F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

XI. Léta první i druhé republiky a protektorátu - pokračování


1944


8. září-15. listopadu

1. československý armádní sbor v SSSR se účastnil bojů tzv. karpatsko-dukelské operace sovětské 38. armády 1. ukrajinského frontu; 6. října průzkumná četa 2. praporu 1. československé brigády překročila československou státní hranici a vstoupila do Vyšného Komárníku. Nezdařená operace si vyžádala životy 21 tisíc sovětských a 1900 československých vojáků. Po roztržce mezi sovětským velením a československým velitelským sborem byl v noci z 9. na 10. září sesazen z funkce velitele československého sboru generál J. Kratochvíl a nahrazen L. Svobodou.

15. září

K. H. Frank vydal nařízení o trestu smrti za nedovolené překročení hranic mezi protektorátem a Slovenskem.

17.-28. září

Československé stíhací perutě se účastnily ochrany výsadkové operace spojeneckých jednotek v prostoru Arnheim, Nijmegen, Eindhoven.

26. září

Italská vláda vydala prohlášení o neplatnosti mnichovské dohody a vídeňské arbitráže (z 2. listopadu 1938).

5. října

Československá samostatná obrněná brigáda zahájila obléhání německé posádky v přístavu Dunkerque v Calaiské úžině.

27. října

Německé jednotky obsadily Banskou Bystrici; povstání bylo zatlačeno do hor.

Vládní delegace v čele s ministrem F. Němcem a generálem A. Hasalem přijela do Chustu na Podkarpatskou Rus, aby zde začala vykonávat svůj úřad, tj. vytvářela československou správu a zřizovala brannou moc. Brzy však docházelo ke konfliktům se sovětským velením (velitelstvím 4. ukrajinského frontu) v rozporu s dohodou z 8. května 1944 (vyhlášena mobilizace Rusínů do Rudé armády).

25.-26. listopadu

V Mukačevě se sešel první sjezd národních výborů Zakarpatské Ukrajiny, který zvolil Národní radu v čele s komunistou I. I. Turjanicou a přijal manifest O opětném sjednocení Zakarpatské Ukrajiny se sovětskou Ukrajinou. Národní rada přerušila styky s československým vládním delegátem a zakázala nábor do československé armády. Podkarpatská Rus přestala fakticky existovat jako součást ČSR. Celý proces probíhal pod patronací sovětských orgánů, které působily na tomto území po přechodu fronty.

4. prosince

V Londýně vydán ústavní dekret č. 18/1944 Sb. o volbách místních, okresních a zemských národních výborů, z nichž mělo vzejít Prozatímní národní shromáždění.

6. prosince

Německé speciální vojenské jednotky zahájily velkou "zimní ofenzivu" proti partyzánskému hnutí v protektorátě; trvala do konce února 1945.

8. prosince

Vydán oběžník říšského protektora, jímž nacisté povolávali českou zemědělskou mládež ročníků 1921-1923 na zákopové práce (na stavbu tzv. jihovýchodního valu u Neziderského jezera v Dolním Rakousku).

14. prosince

V protektorátě začaly přípravy na uskutečnění ústupového plánu ARLZ (v říši vyhlášen 6. září t. r. a cílem bylo zanechat protivníkovi "spálenou a pustou zemi"). Při přiblížení fronty k českým zemím byly z tohoto prostoru evakuovány tisíce německých uprchlíků z Východu, odváženy stroje, zařízení, suroviny. Nacisté na mnoha místech pustošili továrny, rozrušili i komunikace a odvezli řadu kulturních památek.

27. prosince

K. H. Frank vydal nařízení o pracovní mobilizaci českých mužů do 45 let na zákopové práce na Moravě a 20. ledna 1945 na zákopové práce v Moravské bráně a v podhůří Beskyd.


1945


leden

Začalo formování jednotného ústředního odbojového orgánu v českých zemích - České národní rady; zastupovala ilegální KSČ, odboráře, Radu tří, skupiny z mládežnického, ženského i družstevního hnutí.

19. ledna

Jmenována nová (poslední) protektorátní vláda, jejímž předsedou se stal R. Bienert (zastupoval i státního prezidenta E. Háchu).

23. ledna

Protektorátní vláda vydala nařízení o nucených pracích pro všechny muže od 18 do 50 let.

30. ledna

Československá vláda v emigraci uznala prozatímní (polskou) lublinskou vládu (prosovětskou).

