hornictví a hutnictví (těžba stříbra) byl v polovině 16. století vystřídán hlubokým úpadkem. Daleko úspěšněji se rozvíjelo železářství a sklářství.

Charakteristickým znakem kulturních poměrů po roce 1526 bylo pozvolné prosazování renesančních a humanistických vlivů. České země se seznamovaly s renesancí prostřednictvím obchodních styků s Itálií, byly však také zprostředkovány i přes podunajskou oblast a později oklikou přes Sasko a Polsko. Rozhodujícím požadavkem doby se stalo skloubení pohodlí s přepychem a nádherou. Docházelo k přestavbě panských sídel na honosné zámky, přičemž mnohé hrady a tvrze pustly. Města přistupovala k přestavbě radnic, domů i větších areálů (uplatňovala se sgrafita); v polovině 16. století se vytvářela svébytná varianta - česká renesance. Na sklonku téhož století se stala Praha působištěm svérázného kruhu manýristických umělců a učenců císařského dvora Rudolfa II. Na Pražském hradě našla útočiště rozsáhlá obrazová galerie, u dvora se to hemžilo celou řadou aktivních umělců a vědců, ale také zástupy podvodníků a dobrodruhů. Všestranný rozkvět zažívala pražská židovská obec i její kultura. V oblasti školství narůstal význam městských (partikulárních) škol a rychlý vzestup počtu škol zaznamenaly také bratrské školy, v nichž byla věnována intenzivní péče moderním pedagogickým a didaktickým zásadám výuky. Vedle pražské univerzity (s jedinou fakultou artistickou) působila po roce 1562 jezuitská klementinská kolej. V průběhu 16. století prudce stoupal počet vydávaných knižních titulů; mezi vydavateli vynikal Adam Daniel z Veleslavína a po něm Jiří Melantrich z Aventina. Zcela výjimečné místo v aktivitě českých humanistů zaujímala jejich péče o jazykovou kulturu, zejména o rozvoj českého jazyka; největší zásluhy v této oblasti připadají jednotě bratrské (Jan Blahoslav a Bible kralická).


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.