F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

X. Směřování k samostatnému státu - pokračování


1918

1. dubna

Z České strany národně sociální spojením s federací severočeských anarchistů (vedeni B. Vrbenským a skupinou České demokracie) vznikla Česká strana socialistická; v čele nové strany zůstal V. Klofáč. V programu se počítalo se samostatným českým státem a se sociálními reformami.

8.-10. dubna

V Římě proběhl za účasti Poláků, Rumunů, Čechoslováků (E. Beneš, M. R. Štefánik), Jihoslovanů a Italů Kongres utlačovaných národností Rakousko-Uherska; proklamoval právo porobených národů na vlastní státy, případně na jejich rozšíření tak, aby dosáhly politické a hospodářské nezávislosti.

12. dubna

Francouzský ministerský předseda G. Clemenceau uveřejnil oficiální komuniké s dopisem císaře Karla I. z března 1917 švagrovi Sixtu Bourbounskému, v němž mu sděloval, že "bude podporovat spravedlivé nároky Francie na navrácení Alsaska-Lotrinska". Vrcholila tzv. Sixtova aféra, které předcházely útoky rakousko-uherského ministra zahraničních věcí hraběte Czernina na Clemenceaua ("odhalení" údajné francouzské iniciativy v nabídce na mírová jednání Rakousko-Uherska). Aféra skončila Czerninovou demisí (14. dubna) a omluvou Karla I. německému císaři Vilému II. (zpečetěno Karlovou "cestou do Canossy" 12. května do Spa).

13. dubna

Ve Smetanově síni Obecního domu v Praze proběhla tzv. Národní přísaha, v níž se slavnostně prohlašovalo, že národ vytrvá, dokud nezvítězí a nezíská samostatnost. Dokument sestavil F. Soukup a celá tato manifestační akce byla odpovědí na provokační projev ministra zahraničí hraběte Czernina (z 2. dubna t. r.). Czernin byl nucen 14. dubna odstoupit v důsledku diplomatického skandálu (separátní jednání o míru s Francií).

21. dubna

V Římě byla uzavřena smlouva mezi italskou vládou a Československou národní radou (M. R. Štefánik) o formování pravidelných vojenských jednotek v Itálii (dosud jen výzvědné oddíly). Na základě této smlouvy vznikla Československá divize v Itálii přeměněná v prosinci 1918 na Československý armádní sbor v Itálii. Smlouva bývá označována jako první faktické uznání budoucího Československa ze strany některé z dohodových mocností.

květen

Ministerský předseda E. von Seidler ohlásil zřízení tzv. krajských vlád; Čechy měly být rozděleny na 12 krajů (7 českých, 4 německé a Budějovice měly být rozděleny na dvě správní části). Tyto kraje měly přímo podléhat Vídni a kompetence pražských orgánů by byly redukovány na minimum. V září t. r. učinil premiér Hussarek další kroky k dělení Čech - bylo rozhodnuto o zřízení krajského soudu v Trutnově a rozdělení zemské správní komise.

1. května

Na mnoha místech v českých zemích probíhaly tradiční oslavy Prvního máje (poprvé slaveno za války). V Praze se konala společná oslava sociálních demokratů a národních socialistů za účasti zhruba 100 tisíc občanů. Nesená hesla i přijatá rezoluce odrážely sociálně a národnostně se radikalizující českou politiku, hlásily se k tříkrálové deklaraci a Národní přísaze.

14. května

Při železničním přesunu legií z Ruska do Vladivostoku došlo k incidentu v Čeljabinsku; z vlaku s maďarskými zajatci vyhodil kdosi kus železa, který těžce zranil legionáře. Českoslovenští vojáci zastavili vlak a na místě zabili pachatele. Místní sovět při vyšetřování incidentu zatkl stráž legionářů. Legionáři se zmocnili zbraní, osvobodili své zatčené druhy a dočasně obsadili město. Narůstalo napětí mezi bolševickými úřady a legiemi.

21. května

Vypukla vzpoura vojáků náhradního praporu 7. střeleckého pluku v Rumburku; vojáci pod vedením S. Vodičky a F. Nohy obsadili kasárna a město a nakonec se rozhodli táhnout na Českou Lípu a Nový Bor. Před Českou Lípou však byli zastaveni asistenčními jednotkami a rozprášeni. Hlavních deset vůdců bylo 29. května popraveno.

22. května

Moravští křesťanští sociálové se postavili za federalizované Rakousko-Uhersko.

