F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

X. Směřování k samostatnému státu - pokračování


1893


10. února

Pražští sociální demokraté (pod dojmem vrcholících bojů o hlasovací právo v Belgii) v úzké součinnosti s pokrokáři (příslušníky politického hnutí české studentské a dělnické mládeže) publikovali obsáhlou petici říšské radě, která měla být předložena veřejnosti, aby ji podpořila podpisem; naprostá většina dotázaných se vyslovila pro všeobecné hlasovací právo.

12. března

Konala se ustavující schůze Klubu lidové strany na Moravě, což dokumentovalo těsnou součinnost moravské lidové strany s mladočechy.

17. března

Ústy jindřichohradeckého poslance J. Slavíka podali mladočeši (a také šest slovinských poslanců) návrh na zásadní volební reformu: zrušení stávajícího kuriového systému a zavedení všeobecného, rovného a přímého hlasovacího práva. Návrh zákona počítal s poslaneckou sněmovnou o 400 členech (z toho 146 z českých zemí), přičemž aktivní volební právo měl mít každý muž starší 24 let (s výjimkou "osob pod poručenstvím, v konkursu, chudinské péči či v aktivní vojenské službě") a pasivní od 30 let. Volební obvod měl mít minimálně 50 a maximálně 70 tisíc voličů. Mladočeský návrh neměl však naději na přijetí, avšak získal si značnou popularitu a ohlas u veřejnosti.

17. května

Vyvrcholilo napětí, které provázelo jarní zasedání českého zemského sněmu (vláda znovu předkládala punktační předlohy). Mladočeši zahájili 5. května formální obstrukci a protahovali jednání. 17. května došlo při jednání k násilnostem a vřavě, která znemožnila další průběh schůze. Sněm byl na příkaz vlády uzavřen. Bouřlivá atmosféra se přenesla do pražských ulic. Praha zažila jednu z nejpodivnějších svatojanských poutí v historii. Tato násilná obstrukce byla tečkou za punktacemi.

18. června

Na podnět rakouské sociální demokracie se uskutečnily téměř na třiceti místech v českých zemích masové protestní akce za všeobecné hlasovací právo (proběhly zejména v Praze a Brně, a to přes policejní zákaz). Docházelo při nich (po zákrocích policie a vojska) ke zranění a zatčení účastníků (na pláních u Olšan a 2. července ve Strašnicích).

12. září

Nad Prahou a třemi okolními okresy byl vyhlášen výjimečný stav; znamenalo to zrušení shromažďovacího a spolčovacího práva, ochromení svobody tisku a zastavení porotních soudů. Jako záminku si vláda vzala velikost nebezpečí, které prý hrozilo monarchii ze strany pokrokového hnutí; na 12. září se připravovala velká demonstrace, jež měla připomenout císařův reskript z 12. září 1871. Následovalo zatýkání předních činitelů pokrokářů. Ke zrušení výjimečného stavu došlo 11. října 1895.

25. září

Rozklad realistického směru vyvrcholil abdikací prof. T. G. Masaryka na poslanecký mandát (po předchozím konfliktu s J. Grégrem) a jeho odchodem z mladočeské strany. Další dva představitelé realismu J. Kaizl a K. Kramář zůstali mladočechy.

10. října

Na zahájení podzimního zasedání říšské rady předložil premiér E. Taaffe návrh volební reformy; měl být zachován kuriový systém, ale oproti dosavadnímu stavu se zavádělo v kurii venkovských a městských obcí takřka všeobecné hlasovací právo, tj. 247 z celkového počtu 353 poslanců mělo být voleno novým způsobem. Místo stávajících 15 % mužů (nad 24 let) jich mělo jít volit 34 %. Protitaaffovská opozice návrh odmítla.

11. listopadu

Vláda hraběte E. Taaffeho podala demisi, do čela nového kabinetu byl jmenován vnuk A. Windischgrätze, český magnát kníže A. Windischgrätz, který se opíral o novou koalici konzervativních aristokratů a liberální německé buržoazie. Nejvýraznější postavou nové vlády byl vůdce německých liberálů A. Plener (ministr financí).


1894


21. února

Před zvláštním senátem zemského soudu v Praze byly vyhlášeny rozsudky v tzv. procesu s Omladinou; s pomocí policejního provokatéra R. Mrvy (24. prosince 1893 byl zavražděn) stanulo před soudem 76 obžalovaných za tajné spolčování v údajné organizaci Omladina, která měla mít protistátní a protispolečenské záměry. Celkem 68 pokrokářů (mezi nimi například F. Modráček, A. P. Veselý, S. K. Neumann, A. Čížek, A. Rašín, K. S. Sokol) bylo odsouzeno k trestům od několika měsíců do 8 let (v průměru ke 20 měsícům). Organizace Omladina však nikdy neexistovala. 18. října 1895 byli "omladináři" spolu s ostatními zatčenými z doby výjimečného stavu amnestováni.

