F. Čapka: Dějiny zemí Koruny české v datech

  

X. Směřování k samostatnému státu - pokračování


1867


7. února

Po odstoupení Belcrediho vlády se stal předsedou vlády (a státním ministrem) F. F. Beust a současně bylo ustaveno tzv. vládní provizorium.

18. února

V uherském sněmu byl slavnostně přečten královský reskript, který plně akceptoval uherské pojetí právní kontinuity; ve stejný den byl hrabě Andrássy jmenován předsedou nově se utvářející uherské vlády. Celý proces vyrovnání (dualismu) byl završen korunovací císaře Františka Josefa I. na uherského krále (8. června 1867).

25. února

Státoprávně federalistická většina českého sněmu přijala adresu, v níž odmítla účast v "nezákonném shromáždění nějaké západní polovice říše". Beust vládním příkazem rozpustil český sněm a vypsal nové volby; podobně byl 4. března t. r. rozpuštěn i moravský sněm. Ostrý postup vůči oběma sněmům svědčil o tom, že vláda byla rozhodnuta prosadit dualistické řešení za každou cenu.

6. dubna

Sešel se nový český sněm (po volbách 20. a 22. března), v němž však ztratili federalisté většinu (obdobně jako na moravském sněmu). 13. dubna přednesl F. L. Rieger (jménem 88 českých poslanců) obsáhlý protest jako ohrazení proti nové říšské radě; poté čeští poslanci odešli ze sněmovny, aniž se však vzdali mandátů. Obdobně i čeští poslanci v moravském sněmu odešli 10. dubna před volbou do říšské rady.

20. května

K prvnímu sezení se sešla "ústavní" říšská rada, která měla přijmout ujednání o rakousko-uherském vyrovnání a revidovat základní zákon o říšském zastupitelstvu. Německá liberální levice (měla většinu) vázala toto projednání na řešení revize únorové ústavy a přijetí řady nových zákonů; tím se říšská rada přeměnila de facto v "ústavodárnou radu".

20. května-15. června

Čeští politikové v čele se staročeským trojhvězdím (F. Palacký, F. L. Rieger, F. Brauner), ale také se zástupci "mladých" (J. Grégr), podnikli při příležitosti národopisné výstavy v Moskvě pouť na Rus jako demonstrativní akci proti dualismu. Palackého a Riegra přijal ruský car Alexandr II. (oslovil je při audienci jako "rodné slovanské bratry na rodné slovanské půdě"), poté odjeli do Moskvy (8. června) a pouť ukončili v Petrohradě (9.-15. června). Politicky skončila akce bez úspěchu, nesplnila naděje jejich účastníků (pouze vyvolala v českých zemích vlnu rusofilství).

25. července

Vydán zákon č. 100/1867 o odpovědnosti ministrů, jenž omezoval suverénní pravomoci císaře, který nemohl uskutečnit žádný vládní akt bez spoluúčasti příslušného ministra. Současně byl ministr za svou činnost odpovědný parlamentu (říšské radě), a představoval tak vrcholný orgán výkonné moci.

28.-29. srpna

Z Vídně do Prahy byly (po železnici) převezeny české korunovační klenoty (do "úschovy" odvezeny v květnu 1866 před blížící se rakousko-pruskou válkou); šlo o jednu z okázalých národních manifestací za české státní právo.

14. listopadu

Císařským rozhodnutím došlo ke změnám v označení monarchie: začalo se užívat znění Rakousko-uherská monarchie nebo Rakousko-uherská říše (zmizel pojem Rakouské císařství). Pro společné úřady se vžil název "císařské a královské" (c. a k.), uherské úřady byly "královské", v ostatních zemích "císařsko-královské" (c. k.). Vedle oficiálního označení "Království a země na říšské radě zastoupené" se běžně hovořilo o Rakousku, Předlitavsku, Cislajtanii (podle říčky Litavy jako symbolické hranici mezi oběma částmi říše), na druhé straně o Uhrách, Zalitavsku, Translajtanii. Císař František Josef I. užíval ve zkrácené titulatuře znění: císař rakouský a apoštolský král uherský.