23. května

Sjezd delegátů československých legií v Rusku rozhodl pokračovat v cestě do Vladivostoku (nehledě na odpor sovětské moci) i se zbraní v ruce. Jako odvetu za čeljabinský incident dal komisař Trockij uvěznit členy odbočky Československé národní rady, dlící v Moskvě, a důvěrnými telegramy nařídil 25. května všem místním sovětům podél sibiřské magistrály, aby byli legionáři zcela odzbrojeni. Ohrožení legionáři sáhli ke zbraním. Došlo k bojům u Marianovky, Zlatoustu, Kazaně, Penzy a během několika týdnů československý armádní sbor ovládl transibiřskou magistrálu. Vystoupení legií na Sibiři výrazně přispělo k mezinárodnímu uznání práva Čechů a Slováků na vlastní stát.

25.-29. května

Část zástupců československých legií založila v Moskvě Československou komunistickou stranu v Rusku.

30. května

Pittsburghu byla uzavřena mezi českými a slovenskými krajanskými organizacemi v USA dohoda, která propagovala vznik československého státu s republikánskou vládní formou a s ústavou. Slovensku se v ní přisuzovalo autonomní postavení s vlastní administrativou a sněmem. Konkretizace podoby státu byla ponechána pozdějším rozhodnutím právoplatných zástupců obou národů.

29. června

Při příležitosti odevzdávání praporu 1. československému pluku ve Francii v Darney (za účasti prezidenta R. Poincarého) byla Československá národní rada uznána francouzskou vládou "jako nejvyšší orgán spravující veškeré zájmy národa a jako první základ příští vlády československé".

13. července

Na základě dohody českých politických stran byl reorganizován nefungující Národní výbor (1916) v nový vrcholný orgán domácího odboje - Národní výbor československý. Jeho úkolem byla příprava na převzetí moci, vypracování nových zákonů a organizování budoucí státní správy (jakási "stínová vláda" budoucího státu). Výbor měl 38 členů, při zastoupení jednotlivých stran se vycházelo z výsledků posledních voleb do říšské rady (1911); mandáty byly přiděleny takto: sociální demokracie (10), agrárníci (9), státoprávní demokracie (9), národní socialisté (4), katolické strany (4), národní strana (1), pokrokáři (1). Předsedou výboru se stal K. Kramář, místopředsedy A. Švehla a V. Klofáč, jednatelem F. Soukup.

23. července

S podporou místních úřadů byla v USA založena tzv. Americká národní rada Uhro-Rusínů; předsedou rady se stal dr. G. Žatkovič.

25. července

Jmenována nová předlitavská vláda M. von Hussareka.

9. srpna

Britská vláda vydala deklaraci (někdy je označována podle ministra zahraničí Balfourovou), v níž uznala Národní radu československou za "představitele národních zájmů" a "budoucí československou vládu". Šlo do té doby o politicky a mezinárodně právně nejdůležitější uznání práva Čechů a Slováků na vytvoření samostatného státu; 3. září byla podepsána příslušná úmluva.

září

V Praze založena Národní rada židovská, jejímž cílem bylo prosazovat a hájit zájmy Židů v českých zemích; rada vyjádřila podporu vzniku samostatného československého státu (již 28. října vydali její představitelé L. Singer, M. Brod, R. Fischl prohlášení o podpoře Národního výboru). V létě 1928 se rada přetransformovala v Židovskou stranu.

3. září

Vláda USA uznala Národní radu československou za československou vládu. Následovala další oficiální mezinárodní uznání: Japonskem (9. září), Itálií (3. října).

6. září

Vznikl společný orgán českých socialistických stran (sociální demokracie a strany socialistické) v rámci Národního výboru - Socialistická rada; tvořili ji zástupci výkonných výborů obou stran. Za sociální demokracii G. Habrman, A. Němec, F. Soukup, J. Stivín, B. Šmeral, F. Tomášek, za socialistickou stranu E. Franke, V. Klofáč, F. Krejčí, J. Stříbrný, J. Svozil, A. Šolc a E. Špatný. Nejvýznamnější akcí rady se stala generální stávka (14. října t. r.).

14. října

E. Beneš jako tajemník Národní rady československé (po dohodě s T. G. Masarykem) oznámil dohodovým státům ustavení prozatímní československé vlády (26. září t. r.); prezidentem, předsedou ministerské rady a ministrem financí se stal T. G. Masaryk, ministrem zahraničních věcí E. Beneš a ministrem vojenství M. R. Štefánik. Současně byli určeni hlavní českoslovenští diplomatičtí zástupci (Š. Osuský v Londýně, L. Sychrava v Paříži, L. Borský v Římě, K. Pergler ve Washingtonu a B. Pavlů v Petrohradě). Rovněž přestala existovat Československá národní rada. Prozatímní vládu uznala 15. října Francie, 23. října Velká Británie a Srbsko, 24. října Itálie, 4. listopadu Kuba, 12. listopadu USA, 24. listopadu Belgie.

