F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

X. Směřování k samostatnému státu - pokračování


1917


10. ledna

Mocnosti Dohody zaslaly prezidentu W. Wilsonovi společnou nótu jako odpověď na jeho iniciativu z prosince 1916; spojenci odmítli návrhy centrálních mocností, vyjádřili odhodlání dovést konflikt k "vítěznému konci" a požadovali "osvobození Italů, Slovanů, Rumunů a Čechoslováků z cizí nadvlády". Ukazovalo se, že česká otázka se stává mezinárodním problémem.

17. ledna

V táboře Santa Maria Capua Vetere v Itálii byl ustaven Československý dobrovolnický sbor, který měl zhruba 30 členů; za tři měsíce se rozrostl na 1500 dobrovolníků.

24. ledna

Předsednictvo Českého svazu adresovalo ministru zahraničí Czerninovi dopis, v němž odmítlo stanovisko Dohody z 10. ledna t. r. a potvrdilo svůj prorakouský postoj. I v dalším prohlášení z 31. ledna rozhodně toto své stanovisko svaz potvrdil. Těmito prohlášeními kulminoval prorakouský aktivismus Českého svazu v I. světové válce.

29. ledna

Ruská vláda schválila utvoření Československé národní rady na Rusi v čele s J. Dürichem. Vznikl tak separatistický orgán nezávislý na pařížské Československé národní radě. M. R. Štefánik, který v té době pobýval v Rusku, Düricha vyloučil z pařížské rady. Rada fakticky nezahájila vlastní činnost, neboť mezitím vypukla únorová revoluce v Rusku; v dubnu 1917 nová ruská vláda Dürichovu radu zrušila.

26. dubna

Prostějově proběhla hladová demonstrace zhruba 8 tisíc konfekčních dělníků a dělnic, při níž přivolané vojsko zabilo střelbou 23 lidí a dalších téměř 40 bylo zraněno.

květen-srpen

Na mnoha místech v českých zemích propukaly hladové a protidrahotní demonstrace i stávky v důsledku trvalého hospodářského rozvratu Rakousko-Uherska: České Budějovice (22.-23. května), Brno, Nymburk, Náchod, Hlinsko, Ostrava (květen), Praha (30. května), Plzeň (27. června), Ostravsko (2.-8. července), Brno (1. srpna), Plzeň (7.-14. srpna).

6.-13. května

V Kyjevě se sešel III. sjezd Svazu česko-slovenských spolků na Rusi (dvě třetiny delegátů tvořili zajatci), který v rezoluci uznal pařížskou radu za nejvyšší autoritu zahraničního odboje. Současně byla na sjezdu vytvořena Odbočka Československé národní rady na Rusi, vrcholný orgán československého odboje v Rusku v letech 1917-1918. Předsedou odbočky byl T. G. Masaryk (od 16. května 1917 do 7. března 1918) a B. Pavlů (od srpna 1918), místopředsedou B. Čermák. Odbočka zanikla 14. prosince 1918.

16. května

T. G. Masaryk přijel do Petrohradu, aby zformoval v Rusku armádní sbor, skládající se z českých a slovenských zajatců, jako československou armádu, politicky řízenou Československou národní radou.

17. května

Publikován Manifest spisovatelů, první oficiální projev nesouhlasu s nadvládou Rakousko-Uherska na domácí půdě během války. Text navrhl člen Maffie a šéf činohry Národního divadla, básník J. Kvapil. Manifest byl naléhavou výzvou českým poslancům v říšské radě, aby důstojně obhajovali národní zájmy, nebo raději aby se vzdali svých mandátů. Dokument podepsalo 222 českých spisovatelů a kulturních činitelů, mj. O. Březina, bratři Čapkové, V. Dyk, A. Jirásek, M. Majerová, Z. Nejedlý, A. Novák, F. X. Šalda, A. Sova aj. Z Manifestu vycházelo státoprávní prohlášení Českého svazu.

30. května

Na zahájení říšské rady (svolána císařovým listem z 26. dubna) přednesl předseda Českého svazu F. Staněk státoprávní prohlášení, v němž vyjádřil nespokojenost s dualistickým uspořádáním říše a vytyčil požadavek její přeměny ve spolkový stát jednotlivých národů. Propagoval právo českého národa na sebeurčení ve spojení s historickým právem Českého království a jeho spojení se Slovenskem. K prohlášení se nepřipojili čeští klerikové a několik agrárních a národně sociálních poslanců. S vlastním státoprávním prohlášením zjevně protirakouského obsahu vystoupil rovněž státoprávně pokrokový poslanec A. Kalina; požadoval zřízení samostatného československého státu.

