F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

Úvody

Úvody k jednotlivým kapitolám

I. České země v pravěku
II. Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy
III. Český stát za Přemyslovců
IV. Léta panování Lucemburků
V. Doba husitská a jagelonská
VI. Český stavovský stát a Habsburkové
VII. Vláda Habsburků a protireformace
VIII. Od osvícenského absolutismu k národnímu obrození
IX. Utváření novodobého českého národa
X. Směřování k samostatnému státu
XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu
XII. Od lidově demokratického po socialistické Československo
XIII. Od totality k demokracii

I. České země v pravěku

Nejdelší dějinné období na území našich zemí je ohraničené nejstaršími formami myslícího tvora rodu Homo a jeho jednotlivých pospolitostí až do příchodu slovanských kmenů. Pravěký člověk přišel na to, že dosáhne týchž cílů snadněji, když zvětší svou sílu přibráním věcí z okolního prostředí: vzal do ruky kámen a poznal, že s ním může účinněji udeřit či hodit jej po kořisti. Jeho ruka se tak stala výkonnější a užitečnější. Posléze objevil, že se k lovu i k boji lépe vyzbrojí kamenem ostrým než oblým a naučil se dávat přírodní hmotě takový tvar, který potřeboval; začal kameny přitesávat a brousit a současně spojovat různý materiál, aby si tak vyrobil účinnější nástroj či zbraň. Zhotovování těchto nástrojů se stalo nesporným znakem odlišujícím člověka od jiných živých bytostí.

Tyto první záměrně vyrobené nástroje (byť byly sebeprimitivnější) a osvojení ohně stály na počátku existence člověka jako myslícího tvora a nositele lidského pokroku. Tento vývoj vedl ke stále novým technickým inovacím. Člověk vzal beztvarou hmotu a dal jí nový tvar: z hlíny začal formovat nádoby, a poněvadž znal už dávno oheň, zkusil tyto nádoby zpevnit vysušováním a vypalováním. Pod rukama se mu měkká hlína změnila v hmotu, tvrdou jako kámen. Později si povšiml, že oheň působí i na jiné hmoty podobným způsobem a ve výhni mění jejich vlastnosti. Tak objevil, že se pálením mění ruda v poddajný, kujný a později v chladu tuhnoucí kov. Člověk postupně začal vytvářet nejen nové, v přírodě se dosud nevyskytující tvary, nýbrž i vůbec nové materiály - měď, zlato, stříbro a jejich slitiny elektron, a především bronz, později pak i železo. S proměnami lidských úkonů docházelo k zásadním změnám v lidském mozku, který se postupně vyvinul v mozek myslícího tvora Homo sapiens, jež začal okolní svět přetvářet, přizpůsobovat si a posléze mu vládnout.

Byly to právě pracovní nástroje a další stopy výrobních i obytných zařízení člověka, sídlišť včetně opevněných, míst jeho posledního odpočinku na kostrových či žárových pohřebištích i objektů spojených s kultem, které se nejlépe dochovaly, a staly se tak hlavním pramenem prehistorie, která se studiem pravěku zabývá. Podle povahy materiálu byla také stanovena první, nejhrubší periodizace dějin pravěku: doba kamenná, bronzová a železná. Postupem doby byla zavedena podrobnější chronologie a stanoveny přechodné fáze vývoje, respektující změny ve způsobu života člověka. I tak zůstaly jednotlivé fáze vymezeny jen rámcově a přechody mezi nimi zůstaly plynulé. Tyto procesy se mohly úspěšně odehrávat jen ve velkých kolektivech.

Zpočátku člověk přírodu pouze využíval a spíše se jí bránil, postupem doby si ji začal čím dále více podmaňovat. Četná zvířata zkrotil a ochočil si je, aby mu sloužila k trvalému užitku, už jen nesbíral plody v přírodě, ale kácel a vypaloval lesy a z takto získané orné půdy sklízel úrodu ze zasetých semen. Sklizené zrno mlel mezi kamennými žernovy na mouku a z ní pekl chléb. Odložil oděv z kůží a začal se oblékat v plátěný šat, utkaný ze lnu.