14. února

Praha zažila v poledne velké bombardování 62 letadel B-17 z 8. americké letecké armády; zahynulo na 700 lidí, dalších 1000 bylo zraněno.

březen-duben

V některých oblastech českých zemí se začaly výrazně aktivizovat partyzánské skupiny (na Valašsku, Beskydsku, Českomoravské vysočině, Podbrdsku).

10. března

4. ukrajinský front pod velením generála I. J. Petrova (26. března vystřídán A. I. Jeremenkem) zahájil ostravskou operaci; 24. března zasáhla do bojů i 1. československá samostatná tanková brigáda. 30. dubna byla osvobozena Ostrava.

17. března

Londýnská československá politická reprezentace v čele s E. Benešem přijela na jednání do Moskvy.

22.-29. března

V Moskvě proběhly porady čtyř českých politických stran (KSČ, lidové, národně socialistické a sociálně demokratické) a zástupců Slovenské národní rady (doplnili jednání 24. března, šlo o zástupce KSS a Demokratické strany). Předsedou jednání byl zvolen K. Gottwald a výsledkem bylo sestavení vládního programu (podkladem se stal návrh komunistů). Na jednání nebyl přítomen žádný zástupce domácího odboje.

25. března

2. ukrajinský front pod velením R. J. Malinovského zahájil bratislavsko-brněnskou operaci v návaznosti na vídeňskou operaci 3. ukrajinského frontu; u obce Lanžhota vstoupily sovětské jednotky 11. dubna na území Moravy a začalo osvobozování českých zemí.

31. března

Protektorátní státní ministr K. H. Frank byl ustanoven velitelem "českomoravského obranného prostoru"; převzal řízení civilních i vojenských úřadů v celém protektorátu.

4. dubna

Po příjezdu do Košic (2. dubna) byla jmenována první vláda Národní fronty v čele se sociálním demokratem Z. Fierlingerem. 2. dubna odstoupila československá vláda v emigraci vedená J. Šrámkem a už 12. března formálně skončila svou činnost (listem E. Beneše) Státní rada, která tím uzavřela své čtvrté, prodloužené zasedání. Nová vláda byla výsledkem moskevských jednání představitelů londýnské exilové vlády s komunisty (22.-29. března 1945). Byla 25členná a tvořili ji zástupci českých (KSČ, sociální demokracie, národní socialisté, lidovci) a slovenských stran (KSS a demokraté), které se směly vrátit na poválečnou politickou scénu (agrárníkům, národním demokratům, živnostníkům a dalším politickým stranám nebyla povolena činnost). Vláda byla složena paritně a doplněna tzv. odborníky, bez účasti domácích odbojových pracovníků.

5. dubna

Nová vláda v čele se Z. Fierlingerem schválila na své první schůzi v Košicích vládní program dohodnutý v Moskvě; vešel do dějin jako Košický vládní program. Obsahoval 16 kapitol, které se týkaly všech základních politických, hospodářských, sociálních a kulturních otázek.

5.-12. dubna

V severní Itálii, kterou zachvátilo antifašistické povstání, přešlo na stranu italských partyzánů a spojenců asi 12 tisíc Čechů a Slováků; z nich se zformovala Československá samostatná brigáda v Itálii.

15. dubna

Vojáci 1. československé samostatné tankové brigády vstoupili v průběhu ostravské operace Rudé armády na československé území.

16. dubna

V jugoslávských horách se partyzáni 1. československé brigády Jana Žižky z Trocnova spojili s útvary Jugoslávské národně osvobozenecké armády a podíleli se pak na závěrečných bojích při osvobozování Jugoslávie.

18. dubna

Na československé území (v ašském výběžku v místě zvaném Kočičí hlava) vstoupily první americké útvary 358. pluku 90. pěší divize XII. sboru 3. armády generála G. S. Pattona a týž den obsadily nedaleké město Hranice (Rosbach).

19. dubna

Nacisté vypálili osadu Ploština na Vizovicku a 24 jejích obyvatel naházeli do plamenů; podobný osud stihl o čtyři dny později i osadu Prlov u Vsetína.

25. dubna

Nálet anglo-amerického letectva na plzeňskou Škodovku (ze 70 % byla zničena).

K. H. Frank vyslal delegaci protektorátní vlády a českých průmyslníků (Bienert, Klecanda, Kratochvíl, Hrubý, Adolf, Vamberský) do štábu nacistického maršála A. Kesselringa nedaleko Mnichova, aby odtud navázali jednání s americkým velením. "Mise" skončila neúspěšně.