15. listopadu

Vydány zákony č. 134 a č. 135/1867 o spolkovém právu spolčovacím právu; za povolený spolek byl pokládán ten, jenž nebyl ve čtyřtýdenní zákonné lhůtě od ohlášení úředně zakázán. Spolčovací právo umožňovalo pořádat veřejná shromáždění občanů v uzavřených místnostech i pod širým nebem a veřejné průvody a vymezovalo podmínky jejich konání. Oba zákony sice obsahovaly řadu omezení, avšak podstatně přispěly k uvolnění a rozšíření spolkového života.

1. prosince

Nový patent o tzv. svobodné dispozici půdou rušil jakékoliv omezení volně disponovat půdou; umožňoval jak sdružování, tak i drobení půdy.

V Praze vyšlo 1. číslo dělnického čtrnáctideníku s názvem Dělník; na jeho stránkách propagoval F. L. Chleborad svépomocné hnutí a zakládání svépomocných družstev.

21. prosince

Přijato šest ústavních zákonů, jež tvořily vlastní komplex tzv. prosincové ústavy; byly to zákony č. 141-146 Říšského zákoníku: 1. zákon o říšském zastupitelstvu (ponechával v platnosti kuriový systém včetně způsobu volby říšské rady prostřednictvím zemských sněmů, říšská rada se měnila ve skutečný parlament); 2. zákon o všeobecných občanských právech (zaručoval svobodu vyznání, osobní, stěhování, zaměstnání, rovnost všech občanů před zákonem apod.); 3. zákon o zřízení říšského soudu (byl nově zřízen ve Vídni); 4. zákon o soudcovské moci (zaručovala se nezávislost soudců, veřejnost procesního řízení apod.); 5. zákon o výkonné a vládní moci (vymezoval postavení císaře, který zůstával "posvátným, nedotknutelným a nikomu neodpovědným", v době, kdy nezasedala říšská rada, ji mohl nahrazovat); 6. zákon o společných záležitostech všech zemí monarchie (vlastní vyrovnávací zákon, který pojednával o tzv. delegacích). Ústava platila jen pro země Předlitavska a snížila počet jejích poslanců v říšské radě na 203. Obě části soustátí byly spojeny osobou panovníka, zahraniční politikou, vojenstvím a finančními záležitostmi (vedle rakouské a uherské vlády byli tedy tři "společní" ministři). Společné záležitosti každoročně projednávaly odděleně tzv. delegace z rakouské nebo uherské části, měly po šedesáti členech (třetinu volila panská sněmovna, dvě třetiny poslanecká sněmovna); na úhradu společných nákladů přispívalo Uhersko 30 %, neuherské země 70 %. Prosincová ústava platila fakticky do roku 1918, k úpravě došlo v dubnu 1873.

30. prosince

Skončilo několikaměsíční vládní provizorium a panovník jmenoval první rakouskou vládu v čele s knížetem K. Auerspergem, kterého od 8. září 1868 vystřídal hrabě E. Taaffe.


1868


Profesor kreslení na táborském gymnáziu Jakub Husník (1837-1916) vynalezl světlotisk (techniku tisku z plochy).

Vyšel almanach Ruch "k upomínce na založení Národního divadla"; na dvacet mladých básníků (mezi nimi J. V. Sládek, S. Čech, E. Krásnohorská, ale i historik J. Goll a filozof J. Durdík) demonstrovali zde svými pracemi podporu národnímu hnutí (nadšení demokratickým "ruchem" roku 1848). Almanach vyvolal velký ohlas zejména u studentstva (už v následujícím roce vydal Akademický čtenářský spolek Almanach českého studentstva).

Do provozu byla uvedena dráha císaře Františka Josefa z Českých Budějovic do Plzně.

Na Moravě odstraněny předpisy o dědické posloupnosti na gruntech, které omezovaly jejich svobodné dělení a přílišné zadlužování.

1. března

V Praze na Žofíně byl založen F. L. Chleboradem Oul, český dělnický potravinový svépomocný spolek; jeho členy se stávali dělníci, řemeslníci i příslušníci středních vrstev. Po vzoru pražského Oulu (měl na 3 tisíce členů) vznikaly podobné spolky i v mimopražském prostředí: Svatopluk, Včela, Blahobyt, Kruh apod. V roce 1871 bylo takových spolků v Čechách 279 a na Moravě 46.