Počátek celého tohoto období bývá označován jako tzv. neolitická revoluce, představující přechod od neproduktivního hospodaření k produktivnímu výrobnímu systému, kdy lov a sběr byl nahrazen zemědělskou výrobou dobytkářstvím, což vedlo zároveň i k usedlému způsobu života, k výstavbě pevných domů a k dalším významným hospodářským, společenským i etnickým změnám (mj. i k vynálezu technických novinek a dalších inovací, ať už to bylo oradlo, vůz, využívání tažné síly zvířat, metalurgie barevných a drahých kovů). To také vedlo k oddělení pastevecko-dobytkářských kmenů od zemědělských a ke vzniku specializované nezemědělské činnosti - řemesla a obchodu. Tyto procesy přispívaly k sociální diferenciaci tehdejší společnosti.

Tvůrčí úsilí člověka nebylo však jen jednosměrné - vedle principu praktičnosti a užitkovosti začal člověk své představy i to, co viděl nebo co se v něm zrcadlilo z vnějšího světa, vyjadřovat výtvarně. Vyryl do kosti nebo na stěnu jeskyně lovecký výjev, vyřezal si nebo vytesal sošku ženy či podobu zvířete. Toto první umělecké vyjadřování začalo později člověku pomáhat v jeho zápase s tajemstvími, která ho obklopovala: ať se jednalo o bouři s bleskem, smrště, povodně, a především smrt - to vše se snažil člověk nějak vysvětlit. Protože však tyto úkazy přesahovaly jeho poznávací možnosti, vykládal si je nadpřirozenými silami. Pro jejich tvář neměl však jiných obrazů než svůj vlastní, a tak zosobňoval tyto síly a stvořil představy bohů, posmrtného života a duše. Vyvinula se tak řada magických rituálů, které měly napomáhat člověku při lovu, měly ho ochraňovat před přírodními pohromami, zažehnávat nemoci apod.

Následující text první kapitoly předkládá obtížný výklad archeologických pramenů - industrií, souhrnu produktů, které zhotovovali pravěcí lidé v určitém období a v jistém čase. Spolu s hrubou chronologií jsou předloženy teorie o kulturně historickém vývoji, o vzniku, rozvoji a významu archeologických kultur i civilizačních okruhů. Při líčení konkrétního vývoje jsou jednotlivá období obvykle zastoupena archeologickými kulturami; jde o pozůstatky živé kultury (zbytky bývalých sídlišť a hradišť, pohřebiště, kultovní objekty, komunikace, nástroje, zbraně, ozdoby, zbytky stravy atd.), o nichž můžeme soudit, že byly vytvářeny nebo užívány jistou civilizační skupinou v určitém prostoru. Bližší údaje o tvůrcích těchto kultur, o vzájemných vztazích mezi nimi nám však chybí. K vydělení archeologických kultur docházelo v historiograf již od druhé poloviny 19. století; jejich názvy byly stanoveny například podle charakteristických tvarů nádob, výzdobného motivu nebo podle území či naleziště, kde byly památky objeveny.

Za vrchol pravěkých dějin bývá obecně označována doba laténská, spojovaná se vstupem Keltů na historickou scénu. Tedy teprve v 5. století př. n. l. převládli na území našeho státu obyvatelé, jejichž jméno a jazykovou příslušnost známe. Většinu území (stranou zůstala jen severní Morava a Slezsko) osídlil keltský kmen Bójů, část Moravy obsadil kmen Volků-Tektoságů. Základním zdrojem obživy jim sice zůstávalo zemědělství (oradla již měla železné radlice) a chov dobytka, ale brzy rozvinuli i řemeslnou výrobu. Až do 2. století př. n. l. známe pouze vesnické osídlení, avšak nově vznikající zemědělská i řemeslnická sídliště se postupně měnila v rozsáhlá střediska hospodářského a společenského života - v keltská oppida. Ta bývala rozčleněna na čtvrti (řemeslnické, sídelní) s vytyčenými cestami (někdy i dlážděnými) a se systémem pro zásobování vodou. Na poměrně rozsáhlé rozloze žilo až několik tisíc obyvatel. Keltové však nevytvořili stát, a proto nedokázali čelit tlaku Germánů (ze severu) a Římské říše (z jihu). Z českých zemí postupně mizeli od poloviny posledního století př. n. l. a po jejich odchodu nastalo časové období zvané doba římská (nebo též římsko-barbarská), rámcově dělená na dva hlavní úseky - starší a mladší, přičemž mezníkem je období markomanských válek. Tehdy území Čech, Moravy a Slezska ovládli germánští Markomané, Herulové a Kvádové a později i další kmeny. Ti však z hlediska hospodářské a kulturní úrovně nedosahovali kvalit předchozích Keltů. Došlo k retardaci, a některé civilizační vymoženosti doby laténské (hrnčířský kruh, mincovnictví) upadly dokonce v zapomenutí.