8. března

Poslanecké sněmovně říšské rady byl předložen nový vládní návrh volební reformy; existující kuriový systém měl být zachován v nezměněné podobě (způsob volby i počet mandátů v kuriích), změna spočívala ve vytvoření nové, tj. páté kurie s celkovým počtem 43 poslanců (z toho 15 připadalo na české země). K volbě směly být připuštěny osoby: a) podle tzv. vzdělanostního cenzu (absolventi středních a odborných škol); b) podle majetkového cenzu (pokud platily jakoukoliv přímou daň); c) dělnických profesí, pokud byly nemocensky pojištěny. Návrh Windischgrätzovy vlády byl postoupen zvláštní komisi.

9. září

V Litomyšli byla založena Křesťanská sociální strana pro Čechy a Moravu; programově vycházela z encykliky papeže Lva XIII. Rerum novarum (15. května 1891), v níž papež projevil zájem o sociální problémy a naznačil jejich řešení. Od září 1899, kdy se osamostatnila Křesťansko-sociální strana (na Moravě) zásluhou J. Šrámka na Velehradě, nesla poté nový název Česká strana křesťansko-sociální. V přijatém programu nabízela především "řešit sociální otázku na základě katolickém".

23. září

Na zemském sjezdu důvěrníků mladočeské strany v Nymburku bylo schváleno programové usnesení, o kterém jednalo shromáždění mladočeských poslanců 14. července t. r. Nymburská rezoluce (hlavní autorství přiřčeno J. Kaizlovi) měla tři ucelené části: 1. potvrzovala platnost dosavadního programu z let 1889 a 1891; 2. zdůrazňovala potřebu "konstruktivní opozice" proti "planému radikalismu"; 3. vyjádřila svůj poměr k jiným stranám - moravskou lidovou stranu označila za "část svobodomyslné strany, která je vlastní organizací zemskou". To bylo odrazem reality, kdy existovaly úzké styky mezi oběma stranami. Vstřícně se rovněž vyjádřila ke vzniku české konzervativní strany, naopak odmítavě se postavila k vytvoření české klerikální strany. Rovněž negativní stanovisko zaujala rezoluce k možné pokrokové straně, ačkoliv vítala "každé pokrokové hnutí v našem dorostu". Velice opatrně byl zde vymezen vztah k sociální demokracii, když pozornost je věnována jen "dělnické otázce".


1895


T. G. Masaryk po rozchodu s mladočeskou stranou přestal být vázán případnými stranickými ohledy a vydal (vedle série článků) tři významné práce - Česká otázka, Naše nynější krize Jan Hus. V nich vysvětlil své filozoficko-historické pojetí české otázky. Jádro novosti jeho přístupu spočívalo v jeho světonázorovém systému a z něj úzce vyplývající metody. Smysl českých dějin a smysl české národní společnosti spočíval podle něj v uskutečnění ideálu humanitního, ve kterém mu splývalo "člověčenství" a "zbožnost". Teoretický rozbor české otázky posloužil Masarykovi k tomu, aby prokázal současný kritický stav české politiky a odsoudil jak staročešství, tak mladočešství. Proti líbivým frázím stavěl neustálou, drobnou práci, usilující o zvyšování vzdělanosti a celkové úrovně národa.

15. května

V Praze byla zahájena (podnícena úspěchem jubielní výstavy z roku 1891) Národopisná výstava českoslovanská, která se těšila velkému zájmu veřejnosti; do ukončení 23. října t. r. ji navštívilo více než 2 miliony lidí.

3. června

Subkomise volebního výboru říšské rady předložila veřejnosti návrh volební reformy; od původního vládního návrhu z 8. března 1894 se lišil tím, že proponovaná pátá kurie měla být rozdělena na dvě podkurie, a to na "dělnickou" se 13 mandáty a "ostatních voličů" se 34 mandáty. V principu ale změnu neznamenala.

19. června

A. Windischgrätz s celou vládou podal demisi. Prozatímním vedením státní správy byl pověřen úřednický kabinet dosavadního dolnorakouského místodržitele E. Kielmansegga.

říjen

Umělecky diferencovaná skupina české literární generace v 90. letech vystoupila s tzv. Manifestem moderny, v němž odmítla umělecký a politický diletantismus a prázdné vlastenčení v umění i v politice (mj. ostře namířen proti mladočechům), jejich ideálem byla svoboda, která by platila stejně pro umělce jako pro občana. Manifest podepsali F. X. Šalda, A. Sova, O. Březina, J. S. Machar, V. Mrštík a další.

2. října

Jmenována úřednická vláda hraběte K. Badeniho, dosavadního haličského místodržitele.

20.-26. listopadu

Volby do českého zemského sněmu, které potvrdily vůdčí postavení mladočechů (získali drtivou většinu 82 mandátů). Staročeši vůbec nekandidovali, a mladočeši tak dovršili své vítězné tažení. Vedení mladočeské strany mohlo přejít ke konstruktivní vládní politice (G. Eimem nazvána tzv. etapovou politikou) získáváním určitých reálných pozic a výsledků v oblasti výkonné moci (obsazováním úřadů až po ministerská křesla).