17. června

Za svého pobytu v Rusku uzavřel T. G. Masaryk s francouzským ministrem A. Thomasem (dlel rovněž v Rusku) smlouvu na přepravu 30 tisíc československých zajatců do Francie; byla to první smlouva Československé národní rady s jiným státem. Pro zmatky v Rusku se však nerealizovala.

23. června

V Předlitavsku jmenována nová vláda E. von Seidlera.

26.-27. června

Delegace Českoslovanské sociálně demokratické strany (B. Šmeral, G. Habrman, A. Němec) se účastnila tzv. mírového kongresu Druhé internacionály ve Stockholmu. Ve zvláštním memorandu se sociální demokracie výslovně zřekla staršího pojetí tzv. personálně chápané kulturní autonomie, a tím revidovala svůj vlastní předválečný program, inspirovaný původně německým prostředím.

2. července

Vyhlášena generální amnestie (původně plánovaná až k datu panovníkových narozenin 17. srpna); krátce nato opustilo vězení a internační tábory také 719 Čechů v čele s Kramářem, Rašínem a Klofáčem.

V oblasti městečka Zborova (severozápadně od ukrajinské Tarnopole) svedla brigáda (skládala se ze tří pluků) československých legií v rámci tzv. Kerenského ofenzivy bitvu s rakouskými jednotkami. Pouhých 3530 legionářů útočilo na 6,5 kilometru širokém úseku fronty; legie pronikly do hloubky 3-5,5 km a zajaly na 3100 vojáků převážně 35. plzeňského pěšího pluku a 75. jindřichohradeckého pěšího pluku. Bylo to první samostatné bojové vystoupení československého vojska, čímž se tato bitva stala základním kamenem bojových tradic československé armády.

21. července

Ve Vídni proběhla porada českých politiků (F. Staněk, F. Udržal) se skupinou slovenského politika M. Hodži, na níž se mj. jednalo o otázce začlenění Slovenska do budoucího společného státu; podobné porady pokračovaly například 12. září a 26. října t. r.

19. srpna

Z iniciativy V. Klofáče se sešli v Luhačovicích zástupci národně sociální, státoprávně pokrokové a pokrokové strany a vytvořili jednotnou "stranu české demokracie"; ke sloučení tří (a o něco později dalších dvou) stran došlo 9. února 1918.

28. září

Na zasedání zastupitelstva výkonného výboru sociální demokracie se vzdal funkce předsedy výkonného výboru B. Šmeral (zastával ji od 30. srpna 1916); 11. října t. r. se vzdal i funkce předsedy poslaneckého klubu sociální demokracie na říšské radě a také funkce odpovědného redaktora Práva lidu. Do čela sociální demokracie se dostali představitelé nacionálně zabarveného reformismu (G. Habrman, R. Bechyně, F. Modráček), k nimž se přidali dosavadní přívrženci B. Šmerala (F. Soukup, J. Stivín, V. Tusar). Šmeralovo místo v předsednictví poslaneckého klubu i v Českém svazu zaujal G. Habrman. Tato změna znamenala obrat kursu oficiální politiky sociální demokracie.

říjen

Pět vysokoškolských odborníků z oboru ústavního práva (mj. prof. K. Kadlec, prof. F. Weyr, dr. Fořt) vypracovalo na výzvu Národního výboru návrhy na ústavu českého státu. Ty vycházely z představy o zachování českého státu (spolu se Slovenskem) v habsburské monarchii; pro svou politickou nereálnost (v době vzniku) neměly žádný praktický význam.

Z dosavadní Tiskové kanceláře Československé národní rady v Římě vznikla Odbočka Československé národní rady v Římě, vrcholný orgán odboje v Itálii v letech 1917-1918 (předsedou se stal F. Hlaváček, od května 1918 A. Papírník).

9. října

Rusku byl zřízen Československý armádní sbor.

25. října

Z podnětu spisovatelky R. Svobodové byla vytvořena svépomocná dobročinná organizace nazvaná České srdce na pomoc hladovějícím dětem v Praze; postupně vzniklo 25 středisek v Praze a okolí.

19. prosince

Francouzský prezident R. Poincaré podepsal dekret, v němž uznával, že "Čechoslováci, organizovaní v autonomní armádu... budou pod vlastním praporem bojovat proti centrálním mocnostem", přičemž "po stránce politické připadá řízení této národní armády Národní radě zemí českých a slovenských se sídlem v Paříži". Dekret byl 7. února 1918 doplněn statutem, který upřesňoval zásady výstavby vojenské jednotky, velení, odvodů apod. Statut podepsal vedle předsedy francouzské vlády G. Clemenceaua i E. Beneš.