První nevelké skupiny Germánů pronikly do českých zemí už v posledních desetiletích před počátkem našeho letopočtu. Centrem jejich kmenového svazu se staly severní Čechy. Neustálé kontakty Germánů s Římem i jejich snaha proniknout do římských provincií vedly nakonec k markomanským válkám, jichž se osobně zúčastnil tehdejší římský císař Marcus Aurelius. Styk s antickou civilizací bezpochyby ovlivňoval dosavadní rodový řád germánského obyvatelstva, které se rozmanitými cestami seznamovalo s odlišným životním stylem. Tak se vytvářela svérázná syntéza antické a germánské materiální kultury. V prvních stoletích našeho letopočtu dostáváme pestrý obraz velmi složité skutečnosti a vztahů a ještě složitějšího vývoje. Odraz těchto velmi komplikovaných poměrů se zrcadlí i v archeologických nálezech.

Na vývoj mladší doby římské navazoval prvý stupeň doby stěhování národů, v němž doznívaly tradice pozdní římské periody (zhruba druhá polovina 4. století-polovina 5. století, resp. 375-568 n. l.). Následující druhý až třetí stupeň zabírá zhruba druhou polovinu 5. století-první polovinu 6. století n. l. Pro celé toto období jsou charakteristické velké pohyby obyvatelstva, zejména germánských kmenů, jež započaly tlakem Hunů postupujících z východu spolu s dalšími etnickými celky do centra Evropy. České země (zvláště Čechy) zůstávaly poněkud stranou chaosu, který zachvátil okolní území, a nebyly příliš hustě osídlené. Zdá se, jako by se Čechy ocitly mimo hlavní proud dějin a jako by v nich přežívaly pouze středoevropské tradice. Vpád Hunů vyvolal ústup řady germánských kmenů. Těžiště hunské moci, která dočasně ohrozila dokonce i západořímskou říši, spočívalo ve východní části Podunajské nížiny, odkud Hunové vyjížděli na loupeživé nájezdy. Pohyby germánských kmenů táhnoucích na západ a jih byly nejvíce zasaženy nížinné oblasti jižní Moravy, Polabí, Poohří a pražské kotliny. Archeologické nálezy poskytují sice dostatek materiálu, avšak jen obtížně lze jednotlivé typy předmětů přiřadit konkrétnímu etniku. Proto také přesně kdy a jak se v našich končinách objevili Slované, zůstává tajemstvím. Poslední výsledky bádání však naznačují, že to mohlo být někdy na konci první třetiny 6. věku.

 