1896


19. března

Byl zahájen provoz na první elektrifikované tramvajové lince v Praze z Karlína do Vysočan (již od roku 1875 fungovala jako koňská dráha, která se zde udržela až do roku 1905). Starší elektrickou dráhu měly jen Teplice (1895), následovaly Most a Liberec (1897), Olomouc (1898), Ústí nad Labem a Plzeň (1899), Jablonec nad Nisou, Brno (1900); tam fungovala pouliční koňská dráha již od roku 1869, po 15 letech ji nahradila parní tramvaj.

7. května

Rok po úspěšné národopisné výstavě, kde byla bohatá slovenská expozice, byla založena v Praze Českoslovanská jednota; původně měla rozvíjet národně kulturní práci v oblastech ohrožených odnárodňováním (ve Slezsku, moravském pohraničí, Dolním Rakousku, Slovensku). S výlučnou orientací na Slovensko započato až po roce 1908 (luhačovické porady).

9. června

V Praze-Vysočanech byla založena ing. E. Kolbenem elektrotechnická továrna Kolben a spol.; již v listopadu t. r. začala vyrábět první elektrické přístroje a stroje, o dva roky později ji odkoupila Živnostenská banka a přeměnila ji na akciový podnik. "Kolbenka" dodala roku 1899 zařízení pro pražskou ústřední elektrárnu v Praze-Holešovicích.

14. června

Císař František Josef I. potvrdil novou volební (Badeniho) reformu; již 15. února t. r. ji předložil premiér Badeni poslanecké sněmovně a 7. května byla předloha schválena 234 : 19 hlasům (proti hlasovalo 15 mladočechů v čele s E. Grégrem a moravským vůdcem "mladočechů" Stránským). Ještě v květnu byla reforma přijata panskou sněmovnou říšské rady. Volební reforma zachovávala dosavadní čtyři volební kurie v nezměněném počtu a k nim připojila pátou volební kurii s počtem 72 mandátů (tím vzrostl počet členů sněmovny na 425 členů). V páté kurii byli poslanci voleni na základě všeobecného hlasovacího práva (muži nad 24 let); na české země připadlo 27 křesel (18 z Čech, 7 z Moravy a 2 ze Slezska). Počet oprávněných voličů vzrostl z 1,7 milionu na 5,3 milionu. Reforma ponechávala nerovné zastoupení v jednotlivých kuriích (například v kurii velkostatkářské volilo asi 5 tisíc voličů 85 poslanců, kdežto 5,3 milionu voličů v páté kurii volilo jen 72 poslanců).

24. června

Po politickém spojení moravských "staročechů" s "mladočechy" v jednu koalici na jaře 1896 se odštěpilo katolické křídlo moravské Národní strany a založilo v Přerově Katolickou stranu národní na Moravě v čele s M. Hrubanem; představovala konzervativní křídlo politického katolicismu a v programu měla prosazování rovnoprávnosti českého a německého národa na Moravě, založení univerzity v Brně ad. Již na podzim 1896 se účastnila voleb do moravského zemského sněmu a získala 4 mandáty, v parlamentních volbách na jaře 1897 pak jedno zastoupení.

6.-7. září

V Hodoníně došlo k vytvoření volného opozičního seskupení mladé moravské inteligence pod názvem Mladá Morava; na druhém sjezdu v Brně (27. prosince t. r.) se oficiálně prohlásilo za "samostatný směr mimo veškeré politické strany" a separovalo se od lidové strany. Další vývoj Mladé Moravy vedl k jejímu rozpadu na olomouckou (radikálnější) a brněnskou část (vrátila se do lidové strany).

29. září

Po předběžných poradách se sešlo v Praze shromáždění všech mladočeských poslanců; přijalo tzv. pražskou rezoluci, která potvrzovala nymburskou rezoluci (1894) a ve čtyřech bodech vycházela vstříc oživenému radikalismu ve straně: 1. zdůraznila "rozhodně opoziční" stanovisko vůči Badeniho vládě; 2. brala na vědomí novou volební reformu a současně zavazovala své poslance k bezvýjimečné opozici vůči vládě; 3. vyzývala poslance, aby naléhali na vládu "k vyjádření se k státoprávním, národním, osvětovým a hospodářským požadavkům zemí Koruny české"; 4. formulovala požadavek prosazovat v páté kurii poslance "stojící na půdě státoprávní a ryze národní".

podzim

Z iniciativy a za vedení hraběte V. Schönborna vzniklo v Praze samostatné Katolické sdružení v Čechách, které do volebního boje na jaře 1897 již vstoupilo oficiálně jako Národní strana katolická v Království českém. Programově se nelišila od moravské sesterské katolické strany, avšak nezískala si výraznější podporu u veřejnosti.

prosinec

Statkář z Kněževsi u Prahy S. Kubr založil Sdružení českých zemědělců, které bylo politicky závislé na mladočeších, avšak v hospodářských otázkách projevovalo samostatnost. Sdružení bylo předchůdkyní agrární strany (1899), tiskovým orgánem se stal časopis Obrana zemědělců.

5. prosince

Zvláštní zákon (doplňoval Badeniho volební reformu), snížil volební cenzus v městské a venkovské kurii z dosavadních 5 zlatých (= 10 K) na 4 zlaté (= 8 K) přímých daní.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.