10. května

Na úpatí hory Řípu se konal za účasti 20 tisíc lidí první tábor lidu, který zahajoval tzv. táborové hnutí (tehdy mladý historik J. Goll navrhl, aby se tato shromáždění nazývala tábory lidu a nikoli podle irského vzoru meetingy); tábory pokračovaly na dalších místech Čech, Moravy a Slezska (Střelecký ostrov v Praze, Bezděz, Žižkov, Blaník, Oreb, Karlštejn, Kravsko u Znojma apod.). Vedle podpory státoprávní politiky zde zaznívaly požadavky na přijetí všeobecného volebního práva, kulturně politické atd. Celkem bylo v letech 1868-1871 uspořádáno 143 táborů (Čechy - 102, Morava - 37, Slezsko - 4) s účastí, která se odhaduje na 1,5 milionu osob.

16. května

Položení sedmi základních kamenů k Národnímu divadlu (za účasti desetitisíců návštěvníků z Čech, Moravy a Slezska); s přivážením kamenů z památných míst (mj. z Řípu, Radhoště, Vítkova, Blaníka, Žižkova) je částečně spojeno i táborové hnutí. Obdobný charakter měly další manifestační projevy v tomto roce: pouliční demonstrace proti ministru E. Herbstovi při jeho návštěvě Prahy (leden), oslava 70. narozenin F. Palackého (14.-15. června), první pouť do Kostnice (6. července).

25. května

Přijaty tzv. májové zákony (tři zákony č. 47-49), které podstatně redukovaly platnost konkordátu (1855); jednalo se o zákon o manželském právu (obnovena platnost občanského zákoníku z roku 1811); 2. zákon o poměru školy a církve (školství se emancipovalo z jednoznačného vlivu katolické církve); 3. zákon o interkonfesionálních (mezináboženských) vztazích občanů, který odstranil formální překážky znevýhodňující nekatolíky.

21.-23. června

Do Prahy zavítal císař František Josef I., avšak setkal se s okázalým nezájmem české veřejnosti o svou osobu.

27. června

Vydán zákon o svobodné dělitelnosti a dědičnosti rolnické půdy; v jednotlivých zemích byl dále rozveden zemskými zákony (na Moravě a ve Slezsku v roce 1868, v Čechách o rok později). Zákon umožňoval volné podnikání v zemědělství.

22. srpna

V den zahájení českého zemského sněmu v Praze odevzdala tříčlenná deputace (jménem 81 českých poslanců) sněmovnímu prezidiu zvláštní státoprávní deklaraci (rozvedla zásady protestu z 13. dubna 1867, kdy čeští poslanci na protest proti rakousko-uherskému vyrovnání ze sněmu odešli). Deklarace obsahovala vedle historickoprávního a politického úvodu 10 bodů, v nichž byla zdůrazněna státoprávnost a svébytnost českých zemí. Sněm deklaraci nepřijal a vyzval české poslance k účasti na svém jednání; ti však odmítli, a proto byli na konci září 1868 zbaveni mandátů. Obdobně vystoupili 25. srpna 1868 i čeští poslanci na moravském sněmu v Brně; pragmaticky se tak přihlásili k státoprávnímu programu jednoty zemí Koruny české. Čeští poslanci přešli k politice tzv. pasivní rezistence, když se nezúčastňovali jednání zemských sněmů. Jinak však moravský sněm (rovněž i slezský, ovládaný německými liberály) deklaroval věrnost prosincové ústavě a vyjádřil se proti spojení s Čechami.

4. října

Konal se tábor lidu v Praze na Pankráci, který nakonec vyvrcholil demonstracemi a pouličními srážkami jeho účastníků s policií a vojskem. Rostoucí nespokojenost řešila vláda 11. října vyhlášením výjimečného stavu pro Prahu a nejbližší okolí (zrušen 28. dubna 1869).

5. prosince

V Rakousku zavedena novým branným zákonem všeobecná branná povinnost; délka základní vojenské služby byla stanovena na 3 roky, přičemž početní stav armády celé monarchie byl stanoven na 800 tisíc vojáků; k novelizaci branného zákona došlo v letech 1879, 1886, 1889 a 1912.


Dějiny zemí Koruny české v datech vydalo nakladatelství LIBRI.