1918


6. ledna

Shromáždění tzv. generálního sněmu v Obecním domě v Praze (poslanců říšské rady a zemských sněmů Království českého) přijalo tzv. tříkrálovou deklaraci, zdůrazňující požadavek sebeurčení národů a spojení českých zemí se Slovenskem. Autorem byl A. Rašín. Vláda dokument jako "velezrádný" konfiskovala, přesto se deklarace rychle rozšířila mezi lidmi.

8. ledna

Americký prezident W. Wilson přednesl ve svém poselství Kongresu "čtrnáct bodů", v nichž byly obsaženy základní zásady k ukončení války a uzavření míru; pro československý odboj byl důležitý 10. bod, v němž se hovořilo o autonomii pro národy habsburské monarchie (tedy ne ještě samostatnost!). Zahraniční odboj byl poselstvím zklamán.

18.-25. ledna

Celou monarchií, i českými zeměmi, otřásla generální stávka, žádající mír, chléb a demokracii; k největším demonstracím došlo v Plzni (18. a 19. ledna, 20 tisíc lidí), v Praze (22. ledna, 60 tisíc), Brně, na Kladně a Ostravsku.

21. ledna

Ve Vídni se sešli němečtí poslanci z českých zemí a schválili rezoluci, v níž žádali odtržení pohraničních území od vnitrozemí a utvoření samosprávné provincie Deutschböhmen (částečně reakce na tzv. tříkrálovou deklaraci). Rakouská vláda jim vyhověla a na svatodušní svátky vydala nařízení, v němž oficiálně bylo proklamováno zřízení provincie Deutschböhmen; podle tohoto návrhu se mělo zavést v Čechách krajské zřízení s 11 kraji (organizovány podle národnostního principu).

1. února

Na lodích 5. divize kotvících v jadranském Kotoru vypukla vzpoura námořníků; ti se zmocnili na 40 lodí a internovali důstojníky. Žádali uzavření míru a zlepšení svých podmínek. Vzpoura měla živelný průběh a již 3. února byla potlačena; z 6 tisíc zapojených námořníků bylo 700 souzeno, čtyři vůdci byli popraveni (mezi nimi i přerovský rodák F. Raš).

7. února

T. G. Masaryk prohlásil Československý armádní sbor v Rusku (o více jak 40 tisících mužích) za součást československé autonomní armády ve Francii a oznámil jeho přesun do Francie. Tyto naděje se ovšem v důsledku konfliktu mezi československými legiemi a sověty neuskutečnily.

9. února

Na sjezdu zástupců České strany státoprávně pokrokové, Národní strany svobodomyslné (mladočeši) a značné části České strany pokrokové byla založena Česká státoprávní demokracie; během května t. r. se připojila i Pokroková strana lidu na Moravě a v říjnu i zbytek Národní (staročeské) strany. Do čela strany byl postaven K. Kramář, tiskovým orgánem byly Národní listy.

24. února

Na společné schůzi zástupců sociálně demokratických a socialistických skupin československých legionářů na Rusi vznikla Československá revoluční rada dělníků a vojáků, samozvaný orgán pod vedením A. Muny. Cíle rady: změna vedení Odbočky Československé národní rady (případně zrušení) a její nahrazení orgánem radikálního typu. Rozcházela se s cíli legionářů, do sporu zasáhl T. G. Masaryk. Po čtyřech dnech od svého ustanovení se rada samovolně rozpadla.

8.-13. března

Československé legie v Rusku (5., 7. a 4. pluk) svedly boj s německými jednotkami 91. divize v blízkosti Kyjeva u Bachmače. Přes komplikace způsobené zmateným chováním bolševických jednotek si dokázaly legie vybojovat průjezd vlaků přes Bachmač na východ.

10. března

V Chicagu byla založena Odbočka Československé národní rady v USA, vrcholný orgán československého odboje v USA a Kanadě v roce 1918; Odbočka měla 16 členů, předsedou se stal K. Pergler, hlavní kancelář byla ve Washingtonu.

26. března

V Penze byla podepsána smlouva Odbočky Československé národní rady na Rusi s bolševickou vládou (komisařem národností J. V. Stalinem) o průjezdu legií přes Sibiř do Vladivostoku; smlouva však zavazovala legie, že každý vlak smí s sebou vzít jen 168 pušek a 1 kulomet. Rozvrat v Rusku však způsobil, že pohyb legionářských vlaků se na přelomu dubna a května (v rozporu se smlouvou) úplně zastavil.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.