II. Slovanské osídlení do zániku Velké Moravy

Se studiem slovanského osídlovacího procesu českých zemí vyvstalo hned několik otázek. První z nich se týká původu Slovanů. Současné historické, archeologické i lingvistické bádání se kloní k teorii migrační a popírá jejich genezi ze staršího pravěkého obyvatelstva (teorie autochtonní). Uvažuje o vlastní slovanské etnogenezi mimo naše teritorium - někde v širším pásu úrodných nížin mezi středním Dněprem, Pripjatí, horním Dněstrem, Vislou a Odrou. Tam se "někdy" Slované vyčlenili z původního indoevropského etnika (snad již v době bronzové) a tam také došlo k jejich rozštěpení na tři větve (východní, západní a jižní). I jejich území se dotkl chaos a destabilizace mocenských poměrů na značné části evropského kontinentu v době stěhování národů, kdy se v důsledku krize antického světa zhroutila po vpádu asijských kočovníků římská moc. Zatímco východní Slované jen rozšiřovali své dosavadní území a jižní byli strženi tlakem ostatních etnik, západní Slované pronikali do poměrně málo osídlených oblastí střední Evropy. Jejich skupiny dospěly během 6. století až do českých zemí. Slovanské obyvatelstvo tak vstupovalo do evropských dějin v době, kdy na troskách antické ekonomiky, kultury, společenského a politického zřízení se začala postupně vytvářet civilizace raně středověkého Západu jako svébytného civilizačního okruhu, který navazoval na antické a křesťanské zdroje. Pro tuto dobu je po hospodářské stránce charakteristická práce převážné většiny obyvatelstva v málo produktivním zemědělství a nízká úroveň řemesel. Rozhodující událostí bylo přijetí křesťanství v jeho západní katolické formě.

Další otázka se týkala postupu slovanských kmenů; dosud přesně nevíme, kudy přišly na české území. Uvažuje se o postupu nejen podél severní strany Karpat a dále Moravskou branou, ale některé skupiny (druhá vlna) mohly přitáhnout i z Podunají a dále směřovat na západ přes území dnešního Slovenska. Své nejzazší západní hranice na Labi, horním Mohanu, Řezné, Nábě a v Horních Rakousích dosáhla slovanská vlna až v průběhu 8. století. Přitom na postupném osídlování našich zemí se podílely dvě vlny slovanské etnické expanze, avšak již do počátku 7. století podlehlo obyvatelstvo (převážně germánské kmeny) slovanské asimilaci.

Pro slovanské kmeny je typická ručně lepená keramika tzv. pražského typu, čtvercovité zemnice s pecí v rohu a pohřebiště s žárovými hroby. Prvotní osídlení vyhledávalo polohy v blízkosti větších vodních toků s úrodnou půdou a nepřekračovalo obvykle nadmořskou výšku 300 metrů. Nové plochy půdy získávali Slované žďářením. Žili převážně v osadách vesnického typu, které však neměly trvalý charakter a po vyčerpání půdy (po 15-20 letech) se přemísťovaly na volná místa (tzv. cyklické zemědělství). Základní společenskou jednotkou byla občina (rodová nebo sousedská). Nejpozději od 7. století si Slované začali budovat první hrazená sídliště.

Značná část slovanského obyvatelstva se bezprostředně po příchodu do střední Evropy dostala do područí nomádských Avarů, kteří se po roce 567 usídlili v karpatské kotlině. Vliv Avarů na Moravě (a ještě více v Čechách) byl nepoměrně slabší, než tomu bylo u Slovanů v Podunajské nížině; snad se jednalo jen o nějakou formu poplatku. Přesto však byla avarská nadvláda považována za velmi tíživou, takže zhruba současně s jejich vojenskými neúspěchy (roku 626 při pokusu o dobytí Konstantinopole) vypuklo proti nim povstání slovanských kmenů. Vzbouřené slovanské kmeny si zvolily za svého vojevůdce proti Avarům franského kupce Sáma, pocházejícího z Galie (pravděpodobně z okolí Sens u Paříže); ten dosáhl řady vítězství nad Avary a také úspěšně vzdoroval tlaku západních sousedů - Franků. Poté vytvořil silný slovanský kmenový svaz - první slovanskou říši ve střední Evropě. Hlavní oporu Sámovy moci tvořila skupina slovanských velmožů. Smrtí Sáma se kmenový svaz rozpadl na jednotlivá knížectví.