26. dubna

Osvobozením Brna skončila bratislavsko-brněnská operace Rudé armády.

29.-30. dubna

Ustavující schůze České národní rady v Praze. Z původního čtyřčlenného pracovního předsednictva byl tento sjednocující odbojový orgán rozšířen na 27 členů; předsedou byl zvolen prof. A. Pražák, místopředsedou komunista J. Smrkovský.

1. května

V českých zemích vypuklo spontánní povstání proti okupantům; začalo v Přerově a rozšířilo se do dalších měst a obcí (na Železnobrodsku, Semilsku, Jilemnicku, Jičínsku a Novopacku). Současně s tím zintenzivněla partyzánská činnost na Vizovicku a Zlínsku (pokusy o osvobození zdejších měst a obcí).

2. května

Na příkaz K. H. Franka se konala v terezínské Malé pevnosti poslední poprava 51 vězňů (mezi nimi byla skupina členů organizace Předvoj).

4. května

Vrchní velitel spojeneckých vojsk generál D. D. Eisenhower navrhl sovětskému velení, že prodlouží útok v protektorátě k linii Vltavy a Labe a "očistí" od německých vojsk také západní (levý) břeh těchto řek (tedy o 50-100 km dále). Sovětské velení tento návrh na posunutí demarkační linie odmítlo.

5. května

Těžiště povstání se přesunulo do Prahy; ozbrojené boje začaly zápasem o rozhlas. Česká národní rada vydala dopoledne provolání o převzetí vládní a výkonné moci v českých zemích (přípravou převratu se zabývala již 3. května). V noci na 6. května vyrostlo v ulicích na 1600 barikád.

Povstání se rozhořelo i na Českomoravské vysočině a na Podbrdsku.

Nacisté vypálili obec Javoříčko na rozhraní Litovelska a Konicka; postříleli 38 mužů.

6. května

Americká armáda osvobodila Plzeň a během 7. května dosáhla povolené demarkační čáry (Karlovy Vary-Plzeň-České Budějovice), když jejich mise přijela až do Prahy.

Generál D. D. Eisenhower vydal rozkaz 3. armádě, aby zastavila další postup do nitra Čech; v oblasti západních a jihozápadních Čech operovalo 6 amerických divizí (150 tisíc vojáků). Americká vojska obsadila kolem 9 tisíc km2 (7 % tehdejší rozlohy republiky).

Československá vláda přesídlila z Košic do Bratislavy.

Do Prahy vstoupila střední skupina tzv. Vlasovovy armády (jedna ze dvou divizí rozmístěných v jižních a středních Čechách) pod velením generála S. K. Bunjačenka a snažila se (přes Vlasovův zákaz) dojednat s Českou národní radou politickou dohodu. Na několika místech Prahy vstoupili vlasovci do bojů s Němci. 8. května se po neshodách s velením povstalců stáhli z Prahy.

Od Drážďan zahájil 1. ukrajinský front (pod vedením maršála I. S. Koněva) pražskou operaci (původně plánována na 7. května). Pražská operace se rozvinula i od Budyšína, Brna a Olomouce (2. a 4. ukrajinským frontem).

7. května

Praze probíhaly těžké boje, německé jednotky ostřelovaly město z tanků a děl, docházelo k bombardování některých městských částí a k terorizování obyvatelstva.

Němečtí fašisté zavraždili na náměstí v Třešti 47 obyvatel. K podobné tragédii došlo i ve Velkém Meziříčí. S převzetím moci do rukou revolučního národního výboru zde vypukl živelný převrat, do města se však vrátila německá jednotka, zajala přítomné muže na radnici a ze msty jich 60 zákeřně povraždila.

8. května

Česká národní rada i vojenské velení povstalé Prahy (generál K. Kutlvašr) uzavřeli dohodu o odchodu německé armády z města; byla v souladu s podmínkami o bezpodmínečné kapitulaci německých ozbrojených sil, podepsané den předtím v Remeši. Německé jednotky opouštěly město na západ a jihozápad.

9. května

Časně ráno pronikly předsunuté jednotky 1. ukrajinského frontu maršála I. S. Koněva ze severu a severozápadu do Prahy a likvidovaly poslední ohniska německého odporu. Praha byla opět svobodná.

Po sedmiměsíčním obléhání skončil bojový úkol československé samostatné obrněné brigády u Dunkerque, když německá posádka kapitulovala. Veliteli naší brigády generálu A. Liškovi se vzdalo více než 20 tisíc německých vojáků spolu se třemi ponorkami a další bojovou technikou.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.