Na protest proti vývozu potravin a zboží do zaalpských zemí zorganizovala Socialistická rada generální stávku; k jejímu řízení byl vytvořen akční výbor (B. Šmeral, J. Stivín, R. Bechyně, J. Stříbrný, E. Franke, L. Landová-Štychová). Tento výbor dal stávce politický význam vyhlášením československé samostatnosti; jeho levicovější část se pokusila o vyhlášení socialistické republiky. Nasazením vojska se podařilo úřadům situaci zvládnout.

16. října

Císař Karel I. vydal manifest Mým věrným národům rakouským, proklamující federalizaci Rakouska; návrh předkládal spolkové přebudování s vyloučením uherské poloviny říše, přičemž historické území Čech mělo být rozděleno mezi český a německý národní stát. Manifest byl odmítnut uherským parlamentem (17. října) a rovněž Národním výborem (19. října).

18. října

V Paříži byla publikována tzv. Washingtonská deklarace, základní dokument československého zahraničního odboje; vytvořil ji ve dnech 13.-16. října ve Washingtonu T. G. Masaryk při očekávání nóty prezidenta W. Wilsona, aby čelil případným snahám o zachování Rakousko-Uherska. Text předal Masaryk 17. října americké vládě. Deklarace se hlásila k americkým demokratickým tradicím, vyhlašovala základní zásady občanských svobod nového státu, budoucí státní systém a zásady vnitřní i zahraniční politiky. Proklamovala československý stát jako republiku, která zaručí "úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy..., tisku a práva shromažďovacího a petičního". Církev měla být odloučena od státu, stálé vojsko nahrazeno milicí. Dále měly být provedeny dalekosáhlé hospodářské a sociální reformy - velkostatky vyvlastněny, šlechtické výsady zrušeny. Na deklaraci podepsal T. G. Masaryk i Beneše a Štefánika (to u něj vyvolalo značnou nelibost).

21. října

Němečtí poslanci (rakouští) se sešli ve Vídni a vyhlásili zde utvoření německo-rakouského státu (ustavili zatímní Národní shromáždění); do něj hodlali připojit i pohraniční oblasti Čech a Moravy.

23.-26. října

Na sjezdu Demokratické unie střední Evropy (sdružující 11 národů) ve Filadelfii bylo zahájeno jednání amerických Rusínů v čele s dr. G. Žatkovičem s T. G. Masarykem o připojení Podkarpatské Rusi k novému československému státu.

24. října

Československá divize v Itálii (posílená o nový pluk č. 35) se účastnila rozhodné italské ofenzivy na piavské frontě (střední tok řeky Piavy a v okolí Monte Grappa) proti rozkládající se rakousko-uherské armádě; ofenziva byla ukončena 4. listopadu (den předtím uzavřeno příměří ve Villa Giusti).

25. října

Jmenována poslední vláda Předlitavska v čele s H. Lammaschem.

Česká delegace složená ze zástupců Národního výboru a Českého svazu (K. Kramář, V. Klofáč, F. Staněk, G. Habrman, A. Kalina, P. Šámal, J. Preiss, K. Svoboda) odjela do Ženevy na jednání s E. Benešem.

Na stanici Aksakovo spáchal velitel 1. divize československých legií plukovník J. J. Švec sebevraždu; tragedie dokládala složité a bezvýchodné postavení legií v revolučním Rusku, které bylo způsobeno především politickým rozvratem vyvolaným bolševickou agitací mezi legionáři.

27. října

Rakousko-uherský ministr zahraničí hrabě G. Andrássy (jmenován 24. října t. r.) zaslal prezidentu USA W. Wilsonovi nótu, v níž byl vysloven souhlas s nabízenými podmínkami americké vlády (z 18. října, Wilsonova nóta) a rovněž ochota zahájit okamžité jednání o příměří.

28. října

V Praze byl před 10. hodinou ranní zveřejněn na tabuli redakce Národní politika na Václavském náměstí text nóty G. Andrássyho (z 27. října), což bylo pochopeno jako faktická kapitulace habsburské monarchie. Tato zpráva se stala impulsem k živelným demonstracím a vyhlášení československé samostatnosti. Těsně předtím převzali zástupci předsednictva Národního výboru A. Švehla a F. Soukup Vojenský obilní ústav. Zatímco pražské ulice jásaly, dostavili se zástupci Národního výboru na místodržitelství k převzetí moci (místodržitel Coudenhove dlel právě ve Vídni). Do předsednictva Národního výboru byl kooptován první Slovák dr. V. Šrobár, který tak doplnil pět "mužů 28. října", jimiž byli A. Rašín, F. Soukup, J. Stříbrný A. Švehla.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.