Čechy a Morava se opět ztratily na zhruba 150 let z písemných pramenů; doba poslední čtvrtiny 7. a 8. století je nazývána předvelkomoravským nebo starohradištním obdobím. Nadále pokračovaly kontakty s Avary, avšak kontaktní zóna ležela na jih od Moravy. V tomto období zde také vznikl nejstarší horizont opevněných sídlišť, z nichž pochází řada nálezů kovových, kostěných a keramických artefaktů. Tyto lokality představují novou kvalitu hospodářského vývoje, kdy došlo k rozšíření osídleného území z údolí řek do výše položených míst. Ze společnosti se vydělovala kmenová aristokracie, z jejíhož středu se zpravidla vybíral kníže (původně "kněz"), který se se svou družinou usazoval v opevněných hradištích. Obyvatelstvo na území Čech žilo v poměrném klidu, jeho kontakty směřovaly převážně na sever do povodí Sály, Labe a Odry, kde sídlily jiné slovanské kmeny. I na území Čech vznikla řada hradišť, což je dokladem prohlubování rozvrstvení tehdejší společnosti.

K urychlení vývoje v českých zemích přispělo nové vnější nebezpečí, které vyvstalo od 2. poloviny 8. století, kdy po upevnění vlády rodu Karlovců ve franské říši nastává nová etapa dobyvačné politiky směrem na východ. Souběžně s tím začalo v průběhu 8. století pronikat křesťanství do slovanského prostředí ve střední Evropě. První křesťanské misie přicházely hlavně z Bavorska - z Řezna (do Čech), z Pasova (na Moravu) i ze Salcburku (iroskotská misijní činnost).

O kmenech na českém a moravském území se nám zachovaly jen kusé zprávy od arabských obchodníků nebo ve franských klášterech; nejstarší je popis zvaný Geograf bavorský, jenž zachycuje situaci z první a druhé poloviny 9. století. I z něj však nemůžeme přesně určit, jaké bylo rozložení kmenů v Čechách a zda tu žilo mnoho kmenů nebo jen málo či pouze jeden (Čechů). Česká kotlina byla rozdělena na tři uskupení s centry ve středních, severozápadních a východních Čechách. Naproti tomu na Moravě byla situace poněkud odlišná; pojmenování Moravané (Marvani, Marharii, Matavores aj.) označovalo společně obyvatelstvo sídlící severně od středního toku Dunaje, což svědčí o zdejším probíhajícím sjednocovacím procesu. A tak na Moravě a na západním Slovensku se na počátku 9. století z dlouhých mezikmenových bojů zrodil mocný nadkmenový svaz - Velkomoravská říše. Jedním z významných podnětů integračního procesu bylo vnější nebezpečí (útoky franských vojsk), kdy sice moravští a čeští velmoži se přikláněli k životnímu stylu a náboženství Franků, ale dvojí expanze (franská a církevní) hrozila ztrátou domácí identity a státotvorného trendu. Mocenskému růstu Moravy napomohlo dočasné oslabení franské říše vnitřními rozbroji ve 20. a 30. letech 9. století.

Velkomoravská říše byla prvním útvarem na území západních Slovanů (Čechy, Morava, Slezsko, Malopolsko, Slovensko, část Dolních Rakous a Panonie), který můžeme označit jako ranou formu státu. Vytvořit úplný obraz dějin Velké Moravy je i přes určitý počet písemných pramenů, v nichž je "stará" Morava zmiňována, a čilé archeologické bádání úkol značně obtížný. Prameny přinášejí jen zlomkovité údaje (ať se jedná například o Fuldské letopisy, Bertiniánské letopisy či díla historicko-zeměpisná, cestopisy židovských nebo arabských kupců, životopisy svatých, právní prameny a listiny) a navíc mnohé z nich se nezachovaly v původním originále a existují jen v pozdějších opisech. Jak archeologické, tak i písemné prameny však jednoznačně dokládají narůstající sociální rozvrstvenost velkomoravské společnosti (nálezy z pohřebišť, údaje o "bohatých" a "chudých"). Obě skupiny patřily ke svobodnému obyvatelstvu a podléhaly panovníkovi.

Původní shromáždění (kmenové sněmy) ztrácely na svém významu. Určitý podíl na moci si udržela kmenová knížata, ale vedle nich se vytvářela vrstva zámožných velmožů, z nichž vznikali státní úředníci. Jako správci administrativních okrsků vybírali daně, organizovali veřejné práce (stavby cest, mostů, opevnění) a shromažďovali v případě ohrožení vojsko (tvořené jednak početnou jízdní družinou při panovnickém dvoře a na hradech velmožů a jednak pěšími oddíly venkovského obyvatelstva). Většinu obyvatelstva tvořili rolníci, menší část řemeslníci - obojí byli svobodní občané - a vedle nich narůstal počet nevolníků, případně se vyskytovali i otroci. Zvláštní postavení zaujímalo duchovenstvo, z nichž většina byli cizinci. Duchovní zastávali i některé státní funkce, zejména diplomatické, přičemž byli osobně podřízeni panovníkovi, případně velmožům. Všichni svobodní občané pravidelně odváděli daň (tribut).

Došlo i k vytvoření primitivního právního systému; původní zvykové právo již nevyhovovalo, a tak byly na základě byzantských právních norem sepsány dva dokumenty - Nomokánon (sestavený Metodějem) a sbírka právních předpisů Zakon sudnyj ljudem (zpracoval Konstantin).

Vedle překladů církevních textů a právnických spisů vznikly na Velké Moravě i původní literární práce psané ve staroslověnštině: veršovaná skladba Proglas (předmluva k evangeliím) a tzv. panonské legendy (Život Konstantinův Život Metodějův). Misie přes své krátké trvání (asi 20 let) stačila položit základy slovanské vzdělanosti: Konstantin vytvořil hlaholici a jeho žák Kliment na přelomu 9. a 10. století zavedl jednodušší cyrilici.

Cyrilometodějská misie a vznik samostatného moravskopanonského arcibiskupství představovalo v tehdejší době prvořadou politickou událost. Prostřednictvím východního křesťanství si moravští panovníci upevnili své postavení, a oslabili tak franskou politickou expanzi (s pomocí bavorských misií).

Rozhodujícím zdrojem obživy většiny velkomoravského obyvatelstva bylo zemědělství s rozšířeným trojpolním systémem. Značný pokrok prodělala řemeslná výroba, kde docházelo k užší specializaci (zejména v uměleckých řemeslech). V životě velkomoravské společnosti zaujal významné místo i obchod a začala se užívat předmincovní platidla (například železné sekerovité hřivny, ne však mince). V hradištích vznikala tržiště, na nichž se uskutečňovala směna výrobků. Svérázný ráz si udržovala architektura, na niž působily (podobně jako na šperkařství) různé kulturní vlivy (z Byzance, Dalmácie, Panonie). Na dvorcích a hradištích vznikaly vedle dřevěných i kamenné a cihlové stavby sloužící jako obydlí velmožů. Z období Velké Moravy známe v podstatě tři typy sídlišť: vesnice, velmožské dvorce a rozsáhlá hradiště (známé jsou Valy u Mikulčic, uherskohradišťská aglomerace se Starým Městem, Hradiště sv. Hypolita u Znojma, Staré Zámky u Líšně). Zvláštní místo zaujímaly sakrální (církevní) stavby; archeologický výzkum upozornil u jednotlivých kostelů (jednolodní s pravoúhlou apsidou, s půlkruhovou apsidou, baziliky, jedno- nebo dvouapsidové rotundy) na byzantské, západní a dalmatsko-adriatické vlivy.

Velkomoravská říše patřila k raným typům států, které se rozvíjely na kořistném principu. Zejména Svatoplukova expanzivní politika (některé prameny ho dokonce označují za krále) rozšířila sice území říše, avšak vedle pevného centrálního jádra se rozprostíralo značné území tributární (kmenové) závislosti, takže v okrajových oblastech vládli místní slovanští velmožové, kteří jen formálně (placením tributu) uznávali svrchovanost Mojmírovců. Nešlo o centralizovaný stát s jednotnou správní soustavou, ale o konglomerát závislých zemí, připoutaných k centru. Pád říše (oslabované od konce 9. století rozpory vládnoucí dynastie a narůstajícími útoky zvenčí) byl způsoben náporem Maďarů; ještě před rozpadem Velkomoravské říše se od ní odtrhla česká knížata. V Čechách se v průběhu 9. století vytvořilo několik celků, z nichž nabýval na největším významu kmen Čechů v čele s dynastií Přemyslovců, kteří začali již od druhé poloviny 9. století budovat svůj stát.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.